Obávám se, že jest snaha, udělati si
situaci velmi pohodlnou, připraviti situaci takovou, při
které se objeví, že vlastně celá
otázka trvalé nebo částečné
ochrany nájemníků byla přivedena ad
absurdum a v takto vytvořeném chaosu bude nejpohodlnějším,
nelámati si hlavu nějakými otázkami
sociálními a hospodářskými,
politickou taktikou, politickými a jinými obtížemi,
ale konstatovati klidně: Ochrana nájemníků
se přežila, poměry jsou důkladně
přetvořeny, nezbývá, než - nikoliv
definitivně dílo upravovati - nýbrž
nechati věcem volný průchod a takto nikoli
likvidovati ochranu nájemníků, ale prostě
od této otázky, nesmírně závažné
pro široké vrstvy lidové - promiňte
mi ten výraz - utéci a nechati ji libovolnému
vývoji, takovému, kde budou moci řáditi
všichni ti, kteří, nemajíce dostatku
svědomí, neznajíce sociálních
ohledů a nejmenšího citu pro spravedlnost,
budou využitkovávati těžkou situaci tím
způsobem, jak bude pro ně nejlepší a
nejvýnosnější. (Souhlas poslanců
čsl. strany nár. socialistické.)
Obávám se velmi, že tato ochrana nájemníků
přivede nás nebezpečně blízko
k této možnosti, že tato ochrana nájemníků
všem těm, kteří dosud spekulovali a
hazardovali s těmito věcmi, dává přímo
na ruku, že jim ukazuje: Dosud je čas, chopte se díla,
využitkujte poměry a zařiďte se tak, jak
vám to bude nejlépe svědčiti!
Zákon o ochraně nájemníků v
tomto směru není osamocen. Doprovází
jej v této tendenci osnova zákona o podpoře
stavebního ruchu. I zde zřejmě se ukazuje
všem těm, jejichž spekulativní úmysly
a lichvářské snahy jsme soustavně
kárali: Pánové, poslední zvonění!
"Poslední provisorium," řekl s tohoto
místa pan zpravodaj o předloze zákona o stavebním
ruchu. Poslední provisorium tedy pro všechny ty, kteří
chtějí spekulovati s pozemky, kteří
chtějí hnáti činže v novostavbách
do nesmírné výše. Všichni ti, kteří
spekulují s různými kartely cihlářskými
a jinými, všichni nechť se vzchopí v tomto
posledním provisoriu k dílu proto, že tak bohatě
jim snad už pšenice nepokvete.
Slavná sněmovno, to je povážlivé,
co zde je možno způsobiti opakováním
provisoria v obou těchto směrech. Ale je přímo
jasné a zřejmé, že ani třetí
předloha nezůstává pozadu v té
tendenci protilidové a protisociální. Proto
všichni, kdo poněkud sociálně smýšlejí,
kdo mají smysl pro sociální spravedlnost,
kdo domnívali se dlouho, že zákon o odkladu
exekučního řízení, o odkladu
exekučního vyklizení místností
jest zde proto, aby chránil slabé, aby chránil
ty, kdož se nemohli ubrániti nátlaku, aby chránil
ty, proti nimž bylo využito všech zákonných
- promiňte, je-li to nutno konstatovati - i nezákonných
prostředků, aby mohli býti z místnosti
vyklizeni, jsou vyvedeni z bludu předloženým
zákonem o odkladu exekučního vyklizení
místností. Jeho § 5 zřejmě ukazuje,
že tu nastává nikoli zlepšení situace
těchto nešťastníků a ubožáků,
nýbrž její enormní zhoršení,
protože odstavec 3 tohoto paragrafu dává možnost,
nepřevezme-li ten, jehož svršky byly exekučně
vyklizeny a přejaty do úschovy, tyto svršky
ve veřejné dražbě prodati po uplynutí
jednoho roku. Nejen ten, komu se nepodaří získati
náhradní místnosti, ale i ten, komu se nepodaří
získati si prostředků a možnosti převzíti
své exekučně vyklizené svršky,
i když je postaven v bídě a nouzi, i když
se tímto aktem vyvrcholuje jeho zoufalství sociální
a hospodářské, podle znění
a litery zákona bude ožebračen dokonale, bude
mu vzata poslední možnost jakékoli hospodářské
restaurace, poněvadž jeho svršky po jednom roce
budou prodány ve veřejné dražbě.
(Slyšte!) Tedy vidíte, vážení
pánové, že opravdu takovéto zásady,
na nichž spočívají zákony nám
předložené, nemohou nás přesvědčiti,
že tu jde o nějakou nutnost, že se tu pracuje
k odstranění krise a strašlivých důsledků
doby válečné a poválečné,
nýbrž že se tu velmi bezohledně využívá
této krise a politické moci. Vidíte, že
to všechno se děje bez ohledu na to, zdali se tím
v těchto truchlivých poměrech zvyšuje
chaos a zdali tím vším jdeme vstříc
nebezpečí, že nám nebude lze, až
by zde bylo dostatek vůle a ochoty, přistoupiti
k definitivnímu řešení těchto
věcí, že tu budou poměry tak rozvrácené
a že tu bude tolikerý systém vzájemně
se od sebe různící, že bude velmi těžko
v těchto chaotických poměrech najíti
cestu, která by nás z tohoto bludiště
vyvedla.
Ale, vážená sněmovno, je povinností
zákonodárce, aby viděl poněkud více
než literu zákona, aby viděl poněkud
více než paragrafy a četl jejich strohé
znění. Zákonodárcovou povinností
je, aby dovedl posouditi důsledky a poměry, za kterých
se určité věci provádějí,
za kterých se určitá opatření
stávají zákonem, a aby také dovedl
včas upozorniti na důsledky, kterým se jde
podobným počínáním vstříc.
A tu bych řekla, že ty důsledky právě
v těchto případech, o něž jde,
jsou přímo úžasné. Pánové
z vládních stran mluví o tom, že vlastně
již je ta nouze o byty fiktivní, že prý
se setkáváme ve Velké Praze i v jiných
městech s případy, kde se byty přímo
nabízí, kde se přichází s oznámením,
že byty jsou uvolněny a že byty je možno
získati, a to i v době, kdy máme prý
podle našeho názoru nedostatečná opatření
zákona. Ale tu nelze se nám spokojiti s tímto
konstatováním, i kdybychom přiznávali,
že na mnoha místech skutečně tak tomu
je. Tu je třeba znáti pozadí a ptáti
se, za jakých okolností pronajímají
se tyto byty, jež se nabízejí. Tu je třeba
se tázati, jestli ti, kteří dnes nemají
bytů, nebo mají byty nedostatečné,
nebo ti, kteří byli vyklizeni z místnosti,
také mají hospodářské a finanční
možnosti, aby získali byt, který se jim takto
nabízí. Vytýká se nám také,
že prý i v samotné Praze postaví se
do měsíce téměř 2000 bytů,
které přijdou na bytový trh, a že tedy
není pravdou, že by u nás poptávka po
bytech do všech důsledků zůstala neuspokojenou.
Tu je třeba opět se tázati, zdali u nás
opravdu nejen ti, kteří zde již nebydlí,
majíce své vlastní rodiny, mohou bytů
získati, ale je třeba se zeptati, zdali opravdu
počet, který, zdá se, oslňuje některé
pány z vládní koalice, stačí
i samotné Velké Praze, pro niž jsou tyto byty
vystavěny. A tu se musíme zamysliti také
nad jinou statistikou, která nám praví, že
se na pražské radnici a v příslušných
úřadech ve Velké Praze provádí
až 16.000 civilních sňatků. Tedy, prosím,
2000 bytů v nejlepším případě
a 16.000 nových rodin, které bytu potřebují,
které čekají na to, aby se mohly osamostatniti.
Tu ovšem se nesmíme diviti, když nám potom
před očima vyrůstá to, čemu
se říká bytová lichva, když nám
před očima vyrůstají poměry,
že máme sice ve Velké Praze byty, které
jest možno najmouti, ale byty, u nichž jedna obytná
místnost stojí ročně 2500 až
3200 Kč - jediná obytná místnost!
A tu, prosím, jest otázka, zdali zaznamenávají
tyto nově zakládané rodiny také současný
vzestup hospodářský a sociální.
Tu však vidíme, že ti, kteří dnes
uzavírají nová manželství a zakládají
nové domácnosti, jsou lidé z poměrů,
jež jsou vysloveny závratnou cifrou 720 až 800
Kč měsíčního příjmu.
Podle této statistiky seznáte, že veřejný
nebo státní zaměstnanec žení
se s veřejnou nebo státní zaměstnankyní
a že platy a požitky těchto dvou příslušníků
příští nové domácnosti
činí celkem 1400 Kč. Pak ovšem musíme
záporně zodpověděti otázku,
že by takto hospodářsky vybavené rodiny
mohly si zaplatiti byt, v němž za jednu obytnou místnost
budou platiti průměrně 2800 Kč činže.
Z toho je viděti, že ani hospodářsky
ani sociálně nepostačuje úroveň
nově zakládaných domácností
a nově zakládaných rodin na to, aby si mohly
ve volné soutěži v novostavbách opatřiti
sice moderní, ale také moderně drahý
byt, který jest nad jejich poměry, který
nemůže býti zabezpečen, protože
se nikdo nemůže zavázati, že tento byt
bude moci platiti. A tu nás zase toto konstatování
přivádí k druhému zákonu o
podpoře stavebního ruchu.
Toto je provisorium, před nímž jsme velmi důrazně
jak v soc.-politickém výboru, tak také ve
sněmovně minulého roku varovali, poněvadž
jsme věděli, že je to pokyn ne k oživení
stavebního ruchu, nýbrž k oživení
spekulace a k tomu, aby se pozdvihla odvaha všech, kteří
chtějí spekulovati a lichvařiti. Tento zákon,
jehož jednoroční provisorium nadělalo
nesmírných škod, přichází
na stolky poslanecké znovu jako jednoroční
provisorium. Musíme se důvodně domnívati,
že průvodní zjevy, které byly při
projednávání zákona o podpoře
stavebního ruchu, objeví se i tentokráte.
Domníváme-li se, že takto oživíme
stavební ruch, stačí, abychom se podívali,
za jakých poměrů bude se tento stavební
ruch rozvíjeti.
Připomněla jsem již ve výboru soc.-politickém,
že dnes ti stavebníci, kteří by chtěli
stavěti solidně a tak, aby byty nebyly předraženy,
nemají už té možnosti, protože v
obvodu celé Velké Prahy neexistuje jediná
cihelna, která by dnes ještě dodala stavební
materiál bezpodmínečně nutný,
cihly. Zkartelované cihelny postaraly se včasným
opatřením o to, aby dnes, až bude projednán
zákon o podpoře stavebního ruchu, prostě
už nebylo možnosti stavební materiál zaopatřiti.
Jděte a podívejte se dnes na obvod Velké
Prahy, jděte do cihelen a prozkoumejte ceny a uzříte,
že tyto ceny nemůže zaplatiti stavebník,
který by chtěl postaviti tak, aby nemusel býti
označen za spekulanta nebo za lichváře! A
jak potom nazvete ty, kteří takovýmto způsobem
obchodují se stavebními hmotami? Jak nazvete ta
opatření zkartelovaných cihelen, jak nazvete
ta různá opatření těch, kteří
zprostředkují prodej stavebních hmot, když
důsledky, které se nám potom v praksi objevují,
mají katastrofální příznaky
a znemožňují nám nadobro, abychom opravdu
otázku stavebního ruchu ovládli tak, aby
stavební ruch sloužil svému účelu?
Stavební ruch, který se u nás vyvíjí
velmi slibně, vykazuje prý opravdu pozoruhodné
úspěchy i v samotné Velké Praze. Avšak,
jak už jsem prokázala, ty o úspěchy
nesnížily u nás ceny bytů, nepřinesly
u nás osvěžení do bytových poměrů,
nýbrž korunovaly snahu všech těch čiperných
podnikatelů, kteří si zavčas dovedli
pojistiti to, s čím se dnes provádí
netrestaná a nejnebezpečnější
lichva, t. j. stavební pozemky. (Výborně!
Tak jest!)
Máme sice zákony o potírání
lichvy, máme opatření, jimiž ti, kteří
se dopustí takového přečinu, mohou
býti voláni k odpovědnosti a mohou býti
potrestáni, jsme však zároveň svědky
toho, že to nejsou jen jednotlivci, kteří spekulují
se stavebními pozemky, nýbrž že je to
pečlivě organisovaná spekulace, která
se nebezpečně rozrůstá zejména
v rozsahu Velké Prahy. Vidíme, že jsou to finanční
ústavy, různé, dobře situované
banky, které provádějí nejstrašnější
a nejošklivější lichvu s pozemky.
Když se na příklad uvažovalo o zastavění
určitých částí Velké
Prahy, viděli jsme zblízka na př. vyvíjeti
se otázku stavebních pozemků v Dejvicích.
Tam finanční ústavy kupovaly pozemky za 500,
600 nebo 700 Kč sáh, a dnes vidíme, že
tyto finanční ústavy prodávají
tyto pozemky za 3000 až 3400 Kč sáh. (Výkřiky
posl. Zeminové.) Tady se, prosím, nikdo neptá,
jak je možno, aby za těchto poměrů takovýmto
způsobem vyháněla se do výšky
cena pozemků. Nikoho nenapadne zde dovolávati se
ochrany zákona, zákona o stíhání
a přísném potrestání takovéto
lichvy. Jest ovšem velmi snadno rozluštitelná
otázka, co může státi potom byt v domě
vystavěném na takto předraženém
pozemku, co může státi za těchto poměrů
a okolností, kdy stejným lichevním procesům
podléhají stavební hmoty, počínaje
cihlami a konče vápnem, pískem a dřívím,
kam se může a jakým způsobem se může
vyvíjeti otázka stavebního ruchu a otázka
ceny bytů.
Ale jest ještě více zajímavé,
že nejen tato zhoršovací tendence vyznačuje
zákony, ale zdá se, že dnešní vládní
majorita v tom značném odstupu, který má
od dob, kdy spolupracovala v jiných formacích koaličních,
zapomíná, že tyto zákony, jež byly
zpracovávány nejen s ohledem na sociální
a hospodářské potíže, ale také
i samotný účel vlastní, že tyto
zákony byly zpracovávány pod docela jiným
zorným úhlem, a to nejen jiným zorným
úhlem, pokud se týká otázek sociálních
a hospodářských, ale také, pokud se
týká samotné účelnosti vybudovaných
objektů.
Když byly předkládány první zákony
o podpoře stavebního ruchu, dočítali
jsme se v nich také cosi o tom, jak objekty podle těchto
zákonů vybudované mají vypadati, jaké
náležitosti musí býti splněny
ve směru stavebním, ve směru rozlohy místností,
jejich uzpůsobení a jejich rozložení.
Četli jsme v těchto zákonech cosi o tom,
že také na předpoklady hygienické má
se bráti zřetel a že mají býti
tyto novostavby vypraveny tak, aby i těmto zásadním
podmínkám bylo vyhověno. Ale dnes nesetkáváme
se ani v nejmenším už s jakýmkoli z těchto
předpokladů.
Ale jsou ještě daleko horší věci,
jichž jsme svědky v praksi, že všichni ti,
kteří se přiklonili k zásadě
oživení stavebního ruchu, náležitým
způsobem se postarali o svůj profit a úspěch
osobní, že docela klidně přecházeli
mnohé a mnohé ze zásad, jež vytyčovaly
zákony minulé, a roku loňského už
vůbec s určitými těmi zásadami
si nelámali hlavu. Tak dnes už není ani ponětí
v novostavbách stavěných za předpokladu
zákona o podpoře stavebního ruchu o tom,
aby byly místnosti upraveny tak, aby měly dostatek
světla, vzduchu a slunce. Dnes už se ani zdaleka nesetkáváme
s disposicemi stavebními, které by přihlížely
k tomu, aby příslušenství bytová
byla přímo osvětlena a aby se tak byt nestal
zapadlým, setmělým koutem nebezpečným
lidskému zdraví. (Výkřiky posl.
Zeminové.) Dnes už se patrně věru
počítá na zázraky a nedbá se,
zdali se v moderních bytech zejména občan,
který nemůže zaplatiti horentní sumy
za tyto byty, mrzačí fysicky a duševně,
zdali takové byty nejsou semeništěm chorob
a bacilů, ale hledí se prostě k tomu, aby
se místa využilo co nejvíce a aby tak zisk
z takových obytných objektů znamenal také
horentní sumy, které jsou žádány
a o nichž se páni majitelé domů domýšlejí,
že jsou jejich svatým a nedotknutelným právem.
A tu je viděti, jak tyto příklady působí.
Vždyť i v novostavbách předražení
do nemožnosti působí přitažlivým
příkladem na majitele domů starých
a vidíme dvojí směr uskutečňování
této snahy: na jedné straně snahu o přebudování
starých budov, snahu, o celou řadu nástaveb
a přístaveb, v nichž se nejen mrzačí
zásady hygienické, ale v nichž, když jen
trochu je možno to obejíti, dopouštějí
se majitelé nemožností stavebních a
technických, a zásadu druhou, která znamená
heslo, jež bylo vydáno ve chvíli, kdy si celá
veřejnost byla vědoma, že musí dojíti
k úpravě otázky ochrany bytů, heslo
po valorisaci starých bytů, heslo po valorisaci
starých objektů nájemních. S tohoto
místa bylo již mnoho mluveno o tom, je-li oprávněna
touha valorisovati staré objekty, starý domovní
majetek, či ne. Chtěla bych připomenouti,
na co snad bylo zapomenuto, že přece u nás
při naší obrodě národohospodářské,
při naší snaze zrestaurovati hospodářskou
základnu a povznésti ji v celé řadě
těch parcielních zákonů, jež
k tomu účelu byly zpracovány, byla vyloučena
zásada valorisace a byla vyloučena nejenom, řekla
bych, via facti, nebo jenom nějakými teoretickými
diskusemi, nýbrž byla vyloučena velmi zásadním
a rázným prohlášením p. ministra
financí dr Engliše, který, když
se jednalo o úpravu poměrů a požitků
veřejných a státních zaměstnanců,
velmi energicky odmítl domněnku, že by bylo
lze požitky jejich v jakémkoliv směru valorisovati.
Pan ministr financí se vyjádřil velmi nedvojsmyslně
a platové zákony veřejných a státních
zaměstnanců do důsledků tento jeho
názor provedly. Proč je to, vážená
sněmovno, důležité? Proto, že v
oboru otázek hospodářských a sociálních,
v oboru otázek platových a poměrů
veřejných a státních zaměstnanců
je tu nikoliv zaměstnanec soukromý, nikoli tendence
soukromého podnikání, nýbrž veřejný
činitel, je tu stát, který upravuje poměry
tyto zákonem. Viděli jsme, jak tento příklad
našel přímo nebezpečnou odezvu u zaměstnavatelů
soukromých, u soukromých podnikatelů, kteří
věrně kopírovali tuto zásadu státní
správy. Jestliže tedy oficielní činitel,
stát a státní správa, postavil se
na stanovisko, že nelze zrestaurovati u nás poměry
hospodářské nějakou zásadou
valorisace, že je nelze posuzovati s hlediska přiblížení
se k zlaté měně, pak tato zásada neplatí
jen pro ty veřejné a státní zaměstnance,
nýbrž pro všechno občanstvo.
Jestliže jsme se za těchto předpokladů
dopracovali logicky nepochopitelných důsledků,
že ta část veřejnosti, jež jest
representována majiteli domů a nájemních
objektů, domnívá se, že bez ohledu na
tuto státem vyslovenou zásadu je možno vzhledem
k této skupině občanstva uplatniti zásadu
opačnou, pak se musíme opravdu pozastaviti nad prapodivně
logickým vývojem názoru této skupiny
občanstva.
Ale, vážená sněmovno, není to
jen tak úplně jednoduché domnívati
se, že zásada valorisace domovních objektů
by měla býti tímto faktem vyřešena.
Nesmíme zapomínati při těchto věcech
ještě na okolnost, že náš domovní
majetek je hodně různorodý, a že právě
tak různorodým je vznik jeho. Pánové
se nesmějí domnívati, že tam, kde se
poukazuje na okolnost, že určitý nájemní
objekt je starobní rentou jeho držitele, že je
starobním zaopatřením, že je to případ,
který lze generalisovat. My víme až příliš
dobře, že těchto případů
jest u srovnání s poměry ostatními
nepatrná hrstka, ale že naproti tomu různé
jiné kategorie domovního majetku jsou opravdu velice
různorodé a různotvárné a nemají
docela nic společného se sociální
potřebou vrstev, jež v domovním majetku určitého
druhu musily viděti své starobní zaopatření.
Ale nebýti, vážená sněmovno,
ani této okolnosti, je nutno přece jen znovu a znovu
připomenouti, že tady by se jednalo o novou nebezpečnou
disparitu, kdybychom neměli na zřeteli okolnost,
že jsme měli a máme v řadě občanstva
ještě případy takové, kdy se
také jednalo o starobní rentu, kdy se také
jednalo o nepatrný celkem majetek uschráněný
pro dny staroby a invalidity a kdy tento majetek nebyl uložen
v bezpečných hodnotách objektu nájemního,
ale prodělal s sebou celou tu trpkou škálu
zkoušek a obětí, které byly ukládány
těm, kteří měli takovýto nepatrný
majetek, ale měli jej buďto v určitých
papírech nebo v hodnotách uložený u
finančních ústavů. Tito musili přinésti
všecky oběti, jež byly ukládány
občanstvu tohoto státu a musili se podříditi
všem opatřením; nikdo tu neuvážil,
zda tu jest ohrožena bezpečnost těchto stářím
neschopných k práci. Nikdo tu neuvážil,
bude-li těmto lidem starobní renta, kterou si uspořili,
valorisována a zachována. A také je viděti,
že ani tato zásada v tomto způsobu upotřebená
nemohla by odvrátiti vážného a objektivního
posuzovatele poměrů od přesvědčení,
že nelze zásadu valorisace přijmouti v tomto
směru, v žádném směru a žádným
způsobem.
Ale my přirozeně nezapomínáme i na
ten jiný druh domovního majetku, který se
vytvořil v době válečného nebezpečí
a v době deflace, který se tu vytvořil takovým
způsobem, že byly ukládány hodnoty,
které pouhým vložením do bezpečného
objektu bez přičinění svého
majitele, bez přičinění toho, kdo
investoval, často jenom spekulací byly vyhnány
do takové výše, že byly nejenom valorisovány,
ale že tyto hodnoty byly až nebezpečně
převalorisovány, a že důsledky překročení
valorisace v těchto směrech staly se mnohdy až
osudnými řadě příslušníků
širokých vrstev lidových. (Výkřiky
poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Nesmíme dále také zapomenouti, že
tu vyrůstá v dnešní době z ochrany
zákona o podpoře stavebního ruchu nový
druh domovního majetku, takový, který by
jistě nepřijal zásadu valorisování.
Vzpomínám si při této příležitosti,
že to byl mluvčí měšťanských
stran v sociálně-politickém výboru,
který konstatoval na obhajobu požadavku valorisace
majitelů domů fakt, že prý při
nákladech na opravy domů na příklad
musí se platiti až 13násobná cena, nežli
jaká se platila dříve.
Tedy zde je nejlépe viděti, jakým nebezpečným
způsobem v mnoha směrech překročila
se zásada valorisace a jak by bylo nespravedlivé
přijíti nyní s takovým měřítkem,
s takovým lineálem a chtíti podle toho linkovati
vývoj domovního majetku a poměrů s
tím spojených do budoucnosti. Ale je přece
jen stále viděti, že tato zásada působí,
že působí, jak jsem již pravila, velmi
přitažlivě a že budeme asi v budoucnosti
velmi často se zabývati otázkami, spojenými
s těmito zásadami, proto, že za předpokladu
zákona dnes projednávaného bude asi velmi
těžko vyhověti i těm přemrštěným
požadavkům a názorům, jež. byly
projevovány z této skupiny našeho občanstva.
Kdybychom chtěli tedy shrnouti všecka tato poznání,
museli bychom doznati, že nejenom se zde vytvořuje
nebezpečný předpoklad pro vývoj do
budoucna, ale že se nám také nevyřeší
ani při nejmenším řada problémů
souvisících s těmito věcmi. Vytýkáme
a znovu upozorňujeme, že otázka bydlení
není jenom otázkou ceny bytů, není
jen otázkou možnosti získání
bytů, ale že je to otázka daleko hlubší,
že je to do značné míry otázka
mravní a že je to zcela vysloveně otázka
hygieny. (Výborně!).
Vážená sněmovno! Byli jsme svědky,
pravda, toho, že v mnohých a v mnohých případech
byla stíhána bytová lichva. Bylo poukazováno
zejména na lichvu s podnájmem, a stávalo
se, že tyto případy bývaly soudně
projednávány. Ale zase je viděti, jak nestačí
šablona na tyto věci. Ve Velké Praze máme
poměry, kde pod ochranou zákona na ochranu nájemníků
bylo možno ovdovělé ženě udržeti
byt většího rozsahu, když v případě,
že neměla jiných možností výživy,
uchýlila se k pronájmu tohoto bytu, čímž
dosahovala opravdu někdy pozoruhodných a někdy
i pokárání hodných úspěchů.
Ale to byl jen jeden druh bytové lichvy, a to takové,
která nejspíše byla postižena, a to tam,
když se jednalo o chudáka, který prostě
proto, že neměl jiných možností
a příjmů, sáhnul k tomuto způsobu.
Ale zde ve Velké Praze před očima našich
úřadů vyvíjí se nám
spekulace, která se velmi blíží lichvě
s podnájmem v tom směru, že se vystaví
řada domů, nějaký takový Grandpension,
který je rozdělen v klícky, nikoliv byty,
v jednotlivé místnosti, z nichž majitel, velkopodnikatel,
žádá nekřesťanský peníz,
až 600 Kč měsíčně.
Tu přirozeně naskýtá se otázka,
zda to není lichva blížící se
nebezpečně dosažitelné hranici po stránce
mravní a zda právě takováto lichva
by neměla býti bezohledně a všemi prostředky
stíhána nejenom proto, že působí
rozvrat hospodářský a finanční,
ale že působí také rozvrat mravní.
Vidíme, že novomanželé, zakládající
novou domácnost a odkázaní na to, aby platili
lichvářský peníz z takové nedostatečné
místnosti, nejenom, že prostě nemohou existovati,
nýbrž že nesmějí ani na to pomýšleti,
aby opravdu založili rodinu. Otázka rozmnožení
rodiny, otázka dětí, je naprosto vedlejší
otázkou. Ta je odsunuta na zcela vedlejší kolej
a nikdo se nestará o to, zdali tyto poměry nedovedou
nás opravdu jednou tam, před čím varoval
v této sněmovně pan ministr sociální
péče Msgr Šrámek a před
čím varoval ve zdravotnickém výboru
ministr dr Tiso, nepřivedou-li nás k úkazům
nebezpečné depopulace a nepřivedou-li nás
k úplnému zhroucení rodinného života.
Pánové, to není jen otázka vůle,
to je také otázka možností, možností
sociálních a prostředků hospodářských,
to je otázka založení rodin. A jestliže
budeme řešiti otázku založení rodin
a otázku populace krásnými frásemi
o mateřství, krásnými frásemi
o vysokých sociálních úkolech, a při
tom se nepostaráme, aby také prostředí,
ve kterém naše nově založené domácnosti
existují a žijí, bylo takové, aby se
v tomto prostředí mohla bezpečně rodina
založiti, pak si nesmíme dělati ilusi o tom,
že u nás otázka populace bude řešena
vážně, doopravdy a zdravě. Vážená
sněmovno, je věru na uváženou, že
tam, kde již otázka rodin je vyřešena,
kde je řada dětí, kde je řada příslušníků
jedné domácnosti, bydlí takovéto rodiny
v bytech doslovně přecpaných, v bytech hygienicky
ani dost málo nevyhovujících, které
potom stávají se semeništěm chorob,
semeništěm bacilů. Na druhé straně
máme sice ministerstvo veř. zdravotnictví,
které hlásá pokrokové a moderní
zásady, ale jen v teorii, v praksi nevidíme ani
nejmenší známky o nějaké vůli
k činnosti v tomto směru. V praksi uniká
ministerstvu zdravotnictví otázka hygieny bydlení
a otázka hygieny bytů do všech důsledků.
A jestliže se dnes oficielně konstatuje, nelze to
již zakrýti, že u nás přibývá
onemocnění tuberkulosou, že množí
se úmrtí tuberkulosou, pak to není zaviněno
jen tím, že naše povolané orgány
v době poslední této otázce nebezpečného
řádění tuberkulosy věnují
minimální pozornost, nýbrž tím,
že poměry bytové přímo vedou
k tomu, aby takto vybudované byty podporovaly zdárný
vývoj této nebezpečné choroby. Jestliže
se konstatuje dnes oficielní statistikou 28.000 úmrtí
v Československé republice do roka, pak není
to jen na jedné straně nedostatečná
péče, není to nedostatečný
počet lůžek, není to nedostatečná
léčebná péče a opatření
preventivní, pak je to také bezprostřední
nebezpečí, které tkví v naší
otázce bytové, v otázce nerozřešené
bytové hygieny a v otázce nemožnosti, v zásadě
nemožnosti rodinu zdravě ubytovati, o rodinu také
rozumně hygienicky pečovati, starati se o to, by
po stránce mravní stalo se rodinné prostředí
tím, čím je všichni chceme míti.
Vážená sněmovno, kdybychom rekapitulovali
poměry tak, jak se nám projevují, když
z těchto naznačených hledisek na ně
se díváme, a kdybychom na výsledky, jichž
se domyslíme, položili potom předpoklady dalšího
jejich vývoje ze zorného úhlu zákona,
jejž dnes projednáváme, pak bychom musili konstatovati,
že vedle nebezpečí vzrůstu chaosu v
otázce nájemnické, vedle nebezpečí
vzrůstu lichvy se stavebními pozemky a hmotami,
vedle nedostatečných opatření, je-li
už někdo postižen exekučním vyklizením,
vyrůstá nám vážné nebezpečí,
které pramení z netečnosti k řešení
řady otázek, z nichž neposlední je otázka
sociální a hospodářské úrovně
rodiny, pokud se týká bytu a otázka bytové
hygieny. To je ovšem bilance velice smutná a tím
smutnější, když jsme musili dojíti
k přesvědčení, že všechny
naše dobře míněné pozměňovací
návrhy nebyly slyšeny. Ovšem pravda, dvě
nebo tři resoluce byly přijaty soc.-politickým
výborem, resoluce, které zatím nemohou vyjadřovati
nic jiného, nežli touhu oposice, aby se poměry
změnily, resoluce, na něž vládní
majorita, věrna zvyklostem, zůstane v praksi odpověď
dlužna. To by byl výsledek celé kampaně,
vedené poctivě a rozumně za tím účelem,
aby zákon o ochraně nájemníků
a podpoře stavebního ruchu byl nejen zákonem,
se kterým příležitostně se vytasíme,
když se mluví o sociálním zákonodárství,
ale zákonem, který v praksi bude znamenati to, čeho
je nutně potřebí k záchraně
širokých lidových vrstev, k záchraně
ve směru sociálním, k podpoře ve směru
hospodářském a ke zdárnému
vývoji občanstva republiky ve směru zdravotním.
(Výborně! Potlesk poslanců čsl.
strany nár. socialistické.)