Čtvrtek 15. března 1928

Obávám se, že jest snaha, udělati si situaci velmi pohodlnou, připraviti situaci takovou, při které se objeví, že vlastně celá otázka trvalé nebo částečné ochrany nájemníků byla přivedena ad absurdum a v takto vytvořeném chaosu bude nejpohodlnějším, nelámati si hlavu nějakými otázkami sociálními a hospodářskými, politickou taktikou, politickými a jinými obtížemi, ale konstatovati klidně: Ochrana nájemníků se přežila, poměry jsou důkladně přetvořeny, nezbývá, než - nikoliv definitivně dílo upravovati - nýbrž nechati věcem volný průchod a takto nikoli likvidovati ochranu nájemníků, ale prostě od této otázky, nesmírně závažné pro široké vrstvy lidové - promiňte mi ten výraz - utéci a nechati ji libovolnému vývoji, takovému, kde budou moci řáditi všichni ti, kteří, nemajíce dostatku svědomí, neznajíce sociálních ohledů a nejmenšího citu pro spravedlnost, budou využitkovávati těžkou situaci tím způsobem, jak bude pro ně nejlepší a nejvýnosnější. (Souhlas poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Obávám se velmi, že tato ochrana nájemníků přivede nás nebezpečně blízko k této možnosti, že tato ochrana nájemníků všem těm, kteří dosud spekulovali a hazardovali s těmito věcmi, dává přímo na ruku, že jim ukazuje: Dosud je čas, chopte se díla, využitkujte poměry a zařiďte se tak, jak vám to bude nejlépe svědčiti!

Zákon o ochraně nájemníků v tomto směru není osamocen. Doprovází jej v této tendenci osnova zákona o podpoře stavebního ruchu. I zde zřejmě se ukazuje všem těm, jejichž spekulativní úmysly a lichvářské snahy jsme soustavně kárali: Pánové, poslední zvonění! "Poslední provisorium," řekl s tohoto místa pan zpravodaj o předloze zákona o stavebním ruchu. Poslední provisorium tedy pro všechny ty, kteří chtějí spekulovati s pozemky, kteří chtějí hnáti činže v novostavbách do nesmírné výše. Všichni ti, kteří spekulují s různými kartely cihlářskými a jinými, všichni nechť se vzchopí v tomto posledním provisoriu k dílu proto, že tak bohatě jim snad už pšenice nepokvete.

Slavná sněmovno, to je povážlivé, co zde je možno způsobiti opakováním provisoria v obou těchto směrech. Ale je přímo jasné a zřejmé, že ani třetí předloha nezůstává pozadu v té tendenci protilidové a protisociální. Proto všichni, kdo poněkud sociálně smýšlejí, kdo mají smysl pro sociální spravedlnost, kdo domnívali se dlouho, že zákon o odkladu exekučního řízení, o odkladu exekučního vyklizení místností jest zde proto, aby chránil slabé, aby chránil ty, kdož se nemohli ubrániti nátlaku, aby chránil ty, proti nimž bylo využito všech zákonných - promiňte, je-li to nutno konstatovati - i nezákonných prostředků, aby mohli býti z místnosti vyklizeni, jsou vyvedeni z bludu předloženým zákonem o odkladu exekučního vyklizení místností. Jeho § 5 zřejmě ukazuje, že tu nastává nikoli zlepšení situace těchto nešťastníků a ubožáků, nýbrž její enormní zhoršení, protože odstavec 3 tohoto paragrafu dává možnost, nepřevezme-li ten, jehož svršky byly exekučně vyklizeny a přejaty do úschovy, tyto svršky ve veřejné dražbě prodati po uplynutí jednoho roku. Nejen ten, komu se nepodaří získati náhradní místnosti, ale i ten, komu se nepodaří získati si prostředků a možnosti převzíti své exekučně vyklizené svršky, i když je postaven v bídě a nouzi, i když se tímto aktem vyvrcholuje jeho zoufalství sociální a hospodářské, podle znění a litery zákona bude ožebračen dokonale, bude mu vzata poslední možnost jakékoli hospodářské restaurace, poněvadž jeho svršky po jednom roce budou prodány ve veřejné dražbě. (Slyšte!) Tedy vidíte, vážení pánové, že opravdu takovéto zásady, na nichž spočívají zákony nám předložené, nemohou nás přesvědčiti, že tu jde o nějakou nutnost, že se tu pracuje k odstranění krise a strašlivých důsledků doby válečné a poválečné, nýbrž že se tu velmi bezohledně využívá této krise a politické moci. Vidíte, že to všechno se děje bez ohledu na to, zdali se tím v těchto truchlivých poměrech zvyšuje chaos a zdali tím vším jdeme vstříc nebezpečí, že nám nebude lze, až by zde bylo dostatek vůle a ochoty, přistoupiti k definitivnímu řešení těchto věcí, že tu budou poměry tak rozvrácené a že tu bude tolikerý systém vzájemně se od sebe různící, že bude velmi těžko v těchto chaotických poměrech najíti cestu, která by nás z tohoto bludiště vyvedla.

Ale, vážená sněmovno, je povinností zákonodárce, aby viděl poněkud více než literu zákona, aby viděl poněkud více než paragrafy a četl jejich strohé znění. Zákonodárcovou povinností je, aby dovedl posouditi důsledky a poměry, za kterých se určité věci provádějí, za kterých se určitá opatření stávají zákonem, a aby také dovedl včas upozorniti na důsledky, kterým se jde podobným počínáním vstříc. A tu bych řekla, že ty důsledky právě v těchto případech, o něž jde, jsou přímo úžasné. Pánové z vládních stran mluví o tom, že vlastně již je ta nouze o byty fiktivní, že prý se setkáváme ve Velké Praze i v jiných městech s případy, kde se byty přímo nabízí, kde se přichází s oznámením, že byty jsou uvolněny a že byty je možno získati, a to i v době, kdy máme prý podle našeho názoru nedostatečná opatření zákona. Ale tu nelze se nám spokojiti s tímto konstatováním, i kdybychom přiznávali, že na mnoha místech skutečně tak tomu je. Tu je třeba znáti pozadí a ptáti se, za jakých okolností pronajímají se tyto byty, jež se nabízejí. Tu je třeba se tázati, jestli ti, kteří dnes nemají bytů, nebo mají byty nedostatečné, nebo ti, kteří byli vyklizeni z místnosti, také mají hospodářské a finanční možnosti, aby získali byt, který se jim takto nabízí. Vytýká se nám také, že prý i v samotné Praze postaví se do měsíce téměř 2000 bytů, které přijdou na bytový trh, a že tedy není pravdou, že by u nás poptávka po bytech do všech důsledků zůstala neuspokojenou. Tu je třeba opět se tázati, zdali u nás opravdu nejen ti, kteří zde již nebydlí, majíce své vlastní rodiny, mohou bytů získati, ale je třeba se zeptati, zdali opravdu počet, který, zdá se, oslňuje některé pány z vládní koalice, stačí i samotné Velké Praze, pro niž jsou tyto byty vystavěny. A tu se musíme zamysliti také nad jinou statistikou, která nám praví, že se na pražské radnici a v příslušných úřadech ve Velké Praze provádí až 16.000 civilních sňatků. Tedy, prosím, 2000 bytů v nejlepším případě a 16.000 nových rodin, které bytu potřebují, které čekají na to, aby se mohly osamostatniti. Tu ovšem se nesmíme diviti, když nám potom před očima vyrůstá to, čemu se říká bytová lichva, když nám před očima vyrůstají poměry, že máme sice ve Velké Praze byty, které jest možno najmouti, ale byty, u nichž jedna obytná místnost stojí ročně 2500 až 3200 Kč - jediná obytná místnost! A tu, prosím, jest otázka, zdali zaznamenávají tyto nově zakládané rodiny také současný vzestup hospodářský a sociální. Tu však vidíme, že ti, kteří dnes uzavírají nová manželství a zakládají nové domácnosti, jsou lidé z poměrů, jež jsou vysloveny závratnou cifrou 720 až 800 Kč měsíčního příjmu. Podle této statistiky seznáte, že veřejný nebo státní zaměstnanec žení se s veřejnou nebo státní zaměstnankyní a že platy a požitky těchto dvou příslušníků příští nové domácnosti činí celkem 1400 Kč. Pak ovšem musíme záporně zodpověděti otázku, že by takto hospodářsky vybavené rodiny mohly si zaplatiti byt, v němž za jednu obytnou místnost budou platiti průměrně 2800 Kč činže. Z toho je viděti, že ani hospodářsky ani sociálně nepostačuje úroveň nově zakládaných domácností a nově zakládaných rodin na to, aby si mohly ve volné soutěži v novostavbách opatřiti sice moderní, ale také moderně drahý byt, který jest nad jejich poměry, který nemůže býti zabezpečen, protože se nikdo nemůže zavázati, že tento byt bude moci platiti. A tu nás zase toto konstatování přivádí k druhému zákonu o podpoře stavebního ruchu.

Toto je provisorium, před nímž jsme velmi důrazně jak v soc.-politickém výboru, tak také ve sněmovně minulého roku varovali, poněvadž jsme věděli, že je to pokyn ne k oživení stavebního ruchu, nýbrž k oživení spekulace a k tomu, aby se pozdvihla odvaha všech, kteří chtějí spekulovati a lichvařiti. Tento zákon, jehož jednoroční provisorium nadělalo nesmírných škod, přichází na stolky poslanecké znovu jako jednoroční provisorium. Musíme se důvodně domnívati, že průvodní zjevy, které byly při projednávání zákona o podpoře stavebního ruchu, objeví se i tentokráte. Domníváme-li se, že takto oživíme stavební ruch, stačí, abychom se podívali, za jakých poměrů bude se tento stavební ruch rozvíjeti.

Připomněla jsem již ve výboru soc.-politickém, že dnes ti stavebníci, kteří by chtěli stavěti solidně a tak, aby byty nebyly předraženy, nemají už té možnosti, protože v obvodu celé Velké Prahy neexistuje jediná cihelna, která by dnes ještě dodala stavební materiál bezpodmínečně nutný, cihly. Zkartelované cihelny postaraly se včasným opatřením o to, aby dnes, až bude projednán zákon o podpoře stavebního ruchu, prostě už nebylo možnosti stavební materiál zaopatřiti. Jděte a podívejte se dnes na obvod Velké Prahy, jděte do cihelen a prozkoumejte ceny a uzříte, že tyto ceny nemůže zaplatiti stavebník, který by chtěl postaviti tak, aby nemusel býti označen za spekulanta nebo za lichváře! A jak potom nazvete ty, kteří takovýmto způsobem obchodují se stavebními hmotami? Jak nazvete ta opatření zkartelovaných cihelen, jak nazvete ta různá opatření těch, kteří zprostředkují prodej stavebních hmot, když důsledky, které se nám potom v praksi objevují, mají katastrofální příznaky a znemožňují nám nadobro, abychom opravdu otázku stavebního ruchu ovládli tak, aby stavební ruch sloužil svému účelu?

Stavební ruch, který se u nás vyvíjí velmi slibně, vykazuje prý opravdu pozoruhodné úspěchy i v samotné Velké Praze. Avšak, jak už jsem prokázala, ty o úspěchy nesnížily u nás ceny bytů, nepřinesly u nás osvěžení do bytových poměrů, nýbrž korunovaly snahu všech těch čiperných podnikatelů, kteří si zavčas dovedli pojistiti to, s čím se dnes provádí netrestaná a nejnebezpečnější lichva, t. j. stavební pozemky. (Výborně! Tak jest!)

Máme sice zákony o potírání lichvy, máme opatření, jimiž ti, kteří se dopustí takového přečinu, mohou býti voláni k odpovědnosti a mohou býti potrestáni, jsme však zároveň svědky toho, že to nejsou jen jednotlivci, kteří spekulují se stavebními pozemky, nýbrž že je to pečlivě organisovaná spekulace, která se nebezpečně rozrůstá zejména v rozsahu Velké Prahy. Vidíme, že jsou to finanční ústavy, různé, dobře situované banky, které provádějí nejstrašnější a nejošklivější lichvu s pozemky.

Když se na příklad uvažovalo o zastavění určitých částí Velké Prahy, viděli jsme zblízka na př. vyvíjeti se otázku stavebních pozemků v Dejvicích. Tam finanční ústavy kupovaly pozemky za 500, 600 nebo 700 Kč sáh, a dnes vidíme, že tyto finanční ústavy prodávají tyto pozemky za 3000 až 3400 Kč sáh. (Výkřiky posl. Zeminové.) Tady se, prosím, nikdo neptá, jak je možno, aby za těchto poměrů takovýmto způsobem vyháněla se do výšky cena pozemků. Nikoho nenapadne zde dovolávati se ochrany zákona, zákona o stíhání a přísném potrestání takovéto lichvy. Jest ovšem velmi snadno rozluštitelná otázka, co může státi potom byt v domě vystavěném na takto předraženém pozemku, co může státi za těchto poměrů a okolností, kdy stejným lichevním procesům podléhají stavební hmoty, počínaje cihlami a konče vápnem, pískem a dřívím, kam se může a jakým způsobem se může vyvíjeti otázka stavebního ruchu a otázka ceny bytů.

Ale jest ještě více zajímavé, že nejen tato zhoršovací tendence vyznačuje zákony, ale zdá se, že dnešní vládní majorita v tom značném odstupu, který má od dob, kdy spolupracovala v jiných formacích koaličních, zapomíná, že tyto zákony, jež byly zpracovávány nejen s ohledem na sociální a hospodářské potíže, ale také i samotný účel vlastní, že tyto zákony byly zpracovávány pod docela jiným zorným úhlem, a to nejen jiným zorným úhlem, pokud se týká otázek sociálních a hospodářských, ale také, pokud se týká samotné účelnosti vybudovaných objektů.

Když byly předkládány první zákony o podpoře stavebního ruchu, dočítali jsme se v nich také cosi o tom, jak objekty podle těchto zákonů vybudované mají vypadati, jaké náležitosti musí býti splněny ve směru stavebním, ve směru rozlohy místností, jejich uzpůsobení a jejich rozložení. Četli jsme v těchto zákonech cosi o tom, že také na předpoklady hygienické má se bráti zřetel a že mají býti tyto novostavby vypraveny tak, aby i těmto zásadním podmínkám bylo vyhověno. Ale dnes nesetkáváme se ani v nejmenším už s jakýmkoli z těchto předpokladů.

Ale jsou ještě daleko horší věci, jichž jsme svědky v praksi, že všichni ti, kteří se přiklonili k zásadě oživení stavebního ruchu, náležitým způsobem se postarali o svůj profit a úspěch osobní, že docela klidně přecházeli mnohé a mnohé ze zásad, jež vytyčovaly zákony minulé, a roku loňského už vůbec s určitými těmi zásadami si nelámali hlavu. Tak dnes už není ani ponětí v novostavbách stavěných za předpokladu zákona o podpoře stavebního ruchu o tom, aby byly místnosti upraveny tak, aby měly dostatek světla, vzduchu a slunce. Dnes už se ani zdaleka nesetkáváme s disposicemi stavebními, které by přihlížely k tomu, aby příslušenství bytová byla přímo osvětlena a aby se tak byt nestal zapadlým, setmělým koutem nebezpečným lidskému zdraví. (Výkřiky posl. Zeminové.) Dnes už se patrně věru počítá na zázraky a nedbá se, zdali se v moderních bytech zejména občan, který nemůže zaplatiti horentní sumy za tyto byty, mrzačí fysicky a duševně, zdali takové byty nejsou semeništěm chorob a bacilů, ale hledí se prostě k tomu, aby se místa využilo co nejvíce a aby tak zisk z takových obytných objektů znamenal také horentní sumy, které jsou žádány a o nichž se páni majitelé domů domýšlejí, že jsou jejich svatým a nedotknutelným právem.

A tu je viděti, jak tyto příklady působí. Vždyť i v novostavbách předražení do nemožnosti působí přitažlivým příkladem na majitele domů starých a vidíme dvojí směr uskutečňování této snahy: na jedné straně snahu o přebudování starých budov, snahu, o celou řadu nástaveb a přístaveb, v nichž se nejen mrzačí zásady hygienické, ale v nichž, když jen trochu je možno to obejíti, dopouštějí se majitelé nemožností stavebních a technických, a zásadu druhou, která znamená heslo, jež bylo vydáno ve chvíli, kdy si celá veřejnost byla vědoma, že musí dojíti k úpravě otázky ochrany bytů, heslo po valorisaci starých bytů, heslo po valorisaci starých objektů nájemních. S tohoto místa bylo již mnoho mluveno o tom, je-li oprávněna touha valorisovati staré objekty, starý domovní majetek, či ne. Chtěla bych připomenouti, na co snad bylo zapomenuto, že přece u nás při naší obrodě národohospodářské, při naší snaze zrestaurovati hospodářskou základnu a povznésti ji v celé řadě těch parcielních zákonů, jež k tomu účelu byly zpracovány, byla vyloučena zásada valorisace a byla vyloučena nejenom, řekla bych, via facti, nebo jenom nějakými teoretickými diskusemi, nýbrž byla vyloučena velmi zásadním a rázným prohlášením p. ministra financí dr Engliše, který, když se jednalo o úpravu poměrů a požitků veřejných a státních zaměstnanců, velmi energicky odmítl domněnku, že by bylo lze požitky jejich v jakémkoliv směru valorisovati. Pan ministr financí se vyjádřil velmi nedvojsmyslně a platové zákony veřejných a státních zaměstnanců do důsledků tento jeho názor provedly. Proč je to, vážená sněmovno, důležité? Proto, že v oboru otázek hospodářských a sociálních, v oboru otázek platových a poměrů veřejných a státních zaměstnanců je tu nikoliv zaměstnanec soukromý, nikoli tendence soukromého podnikání, nýbrž veřejný činitel, je tu stát, který upravuje poměry tyto zákonem. Viděli jsme, jak tento příklad našel přímo nebezpečnou odezvu u zaměstnavatelů soukromých, u soukromých podnikatelů, kteří věrně kopírovali tuto zásadu státní správy. Jestliže tedy oficielní činitel, stát a státní správa, postavil se na stanovisko, že nelze zrestaurovati u nás poměry hospodářské nějakou zásadou valorisace, že je nelze posuzovati s hlediska přiblížení se k zlaté měně, pak tato zásada neplatí jen pro ty veřejné a státní zaměstnance, nýbrž pro všechno občanstvo.

Jestliže jsme se za těchto předpokladů dopracovali logicky nepochopitelných důsledků, že ta část veřejnosti, jež jest representována majiteli domů a nájemních objektů, domnívá se, že bez ohledu na tuto státem vyslovenou zásadu je možno vzhledem k této skupině občanstva uplatniti zásadu opačnou, pak se musíme opravdu pozastaviti nad prapodivně logickým vývojem názoru této skupiny občanstva.

Ale, vážená sněmovno, není to jen tak úplně jednoduché domnívati se, že zásada valorisace domovních objektů by měla býti tímto faktem vyřešena. Nesmíme zapomínati při těchto věcech ještě na okolnost, že náš domovní majetek je hodně různorodý, a že právě tak různorodým je vznik jeho. Pánové se nesmějí domnívati, že tam, kde se poukazuje na okolnost, že určitý nájemní objekt je starobní rentou jeho držitele, že je starobním zaopatřením, že je to případ, který lze generalisovat. My víme až příliš dobře, že těchto případů jest u srovnání s poměry ostatními nepatrná hrstka, ale že naproti tomu různé jiné kategorie domovního majetku jsou opravdu velice různorodé a různotvárné a nemají docela nic společného se sociální potřebou vrstev, jež v domovním majetku určitého druhu musily viděti své starobní zaopatření.

Ale nebýti, vážená sněmovno, ani této okolnosti, je nutno přece jen znovu a znovu připomenouti, že tady by se jednalo o novou nebezpečnou disparitu, kdybychom neměli na zřeteli okolnost, že jsme měli a máme v řadě občanstva ještě případy takové, kdy se také jednalo o starobní rentu, kdy se také jednalo o nepatrný celkem majetek uschráněný pro dny staroby a invalidity a kdy tento majetek nebyl uložen v bezpečných hodnotách objektu nájemního, ale prodělal s sebou celou tu trpkou škálu zkoušek a obětí, které byly ukládány těm, kteří měli takovýto nepatrný majetek, ale měli jej buďto v určitých papírech nebo v hodnotách uložený u finančních ústavů. Tito musili přinésti všecky oběti, jež byly ukládány občanstvu tohoto státu a musili se podříditi všem opatřením; nikdo tu neuvážil, zda tu jest ohrožena bezpečnost těchto stářím neschopných k práci. Nikdo tu neuvážil, bude-li těmto lidem starobní renta, kterou si uspořili, valorisována a zachována. A také je viděti, že ani tato zásada v tomto způsobu upotřebená nemohla by odvrátiti vážného a objektivního posuzovatele poměrů od přesvědčení, že nelze zásadu valorisace přijmouti v tomto směru, v žádném směru a žádným způsobem.

Ale my přirozeně nezapomínáme i na ten jiný druh domovního majetku, který se vytvořil v době válečného nebezpečí a v době deflace, který se tu vytvořil takovým způsobem, že byly ukládány hodnoty, které pouhým vložením do bezpečného objektu bez přičinění svého majitele, bez přičinění toho, kdo investoval, často jenom spekulací byly vyhnány do takové výše, že byly nejenom valorisovány, ale že tyto hodnoty byly až nebezpečně převalorisovány, a že důsledky překročení valorisace v těchto směrech staly se mnohdy až osudnými řadě příslušníků širokých vrstev lidových. (Výkřiky poslanců čsl. strany nár. socialistické.) Nesmíme dále také zapomenouti, že tu vyrůstá v dnešní době z ochrany zákona o podpoře stavebního ruchu nový druh domovního majetku, takový, který by jistě nepřijal zásadu valorisování. Vzpomínám si při této příležitosti, že to byl mluvčí měšťanských stran v sociálně-politickém výboru, který konstatoval na obhajobu požadavku valorisace majitelů domů fakt, že prý při nákladech na opravy domů na příklad musí se platiti až 13násobná cena, nežli jaká se platila dříve.

Tedy zde je nejlépe viděti, jakým nebezpečným způsobem v mnoha směrech překročila se zásada valorisace a jak by bylo nespravedlivé přijíti nyní s takovým měřítkem, s takovým lineálem a chtíti podle toho linkovati vývoj domovního majetku a poměrů s tím spojených do budoucnosti. Ale je přece jen stále viděti, že tato zásada působí, že působí, jak jsem již pravila, velmi přitažlivě a že budeme asi v budoucnosti velmi často se zabývati otázkami, spojenými s těmito zásadami, proto, že za předpokladu zákona dnes projednávaného bude asi velmi těžko vyhověti i těm přemrštěným požadavkům a názorům, jež. byly projevovány z této skupiny našeho občanstva.

Kdybychom chtěli tedy shrnouti všecka tato poznání, museli bychom doznati, že nejenom se zde vytvořuje nebezpečný předpoklad pro vývoj do budoucna, ale že se nám také nevyřeší ani při nejmenším řada problémů souvisících s těmito věcmi. Vytýkáme a znovu upozorňujeme, že otázka bydlení není jenom otázkou ceny bytů, není jen otázkou možnosti získání bytů, ale že je to otázka daleko hlubší, že je to do značné míry otázka mravní a že je to zcela vysloveně otázka hygieny. (Výborně!).

Vážená sněmovno! Byli jsme svědky, pravda, toho, že v mnohých a v mnohých případech byla stíhána bytová lichva. Bylo poukazováno zejména na lichvu s podnájmem, a stávalo se, že tyto případy bývaly soudně projednávány. Ale zase je viděti, jak nestačí šablona na tyto věci. Ve Velké Praze máme poměry, kde pod ochranou zákona na ochranu nájemníků bylo možno ovdovělé ženě udržeti byt většího rozsahu, když v případě, že neměla jiných možností výživy, uchýlila se k pronájmu tohoto bytu, čímž dosahovala opravdu někdy pozoruhodných a někdy i pokárání hodných úspěchů. Ale to byl jen jeden druh bytové lichvy, a to takové, která nejspíše byla postižena, a to tam, když se jednalo o chudáka, který prostě proto, že neměl jiných možností a příjmů, sáhnul k tomuto způsobu.

Ale zde ve Velké Praze před očima našich úřadů vyvíjí se nám spekulace, která se velmi blíží lichvě s podnájmem v tom směru, že se vystaví řada domů, nějaký takový Grandpension, který je rozdělen v klícky, nikoliv byty, v jednotlivé místnosti, z nichž majitel, velkopodnikatel, žádá nekřesťanský peníz, až 600 Kč měsíčně.

Tu přirozeně naskýtá se otázka, zda to není lichva blížící se nebezpečně dosažitelné hranici po stránce mravní a zda právě takováto lichva by neměla býti bezohledně a všemi prostředky stíhána nejenom proto, že působí rozvrat hospodářský a finanční, ale že působí také rozvrat mravní. Vidíme, že novomanželé, zakládající novou domácnost a odkázaní na to, aby platili lichvářský peníz z takové nedostatečné místnosti, nejenom, že prostě nemohou existovati, nýbrž že nesmějí ani na to pomýšleti, aby opravdu založili rodinu. Otázka rozmnožení rodiny, otázka dětí, je naprosto vedlejší otázkou. Ta je odsunuta na zcela vedlejší kolej a nikdo se nestará o to, zdali tyto poměry nedovedou nás opravdu jednou tam, před čím varoval v této sněmovně pan ministr sociální péče Msgr Šrámek a před čím varoval ve zdravotnickém výboru ministr dr Tiso, nepřivedou-li nás k úkazům nebezpečné depopulace a nepřivedou-li nás k úplnému zhroucení rodinného života. Pánové, to není jen otázka vůle, to je také otázka možností, možností sociálních a prostředků hospodářských, to je otázka založení rodin. A jestliže budeme řešiti otázku založení rodin a otázku populace krásnými frásemi o mateřství, krásnými frásemi o vysokých sociálních úkolech, a při tom se nepostaráme, aby také prostředí, ve kterém naše nově založené domácnosti existují a žijí, bylo takové, aby se v tomto prostředí mohla bezpečně rodina založiti, pak si nesmíme dělati ilusi o tom, že u nás otázka populace bude řešena vážně, doopravdy a zdravě. Vážená sněmovno, je věru na uváženou, že tam, kde již otázka rodin je vyřešena, kde je řada dětí, kde je řada příslušníků jedné domácnosti, bydlí takovéto rodiny v bytech doslovně přecpaných, v bytech hygienicky ani dost málo nevyhovujících, které potom stávají se semeništěm chorob, semeništěm bacilů. Na druhé straně máme sice ministerstvo veř. zdravotnictví, které hlásá pokrokové a moderní zásady, ale jen v teorii, v praksi nevidíme ani nejmenší známky o nějaké vůli k činnosti v tomto směru. V praksi uniká ministerstvu zdravotnictví otázka hygieny bydlení a otázka hygieny bytů do všech důsledků. A jestliže se dnes oficielně konstatuje, nelze to již zakrýti, že u nás přibývá onemocnění tuberkulosou, že množí se úmrtí tuberkulosou, pak to není zaviněno jen tím, že naše povolané orgány v době poslední této otázce nebezpečného řádění tuberkulosy věnují minimální pozornost, nýbrž tím, že poměry bytové přímo vedou k tomu, aby takto vybudované byty podporovaly zdárný vývoj této nebezpečné choroby. Jestliže se konstatuje dnes oficielní statistikou 28.000 úmrtí v Československé republice do roka, pak není to jen na jedné straně nedostatečná péče, není to nedostatečný počet lůžek, není to nedostatečná léčebná péče a opatření preventivní, pak je to také bezprostřední nebezpečí, které tkví v naší otázce bytové, v otázce nerozřešené bytové hygieny a v otázce nemožnosti, v zásadě nemožnosti rodinu zdravě ubytovati, o rodinu také rozumně hygienicky pečovati, starati se o to, by po stránce mravní stalo se rodinné prostředí tím, čím je všichni chceme míti.

Vážená sněmovno, kdybychom rekapitulovali poměry tak, jak se nám projevují, když z těchto naznačených hledisek na ně se díváme, a kdybychom na výsledky, jichž se domyslíme, položili potom předpoklady dalšího jejich vývoje ze zorného úhlu zákona, jejž dnes projednáváme, pak bychom musili konstatovati, že vedle nebezpečí vzrůstu chaosu v otázce nájemnické, vedle nebezpečí vzrůstu lichvy se stavebními pozemky a hmotami, vedle nedostatečných opatření, je-li už někdo postižen exekučním vyklizením, vyrůstá nám vážné nebezpečí, které pramení z netečnosti k řešení řady otázek, z nichž neposlední je otázka sociální a hospodářské úrovně rodiny, pokud se týká bytu a otázka bytové hygieny. To je ovšem bilance velice smutná a tím smutnější, když jsme musili dojíti k přesvědčení, že všechny naše dobře míněné pozměňovací návrhy nebyly slyšeny. Ovšem pravda, dvě nebo tři resoluce byly přijaty soc.-politickým výborem, resoluce, které zatím nemohou vyjadřovati nic jiného, nežli touhu oposice, aby se poměry změnily, resoluce, na něž vládní majorita, věrna zvyklostem, zůstane v praksi odpověď dlužna. To by byl výsledek celé kampaně, vedené poctivě a rozumně za tím účelem, aby zákon o ochraně nájemníků a podpoře stavebního ruchu byl nejen zákonem, se kterým příležitostně se vytasíme, když se mluví o sociálním zákonodárství, ale zákonem, který v praksi bude znamenati to, čeho je nutně potřebí k záchraně širokých lidových vrstev, k záchraně ve směru sociálním, k podpoře ve směru hospodářském a ke zdárnému vývoji občanstva republiky ve směru zdravotním. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP