Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Chalupa: Slavná sněmovno! Projednávané 3 předlohy, které mají ne řešiti - provisorium jednoroční je příliš výmluvným toho dokladem - ale snesitelnější učiniti naši bytovou krisi, jsou velice zajímavým příkladem, jak třída buržoasní, jež tento stát ovládá, si tuto práci představuje. Vládní předloha není ovšem věrným obrazem buržoasního úsilí, o tom nás více poučují připomínky stavitelů, majitelů domů a jiných příslušníků kapitalistických. Než i z tohoto roucha kompromisního, do něhož oblékla tuto předlohu obava ze ztráty hlasů voličů a zmenšení politické moci, je jasno, že krise bytová není u nás řešena se stanoviska všeobecné potřeby, nýbrž čistě se stanoviska potřeb a prospěchu tříd buržoasních. Nouze bytová není pro vrstvy kapitalistické ničím jiným než každá jiná nouze o životní potřeby, příležitostí k bohatému výdělku. Přehlíží se, že byt jest jednou ze základních potřeb člověka zrovna tak jako chléb a že tato základní všeobecná potřeba lidské existence nesmí býti zatěžována úzkým zájmem soukromým.

Naši odpůrci, usilující o zrušení ochrany nájemníků, ukazují na všeobecné zájmy hospodářské. Promiňte, abych toto stanovisko nazval trochu příliš úzkým a podružným. Vůdčím stanoviskem zůstává nepomíjitelná potřeba, která, není-li ukojena, přivádí ony strašné důsledky, jako jsou: Závady zdravotní, rozmnožení všech druhů nemocí lidových, zejména tuberkulosy, dále závady mravní, jež při nedostatečnosti bytů nechávají žíti život dospělých před zraky malých dětí. Konečně jsou zde závady sociální, jež musí denně přesvědčovati dělníka o tom. že společnost, která nepostarala se o základní potřebu bydlení, není schopna, aby upravila také něco jiného. A ve stínu těchto závad kráčejí ty pravé důsledky národohospodářské, to jest podlomení pracovní síly, zkrácení dělníkova věku a tím také jeho produktivní práce, na níž veškerý blahobyt spočívá.

V rozpočtové debatě dovolil jsem si ukázati, že zvětšení úmrtnosti tuberkulosou o jednu polovinu znamená u nás ročně při minimální mzdě ztrátu 100 milionů Kč, a kdyby takoví nemocní byli schopni produktivní práce nejméně ještě 10 let, znamená to každoročně jednu miliardu, která se nám ztrácí do nenávratna i s tím, co společnost k výchově tělesné a duševní každého jedince musí věnovati.

Mohlo by se mi namítnouti, že bytová otázka není v takové souvislosti anebo v tak intensivně blízké souvislosti s rozšířením tuberkulosy. Než o tom nás učí velmi názorně výsledky zdárné politiky bytové - ovšem jinde. V Anglii, v Birminghamu, připadá na jeden dům 5 obyvatel, v Londýně, který je mnohamilionovým městem, připadá na jeden dům 8 obyvatel, v Praze ovšem 35. Jaké byly důsledky této bytové politiky? V Anglii se všeobecně konstatovala zmenšená úmrtnost, a to dětí do jednoho roku 6kráte, při tuberkulose dokonce 8kráte.

A doklad bytových poměrů u nás? Zvýšená úmrtnost tuberkulosou stoupá. R. 1923 na 100 tisíc obyvatel umírá 195,5 tuberkulosou, roku 1926 však již 196,36.

Může se mi namítnouti, že v otázce bytové bylo v Anglii pracováno daleko dříve a důkladněji. To třeba doznati. My jsme poněkud více v této věci počali pracovati od r. 1902, kdy ovšem vliv socialistických stran byl malý, kdy poskytnuty byly prvé velké výhody daňové, a zejména ovšem od r. 1910, kdy zákon rakouský, žel v mnohém směru lepší zákonů, jež nyní projednáváme, povzbudil k čilejšímu zakládání stavebních družstev a většímu stavebnímu ruchu.

A tak konstatování, že přicházíme později, může býti jediným správným důvodem, že musíme vykonati více a že musíme to vykonati rychleji a lépe. Dnešní opatření nemohou mne zbaviti domněnky, že chudým stavebníkům se má dostati co nejméně, aby se udržela na stejné výši výnosnosti renta kapitálů, uložených v budovách a aby také všechno stavební podnikání bylo náležitým pramenem obohacení. Podívejme se zběžně na náklady, které rozhodují o ceně stavby a tím ovšem o drahotě bydlení. Jsou to především: stavební místo, vyměření a zakatastrování stavebního pozemku, cena stavebních hmot, mzdy, výdělek podnikatelský, úvěr, daně a dávky státu, poplatky převodní atd. A tu především se pozastavím u prvního.

Při stavebních místech - pod rouškou kapitalistické zásady, že cena se vyrovnává nabídkou a poptávkou - trpěna je lichva vědomě a mlčením dokonce je podporována. Ptám se, proč vláda mlčí k návrhu sen. Modráčka, který navrhoval v této věci trestní ustanovení na stíhání lichvy se stavebními pozemky, který navrhoval, aby obce měly právo určovati obecnou cenu stavebních pozemků a dále navrhoval, aby obce měly právo zabrati stavební pozemky a přiděliti je za cenu obecnou zájemníkům a stavebníkům. A kdyby se tento návrh sociálního demokrata zdál měšťanské společnosti příliš radikálním, má vyloženu cestu jinou, cestu mírnější. Běží zde jen o zabrzdění prodávání stavebních pozemků ne ke stavbě, ale na spekulaci. Prostředek je zde zcela jednoduchý. Zavedení samostatné dávky obecní z nezastavěných pozemků stavebních s progresivním stoupáním, tedy s rostoucím břemenem. Opatření toto nutilo by k prodeji, dokud jest čas, a držení stavebního pozemku činilo by tento čím dále tím méně cenným při stoupající dávce a přirozeně stoupala by nabídka stavebních pozemků a také klesala by cena stavebních pozemků. Obec by v takových případech mohla stavební pozemky zakupovati, levně je přenechávati stavebníkům a měla by možnost především stavební podnikání účelně regulovati.

Na tuto palčivou otázku návrh odpovídá mdle ustanovením o vyvlastnění, jež v praxi nemá ceny, a stavitelé dokonce projevili návrhem do odst. 5 přání, aby možnost vyvlastnění netýkala se pozemků ať parcelovaných či neparcelovaných, jichž majitelem jsou stavební živnostníci, to jest, stavitelům mají býti otevřeny dokořán dvéře pro lichvu stavebními pozemky. Ustanovení toto, pravda, do zákona pojato nebylo, ale také nebylo pojato do zákona ničeho, co by skutečně lichvu stavebními pozemky zabrzdilo.

Máme chvalitebný zvyk, ovšem, když se nám to hodí do krámu, dovolávati se zákonodárství ciziny. Poukazuji zde na zákonodárství německé, kde již od r. 1902 velmi pilně tato otázka se sleduje. Z r. 1902 je ustanovení zákona platné ve Frankfurtě n. M., jímž bylo pracováno proti lichvě tím, že držitelé stavebních pozemků byli zavázáni dáti 30% na ulice a nezastavená prostranství, jako jsou náměstí, a v tomto zákoně se pokračovalo. R. 1919 dokonce tato kvota postoupených pozemků obci stoupá na 50% a tím obce aspoň při vzrůstajících nákladech chrání sebe samy. Kdo to vše nevidí. nepracuje proti lichvě se stavebními pozemky, zatěžuje vědomě stavebníka, zatěžuje obec a všechny oběti státu, které jsou dávány, jsou nadarmo.

Povšimnutí zasluhuje náklad za odměření a zakreslení stavebních pozemků, který zejména ve venkovských místech není v žádném poměru k ceně stavebního pozemku.

Velmi smutná je kapitola o ceně stavebních hmot. Smutná proto, že stát jako vlastník jedné z nejdůležitějších stavebních hmot jde šlechetně zdražovatelům v čele. Výmluva je velmi jednoduchá. Státní lesy, které máme v rukou, mají býti jako státní podniky obhospodařovány podle zásad, které platí pro soukromé hospodaření. - Jak tyto zásady vypadají v praxi, ukázal zde mnohokráte klubovní kolega inž. Nečas. Naše dřevní bohatství je dáno v plen soukromým podnikatelům a bankám a zneužívá se ho dokonce i k politické korupci. A jako ilustrace k lichvě stavebními hmotami dnešního dne docházejí nás právě zprávy, že cihly, které označeny byly podle statistického úřadu v normálně ceně 320 Kč za 1000, dnes v blízkosti cihelen není možno dostati laciněji než za 470 Kč. (Slyšte!) O mzdách jistě že bude míti příležitost zmíniti se některý kolega z našeho klubu jinde.

Pro nás má velikou důležitost drahota úvěru. Všechna naše politika ku zlevnění úvěru směřuje nejen k zlevnění stavebního podnikání, ale podnikání vůbec. V tomto směru musíme s uznáním konstatovati úsilí ministerstva financí i Národní banky po zlevnění. Než jak se jeví toto zlevnění v praksi? Většina drobných stavebníků nestačí pravidelně s levnějším hypotekárním úvěrem, ovšem podotýkám, že by bylo velmi dobré konstatovati, zda tento hypotekární úvěr skutečně úměrně klesá s úrokovou mírou, jako u nás skutečně poklesá u Národní banky. Přirozeně stavebník nemůže zbytek stavebních nákladů krýti ničím jiným než úvěrem směnečným a tento úvěr je u nás neustále drahý. Žel, že namnoze nesvědomitými podnikateli jsou stavebníci přímo hnáni do katastrofy. Jsou stavitelé, kteří slíbí postaviti dům, seženou hypotekární úvěr, něco se nedostává, řeknou, to ostatní se vám počká, ale, jakmile dům je dostavěn, uhodí na stavebníka, aby zbytek doplatil, a nesežene-li zbytek nedoplatku, nastávají smutné konce stavebníka, který přichází o veškeré úspory.

Ve věcech daní a dávek jak stát, tak obce vycházely dosti vstříc, žel, že tyto výhody jsou neustále zmenšovány a upravovány vzhledem k novele zákona o přímých daních. A tak vidíme, že z 50letého osvobození r. 1921 přicházíme k 25letému osvobození r. 1928. Jsme konečně tam, kde jsme byli za Rakouska r. 1902, kdy bylo poskytnuto osvobození na 24 let, ovšem za docela jiných bytových poměrů. Toto snížení je v přímém odporu se stoupající drahotou stavebních pozemků a všech stavebních nákladů a nemůže přinésti onoho vzpružení stavebního podnikání, kterého by bylo potřebí.

Dovoluji si zde upozorniti na názor podnikatelů, kteří se domáhají stejné stavební úlevy také pro budovy a provozovny velké. Tento názor vyplývá vůbec z nepochopení, že se má řešiti palčivá otázka bytové nouze, a z domnění, že lze při této příležitosti také trhnouti něco pro sebe i vrstvám zámožným. Toho doklad nalézáme také v přání, aby v §u 30 o státní záruce bylo vypuštěno ustanovení, že záruky lze docíliti jen pro vrstvy méně zámožné, poněvadž zámožnost je pojem velmi neurčitý. Připouštíme, že tuto nesnáz mohou míti právě jen ony vrstvy zámožnější. Tam jistě, činí-li majetek 100.000 Kč, jest tento majetek malým pro toho, kdo vlastní jeden milion, ale nemůže to býti skutečně obtíží pro rozlišování u chudáků, kteří mohou ztěží sehnati zvýšené stavební prostředky, nyní dokonce 25%, a ostatní budují na úvěr. Tato obava rozpoznání zámožnosti a nezámožnosti vůbec neexistuje.

Chci však poukázati na jistý nepoměr, jaký se jeví ve slevě daní pro místa, která dani činžovní jsou podrobena, a pro místa, která dani činžovní nepodléhají. Předloha skýtá úlevu daní a přirážek na 25 let, při dávkách obecních na 20 let. Za podklad výpočtu může nám pro průměr posloužiti náklad na obytný domek o 2 místnostech, jehož náklad můžeme odhadnouti na 50.000 Kč stejně na venkově jako v městech, neboť oč je místo stavební levnější na venkově, o to jsou zvýšeny jiné stavební náklady. Daň domovní ze 2 obytných místností činí 10 Kč. K tomu 470% kumulovaných přirážek je 47 Kč, tedy daně a přirážky činí 57 Kč, a za 25 let - pomíjím zde ovšem složité úrokování, které bylo by ovšem daleko více ku prospěchu tam, kde daň bude slevena více - činí tento příspěvek pro stavebníka na venkově ve slevě daní na 25 roků 1.425 Kč.

Postaví-li se tentýž domek v místě dani činžovní podléhající, jeví se propočet takto: nájemné, nebo nájemní hodnota, má-li býti náklad 50.000 Kč aspoň 4% úrokován, by činila 2.000 Kč. Z toho daň činžovní činí 8%, t. j. 160 Kč a jedna polovina kumulovaných přirážek ze 470%, t. j. 235%, činí 376 Kč. Tedy na 25 roků dohromady 25kráte 536, t. j. 13.400 Kč. Ale musíme dále počítati s dávkou z nájemného, která může býti vyměřena až do 40% výše nájemného, to činí 800 Kč; při 20 letech dělají tyto slevené dávky 16.000 Kč. Tedy dohromady na tento domek, který je postaven v místech, která podléhají dani činžovní, dává se příspěvek v této slevě daní 29.400 Kč. To by v procentech znamenalo, že na venkově v místech, která nepodléhají dani činžovní, přispívá se slevou daní na potřebný stavební náklad 2,8%, v místech, která podléhají dani činžovní 58,8%, tedy 20kráte více.

Tento nepoměr je zajisté velmi křiklavý, i když připustíme, že po 20 a 25 letech bude stavebník v místech, která dani činžovní podléhají, platiti daleko více na dávkách a daních - a když připustíme také větší potřebu staveb v městech.

Jedno však nesmíme pouštěti se zřetele, že náklad je přibližně stejný, a že opotřebování budovy a amortisace budovy musí býti stejná.

Tato věc mluví velmi naléhavě právě při zaváděné platnosti ustanovení §u 31, odst. 6., ad 2. Toto ustanovení na venkově požene přímo lidi k tomu, aby přikročili ke stavbě a zbavili se tak nejistoty, do které jsou postaveni právě tímto ustanovením. Zde jeví se nutnost určitého vyrovnání, které by mohlo býti dosaženo delším osvobozením, neboť stát dává, i kdyby bylo osvobození zvýšeno na 35 let, pro tyto venkovské stavby daleko méně než v místech, která dani činžovní podléhají.

A nyní chci několika slovy reagovati na to, jakým způsobem dívají se soukromí podnikatelé na stavební ruch a ochranu nájemníků. Tyto vrstvy tvrdí, že zájmu veřejnému musí býti dávána přednost před zájmem soukromým, že zde musí býti prominut zájem nájemníků. My nepopíráme, že stavební podnikání je důležitým odvětvím výrobním, které má míti zájem veřejnosti. Jiná věc však je, zda také soukromý zájem majitelů domů možno srovnávati v našich poměrech se soukromým zájmem nájemníků. Oč jde majitelům domů? Zhodnotiti kapitál uložený ve stavbě nebo do značné míry také kořistiti ze znehodnocení koruny a vůbec také ze stoupajících nákladů. Oč jde naproti tomu nájemníkům? O pouhé uhájení existenční potřeby bydlení, neboť za dnešních platů a mezd a za dnešní drahoty životních potřeb dalšího zatížení v tomto směru nesnesou.

Jsou zde tedy postaveny proti sobě zájmy příliš různorodé - a budiž mi dovolen ten výraz, když hovoříme o hospodářských otázkách - různorodé mravně. Na jedné straně jde o zisk mrtvého kapitálu, na druhé straně jde o životní zájmy milionů občanů této republiky. Souhlasím s tím, aby úlevy byly vztáhnuty také na přístavby, přestavby a nástavby, poněvadž jistě i staré domy nutno udržovati tak, aby byly způsobilé k obývání a také každá změna této budovy nástavbou, přístavbou atd., pokud by skutečně vyhovovala tendencím zákona a rozmnožovala by byty malé a zmírňovala by nouzi, skutečně měla by míti nárok, aby se jí náležitých úlev dostalo.

Podnikatelé si stěžují, že je všeobecný zlořád placení odstupného, ale, prosím, tato věc nechť je především adresována do řad jejich vlastních. Tato věc se nemůže týkati drobného nájemníka. Ten je rád, že zůstává a kdyby šlo o takový případ, tolik chytrosti u každého nájemníka předpokládám, že se nedá odbýti se 2000, 3000 a 4000 korunami, které nestačí snad ani na 1¹/₂ roku nájemného. Zde může jíti jen o držitele bytů velkých, krámů a velkých provozoven. Myslím, že by zde odpomoc byla velmi lehká, totiž kdyby se zákonně stanovila norma odstupného a stanovily se tresty na překročování. Ovšem toto ustanovení zařezávalo by se trochu do posvátné zásady tvoření cen podle nabídky a poptávky. A na to není, myslím, chuti, poněvadž jak majitelé domů, tak také uživatelé a nájemníci velkých provozoven jsou příslušníky jedné třídy, třídy kapitalistické a jak je známo podle přísloví: "Vrána vráně oči nevyklove."

Velmi nás zajímá tvrzení, že dnes není vlastně žádná nouze o byty - já se ještě touto otázkou budu zabývati, ale musím dodati, že jenom pro ty, kteří skutečně dnes horentní ceny za tyto byty mohou zaplatiti.

Stavitelé a podnikatelé volají dále po umožnění výpovědí nájemníkům ve starých domech z důvodů zbourání. Především je velmi relativní, co to je "starý" dům. Podle praxe, která je nyní, byl by každý dům starý, který by se vyplatilo zbourati, jak se to vyplácí už nyní přes to předstírané odstupné a neznamenalo by to nic jiného, než dosavadní domy přestavěti a na jejich místech skutečně postaviti domy nové s byty, jichž uživatelé by již nepožívali žádné ochrany zákonné - tedy nové uvolnění, opravdu velmi vděčný pendent k ustanovení §u 31, odst. 4. Velmi zajímavý je důvod podnikatelů pro zvýšení nájemného, že - podle jejich tvrzení - ten, kdo má dnes 50.000 Kč ročně důchodu, může směle dáti 10.000 Kč na byt. Myslím, že toto tvrzení v praxi neobstojí. Ten, kdo může skutečně dáti 10.000 Kč za byt, velmi dobře si spočítá, že vlastně 10.000 je 8% úrok ze 125.000 Kč a postaví si raději dům sám.

Také nelze se odvolávati na vzestup mezd. Myslím, že v této době, kdy se svádí řada mzdových bojů a kdy sami zaměstnavatelé, nebo aspoň inteligence - inženýři, kteří v provozu jsou zaměstnáni, uznávají, že při horentních dnešních cenách stavebních hmot opravdu mzdy, které jsou vypláceny dělníkům, jsou pod úrovní existenční, stesk do vysokých mezd není odůvodněn.

Podnikatelé konečně nejsou vybíraví a chytají se, čeho mohou. Uvolnění nájemních místností má býti poskytnuto za všech okolností, potřebuje-li jich majitel domu sám pro sebe a dovolávají se práv udělených missím cizích mocností.

Faktem je, že takoví majitelé domů mají již nyní značný počet bytů uvolněn a tyto byty jsou prázdné. Další uvolnění nemá jiného významu, než právě další disposiční právo s byty. Vyslovené přání neříká, co se stane s oněmi byty, které jsou uprázdněny. Budou opět pronajaty? Zajisté, že budou. Ustanovení právě projednávané předlohy jim dává možnost pronajmouti je za smluvenou cenu, ke které se skutečně nájemník zaváže, ovšem za cenu, která daleko bude vyšší než byla dříve.

Odvolání na cizí misse ovšem kulhá, poněvadž toto odvolání jest vázáno právem reciprocity, že stejným způsobem bude také nakládáno s našimi missemi v cizině, pokud tam mají naše misse vlastní domy.

Velmi překvapujícím je tvrzení, že sleva daní v nových domech šla by k dobru nájemníkům. To jednak odporuje faktu, že daň činžovní je vlastně placena nájemníkem, jako daň spotřební z bytu, jednak je to čisté popření zásad soukromokapitalistického podnikání. Činže nebyly menší, poněvadž byty v novém domě mohly konkurovati bytům starým z důvodu menšího daňového zatížení a nemohly býti menší, poněvadž stavitelé doznávají sami, že pravidelně i za normálních dob stavební náklady alespoň o 2 % ročně stoupají.

Faktem je, že toto osvobození od daně je vždycky velmi dobře - zejména při prodeji a při převodu - zakalkulováno do aktiv domu, nikoliv jako důchod, který by měl býti vyvážen menším nájemným.

Zcela pochopitelným je přání podnikatelů, jímž se dožadují - jako svědectví dostatku i nedostatku bytů - poměru nabídky a poptávky a odmítají šetření statistická.

To je velmi tvrdá zásada kapitalistická. Tento doklad o stavu bytové nouze či přebytku bytů byl by docela klamným. O tom nám právě může dáti vysvětlení pečlivá statistika bytová, neboť spousta lidí pro nedostatek a drahotu bytů bydlí mimo své působiště, veliké množství lidí vůbec nebydlí nebo bydlí velmi nedostatečně - 2 až 3 rodiny dohromady v jednom bytě, naproti tomu však můžeme konstatovati, že v Praze je dnes 800 bytů prázdných. Všichni téměř zůstávají v bytech, které nikterak neodpovídají zdravotním požadavkům. Jaké zde může dáti svědectví poměr poptávky a nabídky o nedostatku či přebytku bytů?

Podle této liberalistické zásady jsme na nejlepší cestě, že prázdných bytů bude dosti - již jsem řekl, že je jich v Praze 800 a lidé budou nadále bydleti jako zvěř.

Mylným je tvrzení, že zůstanou nepronajaty byty nejdražší a že zůstanou nepronajaty byty nejhorší. To první může býti snad pravdou, ale strašně se mýlí ti. kteří myslí, že nebudou pronajaty byty nejhorší. Každý si vyhledá byt nejlacinější, třeba nejhorší, poněvadž za dnešní doby, kdy náklad na byt je značnou položkou v udržování domácnosti, hledí se na něm nejvíce ušetřiti a nebude nikdo hledět na to, bydlí-li špatně, nýbrž především bydlí-li lacino.

Zajímavým je doznání, že uvolnění činží působí určité potíže v jisté části obyvatelstva. Ukazuje se na úřednictvo, a byli bychom zvědavi, zda by byl dodržen naznačený slib, že v tom případě, kdyby skutečně ke zvýšení cen bytů došlo, byly by také přiměřeně vyrovnány mzdy.

Za nehoráznost čistě podnikatelskou musíme považovati srovnání nákladů sociálního pojištění s nákladem na zvýšení činží.

Předem s díky kvitujeme tvrzení, že ani "to", totiž to pojištění, nevyvolalo podle mínění podnikatelů a stavitelů nějaké národohospodářské poruchy. Je to velmi cenné doznání se stanoviska stavitelů. Se vší rozhodností se však stavíme proti tomu, aby zájem 2¹/₂ mil. lidí, spočívající jen ve spravedlivé ochraně ve společnosti lidské slabých, invalidů a starců práce neschopných, byl srovnáván se zájmem lidí majetných, jimž především jde o zvýšení renty kapitálové, uložené v domech. Nejoblíbenější písničkou vůbec těch, kdož chtějí řešiti bytovou krisi podle method kapitalistických, je tvrzení o vyrovnání činží - už se připouští jenom částečně vyrovnání činží - v domech starých s činžemi v domech nových. Připusťme jen nejmírnější možnost, že činže podle této methody by byly valorisovány. Domyslili navrhovatelé vůbec důsledků takovéto úpravy? Chci ukázati, co by to znamenalo u úřednictva, zřízenectva a dělnictva, ovšem jen přibližně, ač by tento problém měl býti velmi dobře znám u kruhů povolaných a těšiti se zasloužené pozornosti. Jestliže těchto dat dnes neznáme, svědčí to o tom, že jsou zde značné rozpaky z těch důsledků, a že tato data se nám nesdělují proto, aby ve veřejnosti nevyvolala pobouření.

R. 1926 tento sněm odhlasoval zákon č. 103 o úpravě platů státních zaměstnanců. Tam bylo také upraveno příbytečné. Ovšem že je zahrnuto v t. zv. činovném, které nemá jen sloužiti k uhrazení příbytečného, nýbrž také k vyrovnání drahotních poměrů v místech.

Za jakých předpokladů byl tvořen § 12 k zákonu čís. 103 z r. 1926 o úpravě platových poměrů státních zaměstnanců? Především byli státní zaměstnanci rozděleni do čtyřech skupin. Hlavní města, dále města s více než 25.000 obyvateli, dále města od 2000 do 25.000 obyvatel a konečně všechna místa ostatní.

Odst. 6. výjimečně připouštěl, že mohou býti jednotlivé obce vzhledem k mimořádným drahotním poměrům zařaděny vládním nařízením do vyšší skupiny měst. Toto výjimečné ustanovení mělo by býti vlastně pravidlem za dnešních poměrů, neboť drahotní poměry se dnes vyrovnávají, ba v místech větších větší výběr a nabídka umožňují při nejmenším lepší kvalitu zboží za stejných cen.

Já zde při vyšetřování důsledků, jaké by měla za následek valorisace činží, užiji jenom srovnání tříd nejnižších kategorií státních úředníků 5., 6. a 7. platové stupnice. Tam příbytečné, u 7. stupnice, u nejnižšího, pohybuje se mezi 23% až 21,5% základního služného, u platové stupnice 6. jest rozpětí mezi 14,9% až 16,7%, u stupnice 5. příbytečné kolísá mezi 10,8% u nejnižší platové stupnice a stoupá až na 12,7% u nejvyššího platu.

U zřízenců béřu za základ stupeň 4. až 7., kde činovné je jednotné, 1656 v nejnižší třídě a 3000 v nejvyšší třídě. Tam činí toto rozpětí u třídy 4. 20,4% až 30% základního platu, u 5. platové stupnice činovné pohybuje se mezi 19% a 30%, u 6. platové stupnice mezi 17,8% až 27,1% a konečně u poslední stupnice činí toto rozpětí činovného, přihlížeje k základnímu platu, mezi 17,8% až asi 26%.

Co by to znamenalo, kdyby za těchto okolností měly býti činže skutečně valorisovány? Nejméně ztrojnásobení činovného, které se pohybuje podle vyšetřeného mezi 25 až 30% základního platu. Tyto personální náklady musily by býti zvýšeny ještě o jednou tolik, než obnáší základní služné, to znamená větší výdaj ve státě o mnoho miliard.

Pan ministr financí dr Engliš, když tato předloha se projednávala a také v odpovědích na dotazy konstatoval, že není možno valorisovat platy státních zaměstnanců, ale když běží o činže, když běží o soukromý důchod, tu tato valorisace se docela klidně připouští, naopak je docela žádoucí.

Ale, prosím, to jsou aktivní státní zaměstnanci. Jak je v této věci postaráno o pensisty? My jsme nedávno projednali zákon o úpravě staropensistů. Kam stačí tato úprava, která byla poskytnuta staropensistům? Snad jenom na příplatek k nájemnému, o nějž dnes nájemné podle zákona, jejž projednáváme, bude zvýšeno. Ve starém Rakousku, kde byly poměry bytové daleko snesitelnější, pamatovalo se v této věci na pensisty. Tam si pensisté aspoň platili na pensi ze základního služného určitý příspěvek pro nejnižší třídu činovného a tím přirozeně, když odcházeli do pense, měli nárok nejenom na pensi, ale i na určitý příspěvek na bydlení. Myslím, že bez tohoto opatření do budoucnosti není možno se skutečně obejíti a každé váhání v této věci znamená skutečně škody nejenom pro státní zaměstnance, nýbrž i pro státní správu, která bez úhrady těchto příplatků státních zaměstnanců bude musiti jednou k této věci sáhnouti.

Ovšem, úprava činovného tak, jak je vyměřena, nikterak neodpovídá nynější potřebě a drahotním poměrům. Na první pohled je viděti, že příbytečné je stanoveno tak, aby čím větší plat, tím také větší bylo stanoveno příbytečné, tedy s vyššími platy stoupá podle tohoto zákona také potřeba většího nákladu na byt. To není ovšem v souladu se skutečnou potřebou bytu. Velikost bytu má býti správně odhadována podle počtu členů rodiny, a nikoli podle platové stupnice. Může se mně říci, že jsou zde také určité rodinné příplatky, ale tyto rodinné příplatky jsou dávno pohlceny onou vlnou drahotní, která nezná zastavení. Ustanovení o odpočivném neodpovídá skutečným cenám bytu. Činovné má nejen přispívati na opatření bytu, nýbrž i vyrovnávati drahotní poměry vůbec a na tyto další potřeby skutečně nestačí, poněvadž nekryje ani potřeby bytové.

Činovné bylo stanoveno před zákonem o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy a dnes, prosím, těmto státním zaměstnancům, kteří mají byty najaty, ukládá se velmi citelná dávka z nájemného, která může stoupnouti až na 40%. A tento zákon č. 103 byl stanoven také před platností zvýšení činží, jež projednáváme právě podle zákona nynějšího.