Dnešní bytová politika má dvě
svoje stránky, a to předně vázanost
hospodaření se starými byty a za druhé
podporování stavebního ruchu. Bohužel,
že otázka bytová jako veliký problém
rozpadla se nám v tyto dvě skupiny, ve kterých
bytová politika provozuje se příliš
isolovaně a osamoceně, jak blíže ještě
prokáži, a ne právě v zájmu jejího
vhodného rozřešení. Důvodem k
tomu je u nás devalvace a lpění na předválečných
činžích ve znehodnocené měně.
Poukazuje se se strany oposice, že Německo svými
zákony zavedlo velikou a ohromnou vázanost hospodářství
bytového. Ano, ale při předválečných
činžích ve zlaté měně,
a to nejenom v paritě předválečné,
nýbrž i dokonce v nadparitě předválečné.
Za takových okolností potom je situace naprosto
jiná. Jestliže se žádá od nájemníků
téměř 135% předválečných
činží ve zlatě, pak je ovšem odůvodněno,
jestliže s druhé strany také ukládá
se břemeno vázanosti majitelům domů.
Ochrana nájemnická je výjimečným
a nouzovým opatřením katexochen a jenom takové
opatření může býti ospravedlněno
a udržuje stav z doby válečné a snad
poválečné bez zvláštních
sociálních zřetelů a důvodů.
Nemá také žádných reformních
tendencí, neboť chrání ztrnule starý
stav, a aby chránila slabé, chrání
také zároveň silné. Brání
záměně bytů při změnách
v osobních a hospodářských poměrech
rodiny a vyvolává tím velkou nehospodárnost
s bytovou plochou starých bytů přes to, že
právě v tomto oboru mělo by se dobře
hospodařiti a sice jak ve prospěch státu,
který musí přinášeti velké
oběti při této nehospodárnosti, tak
i ve prospěch samých nájemníků.
Ona znesnadňuje také přestavby a přístavby
starých budov a brání uvolňování
bytů a jich směně, zejména pak směně
obyvatelstva mezi městem a venkovem.
Bylo zkušeností dřívějších
dob, že osoby, které dovršily své povolání,
svůj životní úkol, které odcházejí
do pense, odcházely z velkoměsta, aby učinily
místo těm, které zase přicházely
do povolání, a tak nastávala zdravá
směna obyvatelstva a jisté vyrovnání
mezi městem a venkovem. Co však vidíme dnes?
Vidíme, že pensisté i ti, kdož dovršili
své životní úkoly, zůstávají
ve městech, ve starých bytech dále, že
nikdo neodchází, zatím co noví přicházejí.
A jakým způsobem má pak na př. ve
Velké Praze býti vyřešena bytová
otázka, jestliže stále noví přicházejí
a nikdo neodchází, vyjímaje snad ty rodiny,
které vymírají plně a které
odcházejí tam, odkud není návratu?
To znamená další důsledek, velice nepříznivý
sociálně i politicky, to jest přeplňování
velkých měst, problém, o kterém jsme
tak často mluvívali a o kterém jsme si vždy
řekli, že tomuto problému nutno čeliti
v zájmu zdraví a v zájmu účelného
rozvržení obyvatelstva mezi městem a venkovem.
Nyní činíme pravý opak. Vytvořujeme
velká města a odlidňujeme zároveň
venkov. Tato nehybnost a nemožnost záměny je
velkou překážkou bytového problému.
Dlužno konečně poznati, že těžiště
bytového problému neleží tak ve stavbách
nových, které konečně také
ukládají velké oběti jak státu,
tak i soukromému kapitálu, ale spíše
v racionelním hospodaření s bytovou plochou
starých bytů, které representují přece
jen ten největší komplex bytový, a že
tam právě v tomto oboru dlužno činiti
a lze také nejvíce činiti ve prospěch
vyřešení otázky bytové.
Je ovšem velice nesnadný problém, jakým
způsobem dobře hospodařiti s tímto
komplexem. Je to problém, který přesahuje
poněkud rámec obvyklých byrokratických
metod, ale nutno také zde začíti s řešením.
Vázanost hospodaření s byty je takovou pohodlnou
metodou. Ale jestliže tváří se při
tom někdo tak, jakoby s tímto principem vázanosti
vynalezl Kolumbovo vejce, pak je na velkém omylu, poněvadž
tato vázanost nás k cíli nepřivede.
Vzpomínám si na analogický případ,
ovšem značně menšího rozsahu. Znal
jsem kdysi velikou stanici železniční na českém
jihozápadě, která byla velmi nedostatečně
vypravena a která přesto měla ohromnou frekvenci
vlakovou, kde bylo velmi choulostivo říditi dopravu,
aniž by se stalo nějaké neštěstí.
Byl tam šéf stanice, který opravdu toto umění
zdánlivě ovládal. Když se ho kdosi ptal,
jak je to možné, že při té velké
frekvenci a nedostatečném vybavení této
železniční stanice se tam nestalo neštěstí,
přiznal se k metodě, které používá.
Jakmile se stala nějaká maličkost, nepatrná
odchylka ve vozbě, zastavil celou vozbu v celém
nádraží a nepustil vlaky ven ani zpět.
Tím bezpečnost byla sice zajištěna,
avšak doprava vázla, zdržovaly se vlaky, ztrácelo
čas obecenstvo a zdražovala se režie dopravy,
avšak tento byrokratický kousek se velice líbil,
neboť při této metodě mohla stanice
zůstati nadále nedostatečně vybudována
a nebylo tedy třeba nákladných investic.
Uspořilo se sice na vybudování stanice, ale
více se ztratilo na režii dopravy.
U nás je to s bytovou otázkou zrovna tak. Uzavře
se celý stav bytový tak, jako byl před 10
lety, zůstane tak pořád dále a není
potřebí o něčem přemýšleti,
co by se dělati mělo. Tedy žádná
směna, žádná výměna, žádné
zlepšení, zůstane starý stav dále.
Při tom ovšem velká skupina obyvatelstva, která
má prospěch z této geniální
úpravy věcí, k tomu tleská a přeje
si, aby tato věc zůstala dále. Že to
není reformou, víme a cítíme velmi
dobře a nejlépe to cítí ti, kteří
v této skupině nejsou, a své byty musí
platiti ohromnými novými činžemi, jak
se o tom ještě zmíním.
Dnes tedy držíme pevně toto vázané
hospodářství. Při tom stavíme
s tak zv. podporou státu, se zárukami, stavíme
s velkými poměrně výhodami berními.
Staví se takto přímo do modra, t. j. staví
se dále, aniž bychom si mohli učiniti obraz,
jak asi vypadá bytová nouze. Praví se, že
musíme míti přebytek bytů, abychom
mohli vyřešiti bytový problém a uvolniti,
co je vázáno. Pravděpodobně vypadá
věc tak, že budeme míti vázané
hospodářství zrovna tak, jako kdysi měli
jsme chlebové lístky, a při tom budeme míti
nadbytek bytů. Chlebové lístky se po velikých
bojích zrušily a ukázalo se, že druhého
dne bylo již chleba více než s chlebovými
lístky. Tytéž poměry mohou býti
i při věci bytové. Ovšem něco
jiného je při chlebě a něco jiného
při bytech. Jestliže potom budeme míti přebytek
bytů, pak národohospodářské
důsledky mohou býti o mnoho nepříznivější,
může nastati stavební krach, může
nastati krach na trhu stavenišť a může také
nastati otřes v našich úvěrových
poměrech, poněvadž veliké ústavy
jsou dnes interesovány na podnikatelství bytovém,
a může se ukázati, že toto podnikání
nebylo právě zdravé, čímž
utrpí také náš kredit. (Výkřiky
posl. Pika.)
Otázka je, má-li zájem stát, aby se
stavělo přes míru, tedy aby se šlo do
modra, aby se plýtvalo eventuelně majetkem a aby
také se investovalo zbytečně, t. j. zdali
je dokonce třeba riskovati stavební krach k tomu,
aby se ad oculos ukázala absurdnost další vázanosti.
Animujeme podnikatele ke stavbám, ale celý kalkul
stavební je velmi labilní, staví se národohospodářsky
možná na písku, t. j. kalkuluje se alespoň
na písku, a vše záleží na trvalosti
vázaného hospodářství s byty.
Uvolnění může, jak jsem pravil, vyvolati
také eventuelně pokles a krach stavební.
Dnes jsou na vázanosti bytového hospodářství
interesováni staří nájemníci.
Možná, že přijde doba, kdy vázanost
bude dokonce požadavkem podnikatelů a kdy bude zájmem
národohospodářským, abychom se hájili
před stavebním krachem tím, že by tato
vázanost zůstala ještě dále zachována.
To jsou stinné stránky vázanosti bytového
hospodářství. Chybí nám totiž
přirozený korektiv, soutěž mezi oněmi
oběma skupinami, mezi skupinou staveb a bytů starých
a skupinou staveb a bytů nových. Mám pocit
a obávám se, že nové byty, které
stavíme s podporou a zároveň s velkým
osvobozením daňovým, tedy s velkými
obětmi veřejnými, jsou předraženy,
a je to možno jen proto, poněvadž nemají
konkurence bytů starých. Není tu tedy toho
pružného regulátoru cen na trhu bytovém.
Co cenové niveau starých nájmů se
udržuje zpět, předražují se byty
nové, a to právě následkem té
umělé čínské zdi, kterou jsme
postavili mezi oběma skupinami. A tím trpí
právě noví nájemníci. Kdo to
jsou? Lidé, kteří zakládají
si teprve svou existenci, kteří si zakládají
svůj krb, kteří začínají
podnikati, ti ponejvíce odkázáni jsou na
nové byty a na nové živnostenské místnosti,
které jsou velmi drahé.
Chci nyní přejíti k otázce stavebního
ruchu. Podmínkami stavebního ruchu jsou staveniště,
materiál, práce, kapitál resp. úvěr.
Prostředky, kterými podporujeme stavební
ruch, jsou tak zv. státní podpora a daňové
úlevy. Máme krásný soc.-politický
plán, ale zdá se, že život je silnější
než nejkrásnější sociální
metody. Zdá se, že jsme bytový problém
sociálně přepolitisovali a že jsme podcenili
jeho hospodářskou stránku. A tato hospodářská
stránka je u bytového problému jistě
ještě význačnější
než stránka sociální, ačkoli
sociální význam bytové otázky
nechci nikterak podceňovati nebo popírati.
Bylo to krásně vymyšleno: Stát poskytoval
35letou slevu daní, a o to mělo se zlevniti bydlení
obyvatelstva. To jsou velmi krásné vidiny sociální
politiky, ale život přináší drsnou
skutečnost a rozčarování.
Stalo se tak ve dvou směrech. Předně výhod
berních úlev bylo, jak skutečnost nás
nyní poučuje, použito z největší
části pro luxusní stavby. A přece
nikdo nemyslel, že budeme poskytovati rozsáhlé,
dlouhodobé berní úlevy na stavbu hotelů,
kinematografů, kaváren, luxusních krámů,
barů atd. A to byly právě objekty, které
nejvíce se počaly stavěti, a poněvadž
tyto objekty snesly velmi značný stavební
náklad a také velmi značnou cenu staveniště,
došlo k zjevu, o kterém se nechci šířiti
a o kterém zde bylo mluveno, že jsme totiž vyhnali
do výše ceny stavenišť a ceny stavebních
potřeb, stavebního materiálu. Za druhé
důsledek toho dále jest, že sleva daní,
tato obět státu mizí v rukou majitele stavenišť
nebo spekulanta s půdou a podnikatele, to jest, že
tato sleva je zkapitalisována a pohlcena jako podnikatelský
neb spekulační zisk majitele půdy a nedostává
se buď vůbec nebo nedostává se plně
do rukou těch, pro které tato sleva byla v prvé
řadě určena, to je do rukou nových
nájemníků. Nastala veliká spekulace
se staveništi. Rekordní ceny stavenišť uvnitř
Prahy, o kterých tolikráte bylo mluveno, jsou tak
vysoké, že, jak jsem byl ujišťován
se strany osob, které znají poměry americké,
konkurují dokonce s cenami stavenišť ve velikých
centrech amerických, ano i v samém New Yorku. Totéž
platí o nynější výši nájemného,
zejména v centru Prahy. I tyto činže v některých
objektech konkurují zcela s činžemi v amerických
městech. To jistě nebylo zamýšleno,
když jsme se pokoušeli o to, abychom všemi možnými
úlevami obrodili a umožnili stavební ruch,
neboť tak chtěli jsme učiniti ve prospěch
nájemců a ne ve prospěch podnikatelů
a spekulantů s půdou.
Jak jest to s novými činžemi? Před válkou
stál 3pokojový byt v Praze 1.200 K. To byl byt plně
zdaněný. Ale chceme-li jej porovnávati s
byty nezdaněnými, musíme odpočísti
daň, a tu zbude asi 700 K jakožto nezdaněná
část nájemného z tohoto bytu. Nyní
nový 3pokojový byt se slevou daně stojí
asi 15.000 Kč ročně, to jest více
než 20kráte tolik, co činila předválečná
činže stejného bytu v Praze. K čemu
tedy, ptáme se, tyto veliké státní
oběti? Nad tím musíme se jistě zamysliti
a to bude také velikým problémem definitivního
řešení bytové otázky v příštím
zákoně, neboť nemůžeme ospravedlniti,
aby stát nesl tak veliké oběti, respektive
poskytoval tak veliké slevy daňové bez důvodů.
Výsledek je, že bude tu skupina bytů 5 až
6kráte podhodnocených, chceme-li vyjádřit
věc ve valutě plné, a druhá skupina
bytů, které jsou ve znehodnocené valutě
20kráte přehodnoceny, respektive ve zlaté
valutě aspoň třikráte přehodnoceny
proti době předválečné.
Poukazovalo se - zejména pány z oposice - kterak
je nemožno žádati od nájemníků
zvýšení činže o nějakých
20 nebo 40% a dohromady o 100% proti předválečné
nominální hodnotě. K tomu prý nejsou
dnešní hospodářské poměry
tak konsolidovány a poměry obyvatelstva, zejména
dělnictva by prý něčeho podobného
nesnesly. A hle, druzí, kteří nebydlí
ve chráněných bytech, musí snésti
ne dvojnásobné zvýšení, nýbrž
i 20násobné zvýšení, a nemají
žádné volnosti... A na to stát ještě
přispívá velikými obětmi. Tedy
to je problém, nad kterým se musíme zamyslit
a který čeká ještě svého
řešení. (Výkřiky posl. Langra.)
Není jistě nesnadné pro logickou hlavu pokusiti
se o to, dosáhnouti jistého zdravého průměru
činže a jistého spravedlivého vyrovnání
mezi oběma těmito skupinami, tak, aby jedna skupina
neměla činže přehodnocené dvojnásobně
a druhá 20násobně, aniž by tu byla nějaká
kriteria hospodářská a sociální,
která by určovala, kdo ke které skupině
náleží, poněvadž zde vládne
ztrnulost nájemnické ochrany.
To vše není však jen vadné, nýbrž
také drahé, a to velmi drahé. Drahé
politicky, ale také finančně. Politicky drahé
proto, poněvadž průtahy a bloudění
v otázce bytové zneklidňují našeho
občana, který chce míti především
jistotu, bezpečnost svého bydlení. A také
proto, že následkem opětovného opakování
provisoria a prodlužování jeho otázka
bydlení stává se dokonce vysloveně
politickou věcí, kterou občan je při
každém novém řešení znovu
a znovu zneklidňován, strháván do
víru agitace, tedy tam, kde občana nechceme míti
nebo aspoň nechceme zbytečně míti.
Finančně je ta věc drahá proto, poněvadž
stojí stále a stále trvalé veliké
oběti veřejnosti, státu, autonomie atd. O
té věci nechci se zde šířiti,
každému je povědomo, jaké oběti
stát přinesl a stále přináší.
Mluví se o položce 31/2 miliardy Kč na vyřešení
bytové otázky. Snad to bude o 100 milionů
Kč méně dnes, a bude to o několik
set milionů Kč více za krátkou dobu.
Náš rozpočet pro r. 1928 vykazuje položku
267 mil. Kč na otázku bytovou. Avšak co nevidíme
a nevyčteme z našeho rozpočtu, jest onen schodek,
to, co uchází státu na dani činžovní
nevalorisováním činží, co uchází
autonomií na přirážkách, co uchází
dále velikými osvobozeními novostaveb. Jsem
přesvědčen o tom, že mírně
počítáno, činí tato položka
jistě tolik, co nacházíme v rozpočtu
pro bytovou otázku, takže můžeme počítati
s položkou asi půl miliardy korun, které vyžaduje
bytová otázka na našem státě
ročně.
Nelitovali bychom těchto výloh, kdyby opravdu získáno
bylo tím levné bydlení, ale aby ještě
při slevě daní a při dalších
hotových obětech státu nové činže
byly, jak jsem pravil, 15 až 20krát vyšší
nežli předválečné, na to jsou
tyto oběti státu a veřejnosti přece
jen příliš veliké. A jest dále
ještě otázka, jak dlouho budou trvati tyto
oběti státu? Žádnou odpověď
nedostáváme od odborného resortu. Neví
se. Tak dlouho, až prý bude přebytek bytů.
Parola je: stavěti dál - platiti dál. Stavíme
tedy dál, stavíme babylonskou věž bytové
politiky.
Pravil jsem, že jen skutečná vydání
rozpočtová beze ztráty příjmu
na daních činí za rok 1928 267 mil. Kč.
Jestliže tuto cifru porovnáváme s jinými
položkami rozpočtu, vidíme na př., že
celý rozpočet ministerstva zemědělství
na r. 1928 po odpočtu příjmu dotyčné
položky činí přibližně 200
mil. Kč, kdežto jediná položka ministerstva
soc. péče na bydlení dělá 267
mil. Kč. To si musíme, pánové, velmi
dobře uvědomiti.
Já se ptám, co by vytvořilo naše zemědělství
s podobnou investicí, která ročně
se vkládá do rozpočtu pro otázku bydlení?
Pravé divy by vytvořilo naše zemědělství,
které je traktováno v rozpočtu velmi macešsky,
a musil by žasnouti svět, kdyby sledoval pak, co dovede
zemědělství v naší republice
vytvořiti, kdyby se zemědělství dostalo
náležité podpory v těch oborech, ve
kterých celá veřejnost zůstává
mu tolik dlužna.
Po válečných dobách, kdy zemědělství
zůstala vypleněná a vyssátá
půda, kdy vybrakován byl veškerý dobytek
v našem zemědělství, musilo zemědělství
vyřešiti bez jakýchkoli veřejných
podpor celý problém chleba v zájmu naší
republiky a učinilo tak dokonce bez celní ochrany,
ano za nejhoršího valutárního dumpingu
konkurujících států okolních
a vyřešilo za několik let tuto otázku
bez jakékoli podpory.
Co problémů zůstalo ještě nevyřešených!
Problém vodního hospodářství,
meliorací, problém elektrisace atd., kde počítáme
s každou tisícovkou, a nikdo se nestará o to
a neuzná, že je potřebí, aby rozpočet
a investice ministerstva zemědělství tak
vysoce důležité a naléhavé byly
rozhojněny, aby zemědělství našemu
uvolněna byla dráha k vyřešení
velkého cíle, t. j. plné soběstačnosti
naší zemědělské výroby
v rámci naší republiky.
Nemohu se ubrániti pocitu, že je na čase, aby
nastala také úměrnost v dotování
zemědělských potřeb v poměru
k potřebám jiným v rámci našeho
rozpočtu, tedy výslovně pak pravím,
náležitá úměrnost v dotování
ministerstva zemědělství a zejména
v oněch jednotlivých oborech, o kterých jsem
se již zmínil, hospodářství vodního,
meliorací atd., a aby také vedení naší
bytové politiky se přeorientovalo v duchu dnešního
režimu, t. j. v duchu hospodárnosti, která
žádá, aby s nejmenšími obětmi
bylo docíleno nejvyšších výsledků.
Prozatím však nemůžeme mluviti ani o nejmenších
obětech ani o největších výsledcích.
Musíme hospodařiti, jak jsem již řekl,
nejen s těmi veřejnými prostředky,
které dává stát pro bytovou otázku,
ale hlavně s bytovými prostorami starých
bytů, neboť to je onen velký komplex, kde lze
velmi mnoho uspořiti pro řešení bytové
otázky, ale i mnohé špatnou politikou prohospodařiti.
Musíme organisovati a usměrňovati také
stavební akci, akcentovati hlavně stavbu malých
bytů a ne luxusních objektů, musíme
přezkoumati otázku spekulace se staveništi
a jejich předražování, a musíme
vnésti racionalisační methodu také
do našeho stavebnictví. K tomu bude zapotřebí
velkorysého programu místo krátkodobých
akcí a provisorií, s jakými se stále
setkáváme. Žádali jsme, aby byl připraven
velkorysý zákon bytový. Očekávali
jsme, že se tak stane, ale nyní musíme opětně
pracovati zase jen s provisoriem. Litujeme toho a proto jsme mohli
souhlasiti pouze s krátkým, jednoročním
provisoriem k tomu cíli, aby v brzku byl zabezpečen
a uskutečněn zákon definitivní. Nemáme
chuti vléci sebou do třetího desetiletí
zbytky válečného hospodářství
bytového, neboť chceme klid a bezpečnost i
v bytových věcech, poněvadž běží
zde o rodinný krb, tuto základní buňku
lidské a občanské společnosti, běží
nejen o zdraví člověka, ale i o důležitou
složku vnitřního míru. (Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.)
Neuzavíráme se obětem pro urychlené
vyřešení této otázky, pokud oběti
tyto budou účelné a úměrné
nejen velikosti úkolu, ale i dosažitelnému
výsledku. Musí tu proniknouti rozum, rozvaha a smysl
pro spravedlivý kompromis všech zúčastněných
skupin, jak jsem pravil již v úvodu své řeči.
Přejeme si, aby definitivní řešení
bylo včas připraveno a aby bylo konečně
již zajištěno, že nebudeme do třetího
desetiletí republiky valiti dále ten sisyfovský
balvan bytové otázky, který nás tak
neobyčejně zatěžuje, který odnímá
nám síly a chuti k řešení jiných
otázek, protože trvale zneklidňuje náš
život. Prohlašuji, že strana naše bude hlasovati
pro osnovy tak, jak schváleny byly výbory soc. politickým
a rozpočtovým. (Potlesk.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo pan posl. Pik.
Posl. Pik: Slavná sněmovno! Pan posl. dr
Viškovský obhajoval svoji stranu proti výtce,
která prý spočívá v tom, že
republikánská strana stranami socialistickými
nazývána je stranou kapitalistickou. My známe
velmi dobře konstrukci strany republikánské
a ne
máme příčiny tvrditi, že strana
republikánská co do svého složení
organického je stranou kapitalistickou. Ona sice má
ve svém středu velmi zámožné
vrstvy, můžeme říci i kapitalistické
jednotlivce, ale její složení je toho druhu,
že nelze tvrditi, že by byla stranou kapitalistickou.
Vytýkáme-li však straně republikánské,
že její politika je více ve shodě se
zájmy kapitalistických vrstev tohoto státu,
pak činíme tak právem, neboť dnešní
politika republikánské strany není ve shodě
s majoritou příslušníků této
strany. Republikánská strana skládá
se nejvíce ze středních a menších
vrstev zemědělských. To znamená, že
tyto vrstvy nemají naprosto žádného
direktního zájmu na té politické tendenci
a linii, jakou v dnešním režimu sleduje strana
republikánská. My také velmi dobře
víme, že z řad příslušníků
republikánské strany rekrutuje se velmi značný
počet lidí pro armádu dělnickou. Průmyslová
střediska na venkově ukazují, že právě
z těchto vrstev zemědělského lidu
veliké tisíce členů rodin venkovského
lidu přicházejí do továren a stávají
se dělníky, poněvadž grunt jejich rodičů
nestačí na obživu celé rodiny. To znamená,
že politika dnešní republikánské
strany je v rozporu se zájmy dětí rodičů,
kteří jsou příslušníky
republikánské strany. (Souhlas.)
My vytýkáme straně republikánské,
že ona dnešní svou koncepcí politickou
stojí v rozporu se zájmy nejen veliké řady
svých vlastních příslušníků,
nýbrž hlavně se zájmy dětí
příslušníků zemědělského
stavu, které se stávají námezdními
dělníky. (Tak jest!) Republikánská
strana dnes stojí výbojně proti sociálně-politickým
vymoženostem a zbytečně exponuje se i ve věcech,
na kterých nemá naprosto žádného
bezprostředního zájmu, ve věcech směřujících
proti zájmům nejširších vrstev
a také venkovského lidu. Dnešní koncepce
strany agrární je zcela jiná, než byla
ta, kterou representovala dřívější
koalice, v jejíž čele stál min. předseda
dr Švehla.
Jeho koncepce byla správná, poněvadž
pochopil, že politika rolnické strany musí
býti ve shodě také se zájmy pracujícího
lidu. Tato původní koncepce Švehlova byla
rozumná, byla úspěšná pro stát
a vytvořila v naší republice velmi cenné
dílo. My dnes vytýkáme republikánské
straně, že tuto koncepci Švehlovu opustila
a že se dostala na půdu zcela opačné
politiky, na půdu vyhraněné politiky protidělnické
a protisociální.
Když již o té věci se zmiňuji,
jsem povinen také odmítnouti útoky agrárního
tisku proti naší straně ve věci p. min.
předsedy Švehly. My nemusíme dokládati,
že jsme si osobnosti p. min. předsedy Švehly
velmi vážili, my oceňujeme jeho práci
a velmi si vážíme těch činů,
které on pro stát a pro myšlenku plodné
a dobré spolupráce vykonal. My si vážíme
jeho energie, jeho státnických vloh a činů
a jeho obětavosti, a třeba bychom s dnešní
jeho politickou koncepcí nesouhlasili, jsme také
přesvědčeni, že vniterně min.
předseda Švehla je vzdálen té
koncepce, kterou drsnou rukou proti dělnictvu uplatňuje
dnešní režim. Kdybychom měli pitvati vnitro
min. předsedy Švehly, poznali bychom, že
velmi ho bolí, že věci v republice byly dohnány
do těch poměrů, ve kterých stojíme,
do těch ostrých bojů, které způsobuje
dnešní režim, a že ho velice bolí,
že bojovná fronta dnešního režimu
vyvíjí se tak nenávistně, zejména
proti dělnické třídě, s níž
on před lety tak účinně na poli naší
republiky pracoval.
My nechceme pochlebovati, ale myslím, že náš
poměr k min. předsedovi Švehlovi, byť
bychom s jeho politikou a vládou naprosto nesouhlasili,
je loyální a lidštější nežli
těch, kteří volají: Pane, pane, pane,
ale ve svém nitru nemají té lásky
a té loyálnosti ke svému vlastnímu
předsedovi strany.
Pan posl. dr Viškovský srovnával dřívější
vázané hospodářství s vázaností
bytů a pravil, že v tom okamžiku, kdy byly zrušeny
moučné a chlebové lístky, byl prý
dostatek prostředků aprovisačních.
Toto srovnání je velmi pochybené, neboť
mouku a obilniny lze do republiky dovážeti, nelze
však do ní dovážeti domy a byty. Kdyby
byl možný export domů a bytů, mohl by
platiti názor p. dr Viškovského, není-li
však možný export, nemůže se srovnávati
věc bytová s věcí aprovisační.
Dále p. dr Viškovský pravil, že
prý je určitá nespravedlnost v tom, když
ve starých bytech jsou činže nízké
a v novostavbách vysoké. Pan posl. dr Viškovský
však nešel k jádru věci, proč
jsou byty v novostavbách drahé. Jsou drahé
prostě proto, poněvadž odpadla podpora státní,
a konečně proto, poněvadž hmoty stavební
dosáhly takové výše, že předražují
stavby a logicky i byty. Ale v této věci je také
třeba postaviti otázku, jak žijí lidé,
kteří jsou nuceni najímati za těžkých
nájemních podmínek byty v novostavbách.
Já, jako starosta velkého města průmyslového,
mohl bych zde snésti drastické příklady
a obrazy o krutosti poměrů, v nichž žijí
rodiny, které jsou nuceny drahé byty najímati.
Dnes pozorujeme, že nejen otec, ale i matka a všechny
děti musí pracovat, aby mohli vyrovnati větší
položku nájemného. Tím způsobuje
se rozklad celého rodinného života. Rodina
je odpoutána od poesie života rodinného, poněvadž
téměř celá rodina je hnána
za výdělkem. Tedy zde je třeba také
posouditi, jak dnes lidé žijí, když musejí
tak enormně -vysoké nájemné platiti.
V dnešní den, kdy projednávají se zákony
o bytových otázkách, miliony nájemníků
v republice jsou pochopitelně znepokojeny, poněvadž
vznikají oprávněné obavy před
důsledky nových zákonů a obavy o ztrátu
přístřeší. Také bezpřístřešní
jsou velice rozrušeni okolností, že podle budoucích
zákonů není žádné valné
naděje na větší rozvoj stavebního
ruchu a získání levných bytů.
Konečně také obecní správy,
zejména velkých měst, s úzkostlivostí
hledí vstříc těžké budoucnosti,
neboť věci bytové nejvíce do poměrů
obcí zasahují.
Soubor tří projednávaných předloh
o bytových otázkách ukazuje, jak dnešní
vládní režim lehkomyslně posuzuje. problémy
doby poválečné. Referenti vládních
stran při odůvodňování předloh
naznačovali, že prý zhoršení podmínek
pro novostavby a zvýšení činží
jest v souvislosti s příznivým stavem hospodářským,
který připouští, aby výhody na
jedné straně byly podstatně zmenšeny
a na druhé straně uloženy větší
činžovní povinnosti na nájemníky
s pronikavým uvolněním ochrany nájemníků.
Toto tvrzení jest mylné a mohlo vyplynouti jen z
povrchního posuzování vše obecné
situace hospodářské a sociální
a z přezírání skutečných
poměrů širokých vrstev pracujícího
lidu, jež jsou za dnešních mzdových, platových
a drahotních poměrů velmi těžké.
Stále zdůrazňovaná konsolidace hospodářská
znamená prospěch pro vrstvy majetné, nikoli
však pro široké vrstvy pracujícího
lidu, jehož sociální úroveň jest
za daných poměrů nejnižší.
Jest stejným omylem tvrzení, že rozvoj stavebního
ruchu vyrovnává nabídku a poptávku
a že jest proto možno zhoršiti podmínky
budoucího podnikání stavebního a rušiti
ochranu nájemníků. Od r. 1925 stavební
ruch klesá, neboť obcím, družstvům
a soukromníkům po zrušení dřívějšího
zákona o podpoře stavebního ruchu znemožňují
se zejména stavby malobytové, jichž jest nejvíce
potřebí. Jest proto nejvěštím
nebezpečím a malou známkou odpovědnosti,
když navrhovanými předlohami zhoršuje
se již dnes tak trapná situace bytová.
Dokud není rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou
ve věcech bytových, pak každé drsné
opatření způsobí těžké
komplikace, těžce poškodí nájemníky
a způsobí vzrůst počtu bezpřístřešných
nebo špatně bydlících rodin, jichž
číslice zvláště ve velkoměstech
jest stále abnormální.