Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Jest nepopiratelné, že lze odstraniti ochranu nájemníků jen velkorysým stavebním ruchem, který by stejnoměrně pokračoval. Nejtíže trpí města bytovou nouzí a zly tohoto donucovacího zákona. Víme, že po převratu došlo k doslovnému stěhování národů. Přes půl milionu venkovského obyvatelstva obrátilo se do měst, poněvadž následkem uzávěry hranic vůči sousedním státům byly hermeticky uzavřeny tyto přirozené vystěhovalecké oblasti. Přirozený následek toho byl, že v městech řádila bytová nouze a nezaměstnanost, zatím co zemědělec v kraji si stěžuje na nedostatek lidí a dostane dnes čeledíny a děvečky jen s největší námahou a za velký plat. (Výkřiky na levici.) Náhodou jsem starostou města v kraji a znám docela dobře poměry. Skicuji zde jen skutečnosti. Mimo to jest ovšem v kraji množství prázdných bytů. To jsou skutečnosti, jež nelze bez pozornosti přejíti, posuzuje-li člověk tuto palčivou otázku objektivně a nikoli stranickými brýlemi.

Velká masa nájemníků... (Posl. Heeger [německy]: Windirsch se raduje z vašich pokroků!) Vždyť je mým kolegou.

Velká masa nájemníků stojí na stanovisku - a toto právo nelze jim upírati - že právě zas hospodářsky nejslabší by byli radikálním zrušením zákona na ochranu nájemníků vyhozeni na ulici a že by to musilo vésti k těžkým sociálním otřesům. Přes tuto skutečnost upadli jsme i tentokrát do téže chyby: upraviti otázku ochrany nájemníků a též otázku stavebního ruchu provisorně. Takovými provisoriemi neprospějeme ani nájemníkům ani majitelům domů. Bylo by bývalo dosti času, aby se pomýšlelo na trvalý, při nejmenším víceletý zákon.

Že se nenašlo tolik odvahy, spočívá, bohužel, v našich nezdravých politických poměrech. Pokud byli ve vládě socialisté a měli tam, jak známo, velké slovo, přece opominuli vyřešiti tento veliký problém trvalým zákonem, poněvadž stál v popředí vždy ohled na jich občanské koaliční druhy, a dnes máme tak zvanou občanskou většinu, a ani v ní nemá nikdo odvahy problém trvale vyřešiti, poněvadž proti tomu mluví prý politické okolnosti.

Nelze popříti, že dnešní stav bytového trhu jest neudržitelný. Především jest to nerovnost činží v nových a ve starých domech. Vedle tisíců lidí, jež jsou chráněni zákonem nájemnickým, vzrůstá den ze dne celý voj nájemníků, kteří ochrany nepožívají, musí platiti vysoké činže, ačkoliv nejde ve většině o lidi, jež by bylo možno počítati k hospodářsky silnějším. Poněvadž však vládní předloha jest provisoriem, nebylo možno do ní vměstnati všechna přednesená přání zájemníků. To vše nutno ponechati trvalému řešení této otázky.

Chci se teď v hlavních rysech obírati některými ustanoveními zákona na ochranu nájemníků a zákona o stavebním ruchu. Proti dosavadnímu stavu byly vyňaty z ochrany zákona byty se 4 a více pokoji. Zůstávají tudíž veškeré menší byty pod ochranou zákona jako dosud. (Posl. Hackenberg [německy]: Také ve venkovských obcích?) K tomu ještě přijdu.

Ochrana nájemníků pro živnostenské provozovny zůstává rovněž beze změny, přes to, že byl vážný úmysl, právě tuto ochranu zrušiti. Nebyli bychom mohli to připustiti za žádných okolností, poněvadž zrušení ochrany nájemníků pro obchodní a provozovací místnosti by bylo přímo katastrofou pro živnostníky. (Posl. Dietl [německy]: Přijde právě na velkou protekci!) To není protekcí, ale já vím, že v Berlíně a ve Vídni, právě tam, kde sociální demokraté mají v obcích velké slovo, byla odstraněna ochrana nájemníků pro obchodní místnosti. Tomu jste nezamezili. (Posl. Dietl [německy]: Ale, ale!) Ano, tak je to.

Vládní předloha přináší volnost smluv nájemních pokud se týkají bytů ve starých domech, které byly uzavřeny na dobu delší než čtyřletou po 31. březnu 1928. Největší rozruch v kruzích nájemnických vyvolalo zvýšení činží, přes to však prohlašuje velká část nájemníků, že ponesou rádi zvýšení činží, mohou-li jen zůstati v bytě.

Zvýšení činží musilo nastati, poněvadž většina majitelů domů je přímo v zoufalé situaci, zvláště ti, kteří nemají ani jiného příjmu ani jmění. Statisticky je prokázáno, že před válkou vynášel kapitál uložený v domech pouze 2%, zatím co se dnes toto ve většině domů utváří ještě nepříznivěji v poměru ke dnešním hodnotám. Prosím, račte, páni sociální demokraté, vyslechnouti své lidi, kteří jsou majiteli domů. Ti mluví zcela jinak, když se s nimi o tom mluví. (Posl. Heeger [německy]: Jsou také živnostnici, kteří mluví jinak než vy!) To je možné. Ale těmto skutečnostem se nevyhneme. Proto by bylo nutno zvýšiti nájemné od 1. července 1928 o 20% a 1. ledna 1929 o dalších 20%. Jen u velkých provozoven jest to 30% a u velkých bytů s více než 4 pokoji zvyšuje se mírová činže ještě o dalších 20%. Uváží-li se, že tato zvýšení nájemného nebudou osvobozena ani od daní ani od přirážek, nutno při střízlivém a objektivním uvážení zjistiti, že nelze vůbec mluviti o obohacování majitelů domů. Proti tomu, že všichni ti, kdož byli povinni platiti daň z příjmu větší než 100.000 Kč ročně v letech 1924, 1925 a 1926, jsou vyňati z ochrany nájemníků, nebude moci nikdo ničeho namítati. Majitelé živnostenských provozoven jsou z tohoto opatření vyňati.

Hlavní průlom a částečné odstranění zákona na ochranu nájemníků možno spatřovati v ustanovení, že v obcích do 2000 obyvatelů možno ochranu nájemníků na návrh obecního zastupitelstva zrušiti, bylo-li toto usnesení schváleno zemským úřadem. Bude to zde záviseti pouze na složení obecního zastupitelstva, bude-li tohoto ustanovení zákona použito čili nic. Ani obecní zastupitelstvo s občanskou většinou nezruší ochranu nájemníků za každou cenu, pozná-li z vlastní zkušenosti, že obec trpí bytovou nouzí.

Přicházím nyní k zákonu o stavebním ruchu. I zde znamená každé provisorium přímo neštěstí. Poslední zákon, vytvořený loni, podporoval sice stavební ruch, nikoli však ve směru, který jsme si všichni přáli. Dnes je známo, že osvobození od daní a přirážek na 25 let pro domy s velkými byty má za následek, že se takových staveb zmocnila spekulace, zatím co stavby s malými byty přes osvobození od daní na 35 let nebyly nijak prováděny ve stejné míře.

Touto částečně uměle přivoděnou, zvláště krátkým provisoriem podporovanou stavební činností stouply nadmíru stavební výdaje, takže již loňského roku bylo menším lidem velmi těžké postaviti si vlastní domov. Podpora stavebního ruchu musí býti proto rovněž řešena dlouhodobým zákonem, pak zmizí i bytová nouze. Pouze státní zárukou se tomu mnoho nepomůže. Nezbude nic jiného, než aby stát takové stavby subvencoval, jako to činil dříve. Mimo to musí dáti spořitelny, zvláště však také sociální ústavy, úrazovny, ústřední pojišťovny a pensijní ústavy k disposici levný, ne více než 5% stavební úvěr, pak teprve možno mluviti správně o podpoře stavebního ruchu. Dále je však též nutno, aby podnikatelé staveb požívali podle zákonných ustanovení jistoty svých pohledávek, aby nebyli podváděni nesvědomitými stavebními spekulanty, jak se bohužel často stává.

Všechny tyto otázky musejí býti a budou realisovány v rámci definitivního zákona; a pouze se zřetelem k tomu, že se tak stane, budeme hlasovati pro oba zákony. (Potlesk poslanců něm. strany živnostenské.)

Předseda (zvoní): Dále má slovo p. posl. Haiblick.

Posl. Haiblick [německy]: Právě se nám oznamuje, že tajemník pražské organisace nájemníků svolal veřejný projev, aby nájemníci zaujali stanovisko ke zhoršení ochrany nájemníků.

Poněvadž nájemníci chtějí hájiti své právo, postavily se úřady proti nájemníkům a zakázaly tyto veřejné projevy. Protestujeme jménem komunistické frakce proti tomuto zákazu a žádáme, aby projev byl okamžitě povolen. Pan Tichý ze živnostenské strany měl zde právě typickou řeč, v níž si stěžoval, že projevy jsou pořádány dělnickými stranami, kde se nájemníkům poukazuje na dalekosáhlost zhoršení ochrany nájemníků. Pan Tichý shledává neslýchaným, že nájemníci jsou poučováni o hanebnostech vlády. Vyjadřuje-li dnes pan Tichý jako příslušník vládní strany zde otevřeně svoje nepřátelství k nájemníkům a rozčilují-li ho tak veřejné projevy, můžeme chápati, jak energicky bude potom postupovati vláda proti pracujícímu obyvatelstvu. (Posl. Stenzel [německy]: Co říkal kol. Tichý, jest právě opak! - Posl. Tichý [německy]: Zneužiti takových projevů!) Pan Tichý si stěžoval na skutečnost, že dělnické strany zjišťují, že nynější novelisací zákona dochází k ohromnému zhoršení ochrany nájemníků. Tuto skutečnost zjistil i pan Tichý. Nemůžeme zákaz jinak označiti než jako provokaci pracujícího obyvatelstva a nájemníků, poněvadž se odvažují vystoupiti proti vašim hanebnostem.

Vláda předkládá návrh, který způsobí těžké škody pracujícímu obyvatelstvu. Podle tohoto zákona ochrana nájemníků, která byla beztoho velmi ubohá, nejen utrpí trhliny, nýbrž bude odstraněna. Při posuzování vládního návrhu nutno si postaviti otázku: Využili nájemníci práva jim příslušejícího, a ne-li, proč se tak nestalo? Projednávají-li se práva nájemnická s tohoto stanoviska, nutno připustiti, že nájemníci, obzvláště dělníci, musejí dostati více práv, neboť tisíce nájemníků platí více činže, než jsou povinni podle zákona. Tisíce nájemníků jest deložováno z malicherných důvodů a tisíce nájemníků podléhá domácím řádům a soukromým smlouvám, k nimž by podle zákona nebyli povinni. A i v případě, žalují-li, bývají nájemníci ošizeni. Již z toho možno viděti, že nájemníci přáli si zlepšení ochrany nájemníků a nikoli zhoršení. Vládní návrh jest atentátem na práva nájemnická.

Vláda chce učiniti pořádek v chaosu bytového zákonodárství, ale, jak se sluší na vládu kapitalistů a velkoagrárníků, na útraty ubohých nájemníků. Stabilisační plány buržoasie projevují se v zákoně o ochraně nájemníků. Je-li dělník podváděn již při mzdě, chce se nyní přikročiti k tomu, aby nejubožejším byla ještě vzata střecha nad hlavou. Vládní předloha přináší řadu nových důvodů k výpovědi a zhoršení ochrany nájemníků. Podle nynějšího zákona na ochranu nájemníků mají nárok na byt dědici po smrti nájemníkově, naproti tomu podle nové vládní předlohy mají nárok na byt pouze členové rodiny. To znamená veliké zhoršení zákona na ochranu nájemníků. Tak bude docházeti k případům, kdy děd, strýc atd. platil za nájemníka, a vnukové, kteří bydlili ve společné domácnosti, budou nyní deložováni, poněvadž nejsou členy rodiny. Další ustanovení, kterým bylo obcím až do 2000 obyvatel dáno právo se usnésti, zda zákon na ochranu nájemníků pro ně platí, jest bezpříkladným ve vyrábění zákonů reakční vlády. Tu budou měšťácké strany v obcích podle chuti zrušovati ochranu nájemníků. Bude velice málo malých obcí, které tohoto práva nevyužijí. Vládní strany mluvily během obecních voleb mnoho o tom, že do obcí nepatří politika. Poněvadž nyní se obcím dává právo ochranu nájemníků podle chuti zrušovati, vnášejí vládní strany své brutální, dělnictvu nepřátelské stanovisko i do obcí. Ovšem všichni právně myslící mužové v obcích na toto právo nakašlou, a to tak dlouho, dokud nebude bytová nouze odstraněna. Především budou dělničtí zástupci v obcích poučovati obyvatelstvo o vaší hanebnosti a svolávati je do boje proti takovému vyrábění zákonů. Na jedné straně jsou obce zákonem o obecních financích olupovány o každou možnost opatřiti si prostředky na stavbu bytů, na druhé straně se dává obcím právo odstraniti ochranu nájemníků. Podle této politiky pozná dělnictvo své nepřátele a své pravé přátele. Touto dvojsmyslností se charakterisují samy koaliční strany. Nemají odvahy, aby přímo vystoupily a řekly: Pryč s ochranou nájemníků!, ačkoli činí totéž. Na tomto způsobu politiky jest zřejmě patrný jesuitský trik. V obcích, kde je silně zastoupeno dělnictvo a dělníci organisovaní křesťansky i jinak, nemohou vládní strany hájiti brutální stanovisko domácích pánů. Tam si hrají na radikála, aby nebyly dělnickými voliči vyhnány. Tento trik se vám tentokráte nepodaří. Dělníci si pamatují takové hanebnosti, budou přesně sledovati, která strana hlasovala pro zhoršení zákona o ochraně nájemníků.

Bezohlednost vládních stran ukazuje se zvláště v dovolení soukromých smluv. Podle dosavadního zákona na ochranu nájemníků majitel domu, byl-li zažalován, musil přeplacenou činži nájemníkovi vrátiti. Avšak podle vládní předlohy nejsou majitelé domů již povinni přeplacenou činži vraceti. Je možno zákonitě stanoviti ještě větší darebáctví? Když kupující koupí v obchodě 1 kg mouky za 2 Kč, ve skutečnosti však zaplatí 4 Kč, jest kupec po bezvadných důkazech povinen vrátiti přeplatek kupujícímu. Zaplatí-li však nájemník za svůj byt místo 100 Kč 200 Kč, není majitel domu již povinen přeplacenou částku navrátiti. A taková výroba zákonů chce si ještě činiti nárok, aby široké masy zákony zachovávaly. To je přímo dar lichvářům! Bez nadsázky možno říci:

Vláda vydává heslo: "Bytoví lichváři, spojte se proti ubohým nájemníkům!"

Než to není všechno. Vládní strany si říkají: Jsme-li zde k tomu, abychom pomáhali lichvářům, pak hned jak se patří! Referent o těchto vládních předlohách hájil jako jediné vyhnutí zvýšení činže o 20%, případně 40%. Činže má býti zvýšena od 1. července 1928 u bytů s 1 až 2 pokoji o 20%. Totéž zvýšení činží má býti provedeno 1. ledna 1929. Dělnictvo nemůže snésti dalšího zatížení, poněvadž bída dosáhla vrcholu. Později to ještě dokážu. Následek zvýšení činží jest pro pracující obyvatelstvo: zvýšená bída. Jinými slovy: méně chleba, zemáků a zeleniny. O ostatních předmětech potřeby a potravinách nelze vůbec mluviti, poněvadž dělník musí následkem vaší lichvářské politiky považovati. maso za předmět luxusní. Následkem zvýšení činží bude mnoho dělníků nuceno vzdáti se svých bytů a sdíleti s jinými druhy v utrpení bídnou díru, poněvadž nejsou s to, aby platili činži. Jaké bídné díry jest nuceno pracující obyvatelstvo obývati, nechce nikdo z vládních stran věděti, jinak by si byla vláda již dávno založila statistiku. Požadavky nájemnických organisací jsou vládě již po léta známy. Mnohými projevy vyzývali nájemníci vládu, aby si založila statistiku za účelem kontroly bytové nouze.

Několik číslic o bytových poměrech v Podmoklech ukazuje, že jest na čase bytovou nouzi potírati radikálními prostředky. Ve třech případech jsou 2 rodiny v 1 jizbě, v 51 případě 2 rodiny ve 2 pokojích, v 23 případech 3 rodiny ve 3 pokojích. Ve 271 místnostech bydlí 650 osob. Pod označením pokoj dlužno vyrozumívati zde sklepní díry, jež jsou po celý rok vlhké a plesnivé, kam proniká déšť a sníh skulinami, takže takové díry nelze obývati. A přece musí dělnictvo takových děr používati, poněvadž vláda ničeho nepodniká, aby odstranila bytovou nouzi.

Úplně stejně, jako se zhoršením ochrany nájemníků, má se to i s novelisací zákona o stavebním ruchu. Křesťanští sociálové se chlubí, že místo o dřívějších 120 mil. vznesli požadavek 250 mil. Kč, od nichž si slibují zmírnění nynější bytové nouze. Těchto 250 mil. jest i v tom případě, že budou povoleny, pouze kapkou vody na horký kámen. Bytovou nouzi nelze odstraniti takovými prostředky, které jsou přec jen napalováním. Zde mohou pomoci jen radikální prostředky: Předně musili by býti podnikatelé, velkostatkáři a banky přinuceni, aby stavěli domy pro dělníky a zaměstnance, za druhé musilo by býti dáno obcím právo k zabírání bytů. Aby bylo umožněno stavěti byty méně zámožným, musila by býti vyvlastněna půda spekulantům s pozemky a odevzdána méně zámožným buď bezplatně nebo za velmi levnou cenu. Poněvadž je provozována lichva stavebními hmotami, je nezbytně nutno, aby byly závody, v nichž se stavební hmoty vyrábějí, postaveny pod kontrolu a především musilo by se co nejostřeji postupovati proti obchodníkům, kteří nouze o stavební hmoty využívají k ohromnému obohacení. Kontrolu musily by prováděti závodní výbory a odborové organisace, jakož i zájemníci, poněvadž jen ti dávají záruku skutečné kontroly. U závodních výborů a dělnických organisací není směrodatnou žádostivost profitu, nýbrž potřeba.

Návrhem zákona o stavebním ruchu zavádí se mzdové rozhodčí soudy. Tento návrh nemá za účel nic jiného, než aby chránil výtěžky stavebních podnikatelů. Chce se tím znemožniti, aby dělnictvo vedlo boj za své požadavky prostředky a v době, které považuje pro sebe za nejvýhodnější. Tato předloha jest novou ranou vedenou. proti zájmům dělnické třídy. Jsou-li mzdové rozhodčí soudy povolány k tomu, aby srovnávaly konflikty mezi podnikateli a dělnictvem, ví každý dělník, že mzdové rozhodčí soudy rozhodují v zájmu podnikatelů. Pokrytectví rozhodčích soudů jest dělnictvu dostatečně známo. Právě při poslední hornické stávce mohli jsme viděti, co to znamená "rozhodčí soud". Ačkoli horníci měli 100% právo zamítnouti prémiový systém, prodloužení pracovní doby a ostatní zhoršení a proti nim bojovali, vzali tak zvaní vládní neutrálové stanovisko uhlobaronů za vlastní a pokoušeli se je prosaditi do poslední chvíle. Že závěr jednání vyzněl jinak, nelze přičítati tomuto druhu "rozhodčího soudu", nýbrž jednotně a zostřeně vedenému boji hornictva. Při tomto boji mohli se horníci stále ještě rozhodovati, zda jsou srozuměni s návrhy vyjednavačů čili nic, naproti čemuž stojí v §u 23 zákona o mzdových rozhodčích soudech, že proti rozhodnutí mzdového rozhodčího soudu není dalšího odvolání. Tím se vměstnávají horníci do svěrací kazajky. Nepostačuje, že se stát až dosud staví svým celým potlačovacím aparátem na stranu podnikatelů, mají býti ještě také znemožněny boje hornictva a později veškerého dělnictva. Jsme toho přesvědčení, že třídně uvědomělé, revolučně smýšlející dělnictvo nedá si vůbec předepisovati své bojové prostředky a své boje, nýbrž povede boje tak, aby si zajistilo vítězství dělnické třídy.

Dnes projednávané bytové zákony jsou zákony úplně protidělnickými. Těmito zákony se ukládají předně dělnictvu nová břemena, za druhé jest olupováno ještě o ta ubohá práva, za třetí má se státi ještě ochotnějším předmětem kapitalistického vykořisťování.

Kapitalisté jsou toho mínění, že vše, co si musí dát dnes dělníci od nich líbiti, ještě nepostačí, a neustále usilují, aby učinili dělníkům život ještě nesnesitelnějším. Příkladem závodu se zvlášť ostrým postupem je továrna na porculán Alp v Hlubanech u Podbořan. V této továrně jest dělnictvo neslýchaně vykořisťováno a šikanováno. Nadává se jim utrhačů, líné čeládky, darebáků atd. Není to ojediněle, je to stále na denním pořádku. Hrozné jest tam jejich vykořisťování. Dělníci pracují 10, 12, 13, dokonce 16 hodin. Nikdo, ani státní úřad se o to nestará. Poněvadž jsou tam dělníci nespravedlivě propouštěni a mnohým se nadává, zkusil jsem v tomto závodu zakročiti u ředitelství a tam vyjednávati, aby nastaly urovnané, rozumné poměry. V téže chvíli vystoupil tento pán, vyhnal mne ze závodu, a nejen to, ještě zakročily také úřady, aby tohoto podnikatele chránily. Dělnictvo v tomto závodě nemá možnosti se brániti, nemá možnosti jíti k soudu neboť je myslitelné, aby za daných nájemných poměrů žaloval dělník takovou závodní veličinu? Jakmile se toho odváží, jest propuštěn. Následek toho je, že dělník musí trpělivě snášeti vše, co takový závodní tyran provádí. Za takových strašných, nepopsatelných poměrů musí tam dělníci pracovati. Postavení dělnictva je stále neudržitelnější.

Jak jest tomu se mzdami a poměry v továrně Alp, jest tomu i v mnohých jiných závodech. Mzdy jsou špatné všude. Ústřední ústav pro sociální pojištění v Praze vydal statistiku, podle níž vypadají dělnické mzdy takto: Denní mzdu do 6 Kč vydělá si v Československu 217.998 osob, denní mzdu od 6 do 10 Kč 343.536 osob, denní mzdu od 10 do 14 Kč 475.303 osoby, 14 až 18 Kč 309.210 osob, denní mzdu od 18 do 22 Kč 259.850 osob, denní mzdu od 22 do 25,50 Kč 181.931 osoba, od 25,50 do 28,50 Kč 120.835 osob, od 28,50 do 31,50 Kč 94.517 osob, od 31,50 do 34,50 Kč 80.837 osob, více než 34,50 Kč pouze 218.287 osob. Vidíte tudíž, že počet dělníků, kteří vydělají 6 až 14 Kč rapidně stoupá, přes 14 Kč denního příjmu počet klesá, od 31,50 do 34,50 Kč jest pouze 80.000 dělníků. Jak mají za těchto nanejvýš špatných mzdových poměrů dělníci snésti zvýšení činží o 20%, jak mají snésti zdražení?.

Jak stabilisovali kapitalisté své panství na úkor dělnictva, jest viděti z této statistiky: R. 1921 byla v Čechách průměrná dělnická mzda 31,79 Kč, r. 1922 32,24 Kč, r. 1923 27 70 Kč, r. 1924 26,99 Kč a od r. 1924 nenastalo zlepšení, nýbrž zhoršení, drahota stoupla, postavení dělnictva se stále více obracelo v jeho neprospěch. Nelze pochopiti, jak může vyjíti dělník se svojí mzdou, zvláště když se mu odnímá 20% celého jeho příjmu přímými a nepřímými daněmi. Smí se mu pověsiti na krk ještě další břemena? Vykořisťování dělnictva je stále krutější. Tak lze vyjmouti na př. ze zpráv železáren, že proti r. 1920 stoupla výkonnost dělníkova o 20% za hodinu, v hornictví o 50%. Ve sklářském průmyslu byla rovněž provedena tato racionalisační methoda. Tak na př. zhotovil r. 1914 v továrně na žárovky v 10 pracovních hodinách dělník 700 kusů žárovek, což byl přirozeně výkon nejvyšší. R. 1924 musilo býti v 8 hodinách vyrobeno 850 kusů žárovek a r. 1927 musil dělník za 8 hodin vyrobiti 850 žárovek jako minimální výkon. Nevyrobí-li dělník více, jest propuštěn. Tak se poměry vůči pracujícím masám neustále zostřovaly. Podnikatelé neustále vyhledávají nové methody vykořisťování. Tak jsou na př. zaměstnáváni podnikateli restringovaní a propuštění státní a železniční úředníci. Tito státní úředníci dostanou od podnikatelů měsíční plat od 200 do 600 Kč. K takovému využití, takovému nespravedlivému vykořisťování pracovních sil podnikateli státní aparát přihlíží nečinně. Jinak je tomu u Schichtových závodů. Schichtovy závody zaměstnaly pensionované důstojníky a lépe je platí, za což jsou tito důstojníci v závodu také energičtější. Zavedli v provozu vpravdě vojenský režim.

Postavení dělnictva se stále zhoršuje, stále je těžší sehnati životní potřeby. Podle statistiky dr Kollara spotřebuje dnes dělnictvo o 29% méně masa než před válkou, uzenin o 49% a pečiva o 29% méně než před válkou. Z toho je viděti, že hlavní potravinou pracujícího obyvatelstva jsou káva, chléb, zemáky a pod. Chleba a mouky spotřebuje se po válce v poměru k předválečné době o 50% více, zemáků o 71%.

Za těchto poměrů bude a musí se dělnictvo ptáti: Máme k tomu přihlížeti, jak jsme olupováni o poslední práva, jak nám měšťácká vláda bere kousek po kousku poslední skývu chleba? Pracující masy se semknou a musí se za daných poměrů stále těsněji semknouti a vejíti v boj proti měšťácké reakční vládě a vésti jej tak dlouho, až tato kapitalisticko-reakční vláda bude odstraněna. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Viškovský. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Viškovský: Slavná sněmovno! Otázka bytová od dob válečných a poválečných zůstává nám věrným, ale nevlídným a neodbytným průvodcem i v době mírové. Jest již dnes jisto, že tento problém převedeme do druhého desetiletí trvání naší republiky. Ale nechci býti pesimistou. Vyřešili jsme jiné těžké otázky, vyřešili jsme téměř během desetiletí skoro úplně problém pozemkové reformy, problém dosahu ohromného. (Výkřiky komunistických poslanců.) Vyřešili jsme téměř otázku nezaměstnanosti a jiné a jiné problémy a vyřešíme jistě i tento problém, budeme-li míti silnou vůli a odhodlání tak učiniti a budeme-li ochotni přinésti dostatečné oběti, ovšem oběti všech zúčastněných činitelů, tedy nejen státu a majitelů domů, nýbrž i dalšího účastníka, t. j. skupiny nájemnické. Musí u nás konečně uzráti přesvědčení, že řešení tohoto problému nelze protahovati, nemají-li tyto průtahy působiti velmi vážné hospodářské, sociální i politické újmy v našem státě. Potřebujeme klidu, a problém bytový, pokud trvá, přináší jen zneklidňování našeho veřejného a soukromého života, neboť nejistota bydlení vytváří ovzduší a mentalitu ne právě příznivou dílu pacifikačnímu, které je nejbližším úkolem naší republiky, zvláště když otázka tato stává se předmětem agitace, jak se s tím trvale setkáváme. Viděli jsme, že obecní volby v celé řadě stran prováděny byly pod tlakem demagogických hesel, že voličstvu bylo prohlašováno, že má býti vyhozeno na dlažbu, jestliže strany většiny zvítězí při volbách. A tak je zřejmo, že veliká část voličstva jest agitací touto zmatena a ustrašena a že tím neprospívá se klidu a vnitřnímu míru v naší republice, neboť není vděčnější agitační látky, nežli bída a tíseň obyvatelstva vůbec a specielně tíseň bytová. Mám pocit, kdyby mělo dojíti a kdybychom stáli na prahu rozřešení otázky bytové, že bude mnoho těch, kteří se budou těžko loučiti s tímto problémem, jehož dnes mohli tak dobře využívati při agitacích volebních a při svých politických machinacích vůbec. My, kteří chceme mír a po řádek, tím více si přejeme vyřešení této otázky a přejeme si míti také jasno v otázce bytové, ne snad pouze s hlediska jedné skupiny obyvatelstva, nýbrž objektivně s hlediska celku, zejména s hlediska státu, který jest nejvíce interesován na tom, aby tato otázka byla vyřešena v zájmu vnitřního klidu.

Tak často se nám vytýká, a specielně naší straně, že v otázce bytové zaujímáme jednostranné stanovisko, a to stanovisko kapitalistické. Já bych byl velmi rád, kdyby již byl učiněn konec této legendě, že jsme stranou kapitalistickou, a těmto výtkám, že v té či oné otázce, specielně v otázce bytové, zastupujeme kapitalismus. Analysujme ten milion voličů, kteří hlásí se k naší straně! Kolik je tam kapitalistů a jaký my máme zájem, abychom kapitalistické vrstvy nějakým způsobem zastupovali a hájili a jejich jménem mluvili? (Výkřiky.) Největší část tohoto voličstva je drobný lid, který pracuje na své půdě a je v prvé řadě dělníkem na vlastní půdě. Ale tento drobný lid cítí úctu k majetku, úctu k soukromému vlastnictví, které je mu východiskem jeho výdělku, vlastnictví, které je posvěceno jeho těžkou prací nebo které je dílem a výsledkem jeho dlouholeté spořivosti. A to, prosím, nelze vytýkati jako zločin nebo označovati jako stanovisko kapitalistické.

Také majetek domovní není a nemůže býti označován všeobecně tak lehce, jak to činí páni z oné strany, jako výsledek nějaké loupeže. Také on je z velké části dílem veliké spořivosti obyvatelstva a dílem podnikavosti, vlastností, kterých si můžeme v našem státě jenom přáti. Můžeme býti jen rádi a vděčni tomu, že se stavělo před válkou, právě tak, jako jsme vděčni a vítáme a podporujeme to, že se staví nyní po válce. Vítáme proto každé podnikání stavební a jsme proto ochotni také každé stavební podnikání podporovati. Ale při tom ovšem nepodceňujeme otázku bytovou. Uložili jsme vědomě veliká omezení domovnímu majetku v zájmu bezpečnosti bydlících, v zájmu klidu nájemníků, v zájmu ochrany proti eventuálnímu obávanému vykořisťování této skupiny. To však lze ospravedlniti jenom panující tísní, ne snad jakožto trvalý stav, a lze držeti jenom po určitou dobu a v míře skutečné potřeby.

Osnovami, které předloženy byly slavné sněmovně, upravují se opětně provisorní poměry bytové po dobu dalšího roku a strany většiny nepokládaly za vhodné, aby v rámci tohoto provisoria činěny byly nějaké překotné změny, aby činěn byl nějaký skok do tmy a do nejistoty. Nechtěli jsme činiti nic dobrodružného. Specielně však dokazují tyto osnovy, že nám bylo vzdáleno to, co nám bylo vytýkáno a s čím bylo agitováno při volbách. My nechceme nikoho vyhnati z bytu a nikoho nechceme vyhazovati na dlažbu, pokud udržení dosavadního nájemního poměru je odůvodněno sociálními a hospodářskými důvody.

Avšak nepokládáme za nutné ani za ospravedlněné, aby udržováni byli obětmi z té či oné strany příživníci bytové ochrany, kteří ani z důvodů sociálních, ani hospodářských bytové ochrany nepotřebují a jí nezaslouží, avšak z této bytové ochrany tyjí. (Tak jest! Výborně!) Chceme tedy vnésti kus morálky do bytového problému, čili chrániti to, co ochrany má potřebí, vylučovati ochranu tam, kde dosavadní chráněnci chtějí žíti na cizí útraty a při tom komplikovati řešení bytového problému, a tak chceme postupně dostati se až k likvidování nynějšího vázaného hospodářství bytového.