Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ochrana nájemníků nepředpokládá pečovati o pohodlné bydlení nájemníků ve velkých městech, ale musí býti umožněn snesitelný život všem občanům, tudíž i mladým lidem, kteří vstupují v život a kterým nynější systém ochrany nájemníků rodinný život ztěžuje, ba namnoze znemožňuje. Mladí lidé, dělníci, úředníci i živnostníci musí platiti největší činže v nových domech, dostanou-li byty v nich nebo odváží-li se vůbec byt v novém domě si najmouti, ač jejich platy jsou nízké a vstup do života těžký. Zde právě se jeví rozpor, na který poukazoval p. kol. posl. Langr, že jsme vytvořili několik typů ochrany nájemníků a několik typů podpor stavebního ruchu. To je pravda, ale nejkřiklavějším rozporem je, když bohatý obchodník nebo vysoký úředník s pěkným platem nebo jiný zámožný člověk ve starém domě bydlí za lacinou činži, kdežto malý úředník, dělník a živnostník v novém domě musí platiti činži ohromnou, téměř polovinu veškerých svých měsíčních příjmů. Vytvořili jsme stav do budoucnosti nemožný, poněvadž sociální poměry ho na dlouhou dobu nesnesou.

Uzákonění ochrany nájemníků na všechny vrstvy obyvatelstva, tedy i na zámožné a jak správně majitelé domů a jejich organisace vytýkají - na milionáře, na občany ve válce a v době poválečné zbohatlé, bylo také jednou z příčin, že soukromý stavební ruch byl podlamován následkem zbytečné - a můžeme říci - nemravné ochrany občanů zámožných. Nepříznivý osud majitelů domů odstrašoval také lidi majetné, aby vkládali své kapitály do novostaveb, jelikož nevěřili, že jejich budovy, nově postavené s velkým nákladem, nepotká časem osud majitelů domů postavených v době předválečné, když se u nás poměry vlivem některých stran vyvíjely tak, jakoby zákonná ochrana měla býti zřízením trvalým.

Majitelé domů s malými byty, v nichž zpravidla bydlí dělnictvo, jsou nejtížeji poškozováni dosavadní zákonnou úpravou bytovou. Majitelé takových domů zpravidla pocházejí z vrstev malých a šetrností a odříkáním dopomohli si k majetku. Obydlí těchto domů s malými byty bývají přelidněna. Také dítek v takových domech je poměrně mnohem více než v domech s velikými byty; a právě tato přelidněnost vyžaduje zvýšené náklady na udržování domů; a těmto držitelům domů s malými byty nebylo dovoleno ani byty úměrně zdražovati, ani nebyly jim poskytnuty mimořádné úlevy daňové. Pakli je tu brán zřetel na neschopnost nájemníků z řad dělnictva platiti vyšší činži a tito jsou chráněni zákonem, není správné tuto ochranu skýtati na úkor držitelů domů s malými byty, kteří si pomohli k těmto domům namnoze těžce, s velkou šetrností a dlouholetou pracovitostí. Vždyť za šetrnost občan nemá býti trestán. Bylo-li dosud uznáváno, že dělnictvo je neschopno platiti zvýšenou činži, pak stát má poskytnouti daňové úlevy majitelům domů s malými byty. A poněvadž je zde rozpor, co je malým bytem, dalo by se lehko odhadnouti, že malým bytem je, ne jak praví dnešní zákon o stavebním ruchu, byt o 80 m², nýbrž byt do 40, resp. 60 m². Pro takový byt měly by býti zmíněné úlevy také poskytnuty. To by se ovšem nedělo na úkor dělnictva a jeho mezd, nýbrž bylo by to na úkor státu a jeho výnosnosti daňové.

Každá novelisace zákonů bytových byla navrhována za předpokladů, že bytové poměry budou uspořádány aspoň k částečnému uspokojení, když všeobecného uspokojení stále ještě dosíci nelze. Každý návrh na vyřešení této důležité otázky je pečlivě zkoumán a jeho důsledky domyšleny.

Ústředna čsl. obchodních a živnostenských komor zastává stanovisko, že nelze překotně uvolniti dosavadní ochranu nájemníků, pokud jde o důvody výpovědní. Pokud jde o přípustné zvýšení činže, je pro takové zvýšení, které by přibližně odpovídalo dnešním hospodářským a cenovým poměrům. To platí nejen o bytech, nýbrž zejména o živnostenských provozovnách. Úměrné zvýšení činží za současného ponechání ochrany, pokud jde o důvody výpovědi, znamená schůdnější cestu pro kýženou likvidaci bytové vázanosti, než by byl postup opačný.

Zvýšení činže má býti prováděno jen úměrně a snesitelně. Úprava odhodlává se zvýšiti základní činže z r. 1914 ve dvou lhůtách po 20%. U malých bytů zdražení bude dne 1. ledna 1929 činiti zvýšení nájemného 90% základního nájemného z r. 1914.

Ustanovení §§ 8 až 12, jež stanoví nájemné, nevztahují se na nájemní smlouvy učiněné v době od 1. května 1922 do 31. března 1925 na dobu delší tří let, která dosud neprošla, o bytech skládajících se mimo kuchyně a pokoje pro služebné ze 4 nebo více obytných místností, nebo o místnostech užívaných k výdělečné činnosti, které nejsou částí bytu, a na nájemní smlouvy učiněné v době od 1. dubna 1925 do 31. března 1928 aspoň na dobu 5 let, o bytech skládajících se mimo kuchyň a pokoj pro služebné ze tří nebo více obytných místností nebo o místnostech užívaných k výdělečné činnosti, které nejsou součástí bytu, a nyní toto ustanovení doplněno na nájemní smlouvy učiněné po 31. březnu 1928 aspoň na 4 léta.

Toto ustanovení o přípustnosti volné úmluvy nájemného nečiní rozdílu co do velikosti bytu a vztahuje se i na jiné místnosti než na byty a živnostenské provozovny, chrání je však před výpovědí.

Tedy se stanoviska těch, kteří za každou cenu nechtějí připustiti odbourávání zákona o ochraně nájemníků, je přirozeně možno ustanovení toto považovati za jistou trhlinu. Prosím, vždyť i v řadách nájemníků je názor, že věčně tato ochrana trvati nemůže, tedy že postupným způsobem nějak se musí odbourávati. Způsob, jakým má býti toto odbourávání prováděno, je tak šetrný, že z dosavadních bydlících není vlastně nikdo poškozován. Také nemůže býti nikdo k úmluvě nucen, ježto úmluva může býti jenom dobrovolná. Takovou cestou, takovým postupem se můžeme přiblížiti normálním poměrům.

§ 31 obsahuje proti vládnímu návrhu nové ustanovení, podle něhož se může obec s méně než 2000 obyvateli, která v den vyhlášení zákona nebyla místem zcela dani činžovním podrobeným, usnésti po schválení zemské politické správy na zrušení ochrany nájemníků.

Toto ustanovení by podle mého soukromého názoru mohlo býti rozšířeno a obcím vůbec poskytnuta možnost rozhodovati samostatně, zda je možno a účelno ochranu nájemníků zrušiti.

Podobného ustanovení bylo též použito v jiných státech, takže nebyly na místě poznámky, že obce mají rušiti zákony. To je věc, s hlediska autonomie obce v tomto směru přípustná a není také úplně nová, poněvadž v jiných státech tohoto postupu bylo také použito a osvědčil se dobře. Kdo je více povolán než obce, aby dovedl posouditi a rozhodnouti, zdali je v místě bytová nouze a je-li tam potřebí ochrany nájemníků? Proto si občanstvo volí obecní zastupitelstvo, aby jeho zájmy v obci chránilo.

Pokud se týče obav, že snad z důvodů sociálních i národnostních mohly by zde býti učiněny nějaké přehmaty, musím zdůrazniti, že zákon na to pamatuje, aby v takových případech každé usnesení obecního zastupitelstva, v němž jde o zrušení ochrany nájemníků, schválila také zemská správa politická. Tedy myslím, že tyto obavy, které jak od hraničářů, tak i s hlediska sociálního byly pronášeny, nejsou dostatečně odůvodněny.

Také obchodní a živnostenské komory jsou toho názoru, že zejména v menších obcích s 1000 až 2000 obyvateli není bytové krise takové jako ve větších městech a velkoměstech, a proto doporučují, aby po slyšení příslušných zájmových korporací mohla býti ochrana nájemníků úplně zrušena. Myslím, že obchodní komory byly si tohoto nového zařízení plně vědomy, než se odhodlaly k tomuto doporučení.

Ustanovení toto bude míti dále dobrý výsledek, že teď řada bytů v těchto malých obcích se vyskytne, poněvadž mnozí majitelé domů úmyslně své místnosti tak zařídili, zastavili, nebo tak je znehodnotili, aby nebyly k obývání způsobilé. Dnes, když majitel domu bude věděti, že vezme-li si nájemníka, kterého snad po čase, kdyby nebyl spokojen, může opět vypověděti... (Posl. Pik: Vyhoditi!) Prosím, pane kolego, to je přirozeno, že nemůžeme trvati nikdy na tom, aby majitel domu nesměl jedenkráte vypovídati nájemníky z bytu, jako nikdy nedocílíme toho, aby dělník nedostal výpověď z práce. K tomu jsou někdy důvody, někdy nejsou důvody, někdy je málo práce, někdy není zaměstnavatel spokojen, někdy se strany neshodnou a musí býti tedy přípustno, aby dělník dostal výpověď z práce. Z práce je propuštěn státní zaměstnanec, úředník z jistých příčin a musíme jedenkráte v normálních poměrech připustiti, aby majitel domu mohl dáti nájemníkovi výpověď. V tomto případě jde o to, že nejde snad o nájemníky, kteří by byli vypovídáni, nýbrž o byty, které budou nově teď zřízeny, uzpůsobeny, takže odpomůžeme celé řadě nedostatku bytů tímto ustanovením... (Posl. Pik: Na nové byty se nevztahuje ochrana nájemníků!)... a přijdeme k normálním poměrům. Je pravda, že na tyto byty se ochrana nájemníků nevztahuje. Ale zde toto ustanovení teprve také přijde, toto až dosud nebylo, to bude teprve uzákoněno. (Posl. Pik: Pro novostavby zákon neplatí!) Pro novostavby ovšem ne, ale pro byty upravené ve starých domech ochrana nájemníků až dosud platila. Vyloučení nových nájmů ve starých domech z ochrany nájemníky nepoškozuje, a je uznáván již faktický stav, že bez dohody s vlastníkem domu nelze v jeho domě získati uprázdněný byt. Pochopitelná nechuť vlastníka starého domu dávati do nájmu uprázdněný byt nebo jinou místnost a tím zbaviti se na dobu trvání ochrany nájemníků disposice s pronajatými místnostmi jistě přestane, bude-li vlastník míti možnost s pronajatým bytem volně disponovati, věda, že v případě potřeby bude moci svobodně užíti svého výpovědního práva.

Dalším novým zařízením je, že vládním nařízením budou stanoveny podmínky, ve kterých jsou obce povinny vésti seznam uprázdněných bytů a jiných místností a zprostředkovati jich pronájem. Vyhláškou obce určí se ohlašovací povinnost pronajimatelova. Pronajimatele, kteří poruší tuto povinnost, potrestá politický úřad I. stolice peněžitou pokutou do výše 500 Kč anebo v případě nedobytnosti vězením do 5 dnů. Důvodová zpráva praví, že toto nové ustanovení je fakultativní, tedy jedná se zde o fakultativní zprostředkování bytů obcemi. O novotě této jsou projevovány pochybnosti a je označována za nepříznivou majitelům domů. Tímto ustanovením má však býti čeleno lichvě zprostředkovatelen a různých kanceláří bytových. Uvidíme, jak nové zařízení osvědčí se v praxi. (Posl. Pik: Špatně, poněvadž obce nemají žádnou exekutivu! Nemohou zabrati tedy prázdně byty! Mají povinnosti administrativní a finanční, ale žádné právo!) Dosavadní zprostředkovatelny bytů přijímaly ohlášky prázdných bytů, vystřihovaly inserty ze všech novin a tím získávaly přehledu o uprázdněných bytech, bytech nabízených k pronajmutí. Ti, kteří na takové kanceláře se obracejí, musejí za několik adres platiti značnou částku a mají také výhodu, že prohlédnou řadu bytů ve velkých městech, kde mají možnost přesvědčiti se o mizerii bytové a o špatném sociálním postavení jednotlivých občanů, kteří si takové nájemníky berou z toho důvodu, aby své živobytí lépe uchrániti mohli, ale zpravidla upokojení nedocházejí a takového bytu, kterého by potřebovali, málokdy nacházejí. Zato ještě je nutno hodně platiti.

Z toho důvodu, budou-li míti obce možnost přehledu uprázdněných bytů, bude znemožněna taková lichva různých kanceláří zprostředkovacích a poznáme, zda toto zařízení bude míti také pro budoucnost kýženou cenu a výsledek.

Je namítáno, že zákon tento se nevztahuje na domy, které jsou od 1. listopadu 1918 ve vlastnictví osady, obce, okresu, župy, země, sociálně pojišťovacích ústavů nebo stavebních sdružení, která byla ministerstvem soc. péče uznána za obecně prospěšná, na domy a objekty ve vlastnictví nebo správě státu a na domy a objekty, které jsou ve vlastnictví nebo správě železnic nebo železničních fondů.

Zvláště majitelé domů poukazují na rozdílnost, proč jejich byty podléhají zákonné ochraně nájemníků, proč je jim vzato disposiční právo, když tyto korporace nejsou zákonem postiženy. Když toto ustanovení - není nové, je starého data - bylo vkládáno do zákona, bylo předpokládáno, že právě obce, země a stát budou dbalé toho, jaké právo se jim poskytuje tímto zákonem, že jej nebudou zneužívati, že budou také příkladem majitelům domů, jak nutno postupovati, kdyby došlo ke zrušení ochrany nájemníků. Je nutno konstatovati, že řada obcí tohoto svého práva nezneužila a opravdu stala se příkladem majitelům domů, jak v takovém případě nutno postupovati. Staly se ovšem také přehmaty, jako všude a ve všem na světě.

Více než do obcí, stěžováno si však do státu, že namnoze svého práva zneužívá. To je nutno zameziti. Státní správa by neměla (Výkřiky posl. Pika.) takového práva, které jí bylo občanstvem dáno do rukou, zneužívati. Zrušiti toto ustanovení by nebylo správné, tím bychom se nepřiblížili ke kýženému odstranění ochrany nájemníků a zjednodušení svých bytových poměrů.

Pokud se týká zákona o stavebním ruchu, nepřináší mnoho změn. Ovšem změna, kterou přináší, je dalekosáhlého významu. Až dosud, zvláště roku minulého, při zákonu o stavebním ruchu, který byl s velkou nejistotou přijat a který byl velmi přísně minulého roku kritisován, takže bylo velmi povážlivé, co jistý pan poslanec prohlásil, že by rád věděl, kdo by za zákon měl právo i povinnost se stydět, dospěli jsme k příjemnému překvapení. Žádný dosavadní zákon neřešil tak pronikavě stavební ruch jako zákon poslední. Tím, že otevřeně bylo řečeno, že každý stavebník má právo využíti dobrodiní, že stav ba bude osvobozena po 25, resp. 35 roků ode všech daní, dávek a přirážek, povzbudil se takový stavební ruch, který nám zavinil všeobecnou drahotu pozemků a všech materiálií stavebních. Není tím vinen přímo zákon, aleje tu zase zákon nabídky a poptávky. Právě tím, že se začalo velmi stavěti, byla velká poptávka po dříví, cihlách, železe a jiných stavebních hmotách a právě proto ceny vysoko stouply.

Proti prodloužení zákona o stavebním ruchu pouze na jeden rok mluví zjevy, které vyvolala jen jednoroční úprava zákona o stavebním ruchu r. 1927. Ustanovení o osvobození od činžovní daně s přirážkami a od obecních dávek pro stavby dokončené do konce r. 1928 a ustanovení o záruce pro stavby začaté po 31. březnu 1928 a dokončené do konce r. 1928 způsobila velikou a naléhavou poptávku po stavebních pozemcích a stavebních hmotách, hlavně cihlách, v jejímž důsledku ceny i pozemků i stavebních hmot citelně již r. 1927 stouply a také letos stále stoupají. Aby se však tyto zjevy neopakovaly neb aspoň přivedly na nejmenší možnou míru, toho se dá dosáhnouti snížením výhod a úlev pro stavby domů s velkými byty, čímž poněkud má býti sražena konkurence na trhu se stavebními hmotami.

Dovolím si prohlásiti, že kdyby nebylo bývalo takového pronikavého zdražení těchto hmot, nevím, jestli by se byl zákonodárce odhodlal daňové výhody tak snížiti, jak byly sníženy. Nevím, je-li to úplně správným a osvědčí-li se to také pro budoucnost, že dosti značné tyto výhody byly nyní redukovány.

Spekulace s pozemky stavebními dostoupila neslýchaného rozpětí zvláště v Praze, v Brně a jiných velkých městech a konečně i na menších místech kolem velkých měst se zračí zrovna taková spekulace a drahota pozemků. Spekuluje se s pozemky soukromníků i s pozemky vyvlastněnými. Aspoň s vyvlastněnými pozemky spekulovati mělo by býti znemožněno, nad čímž dozor mají vésti obce. Bohužel, jsme svědky, že obce namnoze jsou příkladem zdražovatelům pozemků a celé té spekulaci i při vyvlastňování. Ustanovení o přiměřené náhradě mělo a má na mysli chrániti soukromé vlastnictví majitelů pozemků, aby při vyvlastňování nebyli ochuzováni a zkracováni. I jiné případy zdražování se vyskytují. Po té stránce bylo v úmyslu a snad možná, že i pro příští dobu, až definitivně zákon bude řešen, bude pomýšleno na to, aby vyvlastňovací právo obcí bylo znovu upraveno. Ovšem jsou tu příklady, které jsou nebezpečím pro budoucnost. Pro tyto důkazy nemusím jíti daleko, takové případy byly v Praze, Brně a v jiných městech.

Na druhé straně jsou zjevy zvláště pozoru hodné. Na příklad obec pražská pronajala za nízký obnos pozemky na nouzové domečky uchazečům, kteří se dožadovali pomoci, že nemají kde bydleti právě pro bytovou a pozemkovou lichvu. Jakmile si však postavili lacinou, jednoduchou, dřevěnou boudu, podpronajímali ještě větším chudákům pozemky nebo místnosti v boudě za nájemné, které se rovnalo nájemnému za slušně vybudované byty. Ochrany nájemníků a z ní vyplývajících důsledků hledí využíti mnoho příživníků, proti nimž je ochrana nedostatečná, případně nemožná. Konečně i družstva, která by měla předcházeti dobrým příkladem, dopouštějí se nesprávností. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Zákon jest pouze provisoriem na jeden rok. Máme-li býti objektivními a uvážíme-li celou situaci, jak se vyvíjela letošního roku, musíme říci, že nebylo lze ještě předložiti definitivní zákon, který by bytové poměry řešil do budoucna s hlediska národohospodářského a také s hlediska odborníků. Vyskytly se zvláště zjevy ve stavebním ruchu, o nichž jest nutno uvažovati a je zkoumati. Když byl připraven definitivně velký zákon na řešení bytových poměrů, bylo uvažováno o tom, že bude i nadále potřebí podporovati stavební ruch podporami státními, jako v dřívějších zákonech, kde placeny byly podnikatelům staveb z malých bytů úroky a anuity, a bylo v této veliké osnově zamýšleno, aby všichni nájemníci ve starých domech a také majitelé starých domů zvýšenou činži skládali do fondu, ze kterého by se tyto stavby podporovaly. Ustanovení toto vyžadovalo mnoho studií a zkoumání. Velmi důkladně se tímto zařízením obíral Poradní sbor pro otázky hospodářské a doporučil takové zřízení, ale, jak vidíme, prozatímní loňský zákon o stavebním ruchu, který byl na jeden rok, který neřešil tyto podpory, nýbrž dával záruku, a který byl všeobecně uznáván za nedostatečný, poněvadž se vztahoval na malý počet stavitelů domků, ale dával pronikavé výhody daňové, se mnohem lépe osvědčil než všechny předcházející zákony. Tedy jest nutno po této stránce uvažovati, je-li do celkového rámce zákona, který bude musiti definitivně řešiti naši bytovou otázku, zapotřebí ještě dále vkládati ustanovení o fondu, ze kterého by byly podporovány stavby po způsobu dřívějších zákonů. Myslím, že pro příští dobu stačí bytový fond pro družstva a že v dohledné době, tedy v několika letech, kdy dojde k vyrovnání mezi nájemníky a majiteli domů, kdy tuto otázku podaří se snad šťastně rozřešiti - zůstane starost o bytovou péči i na příští léta - bude úplně vyhovovati podporování družstev s malými byty.

Resoluce, v nichž se vládě doporučuje, aby připravena byla ministerstvem soc. péče anketa o trvalé úpravě bytové otázky, a to jak ochrany nájemníků, tak podpory stavebního ruchu, a aby k anketě byly přizvány ústředny odborových organisací zaměstnaneckých i zaměstnavatelských, jakož i vedoucí korporace majitelů domů a nájemníků, ústřední svaz bytových družstev, svazy měst a ústřední jednota pro reformu bytovou, nutno jenom vítati. Ovšem postaví-li se tyto korporace zase jenom na svá třídní hlediska, nevzejde z těchto porad nic kloudného, jak jsme viděli na řadě takových porad, které již byly konány. Bude-li však tato porada obírati se otázkami s hlediska širšího, s hlediska národohospodářského, státního, pak možno také dosáhnouti výsledků.

Byla zde vyslovena řada přání různých korporací, které by chtěly po způsobu státu, země, obce a stavebních prospěšných sdružení a jiných korporací, na něž se zákon o ochraně nájemníků nevztahuje, aby do tohoto zákona byly pojaty. Je to především obec brněnská. Městská rada zemského hlav. města Brna a kuratorium dobročinné nadace Valentina Falkensteinera domáhají se též, aby příslušné domy byly vypuštěny z ochrany nájemníků. Dále domáhají se této výhody různá zařízení sociální, na příklad německá sociální péče domáhá se, aby její domy, poněvadž jsou věnovány péči o mládež, byly vypuštěny z ochrany nájemníků. Téže výhody domáhají se i jiné sociální ústavy a konečně i městské spořitelny.

Myslím, že v provisoriu nebylo možno tyto výhody řešiti, tyto žádosti po dobu tohoto provisoria zůstávají nevyřízeny a bude nutno v příštích dobách, kdy bude jednáno o definitivním zákonu bytovém, těmito žádostmi se také obírati.

Tedy proto, že jde o provisorium a že je zde opravdu vážně míněno, aby toto provisorium bylo už posledním, že je míněno řešiti tuto otázku s hlediska všestranného na delší dobu, budeme pro návrh zákona hlasovati. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Tichý. Uděluji mu slovo.

Posl. Tichý (německy): Slavná sněmovno! Otázka ochrany nájemníků jakož i podpory stavebního ruchu jsou nepochybně nejdůležitější sociální problémy, jež jest v tomto státě řešiti. Jest jen litovati, že na tyto nejen pro majitele domu, nýbrž i pro nájemníka tak velice důležité otázky, nepohlíží se snad, jak by někdo myslil, se stanoviska vědeckého nebo se stanoviska našeho národního hospodářství, nýbrž se stanoviska holé stranické politiky, kterážto pozorování musejí vésti k demagogickým frásím a arci též k chytání voličů. Možno se jen podívati, aby to bylo dokumentováno, na velké veřejné projevy, které se obíraly touto otázkou právě v poslední době.

V Ústí se konalo 12. února shromáždění majitelů domů a my víme, že v tomto shromáždění udávali ton páni majitelé domů z řad něm. strany národní a německých demokratů. Již sestavení a ton referátů, zvláště pak odpor při řeči kol. Krumpe ze strany křesťanskosociální a kol. Fischera ze svazu zemědělců, který jest obráncem radikálního zrušení zákona na ochranu nájemníků, tudíž nejzazšího požadavku majitelů domů, dávají vycítiti, jaký účel mělo toto shromáždění. Refrén shromáždění nebyl ovšem jiný než jak se dalo očekávati: "Veškerou bídou majitelů domů jsou vinny německé vládní strany a tudíž ani hlasu německým vládním stranám při příštích volbách do okresních a zemských zastupitelstev!" (Výkřiky na levici.)

Právě o 14 dní později konalo se v Teplicích-Šanově shromáždění nájemníků, ve kterém ovšem hrály zas prim socialistické strany, a refrén v tomto shromáždění byl týž: "Německé vládní strany jsou vinny vší bídou nájemníků a tudíž - jako na shromáždění majitelů domů - ani hlasu německým vládním stranám při příštích volbách!" Pozorujeme-li toto demagogické tažení, ať jest inscenováno zde či tam, musíme mimovolně dojíti k přesvědčení, že se tato shromáždění a projevy nepořádají snad především proto, aby na jedné straně byly prosazeny oprávněné požadavky majitelů domů, nebo aby se na druhé straně zjednalo právo přáním nájemníků. Ne, tato shromáždění jsou pouze prostředkem k cíli, aby mohly určité politické strany uvařiti při tom svoji polívčičku, aby mohli chytati voliče, především však aby ponižovaly německé vládní strany před německým voličstvem. Právě před několika dny konalo se stejné shromáždění nájemníků v Karlových Varech. Na konec se z něho vyklubala voličská schůze sociálních demokratů před karlovarskými obecními volbami. A stejné projevy, schválené obecními zastupitelstvy, nemají jiné než politicko-demagogické účely, mají přivoditi jen přetahování voličů a vybíti se politicky proti vládním stranám. (Posl. Heeger [německy]: Co tomu řeknou živnostnici v Karlových Varech?) Pane kolego, na to já ještě přijdu.

Rozumný člověk nebude brániti zástupcům proletariátu, aby se zastávali zájmů dělnictva, v tomto případě zájmů nájemníků. Naopak jest to jejich povinností, jako jest naší vážnou povinností, abychom... (Posl. Heeger [německy]: Mluvíte o demagogii, a na shromážděních mluvili vaši zástupci zároveň jedním dechem vlevo i vpravo!) Za to nemohu. Vyslechněte nejdřív, jaké zaujímám k tomu stanovisko. Také my považujeme za svoji vážnou povinnost, abychom kráčeli zde střední cestou, poněvadž jsme stranou hospodářskou a nemůžeme si přáti, aby zbytky vázaného hospodářství zůstaly na věčné časy. Proto tak, jako jsou rádi konsumenti, že se zbavili vázaného hospodářství, pokud šlo o potraviny a spotřební předměty, právě tak pociťovali živnostníci a zemědělci toto vázané hospodářství jako diktaturu a ponížení. Pouze v bytových otázkách zůstalo vázané hospodářství dodnes v platnosti. To spočívá v tom, že v tomto státě byla po převratě učiněna chyba, že byl řešen jeden sociálně politický zákon po druhém zvláště, aniž se uvážilo, že měly být všechny dohromady řešeny najednou, kolektivně. Kdyby se tak bylo stalo, byli bychom dnes v naší sociální politice mnohem dále a nepřivodila by žádná z otázek takové otřesy našeho veřejného života, jichž jsme opět a opět zase svědky.

V otázce samé jest stanovisko mé strany pevně vytýčeno. (Německé výkřiky na levici: O tom vytýčeni raději nemluvme!) Jaké stanovisko vy k tomu zaujímáte, je mně docela lhostejné. Vám nejsem povinen klásti účet. K tomu není nám potřebí, jak páni protivníci tvrdí, tance mezi vejci, poněvadž německý stav živnostenský, ať se skládá z nájemníků či majitelů domů, naše stanovisko schvaluje a pro ně má porozumění, jako nám až dosud již v jiných otázkách rozuměl. (Posl. Heeger [německy]: Maloživnostníci však tomu nerozumějí!) Tuto starost přenechte nám, pane kol. Heegře. Pozorujeme to nejlépe přese všechno demagogické štvaní a boj proti nám na svých úspěších při posledních obecních volbách a na všestranném posílení našeho hnutí. (Posl. Heeger [německy]: Není větších demagogů nad vás!) Nu ovšem, zcela určitě.

Úspěch při posledních obecních volbách jest nejlepším důkazem, že nám naši lidé dobře rozumějí. Naši živnostníci, kteří jsou nájemníky, úplně nahlížejí, že požadavek majitelů domů na přiměřené zvýšení činže je zcela oprávněný. Nesou toto zvýšení rádi, jen když jsou zbaveni soužení a starostí, že dnes nebo zítra budou bez bytu. Na druhé straně chápou naši živnostníci, kteří jsou majiteli domů, velmi dobře, že za naší doby není ještě dlouho možno odstraniti radikálně ochranu nájemníků. S rozeštváním živnostnictva, ať jsou již nájemníky či majiteli domů, budou míti naši protivníci málo štěstí. Mohu jim to říci již dnes. Živnostníci nepůjdou již na lep, poněvadž určitě vědí, že nejde zde o lásku ke stavu živnostenskému, nýbrž čistě o holý stranický egoismus, který si chce na laciný způsob získati stoupence. (Posl. Heeger [německy]: Mali obuvníci a krejčí říkají vám něco jiného, pane kolego!) Myslím, že přijdu do styku s malými obuvníky a krejčími při nejmenším právě tak často jako vy. (Posl. Heeger [německy]: Víte snad, že ve Slezsku došlo k projevům proti chováni vaši strany?) O tom nevíme ničeho. (Posl. Heeger: [německy]: Jde-li o nepříjemné věci, nechce nikdo o tom vědět!) Vy máte také za sebou politicky těžké časy, avšak my je ještě nemáme. Je skutečností, a přes to se nedá přejíti ani v kruzích rozumných a nepoštvaných nájemníků, že ochrana nájemníků je zbytkem válečných opatření. Československý stát je po Rusku a Rakousku nejzaostalejším v rušení těchto donucovacích opatření. (Posl. Heeger [německy]: Chcete, aby lidé platili, až budou černí?) Kdo to říká? Vše, co dosud bylo podniknuto pod titulem stavebního ruchu ke zmírnění bytové nouze nebo k odstranění zákona na ochranu nájemníků, bylo hudlaření. Dnes víme, že všechny až dosud provedené subvenční stavby přišly skorem výhradně k dobru jen lépe sociálně situovaných, zatím co hospodářsky slabí, velká masa trpících bytovou nouzí, zůstali skorem nedotčeni tímto dobrodiním. Jde zde o sociálně politické zákony z doby, kdy jsme ve vládě nebyli.