Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předloha zákona o stavebním ruchu, jak již jsem zde uvedl, naprosto nás neuspokojuje. Ten, kdo bude stavěti podle tohoto zákona, nemá naprosto žádné výhody od státu, jedině tu, že budou mu poskytnuty určité úlevy daňové a že stát převezme ze 40% záruku proti finančnímu ústavu, který na druhou hypotéku stavebníku půjčí. Tedy jsou to sice úlevy, ale slavná sněmovno, tyto úlevy daleko nestačí k tomu, aby na bytovém trhu nastalo určité uklidnění. Vezmeme-li v úvahu rapidní vzestup cen stavebních hmot, uvážíme-li, že podle tohoto zákona stavebník bude roku letošního a na začátku roku příštího stavěti o 20 až 30% dráže, než stavebník podle zákona loňského, pozorujeme, že tímto zákonem vyrobíme zase novou třídu nájemníků v novostavbách.

Zvýšení cen stavebních hmot nemůže se projeviti nikde jinde než v nájemném. Ať již staví soukromý podnikatel ze spekulačních důvodů, ať družstvo nebo obec, vždycky se zvýšení stavebních nákladů s matematickou přesností projeví ve výši nájemného.

Podle dosavadního zákona o stavebním ruchu pohybuje se cena za jednu obytnou místnost v novostavbě mezi 1800 až 2400 Kč ročně, to znamená, že člověk, který potřebuje se zřetelem na větší počet příslušníků své rodiny dvoupokojový byt, musí za něj zaplatiti ročně okrouhle 6000 Kč a že vedle tohoto velikého nájemného musí nájemník položiti 20 až 30 tisíc Kč jako vklad do stavebního družstva.

Slavná sněmovno! Když byla projednávána tato předloha zákona, přišli zástupcové naší strany v soc.-politickém výboru s řadou opravných návrhů, které směřovaly ne k tomu, aby demagogickým způsobem rozjitřovaly náladu v širokých vrstvách lidových, nýbrž pouze k tomu, aby na základě tohoto zákona bylo umožněno stavěti družstvům, která stavějí pro malý pracující lid. (Výborně!) Proto jsme navrhovali, aby ony úlevy daňové, které poskytovány byly dosavadně platným zákonem, nebyly snižovány, jak navrhuje tato předloha zákona. Žádali jsme dále, aby procento, které stát garantuje, bylo zvýšeno do cifry 90, totiž aby obnos, který garantuje stát s I. hypotékou, šel až do 90%. Dále jsme navrhovali, aby v §u 39 byla limitovaná částka, které může ministerstvo soc. péče použíti ke státním garanciím, do výše 120 mil. Kč, zvýšena, poněvadž i toto ustanovení pokládali jsme za naprosto neúčelné, ježto nemá také naprosto žádného věcného podkladu.

V zákoně je ustanovení, že na státní garancii podle tohoto zákona nemá nikdo práva. Dále je tam ustanovení, které ponechává možnost, ba téměř ukládá povinnost ministerstvu soc. péče, aby zkoumalo, v jakých majetkových a sociálních poměrech žije žadatel o státní garancii, a aby podle toho vyřizovalo podané žádosti. To znamená, že ministerstvo soc. péče má plně v rukou, komu tuto státní garancii poskytne nebo neposkytne.

Podle dosavadní praxe je nám známo, že ministerstvo soc. péče poskytuje státní garancii podle tohoto zákona pouze oněm osobám, které poskytují záruku, že budou schopny plniti veškeré povinnosti, zákonem jim uložené, tedy že ministerstvu soc. péče a tím státu nevznikají naprosto žádná vydání, není zde žádného risika, které by opravňovalo vládu k onomu ustanovení o 120 milionech Kč, které je brzdou rozvoje stavebního ruchu. (Tak jest!)

Nechápeme, z jakých důvodů ministerstvo financí tak houževnatě trvá na tomto ustanovení. Možná, že snad to má býti donucovací prostředek, aby slavná vládní koalice už jedenkráte přikročila k definitivnímu řešení bytové otázky zákonem dlouhodobým. Ale, slavná sněmovno, tento donucovací prostředek už byl obsažen v loňském zákoně. Vidíme však, že neměl naprosto žádné účinnosti na pány z vládní většiny a že tito pánové přišli zase letos s tím, abychom projednávali zákony s jednoroční lhůtou, tedy zákony provisorní, které nejsou schopny řešiti a léčiti bytovou otázku, ale které jsou s to pomáhati k rozmáhání lichvy se stavebními hmotami. (Výborně! Tak jest!)

Vážení pánové, pro nás zde neexistuje žádný důvod, kterým by ministerstvo financí mohlo odůvodniti toto protilidové ustanovení, které ve značné míře brzdí dobrou snahu našich stavebních družstev, která v otázce bytové vykonala pro stát veliké věci a kterým by stát měl býti za tuto jejich blahodárnou činnost vděčným.

Řekl jsem, že takovýmto projednáváním zákona na krátkou dobu, pomáháme lichvě se stavebními hmotami. Ten, kde jen trochu zná poměry na bytovém trhu, jest si vědom jedné věci, že totiž ceny stavebních hmot, které na př. v letech 1925 a 1926 pohybovaly se okrouhle na sedmi až osminásobné výši proti r. 1914, od této doby pronikavým způsobem byly zvýšeny. Mluvím zde jen o nejdůležitějších potřebách ke stavbám. Především jsou to cihly. Pročtete-li si kolektivní smlouvy cihlářského dělnictva, uvidíte, že cihlářskému dělnictvu od r. 1925 jen v několika málo výjimečných případech byly zvýšeny mzdy o 5 až 10%, ve veliké většině případů však mzdy tyto zůstaly tytéž jako v letech 1924 a 1925 přes to, že cena cihel od r. 1925 zvýšená pro letošní sezónu, jak se ohlašuje, nově má býti zvýšena o 50 až 80 Kč na 1000 kusech. Daleko horší je to však se stavebním dřívím, u kterého se ohlašuje zdražení o 30 až 40% pro letošní sezonu.

Rád bych věděl, kde jsou důvody pro toto strašlivé zvýšení cen stavebních hmot. Známe přece dostatečně poměry dělnictva, které živí se prací v lese, které zaměstnáno je na pilách atd. Víme, že toto dělnictvo má denně 12, maximálně 14 Kč. Víme také, že cena stavebního dříví na místě nebyla zvýšena než o 20%. Ale přes to víme, že právě obchodem a meziobchodem zvyšována je cena stavebního dříví o 40 až 60%. Měl jsem možnost konstatovati případ, kde obchodník dřívím, který koupil na pile stavební dříví, dal účet za toto dříví adresovati přímo na toho, kterému toto dříví zprostředkoval, a za toto zprostředkování obchodu dal si vystavěti účet o plných 100% vyšší, než jak na místě, na pile, za dříví platil. (Slyšte!) Vážení pánové, tento pán nejen že vydělal 100% čistého zisku bez jakékoli námahy, ale vyhnul se také placení daně z obratu, poněvadž přímo dal účet psáti na toho, který od něho dříví objednal.

To je jen jeden z mnoha případů, jakým způsobem zneužívá se dnešní bytové nouze a jakým způsobem jednotlivci obohacují se na úkor veřejného zájmu.

Totéž se děje se stavebním kamenem a totéž, vážení pánové a dámy, je s pracemi stavitelskými. Mám zde při ruce ceník stavitelů, jakým způsobem kalkulují práci na stavbách tomu, pro koho práci vykonávají. Mám zde také kolektivní smlouvu, mzdový ceník zednického dělnictva, a je to zajímavé. Stavitel kalkuluje za každou jednotlivou sílu, kterou má na stavbě, stavebníkovi tyto částky:

Přední dělník zednický má podle kolektivní smlouvy mzdy za jednu hodinu 5,10 Kč. Stavitel však stavebníku účtuje za každého dělníka bez rozdílu 10 Kč za jednu hodinu, (Slyšte!) to znamená, že vydělává na jednom dělníkovi zednickém 4,90 Kč za jednu hodinu. A můžeme si lehce vypočítati, když takový zednický mistr nebo stavitel zaměstnává na stavbě 30 až 40 lidí, jaké obrovské částky jsou to v jednom týdnu.

Zedník podřadný podle kolektivní. smlouvy má 3,60 Kč až 4,80 Kč za hodinu. Za takového dělníka počítá si zaměstnavatel však 8,20 Kč. Nádenice má 1,70 až 2,40 Kč, a počítá si za ni 5,20 Kč za hodinu.

Slavná sněmovno, charakteristické je však jedno: páni stavitelé počítají stavebníkovi také za každou pracovní hodinu učně, za kterého si vybírají 4,80 Kč za hodinu. Byl jsem přítomen projednávání osnovy zákona o sociálním pojišťování dělnickém, kde pánové si velmi stěžovali, jak mnoho jsou podnikatelé a živnostníci zatíženi tím, že musí platiti premie do sociální pojišťovny. Tato premie podle dosud platného zákona činí 4,30 Kč týdně a tuto svou nespokojenost odůvodňovali tím, že prý učedník jim nic nevydělává, že je to prý balast a ohromné finanční zatížení pro podnikatele, má-li za tohoto učedníka ještě premii platiti. Zde však vidíme na příkladu pánů stavitelů, že tento učedník nepracuje zadarmo. On sice pracuje zadarmo snad tomu panu zaměstnavateli, ale nepracuje zadarmo pro toho, pro koho ty práce vykonává, tím že si pan stavitel účtuje za každou hodinu odpracovanou učněm 4,50 Kč. To znamená za 8 hodin práce 36 korun za den a přece nemůže pan stavitel platiti 4 Kč 30 hal. týdně premii do soc. pojišťovny.

I zde je viděti, že ani po této stránce není všechno v pořádku, že i páni stavitelé dovedou velmi dobře využitkovati dnešní situace na bytovém trhu a že dovedou dobře kalkulovati, ovšem ve svůj prospěch, avšak v neprospěch těch, kteří stavby podnikají.

Daleko drastičtější jsou poměry pokud se týče opatřování stavenišť. Zde právě je křiklavé, že se přichází s řešením bytové a stavební otázky pouze na krátkou dobu jednoho roku, čímž se otevírá pole nezřízené lichvě se stavebními pozemky. Nemůžeme nikdy uznati za správné, aby se jednotlivci soukromí anebo silné finanční ústavy obohacovaly na úkor širokých vrstev lidových. Dávno jsme již volali po zákonné ochraně, volali jsme po určitých opatřeních, která by byla s to zabrániti tomuto nezřízenému lichvaření stavebními hmotami. Když jsme projednávali tyto zákonné osnovy, sami pánové z vládní většiny si velmi trpce stěžovali, že stav by jsou zdražovány umělým způsobem výrobci stavebních hmot. Ale přišli-li jsme kdy s nějakým radikálním řešením, které mělo do budoucna zabrániti této lichvě, vždycky jsme se potkali s nepřekonatelným odporem právě u těch pánů, kteří si s námi na lichvu stavebními hmotami stěžovali. (Slyšte! Slyšte!)

Slavná sněmovno! To jsou poměry, které nutí každého poctivého člověka k přemýšlení. Dávno jsme se dožadovali, aby byly touto sněmovnou bytové otázky řešeny trvale. Jsme si příliš dobře vědomi, že současné bytové poměry nejsou trvale možné. Jest nám naprosto jasno, že je neudržitelno, aby na bytovém trhu byly takové poměry, že je 6 druhů nájemníků. Víme dobře, že budeme jednou musiti přikročiti k tomu, aby se ceny nájemného sobě přibližovaly. Ale jakým způsobem chcete toho docíliti? Chcete toho docíliti snad tím, že pouze podle pravítka nakreslíte si ceny bytů ve starých domech bez ohledu na to, jsou-li nájemníci schopni platiti tak vysoké činže čili nic? My bychom se nerozpakovali hlasovati pro zvýšení činží ve starých budovách, kdyby měla slavná vláda dosti odvahy a dobré vůle řešiti také otázku mezd dělnictva, příjmů státního a veřejného zaměstnanectva (Výborně! - Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.), kdyby tato slavná vláda nestála vždycky na stráži, když se dělnictvo ocitne ve mzdovém zápase se zaměstnavatelem, aby chránila zaměstnavatele a nutila dělníka pracovati za nejnižší mzdu, jaká jest možná. Nebránili bychom se tomu, aby nastalo určité vyrovnání, ale vyrovnávati vždycky, stále a důsledně na úkor těch nejubožejších, na úkor těch, kteří dalšího zatěžování nesnesou, na to nás nikdy nedostanete. (Výborně!)

Vážení pánové! My bychom se nebránili zvýšení nájemného ve starých budovách, ale musili bychom se brániti tomu, aby ono zvýšení, které by vyplývalo ze zvýšení nájemného, připadlo cele a trvale do kapes pánů majitelů domů. (Výborně!) Tato otázka není tak jednoduchá. Zde se velmi silně rozcházíme v názoru, má-li majitel domu morální právo žádati, aby nájemné, které jsme platili r. 1914, bylo sedmkrát nebo až osmkrát zvýšeno v jeho vlastní prospěch. Známe mnoho případů, kdy majitelé domů ne z lidskosti a ani z ohledu na to, jestli široká veřejnost potřebuje bytu, čili nic, pouštěli se do staveb činžáků nebo činžáky kupovali, nýbrž stavěli a kupovali pouze proto, že byli přesvědčeni, že v činžácích budou jejich peníze nejspolehlivěji a také nejvýhodněji uloženy.

My jsme si také vědomi, že majiteli domu, který vlastní už dům 40, 50, 60 roků a který si vykalkuloval nájemné do té výše, aby v nájemném obsažena byla již ona kvota, kterou potřebuje k amortisování kapitálu, který do budovy vložil, v mnoha případech nájemnictvo celý investovaný kapitál splatilo i s úroky. (Výborně!) Dále je nám známo, že je mnoho těch, kteří si postavili nebo koupili činžovní dům dávno před válkou, ale kteří nemajíce dostatek vlastních prostředků, vypůjčili si na I. a II. hypotéku od finančních ústavů. Vážení pánové! Já kladu velmi slušný dotaz, v kolika případech se zjistilo, že by takový majitel domu přišel z vlastní iniciativy do takového finančního ústavu a řekl by: já chci valorisovati nájemné, a já vám budu valorisovati svůj dluh, který zde mám. Takový případ jsme zde neměli, aby majitel domu přišel do záložny, která mu půjčila ve zlaté hodnotě 1913 a 1914 peníze, ze kterých platí 4¹/₂ %, a aby řekl: pro pána boha, já vás tím okrádám, já vám musím platiti 20%, abych to nahradil. Ale valorisovati nájemné a nechati si z cizího vydluženého kapitálu platiti horentní úroky, na to jsou páni pohotově.

V tom je tedy zásadní ohromný rozdíl názorů, má-li majitel starého domu právo žádati valorisaci nájemného pro svůj vlastní prospěch. Kdyby platové a mzdové poměry a platy státních a veřejných zaměstnanců byly toho druhu, že bychom mohli k tomu dáti souhlas, aby se valorisovalo nájemné ve starých budovách, pak je nebudeme valorisovati pro majitele domů, a jestli vy, pánové, tak uděláte, pak je to vaše záležitost (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.), ale my je nebudeme valorisovati do kapes majitelů domů, nýbrž pro veřejné účely, aby nešťastníci, kteří vůbec nebydlí, nebo draho bydlí v novostavbách, mohli bydliti, aby se pro ně mohly postaviti byty s přijatelným nájemným, aby se valorisace nájemného neukázala býti desetinásobná proti r. 1914.

Pánové, vy stále mluvíte o valorisaci, ale valorisujete pouze to, co je k vašemu dobru. Ale abyste valorisovali platy a mzdy, to vám jakživo nenapadlo. (Tak jest!) Táži se, které odvětví průmyslové výroby valorisovalo dělnictvu mzdy, kolik kategorií státních a veřejných zaměstnanců má valorisovány své platy. Vážení pánové, vy chcete stále valorisovati vydání, ale příjmy valorisovati nechcete. Je řada věcí, které také nejsou valorisovány. Což pak je to valorisace, když jsem platil za oblek v r. 1914 45 až 50 K a dnes po mně žádá krejčí 800 až 900 Kč? Což pak je to valorisace, když prádlo stojí 20 až 25krát tolik, než stálo v době předválečné? Na to by také měla slavná vláda dohlédnouti, kde jsou toho příčiny, že se zde valorisace docíliti nedá, a jistě by přišla na zjevy, že velmi podstatná část abnormálních nákladů na tyto nezbytné životní potřeby zůstává jednak v kapsách velkovýrobců, jednak v daleko větším ještě měřítku v rukách obchodníků a meziobchodníků.

Chceme-li býti spravedliví, chceme-li mluviti o valorisaci, musíme se napřed podívati, je-li valorisace všude zavedena a teprve pak lze mluviti o tom, aby se zavedla také na tomto poli.

Pro všechny tyto důvody, které jsem zde uvedl, je přirozeno, že klub náš nemůže hlasovati pro tyto předlohy. Je přirozeno, že klub cítil se povinen podati celou řadu opravných návrhů, a to pokud se týká zákona o ochraně nájemníků v tom smyslu, aby všechna protilidová, nespravedlivá a tvrdá ustanovení této předlohy byla odstraněna, aby dosud platný zákon byl o další rok prodloužen a aby v této době vláda snažila se za pomoci povolaných činitelů a odborníků vypracovat osnovu zákona, kterou by definitivně vyřešila tuto naléhavou otázku. Pokud se týká zákona o stavebním ruchu, žádáme, aby ustanovení zákona dosud platná o daňových úlevách byla zachována a aby obnos, který v §u 39 je limitován na 120 mil., byl zvýšen na 300 mil. Kč a aby také toto provisorium bylo provisoriem posledním, aby vláda po této stránce přišla s dlouhodobým řešením.

Slavná sněmovno! Ve své řeči poukázal jsem na několik zjevů, které nijak nepřispějí k povznesení nálady při oslavě desetiletého trvání tohoto státu. Kdo měl možnost pozorovati krásné nadšení našeho malého, pracujícího člověka v onu velikou a slavnou hodinu, kdy proklamována byla samostatnost tohoto státu, kdo měl možnost viděti, jaká radost, nadšení a láska k tomuto státu sálá z očí malého člověka, podivil by se, jaká změna stala se za pouhých 10 let.

Vážení pánové! Vy, kteří béřete na sebe odpovědnost nejen za to, co zde konáte protilidového, zpátečnického, reakčního, ale také za to, že ubíjíte krásné, vznešené city v srdci našeho malého člověka, měli byste si vzpomenouti, je-li právě dnes nejvhodnější doba, abyste oklešťovali sociální pojištění dělnické, abyste z něho vyřazovali statisíce těch nejpotřebnějších, je-li dnešní doba nejvhodnější, abyste provokovali ten krásný cit našeho člověka tím, že odměňujete ty, kteří se nejvíce na českém národě za světové války prohřešili, generály, a že nakonec vyvrcholujete tyto reakční útoky útokem na ochranu nájemníků a špatným zákonem o stavebním ruchu. Myslíte-li si, že to jsou prostředky k tomu, abyste nadšení v myslích a srdcích našeho malého člověka udrželi, pak jste na strašném omylu. Na tom božím světě se všechno mění, dnes jste vy nahoře a pozítří budou nahoře druzí, a abyste nahoře stále nebyli, o to již se postará malý, vámi týraný pracující lid. Vždyť přijde doba, kdy tento lid bude moci s vámi účtovati a zúčtuje takovým způsobem, abyste si do budoucna předložili, pracovati v zákonodárných sborech způsobem, který znamená vyloženou reakci sociální, kulturní i politickou.

My jsme pevně přesvědčeni, že doba reakce může trvati 2, 3, 4 léta, ale že reakce nemůže býti trvalým zjevem v republice Československé, v republice demokratické. Ne nadarmo dali jsme našemu občanstvu určitá, výsostná, veliká práva občanská v této republice. Toto občanstvo dnes nebo zítra přijde k tomu přesvědčení, že jeho svatou povinností jest, aby svých výsostných občanských práv použilo k tomu, aby svrhlo se sebe jařmo despocie a reakce, kterou jste nastolili vy. (Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Bezděk. Uděluji mu slovo.

Posl. Bezděk: Slavná sněmovno! Z toho, že již po několikáté projednáváme otázky bytové, je viděti, že tato otázka jest jakýmsi nezmarem, který se ustavičně a ustavičně do této síně vrací, a o němž musí býti jednáno. Z toho je také viděti, že otázka není jednoduchá, nýbrž velmi spletitá, když ještě v 10. výročí republiky není možno definitivním způsobem ji nějak vyřešiti. Důvodová zpráva, která provází vládní návrh zákona o ochraně nájemníků, praví, že návrh neuspokojil ani majitelů domů ani nájemníků, ani členů soc.-politického výboru, zastupujících zájmy různých kruhů občanstva. Tedy opravné návrhy stran vládní většiny směřují zejména k rozšíření smluvní volnosti, k lepší úpravě ustanovení o přípustném zvyšování nájemného a k rozšíření výpovědního práva vlastníka domu ve prospěch jeho a ve prospěch jeho nejbližších příbuzných.

Velectění! Zákonodárce se snaží aspoň postupným způsobem dostoupiti k poměrům obvyklým. (Výkřiky poslanců čsl. strany nár. socialistické.) Já nehájím majitelů domů. Nám musí záležeti na majitelích domů i na nájemnících, a tato otázka se nemůže řešiti ani s hlediska majitelů domů, ani nájemníků, nýbrž s hlediska národohospodářského a s hlediska potřeb státu. (Výkřiky posl. Zeminové.)

Kdo jste z průmyslového města a kdo by zastával naprosto třídní stanovisko, i když je to strana socialistická, sejdete se na periferiích velkých měst a blízkých vesnic se svými vlastními stoupenci, kteří nikdy nepotvrdí zásady, které zde pronesl p. kol. Langr. My a zvláště já se naprosto nemohu postaviti na stanovisko třídní, nýbrž musím se postaviti na stanovisko vyrovnávací. A konečně jest zásada, že v důležitých případech, když řeší se vážné a dalekosáhlé otázky a tomu bylo tak u nás v letech poválečných zvláště v ohledu bytovém - má stát nejen právo, nýbrž i povinnost, aby zasahoval i do hospodářského života jednotlivců.

Jsou takové otázky, na kterých má stát mimořádný zájem a na něž si musí vyhraditi rozhodující vliv. Bývají řešeny případy, při nichž by zvůle jednotlivců mohla poškoditi státní zájem, zvláště v dobách vážných, nebo kde by chorobně vypjatá ziskuchtivost mohla býti vážným nebezpečím pro velikou část obyvatelstva. Ale i v takových případech nesmí stát jíti příliš daleko, nýbrž jen potud, pokud je to nutné k ochraně státních zájmů.

V dobách mimořádných, jako je válka a těžké poměry poválečné, je potřebí - a bylo potřebí - mimořádných prostředků a opatření. Vidí-li se však, že jsou občané, jimž se takové nepřirozené spoutání občanského, případně hospodářského života líbí, kteří by z takového výjimečného stavu udělali trvalé zařízení, nezbývá než z této ideologie je vyprostiti a přesvědčiti je o důležitosti a prospěšnosti oprávněné hospodářské samostatnosti.

Velevážení! Tyto poměry nejsou jen v naší Československé republice, bytové poměry musily býti řešeny ve všech státech. Vidíme, že na př. v západních státech jsou s bytovou otázkou už téměř hotovi. Nechci rozbírati, jakým způsobem byly tam bytové poměry řešeny, ale prosím, poohlédněme se po našem okolí. V Německu prodloužena jest ochrana nájemníků do 15. února 1928. O další úpravu na 3 roky se jedná. Vázanosti však tam nepodléhají místnosti výdělečné, klubové, spolkové, velké byty a veškeré místnosti, které byly v podnájmu pronajaty s nábytkem. Nejmenší činže je 120% ve zlatě a z toho připadají 30% daně prosté majitelům starých domů na jich udržování. Tedy Německo, které je převážnou většinou státem průmyslovým a kde musí býti proto přihlíženo na potřeby a poměry dělnictva, zcela jiným způsobem řeší bytovou otázku než u nás.

V Maďarsku ochrana nájemníků je téměř již zrušena, až na nepatrné výjimky.

Jugoslavie prodloužila zákon, kterým se ochrana nájemníků prodlužuje, do 30. dubna 1928. Bytové poměry jsou tam už dávno do jisté míry vyřešeny. Právě před 2 lety, když byla delegace tohoto slavného sboru v Jugoslavii, byla zrušena ochrana nájemníků v Bělehradě; a tu jsme byli svědky, že tam tehdy opravdu činže vylétly do výše. Proto bylo nutno ještě se k ochraně nájemníků vrátiti, ovšem v míře už značně omezené.

V Polsku jest ochrana nájemníků nepatrná. Byla tam obnovena smluvní volnost, což má veliký význam, a tím ochrana potřebná do té doby mizí.

V Rakousku jsou ovšem poměry po této stránce neutěšené. Je tam ochrana nájemníků, a bude se v nejbližší době jednati o její prodloužení. Činže jsou tam nižší než u nás, nájemníci však platí daně a dávky, jakož i opravy domů, a majitel domu není státním posluhou v tomto směru.

Vidíme, že ve všech státech, i ve státech okolních, tyto poměry se vážně řeší a že nemůže tato otázka zůstati na mrtvém bodu ani v naší Československé republice.

Jest otázka: Je možno úplně zrušiti ochranu nájemníků? Na tuto otázku odpovídají organisace, resp. jejich zástupcové, že jsou přesvědčeni, že ochrana nájemníků podle nynějších tendencí nemůže trvati věčně. To je stanovisko i nájemníků. Ale také uznávají, že se musejí hledati cesty, ovšem schůdné, k její snad jiné definitivní úpravě. Bohužel, že p. kol. Langr ve své ostré kritice nenaznačil cest, které by byly nynější vládní většině vodítkem, jakým způsobem mohla by tato palčivá otázka šťastně býti rozřešena.

Nájemníci, či lépe řečeno, funkcionáři nájemnických organisací hájí zásadu: Dokud není dostatek bytů, nelze ochranu zrušiti, a dokud nejsou výdělkové a životní poměry stabilisovány i podle zvýšené činže, nelze činže překotně zvyšovati. Nelze překotně zvýšiti bez vnitřních otřesů činže, jak si to představují majitelé domů a stavitelé, a nelze také v krátké době zrušiti nebo zhoršovati ochranu. Úprava bytové otázky má býti řešena na základě vypracování dlouhodobých zákonů na ochranu nájemníků a o stavebním ruchu.

Naproti tomu organisace majitelů domů a také stavitelé namítají, že zákonná ochrana nájemníků chrání i občany zámožné, kteří potřebu bytovou platí nepatrným a mnohdy směšným dílem svých příjmů. Proto je demoralisací obyvatelstva, ježto svádí k lehkomyslnosti a spoléhání se, opatřovati své potřeby bytové na úkor někoho cizího. Konečně omezuje disposiční právo vlastníka domu, proto má býti zrušena, ne-li ihned, pak v době brzké.

Žádána prozatímně naprostá smluvní volnost nájemní, rozšířené právo výpovědní a daňové úlevy pro majitele domů s malými byty. Požadavky tuto vyslovené jsou oprávněné jak na straně nájemníků, tak i u majitelů domů. Některé vyslovené požadavky v podaných memorandech jsou však přehnané, že naprosté splnění jejich by nepřivodilo klid a pořádek v bytových záležitostech nikdy. Taková stanoviska byla hájena již před 10 lety a, bohužel, dnes již málo se změnila. Proto také s definitivním vyřešením otázky bytové tak pozvolna postupujeme.

Bohužel jest litovati, že někteří, i vážní činitelé, využívají této otázky bytové mnohdy politicky. Je přirozeno, že v městech, kde je 20% nájemníků, mnohem lépe lichotí, mluví-li se ve prospěch nájemníků. Na druhé straně na venkově, kde je poměr opačný, zamlouvá se zase, mluví-li se ve prospěch majitelů domů a domků. Tedy politik, národohospodář, který chce řešiti tyto otázky se stanoviska státního, ve prospěch státu, nemůže se přikloniti nikdy na tu neb onu stranu úplně, nýbrž musí si vyhlédnouti zde svou cestu a řešiti tyto otázky bez ohledu na líbivost té neb oné strany. Bohužel, že tentokráte se staly v této věci přehmaty se stran a osob, od nichž bychom toho nejméně byli očekávali.

Také považuji za velkou chybu, že předčasně byla naše široká veřejnost pobouřena oznámením pronikavého řešení otázky bytové tím, že by měla býti zrušena ochrana nájemníků. Nájemníci byli zbytečně, bezdůvodně drážděni. Jak vládní návrh zákona a zpráva, které jsou sněmovně rozdány a o nichž dnes jednáme, dokazují, byla tato otázka řešena s velkou rozvahou. Úplné zrušení ochrany nájemníků je však v zásadě nutné a bude prospěšné, a to i podle vládního názoru i podle názoru odborných znalců a národohospodářů. Avšak je možné jen postupné odstraňování ochrany nájemníků, a to především úpravou nájemného ve starých domech, aby se dospělo k poměrnému vyrovnání nájemného v domech nových a úplnému odstranění ochrany před výpovědí teprve tehdy, až bude zajištěna dostatečná nabídka bytů. K tomu nutno působiti podporou staveb, zvláště domů s malými byty.

Dosavadní zákony o stavebním ruchu, jež měly odpomoci nedostatku bytů, splnily svůj úkol jen částečně. Pomocí jich nebyla řešena palčivá otázka, jak odstraniti nedostatek malých bytů. To se stalo jen měrou nedostatečnou, spíše jimi byla řešena bytová reforma. Postup měl býti opačný: napřed odpomoci nedostatku malých bytů a pak přikročiti k bytové reformě. Při zákonné ochraně nájemníků má býti přihlíženo k tomu, aby chráněni byli jenom ti, kdo ochrany potřebují, ne však lidé zámožní, jejichž příjmy jsou takové, že jim umožňují, aby starali se sami o sebe a nedávali se vydržovati od majitelů domů, hospodářsky velmi často slabších.