Těmito slovy dotkl jsem se vlastně základní
otázky, jak pokud jde o zvýšení chuti
ke stavbám a stavební činnosti, tak také
pokud jde o zvýšení činží
a zrušení ochrany nájemníků.
Požadavek, aby platová schopnost nájemníků
byla obnovena, nemůže se omezovati jen na státní
zaměstnance, jest to všeobecný požadavek
v nejvlastnějším slova smyslu, conditio sine
qua non. Se zřetelem na levné činže
a na zákon o ochraně nájemníků
stlačuje se u nás nepřirozeně životní
úroveň nájemníků, takže
výdaje na životní potřeby jednotlivce
jsou u nás ve srovnání s cizinou daleko nižší.
Zvýšení činží, jež
jest v zájmu podpory stavebního ruchu, zůstává
však nemožným, poněvadž musí
ztroskotati nikoliv na nechuti k placení, nýbrž
na neschopnosti k placení nájemníků,
poněvadž jinak životní úroveň
nájemníků musila by býti ještě
více snížena, co však sama vláda
považuje za nemožné. Přes to však
vláda nečiní nic, aby tento ošklivý
zjev odstranila. Přes všechny prosby a upozorňování
není rozřešena otázka pensistů,
zaopatřovací zákony pro oběti války
a oběti poválečné doby nebyly přiměřeně
novelovány, úředníci a zaměstnanci
byli propuštěni a vydáni na pospas hladovému
životu, novelování pensijního pojištění
soukromých zaměstnanců se protahuje po léta,
sociální pojištění dělníků
má býti zhoršeno, nepřihlíží
se ke mzdovým a platovým bojům ve státním
a soukromém hospodářství, dokud vláda
katastrofálními stávkami není donucena,
aby zasáhla. Jest to znamení slabosti a neschopnosti
vlády a její sněmovní většiny,
že se stále vyhýbá hloubce otázky
a hledá východisko v žalostných provisoriích.
Místo aby se životní podmínky nájemníků
tak vyrovnaly, aby se umožnilo rychlé zvýšení
činží v zájmu podpory stavebního
ruchu, připouští se postupné a etapové
malé zvyšování činží,
které pro oživení stavební činnosti
jest úplně bez účinku, které
však nesnesitelně stlačuje životní
úroveň nájemníků, naproti tomu
pak je stát ve formě daní majetníkům
domů odejme.
Tak hřeší vláda v oboru bytové
otázky jak jen může a neuváží,
že jednou nebude moci již nésti odpovědnosti
za své chování.
Moje dosavadní vývody dostatečně odůvodňují,
proč má strana tři předložené
návrhy zákonů, týkající
se podpory stavebního ruchu, odkladu exekučního
vyklizení místností a ochrany nájemníků
úplně zamítá.
Na tomto místě musím výslovně
zdůrazniti, že především protestujeme
proti soustavě vytloukání klínu klínem
jednoročními provisorii. Vláda a parlament
dopouštějí se jen těžkého
porušování svých povinností,
když stále a stále vyčkávají,
až se přiblíží uplynutí
provisoria, aby pak ve všem spěchu platné provisorium
o ochraně nájemníků a o podpoře
stavebního ruchu s několika změnami rozšířily
na další rok, a tím vždy o jeden rok oddálily
konečnou úpravu bytové otázky. Za
takových okolností musí každé
provisorium přes všechny změny nutně
zůstati jen zkomoleninou, jež působí
jen škody, poněvadž zvyšuje trvalou nejistotu.
Neboť předpokladem úspěšného
stavebního ruchu, základem rozumné stavební
a bytové politiky jest klid, stálost a dlouhé
trvání. Krátkodobá ustanovení
a příkré změny jen škodí
a musí působiti na zdražování
stavebních cen a činží, stále
více zhoršují podmínky pro obnovení
normálního bytového hospodářství.
Povinností vlády jest neotáleti déle
a přikročiti konečně k definitivnímu
rozřešení bytové otázky s onou
jistotou, která odpovídá důležitosti
této otázky. Nájemníci a majetníci
domů, tedy celá veřejnost právem očekává,
že vláda nejpozději na podzim letošního
roku předloží oběma sněmovnám
návrh zákona, jenž ve velkých rysech
na dlouhou dobu bude obsahovati všechna ustanovení,
která podle domnění odborníků
jsou schopna definitivně rozřešiti bytovou
otázku a zavésti svobodné a normální
bytové hospodářství v tomto státě.
Nedostojí-li vláda této povinnosti, musí
očekávati, že voličové při
nejbližších volbách s hlasovacím
lístkem v rukou zúčtují zcela energicky
s ní a s vládní většinou.
Zabývati se dokonce ještě jednotlivými
ustanoveními tří návrhů zákonů,
které podle vůle vládní většiny
jsou již tak jako usneseny, jest zbytečné,
neboť marnost takového počínání
jest již dosti známá z dřívějších
případů.
Příležitosti, že právě mluvím,
chci užíti k tomu, abych sněmovnu a zvláště
pány z české vládní většiny
vzal za svědky křiklavé nespravedlnosti,
která se přihodila v posledních dnech v tomto
státě a která zřetelně svědčí,
že nikoliv všichni občané tohoto státu
jsou před zákonem rovni. Prosím zvláště
předsednictvo této sněmovny, aby případ,
jejž nyní vylíčím, podle stenografického
protokolu uvedlo na vědomí panu ministrovi vnitra
a panu ministrovi spravedlnosti a aby je požádalo
o nápravu.
My Němci jsme již zvyklí, že se slavnosti
na paměť osob padlých dne 4. března
netěší zvláštní přízni
úřadů a že se nám Němcům
při této příležitosti dělají
všemožné těžkosti. Co se však
stalo v Šumperku, to dokonce ještě ani v tomto
státě nebylo.
V Šumperku vycházejí dva časopisy: "Nordmährischer
Grenzbote", list nad stranami, ale s národním
směrem a "Sudetenbote", stojící
výhradně v službách německých
vládních stran, zvláště Svazu
zemědělců. Oba časopisy ve svém
čísle ze dne 4. března uveřejnily
krátké vzpomínky. V časopise "Nordmährischer
Grenzbote" vyšel článek sen. dr Ledebura-Wichelna,
jenž patří německé křesťansko-sociální
straně lidové. Dovoluji si dámám a
pánům tento článek uvésti na
vědomí (čte):
"Ke 4. březnu. Od sen. dr Ledebura-Wichelna.
"Každá přirozená smrt jest zákonitým
zánikem, každá násilná smrt protizákonným
přerušením procesu, probíhajícího
při součinnosti duše a hmoty podle určitých
pravidel. Každá pravidelná smrt znamená
přirozené oddělení, každá
nepřirozená smrt násilné rozloučení
duše a těla. Prostá lidová víra
má pro to jemný cit a to jest příčinou,
proč násilně oddělené duši
tak často připisují neklidný návrat
a neustálou touhu po pomstě. V této lidové
víře jest mnoho pravdivého, neboť přirozeným
zánikem idea působící v každém
člověku buď se vyžila nebo ji dávno
převzali noví nositelé a v přirozeném
přetvoření působí jako dědictví
dále.
"Jinak jest tomu, když živoucí ideál
vede k neočekávané smrti toho, jenž
vědomě nebo nevědomě byl nositelem
tohoto ideálu. Předčasně přervaná
myšlenka má silnější působivost
než domyšlená; stává se věčnou
výstrahou a bádavý lidský duch a upřímné
nadšení stále se k ní vrací.
Tak také dějiny sudetsko-německého
lidu nepřestanou připomínati si těch,
kteří dne 4. března 1919 radostně
projevujíce svou národnost, žádající
svobodného sebeurčení, byli hanebně
skoseni.
"Smutný osud našich padlých v březnu
zavinila snad jen neodpovědná lehkomyslnost. V očích
příštího světa však tato
vina nedá se nikdy odloučiti od soustavy onoho násilného
nacionalismu, jenž stál u kolébky československého
státu a jenž se i dnes ještě vyžívá
v soustavném utiskování všech nečeských
národů.
"Tak jako svazky krve jsou vždy nejsilnější
a udržují pohromadě národ jako rodinu,
tak také rozloučení zaviněné
krví dá se nejtíže překlenouti.
Proto bude duch sudetských Němců padlých
dne 4. března 1919 tak dlouho jako výstražný
stín státi mezi frontami národního
boje, až náš národ kýženým
zařazením do společnosti vyhovující
jeho národnímu rázu dosáhne klidu,
zajištěných kulturních a hmotných
životních podmínek."
Tento článek, ačkoliv jej podepsal člen
Národního shromáždění
a nynější vládní většiny
svým jménem, zabavila censura i s nadpisem od prvního
až do posledního slova.
Prosím, poslyšte nyní článek
uveřejněný v německém aktivistickém
časopise, jenž ovšem vyšel anonymně
(čte):
"Ke 4. březnu 1919.
"Lstivý úskok oloupil německý
národ o zbraně; sám na sebe zapomínaje
spoléhal na jiné. Pošetilý blud! S pohrdáním
přepadl nepřítel nic netušícího.
Vyžadoval poslušnosti a psího mlčení,
tam kde dříve lákala sladká slova
o svobodě a sebeurčení... Zraditi
lid a vlast! Svedení a prodaní! Nekonečný
bol křečovitě sevřel miliony srdcí
a volal své zoufalé heslo: Národ jest v nouzi!
"Na ulicích stáli němečtí
mužové, ženy a děti. Se žhavými
zraky a chvějícími se pěstmi. Svatý,
vášnivý žár planul ve slovech,
jež, plná hněvivých žalob, vyslovovala
třesoucí se ústa, všechno strhující,
všechno plnící ocelovou vůlí
nikdy nezapomenouti na tuto hodinu nejpotupnější
hanby.
"Tisíce rukou zvedlo se k přísaze: Zástup
zpíval. Tu to zarachotilo. Jako pronikavý smích
proskočilo to řadami lidí. Nový pán
zasílal svůj pozdrav. Strojní pušky
pálily do hustých zástupů..…
"Krví se zbarvila země. Zranění
pokrývali dlažbu, umírající a
mrtví.... Chrapot a sténání, poslední
pohledy, poslední kletby.
"Co kryjí hroby, jest pomíjivým dobrem.
Co věčně žije, jest myšlenka a
duch, jejž žádná dýka nemůže
zabíti a žádná koule roztříštiti."
Tento článek týž censor propustil úplně
bez závady. Zde máte důkaz, jak týž
úředník užívá týchž
zákonů proti rozličným občanům
tohoto státu. Národní časopis nesmí
vůbec psáti o 4. březnu, ale tisk německých
vládních stran smí si vše dovoliti.
Táži se vás, pánové, táži
se předsednictva sněmovny, táži se příslušných
pánů resortních ministrů, jsou-li
všichni občané státu před zákonem
sobě rovni, můžeme-li my sudetští
Němci mezi sebou vůbec ještě mluviti
o "rovných mezi rovnými", slovo, jehož
užil pan předseda vlády o příslušnících
rozličných národů, obývajících
tento stát. Domnívám se, že stěží
zajisté dostanu od vás odpověď na tuto
otázku. Ale jak hluboce korumpováni jsou čeští
úředníci tohoto státu, kteří
přes svou úřední přísahu
v této formě provádějí zákony
státu. (Souhlas a potlesk poslanců něm.
strany národní.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo má dále p. posl. Langr.
Posl. Langr: Slavná sněmovno! Způsob,
jakým řeší vládní většina
jednu z nejdůležitějších otázek
časových, otázku bytovou, je charakteristickou
ukázkou neprogramovosti, bezmyšlenkovitosti a lehkomyslnosti
dnešní českoněmecké vládní
většiny. Po naprosto nemožném a nepromyšleném
návrhu vlády na novelisaci sociálního
pojištění dělnického přišla
vláda se třemi stejně nepromyšlenými
a nedomyšlenými návrhy na řešení
otázky bytové. Když roku loňského
projednávána byla vládní předloha
o stavebním ruchu, zdůrazňovali referenti
i mluvčí vládních stran, že předloha
jest pouze provisoriem a že otázka stavebního
ruchu musí býti řešena dlouhodobě
a definitivně spolu s ochranou nájemníků.
Již tehdy poukazovali jsme na škodlivost a neúčelnost
zákona krátkodobého a dožadovali jsme
se řešení definitivního. Tím,
že vláda přichází, aby opětně
odbyla důležitou otázku bytovou zákony
pouze pro jeden rok, doznala, že není schopna promyšleného,
cílevědomého činu, který by
znamenal vyřešení této nad jiné
důležité otázky.
Politika bytová, jejíž účelem
by bylo opatřiti občanům levné a zdravé
byty, je této vládě naprosto cizí.
To, co vláda poskytuje stavebníkům projednávanou
předlohou o stavebním ruchu, je naprosto nedostatečné
a neodpovídá ani zdaleka současným
neutěšeným poměrům bytovým.
Pravou pohromou pro pracující lid je však předloha
o ochraně nájemníků. Obě zásady,
na nichž spočívá dosud platný
zákon na ochranu nájemníků, totiž
ochrana proti libovolnému zvyšování
činží i ochrana proti bezdůvodnému
vypovídání z bytů a provozovacích
místností, byly zrušeny. Když vešla
ve -známost některá ustanovení vládní
předlohy, vyvolala v řadách nájemníků
pravé zděšení. Tato protilidová
předloha vládní zdála se však
zástupcům vládních strana v soc.-politickém
výboru příliš mírnou, takže
odhlasovány byly dalekosáhlé změny,
které znamenají další pronikavé
zhoršení dosud platného zákona.
Tak zhoršen byl § 1 zákona na ochranu nájemníků,
který mluví o tom, kdy má majitel domu právo,
žádati okresní soud o výpověď
nájemníka: "potřebuje-li pronajimatel
bytu nutně pro své ženaté nebo vdané
děti a opatří-li nájemníku
byt náhradní, který soud uzná za dostatečný."
Vládní osnova zákona uznávala, že
soud může z tohoto důvodu výpověď
uznati pouze v tom případě, když majitel
domu dá nájemníku v náhradu byt, který
je přiměřený. Toto slůvko "přiměřený"
bylo vládní většinou zaměněno
za slůvko "dostatečný" a tím
smysl tohoto ustanovení byl velmi zostřen. Jest
známo, jakým způsobem vykládají
si soudy, které jsou povolány k tomu, aby rozhodovaly
o důvodech výpovědi, smysl slova "dostatečný".
Máme mnoho případů, kdy okresní
soud uznal za dostatečný byt, který byl právě
v tom stavu, že do něj zrovna nepršelo, který
byl k obývání lidskému naprosto nezpůsobilý.
Přes to soud uznal byt za dostatečný jen
proto, aby umožněno bylo majiteli domu nájemníka
domu z bytu vypověděti. Proto trvali jsme i tehdy,
když jsme měli potěšení s některými
stranami, které tvoří dnešní
vládní většinu, jednati o zákonu
na ochranu nájemníků, stále na tom,
aby slovo "dostatečný" nebylo bráno
do žádného ustanovení tohoto zákona,
ale aby všude bylo slovo "přiměřený",
jelikož za přiměřený byl považován
byt, který co do rozlohy, co do výše nájemného
i případně zařízení
odpovídal bytu, ze kterého byl nájemník
majitelem domu vypovídán. O toto ustanovení
sváděli jsme vždy veliké zápasy
s těmi pány, kteří zastávali
i v poradách předběžných i v
soc.-politickém výboru zájmy majitelů
domů a podařilo se nám namnoze toto ustanovení
v zákoně udržeti, až teprve nynější
vládní většina uznala dnešní
dobu za příhodnou k tomu, aby dala toto velmi strohé
ustanovení do zákona.
Dalším velmi podstatným zhoršením
§u 1 tohoto zákona je nové ustanovení,
označené čís. 16, kde dovoluje se
majiteli domu, aby vypověděl nájemníka
z bytu o 4 nebo více obytných místnostech,
když opatří tomuto nájemníku
náhradní byt. Ve vládním návrhu
bylo ustanovení, že v takovémto případě
musí majitel domu stěhujícímu se nájemníku
platiti stěhovací útraty. Avšak pánům
z vládní většiny zdálo se býti
toto ustanovení příliš mírné
a proto vypustili toto ustanovení o hrazení útrat
stěhovacích ze zákona. Také to je
přirozeně podstatným zhoršením
návrhu, s kterým přišla vládní
většina, ale který byl v důsledcích
usnesení koaličních stran tímto způsobem
v soc.-politickém výboru změněn.
Dalším podstatným zhoršením zákona
o ochraně nájemníků jest ustanovení
§u 8, kterým se zvyšují činže.
Původně byly podle vládního návrhu
činže zvyšovány ve dvou termínech,
a to od 1. července 1928 a od 1. ledna 1929, avšak
z prvního zvýšení od 1. července
1928 byla vypuštěna ustanovení §u 12,
kterými zatěžováni byli nájemníci
do velmi značné míry a kterážto
ustanovení byla příčinou častých
a mnohdy i nákladných sporů mezi majiteli
domů a nájemníky. Toto ustanovení
§u 12 by bylo přibližně vyvážilo
ono první 20% zvýšení od 1. července
1928, avšak i toto zdálo se býti pánům
z vládní většiny příliš
málo a proto přesto, že nechali v osnově
zvýšení nájemného ve dvou termínech
po 20%, vsunuli opětně do §u 12 zákona
ona ustanovení, která zatěžují
nájemníky z titulu platu na vodoměr, plynoměr
a elektroměr, čištění domovní
stoky, čištění žumpy, vymetání
komínu a za odvážení popele a smetí
z domu. Znamená tedy toto nové usnesení vládní
většiny další zatížení
nájemníků ve starých domech.
Daleko však horší je nové ustanovení
§u 14, kterým se zavádějí t.
zv. dobrovolné nájemní smlouvy. O tyto dobrovolné
nájemní smlouvy sváděli jsme také
po celá léta velmi těžké boje
se zástupci měšťanských stran.
Zástupcové měšťanských stran
tvrdili, že prý není logické a správné,
aby se zabraňovalo majiteli domu a nájemníku,
uzavříti bez ohledu na ustanovení zákona
smlouvu o výši nájemného a o výpovědní
době. My jsme se ovšem stavěli velmi energicky
proti takovémuto ustanovení zákona, jelikož
jsme si byli velmi dobře vědomi, v jaké nevýhodě
je zde nájemník vůči majiteli domu.
Podle našeho názoru může o dobrovolné
smlouvě nájemní býti řeč
pouze tehdy, až na bytovém trhu bude dostatek uprázdněných
bytů a až nájemník pod strašlivou
tíhou špatných bytových poměrů
nebude nucen přijmouti závazků, kterých
by v budoucnu buď vůbec plniti nemohl anebo velmi
těžce.
Tedy podle našeho názoru nynější
poměry na bytovém trhu nejsou takové, abychom
mohli připustiti t. zv. dobrovolné nájemní
smlouvy, poněvadž v tomto případě
všechny výhody by byly na straně majitele domu,
a všechny nevýhody na straně nájemníka.
(Tak jest!) Proto považujeme toto ustanovení
§u 14 za velmi závažné poškození
zájmů nejchudších širokých
vrstev lidových.
Avšak ještě závažnější
a drastičtější jsou ustanovení
§u 31 předložené osnovy. Podle tohoto
paragrafu dovoluje se obcím do 2000 obyvatel, aby se usnesla
jejich zastupitelstva na zrušení ochrany nájemníků.
Vážení pánové! Toto je - tak
jako už celá řada jiných případů
- vyloženě stranické ustanovení pro
určitou skupinu obyvatelstva tohoto státu. Neváhám
tvrditi, že je to nová koncese straně agrární.
Jest jasné, že ve všech obcích do 2000
obyvatel, které jsou ve správě strany agrární,
bude učiněno usnesení, aby ochrana nájemníků
byla zrušena. Jest také jasné, že ve všech
obcích, o které zde jde, v menšinovém
území, v obcích, které jsou spravovány
našimi německými spoluobyvateli, bude toto
ustanovení zákona plně využito, aby
páni domácí mohli beze všech těžkostí
vypovídati české nájemníky.
Slavná sněmovno! Je-li toto ustanovení ustanovením
vhodným právě v této době,
kdy lid republiky Československé chystá se,
aby oslavil desetileté výročí trvání
tohoto státu, má-li toto ustanovení býti
dáno do vínku všem těm ubohým
lidem v menšinách, kteří po desetiletí
sváděli veliké sociální a nacionální
zápasy s naším starým nepřítelem,
má-li toto býti jaksi dárkem k oslavám
desetiletého trvání tohoto státu,
pak myslím, že je to dárek velmi pochybné
ceny a že také menšináři v uzavíraném
území patřičným způsobem
vzdají dík těm pánům, kteří
toto neštěstí pro ně zavinili. (Tak
jest!)
Vážení pánové! Nejde však
pouze a výhradně o menšiny. Jde také
o celá sta a tisíce malých pracujících
lidí, dělníků, kteří
právě vinou neutěšených bytových
poměrů ve velkých průmyslových
městech byli až dosud nuceni obraceti se na venkov,
musili často konati několik hodin cesty pěšky
ráno i večer, z práce i do práce.
Také těchto malých lidí, těchto
dělníků bude se velmi těžce dotýkati
toto ustanovení, poněvadž zde budou dáni
naprosto v šanc na milost a nemilost majitelů domů
v obcích, které nemají více než
2000 obyvatelů.
Vážení pánové! Z těchto
důvodů jsme namítali, že nemůže
býti toto ustanovení schváleno poslaneckou
sněmovnou. Prosili jsme zástupce měšťanských
stran, aby od tohoto ustanovení v zákoně
upustili, leč veškeré naše volání
ukázalo se marným a pánové přímo
tvrdohlavě stáli na tom, aby toto ustanovení
bylo v zákoně ponecháno.
Další velmi nebezpečné ustanovení
§u 31 jest obsaženo v čís. 4, kde se mluví,
na které byty nemá se zákon o ochraně
nájemníků v budoucnu vztahovati. Mají
to býti všechny byty, které po vyhlášení
tohoto zákona pronajímají se novému
nájemníkovi nebo podnájemníkovi.
Vážení pánové a dámy!
Bude-li toto ustanovení slavnou sněmovnou přijato,
znamená rychlé, radikální zlikvidování
tohoto zákona. Jaké máme vyhlídky
z tohoto ustanovení zákonného? Už dnes
máme 5 druhů nájemníků. Těmito
ustanoveními tvoří se nový, šestý
druh nájemníků. (Slyšte!)
Máme jeden druh nájemníků, kteří
bydlí v novostavbách, které postaveny byly
na základě zákonů o stavebním
ruchu, kde stát poskytoval nejen záruky proti finančním
ústavům, ale sám splácel a úrokoval
garantovaný obnos 80 až 90%. Máme druh nájemníků,
kteří bydlí v novostavbách, postavených.
na základě pozdějších zákonů
o stavebním ruchu, kde stát garantoval pouze do
45%. Máme nový druh nájemníků
v novostavbách, které byly stavěny na základě
loňského zákona a budou stavěny na
základě zákona, který nyní
projednáváme. Máme jeden druh nájemníků,
kteří jedenkráte již vyměnili
byt ve starých budovách a na základě
ustanovení zákona o ochraně nájemníků
bylo jim zvýšeno nájemné o 30%. A nyní
děláme nový druh nájemníků,
který ovšem na tom bude nejhůře, druh
nájemníků, který bude musiti majiteli
domu zaplatiti jakékoliv požadované nájemné,
a nebude také, pokud se týče ochrany proti
bezdůvodné výpovědi, žádným
způsobem chráněn.
Slavná sněmovno! Toto ustanovení zákona
je křiklavým bezprávím na malém
člověku, na širokých vrstvách
lidových. Není nám žádnou tajností,
jakým způsobem se pronajímají uprázdněné
byty ve starých budovách. Jsme si plně vědomi,
že jen velmi malé procento majitelů domů
jsou tak lidskými, že do uprázdněného
bytu ve staré budově přijmou nového
nájemníka a nezvýší horentním
způsobem nájem nebo nedají si v nějaké
formě vyplatiti vysokou náhradu. Ale přece
jen tyto poměry, které jsou skutečností,
byly poměry nelegálními, protizákonnými,
a každý nájemník, který se nastěhoval
do nového bytu, měl právo, aby mu okresní
soud přezkoumal a přepočítal, je-li
nájemné, které platí, podle zákona
správné. V tom případě, kdy
okresní soud uznal, že nájemné, které
platí, je nesprávné, měl nájemník
právo žádati od majitele domu, aby mu byly
vráceny částky, které přeplatil.
Ustanovením §u 31 potvrzuje se zákonným
způsobem ten způsob zadávání
bytů ve starých budovách a ještě
se zhoršuje. Nebude přece nikoho mezi námi,
kdo by se domníval, že se najdou majitelé domů,
kteří by tohoto ustanovení zákona
plně nevyužili. Důsledek toho je, že za
každý uprázdněný byt bude musiti
nový nájemník zaplatiti přibližně
tolik, kolik se platí v novostavbách. (Tak jest!)
Dalším důsledkem tohoto ustanovení je,
že pro vysoké nájemné nebude možno,
aby člověk, který se živí poctivě
prací svých rukou, ať je to dělník,
malý živnostník nebo střední,
soukromý nebo veřejný zaměstnanec,
do takového uprázdněného bytu se nastěhoval.
Toto ustanovení tedy považujeme za příliš
tvrdé, za ustanovení, které má jediný
účel, aby zákon o ochraně nájemníků
ve dvou nebo třech letech byl přiveden ad absurdum.
Není přece dobře možno, aby se vyvinuly
u nás poměry, aby v jednom a témže domě
byly tři druhy nájemníků: nájemníci,
kteří v domě bydlí od r. 1914 nepřetržitě,
nájemníci, kteří se přistěhovali
po r. 1924 a platí o 30% více, a pak nájemníci,
kteří se přistěhují po vyhlášení
tohoto zákona a kteří budou musiti platiti
čtyřnásobné až pětinásobné
nájemné proti r. 1914. To jsou poměry neudržitelné,
a ti, kteří jsou strůjci tohoto ustanovení
v zákoně, jsou si příliš dobře
vědomi, že ustanovení toto je zabijákem
celého tohoto zákona. (Výborně!)
Proto se také musíme se vším důrazem
ohraditi proti tomuto útoku na ochranu nájemníků
a musíme volati všechny lidi dobré vůle,
aby s námi bojovali proti těm, kteří
tímto způsobem útočí na nejdůležitější,
existenční zájmy širokých vrstev
lidových. (Výborně!)
Jsme si příliš dobře vědomi,
že bytovou otázku nemůžeme trvale řešiti
tímto způsobem, ochranou nájemníků
ve starých domech, že je nutno přikročiti
k jiným prostředkům na odstranění
bytové nouze. Jsme si vědomi, že jenom oživení
stavebního ruchu jest oním lékem, kterým
vyléčíme tuto těžkou chorobu
na těle našeho státu. Avšak v žádném
případě nepokládáme osnovu
zákona o stavebním ruchu, kterou projednáváme,
za způsobilou, vyřešiti těžký
problém bytový. Problém otázky bytové
nespočívá pouze v tom, aby se stavělo,
nýbrž hlavně v tom, aby se bydlilo, a levně
bydlilo. Projednávaná předloha, jak jsem
již řekl, sdělávána byla s hlediska
pánů, kteří prohlašují,
že státem bylo již proplýtváno
8-9 miliard Kč na stavební ruch, jak to bylo přednášeno
na veliké schůzi členů spolku majitelů
domů a domků zde v Praze a jak také p. zpravodaj
soc.-politického výboru, kol. posl. Matoušek
uvedl, že za 25 let stát vydá na stavební
ruch 6.400,000.000 Kč.
Především je naší povinností,
přes to, že jsme stranou oposiční, abychom
velmi kategoricky ohradili se proti demagogickému svádění
širokých vrstev lidových. Vážení
pánové, já nevím, jak jeden z velmi
vážených členů této sněmovny
došel k těmto závratným cifrám,
8-9 miliard. Dovolím si tvrditi, že tyto cifry jsou
velmi přehnané a že jich bylo patrně
použito jen k tomu, aby vyvolaly náladu v obyvatelstvu
proti osnově zákona. Pokud já mám
vědomosti, až dosud vzal stát na sebe povinnost
ze všech dosavadních zákonů o stavebním
ruchu v částce 3.200,000.000 Kč. Tedy z toho
je nad slunce jasnější, že cifra 8 až
9 miliard, která měla býti podle prohlášení
jednoho člena této sněmovny proplýtvána
státem, není správná a že byla
silně přehnána.
Vážení pánové! Je nutno, abychom
se podívali několik roků zpět, proč
stát cítil se býti povinen, aby přímým
způsobem podporoval stavební ruch. Nesmíme
zapomenouti na strašlivé doby poválečné,
kdy desítky tisíců rodin bylo naprosto bez
přístřeší, že to bylo v
dobách, kdy nebylo naprosto možno v dohledné
době očekávati dosažení stabilisace
cenové, pokud se týče ceny stavebních
hmot a stavebních nákladů. V těchto
dobách, kdy stavební náklady byly okrouhle
18kráte vyšší než roku 1914, bylo
riskantním pro soukromého podnikatele i pro jednotlivce
i pro družstva i pro obecní svazky, pouštěti
se do staveb činžovních domů. V této
době po této stránce naprosto nevyjasněné
viděl se stát povinen, aby přispěl
k řešení bytové otázky tím,
že poskytoval záruky stavebním družstvům
a soukromým podnikatelům, aby oživil stavbyschopnost
těch, kteří musili nebo chtěli stavěti.
Pouze z těchto důvodů byly podporovány
stavby našimi zákony a pouze do té míry,
aby zabezpečen byl stavebník do budoucna před
možnými trvalými a pronikavými ztrátami.
Že stát těmito zákony nechtěl
dávati stavebníku presentů, vysvítá
z ustanovení zákona o t. zv. právu regresním.
Stát tímto ustanovením vyhradil si právo,
aby v budoucnosti mohl požadovati od stavebníka náhradu
za výlohy, které státu zákonem vznikly,
když ukáží se poměry na bytovém
trhu toho druhu, že by stavebník, který stavěl
na základě zákona o stavebním ruchu,
z prostředků veřejných se obohatil
a že by bydlel daleko levněji ve vlastním domě,
nebo v domě družstevním, postaveném
na základě státní záruky nežli
občan, který bydlí ve starém domě
anebo v novostavbě, která stavěna byla bez
podpory zákona o stavebním ruchu.
Tedy, slavná sněmovno, již tímto ustanovením
zákona je nad slunce jasněji dokázáno,
že stát neměl nijak v úmyslu dávati
presenty našim stavebníkům. Podporoval-li stát
stavby, podporoval je proto, poněvadž chtěl
zabezpečiti stavebníka před možnými
velikými ztrátami v budoucnosti. Je zajímavá
jedna věc, že totiž všichni ti pánové,
kteří tímto způsobem mluví
o zákonu o stavebním ruchu a z tohoto hlediska tento
zákon posuzují, dosud nikdy nepřišli
s námitkami, že se také svého času
zákonným způsobem dávaly v pravém
slova smyslu veliké presenty průmyslníkům
a hospodářsky silným jednotlivcům.
(Tak jest! Výborně! - Souhlas poslanců
čsl. strany nár. socialistické.) Pamatujeme
se docela dobře na zákon t. zv. lex Rašín,
kterým povolovaly se ohromné odpisy daňové
průmyslníkům a podnikatelům, podniknou-li
nějaké stavby. Vážení pánové!
Dosud jsme nedostali do rukou ani nejmenší statistiky,
jaké ohromné odpisy byly povoleny na stavby na základě
tohoto zákona stavěné. Ti, kdo stavěli
na základě tohoto zákona, nestavěli
bytů pro své zaměstnance, nestavěli
domy s malými byty, nýbrž stavěli veliké
nákladné budovy o 5 až 6 pokojích, takže
prostavěny byly ohromné peníze, o kterých,
bohužel, není naprosto žádné evidence.
O tomto mimořádném, podle mého hlubokého
přesvědčení naprosto neproduktivním
vydání státu, neslyšeli jsme dosud jediného
slova ani zde v této slavné sněmovně,
ani ve výboru soc.-politickém. (Slyšte!)
Je patrně správné, když stát
ze státních prostředků podporuje bohaté
lidi, a je nesprávné, když stát cítí
povinnost podporovati lidi chudobné.