Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Také návrh o exekučním vyklizení místností, který se projednává společně, byl rovněž zhoršen, zvláště § 5, který nyní ustanovuje, že vystěhovanému nájemníkovi, jehož zařízení jest uloženo u obce, jestliže je nepřevezme do jednoho roku ode dne, kdy byly uloženy, obec ono zařízení může prodati. Mnoho chudáků, které postihlo neštěstí, že byli vystěhováni, bude tímto ustanovením oloupeno o své zařízení, na jehož opatření musili si po léta utrhovati peníze od úst. Než to vše nechává vládní strany chladnými, ony znají jen jedinou touhu, učiniti konec ochraně nájemníků. Nechť tekou slzy, nechť rodiny jsou rozvráceny, nechť hynou útlé dětské životy, co to vše znamená, jen když vlastníci domů jsou opět pány v domě.

Řekl jsem již, že ochranu nájemníků lze zrušiti, až bude opatřeno dosti bytů. A jak je tomu u nás? Co učinila dosud vláda? Prostředky, jichž zde bylo užito, byly pouze prostředky k utišení a neměly pro znatelné potírání bytové nouze významu; také tento zákon přinese právě tak málo pomoci jako dřívější. Pouhou zárukou a skrovnou podporou stavební činnosti se stavebnímu ruchu pomůže pramálo. Lze mu pomoci jen vydatnou, přímou subvencí. Proč se nezaloží přiměřený stavební fond, z něhož by byly podporovány nejen veřejné korporace, jako obce, družstva atd., nýbrž z něhož by se poskytovaly levné zápůjčky také soukromníkům? Nechoďte nám stále se starou námitkou, že na to není peněz. Víme, že na mnoho zbytečných zařízení peníze jsou. Na výzbrojní fond bylo na př. velkomyslně věnováno 3.500 milionů, nesčetné miliony na zbankrotělé banky, na stranická zařízení vládních stran, jak jsme to viděli při dovozních povoleních na uhlí a na mnoho jiných věcí. Na vražednou kulturu jsou k disposici miliony, na bytovou kulturu jen uzavřené kapsy. Velkolepá vídeňská bytová péče vzbudila obdiv i u nás. Ale aby se napodobil vídeňský příklad, k tomu nám schází dobrá vůle. Stále se tvrdí a také páni zpravodajové to tvrdili, že stavební činnost lze zvýšiti jen zrušením ochrany nájemníků, jen svobodným, nevázaným bytovým hospodářstvím. Jak nesprávné jest toto tvrzení, ukazuje nám právě vídeňská bytová stavební politika, ukazuje nám to dále také Maďarsko, kde již máme svobodné bytové hospodářství. Následek toho jest ohromné stoupnutí nájemného v Maďarsku, stoupnutí pěti až osminásobné, které má býti r. 1928 přizpůsobeno plně mírovému nájemnému. Kdežto ve Vídni - přepočítáno na naše peníze - stojí byt s jednou místností ročně 360 K, musí se za něj v Budapešti platiti 1800 K. Za dvoupokojový byt platí se ve Vídni 500 Kč, v Budapešti 2500 K. Z obchodních místností platí se ve Vídni průměrně 800 Kč ročně nájemného, v Budapešti 5000 Kč. Přes toto vysoké nájemné se nové byty v Maďarsku nestavějí tak, jak bylo třeba. Také budapešťská obec přes svobodné hospodaření musila stavěti obecní domy. Tu vidíme následující věc: Ve vídeňských domech platí se za jednopokojový byt ročně 420 korun, v Budapešti 3765 korun. Za dvoupokojový byt platí se ve Vídni 580 korun, v Budapešti 4860 korun. To jsou rozdíly mezi svobodným a nuceným hospodařením. Páni, kteří zde neustále mluví o zrušení nuceného hospodaření s byty, mají zde velmi názorný školní příklad. Také u nás široké vrstvy při jejich příjmu nemohou zaplatiti nájemné v nově vystavěných domech. Činí 3000 až 8000 Kč ročně a ještě více. Musíme tedy podporovati veřejnou stavební činnost, musíme poskytnouti obcím a jiným veřejným korporacím peněz na stavbu bytů. Heslo, že obec staví příliš draho, jak dokazuje Vídeň, neshoduje se se skutečností. Vládní strany znemožnily nyní obcím zákonem o obecních financích jakoukoliv sociální činnost a také jakékoliv podporování stavebního ruchu. Také to bude velmi na škodu bytové péči a způsobí větší bytovou nouzi. Tímto zákonem o podpoře stavebního ruchu nelze napraviti škody, které jsou způsobeny našemu lidu bytovou nouzí. Na nynějším stavu se nic nezmění, ba zhoršenými ustanoveními se situace ještě v podstatě zhorší. Zhoršení způsobí ještě také dočasná platnost zákona, čímž vedle zdražení stavebních hmot bude také dostatečně podporována lichva se stavebními pozemky. Spíše by bylo na místě, kdyby pan dr Sturm, jako tajemník Německého sdružení stavitelů, místo aby pronášel paličské řeči proti ochraně nájemníků, hledal cestu, jak by náklad na stavební hmoty, který stoupl, opět zlevnil. Ovšem nesmí se to státi na útraty dělníků. Jinak ještě stoupne nájemné v nových domech, jež lidé nezámožní nemohou dnes již platiti, takže budou vůbec vyloučeni z bytů v takových domech. Částka 120 milionů, kterou poskytuje nynější zákon na podporu stavebního ruchu, jest rozhodně příliš nízká. Dále musíme se postaviti proti snížení daňových úlev a proti omezení daňového osvobození. Již v soc.-politickém výboru jsem poukázal, že praktikami úřadů pozbude zákon o stavebním ruchu téměř účinku. Tu prohlásil pan zpravodaj rozpočtového výboru, že při vládní záruce 120 milionů Kč jednotlivé žádosti musí býti zkoumány ještě přísněji. Jak se zdá, nemá ani tušení, jak v tomto oboru úřady pracují. Uchazeči o státní záruku musí prodělati skutečně mučednictví, aby jejich žádosti byly povoleny. Stavební oddělení zemské politické správy nechává žádosti ležeti několik měsíců. V okrese falknovském bylo od května 1927 podáno asi 40 žádostí o státní záruku, vyřízeny byly dodnes celé 4 kusy. Uchazeči jsou trýzněni všemi možnými a nemožnými prostředky. Jsou žádány doklady a přílohy, jichž zákon vůbec nepředpisuje. Dnes jest to již široce založená sabotáž, která se provozuje s tímto špatným zákonem. Pravdě podobně děje se to na vyšší rozkaz. Zda se to praktikuje jen pro německé kraje, či zda tím trpí také české, nemohu říci. Kdyby se tento stav ještě zhoršil, nezbude z podporování stavebního ruchu vůbec nic. Ještě musím konstatovati, že u loňského zákona německé prováděcí nařízení bylo vydáno příliš pozdě, čímž rovněž byli němečtí uchazeči poškozeni. Zatím co české prováděcí nařízení vyšlo za 4 týdny po vyhlášení zákona, musilo se čekati na úřední německé vydání 10 týdnů.

Dámy a pánové! Jest prokázanou skutečností, že u nás máme nejen velmi neutěšené bytové poměry, nýbrž bytovou nouzi, že horší již nemůže býti. Proto musíme trvati na neomezené ochraně nájemníků. Vláda tímto zákonem činí právě opak, ona ochranu nájemníků ruší a poskytuje pro podporu stavebního ruchu úplně nedostatečné prostředky. To však znamená vzrůst bytové nouze, větší poškození lidového zdraví, větší úmrtnost dětí, další mravní rozklad naší mládeže, což vše musí způsobiti degeneraci našeho národa. Bytová péče jest jednou z největších sociálních otázek, jejíž řešení není úkolem soukromého hospodářství, nýbrž úkolem veškeré společnosti, úkolem státu. Celou svou sociální péčí v nemocnicích, v sociálních ústavech pro mládež, ozdravovnách pro děti, sanatoriích pro tuberkulosní, ústavech pro mrzáky atd. vykonáváme jen Sisyfovu práci, jestliže lidé budou musiti dále bydliti jako zvířata. Skutečnou pomoc můžeme přinésti jen, vysvobodíme-li široké vrstvy lidu z bytového bahna a opatříme-li pro ně levná a zdravá obydlí. Tyto zákony pomoci nepřinesou. Podali jsme spoustu návrhů, ne snad agitačních, k tomu jest pro nás celá ta otázka příliš vážná, nýbrž návrhy, které lze uskutečniti a které by podstatně přispěly ke zlepšení bytových poměrů. Vím, naše návrhy budou německými a českými vládními stranami bezohledně zamítnuty, ony provedou hanebný útok na přístřeší pracujících lidí. Neboť ony se nejen snaží lid vyhladověti, politicky jej zbaviti práv, nýbrž lid má býti ještě také větší měrou zbaven přístřeší. Ale páni ve vládě nechť si nemyslí, že ujdou odpovědnosti. Národ tím dříve pozná, že nemůže očekávati nic ani od nemilosrdných, bohaprázdných křesťanských sociálů, ani od agrárníků a živnostníků nemajících ani trošky národního cítění. Občanský blok od té doby, co má moc v tomto státě, hospodaří v sociálním zákonodárství jako slon v obchodě s porculánem, bezohledně a surově jsou všechny sociální zákony oslabovány. Tato zločinecká práce má býti nyní opět korunována tím, že se sáhne i k rozbití sociálního pojištění. Jen tak pokračujte, pánové z vládních stran, vezměte dělníkům ten kousek skrovného přístřeší, vyhoďte je na ulici, pošlete je na žebrotu, až sestárnou a budou hladověti, ale nezapomeňte při tom, že přijde den odplaty. Masy lidu čekají, aby mohly vynésti rozsudek nad touto zavržení hodnou politikou. Že to bude rozsudek smrti nad občanským blokem, tím jsme si jisti. Budeme ovšem hlasovati proti každému zhoršení ochrany nájemníků a podporování stavebního ruchu. (Potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dávám slovo p. posl. Horpynkovi.

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! Když jsem před více než rokem měl příležitost s tribuny této sněmovny promluviti k provisorním zákonům o ochraně nájemníků a o podpoře stavebního ruchu, předloženým vládou, ukončil jsem své tehdejší vývody výzvou k vládě a k vládní většině, aby nenechaly rok 1927 minouti bez užitku a aby vypracovaly návrh zákona, jenž by velkoryse rozřešil otázku podpory stavebního ruchu v souvislosti s ochranou nájemníků a aby tento návrh zákona včas předložily k projednání zákonodárným sborům. Nemohl jsem tehdy ovšem zamlčeti, že mohu míti málo důvěry ve strany nynější vládní koalice, které podle mého mínění již se zřetelem na celou výstavbu vládní většiny nemají ani schopnosti ani ctižádosti rozřešiti bytovou otázku se všemi jinými otázkami úzce s ní souvisícími. Rok 1927 uplynul tedy zase marně a dnes, několik dnů před koncem právní účinnosti posledního provisoria na ochranu nájemníků předkládá se posl. sněmovně zase jen provisorní zákon, jenž má platiti jeden rok, aby se na něm usnesla.

Tento všeobecný zjev žalostného "vytloukání klínu klínem" s prozatímními zákony v nejdůležitějších sociálních a hospodářských. otázkách má své poslední a hluboké příčiny v politicky nejistém postavení nynější vlády a většiny stran, o niž se tato vláda opírá. Dnes, hledíce zpět do minulosti, přehlížíme celý politický proces vývoje, jenž nutně musil vytvořiti nynější stupeň nestálosti nynější vládní většiny.

Na počátku prvního voleného parlamentu Československa byla zde všenárodní česká vládní koalice, složená z občanských a socialistických stran českého národa pánů sama. Tyto strany, lišící se od sebe základními zásadami stranických programů, ba dokonce světovými názory, mohly právě po tak zvané sociální revoluci přece svorně seděti spolu u vládního stolu, poněvadž vůči vnějšímu světu svého voličstva byly drženy pospolu železným kruhem nutnosti, že musí celou politickou moc sjednotit v rukou českého státního národa a tak prokázati před celým světem, že tento stát přes to, že mu mírová konference proti právu vydala menšinové národy, jest jednotným českým národním státem. Dokud tedy šlo o to, aby do paragrafů zákonů byly vloženy státně-politické a nacionálně-politické útvary, bylo snadno udržeti žádoucí svornost mezi neshodujícími se stranami české občansko-socialistické vládní koalice a českému lidu, jistě politicky velmi zralému,. vysvětliti její nutnost přes všechny zvláštní zájmy sociální, kulturní a hospodářské. A když se při všem nadšení pro český národní. stát a při všem přesvědčení o nutnosti čistě české vlády přece ukazovaly trhliny ve všenárodní koalici, byl zde neviditelný tmel, jímž se tyto trhliny rychle mohly zamazati a jímž se koaliční dílo mohlo sanovati. (Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 15. března 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 81 této těsnopisecké zprávy.) Čeští státníci a politikové sami slavnostně slovem a písmem prohlásili před vlastním státem i cizinou, že německé školství ve všech svých formách a typech musí býti decimováno a stlačeno na nižší úroveň, aby na jeho útraty mohlo býti vybudováno české školství až do toho stupně, jejž dnes vidíme, že totiž v obcích jednolitého německého jazykového území v nedostatečných místnostech německé obecné školy sedí napěchováno 70 a více německých dítek, vyučovaných podle oddělení, kdežto v témže místě pro 10 nebo 20 dětí přistěhovalých Čechů jest za státní peníze vybudován palác menšinové školy. Podle zvláštního restrikčního zákona byli němečtí státní zaměstnanci tak důkladně oloupeni o svá pracovní místa, jež byla obsazena Čechy, že my Němci nemáme ani desítiny míst ve státní službě, na něž máme nárok podle klíče obyvatelstva, obsazených svými německými rodáky. [Další věta byla usnesením předsednictva poslanecké sněmovny podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 81 této těsnopisecké zprávy.] Vezmeme-li k tomu ještě zákony o dávce z majetku, o dávce z přírůstku na majetku, o výměně válečných půjček a j., které svým jednostranně krutým prováděním proti Němcům odňaly další miliardy německému hospodářství ve prospěch českého, pochopíme, že občansko-socialistické vládě nebylo za těžko až do r. 1925 udržeti bez porušení svůj železný koaliční kruh. Když jsme se však my sudetští Němci stali chudým národem, jemuž Češi bez ohrožení vážnosti státu nemohli již nic tak velkoryse vzíti, když drobty z lupu německé državy byly stále menší a nepatrnější, ztratilo heslo o českém národním státu svou přitažlivost pro strany "pětky" a všenárodní koalice rozpadla se tak důkladně, že parlament sám po volbách v roce 1925 nebyl s počátku schopen práce.

Jest to vědomá nepravda a úmyslné klamání voličských mas, když nynější německé vládní strany dávají prohlašovati svým ministrem Mayr-Hartingem na sjezdech stran v Trutnově a Hostinném, že se všenárodní česká koalice rozpadla proto, že Evropa jest prodchnuta locarnským duchem a že německé vládní strany musily bez podmínek a bez programu vstoupiti do národně smíšené vládní většiny na jaře 1926, aby znemožnily utvoření nové národní české koalice, a nyní přes bezúspěšnost své politiky musí zůstati v této vládní většině, aby zabránily návratu české "pětky", jíž si prý nikdo nepřeje ani v českém politickém táboře. Rovněž klamné jest tvrzení německých vládních stran, že německý lid v tomto státě mohl býti ušetřen mnoha škod, kdyby byl německý aktivismus již dříve mohl začíti se svým pokusem o spoluvládu. Fakta, jež jsme zažili, pádně odporují takovému lichému dovozování německých vládních stran. Když se rozpadl německý parlamentní svaz z r. 1920, německé vládní strany se svým aktivismem a positivismem a se svou touhou po účasti na politické moci dosti a často nedůstojně nadbíhaly Čechům, ale před jejich očima nenalezly milosti. České občanské strany poznaly zcela přesně chvíli, kdy směly nabízející se Němce připustiti do vládní většiny, aniž je účast Němců v tak zvané moci mohla nějak rušiti v jejich čistě česko-národním konceptu. České vládní strany využily také šťastné náhody, aby německé strany, nepromyšleně se do vlády tlačící, udržely až do dnešního dne v uměle vytvořené bezvlivnosti a aby jim odepřely i nejmenší úspěch jejich účasti ve vládní většině.

Pan ministr Mayr-Harting měl spíše podle pravdy oznámiti, že dnes v českém táboře všechno touží po návratu všenárodní české koalice a že si z Čechů nikdo nepřeje již dalšího pokračování nynější národně smíšené koalice, že se zvláště právě v jubilejním roce se zřetelem na cizinu nezdá býti vhodnou. A tak vidíme všude stále silnější a zřetelnější sbližování mezi českými občanskými stranami, které jsou ve vládě, a českými socialistickými stranami, které jsou v oposici, co se zvlášť zřetelně projevilo při poradách o novelisaci zákona o sociálním pojištění. Dříve v mezích všenárodní koalice občanské a socialistické strany v každé jednotlivé otázce hledaly a uzavřely kompromis, při čemž německé strany byly úplně pomíjeny. Dnes se v nejdůležitějších otázkách rovněž uzavírají kompromisy mezi českými vládními a oposičními stranami, jenže nyní se musí německé vládní strany s urážlivým posuňkem odstrčiti stranou a vyloučiti. Na českém vládním systému ze dnů všenárodní koalice, české vládní koalice, nezměnilo se naprosto nic nyní, kdy máme národnostně smíšenou vládní většinu.

Tuto pro nás Němce zahanbující bezmocnost a bezvlivnost německých vládních stran, kterou ovšem samy nesmějí přiznati, zavinily samy německé vládní strany. Nechtěly viděti a nechtěly se dáti poučiti oposicí, že právě chvíle jejich vstupu do československé vlády byla zvlášť příznivá k tomu, aby českým vládním stranám byl předložen jasně vytýčený program s konkrétními požadavky, bez jejichž splnění právě německé strany do vlády vstoupiti neměly. Dnes víme z řečí pana ministra pro věci zahraniční dr Beneše, pronesených na obranu proti útokům pana posl. Stříbrného, že na jaře 1926 stát prodělal snad nejtěžší krisi od svého vzniku, takže president státu a ministr zahraničních věcí koketovali s myšlenkou oktrojované změny ústavy a diktátorské vlády, jež by byla neprodleně musila vésti k občanské válce. Této příznivé situace německé vládní strany nevyužily, spokojily se tím, že hrají úlohu politického rozprašovače perolinu, jenž v otroctví má "zlepšovati ovzduší". Když německé vládní strany tak beze všeho přání zachránily český stát z velkého nebezpečí, mohla česká vláda blaženě žádati, aby se německé vládní strany i dále gratis a franko daly zapřáhnouti jako tažný dobytek do české státní káry, kterou předseda vlády tak mistrně řídí. Bez užitku nechala se uplynouti i volba presidenta státu a tak německé vládní strany mohly býti neustále vydávány stále těžším zatěžkacím zkouškám od vojenských návrhů až ke správní reformě a nemohly se proti této porobě nijak opříti. Nyní Němci ve vládě vykonali bez odmluvy svou povinnost a blíží se chvíle, kdy jako přebyteční mají býti vyloučeni z koalice, aby se na konec přece nestali obtížnými spolužrouty u vládního žlabu.

Jsou zřetelná znamení, že národně smíšená vládní koalice jest ve stavu rozkladu a úpadku. Všechny návrhy zákonů, jež byly překážkou návratu všenárodní české koalice z občanských a socialistických stran, byly díky německé vládní pomoci vyřízeny, předseda vlády Švehla zvítězil v několika rozhodných bitvách proti nám Němcům s pomocí německých vládních vojsk, a zbytek, jejž dlužno ještě vyříditi, není již tak závažný. Není tedy také divu, že se náhodný útvar nynější většiny stále více drobí. Není totiž naprosto společných zájmů, jež by německé a české vládní strany udržovaly pohromadě. S počátku občansko-konservativní vládní většina zřetelně vyhlásila boj socialistickým stranám a vytýčila si za úkol soustavně rušiti sociální prý vymoženosti socialistických stran z období 1918 až 1925. Tento negativní program, z něhož do dneška nezbylo nic než nejistá novelisace sociálního pojištění, není ovšem trvalým poutem mezi Čechy a Němci ve vládě prý jednotného českého národního státu. Kdyby byly německé vládní strany, využívajíce příznivé shody okolností, při svém vstupu do vlády rozřešily národní otázku v tomto státě nebo její řešení aspoň tak zahájily, jak to slibovaly svým vlastním voličům ve volebním boji r. 1925, pak by dnešní koalice měla sjednocující moment v positivním programu a úkolu, jenž by jí byl pomohl přes mnohou těžkost. Ale tak německé vládní strany postavily si národní vyrovnání od národa k národu jako cíl na konec své cesty, k němuž aby dospěly, Češi nikdy nedopustí. Uváží-li se, že Švehlova vládní většina byla číselně již tak nepatrná, že na věčnou hanbu tohoto tak zvaného právního státu musila sahati k překrucování práva, aby oběma poslancům, kteří přešli k oposici, Jos. Mayerovi a dr Jiřímu Hanreichovi byly odňaty mandáty a tak vládní koalice obohacena o dvě poslušné duše, dlužno to jistě považovati za znamení, že národně smíšená koalice leží již v posledním tažení. Výsledek obecních voleb však také dokázal, že přívrženci německých vládních stran mizejí stále více, takže kdyby se již dnes provedly nové volby do parlamentu, jistě by přinesly ten výsledek, že německé vládní strany pro pokles svých mandátů nemohou býti vítanými spojenci jiných českých občanských stran. Jest tedy jen přirozené, když v českém denním tisku stále častěji proskakují pověsti, že předseda vlády svého nedobrovolného odpočinku za své nemoci užívá k tomu, aby se ohlédl po nové a lepší koalici.

Za takových okolností není však ani vláda ani vládní většina, o kterou se opírá, schopna parlamentní práce a také dosud provozovaná soustava sborové diktatury vládní většiny musí stále více a více selhávati.

Právě to, že bylo předloženo nové dvanáctiměsíční provisorium k zákonu o ochraně nájemníků a o podpoře stavebního ruchu, jakož i způsob, jak došlo k tomuto předložení, nejlépe dokazuje, že vládní koalice, od samého počátku křehká a nyní ve stavu rozkladu, přes svůj na venek zdůrazňovaný hospodářsko-politický základ, jest naprosto neschopná velkoryse rozřešiti hospodářské a sociálně politické otázky. V důvodové zprávě k loňskému stavebnímu provisoriu poukazovala vláda na vzájemnou a podmíněnou závislost ochrany nájemníků a podpory stavebního ruchu a prohlašovala, že podpora stavebního ruchu z veřejných peněz může býti zrušena, až poptávka a nabídka na bytovém trhu budou aspoň částečně vyrovnány, takže bude lze zrušiti také ochranu nájemníků bez hospodářských pohrom v sociálně slabších vrstvách obyvatelstva. Táž vláda však v návrzích zákonů dnes projednávaných prolamuje tyto zásady, při nynější velice nepříznivé situaci na bytovém trhu vydává ustanovení o podpoře stavebního ruchu, jež jsou daleko za opatřeními bývalého císařského Rakouska, tedy na jedné straně ruší veřejnou podporu stavebního ruchu, na druhé straně však prohlašuje, že široké zrušení ochrany nájemníků není ještě možné, poněvadž dosavadní podpora stavebního ruchu neměla ještě kýženého úspěchu a bytová nouze stále ještě nebyla odstraněna.

Vláda zapomíná na své zásady a mění je z týdne na týden, jest tedy nucena protloukati se od jednoho provisoria ke druhému a moudře zamlčuje, že sama zavinila tyto nesnesitelné poměry. Ministerstvo soc. péče slíbilo již před rokem, že vypracuje statistiku, která by poskytla přehled o počtu obyvatelstva a o počtu bytů v jednotlivých obcích, o počtu prázdných bytů, o počtu osob v jednotlivých bytech, o počtu rodin bez bytů a mnoha jiných věcech. Statistika, kterou má na příklad Německo již od r. 1927, měla býti základem definitivní úpravy ochrany nájemníků a podpory stavebního ruchu. Ministerstvo soc. péče však svého slibu nedodrželo, takové statistiky do dneška není a předložená provisoria byla beze všeho statistického základu vybudována čistě na tom základě, že se strany vládní většiny, chráníce svých rozbíhajících se stavovských zájmů, bez zřetele na všeobecné blaho dohodly na tom kompromisem.

Vládě není neznámo, že při dosavadní nedostatečné podpoře stavebního ruchu bytová nouze vzrostla. Úřední zprávy udávají, že od posledního sčítání lidu v r. 1921 obyvatelstvo Československa vzrostlo o 450.000 osob. Ale od r. 1921 bylo s pomocí státní podpory nově vybudováno asi 60.000 bytů, kdežto počet bytů zřízených bez veřejné stavební podpory jest tak nepatrný, že s ním není zapotřebí počítati. Předpokládáme-li, že každý nově vystavěný byt obývají 4 osoby, pak skorem polovina přírůstku obyvatelstva nenašla místa v nových bytech. Tento zjev, že vzrůst nových bytů tak neuspokojivě zůstává pozadu za přírůstkem obyvatelstva, měl by přece donutiti vládu k přemýšlení a k energickým opatřením. Při tom bylo by možno soustavně prováděné rušení ochrany nájemníků, pokud jde o výši nájemného, postaviti do služby velkorysé podpory stavebního ruchu a zároveň rozličná přání nájemníků a majetníků domů a jejich opačná stanoviska v této otázce vzájemně přiblížiti. Ale vláda neučinila naprosto nic, nýbrž nyní žádá. aby parlament daroval život dvěma nedostatečným provisoriím, jež nemohou míti jiného výsledku, než že bytová nouze bude dále vzrůstati a definitivní rozřešení bytové otázky dlouhodobým zákonem bude stále těžší. Liknavostí vlády byly tábory organisovaných majetníků domů a nájemníků zatlačeny do stranicko-politického boje o moc, jenž sice politickým stranám vládní většiny jest velice nepříjemný, ale vůči němuž vláda jest bezmocná a při tom hraje úlohu starce, který sedí na střeše státu a neví si pomoci.

Nedůslednost vlády při řešení bytové otázky ukazuje se však ještě i v jiném zjevu. Několikráte již vláda prohlásila, že ze státních peněz nemůže ničeho poskytnouti k podpoře stavebního ruchu ani ve formě půjček ani ve formě záruk, nýbrž že očekává, že stavební ruch oživí jedině účast soukromého kapitálu. Souhlasně s tímto požadavkem postavila se na stanovisko, že soukromý kapitál jen tehdy bude lze získati pro stavební ruch, nebudou-li výnosnými jen nové domy, nýbrž i staré. Neboť dokud stát nezruší vázaného nuceného hospodářství se starými byty, musí se každý stavebník obávati, že stát jednoho krásného dne vloží svou ruku i na byty v novostavbách a jejich výnosnost učiní rovněž tak pochybnou jako výnosnost starých staveb. Při takových obavách nemůžeme ovšem očekávati, že by se soukromý kapitál zúčastnil staveb domů. Co činí nyní vláda? Ut aliquid fecisse videatur, zvyšuje v tomto návrhu zákona nájemné ve starých domech znovu o 40% s tím výsledkem, že domácí páni takové zvýšení nájemného označují jako příliš nepatrné, kdežto nájemníci prohlašují, že jest pro ně nesnesitelné. Ale to jest vládě docela lhostejné. Ona naprosto nechce tímto zvýšením nájemného zvýšiti výnosnost starých domů a tím oživiti soukromý stavební ruch. Chce jen na útraty domácích pánů a nájemníků míti nový užitek a postupně kráčeti touto cestou, která státu přinesla vzrůst příjmů z domovní daně činžovní ze 46 milionů korun v r. 1920 na 100 milionů korun v r. 1928. A zatím co nájemníci a majetníci domů bojují mezi sebou nejkrajnějším způsobem, jest pan ministr financí tertius gaudens v tomto sociálním boji. A to se zde v této zemi nazývá řešením bytové otázky.

A přece pan ministr financí mohl by právě z titulu zvýšení příjmu z domovní daně činžovní učiniti něco pro zrušení ochrany nájemníků, pokud jde o výši nájemného ve starých domech, a v souvislosti s tím pro podporu stavebního ruchu, aniž se vzdal své zásady, že stát nelze již nutiti k tomu, aby poskytoval subvence na novostavby nebo přejímal záruku za druhou hypotéku. Nechce-li pan ministr financí zvýšený příjem z domovní daně činžovní přímo obrátiti na podporu stavebního ruchu, může to učiniti alespoň nepřímo, oklikou přes platy státních zaměstnanců.

Neboť státní zaměstnanci sledují se zvláštním zájmem a s pochopitelnou obavou se stanoviska svého hmotného stavu pochybenou bytovou politiku v tomto státě. Jsou si vědomi, že dosavadní podpora stavebního ruchu státem pohltila již miliardy, neklamou se však o tom, odkud stát vzal peníze na tuto podporu. Na jedné straně musil stát dělati dluhy, na druhé straně však musil zaváděti úsporná opatření v jiných oborech státní správy. A právě tato úsporná opatření zvláště ucítili státní zaměstnanci při svých požitcích. Tak mohou státní zaměstnanci plným právem o sobě tvrditi, že zvláště na jejich útraty byly sehnány příspěvky na státní podporu stavebního ruchu a mohou se nadíti vděčnosti od těch, v jejichž prospěch tato stavební podpora byla poskytnuta. Nikdo nebude tedy státním zaměstnancům zazlívati, když s obavami hledí vstříc novému zvyšování nájemného a žádají, aby se při postupném zvyšování nájemného zvláště přihlíželo k jejich hospodářské výkonnosti. Státní zaměstnanci tedy žádají, aby stát, považuje-li za nutné dále zvyšovati nájemné a zdaňuje-li zvýšené činže, části vyššího výnosu z domovní daně činžovní užil v zájmu svých zaměstnanců a poskytl jim příspěvek na nájemné, jenž by stále stejnoměrně postupně vzrůstal tak, jako vzrůstají činže ve starých domech. Tímto výdajem získal by především stát výhodu, že by nepatrným zvýšením platů státních úředníků z titulu příspěvku na nájemné podal široké veřejnosti důkaz, že zvýšení nájemného ve starých domech, jež se stalo nutným, nepůsobí nikterak tak ohromného zvýšení mezd všech pracujících vrstev, jak se všeobecně stále má za to a jak se toho demagogicky využívá. Stát jako zaměstnavatel jest však také povinen svým zaměstnancům vyšší výdaje, způsobené stoupnutím činží, vyrovnati zvýšením jejich požitků. Tím spíše, že stát svým vlastním zákonodárstvím své zaměstnance k těmto výdajům nutí. Neboť nelze zapomínati, že výše nynějších požitků státních zaměstnanců byla stanovena za předpokladu, že životní index bude pozvolna klesati. Ale poněvadž se tento předpoklad pro zvýšení činží nedá realisovati, jsou požitky státních zaměstnanců zřejmě vyměřeny tak, že nesnesou dalšího zatížení zdražením bytů.

Kdyby mi chtěl někdo namítnouti, že chci již znovu zavésti soustavu platových přídavků u státních zaměstnanců, když přece teprve platový zákon č. 103 z r. 1926 přídavky odstranil, že však snad státní zaměstnanci měli by se domáhati přiměřeného zvýšení činovného, což by mělo týž výsledek, jest to zneuznávání skutečných poměrů, jehož nelze ponechati bez odporu. Neboť činovné jest přídavkem k základnímu platu, jenž jest určen k tomu, aby se z něho hradily výdaje státních zaměstnanců, plynoucí z poměru činné služby. Že činovné není bytovým ekvivalentem, vyplývá již z toho, že státní zaměstnanec v činné službě při přeložení do výslužby ztrácí celé činovné, ale jako pensista musí přece bydliti a činži platiti. A poněvadž každé zvýšení nájemného musí ještě krutěji postihnouti pensisty než státní zaměstnance v činné službě, lze tuto otázku vyřešiti jen přídavkem na nájemné k základnímu platu státních zaměstnanců, jenž musí býti úplně započitatelný do pense. Pan ministr financí může tedy ihned pomoci státním zaměstnancům, neboť vyšší vydání jsou uhrazena zvýšením příjmů z domovní daně činžovní, zabrání tím zároveň nastávajícím platovým bojům ve státním hospodářství a ukáže, jak lze rozřešiti otázku ochrany nájemníků tím, že se povznese platová schopnost nájemníků.