Nebudu z uvedených důvodů mluviti podrobně
o zákonu a chci se zmíniti jen o návrzích,
které v této věci podáváme.
K § 5, odst. 2 podáváme pozměňovací
návrh, a to z těchto důvodů: Tento
odstavec mluví o tom, že učitelé a učitelky
s percentuelními platy mohou míti také nároky
jen na percentuelní výměru z tohoto nového
zákona - připomínám, že se jedná
o staropensisty, ačkoli je to známo. Mezi osoby
sem spadající nutno počítati také
i katechety. Sem však ale nutno počítati hlavně
industriální učitelky, odborné učitelky
a některé "učitelské osoby",
jak se říkalo v rakouských zákonech
a jak jsme to převzali u nás, které nejsou
plně zaměstnávány, nýbrž
jen na určitý počet hodin, podle čehož
se jim vyměřuje plata podle platu pensijní
základna. Máme u staropensistů řadu
takových osob s 25, 50 a 75% platu tehdejšího.
Dovedete si představiti, když říkáme:
staropensistům minimum zákona č. 103, když
tahle osoba dostane z §u 5, odst. 2 nejvýše 25%
z minimální pense, čili asi 1000 až
1100 Kč ročně. Dovedete si představiti,
že to není spravedlivé, tím spíše,
když tu jde o osoby, které snad po celý svůj
život téměř vykonávaly na 75
až na 100% své povinnosti a teprve stářím,
když nemohly do vzdálenějších vesnic
docházeti na vyučování, byl omezen
okruh jejich učitelské působnosti na nejbližší
místa a tím klesl jejich plat na 25%. Taková
osoba sloužila 30, 35 roků v plné práci
a končí se 25% platu. Minimum pense pro vdovu po
zřízenci je 4200 Kč ročně,
po úředníku 6000 Kč ročně
a pro tuto vdovu 1500 Kč. Ovšem, pánové,
kteří dělali zákon čís.
103 a vydali určité pojednání o té
věci už před tímto zákonem, tvrdí,
že vlastně má taková osoba nárok
na plné nezkrácené minimum. § 5, odst.
2 však krátí toto minimum tím, že
říká: "a u jejich pozůstalých
část nejnižší výměry
pense učitelů plně zaměstnaných
nebo jejich pozůstalých, a to v téže
percentuální výměře, kterou
je stanovena jejich dosavadní pensijní základna."
My navrhujeme, aby nespravedlivost tu obsažená byla
aspoň částečně napravena, a
to tím, že žádáme, aby na místo
slov "v téže percentuelní výměře"
byla dána slova: "v celé výměře
podle §u 155 zákona ze dne 24. června 1926,
čís. 103 Sb. z. a n.", a aby další
slova téhož odstavce, "kterou je stanovena dosavadní
jejich pensijní základna", byla škrtnuta.
Konstatuji, že tu jde asi o 900 učitelů a učitelek
a 70 katechetů.
K § 6 ve věci železničářů
navrhujeme, aby téhož ustanovení, jež
mluví o pensistech z milosti, bylo užito i pro zaměstnance,
kteří před přijetím do pensijního,
případně provisijního fondu byli nuceni
opustiti železniční službu pro neschopnost
k této službě, pocházející
z úrazu ve službě utrpěného;
totéž platí i pro pozůstalé po
takových zaměstnancích, i když smrt
živitele nenastala přímo z utrpěného
úrazu. (Posl. Buříval: Ale nikoli podle
volného uvážení!) Ne, ne. My říkáme:
"Téhož ustanovení je užíti."
(Výkřiky.)
Zdůvodňoval jsem již v soc.-politickém
výboru tento návrh jako naprosto nutný. U
nás jsme měli úrazové pojištění
jako samostatný institut pro všechny dráhy,
samostatně spravovaný výborem z personálu
atd. Kdo se nestal do doby svého úrazu členem
pensijního fondu, obdržel po úrazu jen úrazovou
rentu. Jinak byla renta vedle pense. Takových čistých
rentistů máme dnes ne mnoho, ale přece jen
ně kolik desítek, neřeknu-li stovek. (Posl.
Koudelka: Asi tolik jako těch generálů!)
O něco více než generálů,
ale kdyby jim dali dohromady, to co dají těm 10
generálům, tak bychom je upokojili.
Jak vypadají tyto věci? Mám tu oficielní
platový lístek. Člověk, který
přišel na dráze o ruku a jinak byl zmrzačen,
bere dnes rentu 80.10 Kč měsíčně;
člověk, který ztratil oko a na základě
toho o to druhé zvolna přichází, dnes
již téměř nevidí, bere měsíčně
88.75 Kč. (Slyšte!) Žádáme,
aby tito lidé byli pojati aspoň mezi pensisty z
milosti.
Máme za to, že žádáme tak právem,
a to proto, poněvadž nám byla vzata úrazová
pojišťovna, která se mohla za spolučinnosti
personálu o tyto záležitosti starati, a poněvadž
železniční erár převzal všechny
povinnosti a práva úrazové pojišťovny.
Poněvadž se to stalo, aby tím vlastně
byla započata akce na zrušení úrazového
pojištění a ponecháno jen invalidní
a starobní pojištění, máme za
to, že plným právem můžeme žádati,
aby funkci úrazovny převzala tady vláda,
resp. ministerstvo železnic a aby převedlo prostě
tyto staropensisty mezi pensisty z milosti, aby byli účastni
aspoň toho malého zlepšení, jež
se tu poskytuje. (Předsednictví převzal
místopředseda Horák.)
Dále navrhujeme, aby § 8 byl celý škrtnut.
Lituji, že nejsou přítomni pánové
z lidové strany, abych jim to mohl říci do
očí, z kterého důvodu. Je-li u vlády
poctivý úmysl sociálně slabým
pomoci aspoň tak, jak se pomáhá neknězům,
pak není potřebí žádných
zvláštních ustanovení a pak stačí
ustanovení tohoto zákona. V témže momentu,
kdy se dělají zvláštní zákony
- viděli jsme to u kongruy a teď to vidíme
znovu - zavání to neupřímností
a záludností.
Kol. Buříval několikráte vzkřikl
na referenta ono "podle volné úvahy".
Jako bych se přimlouval, aby všude, kde jde o staropensisty,
státní zaměstnance železniční
atd., byla ona volná úvaha škrtnuta, tak se
přimlouvám. ale z docela opačných
důvodů, také za to, aby byla škrtnuta
"volná úvaha" v §u 8, totiž
slovo "může". Vážení
pánové z lidové strany, v tomto případě
z kněžské její jaksi smetánky,
nepotřebují než "může".
Pro lidovou stranu, pro kněze, ono "může"
znamená více než "musí" Když
zde nebudou takové veliké obnosy, toto "může"
v §u 8 znamená pro lidovou stranu více, než
kdyby dostali "musí" podle ostatních paragrafů
jako ostatní státní zaměstnanci. Ta
volná úvaha v tomto případě
je velmi volná a my jsme to viděli u kongruy, jak
se pracovalo. Prosím, od uzákonění
zákona č. 103 uplynou v červnu t. r. dva
roky, a my ještě nevíme, co bude stát
kongrua. A ti pánové, kteří to vědí,
se nám to stydí říci. Navrhujeme proto
škrtnutí §u 8.
K §u 9 navrhujeme, aby platnost §u 17 zákona
ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n., byla zrušena
pro pensisty a jich pozůstalé, jichž poměry
upravuje tento zákon. Prosím, jde-li o staropensisty,
u nichž je nejvyšší možnost dosáhnouti
minima ze zákona č. 103 §u 155, pak myslím,
že není potřebí zde kumulovat příjmy.
V soc.-politickém výboru bylo řečeno,
že 15.000 Kč ročně znamená dosti
pro rodinu, i když jsou zde 3 výdělky a 4 výdělky,
poněvadž se všechno kumuluje dohromady v pensích
atd. Když jsou, řekněme, 2, 3 samostatné
osoby a pense dohromady dělá 15.000 Kč, co
vydělají tyto osoby nad, o to se krátí
pense. Chceme, aby těm lidem, poněvadž se jedná
o ty nejbídnější z bídných,
pense nebyla zkrácena, poněvadž si musejí
vydělávat, neboť nemohou býti živi,
musejí si vydělávat, a proto trváme
na tom, aby odstavec 3 §u 9 byl přijat.
A konečně žádáme v resolučním
návrhu, aby - je to rozšíření
toho slibu, které vláda dala do zprávy zpravodajem
- vyšetřování ohledně poskytování
darů z milosti i pro t. zv. čisté rentisty
bylo prováděno s urychlením a blahovolně.
Zvláště však, aby při posuzování
případné majetnosti nebyl na závadu
poskytnutí pense z milosti majetek, jehož čistý
výnos pro uchazeče o pensi z milosti nerovná
se požitkům pensijní základny té
platové stupnice, ve které uchazeč byl před
odchodem na odpočinek zařaděn. § 163
zákona č. 103 jaksi recipujeme zásadně
sem.
Pánové, neřekl jsem vše, co bych měl
říci. Řeknu vám upřímně:
jako starému kozákovi v těchto věcech
by se mně bylo jinak mluvilo, kdyby nebylo přijato
ono ustanovení, že máme projednávat
tyto 2 resp. 3 zákony společně. Já
bych chtěl ne ze stranických důvodů,
ne proto, že jsem snad z jiného světa, než
ti lidé, o něž se jedná a kteří
běhají v generálských uniformách
nebo kutnách - ne, ale proto, že přece jenom
nejsme odkázáni na to, abychom v té reakci
posledního režimu utonuli úplně, proto,
poněvadž bych rád, abychom svým staropensistům
přinesli dar čistý, dar, z něhož
by se mohli radovati. Měl bych apel k vládní
většině v poslední chvíli v zájmu
státu, zájmu těch, kteří stát
milují a jej opravdu podporují a se obětují
pro něj. Rozlučte tyto dva zákony, nenechte
odhlasovati jubilejní dar pro staropensisty vedle onoho
hnusného, do celého světa o nás jako
o nejvyšších reakcionářích
křičícího zákona o generálech.
Pánové, mnohý a mnohý z politiků,
sedících dnes ve vládních lavicích,
rozčiloval se nad výrokem jednoho českého
magnáta, který prohlásil: "Čech
je buď hulvát, nebo líbá ruku!"
Co jsme měli radosti, že jsme se dostali z té
sféry, z onoho ovzduší, ve kterém byl
Čech hulvát nebo líbal ruku. Budete-li držeti
zákon generálů vedle zákona staropensistů,
vracíme se do toho ovzduší a do celého
světa svým hlasováním o obou těchto
návrzích vedle sebe ukazujeme, že Čech
je takovým, jako byl a zůstal takovým, jako
byl. On nám ubližoval, nám šlechtě
vojenské a civilní, on nám bral statky, on
nás soudil, on o nás zle mluvil tenkráte
před 10 lety, ale v době jubilea založení
svého státu vzpomenul si tento Čech na svoji
starou povahu a z hulváta se stal otrokem. který
líbá ruku kněží a generálů
za všechno, co mu zlého udělali. (Výborně!
Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl. dr
Holota. Dávám mu slovo.
Posl. dr Holota (maďarsky): Ctená snemovňa!
Ak pohliadneme na problém penzistov republiky, dospejeme
k tomu zvláštnemu výsledku, že jeho úprava
postupuje ešte vždy ďalej v tom nesprávnom
smere, ktorým sa uberala hneď z prvopočiatku,
priamo po štátnom prevrate.
Vláda nemohla sa vyhnúť úprave tejto
pálčivej otázky. Pustila sa síce do
jej riešenia, ale poneváč má záľubu
len v práci záplatovacej, reparovala vždy penzijné
pomery len niektorých kategorií verejných
zamestnancov, a i to len prezatýmne a nikdy uspokojive.
To bolo príčinou, že tak rečeno každoročne
tvorila jeden taký záplatový zákon,
čím vytvorila v tejto otázke pravú
džungľu, v ktorej sa len málo ľudí
vyzná. (Posl. Šafranko [maďarsky]: K čomu
ste prispeli i vy, lebo najprv ste začali u kňazov
a nie u chudobného ľudu!) To s kongruou nesúvisí;
my prajeme každému, i vám, keď budete
penzistom.
Pod nátlakom odborných sborov verejných zamestnancov
a penzistov nahliadol i parlament, že tento systém
udržovať nemožno, a preto ešte r. 1924 pri
prejednávaní reštrikčného zákona
a zákona č. 287/1924 rozlúčil sa s
týmto systémom a uložil vláde, aby za
účelom jednotnej úpravy otázky penzijnej
vypracovala návrh všeobecného penzijného
zákona a predložila ho čo najskôr parlamentu.
Od všadiaľ sa očakávalo, že vláda
tomuto príkazu vyhovie, avšak stal sa pravý
opak toho. Uplynuly od tých čias plné tri
roky a výsledkom je polovičatý zákon,
ktorý len medzerovite upravuje platy najstarších
penzistov. Pán minister financií Engliš
vždy prízvukoval, že všeobecný penzijný
zákon už sa chystá, už je v práci;
vyslovil to kategoricky r. 1926 v rozpočtovom výbore
pri prejednávaní zákona č. 103 o úprave
platov verejných zamestnancov a napriek tomu chce práve
prejednávaným návrhom prilepiť novú
záplatu k ostatným. Parturiunt montes et nascitur
ridiculus mus. To nie je v poriadku. Desaťtisíce penzistov,
ale i sám zákonodarný sbor republiky môžu
očakávať, aby pán minister financií
postupoval podľa príkazov vyjadrených v zákone
a parlamentných rezolúciach a nie aby sledoval svoje
vlastné zásady, ktoré sa tomu priamo priečia.
Nech vyhovie čo najskôr tomuto príkazu a podá
návrh všeobecného penzijného zákona,
ktorý unifikuje všetky penzie.
Chybou je samo o sebe už to, že neriešil túto
otázku už v rámci zákona č. 103
o úprave platov verejných zamestnancov. kde sa k
tomu naskytovala najlepšia príležitosť.
Napriek tomu, že vyznávam niečo docela opačného,
než zásadu. z ktorej sa tento prejednávaný
degenerovaný zákon zrodil, predsa chcem k nemu prehovoriť
in merito v záujme verejnom.
Má tri ustanovenia, ktoré v núdzi
prijímam i ja sám, lebo sú dobré.
Jedno je 20%né prídavkové zvýšenie
základnej penzie staropenzistov, ktorí neboli preradení,
čo je predsa len pomocou, lebo znamená viac ako
nič. Druhým je, že všetky kategórie
penzistov zrovnoprávnujú sa s novopenzistami čo
do obmedzenia výchovného prídavku, čo
do sirotskej penzie, ako aj čo do srážky vedľajších
zárobkov pri ich kumulovaní s pôžitkami
penzijnými, čo znamená v dôsledku terajších
srážok s penzií rozšírenie všetkých
výhod platového zákona č. 103/1926
na všetkých penzistov, a napokon tretie, že účasť
na minimálnej penzii rozširuje na všetkých
penzistov, t. j. čo do penzijného minima unifikuje.
Nechcem tomu veriť a predsa mám podozrenie, že
je v tom taktika pána ministra financií. Činí
tak preto, aby sa mohol vždy dovolávať zákona,
v ktorom už čiastočne splnil príkaz
ohľadne unifikácie penzií.
Proti týmto práve zmieneným výhodám
má však návrh zákona o veľa viac
chýb. V prvom rade, že týmto 20%ným
základným prídavkom hádže len
ohryzané kosti staropenzistom, ktorí už od
deväť rokov v pravom smysle slova hladujú. To
nie je tá veľkorysá úprava, ktorú
sme očakávali, to. je zasa len provizorium, ktoré
už teraz kričí po novšom a ďalšom
usporiadaní.
Nesúhlasím s úpravou vo forme prídavku,
lebo len jednu uspokojivú úpravu považujem
za možnú, a to je úplné zrovnoprávnenie
staropenzistov s novopenzistami, čím by zanikly
rôzné kategórie penzistov. Zákon tento
prináša pravý opak toho, lebo sriaďuje
zasa skupinu penzistov novej kategórie. Som presvedčený,
že vláda ani nezamýšľa vážne
úplné prevedenie unifikácie, a tedy v danom
prípade bolo by jej povinnosťou vyreparovať chyby
tohoto návrhu zákona podľa naších
pozmeňovacích návrhov. Najväčšou
chybou a zároveň najkrivdivejšou jeho časťou
je, že na penzistov župných, okresných
a notárskych sa zákon nevzťahuje. Toto nemožné
ustanovenie treba nezbytne opraviť. Je nápadné,
že najväčšiu animozitu chová vláda
voči bývalým uhorským župným
zamestnancom a notárom. Podobne nevzťahuje sa návrh
zákona na učiteľov cirkevných škôl,
ďalej na penzionovaných profesorov stredných
a vysokých škôl. Ohľadom týchto
vyjadril sa síce zástupca vlády v jej mene,
že o penzijných a zaopatrovacích pôžitkoch
týchto bude postarané v zákone, ktorým
bude upravená otázka vydržovania škôl.
Tento sľub však nijako nemôže uspokojiť,
lebo už z minulosti známe cenu takýchto sľubov
vlády. Je nezbytným požiadavkom, aby pôsobnosť
zákona rozšírená bola i na nich. Vidím
v ňom penzionovaných železničiarov,
avšak nenachádzam v ňom železničiarov
na penzii z milosti. Týchto treba tam tiež pojať,
ako aj bývalých zamestnancov štátnych
železiarieň, ktorí patria tiež do sväzku
penzijného fondu železničiarov.
Ohľadom penzií duchovných krivdivé je
to ustanovenie návrhu zákona, podľa ktorého
minister školstva len môže, avšak nie je
povinný dať prídavok do 3000 Kč. Tak
sa môžu politické a iné hľadiská
voľne uplatňovať proti jednotlivým duchovným,
ktorí sú mu nemilí a otvára sa veľké
pole nespravodlivosti a bezpráviu. Takéto diškrecionálné
právo vedie vždy ku zneužívaniu a nespravodlivostiam.
Prečo sa činí výnimka práve
s duchovnými penzistami? Tento diškrecionálny
právny obor pána ministra školstva má
byť zrušený.
Som presvedčený, že úprava podľa
tohoto návrhu zákona neprivodí uspokojenie.
K podporovaniu správnosti tohoto svojho presvedčenia
nech mi je dovolené poukázať na dve okolnosti.
Jedna vrhá svetlo na malichernosť úpravy. Úhrada
nutná k úprave činí totiž podľa
návrhu 67,000.000 Kč, a úpravy zúčastní
sa 69.952 penzistov. Ak tieto úradné údaje
prijmeme ako správne, pripadne na každého penzistu
priemerne ročných 957 80 Kč, čo znamená
mesačných 80 Kč.
Druhá okolnosť je, že v prípade, ak zákon
tento nastúpi platnosť, nastane zasa nepomer, lebo
budú prípady, že penzista, ktorému nebola
služobná doba prepočítaná, obdrží
väčšiu penziu, než penzista s rovnakou služobnou
dobou, ktorému ona prepočítaná bola.
Nastane tedy nový nepomer a nespravodlivosť. Chaos
tedy nebude zažehnaný, ale bude sa len vzmáhať.
Nemožno mi znova nepozdvihnúť slovo v záujme
prepustených bývalých uhorských verejných
zamestnancov. Deväť rokov už neprestajne búchame
na vráta vlády a jej ministerstiev v záujme
týchto nešťastných parií, naše
bolestné výkriky však zostávajú
oslyšané. Vchádzame do desiateho roku jestvovania
republiky. Dokončenie konsolidácie, reparáciu
spáchaných chýb vytýčil najvyšší
funkcionár štátu, sám pán prezident
republiky. Ajhľa, ani keby sme akokoľvek hľadali,
nenájdeme väčšiu chybu, vyžadujúcu
si naliehavejšej opravy, nenájdeme hnisavejšiu
ranu a pálčivejšiu hanobnú škvrnu
na tele republiky, ako je táto.
Veď ešte i zákernému vrahovi, ktorý
sa vo väzení slušne chová, udelí
štát milosť po odpykaní určitej
časti jeho trestu a vráti mu najväčší
poklad ľudský, voľnosť, chlieb, život.
Čo spáchali títo úbohí prepustení
uhorskí verejní zamestnanci, že ani po desaťročnom
hroznom utrpení a hlade nepokladajú ich za hodných
tej milosti, ktorá i vrahovi patrí? Veď nevyhrožujú,
slušne sa chovajú, nerebelujú, ale len prosia
a zasa prosia. Vypočujte ich už konečne, lebo
reprezentanti štátu márne predstupujú
s vychlubovaním pred verejnú mienku Europy, prízvukujúc
hlasne úplnú konsolidáciu štátu
v jubilejnom roku, kým nezažehnajú bolestné
kvílenie tých 1500 nešťastných
prepustených a nedajú im penziou ich dobre zaslúženú
odmenu za dlhé služby. Dotiaľ o tejto konsolidácii
nemožno hovoriť a dotiaľ tomu ani verejná
mienka Europy nebude veriť. Zmenou jediného paragrafu,
ako som to osnoval vo svojom pozmeňovacom návrhu,
bolo by im pomožené.
Aké nepriateľské city prechováva vláda
voči osudu týchto jednotlivcov, to dokazuje fakt,
že náš podrobný návrh zákona,
podaný ešte r. 1926 našou stranou o revízii
veci prepustených uhorských verejných zamestnancov,
napriek tomu, že bol vytlačený a v parlamente
rozdelený, ešte vždy nebol prejednaný,
alebo na jeho základe urobený iný návrh.
Každý susedný štát, ešte i
tie malé štáty, ktorých hospodárske
položenie je horšie, ako je Maďarsko a Rakúsko,
už dávno upravily otázku svojich penzistov,
a to o veľa liberálnejšie a uspokojivejšie.
Úprava táto stojí vysoko nad úrovňou
úpravy veci penzistov štátu Československého.
Len Československo je ten štát, ktorý
na tomto poli ďaleko zaostáva za penzijnými
pomery Nemecka, Rakúska a Maďarska.
Kým naša vláda už pred roky uzavrela,
ratifikovala a uviedla v život penzijnú dohodu s každým
svojím susedom a upravila medzištátne relácie
ohľadne staropenzistov, dotiaľ s Maďarskom túto
penzijnú dohodu ešte ani do dnes neuzavrela. Nuž
ale trianonská mierova smluva priamo ukladá týmto
dvom štátom, aby penzijnú dohodu uzavrely.
Nechcem predpokladať - i keby všetky príznaky
k tomu ukazovaly - že vláda chce sa stavať na
to neľudské stanovisko, aby uzavretie dohody preťahovala
a odďaľovala dotiaľ, kým sa ona nestane
bezpredmetnou, kým všetci nezomrú, na ktorých
sa ona vzťahuje. Netreba k tomu ani veľa času,
podľa ľudského výpočtu nanajvýš
ešte jedno jubilárné desaťročie
a otázka bude vyriešená. Avšak záložní
penzisti, ktorí požívajú penzijné
zálohy na účet Maďarska, veľmi
čakajú na pôrod tejto dohody, aby na miesto
záloh dostalo sa im definitívnych penzijných
pôžitkov v ich starobe. Kladiem otázku, čo
môže tomu prekážať vtedy, keď
je všeobecne známe, že Maďarsko a Československo
uzavrely už obchodnú smluvu a dohodu ohľadne
vyrovnania predválečných pohľadávok
a dlhov a ohľadne vzájomnej výmeny pozemkových
kníh. Keď tieto dohody mohly byť hrave uzavreté,
čo môže prekážať tomu. že
ešte ani do dnešného dňa nebola uzavretá
dohoda penzijná, ktorá sa týka najmenej 45.000
ľudí?
Posl. kol. Hrušovský, o ktorom vieme, že
na rečníckej tribúne objavuje sa obvykle
v zástoji biblického Ezaua a Jakuba, s rozdielom,
že ruka je Hrušovského, kdežto hlas
je Benešov, vo svojej odpovedi, danej v tejto veci
na moju poslednú reč, zvrhol ódium liknavosti
pri uzavieraní tejto dohody na maďarskú vládu,
a to fantastickým rozumovaním. Maďarský
štát vraj naschvál nechce túto dohodu
uzavrieť, aby tým zväčšoval počet
nespokojných na Slovensku a tým stupňoval
nespokojnosť.
Podľa môjho vedomia stojí vec docela ináč.
Pán minister zahraničia Beneš v rokoch
poprevratových zaujímal v tejto otázke stanovisko,
že vec prepustených uhorských verejných
zamestnancov nepatrí do oboru otázok, ktoré
majú byť medzi týmito dvoma štáty
upravené. Keď sa mu nepodarilo toto svoje stanovisko
uplatniť a o otázke rozvinuly sa pojednávania,
delegáti československej vlády vyslovili
sa, že československý štát už
naprosto uspokojil penzijné nároky všetkých
bývalých uhorských verejných zamestnancov
na Slovensku, že už nieto prepustených jednotlivcov
s nárokom penzijným, lebo pokiaľ ešte
sú tu nepenzionovaní prepustení zamestnanci,
títo nie sú československými štátnymi
občany. A totiž jestvovanie viac ako 1300 nepenzionovaných
prepustených zamestnancov, československých
štátnych občanov, proste zapreli.
Podľa toho československý štát
žiadal, aby mu bola vydaná jemu pripadajúca
kvóta z jednotlivých penzijných fondov v
Budapešti, ktoré budú rozdelené. Je
však prirodzené, že vzhľadom na to, že
na Slovensku je ešte takmer 1300 prepustených verejných
zamestnancov, československých štátnych
občanov, s nárokom penzijným, maďarský
štát neukazoval ochotu k vydaniu penzijnej kvóty,
lebo prvým a najpodstatnejším predpokladom
toho je, aby kvóta táto rozdelená bola k
uspokojeniu penzijných nárokov tunajších
prepustených zamestnancov. To bola príčina,
že otázka táto ani do dnes nie je vyriešená.
Podľa toho je eminentným záujmom československého
štátu, aby najprv upravil vec prepustených
zamestnancov, lebo až po úprave tohoto predpokladu
budú vyhliadky na dohodu so štátom maďarským
čo do rozdelenia penzijných fondov a zároveň
na definitívnu úpravu penzijných pôžitkov
záložných penzistov, československých
štátnych občanov. Uzavretie tejto dohody, ktorá
sa podobá dohode rakúskej, je jedným z najsúrnejších
úkolov vlády. Dotiaľ nemožno vôbec
hovoriť o konsolidácii.
Keďže návrh zákona neupravuje náležite
pôžitky staropenzistov a ani na ostatných penzistov
neberie zreteľ, o prepustených bývalých
uhorských zamestnancov však vôbec sa nestará,
ochotný som odhlasovať ho len v jednotlivých
paragrafoch, v ostatných jeho častiach však
ho neprijímam. (Potlesk poslanců maďarské
strany národní.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Dále je přihlášen p. posl. Čermák.
Uděluji mu slovo.
Posl. Čermák: Slavná prázdná
sněmovno! My tu komedii hrajeme teď s sebou. (Veselost.)
Předem chci upozorniti na řeč posl. Brodeckého
o pensistech učitelích, kteří šli
podle percentuálního výměru do pense.
Když my jsme v tomto smyslu podávali opravné
návrhy ve výboru soc.-politickém a rozpočtovém,
byli jsme zesměšňováni "Večerníkem
Práva Lidu" ze dne 2. února, že prý
komunističtí poslanci si ani tuto předlohu
nepřečtou, že prý na tom nepracují,
ale potom něco podávají, aniž vědí
co. Dnes však jsme slyšeli, že to nebylo jen tak
z nějaké nepřipravenosti, nýbrž
pan Brodecký zde zdůrazňoval, že
je to nutné a v tom smyslu také opravné návrhy
podávají. Tedy páni z "Práva
Lidu" nás chtějí mentorovati, ale teď
nevíme, kde jsou ti hlupáci, zdali v redakci "Večerníku
Práva Lidu", či na naší straně.
Podle toho však, co jsme slyšeli, jsou hlupáci
v redakci "Večerníku Práva Lidu".
Projednáváme vládní návrh o
příplatcích státním zaměstnancům
ve výslužbě, ale všechno toto plýtvání
energií je zde úplně zbytečné,
jako při všech jiných zákonech, které
se zde projednávají. Předkládáte
všechny tyto vládní návrhy parlamentu
jen pro formu, abyste vzbudili zdání demokracie.
Všechny vaše návrhy proběhnou mašinerií
vašeho "demokratického" parlamentu a konečně
vycházejí po celé té proceduře
odtud tak, jak sem byly podány. Naše návrhy
všechny zamítáte. V ústavních
zákonech máte, že všechna moc pochází
z lidu, ale ještě nikdy zde nebyla respektována
vůle lidu. Vůle lidu je vůbec umlčována
kulkou, pendrekem nebo kriminálem, jak se stalo nejednou,
když velká většina obyvatelstva projevila
svou vůli na ulici, když poznala, že zde nevládne
a neslouží se lidu, že vůle mas není
respektována, nýbrž že je zde zastřená
diktatura buržoasie, zahalená rouškou t. zv.
demokratického parlamentarismu. Jsou sem vysláni
zástupci chudými pracujícími rolníky,
dělníky, živnostníky, státními
zaměstnanci atd., aby zde hájili jejich zájmy.
Avšak jejich zájmy mimo komunistů nikdo nehájí.
Zde děláte politiku v zájmu bank, velkoprůmyslu.
velkostatků a hierarchie. Zastupujete zde všechno
možné, i pána boha, jen ne pracující
chudý lid. Všechny vaše zákony mají
tendenci proti lidu a k jeho zotročení, bez rozdílu,
jsou-li ve vládě socialisté či nikoliv,
neboť socialisté slouží stejně
věrně buržoasii a jejímu režimu
ve vládě jako v loyální oposici, což
již nesčetněkráte dokázali. Neštěstím
proletariátu je, že ještě část
pracujících jest ovládána klerikalismem,
nacionalismem a sociálním patriotismem, a proto
ta troufalost buržoasie, která neustoupí jenom
moci. A vaší politikou hyenismu přesvědčujete
proletariát sami, že to po dobrém nepůjde.
Abych přešel k věci. Ve vládním
návrhu není snaha odčiniti křiklavé
rozdílnosti. Tomu, kdo dostává požitky
vyšší, bude tímto návrhem ještě
více přidáno, a tomu, kdo dostává
žebráckou almužnu místo pense, nebudou
upraveny požitky k snesitelnějšímu životu.
I po jiné stránce, jak uvedu, jsou strašlivé
nesrovnalosti, které se namáháme - ale nadarmo
odstraniti. Na př. popřevratoví pensisté,
kteří odešli na odpočinek, a pensisté,
kteří odešli do pense docela před 2 1/2
rokem, jsou zkráceni ročně až o 5080
Kč, takže mnozí v nejlepším případě
mají 80% odpočivného nových pensistů.
U učitelů jsou případy, kde za stejnou
službu, za stejná léta, má starší
pensista o 6000 až 10.000 Kč méně nežli
jeho šťastnější mladší
kolega. U pensistů měšťanských
škol jeví se rozdíl ještě markantněji,
neboť mají méně o 10 až 12 tisíc
Kč ročně. Pamatujeme v našich návrzích
i na ty vysloužilce a pensisty, kteří odešli
do pense před 1. září 1919 a zvláště
na zřízence a podúředníky,
kteří sloužili řadu let ve stavu provisorním
nebo z jakýchkoli důvodů nepostupovali a
následkem toho jim také pense byla vyměřena
z nižšího služného. A to by šlo
odčiniti jen zrovnoprávněním a propočítáním
služební doby pensistům. Tito nejubožejší
nemohou vzhledem k svému stáří o žádné
zaměstnání se ucházeti a také
by se jim žádného zaměstnání
vzhledem k nynějším poměrům a
nezaměstnanosti nedostalo.