Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V nejbližších dnech má se konati v Bělehradě veliký proces proti 24 vůdcům dělnického hnutí a revolučním intelektuálům. Jsou žalováni na základě zákona na ochranu státu a hrozí jim trest smrti, v nejlepším případě trest dlouholetého, až dvacetiletého žaláře. Reakční teroristický a korupcí veskrz prolezlý režim jugoslávský má v úmyslu skoncovati proces během jediného dne a odsouditi obžalované k smrti, případně k dlouholetému žaláři. To se má státi tak rychle proto, aby znemožněno bylo obžalovaným, kteří jsou úplně bez prostředků, opatřiti si obhájce. Teroristický režim jugoslávský chce skončiti proces během jediného dne také hlavně proto, aby veřejnost, zejména veřejnost dělnická a pokroková, byla postavena před hotovou skutečnost a neměla možnosti protestovati proti zločinnému jednání jugoslávského vládního režimu a aby jí byla vzata možnost upozorniti cizinu na zločin, který má býti spáchán na obžalovaných.

Obžalovaní jsou: Radomír Vujovič, medik, Otakar Kersovani, bývalý šéfredaktor časopisu "Novosti" a generální sekretář jugoslávské ligy proti teroru, dr Labud Kusovač, žurnalista, dr Slavko Schlesinger, redaktor "Novosti", dr Sima Markovič, bývalý poslanec, Lazar Štefanovič, generální sekretář neodvislých odborových organisací, Nikola Kotur, studující architektury, Pavle Kovačevič, student, Gojko Zamarčič, student, Gregor Vujevič, student. Dále jsou žalováni mladiství dělníci a dělnice: Luka Madjarač, Vasilie Stokie, Vogoslav Todorovič, Sáva Medan, Josip Gázi, Obre Nikolič, Danilo Guja, Alexandr Zdravkovič, Miloslav Urosevič, Josip Radovolja, Vukota Cetkovič, Petr Petkovič, Niko Vujevič.

Jmenovaní jsou všichni žalováni pro svoji příslušnost ke komunistické straně a pro činnost v odborových organisacích. Jako obžalovací materiál slouží řada časopisů a brožur v cizině legálně vydaných. Dále pak opírá se obžaloba o "doznání" obžalovaných, které bylo vynuceno nelidským týráním, jehož se na obžalovaných dopouštěla bělehradská policie. Na řádění policejních bestií upozorněna byla celá veřejnost nejen komunisty, nýbrž i příslušníky nesocialistických stran. Policejnímu řádění a teroru v Jugoslavii vystaveni jsou všichni odpůrci nynějšího vládního režimu, zejména však dělníci a sedláci. V posledních dnech vůdce chorvatských sedláků Štěpán Radič upozornil celý svět na zločinný násilnický režim v Jugoslavii. Komunistická strana považuje za povinnost proti tomuto řádění bílého teroru co nejostřeji protestovat. Jako odsuzujeme bílý teror v Jugoslavii, tak na druhé straně vyslovujeme svoje sympatie obětem tohoto teroru. (Souhlas komunistických poslanců.)

Stejně tak upozorňujeme celou veřejnost, zejména však veřejnost proletářskou, na řádění bílého teroru v druhé zemi, která je členem Malé Dohody, v Rumunsku. 30. ledna zahájeno bylo před válečným soudem v Bukurešti líčení proti bývalému poslanci a dělnickému vůdci Borisu Štefanovu a jeho pěti soudruhům. Boris Štefanov držen jest již dlouhou dobu ve vězení pověstné rumunské siguranzy, kde je vystaven nelidskému týrání. Jeho soudruh Tkačenko byl rumunskou siguranzou úkladně zavražděn, a když nepodařila se vražda chystaná proti Borisu Štefanovu, má býti fysicky zničen žalářním režimem. Proces Borise Štefanova byl již devětkrát odročen, protože prý chyběli důležití svědci. Ve skutečnosti je tento proces odkládán proto, že nebylo vůbec materiálu k podání žaloby. Také Boris Štefanov má býti souzen s vyloučením veřejnosti. Dva obhájci z Paříže, Junker a Dalbert, kteří přijeli do Bukurešti, aby převzali obhajobu Borise Štefanova a soudruhů, byli bukurešťskou vládou vypovězeni. Tento akt dokazuje, že zločin, který chce spáchat rumunská justice na Borisu Štefanovu, nesnese světla veřejnosti. Proti tomuto zločinu protestovali francouzští socialističtí a komunističtí poslanci a senátoři, ba dokonce se k protestu připojilo i několik radikálních socialistů francouzských. Také klub komunistických poslanců v československém parlamentě považuje za povinnost co nejostřeji protestovat proti zločinu, který chce spáchati rumunská justice na vůdci rumunského proletariátu.

Konečně považujeme za svoji povinnost protestovat proti persekuci komunistů a levých socialistů ve fašistickém Polsku. Vláda diktátora Pilsudského chystá se k volbám do polského sejmu. Polský sejm má býti povolným nástrojem v rukou fašistického diktátora Pilsudského. A proto volební přípravy konají se ve znamení nejpustšího teroru. Nejen že nejsou uznávány kandidátky komunistické strany, nýbrž jsou znemožňovány oposiční kandidátky vůbec. Oposiční vůdcové, ať dělničtí nebo rolničtí, jsou persekvováni a žalářováni. Byla inscenována řada politických procesů. V prosinci byl skončen v Lucku proces proti 57 ukrajinským a židovským rolníkům a dělníkům z okrajové oblasti polské Volyně. V lednu konán byl obrovský proces ve Vladimíru Volyňském. V Lucku i ve Vladimíru Volyňském docházelo za procesu k provokacím a krutému mučení, jehož obětí byli obžalovaní. Všichni obžalovaní prohlásili, že stali se obětí provokatéra Litvienice, jenž byl ze začátku zatčen, pak však propuštěn, aby ještě úspěšněji mohl prováděti své provokatérské řemeslo. Obžalovaný Liebermann doznal při mukách na policii, že psal protokoly schůzí strany. Ukázalo se později, že toto doznání bylo nepravdivé, byloť vynucené mučením na policii. Sami grafologové, povolaní soudem, konstatovali, že předložený rukopis není rukopisem obžalovaného. Přesto však byl obžalovaný fašistickým soudem odsouzen ke 2 rokům těžkého žaláře.

U jiného z obžalovaných nalezeno bylo při prohlídce 160 archů papíru, 3 ocelová pera a lahvička kopírovacího inkoustu, což stačilo, aby i na něho podána byla žaloba. Obžalovaný Vantucha dopustil se toho "zločinu", že u něho byl nalezen dopis, adresovaný poslanci Paszczukovi, v němž jej prosí, aby se ujal jeho ženy, odsouzené k 6 letům žaláře ve Vladimíru. Tento důkaz postačil soudu ve fašistickém Polsku, aby odsoudil obžalovaného k 6 rokům žaláře.

Mučení politických vězňů není v Polsku zvláštností. Rány kolbami, tisknutí rukou v železném lisu, bičování na paty, vystavení vězňů za velikého mrazu, štvaní psů na ženy, to vše jsou methody policie v Polsku, zejména v okrajových oblastech. Při procesu v Lucku odsouzeno bylo 150 dělníků a rolníků úhrnem k 1050 rokům těžkého žaláře, z toho 9 k žaláři doživotnímu. (Slyšte!)

Persekuce nevztahuje se pouze na komunisty. Jsou jí vystaveni i socialisté. Ba dokonce v těchto dnech zatčen byl člen exekutivy II. internacionály dr Kruk, jehož soudruh Moraczewski sedí ve vládě p. Pilsudského. To jest něco podobného, jako u naší sociální demokracie. Její polská fronta sahá od Belvederu až do kriminálu, tak jako zde svého času sahala od Pankráce až po Hradčany.

Proti všem těmto aktům bílého teroru, jak v zemích Malé Dohody, v Jugoslavii a v Rumunsku, tak i v Polsku komunistická strana československá jménem pracující třídy tohoto státu co nejostřeji protestuje. Jsme přesvědčeni, že bílý teror nezachrání buržoasii a její režim před proletářskou revolucí. Jsouce si vědomi této skutečnosti, budeme my v Československu stejně jako naši soudruzi zahraniční bojovati proti buržoasii a jejímu aparátu všemi prostředky.

Pryč s bílým terorem! Pryč s fašistickou diktaturou! Ať žije vláda dělníků a rolníků! (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Krebs. Dávám mu slovo.

Posl. Krebs (německy): Slavná sněmovno! Návrh zákona, jímž se dnes zaměstnáváme, odůvodňuje se tím, že zrušení pasových vis vyžaduje naléhavěji kontroly domácího pracovního trhu než kdy jindy. Důvodová zpráva pak uvádí, že větší svazy zaměstnanců v Československé republice žádaly podobného zákona. A dále se při projednávání v soc.-politickém výboru a rozpočtovém výboru rozličně poukazovalo na to, že i sousední země mají podobné zákony, že tedy i Československá republika musí míti takový zákon, aby chránila domácí pracovní trh. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.) Jest zvláštní, že právě občanská vláda, která nyní řídí věci většiny, náhle uznává žádost určitých odborových organisací a s velkolepou rychlostí se přimlouvá, aby se stala zákonem. (Výkřiky na levici.) Nevíme sice, které organisace tuto žádost pronesly, neboť víme, že i české odborové oganisace jakož i jejich zástupci ve sněmovně tento zákon v této formě odmítají. Jest tedy více než zvláštní, že si vláda náhle hraje na prováděcí orgán nějakých anonymních organisací a zde tak rychle splňuje žádost těchto organisací, zatím co jinak při splňování jiných organisačních požadavků, kde skutečně jde o sociální a životní zájmy příslušníků onoho povolání, není hotova projeviti ani nejmenší ochotu. (Souhlas na levici.) Ve skutečnosti skrývá se za tímto zákonem přece něco jiného. Nerad bych totiž řekl, že to jest obava před přistěhovalectvím nových německých sil do republiky, nýbrž považuji spíše za zcela užitečný agitační a propagační materiál pro určité politické vrstvy v republice, aby právě takový zákon byl položen na stůl poslanecké sněmovny. Jen tak si lze vysvětliti, proč se určitý tisk v české veřejnosti zmocnil tohoto zákona a provozuje tak nenávistnou propagandu. Nechci se blíže zabývati projevy této části českého tisku, musím se však vrátiti k něčemu, co se odehrálo v soc.-politickém výboru poslanecké sněmovny. Tam mezi jinými kol. posl. Tučný pronesl tvrzení, jež není možno nechati nevyvrácené. Nebyl bych se vracel k těmto projevům, kdyby to nebyl býval kolega, jenž sám kdysi řídil ministerstvo veřejných prací, byl tedy na vysokém odpovědném místě v této zemi a měl tedy i možnost opatřiti si vždy svůj materiál a také musí věděti, jak dalece jest odpovědný za to, co praví. Kol. Tučný tam pravil, že jest mnoho podniků v republice, v nichž nejen pracují cizozemští dělníci, nýbrž kde tito dělníci jsou ve většině a zvláště poukázal na případ železáren v Třinci. Ale ukazoval i na zaměstnávání četných rakouských krejčí, zvláště v Karlových Varech a v lázeňských místech vůbec a konečně uvedl především příklad, v němž poukazoval na poměry v podniku "Kupferbergwerke Böhmen" v Povrlech v politickém okrese ústeckém. Pravil tehdy, že v tomto podniku jest zaměstnáno 27 československých státních příslušníků, kdežto všichni jiní tam zaměstnaní jsou prý říšští Němci nebo Rakušani. Mohu slavné sněmovně vyložiti skutečný stav věcí, abych ukázal, jakým agitačním a propagačním materiálem se pracuje dokonce i ve výboru, jakým jest výbor soc.-politický. Namáhal jsem se zjistiti poměry v těchto podnicích a tu jsem zjistil, že ze 798 dělníků jest 731 československých příslušníků, že jest tam dále zaměstnáno 25 Rakušanů, 39 říšškých Němců, 2 jugoslávští a 1 polský dělník. Uvedení říšskoněmečtí a rakouští dělníci byli bez výjimky ustanoveni již před válkou, většina jich jest zaměstnána od založení tohoto podniku v r. 1899. Z Rakušanů jest většina kvalifikovaných dělníků, válcovačů a drátařů ze Štýrska, z říšských Němců jest skorem polovina mistrů, druhá polovina jsou kvalifikovaní dělníci. Jde většinou o Vestfálce, které jako odborné dělníky v měďařství lze nalézti na celém světě. Mistři pro pročišťování mědi pocházejí z Mansfeldu v německé říši a jsou to rovněž kvalifikovaní dělníci, kteří se jinde nenajdou. Nyní to srovnejte s daty, která uvedl kol. Tučný. Vůbec tedy nesouhlasí se skutečností, ani v tomto jediném příkladu, že by snad Němci z říše a z Rakouska zaplavovali náš pracovní trh. Celkové naše sociální poměry na to vůbec nevypadají. (Výkřiky na levici.) Československá republika jest totiž, bohužel musíme to říci, zemí, jež jest na tom nejhůře v celé Evropě, pokud jde o mzdové poměry. Podle naší reálné mzdy jsme v Evropě na třináctém místě a říšskoněmeckému dělníku za normálních okolností vůbec ani nenapadne, aby přišel do Československé republiky, poněvadž již podpora v nezaměstnanosti jest v německé říši vyšší než zde u nás mzda, která stále ještě není povolována horníkům, kteří se právě nyní připravují ke stávce. (Něm. výkřiky. - Souhlas na levici.) Československo jest však mimo to typickou zemí dělnického vystěhovalectví. Mírovými smlouvami ztratili jsme velkou část svých průmyslových odbytišť a nemohli jsme jich znovu získati. Máme tedy dnes vystěhovalectví snad ještě větší než kdy jindy, které snad v budoucnosti velmi podstatně vzroste. Nesmíme se klamati tím, že náš průmysl je dnes lépe zaměsnán než před 2 nebo 3 léty. Teprve před několika dny - to jest příznačné - uzavřelo Československo s německou říší smlouvu o zaměstnání československých zemědělských dělníků v německé říši, tedy poskytlo nejpádnější důkaz, že posíláme dělníky hledající práci do svých sousedních zemí a že tomu není naopak. V Německu a v Rakousku jest nyní zaměstnáno nebo vůbec žije devětkrát tolik československých státních příslušníků než je zde u nás říšskoněmeckých nebo rakouských příslušníků. Na území Československé republiky máme 58.673 Rakušanů a 39.660 říšských Němců, úhrnem tedy asi 90.000 cizinců z těchto obou sousedních států. Naopak máme v Rakousku 520.000 československých státních příslušníků a v německé říši 330.000 československých státních příslušníků, úhrnem tedy 830.000. (Výkřiky na levici.) To jest tedy devětkrát více než naopak. Při tom snad jisté vrstvy v Československé republice měly na mysli, že většina z těchto československých státních příslušníků v říši a v Rakousku jsou sudetští Němci; ale i to jsou českoslovenští státní příslušníci a kdyby byli postiženi odvetným opatřením, týkalo by se to státu právě tak, jako kdyby to postihlo Čechy. (Výkřiky posl. inž. Junga.) Při tom dlužno uvážiti - důvod, na nějž upozornilo "České Slovo" - že právě mezi těmito československými dělníky v Rakousku a v německé říši jsou zaměstnáni převážně dělníci, kteří pracují za nízké mzdy, kdežto lepší místa v sousedních zemích mají sudetští Němci. To nenastalo z nějakých politických důvodů, nýbrž ze sociálního složení obou národů v naší zemi. Při odvetných opatřeních, obáváme se, nebo chcete-li, neobáváme se, mohli by právě příslušníci vašeho národa snad býti na tom hůře než naši. Ale vyšetřujeme-li dnes, potřebuje-li republika takový zákon, a vy říkáte, že ho potřebuje, poněvadž i v sousedních státech jsou takové zákony, musíme se tázati, proč v sousedních státech byly tyto ochranné zákony vytvořeny a proč byl u nás vytvořen tento zákon. V německé říši byl zaveden zákon o pracovním průkazu ze dne 22. července.1922, tedy v době, kdy německá říše byla ve velmi těžké hospodářské krisi, v době ohromné nezaměstnanosti a inflace, kdy byla zničena německá měna, kdy tisíce a tisíce průmyslových podniků bylo zastaveno. V této chvíli byl v německé říši zaveden tento nouzový zákon. V Rakousku byl rovněž usnesen spolkový zákon, jak se výslovně praví, o dočasném omezení zaměstnání cizozemských dělníků a zaměstnanců dne 19. prosince 1925. Tedy i tam v době, kdy nezaměstnanost dosáhla nejvyššího stupně a kdy Rakousko bylo ve stavu zoufalství, krise, nezaměstnanosti a nouze. Ale co máme u nás? V r. 1923 měli jsme 321.000 nezaměstnaných. V prosinci 1927 máme naopak jen 35.770 nezaměstnaných. Máme dnes jen desetinu nezaměstnaných z r. 1923 a o nezaměstnanosti již nelze vlastně dobře mluviti. To jest ta část dělnictva, o níž jsem mluvil dnes na začátku své řeči, která právě pro ztrátu odbytišť Československé republiky, pro roztříštění starého hospodářského území jest trvale odsouzena k nezaměstnanosti a jež pravděpodobně v Československé republice nebude již nikdy trvale zaměstnána, takže bude moci nalézti znovu zaměstnání jen v sousedních územích. Ochrana pracovního trhu jest u nás v této chvíli nejen nepotřebná a zbytečná, nýbrž zhoršuje i možnost napraviti všechny nesnáze, které způsobila poválečná doba. Tu se táži většiny, která se dnes chystá přijmouti tento zákon: Nemají snad ve střední Evropě nikdy padnouti zdi, vystavěné proti jiným hospodářským územím? Začínáme nebo aspoň chceme začíti rušiti visa. Chceme tím usnadniti styk mezi jednou a druhou zemí, ale v téže chvíli zákonem o tak zvané ochraně domácího pracovního trhu budujete novou závoru, (Souhlas na levici.) jež nejen že neposkytne žádné ochrany našim domácím dělníkům, nýbrž naopak oné části dělníků, kterou již nebudeme moci zaměstnati a jíž náš průmysl nebude moci nikdy zaměstnati, odnímá možnost vystěhovati se do Rakouska nebo do jiných sousedních států. Kdybyste se byli postavili na opačné stanovisko, kdybyste byli řekli, že Československá republika jest jediným státem ve střední Evropě, jenž takového zákona nemá a jenž právě proto, že ho nemá, mravním právem může žádati, aby i sousední státy zrušily tato omezení, jež jsou jen výstřelky poválečných poměrů, pak byste konečně jednou, snad po prvé v dějinách tohoto státu, měli možnost vzorně kráčeti v čele rozvoje středoevropských poměrů.

Dovolte mi, abych se krátce vyjádřil k zákonu samému a k jeho jednotlivým ustanovením. Jak jsem již uvedl v sociálně-politickém výboru, bylo mnoho převzato z obdobných zákonů německé říše a Rakouska, byly doslovně převzaty celé kapitoly, celé paragrafy. Ale bohužel, jak jsme musili výslovně zjistiti, byly to vždy nejhorší paragrafy, vždy ty, které mají nejhorší následky. Tak nepřevzal československý zákon právě výborných ustanovení jak rakouského tak také říšskoněmeckého zákona, že povolení přijímati cizince vydávají okresní organisace - v každé z obou zemí jsou jiné - tedy místní správní úřady. Naopak vy jste povolujícím orgánem ustanovili zemskou politickou správu. Táži se většiny: Domníváte se skutečně, že zemské politické správy jsou sbory tak skvěle a tak rychle pracující, že budou moci vydati v rozhodující chvíli povolení nastoupiti práci dosti rychle? Můžete dále ručiti i za to, že se při tomto povolovacím řízení u zemské politické správy bude postupovati také podle potřebné věcné znalosti? Nevíme snad, že zemská politická správa vydává každé povolení tak, že se dotáže příslušné okresní politické správy, která zase vyšle do onoho místa četníka, tedy instanční cestou, jež trvá nejméně 1 až 1 1/2 měsíce? Pak se spis vrátí a zemská politická správa pravidelně rozhodne tak, jak to navrhne politická správa I. stolice. Co vidíme i u tohoto zákona - jest to zcela nepatrný, snad podřadný zákon, jest však typický pro celého ducha - jest naprosté vyloučení všeho vlivu jak zájemců, tedy těch, jichž se především týká, tak také vyloučení všeho místního spolurozhodování nebo místního vlivu. Také tímto zákonem nezamýšlí se nic jiného než zříditi ztrnulý centralismus. Ani zde nechcete nic jiného než zříditi československý výsostní stát, v němž poddaný, nikoliv svobodný demokratický občan - my jimi v tomto státě vůbec nejsme - má prostě poslouchati byrokrata. (Souhlas na levici.) O tom svědčí nejen toto ustanovení, nýbrž i způsob, jak se tento zákon dostal do sněmovny.

Když byly uveřejněny první narážky, že vláda zamýšlí vydati takový zákon, ozvala se ze všech zúčastněných vrstev bouře protestu. Upozorňuji, že tento zákon - právě proto, že se na něm usnesla měšťácká většina - nebyl předložen obchodním komorám, aby o něm podaly posudek, že nebyly dotázány ani Poradní sbor pro otázky hospodářské, ani odborová komise, ba ani organisace podnikatelů. Tento zákon prostě opsal nějaký ministerský úředník od sousedních států a nepřihlížel při tom k požadavkům našeho hospodářství, nezkoumaje při tom vůbec tržních poměrů této země, a tak se stalo, že četná nutná ustanovení v tomto zákoně scházejí.

Pro nás jest velice důležitá otázka hraničářů. Připomínám, že na celé šumavské hranici od Nýrska až k Vyššímu Brodu sta a tisíce obyvatelů Šumavy, tedy československých státních příslušníků, pracuje jako lesní dělníci v Bavorsku a že nyní snad učiní velice špatné zkušenosti. Upozorňuji, že na celé hranici od Aše až po Opavu tisíce a tisíce pohraničních dělníků odchází od nás na práci do německé říše, kdežto říšští Němci k nám vůbec na práci nechodí nebo jen v nejřidších případech. Především bych rád poukázal i na to, že jsou v tomto návrhu zákona četná ustanovení, proti nimž se velice energicky musíme ohraditi. Tak na př. ustanovení, že má zákon zpětnou platnost pro všechny cizozemské zaměstnance a dělníky, kteří od 1. května 1923 jsou v této zemi zaměstnáni. To prakticky znamená, že když ročně přichází do země asi 4000 cizích dělníků a zaměstnanců, že asi 12.000 lidí od zítřka, kdy zákon nabude účinnosti, bude v naprosté nejistotě, nebudou-li již příštího týdne nebo příštího měsíce míti v kapse rozkaz, aby se vzdali své dosavadní práce. Proto jsme podali návrh, aby zákon získal zpětnou platnost teprve od 15. listopadu 1927.

Dále bych upozornil, že vůbec není opravného prostředku proti zamítavému rozhodnutí, že tedy ten, jenž byl zamítnut, nemůže se naprosto odvolati proti tomuto zamítnutí. Dále bych rád poukázal na nynější praxi, která i příště má býti podržena, na mimořádně vysoké poplatky za úřední výkony. Podle zákona ze dne 16. prosince 1926 může ministerstvo sociální péče nebo zemská politická správa vybírati poplatky od 20 do 1000 Kč za každý jednotlivý případ a také to činí. Ba dokonce nad to se praktikuje, že každý podnikatel za každého cizozemského dělníka, lhostejno jakého druhu, musí zároveň zaplatiti ročně 100 Kč jako poplatek za úřední výkon, částku neobyčejně vysokou.

Při této příležitosti a při způsobu, jak tento zákon povstal, rádi bychom se přece tázali, zda poslanecká sněmovna nepokládá způsob, jak se u nás v poslední době, ale již i dříve dělaly zákony, za ponižující, že se takové řízení stále více rozmáhá. Několik ministerských úředníků vyrobí prostě návrh zákona, většina jej přijme beze vší změny. Usilovali jsme věcně založiti důvody svých návrhů. Ve výborech jsme poukazovali, že jednou z nejdůležitějších nutností jest, aby povolovací místa byla přeložena z oboru působnosti politické správy druhé stolice do místních, okresních úřadů. Všechny tyto věci byly zamítnuty, prostě proto, poněvadž se většina vůbec nenamáhá důkladně zkoumati věcné důvody a poněvadž se na druhé straně stalo zvykem, že vše, co povstalo v ministerstvu, většina prostě přijímá a promrskává. Rádi bychom se zde tázali, kdo vlastně jest tvůrcem zákonů; jest to vůbec ještě parlament či jsou to vlastně zcela neodpovědné živly, jež tuto sněmovnu snižují na stafáž, jež tuto sněmovnu stlačují na povolovací stroj? Je-li většině dobře v této úloze kývalů, pak velice litujeme tohoto parlamentu a jeho většiny. Ale pak se také nedivte, že se ztrácí důvěra v každý parlamentarismus, jenž vlastně by měl býti základem demokratické správy, demokratické vládní soustavy, že ztrácí v obyvatelstvu všechnu vážnost a stále více pozbývá vážnosti.

V soc.-politickém výboru navrhli a odůvodnili jsme resoluci. Tento resoluční návrh směřuje k tomu, aby vláda byla vyzvána, aby použila každé možné příležitosti, aby se sousedními státy uzavřela zvláštní smlouvy o zahraničním zákonodárství, aby se odstranilo těžké zkracování pracujícího obyvatelstva a hospodářských poměrů, v zákonodárství, jímž se cizinci vzájemně jen týrají. Tato resoluce byla přijata. A téhož dne, kdy v Praze zasedala mezinárodní odzbrojovací komise se zahraničními zástupci, bylo by bývalo velice zvláštní, kdyby většina byla ve výboru zamítla takový resoluční návrh, již proto, že zákon sám předstírá, že jest jen přechodným, výjimečným zákonem. Pánové, právě tato resoluce bude snad ve zcela krátké době zkušebním kamenem toho, mínili-li jste to skutečně poctivě. Za krátko bude zajisté možno s tím nebo oním sousedním státem - nemusí to přece býti právě Německo nebo Rakousko, sousedíme přece také s Maďarskem, Polskem a Rumunskem - uzavříti dohody, jež by umožnily odstraniti toto trýznění. Z uvedených důvodů musí naše strana hlasovati proti návrhu, poněvadž tento zákon považuje za krok zpět v rozvoji spolupráce národů a států. (Potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce pořadu.

Nebude-li námitek, projednáme nyní z dnešního pořadu ještě druhá čtení a záležitosti imunitní. (Námitek nebylo.)

Námitek není.

Přistoupíme tudíž k projednávání odst. 4, jímž jest:

4. Druhé čtení osnovy zákona o náhradě ošetřovacích útrat za příslušníky hlavního města Prahy ve všeobecné nemocnici v Praze (tisk 1417).

Zpravodajem výboru pro veř. zdravotnictví jest p. posl. dr Rehák.

Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. dr Rehák: Nemám zmien a navrhujem, aby bola osnova prijatá aj v čítaní druhom.

Místopředseda inž. Dostálek: Poněvadž není návrhů opravných ani změn textových, přistoupíme ke hlasování.

Kdo ve druhém čtení souhlasí s osnovou zákona tak, tak ji poslanecké sněmovna přijala ve čtení prvém, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím poslanecká sněmovna přijala tuto osnovu zákona též ve čtení druhém.

Zbývá nám ještě hlasovati o resoluci, otištěné ve zprávě výborové.

Kdo souhlasí s touto resolucí, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Resoluce tato jest přijata.

Tím vyřízen jest 4. odst. pořadu.

Přistoupíme k projednávání dalšího odstavce, jímž jest:

5. Druhé čtení osnovy zákona, kterým se stanoví doba nové organisace pro krajské soudy v Pisku a v Plzni (tisk 1416).

Zpravodajem výboru ústavně-právního jest p. posl. dr Daněk.

Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. dr Daněk: Není oprav.

Místopředseda inž. Dostálek: Návrhů oprav ani změn textových není.

Kdo ve druhém čtení souhlasí s osnovou zákona tak, jak ji poslanecká sněmovna přijala ve čtení prvém, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím poslanecká sněmovna přijala tuto osnovu zákona také ve čtení druhém.

Rozhodneme ještě o resolučních návrzích. Žádám pana zpravodaje, aby se o nich

vyjádřil.

Zpravodaj posl. dr Daněk: Slavná sněmovno! Již ve svém referátě vyjádřil jsem se proti resolucím, které byly podány, a na tomto zamítavém návrhu trvám. Resoluce obsažené ve zprávě výborové doporučuji ku přijetí.