Předseda (zvoní): K
této věci jsou přihlášeni řečníci,
zahajuji proto rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta
řečnická byla stanovena 25 minutami. (Námitek
nebylo.)
Námitek není. Návrh můj je přijat.
Ke slovu jsou přihlášeni řečníci:
na straně "proti" pp. posl. Landová-Štychová,
Langr, Katz, Horpynka; na straně
"pro" pp. posl. Ježek
a Biňovec. Dávám
slovo prvému řečníku, pí posl.
Landové-Štychové.
Posl. Landová-Štychová:
Dámy a pánové! Stalo se už tradicí
vládních kruhů v Československé
republice, že všechny takové zákony a
novelisace, které hluboko zasahují do života
pracujících vrstev a mají rozhodující
vliv na snížení jich životní úrovně,
jsou předkládány v polosváteční,
neklidné době předvánoční.
Myslím, že počítáte také
letos s roztěkanou myslí nejen u většiny
svých poslanců, nýbrž i u voličstva,
a věrni té své tradici z dob všenárodní
idylky, přicházíte s řadou zákonů,
kterým by v lednu a později byla veřejností
věnována větší pozornost.
Patří k nim také předloha zákona
o prodloužení účinosti a doplnění
zákona o mimořádných opatřeních
bytové péče s příslibem celkové
novelisace všech ustanovení dosud rozdělených
bytových zákonů a sice nejen o bytové
péči, ale i o stavebním ruchu a ochraně
nájemníků.
Jaké tendence se mají v této celkové
novelisaci uplatniti, poznali jsme již z návrhu zákona
bytového (tisk 460), který sice byl odvolán,
ale nikoli za účelem zásadního zlepšení
ve prospěch pracující třídy.
Důvodová zpráva zmíněného
návrhu bytového zákona je odrazem všeho
toho, co v této otázce psal tisk těžké
buržoasie, jako by totiž konsolidace kapitalistického
systému u nás znamenala všeobecné zlepšení
hospodářských poměrů, což
je v naprostém rozporu se skutečností. Nemohu
ani říci, že by se zde jednalo o optimism,
nýbrž jde tu o vědomé přehlížení
potřeb hlavně dělníků a já
zde poukazuji zejména na publikaci dr Stockého "Veřejná
podpora stavebního ruchu v ČSR",
která svým rozborem, jímž chce zhodnotiti
předpoklady státního zásahu v ukojování
potřeby bydlení v ČSR, je vlastně
dokladem nad všecky jiné jasnějším,
že otázka zvýšení katastrofálně
ohrožené zdravotní úrovně nejširších
pracujících vrstev je
v rámci kapitalistické společnosti naprosto
neřešitelná!
Jsme zde stále v začarovaném kruhu zlevnění
práce nebo zdražení produktu, které
obé děje se vždy na útraty dělnictva
a druhých pracovních kategorií. To už
je přece tak obligátní postup, zlevní-li
o něco málo určitý produkt, snižuje
se mzda 5 až 10krát a zvýší-li
se o 2 % mzda, zvýší
se na její konto i cena řady produktů o více
než 5 až 10 %.
Řeší-li na př. dr Stocký otázku
bytovou s tohoto stanoviska jen kapitalisticko-hospodářského,
odmítaje mísiti je s hledisky
soc. politickými, jak sám doznává,
a nebera vůbec zřetele na stanovisko zdravotnické,
které by mělo stát na prvním místě
a o kterém mlčí, pak ovšem nemůže
než přitakati odbourání ochrany nájemníků
a bytové péče vůbec, ponechávaje
z opatrnosti jen pro ty nejubožší krátkodobou
lhůtu ochrany na 3 až 5 let, a vyslovuje se též
pro zrušení stavebních podpor malým
stavebníkům.
Je opravdu charakteristickým způsob, jakým
se autor snaží zdůvodnit oprávněnost
zvýšení činží. Praví,
že tu bude přicházeti v úvahu pouze
75 bytů, z nichž je podle statistiky zabráno
průmyslem 36,3 %,
obchodem 15,4 %, dopravou 10,5 % a advokáty
0,5 %, celkem tedy 62,7 %. Bytů ve
vlastních domech je 15 %,
bytů naturálních 10 %,
celkem 25 %, takže z celkového počtu
144.700 bytů zbývá 12,3 %,
nebo-li 15.784 bytů pro gážisty. Uvádí,
že platí-li gážisté z celkové
činže, která činí 102,263.386
Kč, pouze 13,833.655 Kč, takže na průmysl,
obchod, dopravu a advokáty zbývá 88,429.731
Kč, nebude tu prý vlastně nikdo citelně
poškozen leda gážisté, jímž
konečně může stát služné
o tolik zvýšiti, což prý bude i pro stát
výhodnější.
Dr Stockému se stal při zpracování
tohoto rozboru malér - zapomněl úplně
na dělnictvo, na maloživnostníky a malobchodníky.
Ztratili se mu při výpočtech právě
v průmyslu, obchodu a dopravě jako nepříjemný
balast, který ho mátl v konstrukci celého
toho švindlu se statistikami. Věru že si zaslouží
od svých kapitalistických pánů či
kolegů uznání za to, jak dovedl ukliditi
ze svého rozboru miliony těch, pro které
odbourání ochrany nájemníků
znamená katastrofu, a jak pěkně dovede naznačiti
nový způsob obtížení státního
a vůbec veřejných rozpočtů
ve, prospěch majitelů domů a na účet
veřejných zaměstnanců, kteří
by přes to ještě na tuto podařenou výpomoc
dopláceli.
Myšlenka se ujala, a také "Pražské
společenstvo stavitelů" a "Ústředna
společenstev stavitelů v ČSR" ve své
schůzi 4. prosince t. r. vyslovily požadavek zrušení
ochrany nájemníků, postupné 6tinásobné
zvýšení činží a zvýšení
příbytečného úřednictvu.
Kdo dá příbytečné
dělnictvu, z čeho ono má platiti zvýšené
nájemné, kdo bude platiti zvýšené
nájemné za malobchodníky a maloživnostníky,
jak chrániti před katastrofou všechny ty, kdo
už dnes nemohou unésti činžovní
náklady a tísní se v nedostatečných
bytech, o tom tito páni nemluví.
Líčí věci tak, jako je líčí
důvodová zpráva k odvolanému vládnímu
návrhu tisk 460. Jakoby všechno bylo v nejlepším
pořádku, jakoby konsolidace kapitalistického
systému u nás znamenala současně uspokojivé
uspořádání a zlepšení
poměrů všech vrstev, tedy i dělnictva
a ostatního proletariátu. Jakoby i otázka
bytové nouze byla už tak dalece vyřešena,
že není již ochrany nájemníků
a nějaké péče vůbec třeba.
Zatím však opak je pravdou, stav je horší
l než roku 1918, neboť dnes máme v Československu
o 1/4
mil. nebydlících a špatně bydlících
více než r. 1918, o čemž se můžete
sami přesvědčiti, prohlédnete-li si
přílohu č. 1 návrhu bytového
zákona tisk 460. Jenom v Praze se nedostává
podle úředního zjištění
z r. 1926 39.000 bytů pro nebydlící a špatně
bydlící. Co znamená špatně bydleti,
to nám ukazují názorně barákové
a vagonové kolonie ve Velké Praze, kde r. 1926 bylo
6000 obyvatel a za jediný rok stoupl tento počet
na 11.000! "
Nelze při otázce špatně bydlících
opomenouti velmi zajímavého díla "Soupis
bytů v Praze podle stavu z 15. února 1921."
K tomuto dílu vyšla r. 1923 rovněž zajímavá
statistická studie J. Šišky "Přelidněné
byty v Praze", ve které autor definoval nejdříve,
kdy lze nazvati byt přelidněným, a pak uváděl
a rozbíral statistická data.
Podle této studie chybělo v té době
ve Velké Praze 29.606 bytů a 52.411 bytů
bylo přelidněných. Jestliže tedy dnes
chybí ve Velké Praze už více než
39.000 bytů, znamená to, že nezbytně
stoupl i počet bytů přelidněných.
Jako přelidněný platí ze zdravotního
a kulturního stanoviska ten byt, kde na jednu vytápěnou
místnost připadá víc než 2 osoby.
Byty, které jsou obsazeny dvěma nebo více
rodinami, jsou závadné. Takových závadných
bytů bylo tehdy ve Velké Praze 9711. Bytů
o jedné místnosti (kuchyni)
bylo 15.483 a o dvou místnostech (pokoj s kuchyní)
bylo 67.385. Nejméně přelidněny byly
byty o 3 až 4 pokojích v t. zv. lepších
čtvrtích. Čím dále k periferi,
tím více stoupá stav přelidnění
i takových větších bytů.
Nejvíc přelidněny jsou byty dělníků,
přelidněných bytů úředníků
a zřízenců bylo tehdy 16 %.
Nejméně přelidněny jsou
byty v I. a II. poschodí, nejvíce v podzemí,
a to ze 7165 bytů 3449, tedy téměř
polovice byla v pravém slova smyslu lidmi přecpána.
Dnes není lépe, nýbrž hůře.
Nejisté poměry existenční, nezaměstnanost,
polozaměstnanost, nízké mzdy a drahota, která
pro zámožné kruhy vůbec už neexistuje,
ale která drtí proletářské
hospodyně strašnou měrou, nutí je také,
aby se rozdělily o byt buď s podnájemníky,
kteří jí trochu pomohou byt udržeti,
nebo s manžely a dětmi svých zatím již
dospělých dcer a synů, kteří
nemohou s ohledem na tutéž existenční
tíseň vzíti si jiný byt.
Dnes lze podle stoupající bytové tísně
míti za to, že proti 2/5
z r. 1923 jistě přes polovinu obyvatelstva Velké
Prahy trápí se dále v přelidněných
bytech a přibližně stejné procento obyvatelstva
i v ostatních, zejména v průmyslových
krajích republiky - což má strašlivé
následky, jevící se jednak nemocností
a úmrtností tuberkulosou, jednak v rozvratu rodin,
kterému vy podkládáte
naprosto nesprávné příčiny.
Chcete to léčiti zklerikalisováním
škol, náboženstvím, pozdvižením
t. zv. mravní úrovně lidových vrstev.
Zatím však je třeba něčeho jiného.
Je třeba zajištěného práva na
poctivou existenci, na práci a spravedlivou mzdu za
ni, je třeba slušných bytů. Průměrný
člověk je maloměšťák a nechce
nic více než míti zajištěnou existenci
a má-li příjemný byt, je doma rád.
Ale, má-li takovou mučírnu, jaké my
deně vídáme, pak se nedivte, že utíká
do hospody, do biografu, zkrátka všude tam,
kde je teplo a světlo, kde lze trochu zapomenouti té
bídy a hořkosti života.
A ženy, pokud jsou připoutány k domácí
lopotě, vadnou v těchto bytech, stávají
se nervosními a nevlídnými. Není divu.
Co nejvíce průměrnou dnešní ženu
těší, totiž vkusná úprava
a pořádek v domácnosti, toho nemůže
ani za cenu neúnavné námahy udržeti
pro naprostý nedostatek místa.
V našich dělnických bytech se musí dělat
všechno. Tam se pere, vaří i spí - všechno
v jedné místnosti. Tam jsou také všechny
potraviny, nádobí, šatstvo i peřiny.
Vzduch je stále prosycen všemožnými výpary.
Dospělí nemohou se řádně umýti
ani po práci odpočinout, potěšiti se
rozhovorem nebo čtením. Pro chudého není
vlídného, milého domova. Všechno jste
mu vzali, rodinu rozbili a nic nového mu za to nedovedete
dát než jen alkohol, kostel a biograf s pochybnými
ohlupujícími filmy.
Děti trpí za těchto poměrů
desateronásobně. Všude překážejí,
není místa pro jejich hry, školky nestačí
všechny pojmout. Vaše třída má
větší pochopení pro svá domácí
zvířata a květiny než pro naše
proletářské děti. Vaši naivní
filantropové marně útočí na
tvrdá vaše srdce. Vaše vánoční
stromy republiky na náměstích, prázdné,
s chladnými světly a se žebravou pokladničkou
dole, kterou plní zase jen ti, kteří mohou
dát jen z mála, to je obraz
vaší sociální péče. Vy
nechcete nic vidět. Nechcete pochopiti, že taková
něžná bytost, které se říká
dítě, ať pochází odkudkoli, potřebuje
l ke svému vzrůstu čistého vzduchu,
světla, tepla, prostoru, dobré výživy,
pohybu a hodně, co nejvíce radostného
zaměstnání, jinak musí zakrněti.
Hříchy po 11 měsíců v roce
na chudém dítěti páchané vaší
podařenou péčí bytovou nelze odčiniti
za 4 nejvýše 8 neděl prázdninové
péče, která také neplatí pro
všechny potřebné děti.
A naši proletářští školáci?
Jak ti mohou prospívati, když nemohou se v klidu učiti
a psáti úkoly? A vy pro ně stanovíte
numerus klausus na vyšších školách
jako pro neschopné, zatím co naši nadaní
proletářští školáci potřebují
jen řádně se vyspati a najísti. Ráda
bych viděla ty vaše dobře vychované
mazánky, jak by se jim učilo v tom hrozném
prostředí, kde se o nějaké systematické
výchově společenské, na kterou si
tak potrpíte, nedá vůbec mluviti. Totéž
platí o výchově k pořádku a
vkusu. Matky naše tím nesmírně trpí,
ale nemohou si pomoci. Vy jste vini,
vy tomu bráníte, neboť v takovém přelidněném
malém bytě nelze nadlouho věci v pořádku
udržeti. Nelze tu udržeti jistý systém,
který je nutný ve správně řízené
domácnosti stejně jako ve správně
řízené kanceláři. Není
tu dostatek místa. Také všechny technické
vymoženosti nové doby zůstávají
státi před prahem chudých domácností
a všechny věci se proto slézají na jednu
hromadu. Už jen to stálé shánění
a hledání musí proletářskou
hospodyni zprvu znervosniti a na konec otupiti.
Pánové z klerikálních
stran naříkají na všeobecný
pokles mravnosti. Je sice pravda, že tu někde je něco
takového, ale ne v třídě pracující,
nýbrž v třídě vysoké buržoasie,
která dává příklad. Vede k
tomu převýživa, přepych a zahálčivost
zejména žen vaší třídy,
ktere svými choutkami honí
muže vaší třídy jako koně
v cirkuse k šílenému závodu o získání
l prostředků za každou cenu. Toto závodění
má za následek daleko větší procento
zločinosti ve vaší třídě
nežli kolik ho způsobuje zoufalá l bída
v třídě naší, i když na
obou stranách odečteme
případy zločinů, jako následky
degenerace. Toto závodění o získání
prostředků za každou cenu vede také
ke zločiným tendencím všech těch
vašich zákonů, které snižují
životní úroveň proletariátu.
K nim má patřiti také bytový zákon,
který chystáte. Jestliže
už dnes u 39.000 ba i více rodin musí děti
a mládež spáti v přelidněných
bytech pohromadě s dospělými a to nejen ve
stejné místnosti, ale dokonce i ve společných
lůžkách, na slamnících po zemi,
co bude potom, až zvýšíte činže
o 350-500 % jak
to slibujete v bytovém zákoně? Neboť
podle prvé části předlohy mají
býti činže ve starých domech postavených
před r. 1917 zvýšovány každoročně
o 50 % oproti r. 1914 postupně
po 7 roků, tedy až do r. 1934, takže celkem budou
zvýšeny o 350 %. Poněvadž
dosavadní zákoné zvýšení
činží zůstane v platnosti, tedy - i
v předloze samé se to přiznává
- celkové zvýšení v r. 1934 může
stoupnouti až na 500 %.
Zvýšíte do té doby také mzdy
dělnictva a ostatních vrstev pracujícího
lidu do té míry, aby stačili platiti? Je
jisto, že vy si vůbec neumíte představiti
hrůzu života člověka, který chce
se poctivě živiti, který chce žíti
přirozeným, spořádaným životem
a kterému vy tak cynicky béřete všechny
podmínky k tomu.
Včera jsem vám v soc. politickém výboru
přečetla hořký dopis dělnické
matky z Klatov, kde píše o bytových poměrech
v obecním domě: 16 rodin má dohromady 1 záchod,
11tičlená rodina bydlí ve světnici
2 m dlouhé a 2 m široké, jinde 3 až 4
rodiny jsou v jedné světnici. Opakuji dnes zde jen
konec tohoto dopisu: "Třeste se vládnoucí,
v peleších bídy rodí se pomsta!"
Tento výkřik není, pánové,
důsledkem bolševické agitace, jak se utěšujete,
a zrající žeň vaší hospodářské
politiky nezničíte persekucí komunistických
dělníků a funkcionářů.
Neboť vzpoura proti vašemu pořádku je
diktována nikoliv z Moskvy, nýbrž
samotným pudem sebezáchovy těch všech
pracujících vrstev, které jsou vámi
soustavně ničeny.
Podívejte se, jak se jeví "blahodárné"
účinky vašeho pořádku ve vašich
vlastních úředních statistikách
na př. o úmrtnosti kojenců. U srovnání
s cizinou roku 1925 jsme podle diagramu připojeného
ke zprávě Státního statistického
úřadu č. 102 mezi 29 nejdůležitějšími
státy až na 22 místě stoupající
úmrtnosti kojenců. Vykazujeme čtyřikráte
vyšší úmrtnost než Nový Zéland,
třikráte větší úmrtnost
než Island nebo Norsko, dvakrát větší
úmrtnost než Amerika a Anglie, vůbec vyšší
než Lotyšsko a Estonsko, než Rakousko, Italie,
ba vyšší dokonce než Španělsko,
kde jak zpráva praví, vyšší úmrtnost
je vysvětlitelná vysokou číslicí
porodů. Znamená to, pánové,
že zemřelo-li na Novém Zélandě
teprve každé 25. dítě v kojeneckém
věku, v Angli každé 13. dítě,
že u nás umíralo r. 1925 již každé
7. dítě, a podle zprávy dr X. Hnátka
v "Ochraně matek a dětí" z r. 1926
dokonce každé 5. dítě!
Nuže, pánové, nemyslete si, že tento zjev
nemá co dělati s bytovou péčí
a s bytovou otázkou vůbec. Těžko snáší
bytovou tíseň dospělí, jak nemá
podlehnouti malá křehká bytost, zrozená
z polohladové proletářské matky, u
štvané starostí a prací, která
nikdy nemá času nadýchati se svěžího,
zdravého vzduchu? Jak nemá odumírati tisíce
drobných tělíček v podzemních,
vlhkých děrách, nebo přeplněných
bytech, odkud dospělí buď utíkají,
nebo kde rovněž hynou známou proletářskou
nemocí, tuberkulosou? Neboť i tento mor, tuberkulosa,
souvisí s otázkou bytovou
a šíří se hrozivou měrou, přesto,
že pánové v poslední době, jak
jsem zjistila, uplatňuje se při uveřejňování
statistik o zdravotním stavu obyvatelstva snaha podmalovati
ta černá čísla trochu, aby se zdála
méně černými. Můžete se
o tom, pánové, přesvědčiti
sami, když srovnáte statistiky Masarykovy ligy proti
tuberkulose z let minulých a to od r. 1923 výše,
kde dokazují 48.000 až 53.000 úmrtí
na tuberkulosu ročně se statistickým údajem,
který byl uveden podle "Pražského Večerníku"
ze dne 4. listopadu t. r. v oficielní
zprávě Československa zaslané "Zdravotní
sekci Společnosti národů", a podle něhož
umírá u nás ročně něco
přes 28.000 lidí na tuberkulosu. Tedy prosím,
statistiky poloficielní Masarykovy ligy proti tuberkulose
uvádějí úmrtnost
48.000-53.000 v letech 1923 až 1926 a teď najednou
v této oficielní zprávě se uvádí
jen 28.000! Při tom se v téže zprávě
potvrzuje, že od r. 1923 stoupá úmrtnost tuberkulosou
každého roku. Tedy, prosím, lhala Masarykova
liga proti tuberkulose tehdy, nebo že
oficielní zpráva zaslaná Zdravotní
sekci Společnosti národů dnes? Tuto zvláštní
křivku v oficielních údajích si ovšem
snadno vysvětlím, když vzpomenu výkladu
referenta Panýrka na sjezdu Spolku pro výzkum dítěte,
který doznal, že 40, 60 až 90 %
dětí a školní mládeže
je u nás ohroženo tuberkulosou, následkem podvýživy
a bytové tísně a prohlásil, že
nemocnost a úmrtnost tuberkulosou je nejen u mládeže,
ale i u dospělých tak vysoká, že raději
ani nebude cifry uváděti, aby prý jich nebylo
zneužito nepřáteli.
Já se nijak neklamu o tom, kdo je tím nepřítelem
míněn. My komunisté! My, kteří
vám tu držíme stále zrcadlo před
očima, kteří vám stále přinášíme
dokumenty zločinosti vašeho kapitalistického,
hospodářského i politického systému.
Ano, jsme nepřáteli tohoto
systému a nemůžeme se vzdáti své
zásadní oposice proti němu, i když tu
a tam činí ústupky. Jsou příliš
nepatrné, jsou ponižujícím bakšišem,
nikoli spravedlností a demokratickým vyrovnáváním.
Vy rádi venku říkáte, pánové,
že nás komunistů je zde 41 nýmantů,
kteří nic nedělají. Já zdůrazňuji
- a vy to víte - že jsme už několikráte
podali zde návrh na stavební povinost bank a jiných
velikých podniků. Návrhy byly poměrně
velmi mírné a byly při dobré vůli
aspoň z 90 % proveditelné
i vámi, kdybyste byli upřímnými vlastenci
a nikoliv exponenty kapitalistického nadpráví.
Tím by se byl postupně uvolnil takový počet
bytů, že by to vedle ostatních stavebních
akcí obcí, veřejně prospěšných
družstev i jednotlivců znamenalo význačný
krok kupředu v bytové otázce, byť
i ne rozřešení úplné, které
může býti do všech důsledků
provedeno jedině za takových předpokladů,
jaké si připravilo v této otázce sovětské
Rusko.
Jak důležité a vůbec rozhodující
jest pozemkové vlastnictví měst a obcí
pro zdravý vývoj celého bytového problému
pro všechny pracující vrstvy a hlavně
pro dělnictvo, vidíme ze zprávy lidového
komisaře vnitřních záležitostí
sovětského Ruska A. Běloborodova, kterou
přinesl v těchto dnech "Bulletin mezinárodní
federace pro stavbu domů a regulaci měst".
V této zprávě není
jediné nadsázky, zde se mluví s klidem a
sebedůvěrou o obtížích, které
nutno překonávati a ve zprávě té
je také znatelným ono známé sebevědomí,
se kterým se setkáváme u každého
pracujícího občana sovětské
ume, který ví, že má svou cenu pro celek,
ať už pracuje na kterémkoliv úseku
sociální výstavby své země.
Těm, kdož obětovali své zdraví
a riskovali životy na všech frontách světa
v domnění, že bojují za socialistickou
republiku Československou, je dnes trpko, když srovnají
tendence vývojové v sovětském Rusku
s vývojovými tendencemi u nás.
Vždyť u nás byly počátky také
slibné pravomoc obcí v bytové péči
byla původně značná, vyhražujíc
obcím za určitých modalit právo zabírati
volné obytné místnosti. Tato pravomoc byla
však obcím vzata a nahrazena zákonem o mimořádných
opatřeních bytové péče. Postupně
byly jednotlivé principy, na nichž byla ochrana nájemníků
zbudována, odbourávány, což se dělo
v pravidelných obdobích a což mělo také
ještě ten další následek že
jste si pánové z měšťáckých
stran dali prodloužení ochrany
nájemníků, byť i zhoršené
vždycky dobře zaplatit ústupky socialistických
stran v jiných oborech.
Vzpomeneme-li nyní toho, že daňovou reformou
odňali jste obcím v ČSR 400 mil., fakticky
600 mil. a že reformou veřejné správy
postavili jste obecní i ostatní zastupitelstva pod
kuratelu státní byrokracie, která je vaším
poddajným nástrojem, pak je na př. hrozící
rozpočtová katastrofa pražské obce docela
přirozeným důsledkem tohoto vašeho postupu.
A to, co hrozí hlavnímu městu Praze, totiž
krytí ohromného schodku 123,520.144 Kč buď
novými škrty, jimiž se zastaví zejména
stavební ruch v Praze a odbourá zbytek soc. i zdravotní
péče anebo zvýšenými přirážkami,
jimiž bude zatíženo obyvatelstvo a zejména
ovšem široké vrstvy lidové, totéž
hrozí všem obcím
ostatním v různým měřítku.
Já pánové, končím svůj
referát obnovením návrhu k §u 2 této
předlohy, kterým mají býti obecní
a okresní zaměstnanci zrovnoprávněni
s ostatními veřejnými zaměstnanci,
pokud se týče povinosti opatřiti pro ně
řádné byty, a prosím pana referenta,
aby si laskavě nepletl obecní zaměstnance
s obecními domy, jako se to stalo včera při
odůvodnění zamítnutí našeho
návrhu. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní):
Dále má slovo p. posl. Langr.
Posl. Langr: Slavná sněmovno!
Zákon čís. 225 Sb. z. a n., o mimořádných
opatřeních bytové péče, který
má býti podle návrhu vlády prodloužen
do 31. března 1928, vyvolán byl těžkými
bytovými poměry poválečnými.
Zákon tento je pouze náhražkou za zákon
o zabírání bytů obcemi, který
přispěl svého času
velmi ku zmírnění bytové nouze. Některá
ustanovení zákona č. 225 převzata
byla nezměněna ze zákona o zabírání
bytů obcemi.
Zákon sám rozčleněn jest na 5 oddílů
a to: o přípustném rozsahu a o přeměně
bytu, o opatření obcí a zajištění
bytů státních a železničních
zaměstnanců a učitelů, o bytech a
místnostech zabraných a o všeobecných
ustanoveních. Nejdůležitějším
ustanovením tohoto zákona je ustanovení,
kterým se zakazuje slučovati dva nebo několik
bytů v jeden byt. Dalším důležitým
ustanovením je ustanovení
§u 2, kde se dává okresní správě
politické právo naříditi vlastníku
domu, aby nepronajaté místnosti, které se
hodí k obývání a byly r. 1921 alespoň
po dobu 6 měsíců obydleny, do lhůty
okresní správou politickou stanovené pronajal.
Také ustanovení §u
6, že stavební úpravy bytů za příčinou
jich věnování k jiným účelům
než k bydlení nesmějí býti stavebním
úřadem povoleny, nevykáže-li se stavebník
úředním povolením, zachránilo
mnoho bytů pro nebydlící. Musíme si
však stěžovati, že úřady namnoze
neposuzovaly ustanovení zákona
jako mimořádná opatření k zamezení
lichvy byty a že často příliš benevolentně
vycházely vstříc těm, kdo žádali
za povolení stavební úpravy bytů k
jiným účelům.
Stává se často, že majitelé domů
nerespektují ustanovení §u 1 tohoto zákona
o slučování dvou nebo několika bytů
v jeden a že jim ani nenapadne žádati o povolení
příslušné úřady v přesvědčení,
že jim nebude nésti důsledky činů
jimi spáchaný. Tím ovšem účelu
zákonem sledovaného nebylo plně dosaženo.
Také dobrých ustanovení
§u 8, kde se přesně stanoví,
do jaké míry smí majetník domu rozšířiti
svůj byt, není všude dbáno ke škodě
těch, kteří dosud nebydlí. Zákonem
tímto mohlo býti vykonáno daleko více
než vykonáno bylo, kdyby byly úřady
konaly vždy plně povinosti zákonem tímto
jim uložené.
Přesto, že výsledky z provádění
tohoto zákona nebyly takové, jak jsme očekávali,
nemůžeme souhlasiti s tím, aby zákon
tento prodloužen byl pouze do 31. března 1928 a navrhujeme,
aby prodloužen byl nejméně do 31. prosince
1930. (Souhlas.)
Vláda navrhuje prodloužení
zákona pouze do 31. března 1928 patrně proto,
že hodlá rozřešiti otázku bytovou
jednotným zákonem. Podle toho, co jsme o úmyslech
vlády zvěděli, míní vláda
zrušiti zákon o ochraně nájemníků
nebo alespoň přikročiti k pronikavému
jeho odbourání. Musíme
při této příležitosti co nejrozhodněji
postaviti se proti takovému úmyslu. Poměry
na bytovém trhu nejsou ani zdaleka takové, aby opravňovaly
vládu k podobnému kroku. Opatřiti si byt
je ještě dnes pro člověka nemajetného
prostě nemožné. S byty v
domech starých provádí se neslýchaná
lichva a v domech nových je nájemné tak vysoké,
že ho nemůže platiti nejen dělník,
ale ani vyšší státní anebo veřejný
úředník.
Poměry pracujícího lidu jsou dosud velmi
zlé. Je pravda, že nezaměstnanost v roce letošním
značně klesla, zato však poměry mzdové
jsou se zřetelem na drahotu životních potřeb
horší nežli v letech minulých. Za tohoto
stavu věcí zrušiti zákon na ochranu
nájemníků bylo by pravou katastrofou pro
pracující lid. Tendence zákona o ochraně
nájemníků byla,
chrániti nemajetné obyvatelstvo našeho státu
proti libovolnému zvyšování činží
a neodůvodněnému vypovídání
z bytu. Zákonem tímto ušetřeno bylo
mnoho rodin nemajetných osudu, který by je jinak
byl čekal, kdyby tohoto zákona nebylo. Již
stará vláda rakouská
v r. 1917 přesvědčila se, že není
možno, aby poměry, které byly vytvořeny
válkou na trhu bytovém, byly ponechány nepovšimnuty
a již tato vláda, která jistě nikdy
příliš nedbala naléhavých potřeb
malého lidu, dospěla k přesvědčení,
že je nutno vládním
opatřením uspořádati poměry
bytové.
Proto r. 1917 vydala vládní nařízení,
jímž se upravovala otázka bytová tím
způsobem, že brali se v ochranu veškeří
nájemníci bez rozdílu, jednak po stránce
zvyšování činží, jednak
vypovídání z bytů. Je přirozeno,
že vláda rakouská nedělala to z lásky
k malému lidu, nýbrž z obavy, aby už dost
velká nespokojenost v lidu nebyla rozmnožována
tím, že by nesvědomití majitelé
domů vypovídali nájemníky bezdůvodně
a libovolným způsobem upravovali nájemné.
Je přirozeno, že ani vláda československá
nemohla se ubrániti tomu, aby v poválečných
mimořádných poměrech neprodlužovala
nebo, lépe řečeno, novým vládním
nařízením neudržovala staré rakouské
vládní nařízení. Dokonce vláda
republiky Československé viděla se nucena
upraviti bytové poměry
zákonem - již nestačilo pouhé vládní
nařízení - aby tak dodala důraz tendenci,
kterou tím zákonem sledovala.
I v tomto zákoně o ochraně nájemníků
zachovávala tytéž tendence ochrániti
nájemníky proti libovůli majitelů
domů. Je přirozeno, že majitelé domů
bránili se velmi houževnatě tomuto zákonu
a že svůj odpor proti určitým jeho ustanovením
odůvodňovali tím, že vláda republiky
Československé neoprávněným
způsobem sahá na výsostná práva
majitelů domů tím, že je zkracuje v
jejich disposičním právu a
že tím způsobem vykonává
jakýsi nepřirozený a neoprávněný
tlak na ty, kteří jsou držiteli činžovních
a jiných obytných budov.