Stejně tak vypadá to s výdaji na zaměstnance.
Mluví se o tom, že úprava platů stojí
ohromné peníze. Ministerský předseda
prohlásil 15. července v senátě při
rozpravě o systemisaci služebních míst,
že úprava stojí mnoho set milionů, a
připomínám, že vláda při
poradách o platovém zákoně požadovala
na úhradu ne méně než 700 milionů,
o jichž použití dodnes přes naše
četná požádání nebyl sněmovně
předložen žádný výkaz, zda
a do jaké míry těchto 700 milionů
bylo použito. Pan ministerský předseda mluvil
také o tom, že prý nikdo není poškozen
novou úpravou platů, že úprava ta stála
u železničářů 40 milionů
Kč, a ve státním rozpočtu pro ministerstvo
železnic nalézáme zařazen vyšší
požadavek 45,097.570 Kč. To je tedy preliminovaná
suma, které je ještě třeba na úpravu,
ač personál se opětně snižuje
o 7.821 mužů. Nacházíme zde již
opětně sumu, jež je pojata do těchto
85 milionů Kč, o nichž včera noviny
psaly. 30 milionů Kč jsou vedlejší požitky
a 5 milionů Kč na hodiny přes čas
je již pohromadě. Vedlejší požitky
jsou starým zařízením u železnic,
je pro to 382 titulů, pod kterými se vyplácejí.
A trvají od desetiletí. Měly býti
nyní při úpravě pouze zvýšeny
o 20 až 25%. Splatny jsou již od 1. ledna t. r. Mimo
to - a to bylo přece již také před mnoha
měsíci ve veřejnosti hlásáno
- 25 milionů Kč za řepnou kampaň,
to jest za zvýšený služební a pracovní
výkon onoho personálu, který zvláště
při řepné kampani je nadmíru namáhán,
jež nyní rovněž mají býti
vyplaceny. I to je částka, jež nepotřebuje
býti nově opatřována. Dále
jest to tak, že úpravou platů při převedení
zaměstnanců ze starého schematu do nového
povstávají veliké nedoplatky, to jest rozdíly,
jež mají býti vyrovnávány vyrovnávacími
přídavky. Tyto vyrovnávací přídavky
se však při každém platovém postupu
snižují při prvním zúčtování
platu o 2/3, při následujícím
o 50% a jestliže je zde ještě nějaký
zbytek, ruší se pak také tento při nejbližším
postupu. Bude tomu v budoucnosti tak, že veliká část
železničního personálu přes několikerý
platový postup nebude ve svých požitcích
lépe postavena. Z toho vyplývá, že se
přirozeně dociluje velikých úspor,
výdaje v budoucnosti nebudou tedy zvětšovány,
a uváží-li se, že zaměstnanec na
trati oproti dřívějším platům
při 35leté době služební ztrácí
36.000 až 50.000 Kč, je tím jasně dokázáno,
že ministerstvo železnic a vláda získávají
z celé úpravy ohromné úspory, takže
není tedy třeba v používati nových
peněz a jest klamáním veřejnosti,
mluví-li se o 85 milionech, jež nyní mají
býti nově přiznány železničářům.
Vláda sáhla ještě k jiným prostředkům,
aby železničáře držela v šachu
a odstrašila. Vyhrabala válečné nařízení
starého Rakouska z r. 1914, v němž hrozeno
je velikými tresty těm, kdož ruší
veřejný provoz. V tomto nařízení
z 25. v července 1914, č. 155, jež vyšlo
zároveň s tehdejšími různými
nařízeními podle §u 14, praví
v se v §u 2, že veřejný úředník,
zaměstnanec státního podniku, železnice,
podniku lodní dopravy nebo jiného státem
chráněného podniku bude potrestán
pro přečin těžkým žalářem
od 6 měsíců do jednoho roku atd. To platí
tedy pouze na toho, kdo ruší veřejný
provoz. Přirozeně není však práce
podle předpisu vlastně rušením veřejného
podniku, nýbrž záleží v tom, že
zaměstnanec pouze dodržuje své předpisy.
Zde shledáváme nyní, že vláda
obrací kopí a hrozí zaměstnancům
trestem žaláře, jestliže hodlají
dodržovati a zachovávati předpisy. Dále
mluvil pan ministerský předseda ve své řeči
v rozpočtovém výboru 8. listopadu také
o tom, že, jestliže se organisace dají do jednání,
že je k jednání ochoten. Kdyby však organisace
vytáhly na Staroměstské náměstí,
byla by pohotově policie. Mimo to prohlásil: Nikoliv
organisace, nýbrž sněmovna prý je k
tomu, aby kontrolovala a zjistila, zda byl zákon správně
proveden, či nikoliv. Je-li pan ministerský předseda
tohoto mínění, pak má přijíti
do sněmovny a zodpověděti dotazy. Dokázali
jsme mu několikráte, že zákon platový
při provádění ohledně železničářů
nebyl zachován. Žádáme vůbec,
aby ministerský předseda zde sněmovně
podal zprávu o tom, co nyní bylo ujednáno
v otázce úpravy platů, služebních
a právních poměrů železničářů.
Pan ministerský předseda si stěžoval
na to, že parlamentarismus a demokracie stojí zde
na tak nízké úrovni, a prohlásil dále,
že stále a více než jiní lidé
uvažuje o tom, jak by mohl zvýšiti demokracii
a parlamentarismus. Pro pana ministerského předsedu
byl by velmi prostý recept. Ať to dělá
jen tak jako jeho kolegové v jiných zemích,
nechť účastní se schůzí
plena a, je-li toho třeba, nechť vstane a dá
na dotazy odpověď. Pak by se i u nás pozdvihl
parlamentarismus a s ním demokracie vůbec. Avšak
pan ministerský předseda právě dává
daleko větší přednost tomu nepřijíti
do sněmovny a vyhnouti se nepříjemným
výkladům. Železniční správa
učinila v době hnutí železničářů
také sama opatření, jež jsou podobná
těm, jichž užil polní maršálek
Hindenburg ve Východním Prusku. Zasílalo
se zboží sem a tam, a učinila se dopravní
opatření, jež byla určena k tomu, aby
veřejnost klamala a jí namlouvala, nastane-li uváznutí
dopravy, že to nelze sváděti na práci
zaměstnanců podle předpisů, nýbrž
na nedostatečnost nádraží, na přeplnění
jich atd. To bylo veřejnosti také předloženo.
Připouštíme již, že skladiště
nádražní a staniční jako vůbec
celé naše železnice nedostačují,
avšak nebyly takové teprve včera, nýbrž
to datuje se daleko dříve a bylo by bývalo
dávno třeba, aby nádraží byla
větší měrou rozšiřována,
než se dosud stalo. Dalo by se ještě velmi mnoho
říci o celé podstatě nového
zákona platového a vládním nařízení,
jež se zakládá na tomto platovém zákoně.
Stojíme právě tak jako strana, tak také
jako železničářská organisace
na stanovisku, že pokud nebude vládní nařízení
od základu změněno, totiž, pokud nedojde
k novelisaci, že jest nemožno, aby ocenění
železniční služby v platových skupinách
bylo přivedeno na onu výši, jež jí
přísluší podle platů z r. 1918
a zodpovědné a nebezpečné služby.
Také činnostní přídavek byl
jako ve starém Rakousku stanoven opětně podle
klíče obyvatelstva a podle obcí. Jaké
protismyslnosti nastaly, tu pokud jde o vyměření
činnostního přídavku, chci dokázati
jen poukazem na Karlovy Vary, Střekov a Liberec. Neleží-li
nějaká úřadovna staničního
místa na půdě obce, byla započtena,
ačkoliv zaměstnanec může bydleti a také
skutečně bydlí v místě, zařazeném
do vyšší místní třídy,
do nižší skupiny činnostních přídavků.
O tom bude třeba ještě obšírněji
mluviti. Při provádění nových
platů u železničářů museli
velmi mnozí úředníci a zaměstnanci
v ředitelství pracovati v hodinách mimoúředních.
Práce přes čas se vůbec v poslední
době ohromně rozmohly jak v úřadech,
tak i ve stanicích a v provozu. Při provozu a ve
stanicích neplatí se zaměstnancům
za hodiny přes čas žádná náhrada.
Oněm úředníkům a zaměstnancům,
kteří nyní při převádění
personálu do nových platů konali práci
přes čas v počtu až 140 v měsíci,
bylo vyplaceno za to na odměně pravím a píši
sto až tři sta korun. Na hodinu přes čas
připadá tu necelá jedna koruna až něco
přes dvě koruny. Zde zachovala se železniční
správa špinavěji než nejšpinavější
soukromý podnikatel k těmto lidem, kteří
seděli po celé dny a noci při práci,
aby provedli převedení personálu co možno
rychle. Bylo by třeba promluviti také velmi mnoho
o unifikaci, poněvadž neunifikací ještě
tisíce zaměstnanců nebylo převedeno
do nových platů, při čemž mnozí
z nich v důsledku menši jazykové kvalifikace
dnes nemohou již přijíti v platovém
postupu kupředu, nýbrž zůstávají
při určitém platu seděti až do
konce služební doby. Unifikace zaměstnanců
postátněných drah byla v Československu
vůbec provedena podle zcela nového systému.
Kdežto ve starém Rakousku onen personál, který
prohlásil, že chce býti unifikován,
byl prostě převzat, byly v Československu
předepsány ještě zvláštní
podmínky, a rozhodnutí o tom, zda zaměstnanec
se přejímá do statu státních
drah, si železniční správa ještě
nad to vyhradila. Tak došlo k tomu, že ještě
tisícové zaměstnanců nebyli převzati,
a v důsledku toho nemohou býti zařazeni do
nových v platů.
Bylo by třeba zmíniti se také o tom, jak
se jednalo a jedná s dělníky, kteří
za války konali železniční službu,
když jde o započtení válečných
pololetí do pense. To je kapitola, o níž promluviti
si ještě vyhrazuji pro vhodnou chvíli.
Jestliže dojde nyní k výplatě vedlejších
požitků a odměn a nových platových
přídavků nebo služebních přídavků,
jak jsou označeny podle vládního nařízení,
dostanou železničáři vyplaceno několik
korun. Naproti tomu chystá se opět něco,
to jsou srážky nezaplacených daní. Je
veliký počet zaměstnanců, kteří
mají za minulá léta až do r. 1922 nedoplatky
daňové. Tento nedoplatek daní chce nyní
železniční správa k 1. prosinci strhnouti
najednou. Má, jak se zdá, v úmyslu použíti
této příležitosti, aby nyní,
když dostanou z této úpravy vedlejších
platů, odměn a služebního přídavku
železničáři několik korun do
ruky, ihned vymohla nezaplacené daně. Železniční
správa nepokládá se však za povinnu
vrátiti zaměstnancům přeplatky daňové,
které namnoze jsou splatny již několik let.
V této otázce jsme několikráte interpelovali
a intervenovali, železniční správa odvolává
se však stále opětně na berní
správu, že berní správa nedává
předpisů, že proto nemůže dojíti
k vyplacení. Žádáme také od železniční
správy, aby nezaplacené daně nebyly nyní
prvního prosince sraženy najednou a aby přeplacené
daně byly zaměstnancům vyplaceny pokud možno
rychle.
Další kapitolou, jež by zasloužila, aby
bylo o ní podrobně promluveno, je pojištění
železničních zaměstnanců proti
úrazu. Zaopatření v případě
úrazu v Československu je proti dřívějšímu
stavu úrazového pojištění odborového
ve starém Rakousku značně zhoršeno a
převládá tendence, aby ze všech dopravních
úrazů, o jichž povaze nemůže býti
naprosto žádné pochybnosti, byly učiněny
úrazy provozní. Máme celou řadu rozhodnutí
rozhodčích soudů, kde úrazy při
dopravě byly kvalifikovány jako úrazy při
provozu. Bylo by naléhavě třeba, aby o této
otázce bylo jednou podrobněji pojednáno,
než se může státi dnes. Chci vybrati jen
jediný případ, abych ukázal, jakými
důvody československá železniční
správa chce připraviti úrazem postižené
železničáře o jejich důchody
anebo snaží se tyto snížiti. Tak praví
na př. ředitelství státních
drah v Olomouci v jedné odpovědi na žalobu
toto: "Žalobce věděl bezpečně,
že železniční koleje jsou zde k tomu,
aby na nich jezdily vlaky a ne k tomu, aby na nich postávali
zaměstnanci." To je již více než
výsměch pro úrazem postiženého
člověka, který jen v důsledku rychlého
konání své služby mohl přijíti
o své zdravé údy nebo dokonce o život.
Dále praví se v této odpovědi na žalobu:
"Měl snad strojvůdce vlaku č. 908 pozorovati
žalobce stojícího mezi první a druhou
kolejí a po případě také předvídati,
že žalobce v kritické chvíli se přiblíží
příliš druhé koleji, nebo že dokonce
na tuto vstoupí, nebo měl snad z tohoto důvodu
předčasně zastaviti nebo zaříditi
mimořádný vjezd na jinou kolej... nebo měl
spíše žalobce, stojící mezi první
a druhou kolejí, říditi se podle bezpečnostních
předpisů, které jako vlakvedoucí musel
znáti, míti péči o svou bezpečnost
a nestavěti se tak mezi koleje, aby mohl býti vlakem
zachycen? Jak vidno ze žaloby, je žalobce pro prvou
alternativu. To znamená, že strojvůdce mohl
zastaviti anebo vjeti na jinou kolej, aby snad nepřejel
stojícího mezi oběma kolejemi." Vlakvedoucí
se však přiblížil k druhé koleji,
protože byl již nejvyšší čas
k odjezdu a chtěl se přesvědčiti,
zda jeho vlak, který byl posunován, je již
řádně spojen. To děje se v tisíci
případech a týž vlakvedoucí to
snad za své dvacetileté služební doby
rovněž stokráte dělal a nic se mu nestalo.
Jak často se přihází, že lokomotiva
pouští páru, není ničeho slyšeti,
vlak se přišine a přejede člověka.
Tato odpověď na žalobu je však nejen cynickým
výsměchem zaměstnanci úrazem postiženému,
nýbrž je také dokladem toho, jaké hluboké
úrovně naše úrazové pojištění
již došlo. O tom bude ještě řeč.
Nemohu pominouti této příležitosti,
abych nepromluvil také několik slov o staropensistech.
Po léta žádají staropensisté
a také oposiční strany ve sněmovně
požadují vyrovnání pro staropensisty.
Slibovalo se jim, do dnes nebyly těmto ubohým nuzákům
jejich hubené odpočivné požitky zvýšeny
na výši požitků novopensistů. Poukazuji
zde zvláště na to, že nyní od té
doby, co jsou tři německé aktivistické
strany ve vládě, nestalo se rovněž nic,
ačkoliv tyto tři strany staropensistům již
několikráte daly sliby. Posl. Krumpe prohlásil
na příklad 11. května v Litoměřicích
při valné hromadě svazu německých
státních pensistů - to jsem slyšel osobně
- že předloha pro staropensisty bude sněmovně
co nejrychleji předložena k rozhodnutí a že
1. července tohoto roku budou staropensistům vyplaceny
nové požitky se zpětnou platností od
1. ledna. Až do dnes se to však ještě nestalo.
Tyto strany prováděly tedy se staropensisty demagogii.
Rád bych ještě krátce poukázal
na výrok ministra spravedlnosti Mayr-Hartinga, který
učinil v jedné schůzi v západních
Čechách. Pan ministr spravedlnosti se tam v jedné
schůzi omlouval tím, že řekl: kdybychom
chtěli povoliti požadavkům sociálních
demokratů a oposičních stran vůbec
ohledně staropensistů, žili by staropensisté
jako na hodech. Tím charakterisuje se úplně
podstata strany, jež se nazývá křesťansko-sociální.
Žádáme také při této příležitosti
opětně, aby co nejrychleji byla podána osnova
zákona na zrovnoprávnění státních
a samosprávných staropensistů.
Na konec chtěl bych podotknouti: Kladli jsme od samého
počátku nejrozhodnější odpor
proti protisociálním zpátečnickým
úmyslům a plánům nyní v německo-československém
vládním bloku spojených měšťáckých
stran a ohlásili jsme nejostřejší boj.
Nebyli jsme podle v dnešním soukromo-kapitalistickém
hospodářském a společenském
řádu působících a v konečném
výsledku pro politické jednání jednotlivců,
jakož i společenských tříd a
stran rozhodujících hospodářských
popudů ani na okamžik v nejistotě, že
vstup těchto tří německých
měšťáckých, t. zv. aktivistických,
stran do vlády neznamená nebo nemá za cíl
nikterak dorozumění národů v tomto
státě, nýbrž že znamená
pouze semknutí měšťácko-kapitalistických
sil za účelem ochrany jich prospěchářských
a třídních zájmů na jedné
straně a k bezohlednému vykořisťování,
porobení a utlačování dělnické
třídy na druhé straně. Tyto skutečnosti
se stále opětně znovu potvrzují. To
ukazuje také právě nyní opět
každému jasně a zřetelně útok
měšťáckého bloku na sociální
pojištění dělníků.
Ať jen nyní u vesla jsoucí německo-československé
měšťácké strany ve své zášti
proti všem sociálně-politickým vymoženostem
a zařízením a ve svém vysloveném
nepřátelství proti dělníkům
dále tak pokračují, podají sami tím
nejúčinnější vysvětlení
své pravé podstaty mezi pracujícím
obyvatelstvem. Vysvitne na konec i tomu poslednímu dělníku,
železničáři a veřejnému
zaměstnanci, kteří jsou jimi pod heslem křesťanského
solidarismu nebo tak zvaného společenství
vesnic voděni za nos a jichž je zneužíváno
k posílení jich moci, poznání, že
může jen společně se svými třídními
druhy v táboře sociální demokracie
uchrániti své hospodářské třídní
zájmy a svou kulturní a politickou svobodu. My,
sociální demokraté, poskytneme této
uvědomovací práci co možno největší
podporu. Proti německo-československé vládní
většině vedeme jako dříve nejostřejší
boj.
Odmítáme státní rozpočet nejen
proto, že je rozpočtem měšťácko-kapitalistické
třídní vlády, nýbrž protože
byl také zhotoven zcela zvláště na tělo
majetných tříd v tomto státě.
(Potlesk něm, soc. demokratických poslanců.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo má p. posl. Bečko.
Posl. Bečko: Ctená snemovňa! Plán
štátneho hospodárstva na r. 1928 tak, ako nám
ho predložil k prejednaniu pán minister financií,
nesie na sebe silné stopy dnešnej colno-kongruovej
väčšiny, predovšetkým v presune daňových
bremien na bedrá konzumentov. Keď sa prejednával
zákon o daňovej reforme, napísal pán
posl. Hlinka, ako vodca a zakladateľ strany ľudovej,
prívet k 1. máju v 97. čísle "Slováka",
v ktorom medzi iným píše nasledovne: "Nový
daňový zákon mimo svetla, ktorého
donesie do spletitého daňového systému,
bude značiť 40% uľavenie verejných tiarch.
Nech počká obecenstvo a presvedčí
sa."
S týchto hľadísk chcem posúdiť
plán štátneho hospodárstva. Keby priame
dane upravené novým daňovým zákonom
boly snížené o 40, ako to hlásal p.
posl. Hlinka, tak by príjem týchto daní
bol preliminovaný pre r. 1928 obnosom 920,901.060 Kč.
Nakoľko sú ale preliminované v obnose 1.669,337.000
Kč, tak to znamená proti r. 1927 menej len o 201,750.000
Kč, čo sa rovná ani nie celým 13%
preliminovanej dane na rok 1927. To je menej, ako pán Hlinka
sľuboval, o 27%.
Touto daňovou reformou nie sú nijako zmenšené
daňové bremená poplatníctva, lebo
dnešná vládna väčšina skôr
ako sa odhodlala ku sníženiu priamych daní
o 201,750.000 Kč, zvýšila nepriame dane, a
to: na clách o 203 mil. Kč, daň z cukru o
417,518.000 Kč, daň z liehu o 30,520,000 Kč,
tedy len pri týchto troch článkoch o 651,038.000
Kč.
Toto ovšem pán posl. Hlinka vo svojom prívete
k 1. máju 1927 neuviedol, lebo by bol musel priznať,
že zvýšenie nepriamych daní deje sa medzi
iným tiež preto, aby sa našla úhrada na
kongruu.
Ovšem to, čo nezasvätenej verejnosti svojím
prívetom utajil pán Hlinka, povedal so zvýšeným
dôrazom p. minister financií v dôvodovej zpráve
ku štátnemu rozpočtu na r. 1928, str. 138,
kde stojí doslovne toto: "Štruktúra daňovej
sústavy mení sa proti rozpočtu na r. 1927
len nepatrne, a to hlavne vmestnaním prvých účinkov
bernej reformy do rozpočtu na r. 1928. Čo tedy bolo
povedané o tejto sústave minulého roku, platí
i dnes vo zvýšenej miere. Finančná správa
poukazovala, že čiste hospodárske zretele by
boly vyžadovaly, aby prestavba štátnej sústavy
finančnej začala pri danej hospodárskej konštrukcii
nášho štátu u daní obchodových,
ale zretele administratívne velely inak. Po uzákonení
bernej reformy stáva sa otázka obchodových
daní ešte pálčivejšia, ale riešiteľná
je len so zreteľom na rozpočtové pomery."
Tieto slová, ačkoľvek sú moc opatrnícky
a premyslene napísané, hovoria viac, ako by si kto
myslel. Tu je kameň úrazu, že dnešná
vládna väčšina pri riešení
dôležitých hospodárskych a finančných
problémov nie je vedená spravodlivosťou a národohospodárskou
samozrejmosťou aspoň liberalistickou, ktorá
káže: Nechaj žiť, aby si mohol žiť.
Volá sa po racionalizácii priemyslovej výroby,
pri tom ale nemyslí sa na to, aby sa vypracoval vopred
náležite premyslený plán hospodársky
a finančný. Pokračuje sa neustále
vo starých šľapajach liberalistickej školy
národohospodárskej, ktorá predpokladá,
že stačí, keď je robotník rovnoprávny
pred zákonom a keď má voľnosť ľubovolného
opustenia práce. Táto doktrina dosahuje horizont
svojej existencie a tlačia sa do popredia otázky,
volajúce po spoluúčasti robotníctva
nielen na správe závodu, ale aj na čistom
zisku. Hospodársky život speje v ústrety veľkej
medzinárodnej rodine hospodársko-priemyslovej a
obchodnej. Súbežne s týmto vývojom tlačí
sa do popredia problém hospodárskej demokracie.
Ten, kto pred týmito zjavmi neschováva hlavu do
piesku ako pštros, ten, kto dáva prednosť tak
kultúrnemu ako aj odborno-technickému povzneseniu
pracujúceho ľudu, ten, kto náležite pečuje
o slušnú životnú úroveň
robotníctva a o jeho sociálnu ochranu, stane sa
v budúcnosti prevažne neobmedzeným pánom
výrobných prostriedkov a svetového trhu.
Všetko to, čo sa v našom štáte podniká,
má opačnú tendenciu, zvlášte
ale na Slovensku, ktoré je ešte neustále rajdišťom
všetkých reakcionárskych snáh a intrík.
Zo Slovenska dala ľudová strana povel k odbúraniu
demokratickej verejnej správy a na miesto nej nastolila
tak zvanú zemskú správu. Táto zemská
správa nedonáša Slovensku nič dobrého.
Popri tuhej centralizácii nesie s sebou pre Slovensko nové
daňové bremená, ktoré javia sa v nasledovnom:
Rozpočtová potreba všetkých 6 žúp
na Slovensku roku 1926 činila 110,923.920 Kč, z
toho bol štátny prídel 30,381.479 Kč.
To znamená, že samotné župy, rešp.
celé Slovensko uhradilo vlastným príjmom
alebo župnou prirážkou obnos 80,542.440 Kč.
Slovensko ako zem od 1. januára 1928 musí si hľadať
úhradu v prvom rade v zemských prirážkach
160%. Prirážková základňa pre
rok 1928 na Slovensku činí podľa práve
prejednávaného rozpočtu vo forme predpísaných
daní, a to pozemkovej, domovej, všeobecnej dane výdelkovej,
zvláštnej dane výdelkovej, dane rentovej a
dane z vyššieho služného obnos 87,876.500
Kč. Keď z tohoto obnosu počítame 160%
zemskej prirážky, tak sa presvedčíme,
že Slovensko musí zaplatiť na zemské prirážky
140,602.400 Kč, čo znamená proti dosavádnej
potrebe všetkých žúp zvýšenie
daní o obnos 60,059.959 Kč. Tu je ešte treba
vziať do ohľadu, že zo 140 milionovej prirážky
vyhradzuje si pre seba štát 30%, čo
sa rovná 42,180.200 Kč. Keď vychádzame
z tohoto hľadiska, ktoré je u tejto otázky
jedine možné, tak sa presvedčujeme o nasledovnom:
Slovensko zaplatí na zemské prirážky
viac, ako činila dosavádna potreba žúp,
o 60,059.959 Kč. Pri tom ztráca štátny
prídel župám 30,381.479 Kč. Na zemské
prirážky 30%, pre štát 42,180.200
Kč, spolu 72,561.679 Kč. Keď nebude stačiť
uvedená zemská prirážka, tak pri schvaľovaní
zemského rozpočtu môže vláda povoliť
v najvyššej ročnej čiastke 28,133.000
Kč, menej ako činil starý prídel župám
o 2,248.479 Kč. Takáto zemská správa
pri celkovej hospodárskej a finančnej politike štátu
nedonesie oživenie hospodárskeho života Slovenska,
ale naopak nastane rozčarovanie a skok nazpäť.
To je systém, ktorý pretína poslednú
tepnu rozvoja hospodárskeho života Slovenska.
Je potrebné, aby som sa v krátkosti dotkol reči
pána posl. Macháčka. Pán posl.
Macháček vo svojej bezočivosti išiel
tak ďaleko, že rozpočtovej debaty zneužil
k osobnému napadaniu ľudí, ktorí nemajú
možnosti, aby sa tu na pôde parlamentu mohli brániť.
Medzi iným použil nasledujúcich výrazov:
"Čo sa skrýva pod tak opatrne rozdrobenými
položkami, akí politickí "commis voyageur-i"
sú "stravovaní" z týchto obnosov,
to okrem pána ministra nikto nevie. Sme oprávnení
podať túto otázku, nakoľko z týchto
firiem jeden exemplár povaľuje sa i v Bratislave.
Je to trojnásobný exminister, titulárny či
pseudosociálny demokrat, ktorý ako aktívny
minister za zatvorenými dverami složil advokátsku
zkúšku. Je to pán dr Ivan Markovič.
Zkúsili s ním rozličné veci. Bol trojnásobným
ministrom a keď sa nikde neosvedčil, zavesili ho Slovákom
na krk. Dnes sedí v bratislavskom ministerstve, tam žiaden
nevie, čo robí, len to vieme, že berie ohromný
plat, že vraj je smluvnym úradníkom, štátnym
tajomníkom, ale o jeho plate nie je ani reč v tomto
rozpočte." Takto môže hovoriť len
muž, založený výhradnou zlomyseľnosťou.
Nie je možné, aby objektívny človek,
bez ohľadu na svoje politické presvedčenie
o Slovákovi predprevratovom, o legionárovi, ktorý
ako legionár prišiel až po majorskú hodnosť,
ktorý sa zaslúžil tak ďaleko v zahraničnom
odboji, takýmto spôsobom sa vyjadroval len preto,
že je pánom z ľudovej strany nepohodlný,
že sedí v bývalom ministerstve s plnou mocou
pre správu Slovenska v Bratislave. Im záleží
na tom, aby sociálni demokrati vôbec nikdy nemohli
mať prístup, kde sa rozhoduje o verejných záležitostiach
slovenských. Je to hanbou a ostane to nesmazateľným
biľagom na politike ľudovej strany, kde práve
taký zaslúžilý Slovák, ako je
dr Markovič, len preto, že je nie z tábora
ľudáckeho, že nepatrí k októbristom,
Slovák, ktorý patrí k tým presvedčeným
bývalým realistom, nemôže za dnešnej
colno-kongruovej väčšiny, väčšiny
občianskej v tom štáte dostať definitívu,
lebo to ľudovej strane nekonvenuje, keďže dr Markovič
neverí, že Hlinkova cesta do Paríža
r. 1919 neznamenala prácu za oslobodenie Slovákov,
je presvedčený o tom, že to bola práca,
ktorá mala za úkol podrývať základy
štátu a nie štát budovať. Dr Ivan
Markovič, ako dnešný smluvný
štátny tajomník definitívy v štátnej
službe z týchto dôvodov dostať nemôže,
všetci tí, ktorí poznajú schopnosti
dr Markoviča, už či ako ministra alebo
administratívneho úradníka v štátnej
službe, dokážu, že je jeden z najschopnejších
úradníkov slovenských. (Posl. dr Dérer:
Ale Magát dostal!) Áno, Magát dostal,
ktorý strieľal chudobný ľud ako maďarský
dôstojník v dobe prevratovej, pre tohoto vybojovala,
takmer terorom si vynútila ľudová strana, aby
tento človek bol menovaný do riaditeľstva štátnych
železníc v Bratislave.
Keď na tento fakt, t. j. vybudovanie zemskej správy
vo smysle ľudáckom, upozornil vo svojom spise župný
hlavný notár Peťko, tak mu bola daná
disciplinárka pre poburovanie voči štátu.
(Výkřiky: Aj to ľudáci spravili!)
Áno, ľudáci to spravili, to bolo na výslovné
ľudácke prianie, a to robia mužovia, ktorí
v zahraničí prehlásili, že budú
radšej koňmi cisárovými než legionármi
československými. (Posl. dr Ravasz: Ty si to
prehlásil!) To ste prehlásili vy, pane dr Ravasz!
Systém verejnej správy, ktorý vstúpi
v platnosť od 1. januára 1928, odpovedá psychologickému
založeniu vodcov vládnych strán zo Slovenska,
a to tak p. ministrovi školstva ako aj p. protonotárovi
a poslancovi Hlinkovi. Posledný veľmi rád
sa honosí slovami: "Ja a môj slovenský
národ, ty môj národe!" Nejaký
ten stredoveký potentát sa musí schovať,
nebol by doviedol žiaden ľubozvučnejším
žargónom povedať "... Môj slovenský
národe!" ako posl. Hlinka.
Pozadie týchto slov je treba, aby slovenský pospolitý
ľud poznal, a bude raz a na vždy koniec potentátom
zo stredoveku, žijúcim na Slovensku v XX. storočí.
Za týmito slovami kryje sa klerikálno-feudálny
systém, bezprávie pospolitého ľudu,
ktorý nepovažuje chudobného človeka
za človeka, ale len za nástroj k dosiahnutiu osobného
pohodlia a triednych výsad. Za takýto nástroj
bolo použité slovenského voličstva ľudovou
stranou r. 1925. Sotva boly vyhlásené volebné
výsledky, už ľudová strana vymohla zastavenie
parcelovania cirkevných, biskupských a kapitulských
veľkostatkov vo výmere skoro 300.000 ha tej najlepšej
pôdy. Za tým prišla kongrua, ktorá pre
r. 1928 vynesie rímskokatolíckemu kultu 84,327.797
Kč, t. j. proti r. 1927 viac o 29,838.343 Kč. A
to je, prosím, ešte nie konečná číslica.
Po týchto vzájomných ľúbankách
"Slovák" zo dňa 28. novembra 1926 napísal
v prevolaní k národu medzi iným aj takýto
hold dnešnej meštianskej vláde: "A táto
vládna väčšina zasa celkom prirodzene
za kardinálny bod svojho programu si vzala, odčiniť
a napraviť v štáte morálne i hmotne chyby,
ktoré zapríčinil doterajší radikálno-socialistický
smer." V ďalšom označuje túto vládu
slovami: "Toto je duch nový, nám nie cudzí,
nie ďaleký - nám naklonený."
Po tejto poklone prišlo jezuitské pero p. posl. Hlinku
a v "Slovákovi" sa objavoval úvodník
za úvodníkom raz podpísaný, druhý
raz nepodpísaný. Parola týchto úvodníkov
bola: "Náš vstup do vlády musí
znamenať zmenu režímu." A tá zmena
režímu je na príklad aj v tom, že vy zakročujete,
aby dr Markovič ako smluvný vládny tajomník
nedostal definitívu v štátnej službe.
Hromžilo sa v nich zle-nedobre na všetky zákony
vynesené v dobe účasti na vláde čsl.
soc. dem. strany. Vypočítavaly sa platy riaditeľom
okresných nemocenských poisťovieň s
horlivosťou len farárom vlastnou, ale tiež s
nepravdivosťou len týmto pánom vlastnou. (Posl.
dr Ravasz: Tiež niečo o rozpočte!) Hneď
to bude, pán doktor.