Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Jestliže před tím zmínil jsem se o podmínce úpravy §u 37 živn. řádu, bez kterého živnostnictvo, zejména řemeslníci, hospodářsky nepůjdou kupředu, tu totéž lze tvrditi o nutnosti reformy nynějšího organisačního systému. Živnostenský řád a jeho jednotlivé novely, zejména poslední z r. 1907, umožnila živnostnictvu odborovou organisaci. K této dospívají již některé živnosti před touto novelou, avšak rychlejší spád jevil se v odborném organisování živnostnictva po r. 19007. Celá řada odvětví živnostenských, je dnes zorganisována odborně, to znamená, že příslušníci jedné živnosti seskupili se buď podle okresů soudních nebo politických a dokonce podle obvodu komor v odborné společenstvo. Tím byli vyloučeni z bývalého smíšeného společenstva, ve kterém dosavad byli členy. Je přirozené, že práce ve prospěch toho nebo v onoho živnostenského odboru je v každém odborném společenstvu účinnější a výslednější, nežli byla ve společenstvu smíšeném Tato odborná společenstva utvořila odborná svá centra, a to buď svazy neb zemské jednoty odborné. Toto utvoření či lépe řečeno založení odborných organisací vyššího řádu svazů nebo zemských jednot odborných je bohužel vázáno pouze na dobrovolném členství společenstev nebo gremií. Každého roku může společenstvo nebo gremium na své valné hromadě dáti na pořad přistoupení nebo vystoupení z odborného svazu neb zemské jednoty. Zkušenost učí, že často takovéto členství odborného společenstva v odborné organisaci vyššího řádu je závislé na jedné osobě, která když příkladně v odborné organisaci vyššího řádu nebyla dostatek uznávána neb ocitla se třebas ve sporu o některou stavovskou otázku, prosazuje potom výstup svého společenstva ze členství této odborné organisace vyššího řádu.

Další nesnáz z tohoto dobrovolného členství vyplývá pro takovou odbornou organisaci vyššího řádu, že nemůže dostatečně u každého společenstva vypěstovati disciplinu stavovskou, jak bylo by si přáti vzhledem k celkové práci a dalšího postupu. Vždycky organisace vyššího řádu musí míti ohledy, aby tam nebo onde nenarazila a tím neztratila člena. A přes to, že je dosavad dobrovolné členství, jsou uznávány po právu odborné organisace vyššího řádu jako jediné živnostenské organisace, které pracují pro svůj obor a mohou a také vykonají v mezích své možnosti vše ku prospěchu svého stavu. Odborná společenstva domáhají se již řadu roků, aby zákonem bylo vysloveno povinné jich členství k odborným organisacím vyššího řádu, za to však současně domáhají se zbavení povinného členství v okresních společenstevních jednotách. Tyto okresní jednoty nejsou nic více a nic méně nežli větší smíšená společenstva, ze kterých by jednotlivé živnostenské odbory rády utíkaly a zřizovaly své odborné svazky. Z těchto a ještě jiných důvodů již 3. listopadu 1920 učinil jsem návrh sněmovně Národního shromáždění, kterým jsem se dožadoval změny §u 130 c), odst. 1 živn. řádu v tom směru, aby byla vyslovena přístupní povinnost odborných společenstev živnostenských ku příslušným odborným svazům, jednotám, a z těchto posledně jmenovaných ke svazům případně ještě vyšším. V nejhorším případě jsem žádal pro odborná společenstva stejnou výhodu, které používají obchodní gremia vyslovením téhož paragrafu živn. řádu bodem 7. Podle tohoto znění "společenstva (gremia) živností obchodních nemusí se připojiti k okresním jednotám v předcházejícím odstavci dotčeným, přistoupí-li k jednotě odborové". Tato výhoda se u obchodnictva osvědčila. Nemají nějakou smíšenou zemskou jednotu, nýbrž mají jenom svoji zemskou jednotu gremií, tedy odbornou, kdežto řemeslná společenstva, i odborná, která musí býti členy okresní jednoty, jsou také členy prostřednictvím těchto okresních jednot Zemské jednoty řemeslných společenstev v Čechách. Nebýti tohoto povinného členství společenstev u okresních jednot, ani jediné společenstvo by nebylo členem Zemské jednoty řemeslných společenstev. Také žádné společenstvo odborné neobrací se na tuto Zemskou jednotu řemeslných společenstev a nebýti jejího neoprávněného upomínání o členské příspěvky, zasílané na odborná společenstva, nevěděla by ani tato, že je nějaká Zemská jednota, řemeslných společenstev. Ta nemůže živnostnictvu a jednotlivým odborům pomoci proto, poněvadž při každé příležitosti, zejména kde se jedná o živnostenské oprávnění jedné živnosti proti druhé, je na vahách, kam se má přikloniti. Byli jsme svědky, když se jednalo o "průkaz způsobilosti a živnostenského právního ohraničení pro průkaz způsobilosti při živnosti hostinské, jaké tam bylo vymáhání a rozhodování, zdali skutečně průkaz způsobilosti při živnosti hostinské má míti určité ohraničení. Této Zemské jednotě řemeslných společenstev má býti zásadou, že průkaz žádala některá odvětví živností, že je to vlastně ohraničení živnosti a živnostenské a proto neměla takovým způsobem nazírati na tento průkaz Zemská jednota řemeslných společenstev, která nevěděla, kam vlastně k této otázce průkazu tohoto živnostenského oprávnění má se posaditi, zda na jednu či na dvě židle. Slibovala na všechny strany a všem domnívajíc se, že tímto slibováním udrží své příznivce, a nakonec jsme viděli, že mezi jednotlivými odbory interesujícími se o průkaz způsobilosti to vlastně způsobilo velké rozladění, které nyní nedává politika dohromady, nýbrž svazky živnostenské na základě projednávání živnostenského oprávnění, zejména pokud se týče příprav k reformě živnostenského řádu.

Nedávno, a to r. 1926, podali kol. posl. Netolický, Slavíček, Prášek a spol. návrh na reformu předpisů živnostenského řádu o organisaci odborných společenstev a povinných jednot. Navrhovatel přišel také konečně k poznání, že tehdejší jeho odpor proti mému návrhu nebyl na pravém místě a že živnostnictvo mohlo míti dávno reorganisaci dnešního organisačního systému hotovou. Navrhovatelé chtí jednotnou organisaci pro celou oblast zemskou, a to organisaci jak s řečí českou, tak německou a na konec navrhují zřízení Svazu zemských jednot společenstevních, sdružení to nově navržených zemských jednot společenstevních.

Navrhovatelé vycházejí z toho předpokladu, že vlastně dnes je nesprávné tvrzení, resp. firmování odborných jednot zemských, poněvadž de facto nejsou to zemské jednoty, nýbrž jsou to jednoty s řečí jednací na jedné straně českou, na druhé německou a že název "Zemská jednota" není správný, poněvadž pod firmou Zemské jednoty měla by býti zorganisována odborná společenstva jedné a téže živnosti, a to jak s řečí českou, tak s řečí německou.

Myslím, že ani tato cesta by nebyla schůdnou, neboť dnes prakse ukazuje, že v otázkách hospodářských, týkajících se jednoho odboru, sejdou se odborné svazy české s odbornými svazy německými a v těchto hospodářských otázkách jdou společně. Myslím, že ani s druhé strany německé nebylo by zájmu pro tuto organisaci, navrženou kol. posl. Netolickým, Slavíčkem, Práškem a spol. Nebýti dnešního odporu se strany Zemské jednoty řemeslných společenstev, jejíž držitelé se obávají jaksi seslabení své potence, myslím, že by bylo možno přistoupiti u nás opravdu k reorganisaci systému organisací živnostenských, že bylo by možno uzákonění povinného členství odborných společenstev vyššího rádu. Byla by to otázka proveditelná a také živnostnictvu prospěšná. Odpovědnost vůči živnostnictvu ohledně této otázky, bude-li oddalována a budou-li se strany Zemské jednoty řemeslných společenstev činěny překážky, padá tam, kde se brzdí jen z důvodů stranických, bohužel, i v tomto případě i z důvodů politických.

Žádám s tohoto místa ministerstvo obchodu, aby se znovu zabývalo vylíčenou otázkou, za jejíž vyřešení by mu bylo živnostnictvo vděčno. Pokládám reformu živnostenského řádu a specielně dříve úpravu §u 37, který tolik hospodářských škod způsobil živnostnictvu a který zejména uvádí některá řemesla v úplný úpadek, otázku reorganisace nynějšího systému organisačního živnostenského za dvě nejdůležitější otázky v přítomné době, které by opravdu osvobodily živnostnictvo a obchodnictvo a upravily mu cestu, řekl bych, k lepšímu jejich poslání a jejich existenci.

Je řada otázek, které čekají na rozřešení k ochraně živnostenského stavu. Živnostnictvo těžce zápasí a konkuruje se silnými hospodářskými podniky. Je mu třeba pomoci. Je nutno s potěšením konstatovati, že ministerstvo průmyslu, obchodu a živností hledí v rámci své kompetence zvýšiti zvelebovací akci i podporu živností r. 1928, jak ukazuje preliminovaná částka zvýšená o 2 mil. Kč proti r. 1927. Kursovnictví živnostenské je na postupu. Ústavy zvelebovací v celé republice v čele s pražským ústavem zvelebovacím uspořádaly r. 1926 503 kursů. Také i na Slovensku ústav v Turč. Sv. Martině stará se, aby pro přespolní kursisty byl zřízen internát. Výstavnictví je také jedním prostředkem, který povzbuzuje a povznáší živnostenské podnikání. Je třeba však zvláštního regulativu, zejména pro t. zv. krajinské výstavy, jichž v každém roce podle úsudku samého živnostnictva i průmyslu máme více, nežli je třeba. Bude jistě ku prospěchu, jestliže zvláštní regulativ upraví naše výstavnictví, jež by tolik nezatěžovalo jednotlivce ze živností a průmyslu a přineslo ne jenom kraji, avšak jemu zdar, který z vystavování vždy očekává.

Je řada návrhů od jednotlivců, zejména členů Státní živnostenské rady a odborných organisací živnostenských ku zlepšení celkové hospodářské situace živností, obchodu a průmyslu. Státní rada živnostenská zdolává tyto otázky v příslušných svých výborech i podvýborech, které potom doznávají schválení aneb odmítnutí v plenu Státní živnostenské rady.

I poradní sbor pro otázky hospodářské mnoho přispívá k objasnění a řešení otázek zasahujících do obchodu, živností a průmyslu. Bylo by třeba více času, abych vylíčil všechny potřeby živnostnictva, jeho přání i návrhy, které chová a žádá, by byly v jeho prospěch řešeny. Většina jich je obsažena v materii sloužící k reformě živnostenského řádu, jež postupně nyní v subkomisi Státní živnostenské rady se projednává za účinné součinnosti ústředny obchodních a živnostenských komor. Kdo sleduje vykonanou práci v posledních letech, musí uznati velký výkon celého ministerstva obchodu v otázkách živnostenských a zvláště sekce živnostenské ministerstva obchodu v otázkách průkazu způsobilosti, nedělního klidu, živnostenské organisace, zčasnění pracovní doby v živnosti pekařské a jiných. Živnostnictvo je dnes poněkud zvědavo i znepokojeno, jakým způsobem a jaké vlastně úlevy zjedná jemu prakse reformy daňové. Reforma daňová slíbila živnostnictvu úlevy. Je samozřejmá v dani důchodové a očekávaná také v dani výdělkové. Živnostnictvo předpokládalo, že reforma daňová je aspoň na delší dobu hrází jakémukoliv zvyšování daní a dávek. Avšak mýlilo se. V těchto dnech proběhla zpráva denním tiskem, že ministerstvo financí má uchystanou osnovu pravidel ku zavedení nových obecních dávek. Dávky obecní nejsou žádnou novinkou pro poplatnictvo. Jsou to anebo mají býti aspoň dávkami spotřebními. Již zákon ze dne 12. srpna 1921, o přechodné úpravě finančního hospodářství obcí a měst s právem municipálním dovoluje v §u 38 samostatné dávky obcím k vybírání. Jsou to dávky z nájemného, z přechodného ubytování cizinců, z návěští, z nezastavených pozemků, z držení motorických dopravních prostředků, dopravy, ze spotřeby elektrické energie a plynu k účelům osvětlovacím, ze psů a dávky z útraty v zábavních místnostech přepychových. Těchto dávek využily některé obce zcela, některé jenom částečně. Nejvíce ujala se dávka z nájemného, potom dávka z přechodného ubytování cizinců. Tato poslední dávka nesvědčí právě o správném sledování naší samosprávy a ostatních veřejných činitelů ku povznesení cizineckého ruchu. Když posledně byl revidován seznam předmětů, ze kterých dosud byla vybírána obratová daň přepychová, tu ministerstvo financí škrtlo přepychovou daň státní z ubytování cizinců. Uznalo, že přespání v hotelu té neb oné kategorie není nikdy žádným přepychem. Podpořilo tím zároveň u nás cizinecký ruch. Dalo se očekávati, že padne také obecní dávka z přechodného ubytování, neboť je na úkor cizineckého ruchu. Nejlépe by mohli nám to říci obchodní cestující, kteří mají největší zkušenost po této stránce. Přiznali by, že mnohý z nich v důsledku svých vlastních, ne vždy utěšených, hospodářských poměrů vyhýbá se přenocování v místech, kde dávka obecní z přechodného ubytování je zavedena, a zařídí si přenocování tam, kde jí není. Svaz hotelierů v Československé republice snažil se, aby v jednotlivých místech nebyla tato dávka zaváděna. Obrátil se také na slavnou městskou radu Velké Prahy, ale, bohužel, nepochodil, neboť městská rada trvá dále na této dávce, ač mohla by se přesvědčiti, že mimo bursovní dny je 50% cizineckých pokojů prázdných. Někdo by si myslil, že již bude konec rozšiřování nových dávek. Překvapilo tedy, že jde opětně o nové obecní dávky, a to ze hry v karty, v domino, na kulečníku a v kuželky. Dávka ze hry v karty byla již někde zavedena. Všeobecně se neosvědčila, neboť režie s jejím vybíráním výsledek její pohltila. Přes to vedle ní má býti zavedena dávka pro ty, kteří ze zábavy přihlížejí hře, tedy pro t. zv. kibice. Kibic je nahodilý a obvyklý. Nahodilí jsou ti, kteří nemají v místnostech hostinských ani místa, zejména v menších lokálech, takže nuceni jsou posaditi se v blízkosti nebo vedle hráčů. A tu mají platiti také dávku. Je to neoprávněné zrovna tak, jako kdyby ministerstvo financí dovolilo obcím vybírati dávku z návštěvy veřejných sadů a parků. Je nespravedlivé, že pro místnosti pro hry zvláště určené, herny kavárenské, má býti dávka dvojnásobná. Každá kavárna u nás má velkou režii, a to největší dnes v nájemném, ve vydání na časopisy, v sociálním pojištění, v daních, větším osvětlování a topení, které kryje vlastně částečně také z výnosu her v karty.

Hostinský nebo kavárník má vybírati tyto dávky. Nemůže poručiti hostovi, aby tuto dávku zaplatil. Proč obec nevybírá si tyto dávky sama přímo od hostů. Tu poznal by takovýto výběrčí, jak by často se zlou se potázal, kdyby žádal zaplacení dávky od hráčů a kibiců, a jak by často hledal dveře, by co nejdříve místnost opustil. Hostinský má všecku tuto nepříjemnost vzíti na sebe, třebas při tom rozhněval si své návštěvníky, již potom jej opouštějí a uchylují se tam, kde nejsou vystaveni podobnému obtěžování. Takovým způsobem podporuje se postranní neoprávněný výčep, nekontrolovaný, kde hrají se hry dovolené i nedovolené, aniž by obec nebo země a stát mohly podchytiti daně i dávky neúprosně předpisované a vybírané od legitimních příslušníků hostinského stavu.

Je současně politování hodné, že mají býti ještě zavedeny dávky ze hry v domino a na kulečníku. Tyto hry jsou nejvíce pěstovány mladými lidmi. Jsou to jistě hry ušlechtilé, vyžadující také duševní činnosti.

Hra v kuželky byla před lety hodně pěstována, a to ponejvíce na venkově. Nyní kuželníky nové se nestavějí a staré se neobnovují pro velké vydání jak se stavbou, tak s udržováním kuželníku spojené. Je samozřejmé, že obce všude tam, kde nevystačí anebo nebudou chtíti vystačiti s limitovanými obecními přirážkami, sáhnou po těchto dávkách a budou je zaváděti šmahem.

Je ovšem jiná otázka, zdali uhradí se režie výnosem z dávek. Všecko organisované hostinstvo protestuje proti těmto dávkám a v zastoupení jeho vážně varuji před dalšími hospodářskými obtížemi, které hostinstvu jsou stavěny v cestu. Rovněž upozorňuji ministerstvo financí, že projektované zvýšení státní daně z piva o 20 Kč na 1 hl ve prospěch zemí a zvýšení obecní dávky z 1 hl z 8 na 10 Kč jenom ublíží průmyslu pivovarskému, hostinským i financím obecním, zemským i státním, ježto bude podlomen konsum piva, jak z minula zkušenost poučuje. Kde je prohlášení o nezvyšování daní a dávek, je otázkou, kterou ponechávám k odpovědění samotnému ministerstvu financí.

Hospodářské poměry a situace živnostnictva a průmyslu jenom tehdy se zlepší a ustálí, jestliže jemu bude popřána doba klidu, ve které bude moci na delší dobu stabilisovat svoji režii úměrnou finančnímu zatížení po stránce daní a dávek. Tím více je třeba podpory zmíněným odborům, jichž hospodářské výsledky regulují také hospodářské poměry pracovních tříd a jich dosažitelného blahobytu. V této snaze bude vždy naše strana vládu a příslušná její ministerstva podporovati do všech důsledků. (Potlesk.)

Místopředseda Horák (zvoní): Slovo má dále p. posl. Grünzner.

Posl. Grünzner (německy): Slavná sněmovno! Po léta jest v této sněmovně řečníky oposičních stran žalováno na nedůstojné projednávání státního rozpočtu a pronášena ostrá kritika o methodách vládních většin v parlamentní práci vůbec. Dosud však nebylo dbáno vládní většinou ani oprávněných stížností, ani nic nepomohly nejostřejší kritiky. Na těchto sněmovny nedůstojných methodách se vstupem tří německo-měšťáckých aktivistických stran nejen nic neobrátilo k lepšímu, nýbrž naopak se to v tom ohledu ještě více zhoršilo, než tomu bylo za doby všenárodní vládní koalice. Možno to nazvati, aniž by se přehánělo, pouhou tovární výrobou, jak se zde v této sněmovně projednávají a zhotovují nejdůležitější zákonné materie, velmi hluboce se dotýkající hospodářského, kulturního a sociálního života obyvatelstva. Omezení celkového trvání porad o rozpočtu na celkem 72 hodiny včetně několik hodin si vyžadujícího hlasování, při čemž pro jednotlivého poslance se vymezuje řečnická lhůta směšně malou výměrou 12 až 14 minut, působí přímo tísnivě a ochromivě, působí všeobecnou ztrátu zájmu a snižuje celé projednávání rozpočtu na úroveň frašky. Při takové výměře celkového trvání porad a skrovné řečnické lhůtě znemožňuje se jednotlivci, aby se jen poněkud zabýval těmi nejdůležitějšími otázkami.

Třeba by na příklad rozpočet ministerstva železnic na r. 1928 ve všech svých částech poskytoval důvod ke kritickému prozkoumání a byť toho bylo sebe více třeba, nemohu se jím v krátké řečnické lhůtě mně poskytnuté zabývati v celém jeho rozsahu a musím se obírati pouze onou částí, jež týká se hospodářství personálního u státních drah. Tento oddíl vyžaduje již jedině proto zvláštního projednání, protože v poslední době stáli železničáři následkem nové úpravy svých platových, služebních a právních poměrů v popředí veřejného zájmu. Asi od šesti let provádí se u železničních a státních zaměstnanců snižování platů jakož i osobních stavů. Zákonem 394 z r. 1922 začalo toto snižování, zostřeno bylo zákonem 286 z r. 1924 a pokračuje dále platovým zákonem 103 z r. 1926. Tento poslední zákon je vlastně pokračováním zákona restrikčního. Chci hned při této příležitosti prohlásiti, že pro tento zpátečnický zákon platový, proti kterému jsme jak ve výborech, tak v plenu sněmovny v minulém roce bojovali všemi nám po ruce jsoucími sněmovními prostředky, hlasovaly také ty tři německé vládní strany, které tenkráte ještě nebyly ve vládní koalici. Na tomto platovém zákoně je vybudována také úprava platů, služebních a právních poměrů železničních zaměstnanců. Avšak vedle tohoto snižování platů a osobního stavu utrpěli železniční zaměstnanci ještě mimo to zkrácení svých platů tím, že jim ceny režijního jízdného, jež jsou vlastně podstatnou součástí jejich platů, byly letos na jaře zvýšeny o 200%. Také tenkráte zachovala vláda a ministerstvo železnic podobný postup, jako se nyní stalo při úpravě platů, právních a služebních poměrů. Včera přinesly deníky zprávu o hnutí železničářů, kde se pravilo, že nyní jsou již jednání skončena, spor ukončen a že železniční zaměstnanci vymohli svým hnutím 85 milionů. Byla-li veřejnost vládou a ministerstvem železnic klamána již v době celého hnutí, děje se tak na konec ještě jednou, a to zesílenou měrou. Jmenuje se zde částka, jež je větším dílem již v rozpočtu zařazena a z níž také již větší díl byl by měl býti vyplacen od 1. ledna t. r. (Posl. Schweichhart [německy]. Malování straky na vrbě!) Ano, jak velmi správně bylo výkřikem poznamenáno. Chci nyní ukázati, z čeho se těch 85 milionů korun skládá, jimiž se tu veřejnost klame, co se líčí jako vítězství a úspěch železničářů za tohoto posledního hnutí. Při této příležitosti bych rád hned poznamenal, že, je-li ve hnutí, které železničáři od podzimu minulého roku až do konce tohoto roku prodělali, vůbec nějaký vítěz, jsou těmito vítězi vláda a ministerstvo železnic. Ty dovedly veřejnost neustále klamati, stále dokazovati svou ochotu k jednáním, k jednáním, jež si však zcela jinak představujeme, než jaká jsou ona, která vedla vláda a ministerstvo železnic s organisacemi železničářů. Tato měsíce trvající vyjednávání nebyla ničím jiným, než vzájemným přesvědčováním, že ta nebo ona strana má pravdu, z nichž však na konec nebylo nic. Ministerstvo železnic dalo na počátku jednání 13. října svými zástupci výslovně prohlásiti, že jsou závazná a že ministerstvo železnic samo po projednání všech bodů požadavků spolu s organisacemi podá vládě návrh na změnu vládního nařízení. K tomu nedošlo, nýbrž ministerstvo železnic se opět vrátilo k oné malé náplasti, která má se nyní nalepiti na tu velikou ránu, k tak zvaným služebním přídavkům. Tím došlo ke skončení jednání 29. října, a co se od té doby odehrálo, to vymyká se naší kontrole. Neměli jsme ani s organisačního hlediska železničářů možnosti tu spolu mluviti a kontrolovati, právě tak málo, jako politická strana. Prohlašuji proto, že za to vše, co se odehrálo a stalo od 31. října, a za skončení jednání, jakož i za výsledek jich nepřejímáme jakékoliv odpovědnosti, poněvadž jsme při tom nespolupůsobili. Není také správné, a uvidíme to v nejbližších dnech, že tato věc může se pokládati za skončenou. Min. předseda Švehla trvá dnes jako na jaře na tom, že vládní nařízení nesmí býti změněno. Toto vládní nařízení pro železničáře opírá se o platový zákon totiž o § 210 tohoto zákona, jenž bohužel vládu zmocňuje, aby upravila vládním nařízením platové, služební a právní poměry zaměstnanců u státních podniků. Ovšem mělo se při této úpravě přihlížeti k zvláštním poměrům a potřebám těchto podniků.

Tehdejší vyjednavači vlády v meziministerské komisi prohlásili také zástupcům tehdejších všenárodních koaličních stran a jim přidruženým českým organisacím železničářů výslovně - jak nám bylo těmito zástupci několikráte řečeno - že, poněvadž železničářská služba vyžaduje vyššího ocenění v důsledku své odpovědnosti, svých velikých nebezpečí, vyčerpávající služby atd., služební a platové poměry budou také upraveny podle vyššího ocenění. Tomuto slibu vláda nedostála, nýbrž vyložila ustanovení "s ohledem na zvláštní potřeby a požadavky těchto podniků" v opačném smyslu a znehodnotila železniční službu a výkony a postavila je pod úroveň pragmatikálních zaměstnanců. Ve starém Rakousku byli železničáři vždy postaveni ve svých platech poněkud výše než zaměstnanci pragmatikální. R. 1914 dostali pragmatikální zaměstnanci ve starém Rakousku novou služební pragmatiku, u železničářů nebyla však provedena a teprve v r. 1918 byly platy železničářů přídavky postaveny na výši platů pragmatikálních zaměstnanců a nyní valorisovala vláda platy železničářů na podkladě platů z r. 1914, což přirozeně musilo vésti k podcenění železniční služby. Nepotřebuji mluviti o tom, jaká nebezpečí v sobě chová železniční služba. Prožíváme to opětovně na drastických případech. Poukazuji jen na železniční neštěstí v poslední době u Brna, Přerova atd., na obrovské přepínání personálu ve službě železniční v důsledku provedeného snížení personálu, prodloužením pracovní doby, zostření střídání atd. Staré přísloví praví: Železničář stojí každou hodinu a minutu jednou nohou v hrobě, druhou v kriminále. Chtějí-li železniční zaměstnanci dodržovati své služební předpisy, hledí se na ně a jedná se s nimi se strany vlády a správy jako s rebely. A museli jsme se při tomto hnutí železničářů dožíti toho, že vláda zostřila dokonce censuru v té míře, že dokonce ani slovo "pasivní resistence" nesmělo býti v novinách jmenováno, jež přece neznamená ničeho jiného než práci podle předpisů. A co řekl pan min. předseda Švehla v rozpočtovém výboru, když byl v té věci volán k odpovědnosti? Omlouval se tím, že ve veřejnosti jsou šířeny nepravdivé zprávy o nakládání se železničáři a státními zaměstnanci a mínil, že tyto nepravdivé zprávy vedou k znepokojení a že tedy nezbylo přirozeně nic jiného, než potlačiti všechny lži energickým zakročením. Učiní prý tak i příště. Zamýšlejí-li tedy železničáři dodržovati při konání své služby své předpisy, uvede se vše možné do pohybu, aby se tomu zabránilo. Přihodí-li se však železničářům v důsledku nezachování služebních předpisů nehoda a způsobí-li veliké neštěstí, pak jsou podle zákona lapeni, podle instrukcí obžalováni a potrestáni, jak to můžeme dokázati na sta případech v Československu. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Vidíme také na celkovém stavu personálu, jak je v rozpočtu pro r. 1928 preliminován, jaké nové snižování se zde chystá, což bude míti za následek další zostření služby. Celkový stav, který beztak při snížení počtu personálu o okrouhle 20.000 zaměstnanců byl zmenšen, snižuje se v r. 1928 ještě o dalších 7.821. Na čí útraty půjde větším dílem toto další snižování stavu zaměstnanectva, nepotřebuji snad již zvláště zdůrazňovati. Opětně v prvé řadě přijdou k tomu zaměstnanci národnostních menšin, jak se to již přece od vzniku tohoto státu děje. (Posl. Sehweichhart [německy]. Co tomu říkají německé vládní strany?) Německé vládní strany, pokud se týče jejich exponenti ve vládě, jejich ministři, přece spolupodepsali vládní nařízení o státních drahách, které vydala vláda, aniž jednala se zástupci organisací železničářů. Spoluuvrhli na sebe vinu, železničářům bylo toto vládní nařízení vnuceno, čímž opět nesčetní němečtí dělníci na drahách budou propuštěni. (Posl. Procházka: Podle sdělení pana min. dr Spiny ani nevěděli, o čem se jedná v ministerské radě!) Jména dr Spiny a Mayr-Hartinga skvějí se pod tímto vládním nařízením.