V Německu veliké reformy školské. Obecná
škola pouze čtyřtřídní,
z ní přechod do školy střední
a také měšťanky. Tendence byla, aby se
každé dítě mohlo dostati do měšťanské
školy. Pokračovací školství v Německu
a v Rakousku bylo nově rozšířeno i pro
necvičené dělníky a děvčata.
Tam mají pokračovací školy hospodářské,
ať jsou ta děvčata ve službě nebo
žijící u svých rodičů.
Počet pokračovacích škol vzrostl trojnásob.
A tak vidíme, že tato potřeba vyvolala do života
zvláštní stav učitelů pokračovacích
škol. Vidíme, že i to Polsko velmi usiluje o
to, aby vytvořilo nový plán reformy školské,
uskutečňuje myšlenku jednotné střední
školy. V Polsku neměli měšťanky,
proto zřizují novou sedmitřídní
školu, která ve vyšších stupních
má místo pro odborné učitele. Ve Francii,
ve Švýcarsku připravují velkorysé
reformy. Obzvláštní důraz klade se na
učitelské vzdělání. V Německu
učitelské ústavy kromě Bavorska zrušeny
byly všude. Ve Francii zřídili dvouleté
pedagogické akademie, kde se učitelé vzdělávají
skutečně vědeckými metodami universitními.
V Rakousku vidíme, že země Vídeň
uložila svému učitelstvu dvouleté vysokoškolské
studium, na universitě teoretické a praktické
na pedagogickém museu. Ostatní země rakouské
mají dosud učitelské ústavy, ale v
tomto školním roce bude provedena reforma dvouletého
vzdělání vysokoškolského. V Anglii
velká část učitelů se vzdělává
na vysokých školách, Polsko ohlašuje zákon
o vysokoškolském vzdělání učitelstva,
Jugoslavie pro učitele měšťanských
škol dvě třídy vysokoškolského
pedagogia, v Americe všude praktikují vysokoškolské
vzdělání učitelů.
Tento stručný přehled ukazuje, jak národy
po válce všude cítí význam vzdělání
širokých vrstev lidových a jak ze všech
sil usilují o to, aby byla provedena taková reforma,
která by zaručovala výchovu národa,
t. j. širokých mas, které tvoří
základ nového demokratického života
ve státě.
Jenom u nás v rozhodné chvíli nenašli
jsme konstruktivního ducha, který by byl dovedl
shrnouti potřeby vyplývající ve výchově
školské z toho velikého válečného
převratu a který by dovedl dáti výraz
této potřebě tím, že by přebudoval
školu a vybudoval ji skutečně v duchu těch
velikých našich potřeb národních
a státních. A přece u nás byla tradice,
my jsme skutečně u nás měli školské
pedagogy, jako byl Drtina, který na přebudování
školy pracoval ještě za starého Rakouska.
A v těch velkých debatách, které vedli
naši poslanci ve Vídni, ukazovali už tenkráte
na nemožnost starorakouské školy a žádali
její přebudování a vybudování
docela v duchu nových ideálů demokratických.
kulturních a pokrokových. Zní to poněkud
divně, ale je to pravda: My jsme nejvěrněji
zachovali typ starorakušácké školy. Jak
jste z toho přehledu poznali, v Rakousku se již dávno
vzdalují těch starých předválečných
forem školských, tam provedli skutečně
velikou reformu a zní to velmi ironicky, když přijde
pedagog z Rakouska sem, informuje se o stavu našeho nynějšího
školství a musí prohlásiti, že
to Rakousko, které zbylo po staré Habsburské
monarchii, to že už dávno opustilo starorakušáckou
školu a že Československá republika vlastně
nejvěrněji konservuje starorakušáckou
školu se všemi jejími zařízeními.
A naši činitelé, kteří dnes v
těchto věcech rozhodují, snad si dokonce
zakládají na tom, že v době revolučních
převratů a bouří oni zachovali ten
starý typ. No, já bych ukázal na jednu věc:
Předválečné hnutí v profesorstvu
bylo neseno vysokými ideami pokrokovými, to skutečně
propracovalo teoreticky celý směr a požadavky
našeho nového moderního nazírání
na školu a chtělo je uskutečniti konkrétní
reformou školskou. Nynější představitelé
školství, kteří mají rozhodující
moc, ti byli vyneseni touto pokrokovou vlnou v profesorstvu, a
oni to jsou, kteří se staví velmi rozhodně
a velmi tvrdě proti jakékoliv velkorysé reformě
našeho školství. Myslím, že kdybychom
byli nechali ve starém profesorském spolku ty staré
ředitele, které jsme tenkráte s takovým
nadšením pro reformu a pokrok vyházeli, že
ti staří ředitelé by měli více
smyslu pro reformu školskou, než má dnešní
vedení v našem ministerstvu školství.
Za starého Rakouska byl takovým representantem tohoto
ducha feldvébl na vojně. Je známa anekdota,
když přišel jeden známý na generála
a chtěl nějakou výhodu. A tu generál
povídá: Nemohu to udělati, ale dám
vám visitku, dojděte si k feldvéblovi, on
vám to udělá. A tento starý feldvéblovský
duch, to je to staré rakušáctví. A toto
rakušáctví je nutno především
odstraniti ve školství, jestliže se to již
dnes podařilo v armádě a v ostatních
odvětvích našeho veřejného života.
A v prvé řadě to bylo povinností zodpovědných
činitelů hned v prvých letech, že se
mělo přikročiti k základnímu
přebudování našeho školství,
v ideách a duchu našeho osvobození. (Výkřiky
posl. Pika.)
Chci jen ukazovati, že na tom udržování
zastaralého školství u nás v Československé
republice jeví se ten starý rakouský duch.
Nepochybuji, že by byl jen v ministerstvu, ale jest také
v učebnách a v celém našem školství.
To je velký problém, odrakouštit školství,
to znamená přebudovati školství, zavésti
do školství nového ducha a přiblížiti
školu skutečně životu. Zdůraznil
bych, že škola naše nemůže a nesmí
v budoucnosti býti jen věcí profesorů
nebo úředníků. V budoucnosti musíme
s důrazem celé školství zveřejniti,
aby se stala škola předmětem zájmů
rodičů a celé veřejnosti.
Vidíme na př., že stanou se tak důležité
částečné reformy, jako nynější
reforma učebního plánu. Je důležitou
věcí, že se mění učební
plán, francouzština se přenáší
z tercie do kvinty a v kulturním výboru o tom nikdo
neví. To jsou věci. které se dějí
jenom ex presidio.
Připravuje se organisace žurnalistické školy.
Nevím, bude-li tato organisace provedena na základě
vládního návrhu, anebo bude-li se snad také
zde pokračovati takovým absolutistickým způsobem,
aniž by odborové organisace profesorské, i
ostatní organisace, kterých se to týká,
a řeknu především kulturní výbor,
byly v této věci také slyšeny.
Nevím, jak se to zamýšlí se žurnalistickou
školou, ale pokládal bych za velkou chybu, kdyby příští
žurnalistická škola předpokládala
středoškolské vzdělání,
aby se tam směl dostati jen člověk s maturitou.
To by znamenalo výrobu nových vysvědčení,
která by v celku neznamenala nic. Má-li žurnalistická
škola něco znamenati, pak tam musí míti
přístup každý člověk s
jakýmkoli vzděláním, který
projevuje dosti talentu, a právě lidi, kteří
nemají takové střední školy,
potřebují takového ústavu, aby se
mohli náležitým způsobem vzdělávati,
aby mohli najíti to, co neměli možnost najíti
na střední škole. Ten, kdo má střední
školu, maturitu, najde si cesty, jak dále doplniti
své vzděláni a nabýti potřebných
vědomostí pro žurnalistickou práci.
Ale vidíme, že hlavně v dělnickém
hnutí nám vyrostla celá řada nadaných
lidí, kteří měli talent pro žurnalistiku,
a těm bylo by potřebí umožniti
další vzdělání, aby se v něm
mohli prohloubiti.
Když byly konány teď částečné
reformy školské, které zatím se týkaly
jen rozvrhu vyučování, tedy jistě
je to velmi málo, čím bylo přispěno
k nejdůležitějším potřebám
reformy školství. Ale o tom není pochyby, že
se to, jak jsem řekl, dálo docela uzavřeně
v kabinetě školství a ani odborová organisace
profesorská nebyla brána v úvahu, vůbec
s ní nikdo nemluvil, ačkoliv tam je ta praxe, tam
by se mělo v prvé řadě rozhodovati.
Ve veřejném projevu valné schůze delegátů
spolků profesorských můžeme čísti
tento stesk: "Valná schůze delegátů
projevuje přání, aby při všech
opravách bylo postupováno za nejtěsnější
spolu účasti pedagogicky činného profesorstva,
jež nejspíše může postihnouti dosah
a význam předsevzatých změn jak pro
praksi školskou, tak i pro dosažení cílů,
jichž se střední škola nemůže
vzdáti. Valná schůze doporučuje, aby
byly zjištěny zkušenosti odborníků
s provedenými změnami, jež pak mohou býti
vodítkem při opravách dalších."
To jest samozřejmé, že pánové,
kteří jsou vzdáleni střední
škole, sedí nahoře, kteří nemají
přímého styku se životem, se školní
mládeží, měli by v prvé řadě
bráti v úvahu přání a požadavky
tak, jak jsou formovány odborníky profesorskými,
kteří tu praksi provádějí každý
den a jsou se životem v denním styku. Nemohu než
konstatovati, ze si tento stav do jisté směry organisace
profesorské zavinily samy. Myslím, že uznají
všichni pokrokoví a demokratičtí profesoři
to, co zde pravím: Když před válkou
jsme vedli boj proti staré formě rakouského
života, profesorstvo šlo krásným pokrokovým
směrem a mělo nejen své odborné a
čistě hmotné zájmy, nýbrž
také veliký široký pokrokový
program. Tenkrát profesorstvo něco znamenalo, představovalo
velikou složku v celém životě a výchově
národní, a bylo cele připraveno pro onen
veliký konflikt světový, který nastal.
Dnes se pánové příliš omezují
na svoje hospodářské věci a ty široké
linie a veliké cíle, které se právě
po válce u nás dostavují a které ve
svobodném státě zvláště
měly býti sledovány a v kterých mělo
býti pracováno, se ztratily a zůstává
zde odborová organisace, která, jak zdůrazňuji,
těm vysokým cílům a liniím,
kterým právě dříve profesorstvo
před válkou se věnovalo, se vyhýbá
a celkem se chová chladně,
Chci říci, že i u nás jsou vědečtí
pracovníci, kteří mají smysl pro reformu
škol. Vždyť byl vypracován návrh
na reformu za předsednictví rady Bydžovského.
To jest velmi pěkně vypracovaný návrh
a myslím, že kdyby někdo chtěl dělati
tu velkorysou reformu a po vzoru všech okolních států,
kde se pro reformu mnoho udělalo, pracovati, našel
by v něm mnoho dobrého a myslím, že
pro budoucí reformu jednotné střední
školy tento návrh komise, který byl vypracován,
bude dobrým a dostatečným základem.
Možná, že ne v jednotlivostech, ale celý
základ musíme přijmout a jistě ho
přijmeme do budoucnosti.
Pro ducha, který vládne dnes v ministerstvu, jest
charakteristické toto: dvakrát jsem žádal
v kulturním výboru, aby nám byl tento návrh
předložen. Byl vypracován, najednou se ztratil
a jest vzácným i tisk, když se ho domáháte.
A ačkoliv jsem dvakrát žádal v kulturním
výboru, nebylo nám dodnes vyhověno, nemohli
jsme o těchto věcech mluviti oficielně s
oficielními kruhy. Jsou zde překážky
rázu hospodářského, to jest mi jasné.
Všechny reformy, které chtějí československou
školu postaviti na nový základ kulturní
a organisační, protože zde potíže
jsou, nemohou se přelomiti najednou přes koleno.
Ale jest jasné, že je-li zde vypracován plán,
jsem si vědom, že ho budu do budoucnosti prováděti
třebas po etapách. Jistě se dá takový
plán přijmouti a vybudovati a reformy samotné
mohou se prováděti po etapách, třebas
po desetiletí. Zásadně jedná se o
to, aby se jednou ve školství s touto zásadní
a důkladnou reformou začalo.
Mám zde na př. upozorniti, jak to vypadá
u nás v pokračovacím školství.
To se rozumí, že v prvé řadě
se budeme stavěti proti vyučování
nedělnímu a večernímu, i tam, kde
se dnes vyskytuje. Má-li školství pokračovací,
které vychovává dorost řemeslnický
a průmyslové dělnictvo, býti řádně
vybudováno, nemůže se ponechati na večer.
Učil jsem také v takových školách
a vím, jaká je to práce pro učitele
a s jakými výsledky se setkává, přijde-li
do školy hoch, který jest za celý den unaven
a fysicky vyčerpán. Ale upozorňuji ještě
na jednu věc. My vlastně máme pokračovací
školy, kursy s povinnou docházkou pro mládež
ve věku od 14 do 16 let. Zákonná úprava
je odhlasována a přijata. V §u 11, odst. 4.
zákona ze dne 13. července 1922, č. 226,
se stanoví, že při školách obecných
nebo občanských zřídí se pokračovací
školy nebo kursy s povinnou docházkou pro mládež
ve věku od 14 do 16 let, pokud se nevzdělává
na pokračovacích školách živnostenských,
kupeckých, na lidových školách vyšších
a odborných. Podrobná ustanovení o zřizování
a zařízení těchto pokračovacích
škol nebo kursů, o době vyučovací,
o učebných osnovách a o docházce školní
měla býti stanovena vládním nařízením.
Toto vládní nařízení nebylo
dosud vydáno, ač již od vydání
malého školského zákona uplynulo 3 1/2
roku.
Abych přešel k některým konkrétním
požadavkům. (Posl. Pik: Ale neřeší
se hlavně finanční stránka pokračovacích
škol. Obcím se vzaly všechny prostředky
a nyní je z toho školní katastrofa!) Nejenom
to, nýbrž my musíme zdůrazniti při
tom, že se na obcích požadují náklady.
Na příklad, když o tom kol. Pik mluví,
plzeňská obec musí věnovati na pokračovací
školy náklad 125.000 Kč vedle věcných
nákladů na střední školství,
o kterých se ještě zmíním. Tento
stav je neudržitelný a je nutno, abychom již
také jednou o něm promluvili. Vlastně je
dobře, že se p. ministr Engliš takovým
způsobem zmínil o školství, když
prohlásil, že bude nutno pomýšleti na
zavedení školního platu. Pan ministr Engliš
ovšem žije v ovzduší čistě
finančním a hledá na všech stranách,
kde by našel nějaký příjem. Ale,
myslím, že p. ministru Englišovi chybí
jedna věc, styk s těmi lidmi, kteří
ukazují také na zhoubné následky těch
často přísných opatření
finančních. Pan ministr Hodža - tentokrát
jsem rád, že v tomto případě
mohu s ním souhlasiti - už se ozval proti plánu
p. ministra Engliše a byl zde jakýsi otevřený
souboj mezi dvěma pány ministry téže
vlády. Nechci to nijak škodolibě vykládati.
Pan ministr Engliš má také trochu zájem
o školství, on je profesor, ovšem, jak sám
o sobě říká, on patří
mezi ty profesory neprofesorské. On se dívá
velmi kriticky na stav nynějšího školství.
Znám jeho názory soukromé. On o těch
věcech také bude nyní psáti v novinách.
On vidí potřebu reformy také na universitách,
nejen na středních školách. Chtěl
bych upozorniti, že to byl náš požadavek
za starého Rakouska odstraniti školní plat
a docíliti co možná nejširšího
"sesocialisování" - vždyť jsme
to tak říkávali -, co nejširší
možnosti vzdělání širokých
vrstev, a aby se zde za vzdělání ve státě
neplatilo. Myslím, že je to jedno, jestli pan ministr
sežene ty peníze tak či onak, ať zavede
třebas daň z oken, nebo z kázání
v kostele, ať zavede daň, jakou chce, ale daň,
která by zatěžovala široké vrstvy
za to, že v obecné škole lidové získávají
nejnutnější znalosti pro svůj život,
to je něco, co nejde dobře srovnati s trochu demokratickými
názory na život a svět.
Pan ministr dr Engliš přece zdůrazňoval,
když prováděl daň z obratu, jak je to
daň nepopulární, a dnes by chtěl zavádět
daň pro ty, kteří posílají
děti do školy.
Reforma učitelského vzdělání,
jak je prováděna v Německu, Rakousku, jak
se připravuje v Polsku a jak je v Americe i Anglii, na
všech stranách, to je něco, co už tlačí
se všech stran a co vláda nemůže oddalovati.
Oznámena je předloha pro reformu učitelského
vzdělání. Zatím to má býti
jen jednoroční kurs pro absolventy středních
škol. Jen bych chtěl zdůrazniti jednu věc,
aby zase kursy, na které učitelé půjdou,
nebyly jen nějaké pokračovací, střední
školy s nynější středoškolskou
metodou, nýbrž aby se zde skutečně budoucí
učitelé za krátký rok mohli trochu
zasvětiti do vědeckého studia.
Co znamená restrikční zákon pro školství,
není potřebí říkati. Každý,
kdo se trochu obírá těmito věcmi,
ví, jaké škody morální a věcné
se zde staly, a že tyto škody neodpovídají
úsporám hospodářským, kterých
se docílilo. Výhody, které přinesl
restrikční zákon naší finanční
správě, jistě nevyváží
ztráty a úhony, které jsme utrpěli
na výchově naší mládeže.
Jest připravován zákon o obvodových
měšťanských školách. Byl by
čas, aby zákon tento byl proveden.
Zrušením zákona o župním zřízení
padají i župní školní rady. Bude
patrně nutno novým zákonem zříditi
okresní a zemské školní rady. Žádáme
v zájmu učitelstva a v zájmu školství,
aby i zde učitelstvo mělo aspoň třetinu
členů a to volených.
Podle návrhu platového zákona převádí
se na učitelstvo pragmatika profesorská, vybudovaná
v Rakousku za války v době nejtužšího
absolutismu, ku které se má učitelstvo "přizpůsobiti".
"Přizpůsobením" rozumí však
byrokracie ministerská pouhé opsání
a převádí ji na učitelstvo se vším
absolutismem a výhody z ní plynoucí pro profesory
vynechává. Žádáme novou moderní
pragmatiku, vyhovující duchu dnešní
doby a naší republiky.
Žádáme, aby presenční služba
vojenská byla započítána plně
do postupu a pense, jinak učitelé, vojáci
zůstanou za těmi, kdo nekonali službu vojenskou,
zvláště za učitelkami. Učitelská
parita, rovnocennost práce administrativní v kancelářích
s učitelskou prací ve škole, byla novým
platovým zákonem zničena nadobro. Víme,
že středoškolák svým platem naprosto
předčí učitele, který se může
svým vzděláním postaviti na roveň
vzdělání středoškolského
úředníka.
Konečně je třeba změny ve smyslu konkurence,
rovnosti mužů a žen, jak jest zachovávána
i v ústavě.
Když mluvím zde o školství, chci upozorniti
pana ministra financí na jednu věc, a to že
obce musí dnes věnovati veliké věcné
náklady na školství. Zmínil jsem se
o tom při poznámce kol. Pika. Obec plzeňská
musí platiti na střední školy věcné
náklady v obnosu 747.000 Kč. Fakticky obec plzeňská
dostala na rok 1927 10.000 Kč, t. j. okrouhle 1.3% na tento
veliký náklad. Na jedné straně se
mluví o tom, že dnes má kde kdo výhody,
že může posílati dítě do
školy takřka beze všech poplatků, že
stát nemůže trpěti, aby se dávali
lidem takové dary, jak se pan ministr financí dr
Engliš vyjadřuje, a na druhé straně
se od státu berou takové "dary", kdy musí
obce vydržovati budovy a připláceti na řadu
věcných nákladů.
Upozornil bych ještě na školství dívčí.
Máme zde řadu středních dívčích
škol a z těch jen jediná škola v Jičíně
byla převzata, pokud se týče věcných
nákladů, státem. Všechny ostatní
školy jsou ve věcných nákladech vydržovány
obcemi nebo spolky.
Na jednu věc chci upozorniti, to jest na ducha, který
vládne v ministerstvu financí. Profesorům
středních škol byly povoleny honoráře
za hodiny přespočetné, avšak za celý
loňský rok nebyl jim dosud vyplacen ani krejcar
za tyto přespočetné hodiny. Ministerstvo
financí velmi si na tom zakládalo, aby naše
prestiž neutrpěla za hranicemi, abychom včas
platili dluhy svým věřitelům zahraničním,
ale zde se státním úředníkům
a státním učitelům zadržují
celý rok přeplatky, které jim patří
za práci, kterou loňský rok vykonali. Ministerstvo
školství se muselo dvakráte dožadovati,
aby ministerstvo financí svou povinnost vůči
učitelům konalo. Upozorňuji znovu na tyto
věci a pokládám to za kulturní hanbu,
že se takovýmto způsobem vůči
pracovníkům ve státě postupuje.
Tím bych vyčerpal některé poznámky
organisační a chtěl bych se trochu dotknouti
také kulturního boje, který se dnes kolem
školy a o školu provádí. Již v kulturním
výboru měli jsme letos dlouhou debatu o jednotlivých
směrech kulturních, které se snaží
uplatniti ve školství. Tenkráte mluvili řečníci
různých stran naposledy také posl. Roudnický
za stranu lidovou zmínil se o škole a přede
mnou řečník se strany ludové útočil
na české učitele a profesory na Slovensku.
Tedy vskutku my vidíme a všechny okolnosti tomu nasvědčují,
že žijeme v kulturním boji a že tento boj
se točí a bude do budoucnosti točiti kolem
školy. Jsou zde dva tábory a každý tábor
chce uplatňovati se právě v tomto směru
a chce na školu provozovati svůj určitý
vliv.
Chtěl bych říci jednu věc: my jsme
tento kulturní boj, když o něm již mluvím,
nevyvolali, my v tomto kulturním boji jsme po staletí,
kulturní boj trvá od té doby, kdy se začala
vyvíjeti moderní věda a kdy na jedné
straně stála církev a autorita papežská,
na druhé straně vědecké poznání,
které se nechce podrobiti autoritě papežské.
Ten fakt zde je a proto odmítám osočování
se strany lidové nebo ludové a se strany klerikálních
řečníků, jako bychom my ten boj kulturní
vyvolávali. To je nepochopení toho celého
ohromného vývoje, nepochopení toho, že
na jedné straně zde je konservován středověk,
který se chce udržeti se všemi svými dogmaty
a že chce právě ve formě a ve jménu
papežství udržeti svou autoritu nad lidským
duchem a vědeckým bádáním.
Tak musíme rozuměti novému sylabu, indexu
atd. kterým papežství chce celé vědecké
bádání a kulturu postaviti pod svou autoritu.
Papež a jeho vůle a dogmata mají rozhodovati,
zdali katolicky věřící křesťan
smí či nesmí čísti tu
věc, zda smí či nesmí bádati
o té neb oné věci. Když to takto postavíme,
pak také pochopíme, kde stojíme a kde musíme
státi. To, prosím, není vyvolávání
náboženských sporů, to je boj o zdravý
lidský rozum, o svobodu vědomí, to je týž
boj, který vedl Hus už v Kostnici. V tom jsme pokračovateli
a jdeme dále. Ovšem tento boj má dvě
stránky: stránku politickou a stránku obsahovou.
Té obsahové jsem se již dotkl. Nyní
chci si trochu podrobněji všimnouti té stránky
politické. Vatikán a papežská moc dnes
představuje mezinárodní organisaci, v mezinárodních
stycích vystupuje Vatikán jako stát, má
své diplomatické zastoupení.
Ovšem je to poněkud divný stát, poněvadž
od r. 1870 nemá území t. j. od té
doby, co stát italský papeži území
vzal. Je zde tedy stát církevní, který
nemá území, má však celou organisaci
a všechny vlastnosti státu, má své diplomatické
zástupce, svou diplomatickou službu velmi podrobně
organisovanou jako každý jiný stát.
Tedy, prosím, papežství zasahuje do politických
dějin, papežská politika jde určitými
směrnicemi, které ovšem jsou dány zájmem
církve, zájmem té organisace církevní
politiky, kterou dnes katolická církev představuje.
Viděli jsme - a to chci ukázati na světové
válce - neobyčejný vliv Vatikánu na
světové válce. Již když zemřel
Lev XIII, jenž se opíral v zahraniční
politice o Francii a Rusko, intrikami Rakouska a Německa
zmařena volba kardinála a státního
sekretáře Rampoly, který jako spolupracovník
Lva XIII byl by hájil jeho orientaci pro dohodu. Benedikt
XV, jenž byl zvolen 13. září 1914, podlehl
právě na počátku světové
války úplně rádcům orientovaným
v duchu centrálních mocností a od té
doby. po nastoupení tohoto papeže papežství
po celou válku provádělo politiku příznivou
Německu a Rakousku, tedy příznivou centrálním
mocnostem, namířenou proti mocnostem dohodovým.
Na jedné straně stálo Rakousko a Německo,
státy, které vycházely vstříc
vatikánské politice co nejúslužněji,
a tyto státy - to si musíme uvědomiti - byly
Vatikánu bližší než státy
dohodové. Na druhé straně stálo Rusko
a Anglie, které byly státy schismatickými,
utvořily si své národní církve,
a Francie, která provedla rozluku. Tedy Vatikán
viděl v Německu a v Rakousku především
hráz proti pravoslaví a když pak byla známa
úmluva z března r. 1915, kdy Rusku byl přiznán
Cařihrad, byl to poslední důvod, aby se vatikánská
politika velmi energicky a zásadně obrátila
proti politice dohodové. Vedle toho si musíme uvědomiti,
že Hohenzollernové v Německu připravovali
světovou válku a tvořili si základnu
už doma také ve vnitřní politice a proto
opustili kulturní boj, který už Bismarck ukončoval,
hledali smír mezi oběma konfesijními tábory
a byl to evangelický panovník, který tvořil
novou hierokracií protestantskou, která se měla
spojiti s hierokracií římskou. Politika německého
centra odpovídala těmto snahám. Centrum provedlo
smíření říše německé
s papežstvím, docílilo, že byly odstraněny
všechny výjimečné zákony proti
katolíkům a že si katolíci dovedli vybojovati
v Německu mimořádné postavení.
Tedy centrum dělalo politiku dynastickou, třebaže
panovník byl evangelík. Politikou touto se pak dostal
katolicismus do neobyčejně příznivého
postavení a měl v Německu nesmírný
vliv. Vidíme, že v Německu konservativní
politika Hohenzollernů se spojila s konservativní
politikou protestanskou. Jak to vypadalo v Rakousku, o tom nemusím
mluviti, to jsme všichni prožili. Vzpomínáme
na boj proti pravoslaví v Haliči, víme, co
to byla dynastie, že to byla opora Vatikánu, Říma
a ve skutečnosti byl prováděn v Rakousku
středověký hierokratický systém.
Tento systém podporovala rakouská strana křesťansko-sociální
s dr Luegerem, který r. 1907 již označil svůj
výboj útokem na university. Tenkráte dr Lueger
prohlásil: Katolíci musí dobýti universit.
University jsou půdou podvratných ideí, revoluce,
beznáboženství a nevlastenectví. Tak
vidíme, jak Rakousko před válkou připravovalo
mnohem silnější a tužší vládu
církevních mocností v této staré
říši. Naši čeští katolíci
také prohlásili dr Luegera za svůj zářící
vzor. Konkordát byl r. 55 v Rakousku zrušen, ale obě
strany se ho dovolávaly. V aféře Wahrmundově
r. 1908 apoštolský nuncius podal žádost
za sesazení tohoto profesora a odůvodňoval
ji 5. a 16. článkem konkordátu. Když
starý František Josef trestal některé
neposlušné biskupy, odvolával se při
tom na konkordát. Tedy oni konkordát zrušili,
ale ve skutečnosti i František Josef I. se tohoto
konkordátu dovolával a ve svých projevech
se jím církev dokládala. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.)
Pamatujeme se, že 2 léta před válkou
byl v září ve Vídni konán eucharistický
sjezd. Tenkráte šel císař s následníkem
s hlavou odkrytou za dvorním kočárem, v němž
papežský legát nesl nejsvětější
svátost oltářní, aby jako representant
říše ukázal, jak se mají věřící
chovati a jesuita u dvora kázal o poměru svaté
eucharistie k domu habsburskému.