To byla politika papežská. Papežství drželo
centrální mocnosti. Tato příprava
byla už před válkou provedena. Papežství
se stavělo proti Dohodě, proto papež se namáhal
ze všech sil, aby odvrátil Ameriku od války.
Když Amerika přesto zasáhla do války,
bylo to ohromné zklamání pro papežskou
stolici. Víme také, že papežství
se snažilo ze všech sil, aby zabránilo vstoupení
Italie do války, a když Italie prohrávala proti
Rakousku a když stála v katastrofální
situaci, hledali a snad našli doklady agitace papežské
v italském vojsku samém. Tenkráte chtěly
organisované vlivy vatikánské podvrátiti
sílu italské armády, a tím vlastně
prospěti vítězství Rakouska, které
papež pokládal za svou državu. Vidíme
tedy, že za války byla spolupráce Vatikánu
s centrálními mocnostmi připravena podle
plánu. Zájmy vatikánské byly podporovány
theokratickou dynastií hohenzollernskou a habsburskou.
A duch vládnoucí v centrálních mocnostech
byl blíže středověkým metodám
než demokracii francouzské a anglické.
Porážka centralních mocností znamenala
také porážku papežství, to je nám
velmi jasno. Musíme si jasně uvědomiti dnes,
že náš boj zahraniční proti centrálním
mocnostem, náš boj zahraniční pro naše
osvobození byl zároveň také bojem
proti zahraniční politice papežské.
To jsou dnes věci naprosto jasně dokázané.
A já jenom vidím ty nesnáze papežské
politiky, která neví, jak se má tvářiti
a jaký poměr má zaujmouti ke státům,
které vznikly na území staré říše
habsburské. Vidíme dále, že papežská
politika projevuje nechuť ke smlouvě st. germainské
a versailleské a nemůže se stále smířiti
s koncem a výsledkem války, s porážkou
politiky hohenzollernské a habsburské v Rakousku.
Princip sebeurčení národů byl papežské
stolici úplně vzdálen, byl pokládán
za princip úplně revoluční. Když
pak sledujeme dále politiku poválečnou, vidíme,
že papežství ke konci války, když
centrální mocnosti prohrávaly, šlo úplně
tou cestou, jakou šly a byly k tomu zneužívány,
často mezinárodní organisace socialistické.
Vidíme, že ve Štokholmu se dalo heslo: Mír
bez anexí a náhrad, že naši centralisté,
kteří přišli do Štokholmu, mluvili
otevřeně proti rozbourání Rakouska
a proti ustavení našeho samostatného státu.
A to je zajímavý historický vývoj.
Vidíme, jak mezinárodní organisace papežská
šla stejným způsobem, jako šla část
mezinárodní organisace socialistické a také
"Vorwärts" úplně jasně kvitoval
tenkráte, když řekl: Řím jde
touž cestou, jako šel Štokholm.
Tedy my jsme v boji kulturním. Tento kulturní boj
zde je a bude dotud, dokud zde bude na jedné straně
organisace čistě středověká
a na druhé straně pak lidé a strany, které
si budou za princip světového názoru stavěti
vědecké poznání.
Tedy v jaké posici má býti nyní škola?
Řeknu to velmi jednoduše. Škola nemůže
se stavěti na středověký princip,
nemůže se stavěti na princip autority papežské.
Škola a celá moderní generace nemůže
býti vychována tak, aby neuznávala vědecké
poznání a své vědecké přesvědčení
a svou vůli stavěla pod autoritu papežskou.
To je nám jasné, to nám nikdo nevyvrátí.
Žádná politická strana, ať je sebe
více nebo méně konfesijní, nás
nedovede vrátiti k tomu středověku a nevrátí.
Vidíme, že dnes papežská stolice hledá
nové cesty, jak se přizpůsobiti. Dříve
politické strany katolické měly přísnou
centralisaci, biskupové podléhali přímo
Římu, a zase členové politických
organisací biskupům. Teď vidíme, že
centrum v Německu vymohlo jaksi větší
volnost. Vidíme, že dnes centrum po válce kandiduje
dokonce větší počet evangelíků
než katolíků. (Slyšte!) Tedy zde
se tvoří vyloženě konservativní
politika. (Posl. Zeminová: Skrývá se to
za jméno lidová strana!) Ano. Vidíme,
že i u nás v senátě byl na příklad
členem ľudové strany jeden evangelík.
Myslím, že kol. Bergmann bude snad míti
ještě příležitost, aby zde uvedl
některé případy, jak i lidová
strana dovede protežovati na určitých místech
úřednických příslušníky
evangelické církve. Tedy vidíme, že
se zde jaksi vytváří základna pro
konservativní politiku náboženskou vůbec.
To jsou důsledky, ku kterým se dnes dochází.
Myslím, že ta neurčitost a nejasnost metod
politických vede katolickou církev a specielně
papežskou stolici k tomu, že ona už nestaví
jenom na politických organisacích svou moc, nýbrž
že už začíná mluviti také
něco o zduchovnění katolicismu a že
hledá nějakou organisaci, která by
nebyla jen tak vyloženě politickou a která
by se konec konců věnovala také náboženskému
ideálu, obsahu katolictví. Podívejte se,
když pánové z lidové strany útočí
na učitele a profesory, proč pak si nevychovají
dosti kněží, proč nemají dosti
té své vnitřní práce ideové,
aby si vychovali dostatek lidí. kteří by
dovedli ideově jejich církev hájiti? Proč
hlásá p. posl. Roudnický nutnost povinného
vyučování náboženství?
Vždyť nikdo jim nepřekáží,
aby si ve svých kostelích a organisacích
vychovali řadu svých nadšených stoupenců.
Na jedné straně se hlásá svoboda školy,
na druhé straně se požaduje povinné
vyučování náboženství.
To je zase ten starý policejní režim. Vidíme,
že jakmile starý policejní režim, který
církev držel, padl, církev ztratila svou sílu.
Vidíme, že katolická církev má
dosti politických mužů a kněží
poslanců, ale málo věřících
a málo kněží, kteří by
prováděli pastorisaci, kteří by kázali
a šířili skutečně náboženské
hodnoty, kteří by chodili k lidem, když umírají,
kteří by zpovídali atd. Ona se těm
pánům páterům lépe líbí
politická arena, než těžká práce
v nějakém horském kostele nebo vesnici, to
uznávám. Tedy zde je viděti nedostatek a
ideovou vyžilost, zde je viděti, že, jakmile
katolická církev ztratila policejní režim,
to spojení s mocí a státem rakouským,
najednou ztrácí svou sílu a pevný
podklad. Tedy taková je situace a žádné
povinné vyučování náboženství
vás nedostane výše a nepřivede vám
ten vyšší vzruch a skutečný náboženský
život. Ten skutečný náboženský
život, nepřijde-li z církve, z ideového
varu, nedá vám žádná povinná
docházka školní a žádné
policejní předpisy nepomohou a vás nezachrání.
Dnes se hledají všelijaké formulky. Má
tyto posice zachrániti svatováclavský kult
a podobné více méně politické
tradice. Dobře. Pan ministr dr Hodža mluvil
o těchto věcech. P. ministr dr Hodža vůbec
velmi rád mluví o tradicích, to je taková
kouzelná formulka patrně, která dnes má
všechno vysvětliti. V "Pondělním
Listě" dal p. ministr interview, tam bylo mluveno
o tradici Jiřího z Poděbrad. Pan ministr
také mluvil o tradici cyrilo-metodějské.
Jenom chci zdůrazniti, že v těchto názorech
musí býti také určitá logika
a určitý směr. Nemohou se přece různé
tradice, jak jsou zde, slepovati tak, jako se slepují sklíčka
v barevných oknech, snad jenom k tomu cíli, aby
světlo tak neproniklo, aby bylo stlumeno. Jedno sklíčko
je bílé, druhé tmavé, třetí
růžové atd. To jsou způsoby, kterým
prostě nerozumíme. Stojíme na stanovisku,
když tedy vracíme se k dějinám, na kterém
stál Palacký, jenž řekl, že nejvyšším
vyvřením české idee a nejsilnějším
projevem české duše byla doba husitská.
(Potlesk poslanců čsl. národ. socialistických.)
Tam se projevily vlastnosti českého národa,
tam se projevuje ta živá tradice. Co dnes vidíme?
Utíká se do pravěku - ke sv. Václavu.
Vždyť ani naši čeští historikové
nejsou si v tom jasni a budou jistě o tom historické
spory. Utíká se ke sv. Cyrilu a Metoději,
zkrátka do těch dob, ve kterých my, moderní
Češi, nenalézáme nic společného.
Uznávám na svatováclavské tradici
to, co by jaksi mohlo s toho nejširšího politického
národního stanoviska nám něco znamenati,
tedy řekněme tradici by znamenala ta hymna "Nedej
zahynouti nám, ni budoucím". Dobrá,
tu český národ zpíval, tedy znamenala
v určitých těžkých dobách
projev určité touhy po národní samostatnosti.
Tak daleko to přiznám, ale ptám se: Zpívali
i ti Koniášové, když pálili české
knihy, tuto hymnu "Nedej zahynouti nám, ni budoucím"
a můžeme přejíti tu celou dobu temna,
můžeme to všechno vynechati? Tedy zase tu projevujeme
snahu, abychom utíkali od skutečných problémů,
které zde jsou. To je právě poměr
středověku k moderní vědě,
k modernímu badání. Copak byl sv. Václav?
Tlačil z hroznů víno, pak bojoval s německými
knížaty. (Posl. Zeminová: A vyvážel
voly!) Ano, vyvážel voly do Německa, to
by byla jistě velmi záslužná práce,
když se to myslí symbolicky. Uznávám
určité věci, které zde jsou, ale protestuji
proti tomu, aby s tímto sv. Václavem chtěla
dnes klerikální strana ukazovati bůhví
jaký svůj vlastenecký zájem a vlastenecké
nadšení.
Tedy po této stránce souhlasím s panem ministrem
dr Hodžou, jenž chce ukázati, že
by právě tato tradice neměla se nechávati
jen straně klerikální, že by si ji měly
vzíti také ostatní strany. My bychom si ji
velmi rádi vzali, kdyby nám něco povídala,
ale nepovídá nám obsahově docela nic.
Náš moderní život stojí na těch
problémech, na kterých stál Hus, Komenský
a Chelčický. To jsou problémy svědomí
člověka, jeho individuality, poměr ke středověku
a k dogmatům, které chtějí spoutati
duševní život člověka. To je naše
živá tradice a myslím, že bylo málo
legionářů, kteří by šli,
jak myslí pan ministr dr Hodža, do boje s hymnou
"Svatý Václave, nedej zahynouti nám,
ni budoucím!". Naopak viděli jsme, že
legionářský boj, náš boj za osvobození,
byl veden pod našimi tradicemi husitskými, pod vlivem
našeho národního osvobození husitského.
(Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Tedy i zde máme míti jistou důslednost
a jistý smysl. Ty dva světové názory,
které zde jsou, neodstraníme. Bude zde názor
středověký, který bude bojovati s
názory, které budou navazovati na Husa, Chelčického
a Komenského. Prosím, nestojíme na takovém
stanovisku, že bychom chtěli vyvolávati nové
náboženské boje. Ani nás nenapadá.
Nebudeme se bíti o nějaké tajemství
svátosti oltářní, je-li tam přítomen
Kristus Pán nebo ne. To jsou věci nám vzdálené.
Ale právě my bereme, co je pro nás živého,
to jest boj individua, jeho svoboda svědomí, svoboda
jeho názoru proti tlaku církevních dogmat,
které byly opírány o policii, četnictvo
a vojsko. Na tom stanovisku tedy zůstaneme. Ale to bych
chtěl zdůrazniti a prohlašuji, že stojíme
úplně na stanovisku moderní demokracie, která
konec konců snese, pozná a konečně
i uzná názor středověký, když
zde je. K vůli tomu nepovedeme snad nějaké
války, nějaké násilí materielní,
ale budeme velmi pevně státi na své poznané
pravdě a středověkému světovému
názoru neustoupíme a také nedovolíme,
aby to, co nám věky vynesly utrpením našich
nejlepších, bylo ze škol vyházeno a odstraněno.
Chci skončiti tím, že proti všem těm
středověkým politickým vlivům,
jak je vidíme na mezinárodním foru i doma,
budeme se stavěti ze všech sil, že budeme usilovati
o svobodnou, nezávislou, na vědeckém podkladě
postavenou českou školu. (Potlesk poslanců
čsl. strany nár. socialistické.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. dr Lukavský.
Dávám mu slovo.
Posl. dr Lukavský: Slavná sněmovno!
Pan ministr školství a nár. osvěty učinil
v poslední době pozoruhodné projevy o věcech
školských jednak v kulturním výboru,
jednak ve výboru rozpočtovém. Též
důvodová zpráva ke státnímu
rozpočtu, jakož i zpráva o jednání
rozpočtového výboru o tomto rozpočtu
vykazují pozoruhodné statě pro každého,
kdo má smysl pro kulturní otázky našeho
státu. Chceme k těmto projevům a zprávám
připojiti některé poznámky.
Již po několik let se dovídáme, že
je připravována osnova zákona o obvodových
(újezdních) školách měšťanských,
o školách pomocných, mateřských,
o úpravě poměrů nestátních
učitelů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi,
jakož i o úpravě pense nestátních
učitelů na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Ale ač plyne rok za rokem, žádné z těchto
osnov jako vládních návrhů se nedočkáváme.
Litujeme toho velice. V obyvatelstvu samém se to často
důrazně vytýká a myslíme, že
výtky tyto jsou hodně oprávněny. Ve
zprávě o jednání v rozpočtovém
výboru se praví, že osnova zákona o
újezdních měšťanských školách
se projednává v ministerstvu financí, rovněž
osnovy zákonů o nestátních staropensistech
učitelských na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi, jakož i úprava poměrů nestátních
škol a jejich učitelstva v těchto zemích,
osnova zákona o školách pomocných předkládá
se prý již vládě ke schválení
atd. Ale kde je záruka, že se stejné vysvětlení
nebude opakovati za rok? Proč právě u otázek
školských se jeví u nás tolik obtíží
dohody mezi příslušnými ministerstvy,
ač přece se musí uznati, že řešení
těchto otázek je nanejvýše naléhavé
a že se po tom tolik volá z kruhů naší
veřejnosti? A jak si máme vysvětliti to,
že ministerstvo školství a nár. osvěty
posud není hotovo s jednáním o mateřských
školách? Což vskutku víří
tu ještě spor o kompetenci mezi ministerstvem školství
a nár. osvěty a ministerstvem soc. péče?
Kdo a kdy učiní již jednou konec tomuto sporu?
Mateřské školy patří do správy
školské, nikoli do sociální, tam patří
soc. zařízení, jako jsou jesle a pod.
Školy mateřské byly u nás před
převratem násilně zanedbávány,
od převratu se poměry v tomto školství
hodně zlepšily, ale přesto jsou tu zjevy, jež
zarážejí. Tak na př. v r. 1926/27 bylo
československých ústavů v Čechách
55%, na Moravě a ve Slezsku 63%, na Slovensku 65%, na Podkarpatské
Rusi 52.5% ruských a 12.5% československých.
Z toho již vyplývá, že německé
mateřské školství je vybudováno
lépe než naše. To je především
následek větší soukromé péče
německé. V Čechách máme na
př. podle statistiky z r. 1925/1926 171 soukromých
mateřských škol, Němci však 185,
Češi na Moravě 120, Němci 86, ve Slezsku
Češi 42, Němci 24. Naproti tomu na Slovensku
je soukromých mateřských škol 9, ale
veřejných 121, na Podkarpatské Rusi je veřejných
40.
Pan ministr školství a nár. osvěty ve
svém výkladu v rozpočtovém výboru
na základě úředních dat ukázal,
jak neoprávněny jsou žaloby Němců
na "škrcení" jejich škol kteréhokoli
druhu, a tak také i škol národních,
a že naším menšinovým školstvím
se neděje Němcům žádná
křivda. Tyto číslice ukazují na poměr
mezi nákladem na školství a počtem příslušníků
příslušného národa, jsou velice
důležité a nutí naopak k tomu, že
naše správa školská musí býti
spravedlivější, než jest, ke školství
českému. Ale nejen v nákladu na školství,
nýbrž i jinde jeví se nepoměr mezi školstvím
českým a německým na náš
úkor. Tak na jednu československou obecnou školu
připadá 97 dětí, na jednu třídu
40, ale na německou školu 89 a na jednu třídu
37.
U občanské školy připadá na jednu
školu československou 185 dětí, na jednu
třídu 41, kdežto na jednu školu německou
154 a na jednu třídu 39.
Zákonem o obvodových školách měšťanských
mají se rozděliti věcné náklady
na všecky obce, odkud děti do určité
školy chodí, čehož důsledkem bude
rayonování těchto škol. Umístění
škol občanských proti školám obecným
je nepříznivější a nelze se diviti
obcím, kde jest občanská škola, nebo
má býti zřízena, a potřebuje
lepších místností, jestliže se
zdráhají vzíti jen samy na sebe věcné
náklady. Ostatně nyní při novém
finančním hospodářství našich
obcí budou tyto úkoly ještě obtížnější.
Projednání zákona o obvodových školách
občanských stává se naší
povinností ještě naléhavější,
než to bylo dosud. Vzdělání na škole
občanské stává se stále více
a více podmínkou pro četná povolání,
žádá toho zvláště sama státní
správa, a už z toho důvodu je nutno míti
bedlivý zřetel k tomu, aby se dětem docházka
do této školy co nejvíce umožnila. Máme
případy, že děti chodí do této
školy každý den až 2 hodiny cesty z domova
a také více. Pak je příkazem lidskosti
a spravedlnosti, aby stravováním, přespáváním
nebo i jinými způsoby docházka dětí
do školy byla ulehčována. I když se tak
někdy děje charitativním způsobem,
je často potřebí k tomu také pomoci
naší školské správy. Především
ve škole je nutno pracovati o to, aby se některé
děti bez vlastní viny necítily méně
cennými nebo vůbec opuštěnými.
Nelze říci, že bychom s hlediska rozpočtu
školského i v národním školství,
o něž se opírá vzdělání
největší části národa,
pamatovali náležitou měrou na všecky potřeby
našich škol národních, zvláště
na věcné potřeby těchto škol.
Proto nutno názory o šetření na našich
školách vyslovovati opatrně, ježto šetřením
na nesprávných místech, a to je především
v prostředcích k řádnému vzdělání,
mohli bychom vážně ohroziti i náš
rozvoj hospodářský, neboť jistě
netřeba dokazovati, že nebude-li generace co nejvíce
rozumově vyspělá a mravně silná,
stojí všechny naše plány a naděje
v ohledu hospodářském do budoucnosti na písku.
Příprava zákona o školách pomocných
má věru u nás již několikaletou
historii a je již svrchovaně potřeba, aby těm
přípravám byl konec. Školy pro děti
úchylné byly dosud zřizovány obcemi
bez nutné, jednotné organisace. Československých
ústavů je 63% z celého počtu, z čehož
také již je viděti, že to neodpovídá
poměru národnostnímu.
Pokud jde o školy menšinové, musíme, bohužel
žalovati, že rozpočet nevyhovuje ani pokud jde
o náklad věcný, osobní, ani pokud
jde o náklad investiční. Počet tříd
a škol roste, leč některé důležité
položky buď jsou ponechány beze změny,
nebo dokonce sníženy. To platí zvláště
o rozpočtu investičním. Je tu více
než 700 škol, jež žádají naléhavě
stavby budov. V četných případech
správcové škol nevědí, kam umístí
další třídu příští
rok a co mají dělati, učí-li se v
učebnách prohlášených úředně
za závadné, za místnosti zdraví žactva
vážně ohrožující.
Když bylo těchto škol kolem 700, byl úvěr
39 milionů, nyní, kdy jich je preliminováno
1150, jest úvěr pouze 34 mil. Kč. V plzeňském
inspektorátu je na př. naprosto nezbytností,
co nejdříve se postarati o nové budovy škol
v Bělé nad Radbuzou, v Bezdružicích,
Bližejově (měšťanská škola),
v Boru u Tachova, v Dobřanech (obecné i měšťanské),
v Holýšově, Myslinku, v Plané u Marianských
Lázní, v Přestavlkách, Srbech, Touškově
(přístavba), v Horšově Týně
(přístavba), v Újezdě nade Mží,
Všerubech u Plzně (obecná i měšťanská),
ve Zbuchu (měšťanská), v inspektorátě
sušickém: v Žel. Rudě, v Hamrech, v Dlouhé
Vsi u Sušice, v Záblatí u Prachatic,
v inspektorátu podbořanském: v Něm.
Hořovicích, ve Vroutku, v Blšanech, inspektorátě
karlovarském: v Karl. Varech, v Jáchymově,
v Lubenci, Novém Sedle, Kynšperku nad Ohří,
v Chodově, v Libyni, v Horách-Oloví. Tak
bych mohl jmenovati řadu míst v inspektorátu
žateckém a jiných inspektorátech.
Na některých místech musilo býti zavedeno
střídavé vyučování,
jinde pro nedostatek místností nemohla býti
vůbec škola otevřena, zvláště
když správa školská nechce podle zákona
o minoritních školách přistoupiti k
zabrání volných místností jen
proto, že jde o místnosti, jež jsou ve vlastnictví
Němců. Znám místnosti četných
našich škol menšinových a musím prohlásiti,
že přesto, že byly postaveny v posledních
letech četné školní budovy, přece
jest umístění mnohých škol takové,
že je stydno pro nás jako národ Komenského,
jak rádi si říkáme, na to se dívati.
Ty křivdy, jež na nás za Rakouska byly napáchány,
byly příliš velké a mají-li se
odčiniti - a k tomu jsme povinni - je k tomu potřebí
také větších obětí. Pravím,
že spíše může počkati novostavba
některého ministerstva než to, máme-li
se dívati, jak náš dorost v místnostech
naprosto nezdravých hyne nebo nemůže-li se
škola otevříti jen proto, že pro ni není
místností.
Vytýká-li se nám, že máme v této
velké řadě minoritních škol také
školy slabší, odpovídáme, že
takové školy jsou také na straně německé.
I zde jsou školy, v nichž je méně než
10 dětí. A vytýká-li se nám,
že do našich škol chodí někde děti
neznající dosud jazyka vyučovacího,
odpovídáme, že do českých chodilo
jinojazyčné mládeže 0.8%, do německých
však 1%, tedy více. Ve školské exposici
na letošní výstavě mladoboleslavské
česká veřejnost jistě s úžasem
viděla, jak veliký počet českých
dětí z oblasti severo-české chodí
do škol německých. Jsou-li zapsány do
našich škol děti neznalé jazyka vyučovacího,
bývají toho příčiny několikeré,
velice často ta, že neměly dosud, bohužel,
možnosti jemu se naučiti, vždy však děje
se tak na základě svobodného rozhodnutí
rodičů. Nemusím dokazovati, že nám
musí záležeti na záchraně každé
české duše a že těžce neseme
ve vlastním státě, je-li stále ještě
u nás mnoho a mnoho míst, v nichž naši
příslušníci ve svém bydlišti
nemají v jubilejním roce republiky své školy,
a dokonce nemohou si ani pro své děti, pro jejich
záchranu pro národ, opatřiti domácí
vyučování.
Pan posl. Bechyně vytýkal ve své řeči
nár. demokracii, že usiluje o zabrání
německých škol nad potřebu a nad požadavky
spravedlnosti, že usiluje o udělování
míst ve veřejné správě jen
českým žadatelům, a že usiluje
o odpírání pozemků z pozemkové
reformy německým sedlákům a uchazečům.
Přiznávám, že jsme od bývalého
ministra školství takových výroků
nečekali. Ptám se jen, myslí-li p. posl.
Bechyně, že takovýmito žalobami
na národní demokracii prospěje své
vlastní straně? Proč tedy zrovna tisk soc.
demokratický, proč zrovna veřejní
pracovníci soc. demokratičtí neustále
naši stranu činí odpovědnou za to, že
naše státní správa školská
při zakládání našich minoritních
škol nepostupuje při kladení překážek
rozhodněji jen s ohledem na Němce, ač nám
dává k tomu právo zákon, který
byl odhlasován v revolučním Národním
shromáždění všemi stranami v něm
zastoupenými? Proti tvrzení posl. Bechyně,
jakoby národní demokracie usilovala o zabírání
německých škol nad potřebu a nad spravedlnost,
prohlašuji, že u nás žádné
zabírání německých škol
nad potřebu a spravedlnost prováděno nebylo,
a že pokud byly školy restringovány, byly restringovány
nejen německé, nýbrž i české,
a všichni naši ministři školství
vždy vyvrátili na základě úředních
dat žaloby Němců o t. zv. "rdoušení"
škol a mezi těmito ministry bylo také několik
ministrů soc. demokratů. A p. posl. Bechyně
ať jest ujištěn, že nás národní
demokraty neodvrátí žádné žaloby
a útoky od cesty, po níž jdeme, aby všem
českým dětem ve zněmčených
krajích bylo umožněno vzdělání
v jazyku rodném, a bráníme-li českých
lidí v těchto krajích před různým
nebezpečím odnárodnění, konáme
jen svoji národní povinnost, od níž
nikdy neustoupíme. A jsme přesvědčeni,
že Němcům u nás, jak o tom svědčí
nejlépe úřední čísla,
poskytujeme mnohem více pro jejich kulturní vývoj,
než bychom byli podle mírové smlouvy povinni.
Nemluvíme ovšem ani o tom, jak by se zachovali oni,
kdyby válka dopadla opačně, neboť jsme
dosud nezapomněli, co se dalo proti nám za Rakouska
v menšinovém školství.
Jakmile byl odhlasován zákon o organisaci správy
politické, jeví se nezbytným brzké
projednání zákona o organisaci správy
školské. Pokládáme za správné,
aby ve správě školské se uplatňoval
systém smíšený, organisace takové,
v nichž jsou vedle školských úředníků
též zástupcové občanstva neúřednického.
Pokud jde o t. zv. školskou autonomii národních
minorit, prohlásili jsme my, národní demokraté,
své odmítavé stanovisko již dávno
a na něm setrváváme. Školskou autonomií
by se stát vzdával svého vlivu na školu,
jehož se vzdáti nesmí, ježto se to dotýká
jeho existence a klidného rozvoje. Školská
autonomie, jak ji na příklad líčí
návrh německých stran a také německých
sociálních demokratů, byla by také
institucí nanejvýš sociálně nespravedlivou,
a je věru pro charakteristiku našich německých
sociálních demokratů zajímavým
dokumentem, jak u nich vítězí nacionalismus
nad socialismem. Jest nanejvýš poučné,
sledovati pokus o slovinskou školskou samosprávu,
kde moc zemského hejtmana je neúměrně
veliká a kde si zase vláda dělá sama,
co chce. Nechce-li soukromou školu prohlásiti za rovnocennou
veřejné, prohlásí, že jest ochotna
zříditi školu státní. Již
toto ukazuje, jak se vykonává školská
autonomie tam, kde o tom rozhodují Němci. Jsem přesvědčen
o tom, že by tato německá školská
autonomie našim německým soc. demokratům
nevyhovovala.
Vítáme snahu ministerstva školství a
nár. osvěty, aby naše škola byla prosta
všech vlivů politických a církevních,
aby děti školní nebyly zatahovány do
politických bojů a štvány jednou politickou
stranou proti druhé. Chceme, aby naše škola sloužila
jen ideálům lidskosti, mravnosti a vědy.
Víme, že působení učitele na
našich školách za přepolitisování
našeho života, jak jest u nás, není snadné,
ale tím bedlivěji musíme sledovati vývoj
naší školy, neboť na ní především
závisí celá naše budoucnost. Již
v zájmu úspěchu práce na škole
národní přejeme si také, aby škola
nebyla zatěžována zbytečným duchamorným
písařením a neplodnými statistikami.
Kdo pozoruje, kolik času se touto agendou ztratí,
jakou cenu mají ty nepřehledné statistiky,
s požadavkem tímto souhlasí. Školské
učebnice jsou přecpány látkou do nemožností.
Ve škole platí: raději důkladně
málo, než povrchně mnoho. Do učebné
povinnosti učitelů buďtež započítány
správy sbírek, knihoven atd. Počet 70 žáků
ve třídách, jakožto předpoklad
pro zřízení pobočky, jest neudržitelný,
ježto se požadavky učebné neustále
zvyšují. Nízké honorování
nepovinných předmětů má za
následek, že učitelstvo se vyhýbá
dělati zkoušky z vedlejších předmětů,
což jistě nemůže býti ku prospěchu
školy. Zákonem ze dne 13. července 1922 byly
ustanoveny odměny za vyučování nepovinným
předmětům na školách měšťanských
částkou 240 Kč ročně za týdenní
hodinu a tato norma zůstává dosud v platnosti.
Předválečná odměna byla 60
Kč ročně. Je viděti, že 240 Kč
není sedminásobek, nýbrž pouze čtyřnásobek.
Vedlejším učitelkám a učitelkám
ručních prací a domácích nauk
buďtež přidělovány školy ve
větších městech vždy v určitém
rayonu sobě blízké, aby nemusily často
z ústavu na ústav ke škodě svého
zdraví i učení běhati. Nepřestala
býti naléhavou otázka právního
podkladu IV. ročníku při měšťanských
školách. Je také žádoucno upraviti
oprávnění absolventek školy pěstounek
a vychovatelek při mateřské odborné
škole pro ženská povolání v Praze
XVI., aby mohly působiti též na školách
mateřských, což se jim dosud odpírá.
Očekáváme také, že p. ministr
školství a nár. osvěty podle slibu učiněného
v kulturním výboru obnoví učitelské
konference, jichž nesvolávání není
ku prospěchu školy. Je také žádoucno,
aby se veřejnosti dostalo v brzku podrobných informací,
jakým způsobem má býti provedena reforma
učitelského vzdělání. V připravované
služební pragmatice se praví, že učiteli
má býti umožněn nedělní
klid, pokud to lze srovnati s nezbytnými požadavky
služebními. Soudíme, že stačí,
řekne-li se, že učiteli náleží
nedělní klid.
Učitelstvo nestátních škol na Slovensku
i v Podkarpatské Rusi je stále ponecháváno
ve svízelných poměrech platových a
právních a nelze se diviti, žaluje-li, že
se sice zákonitá úprava jejich poměrů
slibuje, ale neprovádí. Přáli bychom
si, aby to, co o tom ministerstvo školství a nár.
osvěty letos slibuje, bylo slibováním posledním
a abychom při příštím jednání
rozpočtovém o tomto nedostatku nemusili se již
zmiňovati. Učitelé restringovaní po
1. lednu 1926 domáhají se revise a nápravy
svého pensionování. Upozorňoval jsem
na to již při jednání o platovém
zákonu, že to bude veliká křivda. Dnes
ta křivda vystupuje ještě markantněji.
Je spravedlivo toto opatření zrevidovati a nesrovnalosti
odstraniti.
Pokud se týče školství středního,
byly podle důvodové zprávy ke státnímu
rozpočtu v minulém roce zrušeny dvě
československé střední školy,
a to dívčí gymnasia v Chrudimi a v Pardubicích.
Proslýchá se, že jest úmysl zrušiti
i dívčí gymnasium v Jičíně.
Rušení těchto dívčích
škol jest postup pochybný, poněvadž se
tím návalu žactva na střední
školy nedá úspěšně čeliti.
Nedosáhne se tím ničeho jiného, leč
že žactvo z ústavu jednoho přelije se
na jiný, který je pak přeplněn. Povážlivé
je, že se takto plánovitě ruší
ústavy dívčí, ačkoliv se koedukace
naprosto neosvědčila. Školství dívčí
vzniklo z potřeb skutečného života a
bylo vybudováno těžce a velkou obětavostí.
Rušiti je, je krokem nazpět.