Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Jest jasné, že pan ministr pro věci zahraniční ve svých vývodech odmítá provésti akci za účelem této revise. Zdá se ostatně, že se hned rozčiluje, kdykoliv se byť i jen zdaleka mluví o revisi mírových smluv. Lze to pochopiti, neboť on jest přece hlavním původcem mírových smluv, jimiž byly vytvořeny nové středoevropské státy. Ale od něho toho přece také nikdo neočekává, nýbrž jest jasné, že má-li býti provedena akce v tomto směru, musí vyjíti od oněch činitelů, států nebo národů, kteří tímto násilným sjednáním míru byli zdrceni. Tak tomu jest zajisté, i pokud jde o trianonskou mírovou smlouvu. Ale jedno bych rád zdůraznil: Nelze pochopiti, že se pan ministr vůbec rozčiluje nad usilováním příslušných činitelů, kteří usilují o revisi trianonské smlouvy. V posledních týdnech měli jsme příležitost čísti jeho válečné paměti. Tyto válečné paměti jsou velmi zajímavé, poučné a příkladné. Rád bych z nich zvláště zdůraznil jen dvě myšlenky. Jedna z nich jest tato: Možná, že bývalá monarchie ve své vnitřní stavbě měla mnoho, co jí otřáslo, že to však konečně došlo tak daleko, že byla rozbita proti vůli dokonce oněch vrstev dohodových, které chtěly Rakousko udržeti, to jest, jak vysvítá z válečných pamětí ministra Beneše, jeho hlavním dílem. To se však přímo netýká toho, co chci říci. Míním druhou myšlenku z válečných pamětí, kde poukazuje na to, že rozvinul zcela mimořádnou propagandu ve válečných letech až do zřízení československého státu. Domníváme se, že konečně i pan ministr musí znáti pořekadlo: Co jednomu právo, musí býti i jiným nikoli nezdrávo, a musí považovati za pochopitelné, když příslušné vrstvy zahájí právě akci k revisi trianonské smlouvy. Ostatně to ukáže i zkušenost. Tito činitelé, když jde právě o Trianon, neberou vůbec na vědomí rozčilení československého ministerstva pro věci zahraniční. Vrstvy, které usilují o revisi zvláště této smlouvy, stále vzrůstají. Ale mezi všemi projevy, které pan ministr učinil v poslední době ve svých výkladech, zajímá nás nejvíce, co řekl o stycích s Německem. Stále zdůrazňuje - a neumdlévá v tom - v poslední době Německu přátelský směr celé československé zahraniční politiky, ba v jednom ze svých posledních vývodů praví, že po té stránce nemusil nikdy revidovati své chování k Německu, nýbrž že Německu přátelský směr československé zahraniční politiky byl zde trvale od počátku. Tu lze zajisté říci: Kdo sledoval skutečný vývoj během osmi let, nemůže a nebude naprosto věřiti tomuto jeho prohlášení. Naopak bylo tomu spíše tak: Snad nikde v Evropě nehnul nikdo rukou proti Německu, aby při tom nebylo bývalo také Československo. Po této stránce připomenul bych jen chování československé zahraniční politiky v otázce hornoslezské nebo to, k čemu československá zahraniční politika podle časopiseckých zpráv byla by bývala ochotna tehdy, když Německo bylo nejvíce zdrceno a francouzská zpupnost hrozila Německu dokonce sankcemi. Zdůrazňuje-li pan ministr nyní zcela zvláště Německu přátelský směr, musila tedy nastati nějaká změna. Ale uvěříme tomu teprve tehdy, až bude tato změna prokázána skutečnostmi a zde bych rád poukázal na několik velice palčivých bodů, k nimž musí směřovati Německu přátelský směr zahraniční politiky, a v nichž by se dal poznati. Je to především otázka válečného dluhu, dále otázka odzbrojení, vyklizení Porýnska a konečně otázka připojení. Válečný dluh: Jest faktem, že nastává revise mínění o válečné vině, mínění vtlučeného do celého světa, toho strašného oklamání, které nemá sobě rovného ve světových dějinách, které bylo vštípeno celému neněmeckému světu, že jediné Německo bylo příčinou největšího krveprolití. Toto oklamání reviduje se ve všeobecném citu národů, jak jistě lze říci. Dokonce i v zemích bývalé Dohody, dokonce i mezi muži, kteří osobně byli přítomni vyjednávání o mír, provedla se již tato revise. Snad jsou to jen 4 neb 5 mužů, kteří pečují, aby se tato revise nestala oficielní. Jest to pochopitelné, neboť kdyby byla provedena oficielně, zhroutilo by se předivo lží obepínající celý svět a tito mužové byli by tak kompromitováni, že jejich kompromitování mělo by historickou velikost. Nic není více oprávněného než slova, která vyřkl německý president ve své známé tannenberské řeči: "Německo, celý německý národ ve všech svých vrstvách odmítá výtku, že zavinil krveprolití ve světové válce". Nic není více oprávněného než slova německého presidenta, jenž pravil: "Německo jest vždy, ale opravdu vždy ochotno dokázati to před nestranným soudem." Skutečně, československá zahraniční politika měla by zde příležitost prokázati své přátelství k Německu. Vezměme odzbrojovací myšlenku. Je zcela vyloučeno, aby Svaz Národů dosáhl onoho významu, jejž má míti podle své ideje, bude-li zbrojení tak protahováno několika mocnostmi, zvláště Francii, přímo sabotováno - neboť jiného dojmu nelze míti - jako tomu bylo dosud. Má-li býti Německo rovnoprávným činitelem ve Svazu Národů, nemá-li Německo úplně zbavené obrany státi proti jiným po zuby ozbrojeným spolučlenům, pak jest opravdu nutno, aby po odzbrojení Německa následovalo nyní také odzbrojení jiných států. Německo má na to právo, neboť kdysi složilo zbraně pod touto podmínkou a kromě toho jest známa nota spojených mocností z roku 1919, v níž se doznává, že odzbrojením Německa má se zahájiti odzbrojení všeobecné a že toto všeobecné odzbrojení bude jedním z nejbližších úkolů Svazu Národů. Německo tedy musí uplatňovati nárok na to, aby i jiné mocnosti odzbrojily. S jistým napětím pohlíží nyní svět na vstup Ruska do odzbrojovací komise. Míní-li to Rusové vážně s tímto vstupem, pak musejí po této stránce podporovati požadavky Německa, a je-li československá zahraniční politika skutečně Německu přátelská, musí po této stránce státi po boku Německa. Pak jest však naléhavě nutno, aby se započalo odzbrojení prováděti ve vlastní zemi, pak jest naléhavě nutno, aby se provedlo snížení této dlouhé doby presenční služby, jíž se žádá, a nikoli teprve tehdy, až bude po ruce 8000 déle sloužících poddůstojníků, neboť těch nebude pak již vůbec zapotřebí. Třetím bodem jest vyklizení Porýnska. Německý národ má konečně právě tak jako každý jiný národ národní cit, jenž nesnese zatížení nad míru. Způsob, jakým se dosud udržuje obsazení Porýnska, zatěžuje nad míru národní cit německého národa a patří k tomu silná víra, že národ má snášeti podobné zatížení. Pokud jde o zatížení národního citu, rád bych poukázal ještě na jeden zjev, t. j. dopis Gilberta Parkera, dopis reparačního agenta německé finanční správy. Opravdu, když to musilo býti vzato na vědomí, pak dlužno se hroziti nejen toho, co se uvaluje na Německo. Po celý lidský věk má každoročně zaplatiti 2¹/₂ miliardy reparací, půl miliardy zlatých marek, podle naší měny asi 20 miliard korun. To jest dvakrát tolik, než co vyžaduje ročně celý československý stát. Ale ani to není ještě to nejtíživější. To nejtíživější jest spíše, že se z ciziny mluví do té moci, která jest pro každý národ nejjistější známkou svrchovanosti a tu dlužno skutečně říci: Jak jest otřesena dokonce německá svrchovanost ustanoveními, která vytýčil odškodňovací program. Míní-li se to vážně s locarnským duchem, vykřikuje-li se tak do světa, má-li žíti, pak dlužno šetřiti také národního citu německého národa, pak dlužno konečně vykliditi i Porýnsko, a také zde měla by československá zahraniční politika příležitost dokázati svůj směr přátelský Německu. A konečně otázka připojení Rakouska. O tom mohli jsme poslední dobou velice mnoho čísti. Návštěva Marxe a Stresemanna ve Vídni a rozčilení nad tím v mnohých novinách: snad budou vyjednávati dokonce o myšlence připojení, že bude palčivá, co mají vůbec němečtí ministři co dělati ve Vídni? Skutečně, ministři všech zemí jsou - abych tak řekl - stále na cestách ve všech koutech světa a když jednou po 3 nebo 4 letech cestují němečtí ministři, má to býti již samo sebou podezřelé. Podle našeho mínění není nic přirozenějšího než návštěva německých ministrů ve Vídni. Přes násilně vytvořené státní hranice trvá konečně svazek jazyka a krve. Ostatně bych řekl, že se to snad oněm pisatelům článků v novinách nepodařilo, neboť, jak se zdá, ministři o otázce připojení Rakouska vůbec nevyjednávali. Nežádáme také od Československa žádné akce v tomto směru. Čeho žádáme, jest to, že má-li míti nějaký smysl sebeurčovací právo národů, na kteréžto heslo Německo složilo zbraně a jež jest jedním z proslavených 14 bodů, musí míti platnost i pro tyto oba státy a jest konečně věcí obou států, chtějí-li se spojiti a jak. Nějaká akce československé zahraniční politiky po této stránce jest, jak víme, nemožná a my ji také nežádáme. Budeme se však snažiti, aby konečně jednou i československá zahraniční politika pohlížela na tuto věc jako na věc výlučně německou a rakouskou. Chci bod, týkající se styků Československa s Německem, uzavříti v tomto smyslu: Skutečný Německu přátelský směr byl by vlastnímu státu více než po jedné stránce užitečný. Německo jednou jest a zůstane největším sousedem, a nechce-li Československo řezati do vlastního těla, musí to míti ve svých zahraničních stycích na zřeteli.

Ještě jiná věc. Poslední dobou doznali vedoucí čeští státníci, že existuje německo-česká otázka, a také slíbili, že ji počnou řešiti. Nepodceňujeme těchto projevů. Víme, že projevy, jež učinil pan předseda vlády ve schůzi rozpočtového výboru, před 2 nebo 3 lety nebyly by ještě s tohoto místa bývaly možný. Ale my jich také nepřeceňujeme. Očekáváme, že po slovech budou následovati skutky.

Zde má také československá zahraniční politika svůj úkol. Mohla by také přispěti ke vnitřní konsolidaci státu, kdyby ve skutečnosti, neměníc ničeho na svém stanovisku k jiným státům, došla ke směru Německu přátelskému. Rád bych řekl také slovo o zahraniční propagandě vůbec. Pan ministr věcí zahraničních ji nazývá "informační službou" a praví, že se tato služba vykonává solidně, vědecky, soustavně a nestranně a že jest nutná, aby se předešlo falešnému informování ciziny. To jsou krásná slova. Slovo "soustavně" zdůrazňujeme, to jsme vždy zdůrazňovali. Musíme žasnouti, jak Československo soustavně provádí informování ciziny. Chápeme, když stát poskytuje informace ve svém smyslu, ale v téže řeči, v níž pan ministr vyřkl tato slova o informační službě, jest také věta, že se podporuje časopis "Prager Presse. A tu zajisté dlužno říci, že krásná slova, která pronesl ministr o svém informování ciziny, dojdou jen nepatrné víry. Je-li veškeré informování ciziny takové, jaké provádí časopis "Prager Presse", pak jistě cizina nedojde nikdy ke správné představě, ke skutečně nestrannému posuzování poměrů, jež jsou v Československu po národnostní stránce, a musíme říci: právě proto jsme proti tomuto druhu cizozemské propagandy, jaká se provozovala a ještě nyní provozuje. (Předsednictví ujal se předseda Malypetr.)

Ve svých vývodech mluvil pan ministr a také této okolnosti dlužno věnovati několik slov - v poslední době také o svém poměru k Vatikánu. Tu musíme jistě zaznamenati, že konečně nyní i československé vládní kruhy, tedy také ministerstvo zahraničních věci, mluví jinými slovy a jiným tónem, než jsme dosud byli zvyklí, mluví jiným tónem o Vatikáně a o jeho významu, o církevní otázce, o náboženské myšlence vůbec. Nedomýšlíme se, že to bylo způsobeno snad tím, že jsme vstoupili do vlády, že konečně i zde se ozval jiný tón. Naopak se domníváme, že si konečně uvědomili i českoslovenští státníci, jaký světový význam, jaký mravní světový význam má papežství a musí zvláště míti se zřetelem na státy, které podle převážného počtu obyvatelstva dlužno ještě označovati jako katolické. Zatím praví ministr, že ke konkordátu nedojde, že pro konkordát nebude, nýbrž pro smírnou úpravu církevně státních styků. Tu se zdá, že pan ministr má onu falešnou představu, která se obyčejně spojuje se slovem "konkordát". Slovo "konkordát" nemá jiného významu, než že to jest smlouva dvou v obapolné dohodě. Nuže, pro nás není tato věc životní otázkou. Čeho však žádáme, jest, aby skutečně došlo k této smírné úpravě. Pro nás jako katolíky není papežství cizí mocí, nýbrž ať katolíci patří k tomu neb onomu národu, k tomu neb onomu státu, ono jest hlavou náboženství, k němuž patří, a úprava církevně náboženských otázek bez papeže nebo snad proti papeži není vůbec možná. Z novin jsme se dověděli, že papež projevil vůli dohodou vyříditi sporné otázky. Očekáváme a máme na tom zájem, aby československá správa zahraničních věcí učinila vše, aby tyto otázky, které již dávno vyžadují rozřešení, byly konečně urychleny a rozřešeny ve smyslu vzdáleném vší choutky ke kulturnímu boji.

Pan ministr také pravil, že k radikálnímu oddělení nedojde, že ovšem ideálem jest svobodná církev ve svobodném státě! Svobodná církev ve svobodném státě! Opravdu, naše doba se dožila toho, že církev i nyní má ještě neporušitelnou životní sílu, že církev, výlučně odkázána sama na sebe, i v demokratickém státě může nejen žíti, nýbrž může býti i tím, čím podle ideje, podle vůle svého božského zakladatele má národu býti. Na důkaz toho poukázal bych na ohromný vzestup katolické myšlenky v Severní Americe. Tam jest zásada "svobodná církev ve svobodném státě" provedena a tam církev poskytuje důkaz, jak může řešiti skutečně sociální úkoly, kulturně náboženské úkoly, dokonce i dnes. Vyřkne-li se však v evropských státech a bohužel musíme říci i v Československu heslo "svobodná církev ve svobodném státě", pak se tím vždy míní ve skutečnosti to, a důkazem toho jest pro nás pokus pohřbeného Bartoškova návrhu, že to znamená spoutání církve okovy státu. Proti tomu bychom se postavili. A československá správa zahraniční politiky nolens volens bude musiti dbáti toho, že v tomto státě žije ohromný počet občanů, kteří mají zvláštní zájem na tom, aby církevně státní otázky byly konečně rozřešeny v dohodě, beze všech choutek ke kulturnímu boji. Konečně bych pravil: Masy, které zastupujeme, jsou jádrem 3¹/₂ milionu Němců v tomto státě, Vstoupili-li jsme jako zástupci těchto mas do vlády, nerozhodovalo pro nás nic jiného, než zřetel na ně a na celý náš sudetsko-německý národ. Nevzdali jsme se ani atomu našich požadavků podle národního programu, naopak má to býti cestou, která vede ke splnění těchto požadavků. Chceme tím vysvoboditi svůj lid od znásilnění, jemuž všanc byl vydán po 8 let, ze mdloby, se kterou musil bez obrany snášeti vše, co ho postihlo. Chceme zkusiti cestu, která našemu národnímu programu, našim slovním požadavkům poskytne konečně věcný obsah. Zahraniční politika může mnoho, aspoň mravně mnoho přispěti k tomuto našemu uspokojení a tím k uspokojení i státu, zaujme-li onen přirozený směr k Německu, jenž vyplývá z polohy, hospodářství a národnostního složení tohoto státu. V té míře, v jaké to budete činiti, budete si získávati naši důvěru. Rozhodně však zůstaneme nestrannými žadateli a nestrannými pozorovateli. (Souhlas a potlesk poslanců strany něm. křesť. sociální.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Štefánek, Dávám mu slovo.

Posl. dr Štefánek: Ctená snemovňa! Rozpočtová rozprava bola kedysi, v dobe klasického parlamentarizmu, stredobodom záujmu celej verejnosti politickej a všetkých jej vrstiev. V polovici minulého storočia uverejňovaly časopisy reči poslancov a ministrov do slova, ba čo viac, ľudia vyššieho vzdelania predplácali si, ba dokonca i čítali stenografické protokoly. Hovorilo sa síce i vtedy von oknom, ale poneváč bola kontrola toho, čo poslanec hovorí, väčšia a vkus dospelého publika jemnejší, nebolo dobre možné zneužívať parlamentných slobôd a výsad tak, ako sa to, bohužiaľ, dnes robí. Zkrátka pred 50, 80 rokmi sa ešte verilo, že shromaždenie dostatočne zralých, múdrych a poctivých mužov, vyzbrojených dostatočnou slobodou - tedy imunitou - a nezávislosťou, môže, ba musí vynášať len dobre zákony, len poctive a spravodlive smýšľať. Ďalej sa verilo, že čím priamejšie, všeobecnejšie a tajnešie bude národ voliť, tým dokonalejšie budú parlamentárné sbory.

Táto viera prešla i na našu generáciu. Na priek tomu, že moderné parlamenty, volene všeobecným, tajným, priamym hlasovaním nikde nefungujú tak hladko, ako fungovaly parlamenty liberalistickej doby, predsa len zásada priamej demokracie zostáva ideálom každého poctivého demokrata. Napriek všetkým ťažkostiam (konkrétne rečeno boľševickým alotriám), nemôžeme sa vzdať demokratických slobôd, poneváč ani fašistický, ani boľševický v systém štátotvorný nevykazuje viac poriadku, väčšej slobody občianstva, väčšieho blahobytu hospodárskeho a sociálneho.

Jednako neslobodno prezierať nedostatky nášho parlamentarizmu a celej správy štátnej, ktoré vyvierajú docela prirodzene z povahy jeho. Itália, Španielsko, Rusko, Grécko musia nám byť výstrahou. Isté ťažkosti demokratického parlamentarizmu v Nemecku, v Rakúsku a v iných štátoch nech nám slúžia za poučenie, že mechanickým aplikovaním čo priam i najkrajšej, relatívne najdokonalejšej ústavy, na pr. belgickej alebo anglickej, nenašli sme už kameň mudrcov.

Neprihováram sa za zmenu ústavy našej, vediac veľmi dobre, že každý reakčný zásah by pomery v republike ešte viac zkomplikoval, vzájomné antagonizmy tried i národov priostril. Ale zamlčovať alebo zkresľovať isté nedostatky nášho demokratického života politického, administratívneho i súkromného by vari nebolo účelno.

Pri tvorení našej ústavy, poťažne parlamentarizmu zabudli sme na jeden veľmi vážny psychologický moment. Národ náš, úpiaci po celé storočia v nevoľníctve a neslobode, navyknul sa prijímať rozkazy a iniciatívu so strany vrchností tak dokonale, že ešte i dnes nechápe, prečo nevykonávajú úrady to alebo ono, čo vlastne patrí už bez mála 10 rokov do kolektívnej alebo individuálnej právomoci občanov. Oslobodili sme bez najmenšieho prechodu otrokov, politicky málo alebo vôbec nie vyspelých Slovákov, Rusínov, vonkovanov a mnohých nedospelých ešte Čechov, Moravanov, roľníkov i delníkov. Ba čo viac, vyhlásili sme slobodu tisícov úradníkov, učiteľov, profesorov, starou rakúskou šľachticko-maďarskou tyraniou zdeptaných byrokratickým šimlom a prísnou disciplínou všetkej samostatnosti a svoj voľnosti zbavených mužov. Ani vo sne nikomu nenapadlo, že by naší oslobodení, dobrí československí úradníci si nevedeli rady dať tam, kde za starej rakúskej vlády znamenite pracovali. Ústavou našou dostaly ľud i úradníctvo materielnú slobodu, ale duchovne a charakterove sa do dneska ešte plne neoslobodili.

Istú korektúru musím ovšem pripustiť. Ústavnoprávni maximalisti si boli do istej miery vedomí, že skok z najstrohejšej despocii maďarskej do najslobodnejšej demokracie československej mohol by eventuálne samej demokracii škodiť. Ovšem jasných predstáv o tom, ako budú menovite Slováci a Rusíni na nový poriadok reagovať, sme nemali. Opozícia bývalých hlasistov a mnohých iných poslancov v revolučnom Národnom shromaždení proti volebnému právu žien, nakoľko sa pamätám i proti zavedeniu jednej snemovne, mala ráz viac inštinktívneho odporu proti radikalizmu, než jasného vedeckého alebo praktického presvedčenia.

Neuvádzam tieto veci, aby som niekomu niečo vyčítal, veď by som musel tiež sám sebe chybu vyčítať.

Boli sme zkrátka vtedy nezkusení a málo rozhodní. Nanajvýš, že by som kolegom zo strany soc. demokratickej a národne-sociálnej pripomenul dobrú definíciu pokrokovosti, ktorej sa vraj bývalí hlasisti a predovšetkým moja maličkost a Milan Hodža zpreneverili. Pokrokovosť nie je poskokovosť. Keby ste sa, páni socialisti, boli dali presvedčiť r. 1919 až 1920 nami, skutočnými pokrokármi, sotva by ste sa boli dožili veľkého zaklamania, v ktorom sa nachodíte už od dvoch rokov. Pri budovaní našej ústavy zvíťazil poskok a nie pokrok.

Veľký dôraz, ktorý sa kladie u nás na ľudovýchovu, je toho nepriamym dôkazom. Ja sa tomu len teším, že ľudovýchova je u nás v plnej činnosti a že dokonca na Slovensku je snáď lepšie alebo snáď vo väčšom merítku pestovaná ako v samých Čechách. Boh daj, aby sme čím skôr vychovali mládež i ľud v demokratickom a republikánskom duchu. Jednako bude to ešte veľa rokov trvať, kým sa zmení mentalita nášho ľudu, kým pochopia široké vrstvy národa, že štát a parlament nie sú všemohúci, že nie sú bez chyby, že volebné demokratické právo je viac povinnosťou voliť najlepších a najzručejších mužov, než vyberať si podľa nálady a citu mužov často politicky málo alebo menej cenných. Dlho to potrvá, než sa národ stane zralým pre ústavu tak slobodomyseľnú a liberálnu, ako je ústava československá.

Ctená snemovňa, prečo vzpomínam tieto zdánlivo neaktuálné veci? Nie preto, aby som polemizoval s naším milým ministerským predsedom Švehlom, ktorí nedávno v rozpočtovom výbore priamo popieral, že by sme sa nachodili v krízi parlamentu. Chcem iba doplniť jeho slová, z ktorých vyplýva, že skutočnej, užitočnej práce parlamentnej sú schopné vlastne len výbory, to je, veľké otázky hospodárskeho, sociálneho, administratívneho, dokonca i vnútro-politického a zahraničnopolitického života s tisícorakými doklady, číslicami, diagramy, štatistikami, výpočtami, odbornými expertizami atď. nemožno už pojednávať meritórne v plene parlamentu. Ale práve táto komisionalizácia parlamentu ohrožuje parlament. Prof. Hellpach veľmi dobre upozorňuje vo svojej knihe "Die Krisis des deutschen Parlamentarismus": "Die Kommissionalisierung wird naturgemäß zu einem der stärksten Faktoren, die den Interessenschwund am Parlament in der Öffentlichkeit begünstigen."

V týchto slovách je hlbší význam, než si myslíme. Nejde tu iba o formálny snáď nedostatok techniky parlamentárnej. Ak je plenum parlamentu zbytočným anachronizmom, tedy zdokonaľujme výbory, pripusťme do nich prípadne novinárov a publikum galerie atď., snáď to bude lepšie. V tom nespočíva problém parlamentarizmu, že mojím skromným slovám a snáď múdrejším rečiam niektorých iných zkúsenejších parlamentníkov načuvá len malý zlomok členov tohoto váženého domu. Problém spočíva v prílišnom prevládaní hospodárskych a stavovských záujmov a z toho vyvierajúcej frakčnej a fakčnej činnosti ambicióznych ramenáčov, ktorý sa nemôžu dočkať okamihu, kedy i na nich prijde čas.

Samo sebou sa rozumie, že nepodceňujem ani stavovských, ani hospodárskych záujmov, ktoré sa uplatňujú zvlášť vo výboroch veľmi dobre. Jednako treba uznať, že veľké svetonázorové kultúrné a zahranično-politické otázky, eminentne plenárné otázky, tratia na význame, nepestujú sa dnes už s takou dôkladnosťou a vážnosťou, ako sa to dialo v liberalistických parlamentoch.

Príliš ďaleko by ma viedlo analyzovať našu ústavu a parlamentarizmus a zvlášť československý. Len tak z profilu som chcel upozorniť na niektoré, podľa mojej mienky zvlášť významné momenty, aby ste pochopili, ctené dámy a pánovia, politiku republikánskej strany a do istej miery i jej taktiku z posledných rokov. Hovorím predovšetkým ako republikán, ktorý nie je neprístupný teoretickým úvahám o našom štáte, o národe československom, českom i slovenskom, o svetonázorových a z nich vyplývajúcích kultúrnych problémoch.

Ctené dámy a pánovia! Nebudete sa zaiste na mňa hnevať, ak budem hovoriť s vyššieho hľadiska o verejnom živote, bez hnevu a nenávisti a stranníckej zaujatosti. Viem, že zákonodarný sbor, v ktorom sa rozhoduje o veľmi vážnych hospodárskych záujmoch, nemôže sa vyhnúť hnevu a trpkostiam vzájomne na seba narážajúcich názorov a interesov. Nebral by som takéto hnevy tragicky, keby sme mali za sebou aspoň polstoročnú tradíciu parlamentnú a keby sa do hospodárskych a, sociálnych problémov nevnášaly národnostné a menovite slovenské a české veleity. I francúzsky, nemecky, rakúsky atď. parlament musí počúvať škrekľavé hlasy boľševického jazzbandu, i tam majú svojích ľudákov, ale nemajú protifrancúzské alebo protinemecké politické animozity.

Československý národ nemá vyriešenú otázku československú, rešp. slovenskú, československému národu hrozí stále nemecký národnostný boj, čsl. národ nesmie zapomínať na svoje zemepisne nevýhodné hranice. Teda popri veľkých otázkach u nás nedostatočne zakotveného parlamentarizmu, demokratického republikanizmu, nesmieme zanedbavať problémy, vyvierajúce z nacionalizmu a internacionalizmu a konečne i z náboženstva. Menovite toto posledné sa v našom politickom živote v poslednej dobe citeľne uplatňuje.

Republikánska strana zemedelského a maloroľníckeho ľudu je dnes najväčšou politickou stranou v republike. Nielen významu svojej číselnej kvantity primerane, ale i vzhľadom na svoj výhranený hospodársky a stavovský ráz reprezentuje v našom štáte takú pozíciu, ktorá docela prirodzene budí úctu, ale i hnev a nenávisť protivníkov. Táto mocná strana nevznikla cez noc, ani nie náhodou, ani nie ľahkým porodom. Ona má svoju úctyhodnú prácu za sebou i dostatočne presný program i tradiciu a hlboké korene v národe. A to je to najhlavnejšie. Nie náhodou sa pridaly tie najlepšie hlavy slovenské ku tejto strane, nie náhodou sa tvorí - v nej nová škola československého intelektualizmu a národného idealizmu. Republikánska strana nebola nikdy len hospodárskou a zemedelskou organizáciou politickou, ale pravda je, že sa vyvinuje docela prirodzene na silnú složku agrárnej demokracie, ktorá tvorí svoju vlastnú sociologiu na širokom základe roľníckom, a to v každom obore duchovnej i hmotnej kultúry. Kto by si myslel, že republikánska strana je iba šikovne vedená odborová organizácia zemedelská, ktorá sa stará len o hmotné povznesenie svojích členov, ten by sa veľmi mýlil. Ja neupieram socialistickým stranám svojráznu ideovosť, ale agrarizmus nie je bez nej a my slovenskí intelektuálovia v republikánskej strane sme pyšní na to, že môžeme spolu s českými pracovníkmi tvoriť duchovný i hmotný fundament strany, ktorá sa nemusí obávať nesvornosti a frakcióznosti svojích členov. Márné sú všetky šikovné i menej zručné pokusy naších protivníkov rozbiť našu stranu a vniesť do nej ducha nesvornosti a intriky. Márné sú všetky pomluvy a zlovoľnosti, ktorými chcú naší nepriatelia vpáliť nám na čelo znak mravného a politického úpadku, korupcie a zrady. Môžem ubezpečiť všetkých pánov budovateľov novej červenočiernej koalicie, že sa tohoto strašiaka nebojíme. My sme si vedomí toho, čo anglický sociolog Mac-Dougall tak znamenite vystihnul, hovoriac, že pri tvorení národa a kolektívnej skupiny nerozhoduje ani tak počet členov spoločnosti, ako kvalita vodcov a životaschopnosť vedúcej myšlienky.

Ale nechajme stranou všetkú výrečnosť sebadôvery. Môžu vedúci mužovia republikánskej strany o sebe povedať, že sú synovia filozofa Masaryka, ktorý pred 40 rokmi už hľadal princípy filozofie naších dejín a ideovú podstatu národa českého? Je pravda, že sme nepokrokoví, neideoví, hmotárski, sobeckí zastanci sedliackej hrabivosti? Dejiny národa československého sú predovšetkým dejiny roľnícke. (Tak jest!) Náš stredovek i novovek nevyniká priveľmi priemyslom a kupectvom. Nemáme námorných tradícií. Viac než tisícročné tradície, od Cyrila a Metoda, sv. Václava počínajúc až po Husa a Jiřího z Poděbrad, pozdejšie až po dobu protireformačnú, osvietenskú a romantickú sú typicky roľnícke. A dnes národ náš ešte vždy je z polovice roľnícky, na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi zo troch štvrtín. Je síce pravda, že menovite v posledných sto rokoch sa t. zv. historické zeme silne industrializovaly, že dokonca i patriarchálny spôsob živobytia a výroby roľníckej sa mení a mechanizuje.

Jednako vyniká roľníctvo v národe ako kompaktný celok duchovne, mravne i hmotne najlepšie založený. V jednotnosti roľníckej duše spočíva sila a stálosť, ktorej je nám v terajšej dobe ustavičného trieštenia, atomizovania spoločenských jednotiek tak veľmi treba. Jedine roľnícky stav prechováva v duši svojej nenarušené ešte principium ordinis, poriadočnosť, ako Rus hovorí, jedine roľník má ešte koľkotoľko zachovanú národnú tradíciu. My, meštiaci, nachodíme sa pod silným tlakom medzinárodnej civilizácie. Urbanizmus sa stáva postrachom všetkých, čo ešte veria na úprimný a čistý nacionalizmus a zvlášť na československý nacionalizmus. Má preto roľnícky stav právo nárokovať pre seba, keď i nie nadvládu nad inými vážnymi stavy, predsa akýsi primát medzi rovnými. Z tohoto podľa mojej mienky spravodlivého a rozumného nároku vyplýva celá politika republikánskej strany a sedliacky aktivizmus v každom ohľade duchovného i hospodárskeho života.