Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Jak vypadá národní stránka rozpočtu? Tu jsem tvrdil, že rozpočet, jak před námi leží, není rozpočtem nynější vlády, nýbrž rozpočtem všenárodní koalice. O tom myslím, že mohu podati potud důkaz, pokud musíme v různých oborech pociťovati bolestně macešské nakládání s 3¹/₂ milionem Němců ve všech národních, kulturních a hospodářských ohledech a pokud nenalézáme proti předešlému rozpočtu žádné změny. Proto odvažuji se tvrditi, že v té příčině nynější vláda není za to odpovědna. Nechceme mluviti o finančně právním, prostě právním a hospodářském významu rozpočtu, Mluví-li se o politickém významu rozpočtu, což v prvé řadě se projevuje, mluví-li se o tom, že rozpočet je politickým výrazem vlády, tu by musil podle Švehlovy zásady o "rovných mezi rovnými" rozpočet vypadat zcela jinak. Možno, že jakási změna snad nastane, že se snad na to jinak pohlíží a bude moci pohlížeti, ale číselně to není vyznačeno. Teprve prakse to ukáže. My jsme v té věci nasbírali zkušeností a tak tvrdím, že se přes účast Němců ve vládě nic nezměnilo.

Chtěl bych nyní říci několik slov k národnímu problému vůbec. Jak víte, vzbudily řeči kolegy Knirsche a moje v rozpočtovém výboru zájem veřejnosti a tyto řeči rozbíraly se všemi směry, napravo a nalevo, nahoru a dolů a vykládalo se, co se vlastně mělo říci. Jednomu vadilo, že dr Rosche dal vyjádření pro svou osobu. Tu budiž na vysvětlenou hned podotčeno: Úřední tiskové kanceláři přihodil se pouze omyl, že neoznámila, že jsem učinil prohlášení jménem vlastním i jménem strany, jak tomu skutečně bylo. Tu by si byl přirozeně leckdo ušetřil špatnou kritiku atd. Jiní zas srovnávali tyto řeči a chování s Celestínem v operetě "Mamselle Nitouche": Zde klášterník, tu světák! Zde iredentista, tu aktivista! Jiný zase praví, že prý to byla fráze, jiný zase praví, že tomu nevěří. Nuže, co pak je vlastně? Tu chci předně říci: Za mými řečmi stojí semknuta má strana a z těchto řečí, které ku povšechné rozpravě v rozpočtovém výboru a u přítomnosti dra Švehly byly proneseny mnou a mojí stranou, se ani slovo nebéře zpět. (Souhlas na levici.) A co je to, co jsem řekl? Nic jiného, než prokázání již dlouho trvajícího a zachovávaného stavu. Nejde zde o otázku aktivismu nebo negativismu, to jsem ve výboru rozhodně prohlásil, jde o otázku taktiky, na což nás vlastně přivedl kolega dr Kramář. Ten zde na tomto místě prohlásil, že se nežádá ani od Němců, aby nás milovali, nebrání se jim vůbec ve stycích s Německem, v jejich názoru o svobodě, o právu sebeurčení, to by bylo prý nepřirozené, ale otázka taktiky to prý je něco jiného. Prohlašuji vám toto: Kdo dnes na české nebo na německé straně politiku naráží na pojmy aktivism, negativism, negativistický aktivism, aktivistický negativism, neoaktivism, neonegativism, negativism, aktivism na české, na německé straně, ten páchá křivdu, protože tyto pojmy jsou tu výhradně proto, aby ve veřejnosti, v tisku vyvolaly zmatek. Prohlásil jsem jménem své strany ve výboru: Víme, že nemůžeme dělati žádné ozbrojené revoluce, víme, že nám zůstávají pouze duševní zbraně oposice a obstrukce, prohlásil jsem, že se stavíme na půdu reálných skutečností a že s tohoto hlediska jsme ochotni aktivně a positivně spolupracovati, ovšem za jiných podmínek nežli německé vládní strany. To znamená jinými slovy: Pojímání positivní, aktivní práce žije již dlouho u nás, jenže se úmyslně nebo neúmyslně nechtělo o tom věděti. Připomínám vypracování daňové reformy, připomínám projednání správní reformy a různých jiných zákonů, připomínám, že to byla právě naše strana, která vyslala jediného řečníka "pro" na české i německé straně k obchodní smlouvě s Maďarskem, připomínám, že naše strana hlasovala pro zákon proti nekalé soutěži. Chci tím pouze upozorniti, že jsem ve výboru nic jiného neprohlásil než, že jsem veřejně, parlamentně prokázal již skutečný stav. Můžete si o tom myslet, co právě chcete, můžete tu věc nazvati, jak vám libo, názor je a zůstane. Stojíme na půdě daných okolností a jsme za podmínek, že vyrovnání od národa k národu je možné, že je tu vůle pojímati ty 3¹/₂ milionu Němců jako rovnoprávné občany, ochotni aktivně i positivně spolupracovati. Zopakujeme-li si krátce vývin poměrů, jak jsou a byly, tak musíme přece to jedno říci, že na české straně všechny ty pojmy, které jste požadovali sami pro sebe, totiž pojem svobody, pojem rovnoprávnosti nechcete dopřát ostatním občanům vašeho státu. Oč jde zde zástupcům českého národa? Jde jim předně o pojem státu a nebo jim jde o pojem národa? Nuže, všechno vaše jednání, všechna vaše opatření povahy zákonné nebo nařizovací jsou opatření, která se činí pro národ, a to pro český národ. Neboť kdybyste činili opatření jménem státu, musili byste přijíti k poznání, že svá opatření máte činiti nejen pro český národ jako takový, ale i pro národy tento stát obývající. Tu vidíte názor: Práce pro národ. Schvalujete-li toto stanovisko pro sebe, nemůžete je přirozeně odpírati ostatním. Ale bude přirozeně vaší věcí, vychovávati lásku ke státu.

Problém, který se načal, našel ozvěnu u p. ministerského předsedy dr Švehly. Nahlédl přec, že je tento problém závažný a prohlásil, že tento problém podle možnosti a sil chce podporovat. Ale věc pokulhává. Na jedné straně tvrdí: Němci mají táž práva jako Češi, Němci jsou pokud jde o školu rovnoprávní, není prý žádného rozdílu. A co tvrdíme my?, Tvrdíme opak, že jsme ve vašem státě utlačováni, že, abychom zůstali při zvoleném příkladu, naše školy jsou rovněž utlačovány. Mluví-li však na druhé straně o nutnosti rozřešení problému, pak přece nemůže mluviti o existující rovnoprávnosti. Jedno je jisto, zákony jsou ovšem stejné, neboť to nemohli přece udělat, že by vydali zákony pro německé a zákony pro české občany. Ale rozdíl je v tom, že administrativa při provádění těchto zákonů byla výhradně vedena národními, čistě šovinistickými myšlenkami. Pan ministerský předseda v té příčině slíbil učiniti vše, co se učiniti dá. Nyní půjde o to, abyste vy jako národ český nahlédli: je zapotřebí mezi menšinami, jak vy je označujete, a národem vládnoucím, vyrovnání nebo ne, potřebujete menšiny v tomto státě nebo ne? Že menšiny potřebujete, to jste dokázali sami. Že menšiny potlačujete, to popíráte. Jménem své strany a ve vlastním jménu tvrdím, a slyšeli jste po osm roků, že váš systém utlačování proti 3¹/₂ milionu Němců byl plánovitě prováděn. A popíráte-li to, nemusím vám jako důkaz nabídnouti nic jiného, než argumentům a contrario. Dejme tomu, až poměry by se změnily, co by musili lidé, kteří by přišli na vaše místa, dělati, kdyby se přidrželi principu Talionova? Pak byste teprve, pánové, viděli, jak by jazykové zákony a nařízení jazyková vypadaly ve vašem smyslu, jak jste je dělali, jak by se vám zavřel přiměřený počet, tisíce tříd obecných, pak by musila u vás v každém místě býti zřízena německá menšinová škola, státní papíry by nesměly býti respektovány, našim německým soukmenovcům by se napřed musilo sděliti, aby se jich zbavili, pozemková reforma by se musila prováděti naopak, čeští úředníci by musili býti propuštěni, jen jednotliví by směli zůstati na vedlejších kolejích, kde nemají co mluvit. Vidíte, když jsem tento důkaz nastoupil vůči jednomu vašemu kolegovi, řekl mi: Ustaňte, hrozím se toho, myslím-li na to, že by tomu mohlo býti někdy jinak. (Posl. Špaček [německy]: Jak by to byli Němci udělali, kdyby byli vyhráli!) Pane kolego, dovedli jste to rozhodně ještě mnohem lépe. (Posl. Špaček [německy]: Jesser o tom psal za války!) Pane kolego, mluvíte o Němcích a míníte říšské Němce, kdežto my mluvíme o Němcích sudetských, a rakouští Němci to byli, kteří vás daleko neutlačovali tak tisíceronásobně, jak dr Kramář tvrdil. Bylo by bývalo možno, kdybyste byli bývali ve starém Rakousku tak potlačováni, abyste měli k disposici armádu vlastních úředníků, abyste sami musili zavříti několik tříd, aby vaše universita mohla tak zkvétati a prospívati, pane kolego? (Posl. Špaček [německy] Byli jsme zde ve většině!) Ano, byli jste zde ve většině, ale v celku nebyli jste žádnou většinou, v Rakousku jste jí nebyli. Můžete se se mnou příti jak chcete, dokáži to. Nejde o nic jiného, pánové. Bude se musiti ukázati jeden moment, jste-li toho mínění, že dojdete dál s vaším systémem pojímati stát jako ryze národní, je-li to správné, nebo je-li správné, přiznati i obyvatelům jiných národností stejná práva. To je rozhodující, pane kolego. (Posl. Špaček [německy]: Vy máte zrovna to, co jsme měli za Rakouska!) Chci vám dokázati opak. Víte, že zemřel Bratianu a o tomto Bratianu píší "Times" jak "Prager Abendzeitung" sděluje, toto: "Times" jsou toho názoru, že smrt Bratianova přichází politickému vývoji Rumunska velmi vhod. Bratianovo tvrdé nakládání s menšinami bylo prý zdrojem zahraničních nebezpečí v jihovýchodní Evropě. Vidíte, pánové, musíme se jednou odpoutati od systému vzájemného klamání. Pan ministr zahraničí dr Beneš praví v jednom interviewu: "Musíme připustiti, že máme menšiny ve státě, ale tyto menšiny jsou spokojeny". To je klam, kterého se dopouštíte. Menšiny jsou se systémem nespokojeny, protože je to systém slepé šovinistické nespravedlnosti. (Souhlas na levici. - Odpor posl. Špačka.) Můžete kroutiti hlavou jak chcete, pane kolego, budoucnost musí poučiti o tom, je-li to správné, vycházeti jednostranně se stanoviska klamu. Neboť není nic platno, že německé vládní strany sedí u vás. Ve skutečnosti jdou vaše choutky expansivní, vaše ofensiva, vaše agresivnost proti německé kultuře a německému životu hospodářskému dál, pane kolego! Je-li váš systém správný a mohly-li by se poměry Bůh ví čím jednou změnit, pak nemá český národ nejhorší dni v minulosti, pak jsou nejhorší dni v budoucnosti, pane kolego. (Souhlas na levici. - Odpor na pravici.) Budete musiti zkoumat, můžete-li při zeměpisné a etnografické konstelaci ve vaší snaze prostě pokračovati, 3¹/₂ milionu Němců národně, kulturně a hospodářsky ničit nebo zastáváte-li stanovisko rovnoprávnosti. (Posl. Špaček [německy]: To máme v ústavě!) Pravíte-li pane kolego, že je to stanovisko ústavy, špatně to vykládáte zákony, když měníte ústavu, která mluví o rovnoprávnosti občanů v potlačování. (Posl. Špaček [německy]: To jsme neudělali!) To jste neudělali? Pak nezbývá nic jiného, než provésti důkaz o ústrku. Pak vyzvu německé vládní strany, kterým tímto způsobem se vysmíváte, aby řekly, je-li v tomto státě 3¹/₂ milionu Němců utlačováno, nebo ne. Pak ať vystoupí, pak bude se musiti zase najíti cesta do zahraničí. Neboť víte, že stížnosti tam přestaly přece pouze následkem účasti Němců ve vládě. Nemohu se pro nedostatek času pustiti s vámi do pře, ale pravím, že právě vy jste ten, kdo myšlenku dorozumění od národa k národu nejhůře pochopil. To jste dokázal, pane kolego a uvidíme, kdo má pravdu. Jedno je jisté, pane kolego: Prohlásil jsem jménem své strany a vlastním jménem, že německonárodní strana je ochotna, aktivně a positivně spolupracovat, ale se stanoviska že se přizná 3¹/₂ milionu Němců, jakož i ostatním menšinám tohoto státu postavení rovnoprávných občanů. (Posl. Špaček: Prosím!) Prosím, míníte-li to vážně, pojďte sem nahoru, podejte mi ruku, že jste jménem své strany s tím srozuměn! Pojďte! (Posl. Špaček [německy]: Co vám mám ještě dát?) Inu, nemůžete-li mi vůbec nic jiného dáti, můžete mi dáti aspoň několik bramborů ze svého statku! (Posl. Špaček [německy]: Brambory tam žádné nejsou! - Smích na levici.) Nejdůležitější otázkou zůstane to, je-li myšlenka dorozumění ve vašem národě zralá, či není. Se systémem, jak jste ho posud prováděli, dál to rozhodné nepůjde a musíte přirozeně zabít nejlepší vůli k věcné, aktivní, positivní práci, budete-li pokračovati ve svém systému utiskování jako dosud. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dále ke slovu je přihlášen p. posl. G. Navrátil. Uděluji mu je.

Posl. G. Navrátil: Slavná sněmovno! Dovolte, abych použil této příležitosti, kdy se projednává státní rozpočet, abych promluvil všeobecně o státně-zaměstnaneckých otázkách. V naší veřejnosti panují proti úřednictvu předsudky, které jsou vesměs neoprávněné a neodůvodněné, a lituji toho, že nebyly dosud s oficielních míst uvedeny na pravou míru. Tak je zvláště všeobecný názor, že je v naší republice příliš mnoho veřejných zaměstnanců a že tudíž klesl jejich výkon pod úroveň práce veškerých ostatních složek našeho obyvatelstva, hlavně pak pod výkon z dřívějších dob, t. j. předpřevratových. Kdyby vláda předložila přesnou statistiku ve srovnám s počtem státních zaměstnanců za Rakouska a s přihlédnutím k nově utvořeným úřadům a ke komplikované agendě, vyvolané různými reformami a novými zákony, pak by se prokázalo, že naopak jest počet úřednictva úměrně k danému úkolu menší. Ostatně stačí poukázati, že po restrikci, která vyvolala tolik hluku a která byla diktována jinými motivy, přikročuje se ku přijímání nových sil téměř v každém odvětví státní správy, ba i podniků státních, jak je tomu příkladně u železnic, kde min. rada uznala nutnost přijati celkem asi 800 nových středoškolských úředníků.

Stejně nespravedlivý je názor o výkonnosti státních zaměstnanců. Nehledíc k předem uvedeným okolnostem musí se uvážiti i to, že byly úřední hodiny po většině prodlouženy, takže nutno i v tom směru vzíti státní úřednictvo v ochranu.

Nejnemístnějším však jest názor, zastávaný i vládními orgány, jako by právě úpravou platů resp. systemisací byly služební a sociální poměry státních zaměstnanců tak definitivně upraveny, že veškeré reptání a žalování na nesnesitelné poměry je přehnáno a uměle organisacemi vyvoláváno a že otázka zaměstnanecká je na dlouhou řadu let vyřízena. Je nesporno, že platová úprava znamená velký a záslužný pokrok v uspořádání poměrů v naší administrativě. Je dále nesporno, že je vybudována na zdravých základech, což uznali i povolaní zástupci dnešních oposičních stran, a že lze při dobré vůli směrodatných činitelů, o niž ostatně nepochybuji, státní zaměstnance aspoň do té míry uspokojiti, že jejich existence přestane býti ohrožena a že může býti, byť ne okamžitě, tedy aspoň postupně uveden klid a pořádek do státní administrativy.

Nemohu však sdíleti názor o uspokojení státních zaměstnanců. Tak první okolnost která padá pecunierně nejvíce na váhu, t. j. valorisace předválečných platů, je naprosto nedostatečná. Jistě není nikoho, kdo by mohl věcně odůvodniti při dnešní drahotě, která je již stabilisována, oprávněnost šestinásobku předválečných platů, a je nasnadě, že k tomu vedl pouze jediný důvod, a to důvod úsporný. Již s tohoto hlediska je zřejmo, že tato valorisace je nespravedlivá a nedostatečná, a je to přímo dokumentem, jak je naše státní úřednictvo proti předválečným poměrům v pravém slova smyslu ochuzeno. Uváží-li se pak dále, že tento valorisační koeficient nebyl ani u některých kategorií plně uplatněn, je zřejmo, že také nelze mluviti o spravedlivém, úměrném hodnocení všech služebních výkonů, jak tomu bylo před válkou. To platí zvláště o železnicích, kde vyvolala právě nižší valorisace proti státnímu úřednictvu velké roztrpčení a kde stala se jedině tato okolnost - nikoli nějaké přehnané požadavky - jedinou příčinou, která brání tomu, aby nastalo konečně uklidnění mezi železničními zaměstnanci, kterého je v této těžké službě tak nezbytně zapotřebí.

Ba mluvilo a mluví se o hnutí namířeném proti železniční správě resp. proti vládě. Ježto se i má osoba uvádí ve spojitosti s tímto hnutím, považuji za nutné, abych zde prohlásil, že jsem se postavil jako předseda Spolku čsl. úřednictva železničního proti každému ilegálnímu postupu a že bych nikdy nesouhlasil s tím, aby se nevhodnými prostředky vymáhaly ústupky, byť byly plně oprávněny. Ostatně nelze ani mluviti o nějakém illegálním hnutí na železnicích. Jsem přesvědčen, že pouze nevhodný titul "Exekutiva" železničních organisací budí dojem nějaké bojovné formace a uvádí ve zmatek jak veřejnost tak i železniční zaměstnance. Zástupci Spolku ČÚŽ v Exekutivě nemají jiného oprávnění, než účastniti se jednání, které se ovšem pro ne ústupnost vlády vede velmi houževnatě a zbytečně znepokojuje zbytečným průtahem železniční zaměstnance. Spolek ČÚŽ zůstane, dokud jsem jeho předsedou, bezpodmínečně na půdě zákona a předpisů. Musím však vysloviti své politování nad tím, že se nedává u vlády dosti sluchu ani stanovisku p. ministra železnic, který jistě v mnohém souhlasí a mnohé uznává, co železniční zaměstnanectvo v celku velmi skromně žádá, opírajíc se jen o nárok valorisace, který ani autoři nemohou popříti.

Při projednávání platové úpravy panovalo všeobecné přesvědčení, že bude tím konečně rozřešen veliký problém zaměstnanecký, že se tak zvláště stane, až systemisace jakožto nerozdílná část celé úpravy dovrší všechny ty myšlenky, které byly základem zákona č. 103. Ačkoli vládní zástupci pronášejí svůj názor o systemisaci v tom smyslu, že jest velmi dobrá, ba že i překročila původně zamýšlené meze, neváhám prohlásiti, že systemisace tak, jak byla vydána, zklamala nejen úřednictvo, ale zvláště i nejskromnější očekávání těch parlamentních zástupců, kteří měli příležitost býti přítomni při úporném jednání v komisi o platové úpravě.

Nemohu přirozeně veškeré nedostatky, které má systemisace, vylíčiti. Byl by to příliš veliký úkol, o čemž svědčí nesčetné články v denním tisku, které veškeré bolesti různých služebních tříd, služebních odvětví a kategorií zaměstnaneckých, počínaje od zřízence až do nejvyššího našeho úředníka vylíčily. Musím však alespoň povšechně vytknouti toto:

Předně nutno konstatovati, že je systemisace příliš početně chudou a příliš nízko a nerovnoměrně oceňuje jednotlivé výkony, pokud se jedná o přiznání vyšších stupnic. Veškeré sliby učiněné v komisi při projednáváni požitkového zákona, že bude otázka systemisace řešena nikoli z fiskálního hlediska, nýbrž věcně podle ocenění výkonu a významu jednotlivých míst za účelem řádného odstupňování odpovědnosti, zůstávají nesplněny. Dále nelze tvrditi, že je systemisace vyšších míst u všech úřadů a kategorií úměrná, a tak jest úřednictvo nadále odvislo ne od své práce, píle a svědomitosti, nýbrž od nahodilosti počtu přidělených sil, služebního stáří jednotlivců a převodových výsledků. Možno naopak tvrditi, že nedostatečnost systemisace vyšších míst zvrátila zásady požitkového systému, zmařila poslání zákona, podlomila ambici úřednictva, zvýšila chaotické postupové poměry v jednotlivých úřadech a znemožnila postupovou rovnoměrnost, neboť stejný výkon není stejně honorován. Byla-li vláda skoupá při systemisování vyšších míst, měla dbáti alespoň toho, aby učinila přístupným pro každého svých povinností dbalého úředníka povýšení do nejbližších stupnic, t. j. 5. a 6. stupnice. Ale i zde je systemisace naprosto nedostatečnou, ač s povýšením do těchto stupnic není spojen téměř žádný vyšší náklad. I systemisování míst IV. služ. třídy vyhrazené pro oficianty, jest proti nejskromnějšímu očekávání nepříznivé, ač se po většině jedná o úřednické výkony.

Uvážíme-li veškeré tyto okolnosti, přicházíme k výsledku, který znamená naprosté zklamání všech nadějí, kladených v požitkový systém nejen ze sociálních ohledů, ale i v zájmu administrativy a tudíž celého státu. Je toho litovati zvláště proto, že pro nemístné šetření na systemisaci, že pro nějakých 10 až 20 milionů vyššího, ale plně oprávněného nákladu zmařilo se poslání tak mnohoslibného zákona.

V uvážení veškerých těchto okolností trvá klub poslanců čsl. národní demokracie sice na neodkladném provedení povýšení na základě vydané systemisace, ale také na dodatečném prozkoumání systemisace za účasti odborových organisací a parlamentních kruhů. Jest neudržitelno, aby se vláda, zvláště pak pan ministerský předseda nadále uzavírali rozhovoru s funkcionáři odborových organisací o životních otázkách zaměstnanectva. Parlamentní kruhy mají pak mimo to v tomto případě zvláště právo trvati na daném slibu, že stejně jako prvá část zákona, t. j. vlastní požitkový systém, tak i druhá část, t. j. systemisace, budou předmětem jednání.

Jest na čase, aby se všichni veřejní činitelé, kteří jsou zodpovědni za veřejnou správu a tím i za pořádek a blahobyt veškerého obyvatelstva naší republiky, zamyslili nad dnešním hospodářským a sociálním stavem státního úřednictva. Jsou k tomu povinni zvláště ti, kteří chápou význam kulturního pokroku pro lidstvo a národ, jehož průkopníkem je jedině inteligence, o které sám pan president republiky se zmínil, že je v krisi. Státní úřednictvo je vlastním představitelem naší inteligence, neboť v něm se nejen uplatňuje střední a nejvyšší vzdělání, ale i administrativní úkoly, zákonodárná činnost, národohospodářské a sociální poslání, ba i kulturní a literární pokrok. Jistě v celé naší veřejnosti, i když se to veřejně nepřiznává, panuje hluboké přesvědčení, že naše státní úřednictvo a tím i inteligence našeho národa hospodářsky hluboko klesly proti předválečným poměrům, což znamená i sociální i morální úpadek národa. Já sám, maje příležitost vniknouti do soukromého života našeho úřednictva, mohu prohlásiti, že jeho poměry jsou daleko trudnější, než si mohou všichni ostatní, zvláště samostatně výdělečné vrstvy jen mysliti. Platy našeho úřednictva jsou i po úpravě naprosto pod úroveň i nejskrovnějších existenčních podmínek a mohu prohlásiti, že i vyšší úředník vysokoškolsky vzdělaný - o ostatních ani nemluvě - má-li rodinu a je-li odkázán pouze na svůj služební příjem, živoří způsobem nejsmutnějším, strádá způsobem naprosto nedůstojným a nehodným kulturního člověka. (Výborně!)

Opakuji proto, že je nejvýše na čase, aby se nad tímto stavem zamyslili všichni odpovědní činitelé a aby neklamali ani sebe ani veřejnost o skutečném stavu naší administrativy. Je nejvýše na čase, aby se uvažovalo o příčinách a nápravě krise v naší inteligenci. Není to úkol příliš těžký. Dejte úřednictvu to, čeho za svou práci plným právem zasluhuje, a umožněte mu slušný život, neboť co dáváte úřednictvu, dáváte sobě a státu.

Státní úřednictvo koná přes nepřízeň osudu a nevděk svědomitě svou povinnost, žádá však, aby ji konal i stát. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Feierfeil. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Feierfeil (německy): Slavná sněmovno! Chci mluviti o kapitole týkající se zahraniční politiky. A zde budiž ihned zdůrazněno, že nám opravdu není lehkým hlasovati pro požadavky zahraniční politické správy. Kromě toho se také domníváme, že správa zahraniční politiky nemá býti odpovědna jen za požadavky, kterých se domáhá přímo pro vlastní obor, nýbrž že konečně a z velké části jest také příčinou nenormální výše vojenského rozpočtu.

V době, kdy jsme byli v oposici, stále jsme zdůrazňovali, že nevidíme naprosto dostatečné příčiny, aby Československo vydržovalo tak velké vojsko. Jako jediné vysvětlení toho se nám řeklo: Zde přichází pro nás v úvahu jen výlučně francouzský směr zahraniční politiky a přímo žádost nebo vůle vyhověti po této stránce přáním Francie. Musím říci, že jsme od té věci nedospěli k jinému mínění ani v době, v níž jsme vládní stranou. I dnes se nám zdá, že vedení zahraniční politiky jest příčinou velkých požadavků pro vojsko.

Pohlížíme-li na samotný poměr Francie k Československu, vidíme, že Francie od založení tohoto státu držela nad ním svou ochranou ruku, že Československo Francii děkuje za mnoho. Avšak přece bych nerad opominul při této příležitosti zcela zvláště zdůrazniti, že se stále a stále ukazují zjevy, které jsou ovšem příštího dne zase popírány a které prokazují, že podle okolností Francie může býti také jiná a že snad pro Československo zbude Francii sotva něco jiného než několik přátelských slov.

Dověděli jsme se v poslední době z novin o vyjednávání Paleologua, myslím, že v roce 1920. Jde o francouzsko-maďarské vyjednávání. Bylo to sice ihned vylíčeno tak, že toto vyjednávání bylo bezvýznamné. Ale tak bezvýznamná tato věc přece nebyla podle přísloví: Není šprochu, aby v něm nebylo pravdy trochu. A již to, že Berthelot, první tajemník francouzského ministerstva zahraničních věcí, navštívil Prahu, svědčí o tom, že přece na věci musilo něco býti. Kdo to ostatně sledoval v novinách, narazil jistě i na jinou věc, která konečně má totéž pozadí, a která se stala mnohem později než Paleologovo vyjednávání: Míním totiž let bývalého císaře Karla do Maďarska. Tehdy přece bylo lze míti za to, že neletěl jen tak docela nazdařbůh a ve skutečnosti se ihned proslýchalo, že se za celou akcí skrývá Francie. Bylo to sice popřeno, ale nikdo tomuto popření nevěřil. Také tato událost dokazuje, že podle okolností může býti Francie také jiná, než Československo očekává. Všechny tyto akce směřovaly ostatně k revisi trianonské mírové smlouvy.