Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Pan generální zpravodaj prohlašuje též, že poměry v Československu se podstatně změnily a odvolává se na to, že jsme r. 1923 měli rozpočet na 19.3 miliard a že se nyní snížil na 9,5 miliard. Kdo to čte, musí si učiniti ohromnou představu o spořivosti Československa. Poměr je však jiný. Roku 1923 byly pojaty do všeobecného rozpočtu podniky a státní závody, a s těmito dohromady činily náklady holé státní správy 19,3 miliard. Roku 1925 začalo se s tím, že se podniky a státní závody z rozpočtu holé správy státní vyňaly, takže se došlo k sumě 9,7 miliard roku 1927 a 9,5 miliard roku 1928. Chceme-li však srovnati r. 1923 a 1928, je nutno, aby se přišlo k správné číslici, k 9,5 miliardám připočísti 8 miliard státních podniků a pak dojdeme k rozpočtu 17.5 miliard roku 1928 naproti 19,3 miliard roku 1923. To je k vysvětlení nevyhnutelně třeba, aby v tomto směru nenastal žádný zmatek. Vrátím se k tomu ještě na chvilku při státních dluzích, kde se musím o tomto předmětu rozhodně ještě jednou zmíniti.

Slyšeli jsme výklad pana finančního ministra a kdo jej slyšel a kdo jej čte, musí se za všech okolností domnívati, že Československo je zemí, kde mléko a strdí teče, kde máme konsolidaci ve směru svislém i vodorovném, zkrátka konsolidaci vnější, konsolidaci vnitřní. A to mne přimělo k tomu, abych se postavil proti tomu a řekl: Výklad je dělán pro cizinu. A odvažuji se tvrditi, že situace není daleko taková, jak se ve výkladu vyličuje, protože ani na venek nejsme tak dalece konsolidováni, abychom mohli tak mluviti, a ani uvnitř nejsme konsolidováni - ale o vnitřní konsolidaci nemusím vám přece nic vysvětlovati. Vrátíme se k tomu ještě.

Rozpočet holé státní správy je aktivní. To je správné. Ubylo proti roku 1927 o 167 milionů. 167 milionů není však proti celkové sumě 9,7 miliard vůbec ničím. Aktivním jest rozpočet 26 miliony, to není také ničím. Proč vůbec vybral si finanční ministr jen tak nízkou částku 26 milionů? To jsem mu vyčetl, když jsem řekl: Rozpočet je správný, ale ne pravdivý. Pravdivý není proto, protože se zpronevěřil zásadě, z příjmů dosadit pravděpodobný obnos, ministerstvo financí přijalo však, pokud se daní týče, nejnižší sumu, aby se totiž naplnil fond. Účelem této praxe je, aby z rozpočtu nezbylo nic jiného než přebytek, protože se musí, překročí-li výnos daní o 5% preliminovaný obnos, vše dáti do fondu a o fondu nemá nikdo práva rozhodovati než ministerstvo financí.

Chceme-li seznati stupeň veřejného zatížení rozpočtem, musíme rozlišovati mezi rozpočtem prosté správy státní, rozpočtem podniků a potřebami samosprávných svazků. Tu je zajímavé, že na př. rozpočet státní správy s výjimkou všeobecné správy pokladní je naproti loňskému roku o 482 milionů větší. Seznali jsme, že jednotlivé výdaje rozpočtu u jednotlivých odborů jsou průměrně vyšší, vyjímaje ministerské předsednictví, kde je asi o 500.000 korun méně. Namítne se, že je tím vinna systemisace. Tomu není zcela tak, neboť tvrdím, že tyto zvětšené výdaje mohly se za všech okolností přiměřeným šetřením ve věcném oboru nahraditi.

To se nestalo a bude přirozeně otázkou, zdali tento rozpočet, zdali toto veřejné zatížení vůbec odpovídá nosnosti státu. Neboť jednotlivý závod, podnik, jednotlivé hospodářství, ba celé národní hospodářství musí počítati nejen s vydáními pro holý rozpočet státní pro rok 1928 ve výši 9.5 miliardy, nýbrž každý musí připočísti k tomu i potřeby samosprávných svazků, a tyto se odhadují na 7.1 miliardy, takže přicházíme k sumě 16.6 miliardy, jinými slovy, že máme zvýšení všeobecných povinností a všeobecných dávek o 1.1 miliardy proti loňsku. Taková je situace. A vezmeme-li v úvahu ještě státní podniky, tedy výdaje holé státní správy, k tomu podniky a samosprávné svazky, přicházíme na zatížení 24,7 miliardy. To je správný klíč. Namítne se, že podniky musí krýti výdaje svými příjmy. To je správné, ale musíme si všimnouti těchto číslic, protože přece v předchozích rozpočtech byla vydání podniků také obsažena, a bez těchto čísel podniků nebylo by vůbec možné porovnání s předchozím rozpočtem.

Tvrdil jsem, že stát žije nad své poměry. Čím to odůvodňuji? Takto: Roztržením rakousko-uherské monarchie na menší území nastala nutnost, budovati ústřední úřady, tak tomu bylo v Maďarsku i v Rakousku i Jugoslavii. Československo bylo zemí, která musela ústřední úřady nově budovat. Touto okolností nastalo ovšem proti předchozí době větší zatížení. Hlavní moment je však v tom, že jsme přechod z inflace k deflaci na rozpočtu veřejných dávek vůbec nepostřehli, t. j. že suma 19 miliard roku 1921 začátkem 1922 měla býti snížena, a to proto, poněvadž inflační koruna stoupla trojnásobně, nejméně o dvě třetiny. Ve skutečnosti zůstaly však státní výdaje úplně stejné, pouze nepatrně se zmenšily. Jinými slovy: Celý proces inflace a deflace musilo nésti národní hospodářství, kdežto státní hospodářství se ho nezúčastnilo. To je to povážlivé na rozpočtu tohoto státu. Nezapomeňte na jedno. Bylo již od počátku špatně preliminováno, jak v příjmech, tak ve vydáních. Počítalo se s daňovými nedoplatky let 1914 až 1919, počítalo se s těmito příjmy a na základě těchto příjmů se zařizovala výstavba vydání. Tím se došlo k nepoměrně vysokému rozpočtu a na tomto vysokém rozpočtu na základě těchto úvah budeme musit ještě po mnohá leta žvýkati, z prostého důvodu, poněvadž nejen že nám nezůstane následkem vysokého rozpočtu pro jiné potřeby dostatek kapitálů, nýbrž protože právě toto rozpočítávání v době krise bude míti za následek, že stát pak octne se před skutečnostmi, s něž nebude.

Přijalo se stanovisko, že nutno rozpočet stabilisovat. To je správné. Hájím však stanovisko, že musí se nejen stabilisovati a konsolidovati, ale i snížiti. Nechci však nikterak tvrditi, že se má začíti se snížením výdajů osobních. Nikoli, u věcných výdajů nutno začíti, u věcných výdajů, které jsou neproduktivní, jako je dnes zahraniční propaganda nebo příliš veliké výdaje pro vojsko. Neklamme se, stát žije při této výši rozpočtu nad své poměry, neboť přes tuto výši rozpočtu jsme toho dosáhli, že máme oficielní stav dluhů 34,3 miliardy. Říká se, že dluhů ubylo, Ano, byly zaplaceny úroky, byla zaplacena umořovací částka. Jedno však schází. Sumu dluhů nemůže nikdo v Československu číselně zjistiti. A tu vytýkal jsem panu finančnímu ministru, že mluvil příliš málo o problému dluhů Československa v rozpočtu. V porovnám se závěrečným účtem je samotný rozdíl mezi 34.3 miliardami a asi 27.2 nebo 27,9 miliardami. A tu se tvrdí, že tento rozdíl vznikl tím, že nebyly dosud vydány titry. Ať je tomu jak chce, nesouhlasí to, neboť v rozpočtu se vykazuje plně 34,3 miliardy, a v závěrečném účtu schází. Máme před sebou uzávěrku státního rozpočtu z 31. prosince 1926, a vidíme naproti tomu v loňském rozpočtu 1. ledna 1927 částku v 34.9 miliardy.

Kdyby užil obchodník těchto metod, řekněme vůči bernímu úřadu, tak mám dojem, že mu pošlou do domu revisní komisi a že případně bude žalován pro berní defraudace. Rozdíl mezi uzávěrkou státního rozpočtu a rozpočtem musil by se zmenšit tak, že by byl v možný nejvýše rozdíl úrokový.

Tohoto přehledu je potřebí, protože musíme míti o dluzích jasno. Ve státě nám vůbec schází, že nemáme žádné kontrolní komise státního dluhu. Poukázal jsem již loni při v rozpočtové debatě na to, nepřistupuje se však k tomu, důvody nejsou jasné. To je tedy 34,3 miliardy oficielních dluhů. Dovolil jsem si tedy otázku: Co je s dluhem státovek? Je to dluh nebo není? Neboť tento dluh státovek nenajdeme nikde zaznamenán a činí podle zprávy pana generálního zpravodaje maličkost, 5718 milionů. Ostatně nemá docela pravdu, zmenšil se poněkud podle posledního výkazu Národní banky. Ale o tomto dluhu státovek je ustanoveno ve shodě s Národní bankou: Dlužní úpisy částkou 5718 milionů vykázaného dluhu státovek vláda uznává a zavazuje se je zúročiti a umořiti. Jde tedy o zúročitelný dluh státní a zúročení musí během 14 dnů po 15. prosinci letošního roku býti upraveno podle dlužního úpisu, stát se vůbec zavázal v bodu b) na tento dluh jak dávkou z majetku, tak dobrovolným, pravidelným uplácením na tento dluh po dobu 15letého trvání výsady platiti ročně 77 milionů, vázaným, pravidelným uplácením přímo ze státní pokladny rovněž po dobu výsady ročně 33 milionů, to je dohromady 110 milionů, kdežto v pokladniční správě pro uplácení v tomto směru vidíme vykázáno jen 25 milionů, Říká se sice, že lze zaplatiti z fondu vyrovnávacího, ale to by musilo býti vyznačeno. A při tom to dělá, mimochodem řečeno, zvláštní dojem, že k tomuto dluhu státovek 5718 milionů přistupuje ještě 807 milionů, resp. při převzetí bankovního úřadu Národní bankou 752 milionů, jichž bylo zapotřebí ke krytí, resp. k podpoře osob soukromých, peněžních ústavů a bank, z kterých, mimochodem řečeno, nedostalo německé hospodářství ani haléře. To bylo shrnuto a považuje se to za dluh státovkový.

Mluvíme-li dále o dluhu, víme zcela přesně, že úplně nevyjasněné jsou dluhy předválečné, které se zde oficielně vykazují 4.4 miliardami. Víte, že pan ministerský rada Brabec nyní je v Paříži, aby o tom jednal, a zajímá nás nesmírně, jak veliký je blok vnitrozemský a jak veliký je blok zahraniční a jak je to s aférou Blumensteinovou ve věci předválečných rent. Okolkováním staly se zahraničními rentami. Kdo za to ručí? Maďarsko samo, Československo, nebo všechny dohromady? To jsou okolnosti, které nutno uvésti při posuzování této otázky. Rozhodně obnos 4,4 miliardy nebude správný, když se stanovil 1:1 a víme, že aspoň zahraničí zcela jinak se honoruje. Víte, že i po roku 1930 bude se jednati o dalším hodnocení zahraničních rent a naproti tomu je ta trpká nespravedlnost, že Československo si dovolilo domácím majitelům rent dáti na místo zlaté koruny českou korunu, při čemž se zaujalo stanovisko: S tebou, zdejší občane, mohu dělat co chci, nehonoruji tě zplna, nezhodnotím rentu, nýbrž dám ti místo 6 korun jednu korunu. O této kapitole se bude na každý způsob příležitostně jednou mluvit, až bude tento předválečný dluh vyřízen.

A k této celé věci přichází otázka reparačních dluhů. Reparační dluh je bolavá kapitola, sáhneme-li na ni. Nenahlížím však, proč by se nemělo při věcném posuzování této otázky o tom mluviti. Tu se staví pan ministr financí na ne zcela správné stanovisko, když říká: Nemůžeme s kapitolou dluhů počítat, protože neznáme výši a protože nevíme, kolik a kdy máme zaplatit. To znamená jinými slovy, o tom budeme mluvit teprve, až bude otázka akutní. Víte všichni, že máme zaplatit taxu osvobozovací 750 milionů zlatých korun a víte, že jsme v akutním stadiu. Ocenění převzatých statků, železnic atd., bude podle odhadu činiti 25 miliard a ještě více. Děje se ovšem pokus, postaviti protiúčet a dovolil jsem si otázku, možno-li poslanci, výboru rozpočtovému, sněmovně, nahlédnouti do memoranda, aby se vidělo, jak je v tomto memorandu sestaven protiúčet, který Československo reparační komisi předkládá. To je proto velikým zájmem, poněvadž se snad uvidí, že se v tomto sestavení najde nezaplacená válečná půjčka a různé jiné věci. Je-li jisto, jak se chce uchlácholit, že reparační dluhy nebudou dělati žádných obtíží, pak zastávám stanovisko, aby se to státním, občanům řeklo. Je-li však věc nejistá, bude nutno rozhodně na to upozorniti, abychom nebyli postaveni před skutečnost, z které není k východiska. (Místopředseda Horák převzal předsednictví.) Argument, který pan finanční ministr proti tomu uvádí, není podle mého úsudku správný. Řeklo se: "Nelze s námi hůře nakládati než s Maďarskem a Německem. Dawesův plán musí být k tom, upraven a suma určena. A mocnosti Dohod - a vůbec lidé, kteří o tom mají co rozhodovat, nemohou s námi hůře jednati než s ostatními." Kdo má na reparacích zájem? Předně, Italie a pak Maďarsko, a mluvím-li o politickém poměru, v jakém je československý stát právě s těmi oběma mocnostmi, nutno říci, že není právě nejrůžovější. Poměr k Maďarsku byl zkalen Rothermerovou akcí, poměr k Italii tím, že tato nemůže nijak skoncovati svůj spor s Jugoslavií, třebaže zahraniční ministr jugoslávský to odůvodňuje pouze nedorozuměním. Nevíme jak se věc vyvine. Bojácné povahy nevidí dokonce žádného jiného rozřešení v této věci než válečnými událostmi. Na každý způsob nebyl vyřešení tohoto problému Italií podporován tak, aby se mohlo říci, že v budoucnosti jsme naprosto ochráněni před nepředvídanými událostmi. Byla by pak otázka, není-li vytvořen společnosti národů pouhou teorií, nýbrž je-li praktickým vynálezem, praktickou schůzkou státníků, kteří mohou též člověka donutit, aby přišel k rozumu, je-li jinak příliš bujný A tu mám obavy, aby se snad v tomto směru nejkrásnější smlouvy nerozplynuly v niveč. Tak tedy vypadá ve skutečnosti poměr dluhů a tu myslím, že by se nemusila stále, nalézáme-li se v takovém stavu vytrubovat zpráva o konsolidaci, neboť stará píseň praví, že lze od dlužníka nejspíše něco dostati, když něco má, jsou-li jeho poměry konsolidovány. A čím konsolidovaněji poměry se vyličují a odpovídají-li skutečnostem, tím více vzroste dluh. A tu se mi zdá, že se i z jiného důvodu budou musiti dluhy urovnat budeme si musiti říci, budoucnost je nejistá a určité politické poměry mohou býti dnes takovými a zítra onakými a zítra nemusí eventuálně platit zásada, že se na nás vezme zřetel. To jsou úvahy, které se při objektivním posouzení věci člověku vtírají.

Zdá se mi, přes výklad pana ministra financí, že pro skutečnou konsolidaci je příliš mnoho nerozřešených problémů.

Dotknu-li se krátce jedné kapitoly jako takové, chtěl bych si dovolit pouze několik slov o systemisaci a sice specielně o systemisaci akademiků. Vy všichni, kdož jste úředníky a sedíte zde v lavicích, přiznáte mi, že si od zákona platového a na to následující systemisace všichni mnoho slibovali. Všichni jste věřili, že se to zlepší, ale celkem vzato, slyším všude stesky, že se to zhoršilo, místo zlepšilo. Jak vypadají poměry ve skutečnosti? Systemisace oné třídy, která má poměrně uspokojující příjmy, je pouze pro 1% úředníků dosažitelná, kdežto 99% vůbec nemohou se na tom zúčastniti. Bývalé VIII. mírové hodnostní třídě odpovídající nynější třídy může pouze desetina úředníků dosíci a do nynější třídy, odpovídající IX. a X. hodnostní třídě mírové, tam patří většina akademiků různých odborů. (Ministr vnitra Černý vrtí hlavou.) Ano, pane ministře, je to správné. A další část ocitá se ve třídě, které v míru vůbec nebylo. Ano, zcela určitě, pane ministře, já vám to dokáži! Že není mezi úředníky naprosto spokojenosti, dovedete si představit. A nespokojenost bude přirozeně u toho mála německých úředníků, kteří sedí ve státních resortech, ještě větší, protože pro ně je cesta k povýšení skoro odříznuta. V tomto ohledu jsou přirozeně stížnosti úplně oprávněny. Abych uvedl pouze maličkost, která se týká přijetí německých konceptních úředníků u jednotlivých odborů, musíme konstatovati, že na př. v politické konceptní službě nebyl vůbec nikdo přijat, že u dráby a pošty jak ve stavební, tak právnické službě, od 1920 žádný Němec přijat nebyl, právě tak se nepřijímalo v technické službě finanční od převratu, finanční konceptní síly, ačkoliv místa jsou, se pouze pořídku přijímají a ve službě soudcovské jen pokud je toho v resortu nevyhnutelně třeba. (Posl. Hackenberg: To nedělá německý ministr, to dělá nedostatek soudců!) Ano, na to nemá vlivu. U profesorů je známa situace ve školství. Tak tedy ve skutečnosti vypadá problém akademiků a v stejné míře nalézáme stížnosti i u neakademiků.

Nyní mi dovolte jednu poznámku: V okamžiku, kdy se vlastní úřednictvo učiní tou měrou nespokojeným, utrpí tím přirozeně, služba a nechápu to zcela, že se mohla systemisace provésti takovým způsobem, že byla přenechána komisi. Říká se sice, že byli dotázáni odborníci, ale nebyli podřízeni kontrole parlamentu. Pan generální zpravodaj sice slíbil, že v té příčině má býti učiněna náprava. Říká se dokonce, že systemisace je pouze provisorní, abychom se přesvědčili, jak se celá věc vyvine. Snad jde opět jen o pouhé sliby, budoucnost nás o tom poučí.

Další problém je berní problém. Jak vám známo, činí v celém rozpočtu na stránce příjmů položka daňová ⁶/₇, kdežto státní podniky přispívají ¹/_7, ⁶/₇ musí daněmi, cly a poplatky býti nahrazeno. To je jinými slovy, že k státním příjmům státní podniky téměř ničím nepřispívají, protože se totiž zpravidla jediný, tak zvaný aktivní státní podnik, tabáková režie, počítá k daním spotřebním. Připočte-li se k tomu, připadá na státní podniky ¹/₇, odečte-li se, nezbude vůbec nic. V tomto směru působí přirozeně tlak nutných příjmů na národní hospodářství nesmírně. Tu je nyní zajímavé, seznat poměr, jakou měrou se daně projevují. Nesmíme přehlédnouti, že se ovšem lehce můžeme dostati do omylu, posuzujeme-li daně, ač jsou poměrně nižší, nesmí se však zapomenout, že k první skupině dlužno připočísti třetí skupinu. Nesmí se přehlédnouti, že v těchto číslicích ovšem přirážky autonomních svazků, obcí, okresů a zemí nejsou obsaženy. Uvážíte-li, kolik asi činí přirážky vybírané od občanstva, tak vychází na jevo: obce vybírají 7.1 miliardy, stát participuje 1,2 miliardami, zbytek jsou aproksimativně přirážky. Šest sedmin se rozdělí, pokud se daní týče, v obchodní daně spotřební a jsou v poměru: 39.4% daní přímých, 25,19% daní spotřebních a 34,7% daní obchodních. Vloni byl poměr 33,5% přímých, 29,4% spotřebních daní a 37% daní obchodních. Nyní je pře o to: Pan ministr financí tvrdí, že berní reformou bylo hospodářství ohromně ulehčeno. Věc pokulhává. Nekulhá snad podle číslice pro jednotlivého, ale pokulhává, pokud ministr financí tvrdí: Přes zmírněné berní sazby doufám, že budu míti tytéž příjmy. To je přirozeně nemožná věc. Tu se řekne: přitáhne se právě šroub, až kam jen lze a tímto způsobem to vynese, neboť občanstvo je v berním ohledu ohromně nemorální. Proto se až do berní reformy nezákonné opatření revisních komisí učinilo nyní zákonným. Výsledek revisních komisí pro 1926 je dost zajímavý. Činí při všech přímých daních šedesátinu, při dani z obratu pětadvacetinu. Myslím, že takové výsledky sotva mohou státi za to, aby se tento aparát uvedl do pohybu. Myslím, že tento peníz by vlastně mohl býti vybrán normální cestou administrativní.

Pan finanční ministr tvrdí, že nejbližší nutností je zmenšení obchodních daní. Neboť konstrukce rozpočtu neodpovídá hospodářství, t. j. hospodářství tím trpí příliš, Mluví zde o dani z obratu, o dani z uhlí a dani z vodní síly atd. Tu prohlašuji, že teorie je správná, ale není nám nic platná, když se finanční ministerstvo nemůže odhodlati přejíti k praksi. Zákon o dani z obratu, který, jak známo, přináší zatížení nikoli 2%, nýbrž pro konsumenta zatížení 8 až 15%, je stanoven až do konce 1929, na tom se nedá nic změnit. Daň z přepychu lze však lehce snížiti nařízením nebo odstraniti. Měl by se přece hospodářství podati malý důkaz, že mu přejeme a mělo by se připustit jednání o dani z přepychu. V ostatních zemích jsou v tom ohledu prozíravější, aby právě pomohli, Myslím, že by finanční správa měla konečně zanechati teorie a dát se do čirého studia prakse. Neboť nahlíží-li nutnost pomoci hospodářství, pak musela by být též rigorosní na druhé straně, pokud se týče výdajů, které jsou neproduktivní, aby tímto způsobem skutečně problém mohl být rozřešen.

Další problém je pozemková reforma. Pozemková reforma se poslední, dobou velice často probírala. Chtěl bych tedy krátce o pozemkové reformě pojednat a říci: O pozemkové reformě je mínění proti mínění, President Masaryk prohlásil, že pozemková reforma je vedle převratu největším dílem nové republiky, korunováním a vlastním uskutečněním převratu. Ministerský předseda dr Švehla hájil pozemkovou reformu ve výboru způsobem, až z toho bylo člověku docela teplo. Člověk by tedy musel věřiti, že je vše v pořádku. Pak přijde však zase sociální demokrat a dokazuje, že není vše v pořádku. K tomu řadí se mínění jiných, kteří jsou konečně také směrodatní a kteří kdysi prohlásili: "Německým čekatelům odepřené německé půdy se používá k počešťování. Německým rolníkům se béře rodná půda. Zločinem na sociálním duchu pozemkové reformy je, dává-li se půda, určená k rozdělení mezi domkáře a malorolníky, kapitalistům a akciovým společnostem a tvoří-li se tak noví vlastníci latifundií. Pro armádu dobrodruhů provádí se neslýchané šantročení s půdou. Značná část národního jmění svěřuje se do rukou neodpovědného pozemkového úřadu, rozdá se nehodným nebo rozhází za směšné ceny. Nechceme ani zavaditi o toto protekční hospodářství, o tuto do nebe volající korupci". Tak stojí názor proti názoru, Pozemková reforma jako taková byla by se se stanoviska sociálně politického stala skutečně požehnáním, kdyby se byla prováděla podle tendence zákona, Stala se však bezprávím, protože se jí po stránce národně politické jednostraně používalo k počešťování. Vedlo by příliš daleko, kdybych zde o tom chtěl podati důkaz. Jsem však s obsáhlým materiálem k disposici, Stojí tedy tvrzení proti tvrzení: Zde v Masaryk a Švehla, tam Remeš a výpovědi, které jsem citoval. A tu si myslím: Ulomme hrot sporu! Pozemkový úřad ať vykáže: Od koho má půdu a za jakou cenu? Kdo dostal půdu a za jakou cenu? Jaké jsou fondy vyrovnací atd. Nezapomeňte, že rukama pozemkového úřadu prošlo již více než 1,3 miliardy. Nelze dosáhnouti vyúčtování, Interpeloval jsem ministra financí v rozpočtovém výboru, prohlásil se nepříslušným. Požádal jsem pana presidenta státního účetního úřadu kontrolního o súčtování - nepříslušný. A pozemkový úřad je nedá. Je-li zde vše v pořádku, jak se tvrdí, nemusí toto súčtování za žádných okolnosti se báti světla.

Přicházíme k dalšímu problému, který je nerozřešený a je problémem veliké důležitosti. Jako takový vyznačuje ministr financí problém školní, To je správné, Co se v tomto ohledu již vykonalo, toho potřebí je pouze letmo se dotknouti. Připomínám pouze četné uzavření škol, postavení menšinových škol nákladem mnoha set milionů pro počet dítek, který jistě náklad na budovy a t. d. nemůže ospravedlnit. Uznávám, že musí snad nastati reforma středních škol, myslím však, že se tu má postupovati v dorozumění, ale nejsem toho názoru, že se má sahati na vysoké školy, a to se patrně zamýšlí, neboť se v exposé se strany finanční správy praví: "Problém našich vysokých škol nelze pojímat definitivně, i zde musí duch hospodárnosti a praktické potřeby proniknouti kulturní a národní problém vysokých škol". Jinými slovy, je úmysl vysoké školy zutrakvisovati, bude se chtít německé vysoké školy obrati o jejich čistě německý ráz. Varuji před tím, aby se hýbalo tímto duševním a kulturním statkem, kulturním statkem, který teprve během století byl vybudován a který není pouze pro státní území jako takové, nýbrž pro celý svět. Ruce pryč od německých vysokých škol! Musil by se člověk domnívati, že za vlády, kde president státu je universitním profesorem, ministerský předseda čestným doktorem a v kabinetu sedí sedm universitních profesorů, se právě na vysoké školy nesáhne. Naopak, spíše se mělo rozhodnouti pro to, že se malé dotace, které pro německé vysoké školy se vykazují, přiměřeně poměrům populačním zvýší. Jsou-li na jedné straně peníze na to, aby se stavěly nejkrásnější, nejnádhernější ministerské budovy, jsou-li peníze na vše možné, na takovou rozsáhlou zahraniční propagandu a t. d., pak to nelze zodpovídati, vidí-li člověk na druhé straně kliniky v největší bídě. Tu by musila nastati změna, již z pouhého lidského citu. Neboť v klinikách neleží jen němečtí nemocní, nýbrž jak víte, i čeští. Tu by bylo příkazem lidskosti dát kliniky do stavu, který odpovídá lidskosti.

Další kapitola, která představuje nerozřešený problém, jsou státní podniky, bolavá kapitola, dítě starostí celé vlády, obzvláště ministra železnic a ministra financí. Státní podniky vykazují na výdajích částku 8 miliard. Nacházíme sice 9,5 miliard příjmů, upozorňuji však výslovně, že k této položce je připočísti zvláště tabákovou režii se 2092 miliony, jinak státní podniky jsou téměř pasivní. Neboť o těch několika milionech, které jsou zde vykázány jako čistý zisk, nechceme mluviti, Nyní se zaujalo takové stanovisko: Kryly-li se dříve investice, kterých podniky potřebovaly, úvěrem, přešlo se později k tomu, že se řeklo: Investice nebudou se již krýti úvěrem, ale peníze pro investice mají si podniky ze svých ročních příjmů, resp. z přebytků samy opatřiti. Lze se o to příti, je-li to správné, neboť se může státi, že čistý zisk je malý a že investice pro podnik nedostačují. Obchodně vzato, jsou situace, kde právě větši, jednorázová, rychlejší investice je výhodnější než pomalá investice po částech. Od toho systému se opět upustilo, neboť se řeklo: pošta je aktivní, čistý zisk pošty převedeme k aktivnosti rozpočtu a odkážeme poštu na cestu úvěru. U železnice je tomu jinak, ta se nepokládá za aktivní, což také jistě není, a odkazuje se, pokud se investic týče, na čistý zisk. Ovšem musí k této věci stát přispěti maličkostí 140 milionů dopravní daně. Zde lze konstatovati zajímavý nepoměr. Pošta vykazuje příjmů 1300 milionů, čistý zisk 157 milionů, šekový úřad zisk 14 milionů. Dráhy mají příjmů 4.5 miliardy a čistý zisk 161 milionů. Tyto čisté zisky se vypočítávají, ale je zajímavo, že pošta pracuje s hrubým ziskem více než 10%, kdežto dráha vykazuje čistý zisk jen asi 2 až 3%. Tu je pak opačný poměr, že přes příjem 1.3 miliardy u pošty a 4,5 miliardy u dráhy investice u obou podniků jsou téměř stejné. Když se to vidí, mám dojem, že to zde není spravedlivé. Investice drah musily by býti rozhodně vyšší, protože je toho zapotřebí.

Nyní chci promluviti o kapitole "dráhy" vůbec. Protože se vidělo, že podniky nepracují racionelně, že ani přibližně nedrží se směrnice, jak je na př. mají soukromé podniky se zřetelem na národohospodářský ráz podniků, rozhodlo se vydati nařízení stran tak zvané komercialisace podniků. To je chvály hodné. Zavádí se dvojité účetnictví a přejímají se zásady dobrého obchodníka pokud jde o odstranění každého byrokratismu atd. Byl zřízen správní výbor, který se skládá z úředníků dotyčného resortu s přibráním zástupce finančního ministerstva. Tímto způsobem není racionalisace v té míře zaručena, jak by bylo zapotřebí. Neboť pro čirou racionalisaci v žádaném smyslu muselo by se odhodlati k tomu, aby se přibrali skuteční odborníci, obchodníci. Uvažovalo se prý nyní o tom, aby se studovaly poměry na říšskoněmeckých drahách, aby se zde mohly jisté věci snad aplikovati. V této souvislosti je tak často slyšet o pronájmu železnic, a tu musím prohlásiti, že se to nesmí pojímat snad tak, že pachtýři jen tak dobrovolně přišli, aby zde čerpali, nýbrž myšlenka zrodila se asi uvnitř, nejspíše z nutnosti. Myslím, že smím vyslovit i domněnku, že celý problém reparační snad s tím souvisí, a na druhé straně právě osobní stav, resp. osobní záležitosti u podniků vůbec, protože v tom ohledu nadělalo se nešťastných lidí, a to dvojího druhu, tím, že byli Němci vyhozeni na dlažbu, a na druhé straně českým soukmenovcům postavily se jisté vyhlídky na místa, ale dnes najednou se vidí, že aparát je snad příliš veliký. V té věci museli by cizinci hospodářství dát opět do pořádku, protože to vlastní lidé nedokáží. Lze si představiti, že potíže po té stránce jsou ohromně veliké a že se bude muset provést změna, nemá-li se dráha vléci stále jako břemeno. Bylo by snad bývalo moudřejší, kdyby se byly dráhy při postátnění ihned zase pronajaly podnikům, v jejichž dobrých rukou až dotud byly. To by bylo snad skutečnosti a nutnosti poměrně vyhovovalo.

O jedné kapitole bych ještě promluvil, to je otázka pensistů. Tato je po delší dobu tak akutní, že finanční správa již dávno se měla odhodlat ji upraviti. Máme staropensisty, novopensisty a nejnovější pensisty atd. Tento stav trpce pociťuje na něm spáchanou křivdu. Všechny interpelace a stížnosti v té příčině zůstaly bezvýsledné. Teď se říká ovšem, že zákon již prošel ministerskou radou a že má býti předložen parlamentu. Zde by měla být snaha po zrovnoprávnění.

Končím-li nyní své vývody k rozpočtu, které přirozeně nemohou činiti nároku na úplnost, po stránce finančně politické, dovolil bych si několik krátkých poznámek o ministerstvu obchodu. Ministerstvo obchodu je nesmírně důležité ministerstvo a representuje skupiny obchod, živnosti a průmysl. Všeobecně se konstatuje, že s tímto ministerstvem v rámci celku se neobyčejně macešsky zachází a to správně vysvětluje rozpočet. Pro ministerstvo obchodu nalézáme 41 milionů, pro ministerstvo zemědělství 216 milionů. To není v žádném poměru k potřebám, třebaže v posléze uvedeném rozpočtu jsou obsaženy různé školní záležitosti. Myslím však, že se zemědělské složce státu nesmí dnes dávati jednostranně přednost, že naopak musí stát i druhé složce, která platí většinu daní, na dani výdělkové, všeobecné, zvláštní dani z příjmu atd. dáti přednost. Je to tak směšné, když pro povznesení průmyslu se vykazuje částka 2 milionů, pro živnosti o něco více, když pro zprávy obchodní je vykázáno asi 200.000 Kč, kdežto ministerstvo zahraničí je zde krmeno miliony. Tu musí se mít dojem, že není pro to správného pochopení. A právě toto ministerstvo je přece na uzavíráni obchodních smluv význačně účastno a bude nutno nakonec zase zvyknouti tomu, že se těžiště v politice obchodní přesune zase na ministerstvo obchodu vedle ministerstva zemědělství, kdežto dnes je v té věci ministerstvo zahraničí téměř rozhodující. Situace obchodně politická, mluvím-li o ní v této souvislosti, není tak konsolidována, jak stále slyšíme. Nezapomeňte na jedno! Obchodní smlouva s Německem nám schází. Zde se stále ještě pořáde smlouvá a stále se prorokuje, že bude v tom a v tom měsíci hotova, příštím rokem bude hotova, atd. Rakousko nám přineslo teď dražší smlouvu, než jakou jsme měli, obchodní smlouva s Maďarskem visí již pro politickou situaci na nitce, s Rumunskem se nedostaneme snadno k obchodní smlouvě, protože Rumunsko se nedostane dál přes revisi vlastního tarifu celního, s Jugoslavií budeme míti potíže, protože zde převládají zemědělské zájmy a jim opět na druhé straně u nás jsou v cestě minimální cla. Francie, s kterou nás přece pojí politické přátelství, nezdá se, že by vůči nám chtěla zvláště ustoupit, naše hospodářství je dnes proti Německu a Francii na tom hůře než před tím. Tyto momenty jsem uvedl pouze proto, abych poměr všeobecně charakterisoval. Nesmíme přehlédnouti, že stát 65% je odkázán na vývoz a proto je nevyhnutelně zapotřebí soustředit naši celou pozornost v tom směru. Chtěl bych nyní pojednání o rozpočtu po této stránce ukončit.