Naše stanovisko ke státnímu rozpočtu
jest zamítavé. Souhlasíme zde s většinou
obyvatelstva. Již dávno nemá dnešní
vládní koalice práva vystupovati a mluviti
jménem většiny obyvatelstva. Kdybychom žili
skutečně v demokratické zemi a kdyby u nás
byly poměry, o nichž předseda vlády
v rozpočtovém výboru fantasoval, pak musil
by po výsledku obecních voleb nechati rozhodnouti
veškeré voličstvo, má-li dojíti
ke změně ve vnitřní politice, či
zda nynější většina smí
pokračovati v témž duchu. Zřetelně
a jasně dostalo se nynější vládní
koalici v posledních obecních volbách odřeknutí
a každá dodatečná volba podškrtuje
výsledek, z každé dodatečné volby
vidíme, že nesouhlas, že odpor, že nechut
k nynější vládní politice stoupá.
Co by se tedy mělo učiniti? Nikoli zařizovati
se na léta, abyste mohli pokračovati v potlačovací
politice, nýbrž vyzvati voličstvo, dotázati
se voličstva, zda souhlasí s nynější
politikou, či nikoli. Bylo by to tím nutnější,
jelikož německé občanské vládní
strany při posledních volbách do sněmovny
se na tuto otázku jejich vstupu do takovéto většiny
nedotázaly. Šly do sněmovny, obdržely
hlasy voličů, poněvadž tenkráte
před volbami prohlašovaly, že budou bezohledně
a pevně pokračovati v politice zrovnoprávnění
menšinových národů v tomto státě,
že budou dále bojovati za požadavky národních
menšin, že zůstanou věrné přísahám
a slibům, které několikráte vykonaly.
Nyní na tyto sliby zapomněly. Zneužily důvěry
německého obyvatelstva v Československu.
Nás, německé dělníky, nepřekvapily,
my jsme věděli, že budou své sociální
a národní sliby jen tak dlouho udržovati, dokud
jim jejich třídní zájem nepředepíše
jiný druh politiky. Nyní přešly k tomuto
jinému způsobu politiky, tu se sešly s českými
křesťanskými sociály, s českými
agrárníky a živnostníky, jejich politika
jest nyní řízena jen záštím
proti dělníkům, v jejich politice rozhodují
jen reakční pohnutky, jejich politika výhradně
a jedině směřuje k tomu, aby dělnické
třídy byly drženy v područí.
Jejich návrhy, jež ohlašují v oboru sociální
politiky, jsou vyzýváním dělnictva.
Dělnická třída toto vyzvání
přijme. Jsme ochotni vésti boj nám vnucený,
vésti tento boj nejen v zájmu dělnické
třídy samotné, nýbrž i v zájmu
ozdravění tohoto státního útvaru.
Státní rozpočet odmítáme, jest
to rozpočet třídního státu,
rozpočet třídní vlády. My však
žádáme, aby ve státním rozpočtu,
aby ve státním hospodářství
byly také ukojeny potřeby širokých vrstev
pracujícího obyvatelstva. Nynější
koalice nebude trvati tak dlouho, jak zamýšlíte.
Když ještě existovala všenárodní
koalice, několikráte se říkalo: "Tato
koalice jest pevná, ta vydrží." A také
nyní, slyšíme opět: "Není
příčiny, proč by se mělo pochybovati
o dalším trvání této politiky."
To může vzíti rychlý konec. Máme
přísloví: "Dobrý konec všechno
spraví." Jsme přesvědčeni, že
konec této vlády nebude dobrý v tomto smyslu,
že bude uvítán pracujícími třídami
tohoto státu. Tento státní rozpočet
odmítáme. Pro nás znamená ohlášení
ostrého boje. My, sociální demokraté,
jsme ochotni tento boj zahájiti a v zájmu dělnické
třídy úspěšně jej vésti.
(Souhlas a potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo pan posl. Kurťak.
Posl. Kurťak (malorusky): Slavná sněmovno!
Podkarpatská Rus jest podle mírové smlouvy
a podle ústavy Československé republiky autonomní
zemí republiky. Již sama autonomní samostatnost
Podkarpatské Rusi vyžaduje, aby ve státním
rozpočtu byl přesně a jasně projeven
autonomní územní ráz Podkarpatské
Rusi. Na základě autonomní samostatnosti
Podkarpatské Rusi vyhověla vláda r. 1920
žádosti Centrální ruské národní
rady a bývalého guvernéra dr Žatkoviče
stran oddělení rozpočtu Podkarpatské
Rusi ve všech odborech, a v tomto smyslu byly sestaveny všechny
státní rozpočty republiky až do r. 1927.
A co vidíme dnes? Tento rozpočet má úplně
centralistický ráz. Není v něm zvláštního
rozpočtu Podkarpatské Rusi, autonomní státoprávní
postavení Podkarpatské Rusi se nadarmo hledá
v tomto rozpočtu, kromě jediné položky
totiž v rozpočtu ministerstva vnitra jest zvláštní
položka: plat guvernéra Podkarpatské Rusi 100.000
Kč.
Že vláda přestala v rozpočtu projevovati
autonomní stav Podkarpatské Rusi, odůvodňuje
se tím, že centralisace státního rozpočtu
odpovídá zákonu o reformě správy.
Avšak toto odůvodnění příčí
se i mírové smlouvě i ústavnímu
zákonu, ono přímo ničí autonomní
ráz Podkarpatské Rusi.
Možná, že úhrnný přehled
rozpočtu celé republiky jest takto pohodlnější,
avšak pokud jde o Podkarpatskou Rus, takový celostátní,
soustředěný rozpočet neposkytuje ani
přesného ani jasného přehledu. Obyvatelstvo
autonomního území Podkarpatské Rusi
chce jasně viděti, chce přesně věděti,
kolik příjmů a kolik výdajů
má náš stát na Podkarpatské Rusi,
chce přesně věděti, jak dalece jest
Podkarpatská Rus vzhledem k svému hospodářství
aktivní nebo pasivní, chce věděti,
jak dalece béře podíl v celostátních
příjmech, na příklad v příjmech
ze státních monopolů, ze zisků pošty,
telegrafů, železnic, lesů, ze všeho druhu
nesnesitelných daní, ze státní banky
a všech státních podniků, neboť
jen při přesném vypočtení poměru
všech důchodů vzhledem k Podkarpatské
Rusi můžeme my, obyvatelé autonomní
Podkarpatské Rusi, znáti přesný finanční
stav naší země.
Toho nevidíme z výkladů pánů
ministrů. Ministr zemědělství mluvě
o pozemkové reformě líčí nám,
že pozemková reforma jest velmi užitečná
pro obyvatelstvo, pro ruský lid. To nesouhlasí s
pravdou. Jenom po kapkách dostávala tuto pozemkovou
reformu Podkarpatská Rus, kde máme české
kolonie a české "zbytkové statky".
Schönbornův majetek nebyl do dneška rozdělen
a vidíme, že se bude rozdělovati jen podle
agrární politiky. Agrárníci vyvlastnili
pro sebe pozemkovou reformu a svým exponentům rozdílejí
půdu.
Podkarpatská Rus jako velice chudé území
Československé republiky jest zatížena
agrárními cly. V dnešní době
ukázala se agrární cla neblahými a
hladovějící lid nedostal žádné
pomoci ani chlebem ani osivem. Na několik měsíců
před tímto rozpočtem podal jsem interpelaci
min. radě, v níž jsem žádal tisíc
vagonů obilí na osivo, 600 vagonů mouky,
1000 vagonů bramborů na sadbu, 1000 vagonů
ovsa, avšak do dneška jsem nedostal žádné
odpovědi a ministr zemědělství praví
ve svém exposé, že na Podkarpatské Rusi
vede se zemědělskému obyvatelstvu velice
dobře. Podkarpatská Rus jest stále zalita
povodněmi, regulace není nikde provedena a když
stoupají řeky Tisa, Talabor, Terešva, Už
a jiné, zalévá se na Podkarpatské
Rusi veškerá úrodná země velkými
povodněmi, a to proto, že se křoví vysekává
beze všeho pořádku, vody ničím
nezahrazené bystře tekou a unášejí
s sebou nejen úrodu, nýbrž i půdu chudého
zemědělce a na jejím místě
vznikají potom jenom výmoly.
Podkarpatská Rus doznala velikých škod i v
chovu dobytka, náhrady však nedostala ani haléře.
Bylo by lze o této otázce mluviti velice mnoho,
ale jako poslanec líčil jsem smutný stav
Podkarpatské Rusi již několikráte a
nikdy moje vývody, moje rady nebyly přijaty s užitkem
pro Podkarpatskou Rus, poněvadž jsem v oposici.
Ministr financí ve svém výkladu líčí
daňovou otázku na Podkarpatské Rusi a zdůrazňuje,
že není dovoleno sebrati od obyvatelstva všechny
peníze jako daně, neboť nezůstaly by
peníze v oběhu a odumřel by hospodářský
život na Podkarpatské Rusi. Tak mluví ministr
financí, ale jak to dělají jeho úředníci,
finanční exekutoři na vesnicích? Tak,
že násilně vydírají lidem peníze
z kapsy, z domů rolníků, a to právo
poskytuje jim opravený zákon, reforma finančních
věcí. Z toho vidíme, že na Podkarpatské
Rusi již dnes nebo zítra tento zákon bude vyhazovati
z domků ty, kteří dluhují daně.
Nezabývám se tím smutným stavem, že
daně všeho druhu jsou vyměřeny tak vysoko,
že ruské obyvatelstvo nemůže jich zaplatiti
a že ministr financí svoje daňové požadavky
zajišťuje soudně tak, že je zajišťuje
hypotečně na pozemcích toho chudého
lidu, zajišťuje je hypotečně na těch
chatách, které se rozpadávají nad
rodinami. A pan ministr financí nepřihlíží
zde k tomu smutnému faktu, jejž jsem zde odhalil jako
ohromnou panamu při výměně peněz,
jak bývalý ministr financí Novák
vylíčil zde před sněmovnou, že
při výměně peněz na Podkarpatské
Rusi měl čistého zisku 315 milionů.
Podkarpatská Rus jest nyní ve velice smutném
hospodářském postavení, neboť
předcházející léta nedala té
úrody, kterou očekával podkarpatoruský
rolník a chov dobytka klesl na nulu. Nemá žádných
příjmů a ve velkém zoufalství
očekává svou smutnou budoucnost a vláda
mu pomoci neposkytuje, neboť umí jen sbírati
daně.
Ministr veřejných prací vylíčil,
že naše cesty jsou ve velice dobrém stavu a že
naše cesty budou spraveny. To nesouhlasí s pravdou,
neboť takových cest bez mostů nevidíme
nikde na celém světě. Pan zpravodaj Hnídek
uvádí, že obecní rozpočty dosáhly
miliardy korun. Podle mého mínění
jest příčinou toho špatné obecní
hospodářství. Pro to uvádím
jako důkaz odbor pana ministra veř. prací.
Hanebný případ stal se v tak zvaném
elektrickém podniku v Mukačevě. Ještě
pod režimem Ehrenfeldovým se stalo, že tehdejší
vládní komisař města Mukačeva
pronajal bez soutěže městský elektrický
podnik za ročních 110.000 Kč užhorodské
elektrárenské akciové společnosti,
podniku Všeobecné slovenské úvěrní
banky. Pronájem městské elektrárny
provedli i někteří činitelé
Civilní správy v Užhorodě. Toupalík,
tehdejší mukačevský župan, odkládal
schválení smlouvy, avšak když šel
na dovolenou, jeho zástupce Kočkanec schválil
smlouvu na přímý pokyn Bláhy, tehdejšího
politického šéfa guvernérského
úřadu. Po schválení smlouvy vládní
komisař spolu s členy městské správy
odevzdal za půl hodiny elektrárnu pachtýři,
to jest užhorodské elektrárenské akciové
společnosti a jak později odhalil tehdejší
ředitel elektrárny Adolf Kac, při odevzdání
bylo zatajeno množství materiálu, čímž
město utrpělo škodu na půl milionu korun.
Později se vysvětlilo i to, že elektrárenská
společnost Všeobecné slovenské banky
podplatila prostřednictvím mukačevského
advokáta dr Feňveše některé městské
funkcionáře. Ředitel městské
elektrárny, Adolf Kac, sám přiznal, že
i on dostal větší peníze, aby znemožnil
dodávku elektrického proudu, aby tím oklamal
obyvatelstvo města, že elektrárna v městské
správě není schopna pravidelně dodávati
proud, že neustálé vady donutily město
k pronájmu elektrárny. S druhé strany oklamali
město podplaceným korupčním tiskem.
Při vyšetřování sporu mezi městem
a užhorodskou elektrárenskou společností
bylo zjištěno beze vší pochybnosti, že
režim vládního komisaře padělal
rozvahu městské elektrárny, než ještě
byla pronajata, a místo milionových zisků
vykázal schodek.
Když v roce 1923 byly v Mukačevě provedeny
městské volby a komisařský režim
byl nahrazen městskou správou, tato správa
ihned podala trestní obžalobu a civilní žalobu
proti užhorodské elektrárenské společnosti,
aby město dostalo elektrárnu zpátky a aby
mu byly škody nahrazeny. V této věci vedla
vyšetřování komise senátorů
se sen. Klofáčem v čele. Z práce
této komise vysvítalo, že někteří
úředníci gubernia a referátu veřejných
prací se provinili, byla zjištěna skutečnost
"panamy", ale neučinilo se nic k uspokojivému
vyřízení této věci.
Trestní a civilní spory byly odkládány
tak, že užhorodská elektrárenská
akciová společnost měla možnost odstraniti
ředitele Kace, který odhalil panamu a donutila Kace,
aby odejel do Ameriky. Ale Kac se neočekávaně
z Ameriky vrátil a učinil ještě obšírnější
odhalení před soudem. A co se stalo? Soudci byli
změněni, tajemné ruce způsobily, že
byly odvolány soudní příkazy o vyšetřovací
vazbě, trestní sekvestrace elektrárny nebyla
provedena. V téže době jistý vyšší
úředník zakročil u župana Toupalíka,
aby městské zastupitelstvo rozpustil a znovu dosadil
vládního komisaře.
Všeobecné mínění kloní
se k tomu, že poněvadž vládní tisk
hájí panamisty. Všeobecná slovenská
úvěrní banka umlčuje pomocí
svých českých svazů tuto veřejnou
ostudu, která tak charakterisuje korupčnictví
nynějšího absolutistického režimu
na Podkarpatské Rusi.
Těmito ostudami a těmito panamami zabývaly
se i české noviny, ale marně. Jeden malý
zloděj zaplatil již elektrárenské společnosti
50.000 Kč a seděl dva měsíce ve vězení,
jeden z těch, kdož odhalili tuto panamu, seděl
nevinně sedm měsíců, ale hlavní
vinníci chodí i dnes svobodně a chvástají
se, že jim nic nemůže uškoditi.
Město Mukačevo utrpělo dosud asi 5 mil. Kč
škody s pomocí státních úřadů.
Na Podkarpatské Rusi, v zemi bídy, vězní
a trestají se hladovějící drobní
zloději, ale vinníci milionové panamy žijí
vesele jako úředníci a činitelé
veřejného života.
Nicméně v exposé pana ministra veř.
prací chybí tento bod, s nímž se nerada
zabývá i vláda a nerada proto, neboť
vidí, jak byli blamováni její úředníci
za bývalého politického šéfa
Bláhy a jiných, kteří i nyní
jsou vedoucími úředníky na Podkarpatské
Rusi.
Nevím, jaký úspěch budou míti
moje odhalení, ale jestliže se tyto panamy brzy neukončí
a nedostane-li město Mukačevo, které tolik
dává na všechny kulturní a hospodářské
účely, 5 mil. Kč, budu hleděti za
hranicemi oznámiti takové hanebné panamy
těm časopisům, které se budou zabývati
hanebnými fakty z Podkarpatské Rusi.
Pokud jde o výklad našeho ministra školství
a národní osvěty, prohlašuji jen, že
nesouhlasí s pravdou projev pana ministra, že se na
Podkarpatské Rusi otevřelo 100 škol. Pravda
jest, že místo 100 ruských škol bylo zřízeno
100 škol českých. A proč? Proto, že
ani naši učitelé nejsou dosud definitivní,
že jsou podezříváni úředníky
a tak žijí jako otroci na svém území.
Pravda jest, že byla zřízena jedna škola
pro cikány v Užhorodě, ale pro Rusíny
jsou zavřeny i ty školy, kde se za maďarské
vlády učilo, t. j. podkarpatoruské církevní
školy. To vědí i moji vládní
kolegové, kteří nemají tolik smělosti,
aby tento smutný obraz vládě vylíčili.
A kromě toho máme na Podkarpatské Rusi 35
obcí, kde od počátku českého
panování není žádné školy
- a tento smutný fakt zapomněl pan ministr školství
a nár. osvěty uvésti. Na mou žádost
nejmenoval pan ministr Rusíny řediteli občanských
škol, nýbrž letos jmenoval na všechny školy,
kde byla volná místa, jenom české
učitele. Vidíme, že kulturní autonomie,
o které se tolik mluvilo v této sněmovně,
stala se obětí našeho slovanského bratra,
našeho Čecha, kterýžto Čech všude
za hranicemi prohlašuje, že Podkarpatská Rus
žije svým mateřským jazykem.
Dlouho bych se mohl zabývati těmito nespravedlivými
věcmi, které se dějí na Podkarpatské
Rusi, ale vědí o těchto nespravedlivých
věcech i sami ministři, znají tyto hříchy.
Pokud jde o výklad ministra veřejného zdravotnictví,
odvolám se pouze na jedno, na ten smutný fakt, který
celou Podkarpatskou Rus krajně pobouřil, že
se tyto dny znovu ukázal známý lékař
pan Merhaut, smutné paměti chirurg užhorodské
nemocnice a obsadil tam byt, který mu podle zákona
nepatří. Potom tento Merhaut s "Podkarpatskými
Hlasy" rozšiřuje pomluvy o našich lékařích.
Od té doby, co přišel na Podkarpatskou Rus,
skoro v každém druhém čísle přinášejí
"Podkarpatské Hlasy" tendenční
zprávy z užhorodské nemocnice. V č.
129 ze dne 27. března 1927 pod titulem "Vážný
případ", v článku psaném
Merhautovým slohem, patrně na jeho obranu, tendenčně
se útočí proti nemocnici a nemocničním
lékařům, tendenčně se informuje
veřejnost o případu jisté, nemocí
zesláblé, umírající ženy,
která nevydržela operaci. Ale "Podkarpatské
Hlasy" na jaře nenapsaly, proč byl Merhaut
poslán na nucenou dovolenou a zapomněly tehdy informovati
veřejnost užhorodskou a podkarpatoruskou o smrtelných
případech, pocházejících od
operatéra - řezníka pana Merhauta. (Předsednictví
převzal místopředseda dr Buday.) Čteme,
že pan president dne 28. října prohlásil,
že příští rok bude jubilejním
rokem celé Československé republiky a pravil
toto: "První desítiletí trvání
našeho státu bude se slaviti příštího
28. října." President Masaryk ukázal
na to ve své řeči, přednesené
dne 28. října a zdůraznil, že příští
jubilejní rok dá nám popud k tomu, abychom
prozkoumali vše, co jsme udělali ve všech oborech
státní správy, a abychom napravili, co jest
nutno a jak máme pokračovati. "Napravme vše,
co jen můžeme napraviti, aby jubilejní účet
byl k naší chvále".
Zlatá slova. Mají důležitý význam
zvláště pro Podkarpatskou Rus. Není
druhé zeme v Československé republice, v
níž by dlužno bylo tolik napravovati. Jediné
samosprávné území československého
státu, Podkarpatská Rus, podá v jubilejním
roce velice žalostný účet, jímž
se budeme zabývati jindy.
Když vidím smutný stav na Podkarpatské
Rusi a rozpočet, který byl vydán před
jubilejním rokem, tento rozpočet, který nás
úplně zcentralisoval, vidím, že vláda
chce s námi právě tak dále nakládati
jako dosud a tu prohlašuji:
Poněvadž tento státní rozpočet
ani z hlediska autonomní samostatnosti Podkarpatské
Rusi ani s hlediska spravedlivé účasti Podkarpatské
Rusi ve státních příjmech neodpovídá
politickým, kulturním, hospodářským
a sociálním požadavkům Podkarpatské
Rusi, jsem nucen hlasovati proti tomuto rozpočtu a žádám,
aby pro Podkarpatskou Rus byl sestaven zváštní
rozpočet ve všech odborech. Nestane-li se to, ani
já ani nikdo z Podkarpatské Rusi nebude moci projednávati
a posuzovati tento rozpočet ani všeobecně ani
v podrobnostech. (Potlesk.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Ďalším označeným rečníkom
je pán posl. dr Winter. Dávam mu slovo.
Posl. dr Winter: Slavný sněme! Při
povšechných rozpravách o rozpočtu ustálily
se v evropských parlamentech dva zvyky. Jednak, že
vláda tyto debaty pozorně sleduje a do nich zasahuje,
jednak, že parlamentární strany precisují
svoje stanovisko ke způsobu vlády podle toho, zda
mají ke vládě důvěru čili
nic. (Posl. inž. Nečas: Kde je pan min. předseda?)
Jakým způsobem naše nynější
vláda zachovává tento evropský parlamentární
zvyk, toho důkazem je dnes právě prázdná
ministerská lavice. My zůstaneme věrni evropským
zvykům a proto v této debatě precisujeme
také stanovisko svoje ke vládě. Řekli
jsme již řečníkem, kterého jsme
vyslali dnes do debaty, že k této vládě
buržoasie československo-německé nemáme
důvěry z důvodů, které uvedl
můj klubovní přítel soudr. Bechyně,
nemáme k ní důvěry hlavně pro
způsob, jakým se chová k sociálnímu
pojištění.
Měl jsem příležitost již s tohoto
místa asi před rokem mluviti o tom, jak se chová
nynější vláda k provádění
zákona o sociálním pojištění.
Doznal jsem, že byl v den 1. července 1926, kdy zákon
nabyl účinnosti, pochopitelně jistý
odpor ve veřejnosti proti zákonu, který volal
2 1/2 milionu pojištěnců a skoro 1 milion zaměstnavatelů
k platební povinnosti, aniž hned poskytoval takové
výhody, které z této platební povinnosti
měly vyplývati. Nám bylo ovšem pochopitelno,
že tohoto přirozeného odporu, jaký se
jevil při každém zákoně o dlouhodobém
pojištění, využili zaměstnavatelé
k pokusu, aby diskreditovali pojištění v řadách
dělnictva a aby se mohli poté odvážiti
pokusu pojištění znehodnotiti nebo dokonce
zvrátiti. To dělali vždy jednotlivci z kruhů
zaměstnavatelských, kteří byli interesováni
na tom, aby nemusili na dělnické pojištění
platiti.
Ale nebylo nám pochopitelno, že tento pokus podporovaly
oficielně všechny vládní strany. Pan
min. předseda, když představil tuto svoji vládu
14. října loňského roku, oznámil,
že vláda béře za základ své
činnosti v podstatě programové prohlášení
přednesené dřívější
vládou, utvořenou v prosinci 1925 a schválené
tenkráte sněmovnou, dále však nezmínil
se již v tomto prohlášení o sociálním
pojištění. Můžeme tedy za součást
programového prohlášení nynější
vlády považovati onu část vládního
prohlášení předposlední vlády
Švehlovy z 18. prosince 1925, která se týkala
soc. pojištění. Tenkráte p. předseda
vlády řekl o sociálním pojištění
toto: "Vrcholem soc.-politické činnosti republiky
bylo veliké dílo sociálního pojištění
dělnického, které bylo doplněno uzákoněním
pojištění osob samostatně hospodařících
pro případ stáří a invalidity.
Novému období správnímu náleží,
aby tyto dva zákony, vzbuzující pozornost
a souhlas ciziny, byly provedeny.... Zbylo nám zabezpečiti
ještě osoby přestárlé, abychom
mohli říci, že o každého pracujícího
člověka je postaráno pro případ
jeho pracovní nezpůsobilosti."
To byl program, který poslední všenárodní
koalice vytýčila v oboru sociálního
pojištění, to byl program, který podle
programového svého prohlášení
přejala také tato vláda. Přes toto
prohlášení všechny vládní
strany v tisku i ve svých oficielních projevech,
v projevech svých oficielních korporací,
rozšiřovaly o sociálním pojištění
docela vědomě nepravdu. Tvrdily lidem, o kterých
měly za to, že nemohou proniknouti podstatu věci,
že důchodu z pojištění invalidního
a starobního nikdo se vlastně nedočká,
že dělnictvo platí a bude platiti docela zbytečně,
a kdyby si ukládalo své úspory do spořitelny,
že bylo by na tom mnohem lépe a že všecko
to se dělá jenom za tím účelem,
aby několik ředitelů, ať v nemocenských
pokladnách nebo v Ústřední sociální
pojišťovně mělo se dobře. Velmi
rafinovaným způsobem se vypichovaly nevýhody,
které zákon má, které jsme sami konstatovali
a které nám právě nynějšími
vládními stranami byly do zákona vnuceny.
Strany vládní činily to proto, poněvadž
každý jednotlivý člen těchto
stran, které zasedají v této sněmovně,
jest osobně angažován na tom, aby sociální
pojištění nebylo, poněvadž osobně
něco ušetří.
To byl důvod, pro který se tato vláda chovala
k tomuto hnutí, jež se znenáhla šířilo
a šířilo tak benevolentně. Pan ministr
soc. péče dovolil dokonce straně, z níž
pochází a jejímž jest předsedou,
aby předložila návrh, který rozšíříme
v cizích jazycích, aby bylo známo světu,
jakým duchem dovede buržoasie československá
a německá říditi stát. Pan
ministerský předseda v poslední schůzi
rozpočtového výboru, ve které měl
příležitost poněkud dáti najevo
své politické názory, vysvětlil, proč
ani on ani snad ostatní ministři nemluví
v parlamentě. Ale on tuto methodu mlčení
znamenitě rozšiřuje i na jiná místa.
Když se jednalo o útoky na sociální
pojištění, nemluvil ani on ani jiný
člen jeho vlády a zejména ne odpovědný
ministr resortní, pan ministr soc. péče,
a nechali agitaci proti sociálnímu pojištění
rozviřovati. Neřekli, že tato agitace je založena
na nepravdách, nepostarali se o to, aby obecenstvo naše
bylo informováno, nepostarali se o to, aby tyto nepravdy
byly potlačovány, aby byly uvedeny na pravou míru,
naopak dávali najevo, že souhlasí se stanoviskem,
které zejména tisk i oficielní organisace
vládních stran zastávaly. V ministerstvu
zemědělství bylo dokonce vytvořeno
celé zvláštní oddělení,
které se nezabývá ničím jiným,
než aby poskytovalo agitátorům proti sociálnímu
pojištění materiál (Slyšte!)
Tato vláda a její většina chtěly,
aby se rozšířila v tomto oboru anarchie, aby
mohly potom této domnělé anarchii čeliti
po svém.
Přes všechny pokusy, které činily, nerozšířila
se anarchie. My jsme teprve teď po tomto roce velkých
obtíží a těžkých bojů
za sociální pojištění se přesvědčili,
jak znamenité základy jsme položili pro budovu
organisační invalidního a starobního
pojištění. (Výborně!) Postavili
jsme do služeb této velké myšlenky přes
3000 zkušených, zapracovaných a obětavých
lidí, funkcionářů nemocenských
pojišťoven a ti přes všechny překážky,
které jim byly dělány z kruhů zaměstnavatelských,
přes všechny překážky, které
jim byly dělány z politických kruhů
naší buržoasie, docílili toho, že
pojištění bylo opravdu provedeno, že takřka
všech 2 1/2 milionu lidí, s jejichž pojištěním
jsme počítali, bylo do pojištění
zachyceno, že byla zjištěna jejich povinnost
pojišťovací, tito lidé dovedli pojistné
předepsati, vybrati a odevzdati je tam, kam podle zákona
odevzdáno býti mělo, do Ústřední
sociální pojišťovny, do onoho velkého
reservoiru, ze kterého chce buržoasní vláda
ve prospěch svých stran čerpati.
Ovšem beze škod tato velká agitace nezůstala.
Takováto agitace vládou favorisovaná a státem
přímo subvencovaná, taková agitace
proti provádění zákona, na jehož
zachovávání vláda skládala
slib, taková agitace ovšem nemůže zůstati
úplně bez následků. Ale nenastala
ta anarchie, kterou vláda si přímo přála
a kterou očekávala. Pan ministr soc. péče
v rozpočtovém výboru řekl: "My
jsme přece nesměli nechat dále růsti
hotovou anarchii proti tomuto zákonu."
Slavný sněme! Kdyby byla anarchie, pak by jí
byla vinna vláda, poněvadž nechala ji růsti
a podporovala ji, ale jak jsem již ukázal, není
této anarchie. Kdyby vláda nebyla intrikovala proti
provádění pojištění, bylo
by prováděno docela hladce, ale vláda se
dovolává anarchie, aby mohla odůvodniti své
zakročení ve formě novelisace.