Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda Horák (zvoní): Prosím o klid. Dalším řečníkem je p. posl. dr Stern. Dávám mu slovo.

Posl. dr Stern (německy): Pan posl. Böhm... (Hluk a různé výkřiky.)

Místopředseda Horák (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Stern (pokračuje):... pronesl právě řeč, o které lze pouze říci, že jest nejneslýchanějším a nejfarizejštějším pokrytectvím a demagogií, mluví-li se zde tímto způsobem v takovéto situaci. Přál bych si jen, aby pan poslanec Böhm ukázal odvahu a pronesl takovouto řeč tam před těmi, kdož jsou poškozeni, tu by slyšel, co lidé o těchto věcech smýšlejí. (Posl. Böhm [německy]: Byl jsem tam přece, Vy ne!) Já jsem tam sám byl, byl jsem také tam, kam si pan ministr dr Spina více netroufal a také jsem tam mluvil s lidmi a slyšel přímo od nich zcela jiné věci, jež podávají docela jiný obraz o smýšlení obyvatelstva a o tom, co si o vládě myslí, nežli se podává ze slov, jež jsme zde právě slyšeli. Myslím také, že si lze těžko představiti ostřejší rozpor mezi těmito pokryteckými slovy, jež jsme právě slyšeli, a návrhem zákona, jenž byl stranou, jejíž řečník zde mluvil a druhými vládními stranami předložen a bude přijat. Pokusili jsme se prosaditi při tomto návrhu zlepšení co nejskromnější. Vše bylo odmítnuto. Nyní v senátě pojednou bylo v důsledku nálady zavládnuvší v postižených územích přímo vládou navrženo zlepšení tohoto zákona. (Posl. Hackenberg [německy]: To jest omyl, zákon byl zhoršen!) Myslím zlepšení v uvozovkách, zlepšení, jehož účel mohli jsme seznati ze slov řečníka přede mnou, jenž tím, že bylo provedeno toto velkorysé zlepšení, odůvodňoval okolnost, že jeho strana může hlasovati pro tento návrh.

Pan posl. Böhm shledal zcela dobře, že se velmi jasně odhaluje celé pokrytectví agrární strany, podkládá-li se takovémuto zákonu souhlas selského lidu. Velmi dobře vycítil, že jest nezbytno omluviti se a proto přichází zde s t. zv. zlepšením, jež záleží v tom, že se místo výrazu: Podpora má býti rozdělena "osobám ve své existenci ohroženým" uvádí, že se tak má státi "se zřetelem k hospodářským poměrům". To jest kaučukové ustanovení, se kterým nelze ve skutečnosti nic počíti. Celý zákon jest ve skutečnosti, se zlepšením i bez něho, již svým jménem ve svém celém jádru tak, jak se ho vládní reklama zastává, úžasným podvodem a klamem. Viděl jsem v krajině, postižené pohromou, že se tam lidé domnívají, jako by vláda povolovala k výplatě pro takovéto případy ročně 20 milionů Kč a doufají, že aspoň z těchto 20 milionů Kč bude jim dána k disposici přiměřená část. Ve skutečnosti jde však pouze o zápůjčku, ohledně které co do placení úroků uvádí vláda zcela mizivou část. (Posl. Schmerda [německy]: Dělá to dohromady 600.000 Kč!) Ano, 600.000 Kč udává se v nejkrajnějším případě jako nejzazší mez a běží jen o zápůjčky, jež nebudou ročně garantovány, jde totiž o dvě uplynulá léta, k nimž vůbec nepatří letošní rok, v němž se tyto události sběhly. Avšak dokonce i na základě této mylné představy domnívají se tam lidé, lze to téměř všude slyšeti zejména od lidí, kteří jsou činní v obci a poněkud lépe mohou odhadnouti, čeho jest potřebí, že jest naprosto nemožno vystačiti s 20 miliony Kč. Představují si, že dostanou 20 milionů Kč, což však neodpovídá skutečnosti. Přes to jsou o tom přesvědčeni, takže prohlašují: Již samo to, co se zde u nás událo a musí býti napraveno, nasvědčuje tomu, že částka 20 milionů Kč jest směšným penízem na celý rok. Kdyby nyní teprve chtěli pochopiti, že vláda dává v nejzazším případě pouze 600.000 Kč a to také jen za uplynulá 2 léta, řekli by, že byli zde vlastně podvedeni.

Pro budoucnost neustanovuje tento zákon vůbec ničeho stran dělníků, maloživnostníků, nýbrž jen stran sedláků, u nichž bude vládou poměrně malá částka vložena do fondu, určeného pro takovéto účely. Ale po tom, že jest v takovýchto situacích vláda povinna skutečně pomoc poskytnouti, není v tomto zákoně ani stopy. Proto bychom spolupůsobili při podvodu, kdybychom hlasovali pro takovýto zákon. Neboť kdybychom řekli obyvatelstvu: Jest to aspoň něco, kdežto skutečně to ničím není - byla by to provokace obyvatelstva a jsme povinni upozorňovati lidi a také jim otevřeně říkáme, jak jsou touto vládou podváděni a jak jim tato vláda ničeho nepřináší.

Bylo to nestydatým pokrytectvím předcházejícího řečníka, když se odvážil zde tvrditi, že byla okamžitě poskytnuta pomoc. Právě to vzbuzuje rozhořčení nad postupem celé vlády, občanské třídy v tomto státě, (Výkřiky posl. Schmerdy.) že nikdo z odpovědných činitelů nemyslí, že by bylo potřebí pro tyto obvody německých stran okamžité pomoci. Jak to tam vypadá? Domy většinou zříceny, silnice strženy. Dal jsem se tam do řeči s dělnickou rodinou, s dělníky, o něž se vůbec ještě nikdo nestaral, aby zjistil, jakou utrpěli škodu. Jde o dělnickou rodinu, která si svízelně ušetřila několik set korun tvrdě vydělaných, aby si koupila domácí zařízení. Obývá světničku a byla ráda, že se konečně dopracovala tak daleko, že má tuto světničku jako obydlí. Celá tato světnice byla zaplavena. Tito lidé se ptají, co mají dělati, když ztratili všechno, co měli a co si ušetřili. Jsou naprosto zoufalí, zdržují se u příbuzných, kteří prohlašují, ač jsou jejich příbuzní: "Nemůžeme vás u sebe více podržeti, není to možné." Kam se mají nyní obrátiti? Není-li v takovémto případě okamžitá pomoc nezbytná, táži se, kdy že vůbec tomu tak jest? Ani haléře nedostali dosud tito lidé od vlády. (Německé výkřiky: Také nic nedostanou!) Ani mimořádnou podporu nedostanou. V novinách stálo, že vláda dává ihned k disposici  3/4 milionu Kč. Nyní slyšíme od samého ministra, jenž - což příznačno - neuznal za nutné, aby sám ve sněmovně promluvil, nýbrž zalezl do výboru, že jest to jen 150.000 nebo 250.000 Kč, jež byly dány k disposici, směšný capart, výsměch bídě a zoufalství postižených. Avšak ani tento capart lidé nedostali. Když však byly peníze požadovány, bylo oznámeno, že peníze jsou poukázány pro Ústí a Teplice. Kdož ví, zda ti lidé vůbec něco dostanou v čase, kdy jest potřebí okamžité pomoci. (Výkřiky na levici.) Ani v tom směru nepřichází se jim vstříc, aby se jim poskytly aspoň nějaké daňové úlevy. Předcházející řečník mluvil honosivě o tom, že bylo ihned vysláno ven vojsko a že tam ještě pracuje. Slyšel jsem však také, jak o tom lidé mluví. Byl to jednomyslný úsudek všech, křesťanských sociálů, německonárodních sedláků, dělníků, maloživnostníků, všichni prohlašovali totéž: "Co se zde děje, je pro nás provokací, výsměchem." Vojsko, jež tam bylo, účastnilo se arciť záchranných prací a snažilo se lidem pomoci. Něco vojska bylo tam staženo a několik nouzových stezek zřízeno. Ale sotvaže se to stalo, přišel rozkaz, že vojsko musí odejíti, poněvadž je ho na jiném místě potřebí. Za to však bylo lze pozorovati vojsko, jež tam konalo cvičení. Když jsem tam byl, bylo slyšeti na všech stranách třeskot strojních pušek. Vojáci konali tam cvičení. To roztrpčilo obyvatelstvo v nejvyšší míře. Samozřejmě, poněvadž vidělo, že nikdo v jejich zoufalém postavení jim nepomáhá, že vojáci mezitím, místo aby jim pomáhali, jsou nuceni dnem i nocí cvičiti. Když při pochodu šli mimo nás, zaslechli jsme projevy, jako na př.: "Jsme dnes již celý den na nohou, máme toho právě dost s touto hrou na vojáky." Pánové, při takovýchto věcech lidé také přemýšlejí a bylo slyšeti tu a tam také přímo velezrádné projevy, jako: "Kdybychom dostali jen částečku toho, co se vydává na vojenské účely, mohlo by býti pomoženo našemu lidu." Uváží-li se pak, že jest to 2.000 milionů Kč, jež se dávají ročně k oněm účelům k disposici, možno jistě označiti za správné trvzení, že by se s 1-2% této částky mohlo tam skutečně něco provésti.

Rozumí se však samo sebou, že vláda má důležitější starosti, musí se přece připravovati na případnou válku se sovětským Ruskem nebo k účasti na takovéto válce, rozkáží-li to vysokomocní imperialističtí pánové. Proto jsou manévry důležitější, proto jest důležitějším odvolati vojsko. A samozřejmě také nemyslí na to vláda, aby vyslala nezaměstnané tam, kde jest dosti práce, aby se opatřil výdělek hladovějícím nezaměstnaným lidem. Na vlastní oči jsem viděl, jak přišli nezaměstnaní lidé do území pohromami postiženého domnívajíce se, že tam najdou práci. Co však bylo jim řečeno? Zde není žádné práce, musíte dále hladověti, poněvadž nejsou peníze, poněvadž se nikdo o to nestará, aby bylo ihned započato s odklizovacími pracemi. Samozřejmě utvoří si tu lidé správný úsudek, kdo má na tom vinu. Všude slyšíme otázku: Proč se neregulují potoky? Stále, opětovně jsme o to žádali, nikdy se nic nestalo, nanejvýše že přišla nějaká komise. Avšak tyto komise se již lidem přejídají. Když se lidé tázali, zda dostanou něco z peněz, jež dává vláda k disposici, dostávali odpověď zápornou. A lidé prohlašují právem: "Místo peněz posílají nám komise od státu, země, okresu." Komise jedna za druhou. Avšak nikdo těm lidem nepomáhá. V území pohromami postiženém jsou nastaveny pokladničky, do nichž zvědavci a soucitné osoby hodí nějakou korunu a na těchto několik korun a snad na demagogickou sbírku časopisu "Prager Tagblatt", uspořádanou z reklamních důvodů, na to jsou poukázáni tito lidé, kteří platili daně, kteří byli vykořisťováni kapitalistickým státem a o které vláda se nestará. (Výkřiky na levici.)

Mezi poškozenými jsou četní dělníci, jest však také mnoho malorolníků a maloživnostníků, jichž domněle patentovaní zástupci sedí ve vládě. Nyní však vidí tito sedláci a živnostníci, jak se neděje ani to nejmenší pro ně, jak jsou úplně sami na sebe odkázáni. Tu musí si tito lidé říci: Jestliže tento stát dokonce v takové době, jako je tato, když jsme v největším zoufalství, na nás nemyslí, nás podvádí, nám nepomáhá, jak můžeme očekávati od této státní správy, že si na nás vzpomene za normálních poměrů, že bude míti porozumění pro naše těžké postavení? Jak možno se vůbec něčeho nadíti od tohoto státu?

Tak pečuje tato zločinná vláda o to, aby osvítila lid. To jest jediná dobrá stránka celé věci. Lid poznává na praktickém příkladě, nejen dělníci, nýbrž i agrárníci i živnostníci, že jest potřebí jiné vlády, vlády, která se skutečně zastává zájmů těchto vrstev. Komunisté bývají vždy s radostí označováni jako nepřátelé těchto vrstev, ačkoli právě komunisté energičtěji, odhodlaněji a poctivěji hájí také zájmů sedláků a živnostníků, než tito podvodníci, kteří sehrávají před lidem takovouto komedii a předstírají demokracii, než tato celá vláda a vládní koalice.

Lid pozná i z této věci, že nezbývá, než po příkladu ruských sedláků a dělníků poslati tuto společnost k čertu a nastoliti vládu dělníků a sedláků, která pomůže všem. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Keibl. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Keibl (německy): Pánové! Přihlásil-li jsem se o slovo, tedy bůhví, že se to nestalo proto, abych snad zaujal stanovisko proti projednávanému návrhu zákona nebo abych třeba jen protáhl jeho přijetí. Musí se však přece říci něco při této příležitosti o způsobu, jakým si oblíbila vláda čeliti následkům živelních pohrom nejen při nynější příležitosti, nýbrž všude a jak si představuje pomoc a odstranění všech těchto škod. Tento návrh přišel znovu do poslanecké sněmovny vlastně jenom náhodou. A kdyby nebylo katastrofy 8. a 9. července, nebylo by jistě uděláno z celé věci příliš mnoho hluku, ale pro pohromu z 8. a 9. července jest tento návrh palčivý a naléhavý. Proto je zajisté naší povinností, především zástupců zastupujících zde v parlamentě poškozené okresy, aby se o těchto věcech šířeji vyjádřili. Nechci se rozplývati v líčení hrůz a zpustošení, jež byly způsobeny v postižených krajinách severních Čech v údolí jílovském a v soudním okrese chabařovickém a nechci poukazovat na bídu lidí ocitnuvších se bez přístřeší a přes noc ožebračených, ti si jsou jisti přece soucitem všech a i této sněmovny a pan předseda této sněmovny vyjádřil již včera veřejně tuto účast. Avšak, pánové, postižení žádají zajisté právem od parlamentu více než krásné řeči, květiny a slova účasti, žádají opatření k patřičnému zmírnění nouze a další opatření, aby podobné pohromy mohly býti v budoucnosti při nejmenším zmírněny, při nejmenším omezeny na jisté užší hranice. Je přece docela jasno, že tato opatření musí býti dvojího druhu: finanční a technická pomoc. Do kompetence parlamentu patří finanční opatření úplně, ale částečně i technická, pokud se dotýkají státního správního aparátu ve větším měřítku. Ale jinak je technické provedení v rukou vlády. Položím-li si nyní otázku, co po tři léta, v nichž bohužel se povětrnostní katastrofy vracejí s hrůznou pravidelností, bylo uděláno v tomto směru zákonodárstvím a státní správou, musím konstatovati, že se nestalo příliš mnoho, že zůstalo mnoho nesplněno, že to málo, co se stalo, nedostačovalo a často přišlo příliš pozdě. Vzpomínám-li si dobře, máme především zákon z 15. října 1925, č. 227 Sb. z. a n., s příslušným vládním nařízením z 22. prosince 1925. Mluvíme-li již jednou o tomto předmětu, je nutno přehlédnouti v krátkosti, co dosud bylo v tomto směru podniknuto. Tento zákon měl dva díly. V prvém dílu poskytoval podpory v částce 36 milionů Kč, pak vyhradil částku 24 milionů Kč na opravy silnic a vodních toků, jakož i na kultivace zpustošených pozemků 14 milionů Kč, dohromady 74 milionů Kč, které měly býti zařazeny do státního rozpočtu na rok 1926, aby byly uhrazeny škody minulého roku. Druhý díl se zabýval péčí o budoucnost a byl tu pokus provésti tuto péči tím, že se založil fond, který měl býti utvořen úvěrními operacemi. Jelikož bylo již známo, že v tuzemsku nelze sehnati peněz, dalo se do zákona ustanovení, že je přípustno založiti tyto úvěrní operace na cizí měně, t. j. uzavříti je v cizině. Vedle toho se ustanovilo, že se má vložiti do státního rozpočtu každého příštího roku 50 milionů Kč, aby se zajistily úroky a umořování tohoto fondu. Při všech těchto věcech nutno míti na paměti, že tato pomoc se vztahovala na celý obvod republiky a že šlo o to, hraditi škody z roku 1925.

Pak přišel druhý zákon, který poskytoval soukromníkům daňové úlevy a odpisy. To je zákon z 23. června 1926, č. 149 Sb. z. a n., kterým se poskytují daňové úlevy pro případ znovuzřízení budov, strojů a zařízení poškozených živelními událostmi. To je určeno pro podniky a v §u 5 se praví, že ustanovení předcházejících paragrafů platí obdobně pro osoby vedoucí řádné obchodní knihy. Tyto zákony, byly přijaty, proto je dnes zbytečné se rozšiřovati o jednotlivostech, ačkoliv by to bylo zajímavé. Musil jsem to však konstatovati, abych podal přehled nynějších poměrů. Teď přistupuje k tomu dnes projednávaný návrh. V tomto návrhu se navrhuje rovněž dvojí. Vezmu-li si nejdříve původní text zákona, tisk 1133, mohu konstatovati, že v § 1 je stanoven jistý druh úrokové záruky k úpravě škod způsobených v letech 1926/27 živelními pohromami, stát platí za osoby, které byly postiženy těmito pohromami a jsou ohroženy ve své hospodářské existenci - pravilo se tenkrát - část úroků, placených ze zápůjček, které jim budou poskytnuty peněžními ústavy zmocněnými k tomu ministerstvem zemědělství. Úhrn nesmí překročiti 10 milionů Kč. Státní příspěvek se stanoví 3%, nejdéle na dobu 10 let, činí tedy ročně 600.000 Kč. V § 2 se tvoří rovněž fond podle § 108 nového daňového zákona, do něhož přispívá stát ročně 8 miliony Kč a pro nějž má nésti majitel pozemku 12% pozemkové daně. Neříká se přirozeně, aby se trochu předešlo kritice, jaký je vztah tohoto nového fondu ke starému fondu podle zákona z 15. října 1925, je-li to tentýž či jsou-li vedle sebe.

Pouštím-li se nyní do kritiky všech těchto věcí, musím zajisté rozlišovat mezi finančními a technickými věcmi a provedením, jak je musí opatřiti vládní správní úřady. Co se týče finanční stránky, položil bych především několik otázek. Já jsem si ovšem představoval, že při této vždy zajímavé věci bude přítomen aspoň jeden ministr, zvláště ministr vnitra a ministr financí, neboť si vzpomínám, že byl podán návrh, jímž byl pan ministr vnitra vyzván, aby podal ihned zprávu o těchto velkých škodách. Od pohromy uplynul již týden, dozajista času dost, aby od zúčastněných okresních hejtmanství mohly dojíti zprávy, jež by daly aspoň povrchní obraz. Vím také, že takové zprávy došly, vím, že okresní hejtmanství v Děčíně podalo ministerstvu prvou zprávu dokonce v noci z 9. na 10. července. Ačkoliv ministerstvo bylo dozajista s to, aby podalo parlamentu takovou zprávu, nepokládá to ministr vnitra za hodno námahy, aby se zde objevil a podal zprávu. Ale neškodilo by ani panu ministru financí, kdyby sem přišel vyslechnouti několik věcí a dáti k nim vysvětlení, neboť dovolím si po ukázati na různé věci, které potřebují ještě vysvětlení.

Především musím říci, že ačkoliv již po tři léta prožíváme živelní pohromy v celém státě, stále ještě nevíme, jak je škoda vůbec veliká. Uvědomíme-li si dále, jak vypadají jednotlivá opatření, jimiž se zjišťuje škoda, musíme říci, že je stále ohromný rozdíl mezi škodami, které uznává státní správa, a škodami, které jsou ve skutečnosti. Rozdíly jsou takové, že se musí říci: Lidem, kteří škodu přihlašují, obcím, které škody vyšetřují, vytýká se nepřímo dokonce podvod a pomoc, která se dává podle úředního šetření, jest tak skromná a nedostatečná, že není vůbec pomocí. Lidé musí čekat 1 1/2 roku, než se jim skutečně vyplatí, co jim bylo přiznáno, a i tu to vyžaduje ještě množství urgencí a žádostí, takže se jim, kteří mají přece na svoji žádost vlastně právní nárok, dávají takřka dary. A musím dále sdělit, že vláda tuto pomoc častokráte vlastně sabotuje. To je docela jasné, lidé nemohou čekat, až se vládě uráčí něco dáti. Obec, okres musí ihned zakročit a musí uspořádat pomocné akce, obec a okres musí užíti úvěrů, musí zařaditi do svého rozpočtu položku, aby mohly vykonati aspoň nejnutnější opatření. A tu se stalo opětovně, že státní správa obcím a okresům takovéto položky v těchto rozpočtech škrtla, že jim nebylo možno pomoci ani v nejnutnějších případech.

Nyní bych se rád trochu zabýval především prvním zákonem. Zmínil jsem se již, že v druhém dílu zákona ze dne 15. října 1925 měl býti utvořen fond na základě úvěrních operací a tento fond měl býti tak veliký, že pro jeho zúročení a umoření mělo býti vyhrazeno ročně 50 milionů Kč. Již jednou před rokem tázal jsem se pana ministra financí dr Engliše, byl-li tento fond vůbec aktivován, protože mi není známo, že by byly vydány nějaké dlužní úpisy na vlastní nebo cizí měnu, a myslím, že se mohu dobře upamatovati, že pan ministr financí mi prohlásil, že ten fond není a ani nebude aktivován, protože v tuzemsku jej nelze sebrati a zahraniční půjčky nechce uzavříti. Vím však, že jak roku 1926, tak roku 1927 těch 50 milionů Kč na úrokovou službu a na umořování bylo do státního rozpočtu vloženo. Byla tedy založena úroková služba pro dluh, který neexistuje. Táži se, co se stalo s těmito dvakrát 50 miliony Kč? Jsou tu ještě anebo již tu nejsou? Kdyby tu byly, neodvažuji se to tvrditi, bylo by to již dozajista něco, z čeho by se mohla dáti těm lidem nějaká podpora a byl by to přece docela pěkný obnos, kdyby se mohlo ihned uvolniti 100 milionů Kč nebo aspoň polovice. (Posl. dr Koberg [německy]: To by snad bylo něco jiného. To by bylo nutno se dříve zeptati Nejvyššího účetního kontrolního úřadu!) Tvrdím vůbec, že tento způsob tvoření pomocného fondu je úplně nezpůsobilý splniti svůj účel. Vzpomínám si, že dokonce již mnohokráte bylo v tomto státě nutno opatřiti si větší částky, nebo se aspoň myslilo, že taková nutnost zde je. Poněvadž však tu byla vůle míti tyto částky hned a neopatřovati si je teprve v budoucnosti, byla již také známa vhodná cesta. Rozdělilo se prostě to, co se potřebovalo, na roční splátky a vložilo se prostě do investičního rozpočtu. Tímto způsobem byl na př. utvořen výzbrojní fond, který přece, jak známo, není nijak malý. Vložilo se prostě každého roku 315 milionů Kč, nemýlím-li se, aby časem bylo opatřeno nádherné vojsko. Tu se šlo ihned správnou cestou, protože se jí právě chtělo jíti, tu nebylo třeba úvěrních operací a spoléhání na pomoc ciziny, nýbrž šlo se prostě přímou a správnou cestou, kterou se musí jíti vždy, chce-li se skutečně něco dělati, že totiž se prostě použije pomocných zdrojů státu, daní. To přirozeně v tomto případě nejde. Zde se to tak nechce, zde se to protahuje na dlouhé lokte, vyžádá se v zákoně povolení takových fondů, ale státní správa hned prohlašuje, že tohoto práva nechce nikdy použíti. To ovšem není, jak řečeno, vojsko. Ostatně přece také jiný řečník poukázal na to, jak různým způsobem se zde takové věci projednávají. Jde-li o peníze na věci české prestiže, o menšinové školy nebo o vojsko, jsou tu peníze hned. Tu není dlouhých otázek, kde se vezme, není otázek, zda to parlament povolí. Nedodrží se ani předpisy pro zákon, které jsme přece slyšeli v debatě o státní účetní uzávěrce, nýbrž vezmou se peníze, kde se najdou. Avšak živelní pohromy, kde přijdou o svůj statek jen chudí lidé, to jsou věci druhého řádu. (Posl. dr Koberg [německy]: To jsou přece jen Němci!) Ano, zvláště jsou-li to Němci, tu je dobře, udělají-li se nějaké papírové paragrafy, lidé tomu věří a na konec se udělá, co se chce, totiž úhrnem nic. Poukázal jsem již, že máme také zákon o úlevách výdělkové daně, tento zákon se mi zdá za dnešních poměrů nezpůsobilým k dosažení toho, co jím snad chtělo býti vlastně dosaženo. Potřebujeme zákona, který by dal finanční správě právo poskytnouti v případě živelních pohrom úlevy nejen co do výdělkové daně, nýbrž i co do po zemkové a důchodové daně a podle pevného schematu, na něž by úřady nemohly míti vliv nebo aspoň nikoli zvláštní vliv, takže by každý věděl, co má žádati a co nikoli. To všechno jsou přece jen dary, dary z milosti, na něž není právního nároku a jež se udílejí jako almužna a za něž je nutno krásně poděkovati, kdežto státní občan má v takovém případě právo na podporu, aby mohl dále udržeti svoji ohroženou existenci.

Nyní dovolte mi říci několik slov k tomuto návrhu. Po srovnání s původním zněním, myslím, že znění §u 1 bylo zhoršeno. Staré znění bylo dosti jednoduché, že ten, kdo byl postižen živelní škodou, byl-li ohrožen na své existenci, má nárok na tak zvané dobrodiní, jež se mu přiznává v §u 1 zákona. Nyní tam byla vložena jedna věta, že se má při tom vzíti zřetel na všechny případy, věta, která vlastně neznamená nic jiného, než že dává správním úřadům možnost užívati zde zase podle okolností protekce, kaučuková ustanovení, jež jsou udělána tak, aby, co se zde má poskytnouti, příležitostně mohlo býti odepřeno. Co se tedy vlastně poskytuje? Poskytuje se úroková záruka za zápůjčky, které má poškozený uzavříti u úvěrních ústavů, jež mu označí ministerstvo zemědělství. Uvědomme si jednou ten případ pořádně. Vezměme si nějakého rolníka nebo živnostníka, který má dům, viděl jsem bohužel takových případů v jílovském údolí množství. Tento muž vystavěl si svůj domek u potoka, je to jeho jediný majetek, v domku má svou dílnu. Nyní přijde povodeň a odnese mu domek s materiálem, který má uvnitř, s dílnou. Je zničen a může uzavříti úvěr u nějakého úvěrního ústavu označeného ministerstvem zemědělství. Rád bych viděl úvěrní ústav, který by takovému člověku, který o všechno přišel, poskytl vůbec nějaký úvěr, jelikož přece jeho majetek se stal úplně bezcenným. Ostatně jsem přece také prostudoval občanský zákoník, ale nemohu si vzpomenouti, že by mezi právními institucemi, utvrzujícími závazky, existovala nějaká, která by byla snad tak konstruována, že pouhé označení nějakého ústavu nebo poukaz, že nějaký ústav poskytne úvěr, nějak by tento úvěr zajišťovala. (Posl. dr Koberg [německy]: Nově zavedeno!) Ano, to je vlastně něco zcela nového. Co to má býti? I kdyby dnes ministerstvo zemědělství označilo na př. jílovskou spořitelnu, že má poskytnouti zahradníkovi Mossikovi úvěr 20.000 Kč, řekne jílovská spořitelna: Zahradník Mossik už nemá domek, jinak už nemá také nic, milé ministerstvo zemědělství, ty můžeš dáti samo úvěr, já, jílovská spořitelna, úvěru nedám. (Posl. inž. Kallina [německy]: Ona ho nesmi dáti!) Ona ho dokonce nesmí dáti. Následkem toho k poskytnutí úvěru vůbec nedojde. Něco jiného by bylo, kdyby stát za poskytnutí takového úvěru nějak ručil. Ale to zde není. Zde se praví jen "označení úvěrního ústavu". To je něco docela nového, ale něco docela neznámého v kapitole o utvrzení závazků. Tvrdím proto, že odst. 1 §u 1 je čistý podvod lidu, čisté balamucení, protože k takovému poskytnutí úvěru dojde ve velmi řídkých případech. (Posl. Grünzner [německy]: Sedláci už úvěr dostanou!) Nemá-li však domku, nedostane ani on nic. Nedojde-li však k poskytnutí úvěru, pak odst. 2, který mluví o úrokové službě, nemá vůbec účelu. Neboť nemám-li úvěru, nepotřebuji vůbec platiti úroky. Je tu však také omezení, že z těchto úroků budou placena jen 3%, a to jen na dobu 10 let, že tedy všechny ostatní výlohy na správních útratách a co s tím souvisí, musí platiti dotyčný sám. Vůbec není řeči v tomto paragrafu o nějaké subvenci, výpomoci, o nějaké pomoci, která by tomuto muži poskytla možnost provozovati své hospodářství, svou živnost. Proto jsme podali v tomto směru pozměňovací návrh. Schází nám však v odst. 1 ještě doplnění, které je přirozeně bez zvláštního významu pro ostatní části republiky, zvláště pro střední části, které je však zvláště významné pro pohraniční území a obzvláště pro území, které bylo této doby postiženo živelní pohromou, a to je otázka: Jak se jedná s cizinci v takovém případě? Máme v našem území množství lidí, kteří jsou říšskoněmeckými státními občany, kteří jsou již léta usedlí v jílovském údolí, živnostníky, a máme v Oldřichově případ, kde jednomu pekaři bylo odplaveno celé skladiště, a ten muž stojí před hospodářskou zkázou jen proto, že je říšskoněmeckým příslušníkem, má býti vyloučen z každé pomoci. Je nucen platiti daně a konati všechny ostatní povinnosti státního občana a když jde o to pomoci mu, má býti vyloučen jen proto, protože nemá zdejšího státního občanství. Pan ministr Černý stojí na stanovisku, jež je možno jistě právnicky odůvodniti, že není zaručena vzájemnost. Jsem si úplně vědom, že v mezinárodním styku hraje rozhodující úlohu princip vzájemnosti. Ale co není, může býti kdykoliv přivoděno. V důsledku toho jsme navrhli, že pro cizince platí zde totéž, co pro tuzemce, je-li zaručena vzájemnost. Podali jsme v této souvislosti také resoluční návrh obsahující výzvu k vládě, aby vstoupila do diplomatického jednání se sousedními státy Německem a Rakouskem, aby bylo co možno brzy dosaženo scházející vzájemnosti. Co se stává Němcům zde, to se stává podle okolností také československým státním občanům na druhé straně hranic a neposkytujeme-li my zde podpory říšským Němcům, neobdrží podpory ani náš státní občan na druhé straně hranic. Je proto jen spravedlivé a slušné, aby se zde stala změna. (Posl. dr Koberg [německy]: Beneš nemá přece čas, on musí pracovati proti připojení!) Tak je to.