Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Matzner. Dávám mu slovo.

Posl. Matzner (německy): 6. dubna 1924 podal jsem v tomto parlamentě interpelaci o vzmáhajících se trampotách s cikány. V této interpelaci jsem upozorňoval, že cikánská trýzeň vzrostla v e venkovských obcích Slezska a severní Moravy do forem, které v usedlém obyvatelstvu vzbuzují veliké úzkosti. Hromadné vystupování takových band přináší veliká nebezpečí pro klidný vývoj pracovních výkonů ve venkovských podnicích, hlavně v selských dvorcích. Žebrota, krádeže, únosy dětí, podvodné věštění, lákání zlatých a stříbrných mincí nebo jiných cenných předmětů předstíráním nejrozličnějších výhod, hrozbami, zaklínáním usiluje se nahnati strach a bázeň postrašeným ženám a dětem, které zůstaly samy ve dvorcích bez mužské ochrany, aby obstarávaly domácnost, hlavně v teplejší roční době, v čas žní. Vždy je usilování kočujících cikánů korunováno úspěchem, jelikož vyvíjejí ve svém podvodném umění netušenou obratnost. Jejich vozy a koňmi, s nimiž často jedou vesnicemi ve značném počtu, aby přenocovali v nějakém lesíku blízko hranice obce, vzniká v horké letní době velké nebezpečí, že povstanou lesní požáry. Vodí obcemi koně zachvácené nakažlivými nemocemi, jež často vypuknou epidemicky, na př. ozhřivka, hříběcí a j. Jako prohnaní obchodníci koňmi mají cikáni velkou pověst, velmi mnohý majitel koní zná písničku o podvodném obchodě, nepřicházejí snad ke škodě zámožní majitelé koní, kteří u zavírají nejméně obchodů s cikány, vždy to jsou méně majetní majitelé koní, kteří s touto společností dělají obchody, při tom však trpí touto koňskou šalbou na své poměry těžké ztráty. Dalo by se uvésti ještě nekonečné množství hanebností, jež již spáchal tento kočující národ na těch vrstvách lidských povolání, jež vedou tvrdě a těžce boj v hospodářství a s přírodními silami.

Je přímo úžasné, s jakou shovívavostí se všude přichází vstříc těmto práce se štítícím, zlodějským bandám. Zavolalo-li se v naléhavých případech na pomoc četnictvo, scházely mu zákonné mocenské prostředky, aby vykázalo z obce nebo z okresu tyto křičící, prudce gestikulující lenochy nebo aby je dopravilo postrkem na nějaké pro ně určené místo usedlosti. V zákoně pohřešuji vůbec paragraf, v němž výslovně by se zdůraznilo, že cikáni patří veskrze zpět do země, kde jsou již odjakživa cikánské vesnice. Cikáni jsou národ a podle pojetí moderní právní osnovy patří národové do území, kde se mohou pohromadě vyžíti podle svého svérázu.

§ 9 sice praví: "Cizozemským potulným cikánům je pobyt v Československé republice zakázán, nevykáží-li se zvláštním povolením ministerstva vnitra."

Tento paragraf by měl zníti: "Cizozemským cikánům je pobyt v Československé republice zakázán, potulní českoslovenští cikáni buďtež usazeni v tak zvaných cikánských vesnicích."

Jsem jen zvědav, bude-li tento mnou podaný návrh také přijat vládní většinou.

Na moji interpelaci, kterou jsem podal před 3 1/4 rokem, obdržel jsem od ministra vnitra Malypetra odpověď, v níž se pravilo, že tato věc bude upravena prozatímně podle starých předpisů, dokud nebude vypracován nový zákon o cikánech. V těchto třech a čtvrt letech musilo se státi velice mnoho malých a velkých skandálů, než se dodělal tento zákon s 20 paragrafy. Musilo dojíti ke skandálům světové pověsti, vzpomínám na to lidožroutství, kde nejbestiálnějším způsobem byly mírné, hodné lidské děti cikánskými ženami-megerami vařeny, pečeny a snědeny. Nemám žádného zájmu na tom, jak se smýšlí v ostatním světě o tomto státu, ale jedno musím ještě sdělit, co se přihodilo jednomu mému příteli v jednom cizím státě; právě v době, kdy cikáni provozovali lidožroutství a časopisy o tom přinášely sloupcové články, byl tento můj přítel otázán v rozhovoru, odkud je; když odpověděl, že je z Československa, řeklo se mu hned na to: "To je ta země, kde jsou doma ti lidožrouti?" Proti kočování těchto cikánů není v této zemi ostrých zákonů pro pilné, pracovité, snaživé, počestné lidi, obzvláště proti volnému uplatňování svérázu Němců v této republice vymýšlí se ve dne v noci donucovací opatření, jež ulita v zákonnou formu škrtí a zotročují hůře než nejostřejší zákony doby předbřeznové.

Ve včerejší "Deutsche Zeitung" lze čísti tuto zprávu: "Přepaden cikány. Jedné minulé noci byl dělník J. Woratsch na cestě ze Štěpánova do Komárova u Olomouce přepaden dvěma cikány, kteří ho vyčíhali a žádali na něm peníze. Když lupiči viděli, že přepadený nemá u sebe ani peněz ani cenných věcí, pustili ho. Četnictvo zahájilo hned pronásledování pachatelů a chytlo je mezi skupinou tábořící v blízkém lesíku. Jsou to F. Daniel a F. István. Oba byli odevzdáni olomouckému soudu."

Právě tento nedávný případ potvrzuje náš názor, že kočovnické listy, které se mají vydat cikánům, nemohou ani zdaleka rozřešiti všechno k spokojenosti usedlých obyvatelů tohoto státu. Považuji to jen za přechodné ustanovení potud, pokud donucovacími opatřeními a pozvolnou výchovou nezmizí úplně kočovnický pud cikánů. Je věcí vlády, aby tento líný národ vychovala k užitečné práci. Má-li býti udělán této trýzni venkova konec, pak musí tato zákonná ustanovení poskytovati mnohem ostřejší prostředky, aby se z těchto kočujících lidí udělal užitečný člen lidské společnosti, než jak ustanovuje tento zákon. Jako přechodný zákon je možno tuto předlohu schváliti. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je pí. posl. Kirpalová. Uděluji jí slovo.

Posl. Kirpalová (německy): Dámy a pánové! Zákon o cikánech, který leží před námi, je nejen zákonem výjimečným, nýbrž zároveň protiústavním. Po převratě jsme vystačili bez jakéhokoli výjimečného zákona. Teprve nyní - a to jest známkou vzrůstu reakce - se tvoří výjimečné zákony. Zákon o cikánech je úplně zbytečný, neboť ustanovení občanského zákoníka a trestního zákona stačí úplně a dávají tolik možností, aby ti, kdož by proti tomu jednali, byli chyceni a potrestáni.

Označila-li jsem tento zákon jako protiústavní, chci to hned dokázat. Článek 106 ústavní listiny zní, že výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají, všichni obyvatelé re publiky Československé požívají v stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území plné a naprosté ochrany svého života i své svobody, nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství. (Posl. Hackenberg [německy]: Vztahuje se i na rasu!) Ano, vztahuje se i na rasu a proto chci poukázat také na § 128, který mluví o menšinových národech a rasách, kde se praví: Všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických, nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství. Je tedy jasně prokázáno, že je tento zákon protiústavní. Ale my jsme si již přece u této většiny zvykli, že dělá protiústavní zákony. Právě v poslední době jsme viděli, jak byla usnesena bez rozpaků protiústavní správní reforma, a nyní následuje tento zákon o cikánech.

Podle tohoto zákona budou všichni cikáni skoro bez výjimky stigmatisováni jako zloději kuřat. Pan referent Viškovský prohlásil, že tento zákon musil býti vypracován, protože všichni cikáni - on tedy generalisoval - popírají práci, štítí se jí tedy a jsou líní. My však víme, že tam, kde jsou k tomu podmínky, se cikáni aklimatisovali, že na Slovensku jsou cikány obývána celá území a chopili se tam občanských povolání. Nelze přirozeně generalisovati, jak to učinil pan zpravodaj a označiti všechny cikány jako živly zanedbané, štítící se práce. (Posl. Hackenberg [německy]: Ať se jim dá příležitost k práci, kousíček půdy, místo aby se v pozemkovém úřadě hospodařilo tak jako dosud!) Půda se ovšem nepřiděluje cikánům, nýbrž českým agrárníkům, na ostatní nic nezbude, pro ostatní se tvoří výjimečné zákony, protiústavní zákony. Odmítáme samozřejmě tento zákon, snažíme se však přece odstraniti aspoň nejtvrdší ostrosti podáním pozměňovacích návrhů.

Přednesla bych nyní jednotlivé paragrafy tohoto zákona, abych vám ukázala, jak je nesociální, nelidský a protiústavní. Pod § 1 spadají nejen cikáni, nýbrž i ostatní tuláci žijící po cikánsku, třebas mají po jistou část roku stálé bydliště. Tento zákon není vytvořen pouze proti cikánům, nýbrž je také zákonem protidělnickým. Stane se nezřídka, že budou chyceni a potrestáni dělníci hledající práci a putující od místa k místu. Odmítáme přirozeně roztažitelný pojem těchto paragrafů a navrhli jsme také škrtnutí. (Výkřiky posl. Hackenberga.)

Docela protiústavními jsou i odst. 3 §u 5 a § 10, jichž škrtnutí rovněž navrhujeme. V kočovnickém listu může býti předepsán v zájmu veřejné bezpečnosti i směr a druh cesty. Může býti určeno, kde se tito cikáni smějí zdržovati. Zde jest zrušeno právo zaručené státním ústavním zákonem. Naším ústavním zákonem je chráněna volnost stěhovací, všechny rasy a národy je dlužno pokládati za rovny, mohou voliti své bydliště libovolně. Tímto zákonem je to samozřejmě zakázáno. Podle odst. 4 záleží to na uvážení politického úřadu, komu a na jak dlouho se udělí povolení ke kočování. Cikáni jsou vydáni na milost libovůli úředníků, byrokracie. Komu může býti vystaven kočovnický list, o tom není vůbec žádného ustanovení, na jak dlouho může zníti, zase není vůbec žádného ustanovení, která území se jim otevírají, žádné ustanovení, všecko záleží na úvaze úředníků politických úřadů. Ohrazujeme se proti tomu, že volnost stěhování, která je zaručena každému člověku, se ustanoveními tohoto zákona zrušuje. Jedním z nejtvrdších, nejnesociálnějších a nejnelidštějších paragrafů je § 12, jehož úplné škrtnutí navrhujeme. § 12 říká jasně a zřetelně: děti mladší 14 let mohou býti odňaty potulným cikánům, když pro svoje kočování nemohou o ně náležitě pečovati. Senátu bylo ustanovení o počtu let příliš nízké a proto byla učiněna změna a počet let zvýšen ze 14 na 18 let. Zároveň mají tyto děti zůstati až do 21. roku v zaopatření v ústavní péči nebo v soukromé péči v rodinách. Původní text zněl na 16 let. Vy mi teď snad vytknete - ať, já tu výtku docela ráda přijímám - že se dám vésti čistě citovými důvody, označuji-li tento paragraf za nelidský a nesociální. To jsou strašné tvrdosti, když se násilně oddělují rodiče od dětí, děti od rodičů, proti jejich vůli. Ráda bych se otázala jednoho z původců tohoto zákona, co by tomu řekl, kdyby se mu vzalo násilně jeho dítě. I cikánské matky milují své děti, snad více, než tito pánové myslí. Ony milují své děti, protože jsou jediným jejich majetkem. Tato násilná loupež je více než ukrutná. Cikánům nepřísluší vůbec žádné odvolání. Každý vrah má právo podati při svém odsouzení odvolání, cikánům není tohoto práva dopřáno, je jim odepřeno. Nedala jsem se vésti jen citovými důvody, když jsem mluvila proti tomuto paragrafu, nýbrž řekl mi jasný, střízlivý rozum, že § 12 je tvrdá, nelidská krutost. I vy, pánové, měli byste se bránit proti této nelidskosti. Ale od vás, pánové občanských většinových stran, jsme již zvyklí, že s dělníky zacházíte podle své libosti, vy neznáte humanity, cikány nemáte za lidi. Pánové Viškovský a Schubert nám vypravovali, že tento zákon je zákonem prodchnutým sociálním duchem a humanitou, oni prohlašují, že je úmyslem cikánské děti zachránit a dopřáti jim vychování, že je úmyslem přivésti tyto děti na správnou životní cestu, že je úmyslem zaručiti těmto dětem jistou budoucnost. Vy, pánové, kteří zde mluvíte o humanitě, sociálním citu a duchu, nemáte vůbec tušení, co je humanita. To nemáte ani jednou v této sněmovně, to dokazujete denně, neboť jeden nesociální zákon přichází za druhým. Považuji za svoji povinnost vám to říci. Tato osnova zákona je nejlepší důkaz, jak nesociální je vaše jednání nejen vůči cikánům, nýbrž vůči veškerému pracujícímu obyvatelstvu.

Nyní k tomu přijímání dětí do ústavů. Bylo zde velebeno jak panem zpravodajem, tak také řečníky většiny, že je velmi dobře, že konečně nastává obrat více k péči v rodině než k péči ústavní. Avšak pan kol. Schubert hned vyslovil obavu, že se jistě najde málo rodin, jež přijmou cikánské děti, poněvadž se musejí právem obávati, že jejich vlastní děti by mohly podlehnouti špatnému vlivu cikánských dětí. Zbývá tedy přirozeně jen cesta k ústavní péči. Nuže jak vypadá? Vy sami stanovíte v zákoně, že stát je povinen starati se o zaopatření dětí. My nemůžeme však zaopatřiti v ústavech ani všechny děti, které potřebují pomoci, kde chcete nyní zaopatřit tolik cikánských dětí? Děláte jen zákony, které jsou zároveň napalováním. Vzpomínám při této příležitosti, že r. 1921 byl zde přijat dobrý zákon, který dosáhl i našeho souhlasu - zákon o potírání pohlavních nemocí, který má rovněž jeden paragraf, jenž praví, že pohlavně nemocní mají býti ubytováni v asylech, domovech a ústavech, o jejichž zřízení se má starat v prvé řadě vláda. Tento zákon existuje již od r. 1921, do dnešního dne nezřídila však vláda ani jeden takový ústav. Zákonná ustanovení nemohla býti dodržena. Ba, ještě více, dámy a pánové! Tam, kde obce a okresy nebo všeobecně prospěšné korporace, jako Společnost pro potírání pohlavních nemocí, projevily ochotu zříditi takovéto domovy, tam jim vláda klade do cesty nepřekonatelné překážky. Společnost pro potírání pohlavních nemocí v Ústí n. L. snaží se po léta zříditi takový domov. Bylo zakročováno. Všechna příslušná místa jsme již vyhledali, aby nám byly dány k disposici peníze, abychom mohli zříditi tento domov, který přece by měl býti zřízen na základě zákona. Ministerstvo zdravotnictví řeklo: Dá-li ministerstvo financí nějakou částku k disposici. Ministerstvo financí prohlásilo: Dá-li ministerstvo soc. péče nějakou částku k disposici. Tak odmítl jeden po druhém poskytnouti peníze a na konec prohlásili: Dají-li peníze k disposici obce a dotyčné okresy, bude-li finančně zajištěna stavba, pak chceme i my přispěti svou hřivnou. To je jeden příklad z mnoha, mnoha jiných, jež bych ráda při této příležitosti uvedla.

Nyní k ústavní péči jako takové, poněvadž myslíte, že v ústavní péči dlužno hledati všelék. Nestavíme se k ústavní péči odmítavě, ale přirozeně musí býti zaopatření dětí individualisováno. Je nutno prováděti přirozené rozlišování podle toho, jak děti potřebují pomoci a ochrany. Ale co vidíme v mnoha našich ústavech? Zde jsou pohromadě děti těžce psychopatické se sirotky, tělesné vady s duševními vadami. Nějaký úspěch vychování není vůbec možný, protože nemůže býti prováděna žádná individualisace. Není možno, aby učitel stačil na požadavky naň kladené. Zemská péče o mládež se sice snaží zde něco změnit, ale i jí se ruce svazují. Státní finanční podpora pro péči o mládež je velmi nepatrná. Subvence se rok od roku zmenšují a péče o mládež může udržeti svoji činnost jen tehdy, když se jí dají k disposici peníze sbírkami. Sen. dr Stolberg, a to nesmí žádným způsobem zůstati zde beze zmínky, mluvil v senátě k zákonu o cikánech a prohlásil toto: Plním jménem organisací povinnost k vděčnosti, zdůrazňuji-li, že ministerstvo sociální péče a odbor pro péči o mládež poskytují organisacím na ochranu mládeže plné porozumění a podle sil i podporu. Nejsem s to zde posouditi, byl-li senátor Stolberg zmocněn vysloviti to jménem péče o mládež. Podle zprávy časopisu "deutsche Presse" řekl jasně a zřetelně: Jménem těchto organisací. Kdyby byl zmocněn, byl by to nejčistší rozpor s řečmi, které jsme slyšeli dokonce před několika nedělemi od zástupců péče o mládež v Teplicích na sjezdu zástupců. Tam si velice exponovaní zástupci zemské péče o mládež hořce stěžovali, že subvence vůbec nedocházejí, nebo jen příliš poskrovnu, že sice dostávají morální podporu, avšak nejdůležitější, finanční podpora, schází. (Posl. Hackenberg [německy]: Na to si stěžuji dokonce zástupci ministerstva soc. péče, že nemají k tomu možnosti!) Ano, jim jsou ruce svázány, oni nemohou vůbec něco učiniti. Pan ministr si v poslední době vyhradil zkoumati každou žádost o subvenci a subvence se povoluje teprve pak, když pan páter Šrámek dal k tomu souhlas. Snad dostali Němci trochu příliš mnoho a čeští páni ministři si nyní vzali právo sami zkoumati žádosti o subvence a přezkoumávati je. Ráda bych vám jen ještě sdělila tyto částky, abych provedla důkaz pravdy, jak málo subvencí se dává. Roku 1926 obdržela německá zemská komise jen jednu úhrnnou subvenci ministerstva zdravotnictví a ministerstva sociální péče Kč 175.975. (Posl. Schweichhart [německy]: Čechy?) Ano. Úhrnný náklad na militarismus spolkl však v téže době skoro dvě miliardy. Pro militarism skoro dvakrát tolik, jako činí úhrnná suma pro sociální péči a zdravotnictví v tomto státě. Tato srovnání mluví jasnou řečí a vyvracejí tak vývody p. sen. Stolberga. Jestliže jeden pán z křesťansko-sociální strany - odpusťte, skoro bych byla užila neparlamentárního výrazu - má odvahu - abych se trochu mírnila - vzdávati vládě uznání a dík za finanční podporu, pak musím zde s tohoto místa prohlásiti, že to je plazení se před českými občanskými stranami. (Různě výkřiky na levici.) Ať se péče o mládež sama vyjádří! Já jsem však mluvila jen v intencích těchto korporací, protože jsem sama slyšela jejich stížnosti z úst exponovaných vůdců.

Nyní ještě jen několik slov k zaopatření dětí v ústavech. Naprosto nám nemůže stačit, že se děti zaopatřují bez výběru a plánu, jak se dělá dnes snad jen pro utišení vlastního svědomí. Žádáme, aby děti byly zaopatřeny podle svých vlastností a podle toho, jak pomoci potřebují. Žádáme však také zároveň, aby tyto děti nesměly býti používány v těchto ústavech k těžké tělesné práci. Bohužel je tomu dnes v mnohých ústavech tak, že se děti nemohou věnovati úplně duševnímu vyučování, poněvadž musí vykonávat po školním vyučování těžkou tělesnou práci a to k udržování ústav u. Že se nemůže dostaviti nějaký úspěch vyučování, když je tělo unaveno a duch není tím schopen k učení, je nám samozřejmým. Ale nemravné je také, když jiná kategorie politování hodných tvorů, ba těch nejvíce politování hodných, musí se spolustarati o svoji výživu a dokonce o udržování ústavu. Myslím na př. na slepeckou školu v Ústí n. L. Jelikož vydržování státem je velmi nedostatečné, a vedení neví často, jak má opatřiti prostředky, jezdí děti často do jiných měst nejen aby ukázaly co umějí, nýbrž aby pořádaly koncerty, aby výtěžek těchto koncertů mohl býti použit také k udržování tohoto sociálního ústavu. To je nemorální, to je přece všechno jiné jen nehumanní a přece mluvíte zde tolik o humanitě a sociálním duchu.

Na konec bych řekla, že žádajíce specialisaci ústavů, vznášíme druhý požadavek: Moderní ústavy, moderní pedagogy, ale ne druhu nějakého pana Schuberta, takové pedagogy s rákoskou odmítáme, nýbrž sociálně cítící správce. Jelikož se vždycky osvědčila zásada, že je lacinější, předejde-li se nemoci než když se léčí, chceme, aby děti byly zaopatřovány nikoliv teprve tehdy, když jsou zanedbány, nýbrž aby byly přijaty ihned, jakmile se zpozoruje počátek zanedbání. To vše je však proveditelné pouze podle velkého programu a k tomu všemu je nutna jedna první podmínka: Sociálním duchem prodchnutý moderní zákon o péči o mládež a v souvislosti s tím moderní trestní právo pro mladistvé. My jsme to žádali při každém rokování o rozpočtu a opakujeme to ještě jednou v naději, že tyto osnovy budou sněmovně co nejdříve předloženy.

K zákonu o cikánech prohlašuji jménem své strany, že budeme hlasovati proti němu. (Potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Gáti. Dávám mu slovo.

Posl. dr Gáti: Mezi reakční výtvory našeho zákonodárství patří i osnova zákona o potulných cikánech a "podobných tulácích". Tento návrh zákona tvoří souvislý řetěz reakčních zákonů, počínajících zákonem na ochranu republiky, přes zákon o reformě veřejné správy, až k zákonu o zřízení donucovacích pracoven, který nás dovede až k deportaci. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Charakteristikou všech těchto zákonů je, že jsou nepřímo namířeny proti dělnictvu, ať jsou jejich odůvodnění sebe více zakrytá. Zákon na ochranu republiky ve skutečnosti znamenal útisk třídního hnutí, reforma veřejné správy znamená zničení samosprávy a zbezprávnění dělnictva oproti majetným vrstvám, zákon o potulných cikánech a podobných tulácích je namířen mimo cikány též proti nezaměstnaným a z místa na místo práci hledajícím dělníkům. Je to zřejmé už z §u 1, který kvalifikuje toulavého cikána nejen jako cikána z místa na místo se toulajícího, nýbrž i jako jiné tuláky, práce se štítící, kteří po cikánsku žijí. Po "cikánsku žíti" znamená v bídě žíti, a jaký je rozdíl mezi práci hledajícím a práce se štítícím, zákon ani jedním slovem nestanoví, což znamená, že ponechává hledání tohoto rozdílu místním úřadům, reakčním duchem naplněným, pro které každý komunistický dělník, který pro své přesvědčení ztratil práci, znamená práce se "štítícího".

Reakční tah jmenované osnovy je nejlépe charakterisován tím, že chce zakrývati svoji tendenci odvoláváním se na podobné zákony v jiných zemích, jako ve Francii a Bavorsku, ale už z výtahu je zřejmo, že i cizozemské zákony v tomto ohledu jsou mnohem liberálnější, než předložená osnova. Zmíněný francouzský zákon, čl. 8, jasně ustanovuje, že - a teď cituji doslovně - "ustanovení čl. 1, 2, 3 a 4 shora citovaného zákona nevztahují se na dělnictvo všech kategorií, které obvykle pracuje v podnicích průmyslových, obchodních nebo zemědělských". Zákon "demokratické" Československé republiky takového ustanovení neobsahuje. Původní osnova, podaná senátu, v níž označen je tulák "práce se štítící", považovala za zbytečné vyjmutí dělnictva z tohoto pojmu a teprve po jednání výboru bylo toto ustanovení vsunuto do osnovy, které však v praxi neznamená skoro nebo docela nic.

Ještě jasněji osvětluje tah proti dělnictvu odůvodnění §u 1: "Pokud jde o počet osob, na něž se zákon tento bude vztahovati, lze jej přibližně odhadnouti asi na 15.000 osob, z čehož něco málo přes polovinu tvoří cikáni rodem".

Přesnost tohoto počtu jest podle mého mínění velmi malá. Hlavní věcí však je, že se zákon dotýká více než polovinou odhadnutého počtu necikánů a jistě bude ho zneužíváno proti dělníkům hledajícím práci, a nikoliv proti bankéřům a fabrikantům. Vládě je dobrým každý zákon, kterým může utáhnouti pracující vrstvy. Měšťácká ideologie považuje za přirozené chrániti se proti "nebezpečným" živlům ohrožujícím bezpečnost života a statků; neodstraňuje tím však příčinu zla, nýbrž její následky, a postihuje svými zákony celou vyvrženou třídu dělnickou. To vyzývá k opatřením preventivním a represivním. Vládní strany připravují tento návrh zákona s tím odůvodněním, že prý bude chrániti vesnické obyvatelstvo a popírají každý poukaz na to, že by mohl býti vykládán též jako zákon protidělnický. V ústavně-právním výboru mluvil pan posl. Ostrý velmi ostře a patheticky proti tomu, jak prý můžeme tak hluboce snižovati dělnictvo a domnívati se, že by pro ně platil zákon o cikánech. Pan ref. Viškovský prohlásil ve výboru, že zákon je namířen výhradně proti elementům "práce se štítícím", ale jinak že nic není úmyslů vlády tak vzdáleno, jako ztotožňovati s těmito elementy dělnictvo. Prohlásil jsem však již ve výboru, že věřili bychom těmto dobrým úmyslům vládním jen v tom případě, kdyby zákon - podle francouzského vzoru - obsahoval výslovně ustanovení, že se nevztahuje na dělnictvo žádné kategorie. Poněvadž však vidíme, že všechny pozměňovací návrhy toho smyslu jsou šmahem zamítány, ba že byl zamítnut i sociálpatriotický pozměňovací návrh na to, aby ze "štítění se práce" podezřelý byl nucen toto štítění se práce prokázati, nemůžeme jinak, než věřiti, že tajným úmyslem vlády jest použíti tohoto návrhu zákona k persekuci dělnictva.

Nikoliv, pánové, ne zde v plenu jest nutno pěkně mluviti, nýbrž zákon musí býti jasně a nesmlouvavě udělán. Neboť úřady zákon tento provádějící nebudou se říditi pathetickými řečmi zákonodárců, nýbrž literou zákona.

Měšťácká ideologie bude skromně přivírat oči a proti komunistům posměšně agitovat: hle, strana vrahů a rabů, která chrání cikány a jim podobné elementy a nehlasuje pro zákon zabezpečující ochranu venkova! "Národ" ",Venkov" a podobné listy jistě budou se takto oháněti při psaní o našem zamítavém stanovisku k návrhu. Prohlašujeme otevřeně: ano, budeme chránit i potulné cikány, které měšťácká společnost ze sebe vyvrhla, krádežím a vraždám naučila a negrům podobnou kastu z nich udělala, aniž jim poskytla k "civilisaci" jiných pomůcek, než pušku a bodák četníka. Bráníme je proto, poněvadž jsou národem trpícím, částí národa rozehnaného světem, který kdysi na Východě měl svoji kulturu a svobodu. Nespokojujeme se tím, že jeden národ zbytky druhého drží od zrození až po smrt pod policajtským dohledem - víme přece, že ohromná většina utlačujícího národa je nevinna a nezodpovědna za činy své antisociální menšiny, jejíž činy jsou odůvodněny kapitalistickým řádem. Nestrpíme, aby na zbytek kočovného národa byla kálena špína a aby byl do bezprávného stavu uvalen takovým způsobem, že všechna lidská práva, která přece i podle měšťácké ústavy patří každému člověku, byla mu odňata jen proto, že jeho příslušníci jsou tmavé pleti. Bráníme utlačenou třídu, proletariát, utlačený národ i tehdy, když buržoasie nechce rozumět a vysmívá se našemu stanovisku.

Uznáváme, že dlouholetá nekulturnost a vyřazení z okruhu lidské společnosti učinila určitou část toulavých cikánů nebezpečným elementem. Pronásledování, hnaní a užívání zákonů a nařízení, jakož i drakonické tresty mají býti spásou. Nikoliv! Velká většina cikánů jest negramotná a tudíž nemůže znáti ani zákonů a nařízení, ba ani nepozná ustanovení o cikánských legitimacích a bude tudíž zcela nevinně trestána, a to často velmi krutě odnětím posledního majetku, zvířat a vozů, a její hněv proti nespravedlivé lidské společnosti tím ovšem jen vzroste a dožene příslušníky rozehnaného národa k novým vraždám, k násilnostem a krádežím. Stane se tak tím určitěji, že je vyloučeno, aby jedině zákonným nařízením okamžitě z potulného cikána byl učiněn "pokojný občan". Karabáč je tu nikoliv lékem, působí jen bolest, aniž by léčil. Nikoliv karabáč, ani žlutá skvrna - cikánské legitimace - ani mimořádné policejní opatření neodstraní cikánskou otázku, nýbrž skutečná lidská láska, odstranění jakéhokoliv útlaku, výchova a školení pracujících, zlepšení jejich životní úrovně a mezinárodní lidská solidarita, za kterou pracuje toliko strana komunistická a která je výsledkem vítězství proletářské revoluce, rozřeší tuto palčivou otázku. (Tak jest!) Ale i v dnešní společnosti bylo by úlevou více škol na místě více žalářů, více učitelů, méně četníků, více příležitosti ku práci, méně trestných zákonů.

Nepřiznáváme ani, že cikáni byli by chronickými zloději, bezcitnými, dědičně těmito vlastnostmi zatíženými osobami. Věda už dávno zavrhla theorii o dědičných zločincích, ale i když uznává v některých případech dědičnou náklonost, praxe ukazuje, že z bílé rasy vycházejí zločinci právě tak jak z cikánského plemene. A byť by i byla statistika cikánských zločinů velká, je tu příčina v staleté nekulturnosti, vzdálenosti lidské společnosti. Cikán může býti usedlý, ale jen tak, když ho lidsky přijmeme za rovnoprávného člena své společnosti. Cikán se naučí každému řemeslu, jako kdokoliv jiný, a je-li vyučen, naučí se i rolnictví. Poměry vyrostlé z tisíciletí jsou těžko měnitelné, ale jisto je, že cikáni mají své jisté vlastnosti, podle nichž lze souditi na přirozenou, hlubokou inteligenci a hluboký cit. Že nemají dnes svých učenců, je přirozené při tom, kdy nemají ani svých škol, když nikdo nedbal o jich vzdělání a když jsou cikáni proletáři bez nejmenších prostředků, z nichž by své děti dali školiti a posílati je na vědecká studia. Jak známo, z bídy přece muselo býti zastaveno i školení chudých dětí usedlých proletářů.