Posl. Kreibich (německy): Obchodní
smlouva s Maďarskem vyvolala v zahraničním
výboru dosti živou rozpravu. Tím více
dlužno se diviti, že se o této smlouvě
v plenu sněmovny jedná vůbec bez zájmu,
zvláště vládních stran. V zahraničním
výboru zástupci celní většiny
v poslanecké sněmovně líčili
uzavření obchodní smlouvy s Maďarskem
jako vítězství loňských celních
zákonů a zvláště dr Kramář
to byl, který tu věc tak líčil, jako
bychom za obchodní smlouvu s Maďarskem vděčili
teprve pevným zemědělským clům,
a zástupci vysoké ochranné celní politiky
představovali to tak, jako by právě teprve
od té doby, kdy Československo a jeho vyjednavači
mají pevně v rukou zbraň zemědělských
cel, se podařilo vynutiti na Maďarsku tuto smlouvu.
Z této poznámky, jejímž věcným
obsahem se jinak nechci blíže zabývati, vysvítá
celý způsob smýšlení zástupců
vysoké ochranářské celní politiky
v Československu.
Cení si vysoké ochranné clo jako zbraň
proti jiným státům a dokazují tím,
že jim nejde o úpravu obchodních styků,
nýbrž že jim jde v otázkách mezinárodního
obchodu o hospodářský boj. Tím je
celý problém rozvinut v plné jasnosti, onen
problém, o kterém se zde ve sněmovně
rovněž mluvilo, na př. pan dr Rosche,
který ty věci líčil tak, jako by zde
šlo jen o trochu náhledu a rozumu u zahraničních
ministrů, u vlád a u vyjednavačů,
a že by otázka úpravy mezinárodních
obchodních styků byla ihned vyřešena
nejpříznivějším způsobem.
Pan dr Rosche mínil, kdyby zahraničními
ministry byli jen lidé, kteří rozumějí
něčemu z hospodářství, odborníci
v otázkách hospodářských, že
pak by to byla nejskvělejší obchodní
politika, pak byly by dány podmínky vzestupu. Avšak
právě zde na tomto případě
vidíme, že zde nesejde na rozumnosti, na odborném
vědění atd. povolaných odpovědných
činitelů, nýbrž že zde jde o otázku
celého postavení kapitalismu, měšťáctva
k obchodně-politickým otázkám. Měšťáctvo
vychází z názoru, že zde jde o hospodářský
boj, o boj, který státy vedou proti sobě
navzájem na poli hospodářském. A jakmile
se jednou vychází z tohoto názoru, jenž
ovládá celní většinu a kapitalistickou
obchodní politiku vůbec, z názoru, že
zde jde o hospodářský boj států
navzájem, pak nepovede nikdy hospodářská
politika k hospodářskému vzestupu, byť
by měli vedení kapitalistické politiky zahraničního
obchodu v rukou nejlepší odborníci v tomto
oboru. Nezáleží na odborném vědění,
nýbrž na hospodářsko-politickém
stanovisku a způsobu nazírání, na
duchu, podle něhož se dělá obchodní
politika.
Můžeme zjistiti, že to není triumfem obchodní
politiky, jestliže z obchodních smluv, jež ještě
nejsou hotovy, o které se ještě bojuje, a jejichž
neuzavření již způsobilo československému
hospodářství tak těžkou škodu,
přes celní politiku Československa, přes
pevná cla zemědělská, jedna přece
jen došla uskutečnění. Jest jisto, že
všechna jednání o úmluvu byla pevnými
zemědělskými cly a vysokou ochrannou celní
politikou vůbec ztížena, nehledě k všeobecnému
stanovisku, že obchodní politika je hospodářským
bojem. Vzpomínám jen obchodních styků
s Rakouskem a Německem. Nerozhodují zde jednotlivé
celní zákony, nýbrž celý směr
politiky vysoké celní ochrany, různých
kapitalistických států, a pan dr Kramář
musil sám ve své řeči v zahraničním
výboru připustiti, že celé obchodně
politické stanovisko těchto různých
států vedlo k tomu, že ve státech nástupnických
starého habsburského mocnářství,
které dříve byly vývozním územím
našeho průmyslu, povstal samostatný průmysl,
že tyto nástupnické státy vyvíjejí
plnou silou práci, aby rozvinuly vlastní průmysl,
aby se staly neodvislými od československého
průmyslu. Co máme z těch nejkrásnějších
obchodních smluv, které jsou uzavírány,
jestliže tyto obchodní smlouvy stanou se pak bezcennými
pro náš průmysl, protože v příslušných
státech povstal již dávno vlastní průmysl
a tím vývozní základna našeho
průmyslu se stále více zúžuje?
Proti této okolnosti, za kterou nutno vděčiti
této politice, z níž povstal také loňský
celní zákon, nepřichází v úvahu
otázka, zda přes tento celní zákon
ke smlouvě obchodní s Maďarskem došlo
či nikoliv. Ale pan dr Kramář zapomíná
na důležité doznání, že
totiž politika, za kterou je sám spoluodpovědný,
přináší s sebou ztrátu vývozních
území pro náš průmysl, a zapomíná
připojiti k tomuto doznání ještě
druhé, že budování soutěžícího
průmyslu v nástupnických státech provádí
se za účasti československých kapitalistů,
že je to sám československý kapitál,
který v Jugoslavii a Uhrách kope hrob našemu
vlastnímu průmyslu nejprve tím, že československý
kapitál jest účasten při zřizování
těchto průmyslových odvětví,
těchto továren v oněch státech, a
za druhé tím, že celá zařízení
podniková v Československu odmontuje, aby je vyvezl
do těchto nástupnických států.
Československo obeslalo před krátkou dobou
také mezinárodní hospodářskou
konferenci, na níž byla učiněna usnesení,
ze kterých možno viděti, že se hospodářská
porada vyslovila pro zmírnění celní
politiky a pro hospodářské sblížení
států. Avšak mezinárodním hospodářským
konferencím daří se právě tak
jako mezinárodním poradám odzbrojovacím.
Konají se odzbrojovací porady a důsledek
toho je zvýšení vojenských zbrojení.
Konají se mezinárodní hospodářské
konference, v nichž se zástupci vyslovují pro
snížení cel a pro hospodářské
sblížení a pak vidíme, jak na příklad
Francie přistupuje k tomu, že předkládá
nový celní zákon s velikým zvýšením
jednotlivých položek. Československá
vláda dala prohlásiti ústy pana dr Beneše,
že souhlasí s usneseními mezinárodní
hospodářské konference, pokud jde o hospodářské
sblížení. To dala prohlásiti táž
československá vláda, jež ještě
loni, kdy činitelé této vlády nesli
odpovědnost za politiku většiny v této
sněmovně, dostala pod střechu nový
celní zákon. Hospodářská konference
v Ženevě ukázala jasně a zřetelně,
že na jedné straně tak zvaní odborníci,
o kterých mluvil kol. dr Rosche, vždy jasněji
budou musiti nahlédnouti, že cílem musí
býti jednotné hospodářské území,
že však na druhé straně kapitalistická
hospodářská politika stále více
znemožňuje dosažení tohoto cíle.
Tak jako všechny rozumné myšlenky, přivádí
se kapitalisticko-hospodářskou politikou také
myšlenka jednotného hospodářského
území ad absurdum. Neboť vidíme přece
u nás v malém, co by se stalo, kdyby tento jednotný
hospodářský obvod byl uskutečněn.
Vidíme to v Československu v malém. Máme
jednotné hospodářské území
se Slovenskem. Důsledek toho jest, že československý
kapitál, totiž český a německý
kapitál, který pracuje v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku, prostě pohlcuje celé
hospodářství a průmysl Slovenska.
V zahraničním výboru bylo u příležitosti
porad o této obchodní smlouvě promluveno
o všech těchto otázkách, mezi tím
také o důležité otázce, jež
velmi úzce souvisí s obchodní smlouvou s
Maďarskem, o otázce konečné úpravy
mezinárodních dopravních poměrů
na Dunaji, této důležité vodní
cestě, která by byla i pro Československo
obzvláště důležitou vzhledem na
vybudování skutečného obchodního
styku se sovětským Ruskem. Vláda se ještě
dosud nevyslovila ke všem těmto otázkám,
a ta nečetná slova souhlasu, která promluvil
pan dr Beneš jménem československé
vlády v souvislosti s mezinárodní hospodářskou
konferencí, jsou skutečně příliš
hubená. Také pan ministr zahraničních
věcí cítil, že to, co vláda dosud
ke všem těmto otázkám řekla,
je příliš hubené a slíbil nám
v zahraničním výboru, že ujedná
s ministerským předsedou výklad, aby opět
jednou po dlouhé době podal sněmovně
zprávu o československé zahraniční
politice. Tato dohoda s ministerským předsedou ohledně
výkladu o československé zahraniční
politice byla již uchystána pro předminulý
týden. Dosud nám nebylo oznámeno, že
pan ministr zahraničních věcí má
v úmyslu podati zde zprávu o zahraniční
politice. Na pořadu jednání evropské
politiky nejsou přece jen otázky, o kterých
jsem se zde zmínil, nýbrž je také mnoho
čistě politických otázek, o kterých
by měl pan ministr zahraničních věcí
podati zprávu. Máme konferenci pro odzbrojení,
jež konala se v poslední době, a jejímž
důsledkem bylo, že nyní Francie přikročuje
k ohromnému vybudování svých vojenských
zbrojení; máme poradu rady Svazu národů,
jenž rovněž hraje v zahraniční
politice důležitou úlohu; máme poměr
mezi Italií a Jugoslavií, při kteréžto
otázce přichází také v úvahu
- o čemž nám pan ministr zahraničních
věcí ještě neřekl ani slova -
jaké povinnosti má Československo jako člen
Malé Dohody vůči Jugoslavii pro případ,
kdyby tato diplomatická zápletka měla vésti
k ostrému dalekosáhlému konfliktu. Máme
dále otázku, jež byla nadhozena článkem
lorda Rothemera, a třebaže angličtí
konservativci lorda Rothemera setřásli se svých
šosů, zůstává přece skutečnost,
že nejen z této události, nýbrž
ze všech projevů anglického konservativního
tisku vychází, že anglická a francouzská
diplomacie koketuje s restaurací Maďarska z toho prostého
důvodu, poněvadž sílu Maďarska
v protirevolučním smyslu, protirevoluční
dnešní maďarský režim zařazuje
do všeobecného protirevolučního účtu
v Evropě, jehož hrot je namířen proti
sovětskému Rusku. Jeden měšťácký
pacifistický časopis přinesl zprávu,
která nebyla dosud vážně popřena,
že dohoda, pokud se týče, rada Svazu národů
prohlásila souhlas s mohutným zvýšením
říšské obrany, takže k dnešní
říšské obraně má býti
přidružena záloha o 300.000 mužích,
nehledě vůbec k jiným doplněním
a zvýšením stavu říšské
obrany a jejího ozbrojení. Musíme zaznamenati
Anglií vyvolanou roztržku se sovětskou Unií,
přerušení diplomatických styků,
skutečnost, že anglická diplomacie pracuje,
jak dokumentárně bylo dokázáno, horečně
na organisaci protirevolučního spiknutí proti
sovětské Unii.
Také Československo má na této otázce
zájem v několika směrech, nejprve proto,
poněvadž zde není ještě upravena
otázka styků se sovětskou vládou,
jak styků politických, tak obchodních, a
za druhé, protože právě Československo
se nachází společně mezi státy,
jež na organisaci ruské protirevoluce měly
vynikající podíl. V Československu
máme 17.000 protirevolučních ruských
vystěhovalců, na jejichž vydržování
vydává Československá republika ročně
60,000.000 Kč, kdežto na druhé straně
zůstává 37.000 nezaměstnaných
beze vší podpory od státu. Musíme zaznamenati
skutečnost, že vůdcové protirevoluce
sami doznali, a to v "Ročence Československé
republiky", kterou vydává nakladatelství
strany národně-demokratické, že účelem
této protirevoluční organisace je příprava
k boji proti sovětské Unii. Péče,
které se dostává těmto vystěhovalcům,
nejen v Československu, nýbrž také od
Svazu národů, je ve velikém rozporu se způsobem,
jak se zachází s maďarskými vystěhovalci.
Maďarská vláda vykazuje ještě dnes
ze svého státu sta dělníků,
kteří jsou v podezření, že se
r. 1919 zúčastnili maďarské kommuny.
Nedává žádné amnestie a dnes
ještě musí sta a sta dělníků
Maďarsko opustiti a blouditi bez domova, poněvadž
žádná vláda kapitalistických
států a žádný Svaz národů
se o ně nestará nebo se jich nezastává,
aby vláda maďarská skončila pronásledování,
kdežto na druhé straně protirevoluční
ruská emigrace je organisována a vydržována,
přes to, že sovětská vláda již
několikráte vyslovila amnestii pro všechny
tyto vystěhovalce a tím jim umožnila návrat,
přirozeně s výjimkou těch, kteří
jsou odhodláni vésti boj proti sovětské
vládě i nadále.
Máme nyní opět zvláštní
případ i v Československu. Jako v Maďarsku,
zuří bílý teror i v Rumunsku proti
revolučnímu hnutí dělníků.
Československá vláda podporuje ruskou emigraci
60,000.000 Kč ročně a podporuje přímo
jejich politickou organisaci, naproti tomu prostě zavírá
revoluční rumunské dělníky,
kteří musí prchnouti před tímto
bílým terorem. Tak sedí daleko přes
měsíc 2 rumunští dělníci,
Timotej Marin a Mariu Jonescu v košickém vězení,
aniž by jim byl udán třeba jen jediný
důvod, proč je zavřeli. Prostě proto,
poněvadž museli utéci, poněvadž
unikli hrůze bílého terroru, poněvadž
museli překročiti československé hranice,
aby zachránili svůj život, jsou československou
policií zavřeni. To jest rozdíl v zacházení
s protirevolucionáři a revolučními
vystěhovalci v Československu.
To jsou všechny otázky, na které očekáváme
odpověď od vlády, po případě
od pana ministra zahraničních věcí.
Avšak vláda dokazuje také jinak každého
dne, kdy se konají schůze této sněmovny,
znovu, že jí zbývá pro tuto sněmovnu
jen opovržení - a může někomu zbýti
něco jiného pro sněmovnu, jejíž
většina se vůbec nezúčastní
politických rozprav a ve které na příklad
sedí strany, jako němečtí aktivisté,
které při tak důležité otázce,
jako je reforma správy, sedí zde prostě po
dobu celé sněmovní rozpravy jako němí
psi a nedovedou k tomu říci ani slova; může
se někdo diviti, jestliže vůči takové
sněmovně a takové většině
pouhých panáků nemá vláda ničeho
než opovržení? Páni českoslovenští
vlastenci ukazují tak rádi, jak velice jsou spřízněni
svou bytostí s francouzskou demokracií. Věříme
jim tuto příbuznost bytosti s touto demokratickou
republikou, jež jest vybudována na zavražděných
tělech desetitisíců bojovníků
pařížské komuny. Avšak musíme
říci, že je přece jen velký rozdíl
a snad také již některého panáka
z většiny této sněmovny napadlo, že
ve francouzském kabinetě musí ministři
v každé schůzi býti pohotově
k řeči a odpovědi a že musí bojovati,
kdežto zde v Československé republice ministři
si sněmovny prostě nevšímají.
Avšak zvláště v otázkách
zahraniční politiky je toto nevšímání
sněmovny na denním pořádku a je velmi
zajímavé a příznačné,
že v německo-české měšťácké
vládě právě jediný tak zvaný
socialista, který v této vládě sedí,
dr Beneš, který alespoň tvrdí
- o jeho socialismu nemohli jsme se do dnes dověděti,
v čem záleží - že je dobrým
demokratem a přívržencem parlamentárního
režimu, takže by se podle všeobecných politických
rozdílů uvnitř této vlády muselo
říci, že dr Beneš je do jisté
míry nejpřesvědčenějším
demokratem v této měšťácké
vládě, že právě tento tak zvaný
demokrat a socialista nejzřetelněji ze všech
ministrů této vlády ukazuje opět a
opět nevšímavost a neúctu vůči
sněmovně. O vládě myslíme,
že nemá chuti mluviti o zahraniční politice
a odpovídati sněmovně. Vláda má
jiné starosti, především starost, aby
její panáková většina její
zpátečnické předlohy jednak nyní,
jednak ještě v budoucnosti povolila. To je její
hlavní starostí a proto se vyhýbá
každé rozpravě a podávání
zpráv o zahraniční politice. Dělnická
třída žádá od vlády jasné
odpovědi o otázkách zahraniční
politiky a nespokojí se všeobecnými frázemi.
Dělnická třída žádá
jasné odpovědi na otázku, jakou zahraniční
politiku provádí československá vláda,
jak v otázkách hospodářských,
tak také v mezinárodních otázkách
politických, právě tak, jako se československá
dělnická třída trvale nespokojí
s pouhými frázemi o sbratření, nýbrž
bude požadovati skutečnou mezinárodní
revoluční činnost proletariátu. (Potlesk
poslanců strany komunistické.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Nyní má slovo pan posl. Steiner.
Posl. Steiner (maďarsky): Nechcem sa púšťať
do podrobnej kritiky obchodnej smluvy s Maďarskom, ale chcem
poukázať na okolnosti, za ktorých sa táto
smluva v ťažkých porodných bolestiach
zrodila.
Pred zahájením vyjednávaní obidva
štáty sa vyzbrojily, aby mohly diktovať podmienky
smluvy na podklade čo najvýhodnejšom. U Československa
prejavilo sa toto vyzbrojenie v zavedení agrárnych
ciel, čo, nehľadiac na všetky ostatné
následky toho, bolo najnešťastnejším
spôsobom tohoto vystrojenia, lebo ako to vyšlo v priebehu
vyjednávaní na javo, práve agrárné
clá boly najťažšou prekážkou
dohody. Maďarsko zasa na agrárné clá
odvetilo čiastočným bojkotom československých
priemyslových tovarov. Je bez pochyby, že ťažké
hospodárske následky obidvoch opatrení muselo
odstonať robotníctvo republiky Československej.
Agrárné clá zdražily najdôležitejšie
životné potreby a v prvom rade každodenný
chlieb chudobných pracovníkov. Zdražovací
proces ešte ani dnes nedosiahol kulminačného
bodu, lebo ešte i vo štátnom indexe, sostavenom
tendenciózne, musí byť konštatovaný
stály vzostup drahoty. Odvetné opatrenie použité
Maďarskom, t. j. čiastočný bojkot priemyslových
tovarov, zvýšilo však už beztak veľkú
nezamestnanosť a učinilo ešte dlhším
a nesnesiteľnejším jej trvanie.
Odhlasovanie agrárnych ciel skovalo dovedna reakcionársku
vládnu väčšinu československo-maďarsko-nemeckú.
Tak zv. smierenie národov nebolo tedy iným, než
ešte väčším a ukrutnejším
olupovaním pracujúceho ľudu. Lebo veď
na tých niekoľko stomilionoch, vyžmýkaných
z pracovného ľudu drahotou agrárnymi cly spôsobenou
delili sa veľkostatkári, bohatí árendátori,
špekulanti a úžerníci.
Buržoázia vždy vyznala sa v tom, ako treba v
populárnej a ľúbivej forme nastoliť zákony,
ktoré príkre slúžia záujmom triednym.
A tak potrebu zavedenia agrárnych ciel tiež neodôvodňovali
hladom veľkostatkárov za profitom, ale tým,
že bude tým zlepšená situácia ubohého
zemedelského ľudu a zvlášte roľníctva
na Slovensku. Ba pridali ešte k tomu, že ak roľníci
docielia väčších cien za svoje agrárné
produkty, vtedy budú môcť i svojích robotníkov
lepšie platiť. Ako rafinovane lživým bolo
toto odôvodnenie, to už dnes vidí každý.
Z agrárnych ciel totiž malí zemedelci nielen
že nemali osoh, ale následkom veľkej drahoty,
ktorá v zápätí vznikla, boli malí
gazdovia a zemedelskí robotníci uvrhnutí
ešte vo väčšiu biedu. V dedinách
je exekútor každodenným hosťom: berné
exekúcie zničia úplne malých hospodárov.
Denné mzdy slovenských zemedelcov vo výške
6, 8 až 10 korún, mesačné mzdy hospodárskej
čeľade vo výške 50 až 60 korún
a ich chudé naturálné deputáty trvajú
i naďalej bezo zmeny. Zemedelskí robotníci,
živoriaci z hladovej mzdy, donútili na niektorých
miestach zbraňou stávky vyssávajúcich
ich statkárov ku zvýšeniu miezd a ako zpravidla,
tiež u príležitosti týchto bojov o chlieb
dostavily sa symboly buržoáznej demokracie, t. j.
četníci s bodáky k ochrane vačkových
záujmov statkárov. (Výkřiky posl.
Majora.)
Agrárné clá však boly len podnetom,
len ouvertúrou celého radu zákonov reakčných,
smerujúcich proti robotníctvu. Reakcia dostala ešte
väčší hlad a jedno za druhým odhlasovala
daň z cukru, predlohy vojenské, reformu daňovú
a ako dovŕšením toho všetkého reakcionársku
reformu administratívy, ktorá pretvorila celú
republiku v jeden žalár. Pri odhlasovaní tohoto
zákona vznikla zdánlive trhlina v somknutých
dosiaľ medzinárodne-reakcionárskych radoch
vládnej väčšiny. Vodca maďarskej
buržoázie, Szent-Ivány, ktorý
mal veľké zásluhy pri utvorení vlád
nej väčšiny a ktorý ešte v minulom
roku zdravil reformu administratívy ako víťazstvo
autonomistického boja strany Hlinkovej, ochorel
práve v dobe pojednávania administratívnej
reformy a jedného člena svojej strany vyslal do
boja opozície. Od čoho ochorel Szent-Ivány?
Snáď nedostal čemer od tých sériových
útokov, ktoré spolu s československou buržoáziou
podnikal proti pracovníkom v republike? Či možno
brať vážne túto opozičnú
komediu alebo či to nie je pokračovaním v
reálnej politike v rúšku opozičnom?
Všetko to zostane otvorenou otázkou len dotiaľ,
dokiaľ nepreskúmame okolnosti, ktoré maďarskú
národnú stranu donútily prechodne ku stanovisku
pseudoopozičnému. Zradná aktivistická
politika Szent-Iványovcov vyvolala v širokých
massách maďarských pracovníkov najhlbší
odpor. Tento odpor bol odhlasováním každého
novšieho a proti robotníctvu smerujúceho zákona
len stupňovaný. Jediným úspechom reálnej
politiky bol lex Dérer-Szent-Ivány
o štátnom občianstve, avšak mizive malý
je počet tých, ktorých príslušnosť
bola podľa neho priaznive riešená. (Výkřiky
posl. Majora.) V odpovedi danej na interpeláciu posl.
Jabloniczkého uznáva minister vnútra
sám, že dotyčný zákon pripúšťa,
aby za udelenie štátneho občianstva mohly byť
požadované určité obnosy. Znamená
to tedy toľko, že kto má veľa peňazí,
ten môže získať štátneho občianstva,
čo ostatne bolo zvykom už i pred týmto zákonom,
lebo veď v našej zkorumpovanej a peniazmi uplatiteľnej
administratíve bolo možno i v minulosti nadobudnúť
za peniaze vysvedčenia o štátnom občianstve.
Po takýchto výsledkoch reálnej politiky opustili
maďarskú národnú stranu ešte i
jej najvytrvalejší prívrženci. Je to situácia
veľmi nepríjemná pred obecnými voľbami.
Preto musel Szent-Ivány ochorieť na
aktivistickú politiku, preto musel prezatým zavesiť
na klinec svoju vládnu politiku a vystúpiť
s jedným hlasom v póze opozičníka
proti administratívnej reforme - vo vedomí, že
i bez toho bude tu väčšina. Je príznačné
pre vážnosť tejto strany, že kým
pri odhlasovaní agrárnych ciel vystupovala proti
záujmom Maďarska, dotiaľ poslanec dr Holota
vo svojej reči pri pojednávaní o administratívnej
reforme zasa si zahral na struny iredenty.
Toto spoločné iredentistické vystúpenie
s maďarskou kresťansko-sociálnou stranou má
svoje zahranično-politické pozadie. Maďarsko
bolo prostredníctvom priateľskej smluvy s Itáliou
uzavrenej naprosto zapiaté do protisovietskej fronty, organizovanej
anglickým lúpežným imperializmom. Anglický
imperializmus snaží sa o to, aby utvoril spoločné
maďarsko-poľské hranice a k tomu účelu
veľmi ochotne sľubuje Maďarsku určitú
časť Zakarpatskej Ukrajiny a niektoré pohraničné
územia Slovenska, aby bol utvorený bojaschopný
blok proti Sovietom.
Československá buržoázia, ktorá
pomaly vždy viac a viac podlieha vlivu anglického
imperializmu, nebude môcť týmto snahám
odolať. Lebo veď veľký a rozhodujúci
vliv anglického imperializmu nič nedokazuje lepšie,
ako ten postup, ktorý sleduje Československo v oči
Sovietskej unii. Hospodárske záujmy Československa
už dávno si vyžadovaly naviazanie najužších
hospodárskych stykov so štátom 150 milionov
robotníkov a sedliakov, lebo tým by sa dostal ku
vzduchu tiež československý priemysel, zápasiaci
stále s krízou, a uľavilo by sa tiež veľkej
nezamestnanosti: uznanie Sovietskej unie de jure ešte vždy
mešká. Darmo to požadujú už dlhú
dobu pracovníci republiky bez rozdielu strán a tiež
veľmi dôležité živnostenské
a obchodné odborné kruhy, všetko to nič
neplatí. Pod tlakom týchto požiadavkov musel
sa tiež zahraničný minister dr Beneš
vyjadriť niekoľkokrát o nutnosti uznania, avšak
ten trpený zahraničný minister dr Beneš
môže sa práve tak, ako vo veľa iných
otázkach len vyjadrovať, (Výkřiky
posl. Mondoka.) lebo faktá diktuje istá hŕstka
fašisticko-klerikálnej kliky pod vedním pána
Kramářa. Táto klika, ktorá
celého svojho vlivu používa k tomu, aby zapojila
Československo do protisovietskej fronty organizovanej
anglickým imperializmom, lebo od toho očakávajú
reštauráciu cárskeho režímu.
Ak postavíme tedy paralelu medzi očakávanými
hospodárskymi výsledky obchodnej smluvy s Maďarskom
a medzi obchodnými styky naviazanými po prípade
so Sovietskou uniou, vtedy stačí poukázať
len na to, že Maďarsko má len 10 milionov obyvateľov,
kdežto Sovietská unia 150 milionov. Keby sme na nič
iného nehľadeli - už tento samotný fakt
činí jasným každému, že
obchodné styky so Sovietskou uniou, ktorých predpokladom
je uznanie Sovietskej unie, zaistily by hospodárskemu životu
Československa neprirovnateľne väčšie
výsledky, ako obchodná smluva s Maďarskom,
o ktorej práve pojednáváme. (Výkřiky
posl. Majora.) O tom dobre vie i dnešná reakcionárska
vláda, ktorá ani v zahraničných stykoch
neriadi sa hospodárskymi záujmy Československa,
ale len tým, aby do nekonečna zaistené boly
surové záujmy triedné, vykorisťovanie
a útlak.
S tohoto hľadiska neuvažuje tedy hospodárske
výhody, ktoré by plynuly zo stykov týchto
dvoch štátov, ale činí predmetom úvahy
systém stávajúci v Maďarsku a Sovietskej
unii.
Kontrarevolúcia v Maďarsku utvrdila svoju nadvládu
vraždením a žalárovaním proletárov
a ešte i dnes je najbezúzdnejší a najbarbarskejší
teror a prenasledovanie údelom proletárov. Len protesty
medzinárodného proletariátu zachránily
v tomto štáte obetavých revolučných
vodcov maďarského proletariátu Mateja Rákosiho
a Zoltána Szántóva pred šibenicou. Preto
musia dlhé roky trpieť v žalári, lebo
chceli triednym bojom rozbiť otrocké okovy maďarského
robotníctva, trpiaceho pod ukrutným útlakom
a biedou.
Vláda Bethlenova pripravuje v Maďarsku reštauráciu
Habsburgov. Tomuto účelu slúžila tiež
vládna väčšina, vytvorená s najdivokejším
terorom v posledných voľbách, a tiež reštaurácia
vyššej snemovne aristokratickej čvargy.
Táto situácia ohrožuje tiež územnú
celistvosť Československa a predsa československá
buržoázia pokladá za nebezpečnejší
systém Sovietskej unie, kde proletariát po zvrhnutí
nadvlády buržoázie stvoril voľný
a demokratický štát pracovníkov, ktorý
slúži v každej svojej inštitúcii
blahu pracovníkov.
Všetko to neuvádzam a nestavím proti sebe preto,
ako keby som sa divil a pozastavoval nad týmto stanoviskom
reakčnej buržoázie; naopak toto stanovisko
shľadávam cele prirodzeným a samo sebou rozumiteľným.
Systémom zavládnuvším v Sovietskej unii
vybuduje sa socializmus; tento systém je vzorom pre medzinárodný
proletariát. (Předsednictví se ujal předseda
Malypetr.) Systém panujúci v Maďarsku je
reakčným, je systémom a vzorom fašistickej
buržoázie. Dnešná reakčná
vláda československá približuje sa k
tomuto vzoru plnou parou: tie reakčné zákony,
ktoré teraz jedon za druhým odhlasujú v tomto
parlamente a prenasledovanie robotníkov a obzvlášte
strany komunistickej, najlepšie to dotvrdzujú.
Na tejto ceste môže československú buržoáziu
zastaviť len jednotná bojovná fronta československého
proletariátu a túto frontu vytvorí strana
komunistická prez všetky prekážky, porazí
vo spojeneckom boji spolu so svojími proletárskymi
bratmi v Maďarsku kontrarevolucionársku buržoáziu
v obidvoch štátoch, stvorí tie pravé
spojky československé a maďarské soviety.
(Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Ke slovu není
již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.
Dávám slovo k doslovu prvému zpravodaji,
p. posl. dr Uhlířovi.