Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

To se neosvědčilo a musili jsme si říci, že to, co jsme připravili, nedovedeme provésti, poněvadž nedostavilo se, co jsme očekávali na Slovensku od žup, totiž že se župami přiblíží Slováci k státnímu celku, k Československu. A třebaže byl kol. Dérer, já si to velice cením, celou svou duší pro jednotu státu, pro Československo, nemůže upříti, že veliká většina obyvatelstva byla všecko, jen ne státního smýšlení. Tak daleko jsme došli, a proto bylo nutno obrátiti.

Separatismu slovenského se nebojím, třeba bych nemluvil idylické řeči o věrnosti a o bratrství, a sice proto, že věci posuzuji podle jich přirozenosti a podle možného jich rozvoje.

Věřím především ve stát a jsem přesvědčen, že stát má dosti síly a prostředků, aby se ubránil každému separatismu. K tomu je potřeba jen jednoho, u nás i na Slovensku, aby stát každému ukázal, že je silný a sebevědomý, a že chce a proto také dovede uhájiti své jednoty. Myslím, že to mohu říci klidně, beze strachu a bázně, ale také to docela otevřeně říkám svým kolegům slovenským. Žádného strachu nemám, budeme-li chtíti zachovati jednotu státu. Sílu k tomu máme a dovedeme jí užíti.

Ale jednota státu nedá se držeti jen silou, nedá se držeti četníky, nedá se držeti vojskem, jednota státu musí růsti z vnitřku, a o tu vnitřní jednotu mi jde. (Potlesk.)

A tu zase nechci mluviti frásemi a obecnými pravdami. Říkám a tvrdím jen jedno: Pro snahy o osamostatnění je stále horší evropská situace a pro mne jako naprosto reálného politika jest zahraniční situace evropská naprosto rozhodující také pro vnitřní procesy v našem státě. Čím více roste síla a význam Maďarů, tím je myšlenka na slovenskou samostatnost nerozumnější a šílenější a není nejmenší pochybnosti, že Maďaři sílí a se konsolidují. Maďaři si už zase hrají na ochranu konservatismu, na ochranu Evropy proti bolševismu a je docela přirozeno, že nacházejí porozumění u velmi silných států, u Anglie a Italie. V tom s nimi konkurovati ovšem nemůžeme. Proto říkám, že ten, kdo na Slovensku je opravdovým patriotem, kdo se cítí Slovákem duší, tělem, kdo chce zachování slovenského národa i řekl bych té osobitosti, o které se mluví a které si velmi vážím, poněvadž nic tak nenávidím, jako moderní uniformitu mezi národy, ten musí stále a stále více a více cítiti nutnost československé jednoty, nutnost síly a moci jednotného československého státu (Potlesk.) ne proto, že by se více zamilovával do Čechů - o tom nechci vůbec mluviti - nýbrž že bude cítiti, že jedině Československá republika mu zaručuje svobodu a samostatnost. A proč? Řeknu docela otevřeně, že, i kdyby se stalo hrozné neštěstí, že by se dnes obrátila evropská situace tak, že by Maďaři dostali Slovensko, byla by jejich situace těžší, nemohli by tak odnárodňovati Slováky, jak tomu bývalo dříve. Zaplať pánbůh, těch 10 let svobody československé slovenskému národu už prospělo do té míry, aby se cítil národem a nedal se tak lehko zmaďarisovat jako dříve, ale přece jen říkám, že při politice maďarské by Slováci naposledy neobstáli a Maďaři by to vyhráli.

Je-li toto strašným mementem před očima každého upřímného Slováka, je to také mementem před očima nás, kteří máme Slováky z duše rádi, kteří víme, že musíme býti jednotní, abychom byli silní a odolali všem nátlakům a nástrahám svých nepřátel. (Potlesk.)

Já se slovenského patriotismu nebojím. Chápu, že kol. Juriga s takovým nadšením a radostí mluví o tom, že jsme udělali slovenskou krajinu. Ano, my jsme ji udělali, a to vědomě a rádi, poněvadž víme, že se bez slovenského patriotismu neobejdeme v československém státě, a poněvadž jsme přesvědčeni, že, ať páni chtějí nebo nechtějí, a ať kol. Juriga mluví z lásky k Slovensku různé fantasie, z toho slovenského patriotismu musí nutně vyrůsti československý patriotismus a slovanské vědomí a cítění. To je mé hluboké přesvědčení. (Potlesk.) Proto se ho nebojím, jen nedělejme chyby a nepodporujme uměle slovenský separatismus. Ten bychom však uměle podporovali, kdybychom hospodářsky nestáli na výši politických nutností a kdybychom myslili, že politika ke Slovensku dovoluje brániti tomu, aby Slovensko zesílilo. Kol. dr Dérer se velmi mýlí, myslí-li, že je naším úmyslem tu slovenskou krajinu ekonomicky utiskovati. To nám ani nenapadne. Všichni máme zájem na hospodářském posílení Slovenska, nejen státní, nýbrž i vlastní hospodářský, a ten zájem má s námi německý průmysl a německé selské hospodářství právě tak, jako naše. (Posl. Šafranko: A přece je nejméně jedna polovina robotníctva propuštěna z práce od té doby, co vládnete!) Počkejte, já na to přijdu. (Posl. inž. Kallina [německy]: Pane kolego Kramáři, kdy přijdete k druhým národům v tomto státě? Což jsou zde jen Češi a Slováci?)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Zpravodaj posl. dr Kramář (pokračuje): Konstatuji, že my všichni, Němci i Češi, máme interes na tom, aby Slovensko hospodářsky sílilo, poněvadž pro náš průmysl nemůže býti lepšího odběratele, než hospodářsky silné obyvatelstvo na Slovensku. Je tedy docela zbytečné, abyste se z nějakého německého nacionálního fanatismu vylučovali z hospodářské jednoty celého státu. (Posl. inž. Kallina [německy]: Nemluvte, pane kolego, o nacionálním fanatismu. Právě tak, jako vy se zastáváte češství, zastáváme se i my němectví.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Zpravodaj posl. dr Kramář (pokračuje): Nemohu za to, že tu pan kolega nebyl. Pokud vím, mluvil jsem o Němcích. (Výkřiky posl. inž. Kalliny.) Proti křiku jsem bezbranný. Konstatuji znovu, že jsem o Němcích již mluvil a že jsem snad o nich nemluvil právě špatně. Rozumí se samo sebou, že jsem se nemohl postaviti na stanovisko jako dr Czech, abych byl proti státu. (Výkřiky.)

Naším interesem je Slovensko hospodářsky připoutati k ostatním historickým zemím. Jen nejhloupější politika může pracovati k tomu, aby se musily zavírati průmyslové závody na Slovensku. Je velmi špatnou politikou státní neudělati konečně tarifové vyrovnání, je špatnou politikou státu neudělati příčné železnice, abychom konečně stát vyzbrojili hospodářsky tak, jak toho potřebuje, a nepracovati vší silou, i tarifární politikou, aby se Dunaj stal naší hlavní dopravní tepnou na blízký Východ. (Výkřiky posl. Kreibicha.)

Tvrdím, že všemi takovými prostředky, které brání zintensifikování hospodářství na Slovensku, nejbezpečněji pracujeme pro slovenský separatismus. Jsem přesvědčen, že nejlepší státní konsolidační politika na Slovensku je podporování hospodářského života na Slovensku, proplétání, řekl bych, hospodářského života historických zemí a Slovenska, tvoření naprosté hospodářské solidarity. Takovým způsobem jedině můžeme pracovati pro vnitřní sjednocení, nejpevnější to sjednocení této republiky.

Osobní otázky, které jsou často docela přirozeně otázkami chleba, které tam tak nebezpečně vyrostly, budou zmírněny jmenovacím právem místodržitelů a jednotlivých šéfů odborů a my se dostaneme z atmosféry nenávisti, zloby, zlosti a žárlivosti konečně i k tomu, abychom znali své povinnosti k Slovensku, ale Slováci také k nám a k státu. Toho je potřebí a k tomu musíme pracovati a tomu slouží naše předloha. Proto ta jistá samostatnost, kterou Slovákům dáváme v zemských zastupitelstvech. Já se jí nebojím, poněvadž vím, že síla věcí a poměrů životních, které se týkají Slováků, zvláště ohled na zachování národnosti a rozkvět jejich hospodářství povede je jedině k tomu, aby pracovali s námi společně pro sjednocení hospodářského života a pro to, abychom co nejdříve možno dostali Slovensko na ten stupeň intensivního hospodářství a výši, na které musíme Slovensko míti, (Výkřiky.) má-li náš hospodářský život také v historických zemích býti zdravým a silným.

To je náš program a v tomto programu, myslím, že je budoucnost a budoucnost konsolidace... (Výkřiky posl. Kreibicha.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid. (Posl. Kreibich: Kdo je za to odpovědný? Český kapitál je za to odpovědný, že tam byl zničen průmysl!)

Zpravodaj posl. dr Kramář (pokračuje): Je-li český kapitál tím vinen, pak musím říci, že musí býti stát trochu dálnovidnější než český kapitál a že musí stát udělati svou povinnost, i když to česko-německému kapitálu není příjemné.

Tedy já končím tím, že jsem pevně přesvědčen, že zajištění budoucnosti tohoto státu a nejlepší obrana proti každému separatismu na Slovensku je v tom, když budeme pevně státi na stanovisku, že v ničem nedovolíme, aby tato vnitřní jednota státu byla narušována, a na druhé straně, když budeme dělati rozumnou a moudrou politiku vůči Slovákům, aby Slováci byli vnitřně připoutáváni k Československé republice, (Potlesk.) když budeme dělati politiku, která, jak pravím, nebude spoléhati jenom na vojáky a jenom na četníky, (Stálé výkřiky komunistických poslanců.) nýbrž, která bude působiti k tomu, že každým dnem více a více každý opravdu uvědomělý Slovák, Slovák patriota, bude poznávati, že nejlepší záštita jeho národnosti, jeho budoucnosti a osobitosti je v silném, vnitřně jednotném československém státě. (Potlesk.)

To je naše politika, to bych chtěl, abychom si napsali za heslo pro nové zřízení, které vám navrhujeme; a já věřím, jestliže budeme na výši situace, že tím, co děláme, neškodíme republice, neškodíme národům, které zde žijí, ať je to národ německý, slovenský nebo jakýkoli jiný (Odpor komunistických poslanců.), nýbrž, že prospíváme všem a že pracujeme pro lepší, skvělejší budoucnost našeho státu. (Potlesk.)

Navrhuji, aby obě osnovy ve znění zpráv výborových byly vzaty za podklad rozpravy podrobné. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Podle §u 53 jedn. řádu hlasuje se po skončené rozpravě povšechné, má-li osnova, a je-li několik osnov, která z nich má býti základem rozpravy podrobné, když se předem bylo hlasovalo snad o návrhu na přechod k pořadu.

Nejprve tedy rozhodneme o návrzích na přechod k pořadu.

Návrhy na přechod k pořadu přes projednávané osnovy podali pp. posl. Remeš a soudr., posl. Haken a soudr., posl. dr Czech a posl. Zeminová a druzi.

Dám o těchto souhlasných návrzích hlasovati najednou, a prosím paní a pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)

Pp. posl. Remeš a soudr., dr Czech a soudr., a posl. Zeminová a druzi podali návrhy podle §u 58 jedn. řádu, podepsané 50 poslanci, abych při hlasování o návrzích na přechod k pořadu dal sečísti hlasy.

Žádám tudíž pp. zapisovatele, aby se ujali sčítání hlasů spolu s p. tajemníkem sněmovny a jeho zástupci, a to: p. posl. Ježek v 1. a 2. úseku, p. posl. Bečko ve 3. a 4. úseku a p. posl. Rýpar v 5. a 6. úseku a na presidiální tribuně.

Sněmovna je schopna se usnášeti.

Kdo tedy souhlasí se shodnými návrhy posl. Remeše a soudr., posl. Hakena a soudr., posl. dr Czecha a posl. Zeminové a druhů, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

Podle sděleného výsledku sčítání hlasů vyslovilo se pro návrhy na přechod 100 hlasů, proti nim 129 hlasů.

Většina vyslovila se tedy proti přechodu k pořadu a návrhy ty jsou zamítnuty.

Dále jsou zde návrhy posl. Štětky a soudr. a posl. Hackenberga na vrácení zpráv o obou osnovách ústavně-právnímu výboru a eventuální návrh posl. Zeminové rovněž na vrácení výboru ústavně-právnímu se zřetelem na § 3 zákona č. 286 z r. 1924.

Kdo souhlasí s těmito návrhy posl. Zeminové a druhů, posl. Štětky a soudr. a posl. Hackenberga, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. I tyto návrhy jsou zamítnuty.

Dále jest zde návrh posl. Hackenberga, aby osnovy byly přikázány výboru rozpočtovému k projednání finančních ustanovení.

Kdo souhlasí s tímto návrhem p. posl. Hackenberga, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh jest zamítnut.

Pan zpravodaj navrhl, aby osnovy zpráv výborových byly též základem rozpravy podrobné.

Kdo souhlasí, aby osnovy zpráv výborových byly vzaty za základ podrobné rozpravy, jak to navrhl p. zpravodaj, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh jest přijat.

Přistoupíme tudíž k rozpravě podrobné na podkladě zpráv výborových, která bude jednotná.

Přihlášeni jsou dosud řečníci: na straně "proti" pp. posl. Pik, Matzner, Heeger, Bergmann, Mondok, Karpíšková, Svoboda, Johanis; na straně "pro" pp. posl. Ostrý a dr Halla.

Zpravodaj posl. dr Kramář vzdal se úvodního slova.

Dávám slovo prvnímu řečníku na straně "proti" p. posl. Pikovi. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.)

Posl. Pik: Slavná sněmovno! Když před týdnem zahájen byl v Paříži mezinárodní kongres pro vědy správní, ujal se pozdravu za republiku Francouzskou ministr vnitra Marin, který velmi vřelými slovy ocenil význam autonomie obecní pro Francii a stejně vřelými slovy ocenil význam obecní autonomie v době poválečné. Ministr vnitra ve Francii výslovně prohlásil, že v době války v obsazeném území francouzském přestala fungovati správa státní, avšak na místo této správy státní nastoupila správa komun, která zachovala život veřejný a správní v zabraném území a která na místo správy státní representovala život národa. To znamená podle slov francouzského ministra vnitra, že autonomie nejen v dobách mimořádných, ale i v dobách normálních má svůj nesmírný význam, že zejména bez autonomie obecní není možný ani život správní, ani život hospodářský, sociální a kulturní, neboť autonomie obecní převzala za stát četné funkce, které se zdarem zejména na půdě Francie, jak ministr to potvrdil, vykonala. Tento názor francouzského ministra vnitra možno aplikovati také na poměry v naší republice. Míníme, že stejné vysvědčení platí pro autonomii obecní v naší republice, platí stejné pro autonomní okresy, neboť obě tyto složky autonomní jak v minulosti, tak obzvláště v době poválečné, vykonaly nesmírný úkol pro lid a pro stát. My však pozorujeme, že u nás v republice není těchto vřelých slov, není tohoto uznání, ale naopak v republice dnešní koalice chystá útok na základy a pravomoc nejen obecní, ale i okresní autonomie.

Pan zpravodaj dr Kramář a pan dr Viškovský popírali ve svých řečech reakční ráz předlohy a namítali, že neběží o reakční cíle, nýbrž že spíše tato osnova znamená pokrok. Chceme-li posouditi, do jaké míry tato osnova je naší autonomii škodlivou, je nutno, abychom položili otázku, co vlastně autonomie je, a abychom mohli potom poznati, jak nesprávný, křivý byl výklad těchto pánů o podstatě projednávané osnovy.

Víme-li, že autonomie znamená svézákonnost, řízení věcí vlastním rozumem a vlastním svědomím, je-li tedy v oboru správy jakousi samostatností, pak dnešní dílo česko-německé buržoasní koalice je toho všeho pravým opakem. V pravé demokracii jsou věci správní, tedy i komunální vyhrazeny správám voleným, které ustanovují odborné síly k vedení administrativy a k vykonávání své vůle. Podle rozsahu pravomoci v každém státě poznáváme podstatu státu samého, víme, že ve státě absolutistickém nebylo nikdy svobody autonomní a nebylo žádné občanské pravomoci. V demokratických státech a zejména nyní ve všech státech, které přijaly demokracii, pokládá se autonomie a její pravomoc za měřítko výše politiky a kultury a za měřítko demokratické.

Projednávaný zákon značí, že u nás věci obracejí se v oboru správy k absolucii, že u nás opouští se linie demokratická a že celá koncepce dnešní koalice znamená systematické porušování práv demokratických a jmenovitě soustavné porušování pravomoci naší autonomie. (Výborně!)

Funkce státu a zejména funkce státu demokratického v oboru samosprávy nemá a nesmí býti poručnickou, ona nemá zasahovati do pravomoci občanstva a samostatností obcí a vždy omezuje se jen na kompetenci dohlédací. To byla také zásada, která byla vtělena do obecního zřízení našeho. Je to zásada obvyklá v každém demokratickém státě. Vidíme však naopak, že v absolutistických státech vždy státní správa usurpovala si právo poručnictví a systematicky zasahovala do pravomoci občanstva, tuto pravomoc omezovala a snažila se udržeti svoji nadvládu a absolutní moc ve věcech správních. U nás můžeme říci, že dohlédací právo státních úřadů a kontrola, zejména i kontrola po stránce finanční, je dosti zabezpečena dosavadním zákonodárstvím a to tak, že nikdy před tím, zejména ne v dobách privilegovaného stavu v autonomii nebylo takové přísné kontroly, jako ji má vyhraženu stát a autonomní dohlédací úřady v naší republice.

Je třeba také zjistiti, kdy vznikly zejména v oblastech zemí českých zásady, které jsou podkladem pro vybudování svobodné autonomie. Zásady o samostatnosti obcí a pravomoci občanstva po březnové revoluci, na níž participoval český národ měrou velikou, byly vtěleny v prozatímní obecní zřízení r. 1849, tedy důkaz, že principy svobodné autonomie a pravomoci občanstva ve správě zrodily se v dobách probuzení národů, zrodily se v revoluci, zrodily se v touze národů, aby národové sami spravovali si své věci, zejména ony bezprostřední věci, které se dotýkají území, které obyvatelstvo jakožto celek obývá. Také kroměřížský říšský sněm vyslovil zásady, které jsou ve shodě s oněmi ideami, jež propagovala v ohledu samosprávy březnová revoluce, víme, že to byli čeští lidé, kteří na sněmu kroměřížském našli vřelá slova na ochranu svobody nejen národa, nýbrž i autonomie, a víme dále, že kroměřížský sněm vyslovil nejhlavnější zásady pro svobodu autonomie, které až dosud, můžeme říci, u nás zůstaly platny pro praksi ve správě autonomní a pro celý život naší samosprávy. Kroměřížský sněm vytýčil nejprve zásadu, že ve všech sborech samosprávných, v celé samosprávě mají rozhodovati pouze zástupcové, vyšlí ze svobodné volby občanstva. To bylo v letech po revoluci březnové, v době, kdy jistě i idea demokracie a osvícené myšlenky liberalismu byly dosud v počátcích a myšlenka demokracie nebyla nesena ještě masami. Ale přes to již tenkráte jak naši lidé čeští, tak i zástupcové ostatních národů velmi vervně vyslovili ideu této hlavní svobody, tohoto hlavního principu svobodné volby zástupců do autonomie. Kroměřížský sněm vyslovil princip veřejného jednání ve správě a v autonomii. Kromě toho vyslovil základní idee, že autonomie má pracovati ku blahu občanstva, že má míti péči nejen o toto blaho, nýbrž i o bezpečnost občanů a že má v mezích zákona jednati tak, aby podporovala rozvoj a pokrok onoho občanstva, žijícího v území, jíž autonomie spravuje.

Pozorujeme pak, že po revoluční době v letech šedesátých, tedy v době reakce, nastal v Rakousku zvrat nejen v názorech, nýbrž i v praxi proti autonomii. To dosvědčuje, že vždycky, kdykoliv reakce dostala se ke slovu a k moci, nejprve potlačovala a snižovala pravomoc občanů. Stalo se tak po reakci v Rakousku v letech šedesátých a teprve později, a to podle zákona z 5. března 1862, rozšířena byla pravomoc a působnost obcí a tato působnost také podle zákona rozdělena na působnost vlastní a na působnost přenesenou. V působnosti vlastní podle obecního zřízení obec podléhá pravomoci nadřízených úřadů samosprávných. To byl princip velmi důležitý, který byl vložen do obecního zřízení a který je pro nás poučným proto, že dnes tento princip vymýtá projednávaná osnova z oboru samosprávy, poněvadž nadřízené úřady I. instance, jak to dosud bylo, nebudou instancí a nadřízeným úřadem autonomním, nýbrž úřadem postátněným. Dnes se na místo těchto autonomních úřadů staví postátněné okresy a pravomoc jejich snižuje se na minimum, na výkon poradního práva, kdežto výkonná moc svěřuje se výhradně byrokracii státní, která bude ovládati postátněné okresy.

V přenesené působnosti svěřil stát povinnost oněch funkcí, které obce musely za stát jako bezprostřední činitel vykonávat. Tím stát uznal, že zejména obec jako důležitá složka správní je nesmírně významná i pro výkon úkolů, které sice přísluší do působnosti státu, ale které stát sám bezprostředně nemohl vykonávat.

Později pozorujeme, že zákonem z r. 1864 ustavují se vyšší samosprávné svazky, tedy ony svazky, které zejména na půdě našich českých zemí nesmírně se osvědčily. Vzniká okres autonomní, vzniká autonomní země, vznikají instance, které ve věcech sporných, stížnostních rozhodují, ale jen instance autonomní, nikoliv instance státní.

Obce, okresy obstarávaly správu a, jak víme, konaly ji vždycky s úspěchem v celé své oblasti. Nutno při tom zdůrazniti, když v celé řadě řečí zde pronesených bylo tvrzeno, že je potřebí ochrany zákonitosti, že nad autonomií jako nejvyšším orgánem pro ochranu zákonitosti v samosprávě stál nejvyšší správní soud, korporace, která nejen po stránce formální, ale i po stránce materielní mohla korigovati nedostatky i chyby nebo nezákonitosti, pakli se někde v autonomii staly. Tedy už existence tohoto nejvyššího správního soudu vedle jiných opatření byla dostatečným korektivem ochrany zákonitosti i ochrany materielních práv občanských, pokud nebyly svěřeny rozhodování soudů civilních.

Podle těchto zákonů a podle těchto zařízení doplněných ještě po převratu u nás republikánským zákonodárstvím ve smyslu demokratickém až dosud samospráva vykonávala funkce volenými zástupci. Tento základní princip se nyní ruší a místo svobodné samosprávy zavádí se hanospráva s nejhorším druhem byrokratického absolutismu a poručnictví.

Bylo zde řečeno panem referentem dr Kramářem, že naše kritika byrokracie je prý útokem na československé úřednictvo. Touto kritikou se prý snižuje stav úřednický, odnímá se mu autorita a dále že je nespravedlivé hleděti na naši byrokracii tak, jako jsme na ni hleděli v dobách Rakouska. Naše kritika netýká se osob, nýbrž soustavy a ideologie naší byrokracie. (Zcela správně!) My víme, že jsou úředníci dobří a slušní a že jsou také úředníci nedobří, nezdvořilí a úředníci, kteří mohou i na půdě tohoto zákona (Výkřiky.) zneužívati své moci. Přiznávám, když posuzujeme úřednictvo osobně, jednotlivě, že máme celou řadu výborných odborníků a úředníků výtečných. Těch naše kritika se netýká. Naše kritika týká se onoho směru, který je pozoruhodným nejen u nás, ale v každé zemi. V dobách absolutismu byla byrokracie nejvyšším diktátorem. V dobách a zařízeních demokratických vidíme boj nejen u nás, ale ve všech státech, ať je to ve Francii, Anglii, Německu, ve všech moderních státech vidíme boj mezi byrokracií a občanstvem. Čím více se rozšiřuje demokracie, tím více usiluje byrokracie o to, aby moc demokracie byla zmenšena. Byrokracie nechce slevovati ze své absolutní moci, nýbrž naopak snaží se posíliti svou moc ve státě a velmi nelibě nese, když pravomoc ať ve státě, ať v autonomii rozšiřuje se na širší obyvatelstvo. Tedy náš boj v tomto směru nesměřuje proti úřednictvu a zaměstnanectvu státu, nýbrž proti té ideologii, proti touze po absolutní moci, diktátorské moci byrokracie a proti tomu despektu, s jakým určitá část byrokracie u nás na demokracii, parlament a samosprávu hledí.

Pan referent dr Kramář řekl při tom, že slušní lidé nemusí se báti sebe přísnějšího zákona. Řekl také, že slušný člověk nemusí se báti úřadu... (Posl. Koudelka: Ale musí mít peníze!)... Dobrá! Pan dr Kramář zajisté v době války byl také slušným člověkem. Ale v době války byl absolutismus v Rakousku přes všechna ústavní práva občanská, přes všechno osobní právo, jen na základě smyšlenek mohl se člověk dostati do kriminálu. My velmi dobře víme, že bylo p. dr Kramáři ukřivděno, když byl obviněn z buřičství a z velezrady, poněvadž on nikdy v Rakousku buřičem a velezrádcem nebyl, ale přes to, tento velmi loyální občan a veliký obhájce oportunní politiky v Rakousku přes svoji loyalitu a slušnost dostal se do kriminálu. Kdo nám ručí za to, že u nás nevyroste takováto byrokracie, která zákon bude vykládat zcela jinak, než bylo v intencích parlamentu? Kdo nám ručí za to, že se nenajde zneuživatelů tohoto zákona, kteří ze zaujatosti vůči lidu a z přemrštěné byrokratické horlivosti nebudou zákon vykládati právě v té drsnosti, jak zde do detailů velmi krásně a s hlediska právnického dokázal kol. dr Meissner? Kdo nám ručí za to, že tato byrokracie nebude zneužívati všech těch ustanovení, která zde tak jasným způsobem byla osvětlena jako škodlivá, právě vůči lidu?

Tedy vidíme, že náš boj nesměřuje proti dobrým úředníkům, spravedlivým, poctivým a pokrokovým, ale máme obavu z toho, že se vzrůstem reakce a výbojnosti dnešní majority poroste také větší odvaha těch, kteří za dřívějšího režimu nemohli tak otevřeně vystupovati vůči lidu a proti pokrokovým zařízením. Z toho máme obavu, neboť, má-li špatný byrokrat před sebou a za sebou představitele moci, která drsně zasahuje do života politického, pak zde má špatný příklad, kterého může použíti vůči lidu, proti demokracii a proti pokroku.

Na historickém vývoji jsem ukázal, že autonomie vyrostla v dobách bojů za svobodu, že bylo vždy principem autonomie, aby byla udržena a utužena pravomoc občanstva a že bylo hlavní zásadou, že svobodná obec je základem svobodného státu a základem dobré samosprávy. My jsme pozorovali již v Rakousku ostré snahy proti samosprávě. Tento boj, který prožíváme dnes, není novinkou. Víme, že zejména r. 1904 ministerský předseda dr Körber chystal tutéž popravu pravomoci samosprávní, jak ji připravují svojí osnovou dnešní koalované strany. Je to drsné slovo poprava, ale de facto pozorujeme-li vývoj, podstatu autonomie a podstatu této osnovy, nemůžeme přijíti k žádnému jinému závěru, než že tato osnova je skutečnou popravou občanské pravomoci v samosprávě. Myslím, že právě někteří z těch byrokratů, o nichž jsem mluvil, že mají stinnou stránku, zapomněli ve své aktovce, když se ubírali do služeb naší republiky, ještě tu Körberovu osnovu. Neboť obě tyto osnovy podobají se sobě jako vejce vejci. Hlavní základy Körberovy studie jsou stěžejním základem celé projednávané osnovy. Ať se tomu brání pánové, jak chtějí, nepopřou, že duch Körberovy studie je duchem tohoto zákona.