Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Zpravodaj posl. dr Kramář (pokračuje): Právě jsem to chtěl říci, to je ten starý argument Lassallův. (Posl. Kreibich: Jakou částku vydáváte vy na živobytí, na mouku a na maso a jakou ten dělník, to je velký rozdíl!) Konstatuji, že je zbytečno mně dokazovati, že dvakrát dvě jsou čtyři. To všechno vím a právě jsem to chtěl říci. Není pochybnosti, že nepřímé daně se tíže nesou podle stupně důchodu, že ano? (Posl. Kreibich: Ano!) K čemu tedy ten křik?

Konstatuji, že také mezi našimi voliči je velký počet těch, kteří nepřímé daně velmi těžce cítí, a byly doby, kdy naši úředníci a zaměstnanci nesli tyto daně daleko tíže než celé kategorie dělníků, kteří se měli lépe než oni. (Výborně! Potlesk.) Ale my se na tyto věci díváme nikoli se stanoviska voličů, nýbrž se stanoviska státu. Vidíte to nejlépe při dani z cukru. Nikdy jsem se nebál mluviti pro daň z cukru, ovšem ne proto, abych ji svalil na bedra dělníka, nýbrž proto, abych mohl za tuto daň z cukru zrušiti daně, které tíží průmysl, řekněme daň uhelnou, přepravní... (Posl. Svoboda: To je národně-demokratické kredo! Různě výkřiky.) ... a to proto, abychom mohli v továrnách pracovati, aby dělníci nebyli bez práce a netrpěli nouzí a hladem. (Posl. Kreibich: Vy bez slušného zisku nepracujete!) Nevím, kdo z vás pracuje bez zisku. (Posl. Kreibich: Přiznáte, že kapitalisté pracují jen, když mají velké zisky!) Pane kolego, řeknu vám jen toto: Byla ohromná krise textilního průmyslu, žádný odbyt, zboží se vracelo a přece velká řada průmyslníků pracovala na sklad, ač nevěděla, zač prodá, jen proto, aby neuvrhli dělnictvo v nezaměstnanost. Není dobře přicházeti s takovými výčitkami.

Je to tedy docela zvláštní argument, kterého u žil kol. dr Meissner, že bychom jmenovací právo chtěli proto, abychom mohli nepřímé daně uvaliti na bedra poplatníků. My jsme to nechtěli pro nic jiného, než pro to. abychom zvýšili niveau porad o hospodářských a sociálních věcech, abychom donutili také všechny ostatní sbory, aby takovýmto způsobem jednaly, a hlavně proto, abychom dostali pro poměr státu k zemím a zemí ke státu v otázkách hospodářských a sociálních, řekl bych, hlas onoho veřejného mínění, které není zaujato přísně stranicky a které nás může vésti k zdravému poměru těch dvou sou částí našeho veřejného života, které se musejí doplňovati a které nemají býti ve stálém latentním konfliktu. To byl důvod také pro to, proč jsme my chtěli, aby v těchto sborech byli odborníci.

Pan kol. Meissner nám vyčítal, že jsme odborníků nevyslechli, kdy jsme měli. On mně odpustí, že je to docela neoprávněné, poněvadž zrovna on měl veliký úspěch v ústavněprávním výboru, neboť - já se ještě o tom zmíním - jsme se usnesli, že nařízení, které má býti vydáno o civilním řízení správním, má býti předloženo nejen nejvyššímu správnímu soudu, nýbrž také anketě odborníků právnických, tedy vše, co on chtěl; ale když odborníci mluví tak, jako jeho advokát, kterého nám citoval, třebaže byl z našich řad, tak musím říci, že člověk dostává trochu nedůvěru k odborníkům. Když mluví neodborník demagogicky, tak se to snese, ale když mluví demagogicky odborník, pak je to hřích na veřejném mínění, které je úplně desorientováno, poněvadž myslí, že odborník mluví vždy podle svého nejlepšího svědomí. (Posl. dr Meissner: Pane doktore, zde křivdíte osobě, kterou dobře znáte, a ta jistě není demagogem!) Jistě že ne. (Posl. dr Meissner: Referent advokátní komory nebyl demagogem, je to národní demokrat!) Nemám nic proti tomu, já jsem řekl, že je z našich řad, ale až přijdu k tomu, co jste nám vytýkal, a po Vás on, ukáži, že to byla skutečně demagogie, co jste citoval. Když nám pan kol. Meissner jako odborník řekne: "Vezměte si takový příklad: 60 volených proti ostatním 60 - musilo by mezi nimi býti 20 volených a všech 40 jmenovaných! - pak v tomto případě rozhoduje jedním hlasem ten úředník, který bude hlasovati", pak, prosím, to je takový příklad, který odborník nemůže udělati, když chce mluviti věcně a seriosně. To je příklad, který je naprosto nemyslitelný a s tím nemohu argumentovati. To je to, co vytýkám, a co mne tolik mrzelo na řeči pana kol. Meissnera. Proto říkám: chci míti odborníky, ale chci, aby tito odborníci mluvili skutečně nezávisle na svých voličích a na svých stranách. Oni budou dojista vždy v duchu své strany, ku které patří, mluviti, ale budou přece moci se postaviti na vyšší stanovisko, na stanovisko státu a země, čehož tolik potřebujeme.

Pan kol. Meissner mi musí odpustiti, že mne nejméně už přesvědčí to, když řekne, že proto, poněvadž my odborníků nehledáme, vycházejí od nás zákony, které jsou posměchem odborníků, a musím se přiznati, že jsem takového flagelantství od něho ani neočekával. Všechny zákony, které jsme dělali, až na poslední dobu velice krátkou, se neobešly přece bez účastenství pana kol. Meissnera! Tedy v tomto ohledu myslím, že je docela zbytečné, aby si takovým způsobem dával tak špatné vysvědčení, poněvadž se přiznám, že já bych mu dal lepší. Myslím tedy, že je docela zbytečné, co v tomto ohledu pan kol. dr Meissner řekl. (Posl. Koudelka: Jen Meissner dělal ty zákony?) Ne, ale při všech byl. (Posl. Koudelka: Má dr Meissner napravovati všechny ty boty, které tam přijdou?) Já nebudu pořáde dělati panu dr Meissnerovi komplimenty. Já jsem to jednou řekl, že jsem měl příležitost poznati všechny jeho neobyčejné schopnosti právnické kritiky textu, který nám byl předložen, a proto jsem řekl, že je to docela zbytečné flagelantství, když tak mluví. Naše zákony v parlamentě se někdy zlepší, ale někdy také velmi zhorší, ale to bylo také za starého Rakouska, a to vždy tím, když se najednou do textu, který je vypracován jedním člověkem a je tedy jako z jedné litiny, vsunují různé návrhy, které se činí v parlamentě. (Výkřiky posl. Koudelky.) To je to, co nejvíce škodí zákonům v parlamentě usneseným, a proto, nadávalo-li se někdy na naše zákony, tedy bylo to většinou spíše nadávání na jejich trochu socialistickou jednostrannost, ale tu myslím, pan dr Meissner má zrovna nejmenší příčinu, aby si na nedostatek odbornictví stěžoval. Má-li tedy jenom tyto argumenty proti jmenování, tak musí odpustiti, že po jeho výkladu je moje svědomí úplně klidné, ba klidnější, než dříve, neboť když už kol. dr Meissner nedovede říci argumenty silnější, tak ta věc opravdu nemusí být zlá.

A nyní jen poznámku, co se týče usedlosti při volebním právu. Pan kol. dr Meissner zase tu užil argumentu, který je přímo neobyčejný, totiž že posud slyšel, že vandrování je to nejlepší, že nemá člověk seděti za pecí. To se rozumí. Ale to je argument, který přece nepatří sem, nýbrž někam jinam. Že lidé, když jsou ve věku 16, 18, 20 let, vandrují, to je pravda, to je také docela dobré. (Posl. Koudelka: Proč tedy dává stát stipendia, aby chodili za hranice?) Zde jde o všeobecné hlasovací právo a ne o ty výjimky, když stát udělí 100 stipendií. O tom zde nebudeme mluviti. Jisto však je, že v jistém věku už široká masa lidí je pokud možno usedlejší.

Pan kol. dr Meissner přišel s tím nejsilnějším argumentem, že jsem kdysi řekl, že 21 nebo 26 let - není žádný rozdíl a že není člověk rozumnější, ani když má ženu. Tak jsem si to vyhledal, kde jsem tento hřích spáchal. Skutečně jsem to řekl, bylo to správně citováno, ale bylo tam ještě něco jiného. Bylo to tehdy, když jsme navrhovali, aby hranice věku pro volební právo do senátu byla 30 let. Proto jsem říkal, že mezi 21 nebo 26 lety není rozdílu, ale také jsem řekl ještě něco jiného, že pro senát nechci vázané listiny, nýbrž individuelní volby. To pan kolega neřekl. Já jsem byl i nyní ve své důvodové zprávě velmi opatrný, že jsem nechtěl říci, že věk 24 let je důkazem voličské zralosti, nýbrž že je to jistá praesumpce - nic jiného než praesumpce - že ve věku 24 let je člověk usedlejší, má větší zkušenosti a následkem toho je také schopnější rozebírati se v kandidátech než v 21 letech. Zdali to vždy dovede nebo ne, to je jeho věcí. Nemyslím tedy, že bych si sám tolik odporoval.

Ale proti jednomu musím protestovati, co řekl pan kol. dr Meissner, totiž že rozumnější jsou ti, kteří pracují rukou, rozumnější než naše zlatá mládež. (Posl. dr Meissner: To jsem neřekl!). Konstatuji, že my "zlaté mládeže" máme velmi málo. Naše mládež má všechny vlastnosti, jen ne vlastnosti "zlaté mládeže". Řekl bych že mudruje až příliš mnoho. Ale když řekl pan dr Meissner že holka, která si sedne ve 14 letech ke stavu nebo k jiné fysické práci, má zkušenosti životní, což pak nemá zkušeností životních takový student, který se dře, duševně pracuje. Je to jen hmotná práce, která dává zkušenosti? (Výkřik posl. Koudelky.) Nemám rád, když příliš mladá mládež je zatahována do politiky, ne proto, že obyčejně bývá komunistická, že dělá radikální politiku, to je celkem lhostejno, je-li o pár hlasů více nebo méně, to v tom velikém celku nedělá nic a pan kol. Meissner má pravdu, když říká, že počtově to mnoho neznamená. Jde o něco jiného, o to, že když dáme mládeži volební právo, zavádíme ji přímo násilím do politiky. K tomu přichází výchova takovým "Kohoutkem" nebo "Mladými Proudy" a proto myslím, že to není svědomité jednání s mládeží, když ji do našeho politického boje zatahujete. Myslím, že mládeži musí býti dána možnost, aby byla trochu idealističtější, a ne, aby se musila účastniti takového hrubého způsobu politického boje, jaký je u nás. Jedná se mi o morální efekt. Nechci zde... (Posl. Kreibich: Jest volební právo jediným způsobem zasahování do politických bojů? To byste nesměl politicky organisovati tu mládež!) Musím konstatovati, když máme věkovou hranici 21 let, že musíme ji organisovati, a kdybychom ji neměli, dal bych rád mládeži volnost a svobodu, ať si mluví, jak se jí líbí. Od toho je mládeží. Nemyslete si, že snesu mládež, která chodí za starými a s velkou uctivostí jen říká, co chtějí staří. Byl jsem rebelantem, když jsem byl mlád... (Posl. Kreibich: To nebyly nejhorší časy, když mládež bojovala v Praze bez volebního práva!) Tak vidíte, že není potřebí, aby se jí dávalo volební právo. Mohla by to dělati zase a lépe než tehdy, teď chodí za stranami, tehdy však chodila za velkou národní myšlenkou, která, myslím, je přece něčím trochu vyšším.

Odpusťte, ale já skutečně na dvouhodinovou řeč p. kol. Meissnera musím odpovídati, abych ukázal na tomto živém příkladě, jakým způsobem se proti nám bojuje. Když mluví p. kolega o rozporech návrhu s ústavní listinou o čl. 6 a §u 95 ústavy o soudní moci, pak se divím, že nevidí v tom stylistickou věc. Když máme zákon o organisaci politické správy, musíme mluviti především o politických úřednících a ne o soudních úřednících. To prostě jinak nejde! Nemyslí přece p. kol. Meissner, že bychom chtěli jíti tímto zákonem nad ústavu, ta jest přece nejvyšší, ta rozhoduje! Pan kol. Meissner říká dále, že § 85 žádá vymezení kompetence ministerstev zákonem a že jsme r. 1924 udělali zákon, v němž jsme nařizovali vydání zákona o příslušnosti ministerstev. On dobře ví, že to bylo proto, ne abychom vymezili zákonem kompetenci ministerstev, což není možná - ta přece každý den se mění, mění se životem - nýbrž abychom ohraničili resorty zákonem, jak to odpovídá §u 95, abychom to nedělali tak, jako v Rakousku se to dělalo, prostým nařízením. O tom jsme mluvili dříve, když jste byli ještě v "pětce". To je smysl §u 85 ústavy a já nevím, kde má býti v návrhu rozpor s ústavou? Že výkon a moc patří jen vládě a ne policejnímu řediteli, ne hejtmanu? To říká pan kol. dr Meissner?! Je to více než podivné něco takového slyšeti z úst právníka, jakým je p. dr Meissner. Co pak je vláda nějaké abstraktum? To je organismus, který jde od nejnižšího úředníka až k nejvyšší instanci. Co pak vláda půjde na ulici a bude dávati rozkaz, že se bude jezditi na pravo, na levo? Jaké jsou to argumenty, aby právník takového významu zde něco takového řekl? Hlavní je, kdo za ten organismus odpovídá, a to je ministr, kterému se svěřuje ten resort. Jak je tedy možno mluviti o tom, že nařízení nemůže vydávati nějaký zemský president nebo okresní hejtman? Proč pak ne? Co pak to nařízení, o kterém mluví § 55, myslí jen nařízení ku provádění zákonů? Což pak nejsou jiná nařízení? Vždyť i v ústavě v §u 90 se mluví o tom, že do oboru nařizovací moci náleží zřizovati státní úřady. Je to provádění nějakého zákona? Tedy tak úzce zákon nařizovací moci nerozumí. Takovým způsobem není možno polemisovati.

Nemám rád argumenty ad hominem. Ale když někdo svěří p. kol. dr Meissnerovi proces, tak jeho koncipient nedělá to za sebe, nýbrž za něho. To je přirozené a zřejmé, že nemůže vláda dělati všechno sama, nýbrž musí míti své orgány, kterým svěřuje tuto nařizovací moc. (Posl. dr Meissner: Advokát nemá ústavně určeného práva!) O to se tu nejedná, jen o Vaši nemožně úzkou interpretaci nařizovací moci vládní. O to tu jde. Vy říkáte, že jsou strašné věci v čl. 10, ač se přece tolik vyhovělo oposici. Vždyť víte velmi dobře, že jsme s Vámi souhlasili, aby celé trestní řízení administrativní bylo upraveno zákonem. A co se týče nařízení ohledně civilního řízení, vyšli jsme přece vašemu přání vstříc, že to nařízení než bude vydáno, musí býti předloženo správnímu soudu a anketě praktických právníků a pak že musí býti předloženo oběma sněmovnám, a že jedna i druhá může je zamítnouti. Co máme dělati ještě více? Tedy proč ty neoprávněné výčitky?

A co se dalo dnes do zákona - a to všechno stojí v důvodové zprávě a sami jsme to říkali - jsou jen nejkrajnější případy, které musí býti stanoveny zákonem, a teprve nařízení samo určí konkretní případy, pro které bude platiti. Proto říkám, že je demagogické, co vy mluvíte, i váš kolega advokát. To jsou přece jen výjimečné případy, o kterých zákon mluví, ale o kterých mluviti musí, poněvadž přece jen nejsou vyloučeny. Kdybychom o tom ve výboru nebyli mluvili a kdybychom nebyli zkoumali všechno s takovou pozorností, co řekl p. kol. dr Meissnera nevyšli mu tolik vstříc, tak bych nic neřekl. Ale je potom možno takovým způsobem argumentovati?

Pak ohledně toho čl. 3 říká: Článek 3 má objektivní a subjektivní trestání. Nejsem praktický právník, vždyť vy to víte, a já se s tím netajím, že co se specielní zprávy týče, prosil jsem pány z ministerstva, aby odůvodnění podle naší rozpravy v ústavně-právním výboru formulovali. Já jsem napsal všeobecnou část, za kterou beru odpovědnost, ale detaily nemůže nikdo ode mne žádati, na to jsem neměl ani času, a proto jsem se také v této otázce obrátil na pány z ministerstva, aby mi udali nějaký konkrétní případ. A tu je neobyčejně zajímavé, že zvláštní senát, který se v jednom případě kompetenčními věcmi zabýval, kde šlo o nějakou věc z Kaplic, a ve kterém byli tři radové nejvyššího soudu a tři radové nejvyššího správního soudu za předsednictví vládou jmenovaného předsedy, se vyslovil, že jak soudy tak úřady správní jsou co do výkonu trestní pravomoci na sobě navzájem nezávislé. I tam, kde týž čin - jako v uvedeném případě - podléhá jak stíhání soudnímu, tak stíhání policejnímu, je pouze zdánlivý konflikt mezi nimi, poněvadž soudy i správní úřady posuzují čin trestný nezávisle, zpravidla podle různých hledisek. Tak málo odůvodněná je výtka kol. Meissnera. A já sám říkám, když jde o nějaké srocení lidu, což nemůže policejní správa výtržníka potrestati, ale když se na druhý den ukáže, že se dopustil trestního činu, nelze ho předati soudu? To přece ani dr Meissner nebude tvrditi! Jak je tedy možno hledati v tom nějaký konflikt mezi ústavou a námi?

Konečně říká kol. Meissner, že majoritní strany se dopustily nemravnosti, poněvadž nám imputuje, že všechno, co děláme, je vlastně namířeno na vrstvy, které on zastupuje, a ne na nás samy. Neobyčejně se mne dotklo, že p. posl. Meissner mohl něco takového říci, a to proto, že byl svědkem toho, co bylo ve výboru. Když jsme tam mluvili o tom, že má býti kombinován trest na penězích s trestem vězení, byl jsem výslovně pro tuto kombinaci. Říkal jsem, že u zbohatlíků, automobilistů atd. trest na penězích nic neplatí, poněvadž ten trest lehko zaplatí. Jde-li o lehkovážnost nebo zpupnost, je dobře, aby byl také trest vězení. Je tedy nesprávné a nehezké, říká-li kol. Meissner, že jsme trestní ustanovení dělali jen pro vrstvy hospodářsky slabší. (Výkřiky: Teorie je dobrá, ale prakse je jiná!) Já nemohu za praksi! Co se týče prakse, máte právo interpelační v parlamentě a víte velmi dobře, že se každý úředník i ministr dosti obává interpelací v parlamentě a že vám pravdu musí říci, zejména užívá-li se interpelačního práva vážně a nezneužívá-li se ho. V tom ohledu máte plnou kontrolu a nemusíte se ničeho obávati.

Prosil bych také, aby se neužívalo takových slov, že shrnujeme všecku moc nikoli na stát, nýbrž na úředníky. To je fráse, které neměl užíti zrovna p. dr Meissner. Copak ti úředníci jsou něco, na co se může všecko hoditi? Copak ti úředníci nejsou stát, nejsou nejdůležitějším, nejvážnějším orgánem státu? Což si můžete stát bez úředníků představiti, a není to vaší povinností jako demokratů, abyste všechno udělali, aby se tak mluviti nemohlo a nesmělo? (Posl. Kreibich [německy]: Poslední poddůstojník je zástupcem božím!) Odpusťte, tak daleko jsme nedošli jako Wilhelm, ale musím říci, že i ten poslední poddůstojník je představitelem státní vojenské moci, pokud má jisté disciplinární a nařizovací právo. Neodlučujme úředníky tak od státu a nedělejme z nich takové "wauwau", nevsugerujme jim, že jsou něco mimo stát, nad stát. Jsme-li v demokratickém státě, jsme povinni starati se o to, aby naše správa byla demokratickou, abychom nestavěli úřednictvo vždycky někam mimo stát. Já jsem ještě neviděl nikoho, kdo by řekl: Ten stát jsem já. (Posl. Šafranko: U nás máme četníka, který říká: Zákon a stát jsem já!) Kdyby měl člověk kontrolovati všecko, co vy říkáte, došli bychom daleko! Řekne-li někde nějaký četník něco podobného, není to ještě důkazem pro Vaše tvrzení.

Řekne-li dále kol. Meissner věčnou pravdu, nechová-li se úředník laskavě k obyvatelstvu a jen mu hrozí tresty, že budí nenávist ke státu, odpovím mu: Cožpak my chceme, aby je trestal? Cožpak jsme do toho čl. 4 nedali, jak se má chovati úředník? Cožpak chceme, aby se úředník choval - odpusťte, že to řeknu tak vulgárně - nafoukaně, velkopansky? Ani nás nenapadá. Poněvadž však víme, že lidé nejsou andělé, chceme, aby úředník nebyl bezbranný, aby si musil dáti všecko líbiti a musil trpěti každé přestupování nejprimitivnějšího příkazu mravnosti a veřejného pořádku. On musí míti trestní sankci v rukou, aby mohl hájiti autoritu státu, ovšem jen v krajním případě. Chceme, aby v úředníku obyvatelstvo vidělo především svého rádce a ochránce, ne aby před ním mělo jen strach.

A řekne-li dr Meissner, že většina je neschopna uvažovati o věci se stanoviska státního, musím co nejrozhodněji protestovati proti tomu, aby nám pan kol. Meissner vydával vysvědčení, dovedeme-li něco pochopiti čili nic. To je zbytečné vyvyšování se. Také neříkám kol. dr Meissnerovi, že při tom, co říkal, nemyslel na stanovisko státní, třeba bych musil v jistých věcech zdůrazniti, že to bylo hodně demagogické, co říkal. Nechci mu však upírati, že myslí na stát, a prosím tudíž, aby toho neupíral i nám. Myslím, že jsme ve velkých věcech ukázali, že myslíme na stát více než druzí páni. Není ovšem lehkým bráti na sebe odium, odhlasovávati všecky potřeby státní, to zná kol. dr Meissner, který to také dělal, dlouho dělal a - řeknu to upřímně - měl dělati dále... (Posl. dr Meissner: Dovolte mi poznámku: Já jsem rozlišoval a prosím, abyste i vy rozlišoval jednotlivé strany a tuto koalici. Ta výtka nesměřovala proti jednotlivým stranám, nýbrž proti celé koalici!) Odpusťte, pane kolego, ale nedovedu si představiti koalici jinou, než složenou ze stran. Nesestává ze vzduchu, nýbrž ze stran. Mohu se nejméně pouštěti do toho, abych dával jednotlivým stranám klasifikaci.

Musíme tedy rozhodně odmítnouti tvrzení, jako bychom dělali tuto reformu proti demokracii, jako bychom ji dělali za tím účelem, abychom připravili lid o volební právo nebo něco podobného nebo dělali uměle většinu.

Zdůrazňuji, že přes nejsilnější útok, který byl učiněn se strany oposice a který byl přednesen posl. dr Meissnerem, ještě s klidnějším svědomím budeme hlasovati pro tuto předlohu, než jsme to činili doposud.

Nyní mi dovolte ještě několik závěrečných slov o věci, která byla zde předmětem velikých sporů, a kde bych chtěl říci své stanovisko, resp. myslím, i stanovisko ústavně-právního výboru. Nechtěli jsme zničiti autonomii. Nebudu opakovati to, co jsem napsal a řekl i dnes, že nemůže býti v demokratickém státě antagonismu mezi mocí vládní a samosprávou. To by byl nezdravý demokratismus, a musíme jíti k tomu, aby mezi oběma byl soulad a harmonie. Proto myslím, že musejí býti stejně cennou částí jednoho velikého celku demokratické státní správy.

A tu bych si dovolil říci něco ohledně německých členů většiny. Pan kol. dr Dérer dnes říkal věci, kterým jsem se velmi podivil. Pan kol. Dérer ubezpečoval nás, že mluví jedině se stanoviska státu a pro stát. Já mu to chci věřiti, ale pak nerozumím jednomu. Když pan kol. dr Dérer říkal, že němečtí naši členové koalice se tímto zákonem staví na půdu státu, očekával bych od poslance, který tak energickým způsobem hájí stát, že řekne: "To pro mne stačí, abych pro ten zákon hlasoval." To by byl logický důsledek z jeho státnosti. Já tedy v této příčině nechci usuzovati, co zamýšlejí naši kolegové z koalice z německé strany, ale myslím, že jim každý křivdí, kdo jim vyčítá, že by touto předlohou chtěli zadávati zájmům německého národa. Z nás nikoho nenapadne, abychom dělali proti Němcům "špendlíkovou" politiku a abychom chtěli Němce utiskovati v těch právech, která jsme jim dobrovolně a, řekl bych, z demokratického stanoviska dali. Kdo říká, že tímto zákonem budou Němci poškozeni, tak myslím, nedomyslil docela konsekvence tohoto zákona. Velmi dobře chápu, že také na straně německé je velmi mnoho těch, kteří říkají: "Vy nám béřete samosprávu, vy nám béřete to jediné, co máme proti státní správě." Opakuji, co jsem napsal a stále a stále říkám: Je velikou chybou srovnávati postavení Němců a postavení naše v Rakousku. My jsme v Rakousku měli nejen okresní zastupitelstva, ale i zemské výbory. My jsme tedy měli druhou instanci a následkem toho jsme skutečně měli všechny autonomní instance v rukou proti Vídni. Já řeknu docela otevřeně, že páni na německé straně těchto instancí nemají. Oni mají jenom okresní zastupitelstva, ale nemají druhé rozhodující instance. Proto pro Němce okresní zastupitelstva nemohou znamenati to, co znamenala pro nás v Rakousku. (Posl. Kreibich: Poněvadž mají málo, tak se jim to také musí vzíti. To je vaše logika!) Ne prosím. Následkem toho, že jim nemohu tu druhou instanci dáti, že nemohu dělati zvláštní druhou instanci pro Němce nebo Maďary a že nemohu z menšiny dělati většinu a z většiny menšinu, myslím, že je potřebí k této věci přistupovati jinak.

Já myslím totiž, že tam, kde je místní státní správa v antagonismu s autonomií, s obyvatelstvem, musí to prohráti autonomie, poněvadž je státní správa silnější. O tom možno tím méně pochybovati, když tato autonomie nemá ani ochrany v II. instanci a má jen ochranu v právních věcech, kdyby státní správa jednala protizákonně, neboť správní soud, to přiznají pánové, úplně spravedlivě soudí. Proto myslím, že aktivistická politika není proti interesům německého národa, nýbrž je, aspoň s mého hlediska, jak já se na politiku dívám, velmi praktickou politikou. Není-li toho antagonismu, jsou-li němečtí autonomní členové zastupitelstva nuceni s náčelníkem okresního úřadu spolupracovati, není pochyby, že se musí na těch místech vytvořiti jistá spolupráce. A spolupráce vede k tomu, že ostří protiv se prostě mírní. To je to praktické, co je ve spolupráci státních úřadů s autonomními elementy a co musí také chtě nechtě - to není žádná filosofie, to je prostě život - vésti ke sblížení obou těch elementů. To platí ovšem tím více tam, kde zástupci těchto autonomních elementů jsou účastni na parlamentní vládě. Kdo arciť chce v boji proti daným poměrům hledati raison d´etre všeho politického konání a raison d´etre politiky své strany, tomu to nemůže býti příjemné, to je samozřejmé. Ale kdo se jednou postaví na stanovisko daných poměrů a kdo za daných poměrů chce pro svůj národ udělati co nejvíce, může klidně říci, aspoň podle mých zkušeností, které mám z politiky - a byl jsem v ní déle než všichni vy dohromady, poněvadž jsem nejstarším členem parlamentu, vždyť jsem poslancem 37 let - že ta praktická politika je daleko lepší. Kdybych byl býval věděl, že dojde k světové válce a že budeme svobodni, byl bych té oposice ve Vídni dělal ještě daleko méně, a sice proto, že jsem v oposici neposloužil svému národu tolik jako když jsem mohl pro ten národ získávati tolik a tolik výhod za to, že jsem dával vládě své hlasy. Tedy jsou mé zkušenosti z aktivistické politiky.

Vy, kteří stojíte na stanovisku principielního nepřátelství proti státu, kteří jste se nesmířili se státem, můžete v tom nacházeti velikou chybu, kterou dělají vaši krajané. Ale pro ty, kteří se postavili na půdu státu, pro ty, aspoň podle mého soukromého mínění, je to skutečně politika, která spíše pomáhá, než politika negace, na které vy stojíte. (Různé výkřiky. - Posl. de Witte [německy]: Vy již nejste šovinistou?) Račte odpustiti, já jsem nikdy šovinistou nebyl, to mně ani nenapadlo. (Různě výkřiky. - Výkřiky posl. dr Koberga a posl. dr Petersilky.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid. Prosím pana řečníka, aby pokračoval.

Zpravodaj posl. dr Kramář (pokračuje): Ještě několik slov bych řekl ohledně Slezska, poněvadž kol. dr Dérer mluvil také o výjimkách, které děláme pro Slezsko. Abyste věděli zase jasné stanovisko naše k tomu, řeknu toto: Zejména já, který jsem prodělal skutečně přímo fysické bolesti v celém boji o Těšín r. 1919 v Paříži, věřte, že bych si nikdy nedovolil sáhnouti na historickou individualitu Slezska. Proto jsem podporoval všecko, co vedlo k tomu, aby tato individualita Slezska zůstala v zákoně nedotčena. A ona je nedotknuta. I když jsou to jen vnější věci - říkáme Morava a Slezsko - (Výkřiky.) když ve znaku země Moravsko-slezské bude znak země moravské i slezské, jsou to věci, které dnes snad nezdají se tak vážnými, ale ten, kdo prodělal těžký boj o Těšín v Paříži, ví, co znamenají takové, jak vy to nazýváte, maličkosti. My jsme to udělati museli a ochotně udělali pro slezské obyvatelstvo všech národností, neboť naši stojí zrovna na slezském stanovisku jako Němci, a že nechceme Slezsko úplně anulovati, toho důkazem je ustanovení o slezských komisích. Ale řeknu vám, proč jsme musili spojiti Moravu se Slezskem, a tu se dotknu toho, co dnes p. kol. dr Dérer mluvil. Řekl, že nejsme sociální ohledně zemí - tak sociálními jako župy jsme - že celému Slovensku neuděláme tolik, abychom je pozvedli na stupeň takový, jako jsou Čechy. Myslím, že bychom to daleko méně mohli udělati župami. Župy musely zůstati župami, ve vnitřním svém složení nebyly sociální, ve státu dokonce ne. Jestliže jsme spojili Moravu a Slezsko, bylo to proto, poněvadž si představujeme, že v budoucím ústrojí, kdy děláme zemská zastupitelstva, bude úkol zemí a autonomních sborů daleko větší než nyní. Stát převezme spoluzodpovědnost za to, co dělají autonomní sbory, poněvadž bude to jedna kolej. Následkem toho se musí na všechno, co bude dělati autonomie, dívati jinak. My jsme se v tom ohledu sešli s panem kol. Englišem, stojíme na stanovisku, že se finanční otázky zemí pro budoucnost musí řešiti jinak než příděly, přirážkami atd., že to musí býti zvláštní finanční systém, ale tento finanční systém musí býti založen na širší basi, a ta se nenajde v malých zemích. Máme-li Podkarpatskou Rus, je to proto, že jsme vázáni smlouvou (Posl. dr Koberg [německy]: Co se dá provésti tam, musí i zde jíti, ale chybí dobrá vůle!) Ale já pravím, že tam jsme vázáni smlouvou. Zde ne, zde jsme to museli udělati, abychom zavedli jistou rovnováhu mezi zeměmi. Zde budou dvě země, Moravsko-slezská a Slovenská, které budou vyvažovati úplně českou zem, a jsou to veliké celky hospodářské, ve kterých se může prováděti samostatná zemská finanční politika. Pro mne nebylo jiných argumentů než tento, (Výkřiky posl. dr Koberga, dr Schollicha a Horpynky.) ten je pro mne velmi vážný, poněvadž se dívám na budoucnost tohoto zákona docela jinak než vy, a myslím, že budeme moci dělati daleko větší věci, než si představujeme, budeme-li na výši situace. Podkarpatské Rusi jsme to nemohli dát, poněvadž poměry nejsou ještě tak daleko. Dáváme tam provisorium, jako provisorium jsme to označili a ani v nejmenším se nedotýkáme konečného práva Podkarpatské Rusi, co dáváme v ústavě.

Nyní dovolte, abych řekl konečné slovo o Slovensku. Nebudu se míchati do sporu, který zde byl mezi kol. dr Dérerem a Hrušovským a mezi pány kolegy z ľudové strany. Dovolte mi však, abych se na otázku slovenskou díval ne se stanoviska Slováků, nýbrž se stanoviska opravdového Čechoslováka, totiž se stanoviska člověka, který nemá jiného ohledu než prospěch státu a blaho všech, kteří v tomto státě jsou. Jaká bude budoucnost? My opravdu děláme unifikaci, děláme vnitřní jednotu správy, kterou bychom nebyli mohli dělati, kdybychom zůstali při župách. Nebudu víc o tom mluviti. Tuto vnitřní konsolidaci jsme měli a museli míti, ale ovšem tato konsolidace je u nás daleko těžší než všude jinde, poněvadž jsme spojili historické země se Slovenskem, země s velmi hlubokou kulturou, s intensivní kulturou, se zemí, která byla přímo zločinně Maďary držána v nekulturnosti a v hospodářské, řekl bych, neintensitě. To bylo velmi těžké a proto nedělám výčitek těm, kteří po mém soudu v ustavení žup neudělali krok, který bych býval mohl schvalovati. Je přirozeno, že jsme tápali po převratě, my jsme věřili v nekonečné možnosti finanční bohatých českých zemí, které držely celé Rakousko, věřili jsme také v možnost ostré centralisace, kterou znamená župní zákon, a otázky osobní nám v době amerikanismu nedělaly velkých starostí.