Slávna snemovňa! My považujeme však túto
politiku Švehlovu za pochybenú, za omylnú,
za osudnú. Švehla kladie výhodu česko-nemeckého
občianskeho vyrovnania, ktorá so štátneho
hľadiska iste je výhodou, nad to nebezpečie,
ktoré hrozí z tejto osnovy československým
rozkolom. On považuje vyrovnanie česko-nemecké
za nejakú reálnu skutočnosť, ktorá
je tu už dnes, kdežto rozkol československý
nie je tu ešte, ten môže prísť len
v budúcej dobe a preto myslí, že treba získať
pre štát túto výhodu, ktorá vo
vyrovnaní českého a nemeckého občianskeho
živla fakticky je už existentná a treba ju získať
i vtedy, keď sa to zaplatiť musí tým prípadným,
možným, ale nie istým nebezpečím
československého rozkolu v budúcnosti.
Slávna snemovňa, i jeden i druhý predpoklad
tejto politiky je mylný. Toto vyrovnanie je vyrovnaním,
ale len medzi českým a nemeckým meštiactvom,
len medzi českou a nemeckou buržoáziou, ale
nie je to vyrovnanie medzi českým a nemeckým
ľudom, to je vyrovnanie proti českému a proti
nemeckému ľudu. (Velmi správně! Potlesk
poslanců čsl. strany soc. demokratické.)
A preto, že je to vyrovnanie tak krehké, nesie
už v sebe zárodok svojho úpadku. A mýli
sa pán min. predseda Švehla, ak myslí,
že vyrovnanie so slovenskou buržoáziou (Výkřik:
To jste vy!) je už vyriešením otázky
československej. Ráčte mi dovoliť, aby
som o tejto veci pohovoril. Je nesporné, že v dnešnej
vláde a vládnom systéme účasť
majú len strany občianske zo Slovenska a že
strany robotnícke sú vylúčené
z vládnej koalície a zo spoluvlády. (Posl.
Hlinka: Máte menšinu, musíte poslúchať!)
Ráčte odpustiť, pánovia, slovenské
robotníctvo má veľký podiel na vybudovaní
tohoto štátu, na vybudovaní štátnej
myšlienky na Slovensku, lebo v najhorších dobách,
keď Slovensko a republika ohrožená bola od východu,
bolo to slovenské robotníctvo, ktoré sa obetovalo
za tento štát. (Potlesk. - Výkřiky
posl. Hlinky.) Pane poslanec Hlinka, keď ste vy
chodili s falošnými poľskými pasy so zradcom
Jehlicskom v Paríži, aby ste očerňovali
Československú republiku, (Potlesk čsl.
poslanců soc. demokratických.) vtedy to boli
slovenskí robotníci, ktorí svojím
telom hájili a bránili túto republiku tam
v bojoch proti Bélovi Kuhnovi. (Výkřiky
posl. Hlinky.)
Faktom je, že dnes vo vláde zúčastňujú
sa zo Slovenska len strany občianske, ja som povedal "buržoázia".
Iste, že na Slovensku nieto buržoázie, nieto
meštiactva v tom smysle, ako je v Čechách alebo
snáď v iných vyvinutých kapitalistických
štátoch. U nás sú len čakatelia
na buržoáziu. (Výkřik: Máte
teplá místečka v nemocenských pokladnách!)
u nás je ešte len vôľa stať sa
meštiakom. Je to prirodzený zjav, prirodzený
vývin... (Výkřiky posl. Hlinky. -
Výkřiky čsl. poslanců soc. demokratických
a slovenských ľudových poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr Dérer (pokračuje): ... u
každého mladého národa, ktorý
sa vyslobodil z otroctva a chce žiť. Je to fakt a my
len konštatujeme, ako to je. "Enrichissez vous!"
"hľaďte zbohatnúť!", to sú
heslá, ktoré dnes na Slovensku panujú a ktoré
uplatňujú vo výdatnej miere všetci tí,
čo sú oporou dnešného vládneho
systému. (Výkřiky.)
Z tejto mladistvej snahy možno vysvetliť i tú
búrlivosť, s ktorou sa stretávame tak často
u reprezentantov týchto snáh, týchto smerov
a tendencií i tu v našom parlamente. V tejto snahe
sa zabudnú veľké politické veci a hľadí
sa príliš na tento malý cieľ, ktorý
sa chce dosiahnuť. (Posl. Hlinka: Tempi passati!) Preto
vidíme ten zjav, že sa slovenské meštiacke
strany uspokojily s týmto vládnym návrhom,
že len medzi štyrma očima reptajú proti
nemu, ale že nemajú tej sily, aby povstaly a povedaly
svoju myšlienku otvorene a verejne, že nesúhlasia
s ním. Oni sa uspokojujú s odrobinkami, s omrvinkami,
(Odpor ľudových poslanců.) ktoré
pozostali po bohatej hostine česko-nemeckého meštiackeho
vyrovnania. (Posl. Hlinka: Po vás!) K vôli
omrvinkám hmotných výhod zabudnú na
veľké nebezpečia, ktoré táto
osnova v sebe skrýva. (Výkřiky.)
Slávna poslanecká snemovňa! Ja som už
poukázal na to, že najväčšie nebezpečie
tohoto zákona vidím v nerovnosti, ktorá tu
bude medzi jednotlivými zemami a špeciálne
medzi Slovenskom a medzi ostatnými zemami, hlavne Čechami,
že totiž Slovensko nebude môcť konkurovať,
nebude môcť spolu kráčať, nebude
môcť vybudovať všetky veci, ktoré
potrebuje k svojmu životu, nebude to môcť pri
mohutných Čechách, kde český
a nemecký kapitalizmus sa vyrovnal. (Posl. dr Kubiš:
To je pekná logika! Pri župnom systéme to bolo
možné?) Áno, pri župnom systéme
pomocou župného sväzu bolo by sa našlo to
vyrovnanie, ktorého teraz už nemáme, lebo ho
odstraňujete. (Výkřiky.) Táto
osnova neprinesie ukľudnenie Slovenska, naopak táto
osnova prinesie znepokojovanie Slovenska. (Výkřiky
posl. Hlinky.)
Pán posl. Juriga menom slovenskej ľudovej strany
prehlásil, že akceptuje návrh zákona
preto, lebo je v ňom uzákonená slovenská
krajina. Ja som už, vážení pánovia,
poukázal v ústavno-právnom výbore,
že odkiaľ pojem slovenskej krajiny pochádza.
Jestli sa podívame do slovenskej historie predprevratovej,
nenájdeme nikde stopy po slovenskej krajine. (Výkřiky.
- Posl. dr Kubiš: V piesňach je to!)
Prosím, nikde nenájdete ani v jednom politickom
prejave Slovákov pred vojnou, požiadavku, výrazu,
pojmu, termínu slovenskej krajiny. (Výkřiky.)
Ja som poukázal na to, že odkiaľ tento termín
pochádza, že pochádza z Maďarska, z čl.
30. zák. z r. 1919. (Výkřiky.) Tam
bola slovenská krajina prvý raz uzákonená.
(Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)
Pán referent vo svojej dôvodovej zpráve spomína,
že Maďari pravdepodobne preto uzákonili slovenskú
krajinu, lebo chceli si získať takýmto spôsobom
Slovákov. Možná, že i to bol jeden z dôvodov,
prečo tak urobili. Avšak, vážení
pánovia, hlavný dôvod je len ten, že
keď maďarská šľachta ztratila Slovensko
fakticky, vtedy si ho chcela zabezpečiť aspoň
štátoprávne, aspoň historicky, aspoň
diplomaticky. Podívajte sa do učebníc, do
príručných kníh uhorského štátneho
práva, vydaných po prevrate, a uvidíte, že
všade tam nájdete Slovensko ako súčiastku
historického štátneho práva maďarského
- šľachtického. Maďari počítajú
s historiou. Pod Maďarskom rozumiem vždy panstvo maďarskej
šľachty a nie maďarský ľud, ktorý
je dnes práve tak podmanený a snáď ešte
väčšmi, ako bol pred vojnou. Vy sa dívate
na maďarskú otázku ako na otázku rakúsku
a myslíte, že keď Rakúsko sa uspokojilo
so stavom mierových smlúv, a keď nikto vo Viedni
a Rakúsku nepomýšľa na to, aby reštituované
bolo staré rakúske cisárstvo, že práve
tak smýšľa sa i v Budapešti a že práve
tak je to i tam. To je, prosím, veľký omyl,
lebo v Uhorsku je rozhodujúcim živlom historická
šľachta uhorská, ktorá vždycky v
dejinách, keď sa Maďarsku zle viedlo, opierala
sa na europskú situáciu a pomocou tejto vždy
sa jej podarila reštitúcia svojho panstva.
V tomto smere pohybuje sa maďarská politika i dnes.
(Posl. Hlinka: Preto potrebujú Slováci svoju
krajinu, aby sa ubránili Maďarom!) Ona sa opiera
o historické faktá. Maďarsko môže
sa odvolávať v historii na doby veľmi dlhé,
keď postrádala uhorská šľachta a
uhorský štát samostatnosti. Je tu na pr. 150ročné
ujarmenie Maďarov Turkami po r. 1526, po moháčskej
bitve až do r. 1687, keď poľský kráľ
Sobieský porazil Turkov pri Viedni. Slováci de fakto
behom týchto 150 rokov boli od Maďarov úplne
oddelení, Slováci tvorili vtedy spolu s Čechmi,
s Moravou jeden štát, pod habsburgskou korunou síce,
ale bez pojítka s Maďarmi. Bol to akýsi prvý
počiatok československého štátu
v inej forme, ale hranice toho štátu habsburgského
voči Maďarom, ktorí vtedy žili ujarmení
pod tureckým panstvom, boli takmer na vlas tie samé,
aké sú dnes, lebo Turci prišli práve
len až po to územie, ktoré bolo obývané
Slovákmi, kde stavali sa proti ich ďalšiemu postupu
geografické a prirodzené prekážky. A,
slávna poslanecká snemovňa, vzdor tomuto
150 rokov trvajúcemu intenzívnemu súžitiu
Čechov a Slovákov, vzdor tomu, že sme vtedy
mali jednotný literárny jazyk, že nebolo zvláštnej
spisovnej slovenčiny, že užívaná
bola cirkvou a literatúrou tej od vás nenávidenej
t. zv. čechoslovenčiny a že bol veľmi
intenzívny kultúrny život, lebo táto
doba... (Výkřiky posl. dr Jurigy.) ... spadá
dohromady s dobou reformačnou, so zakladaním škôl
a prizvukovaním a pestovaním materčiny, a
pozdejšie s dobami protireformačnými, vzdor
tomu, že sme vtedy žili 150 rokov vo spoločnom
štátnom útvare, Česi a Slováci
úplne oddelene od Maďarov, v intenzívnom kultúrnom
a literárnom súžití, predsa len, vážení
pánovia, týchto 150 rokov neponechalo znateľnej
stopy, lebo po porážke tureckej a po zmene europskej
situácie zasa znova vzniká, a to bez zvláštnych
ťažkostí, starý uhorský štát
šľachtický, spolu s podmaneným Slovenskom.
Slávna poslanecká snemovňa, to je najhlavnejším
argumentom a nádejou dnešnej maďarskej šľachtickej
mentality, lebo oni si povedajú, a toto povedomie všetkými
prostriedkami moderného štátu pestujú,
že keď týchto 150 rokov oddeleného života
od Maďarska nevedelo sa Slovensko navždy vyslobodiť
z maďarského života, že ani Československá
republika nebude v stave mať takéto výsledky
a následky. (Posl. dr Jabloniczky: To je logické!)
Tu máme klasického svedka tohoto smýšľania
maďarskej mentality! Pomaďarčeného Slováka!
Tieto faktá musia i nás činiť pozornými,
aby sme sa vystríhali všetkých ľahkomyseľných
experimentov, ktoré by mohly znebezpečovať
v budúcnosti ťažko vybojovanú jednotu
štátnu. (Výkřiky posl. Hlinky.)
Posledné udalosti v zahraničnej politike iste sú
takého rázu, že nás musia učiniť
pozornými. Minulého týždňa vyšiel
článok význačného anglického
politika lorda Rothermera v rôznych europských časopisoch,
kde tento pán sa prihovára za revíziu trianonského
mieru a za to, aby nástupnícke štáty
a medzi iným i Československá republika urobila
rektifikáciu hraníc v záujme Maďarska.
Lord Rothermere odvoláva sa na neprirodzenosť, na
nemožnosť ustanovení trianonského mieru
a dnes, po 9 rokoch po uzavretí mierovej smluvy ľudia
nie bezvýznamní, ale s určitou politickou
váhou v zahraničnej politike a vo veľkých
zahraničných štátoch takto smýšľajú.
Máme my nejaké garancie proti tomu, že za nedlho
lord Rothermere alebo iný lord nepríde s nejakým
článkom, s nejakým požiadavkom v zahraničnej
politike, s tým totiž, že trianonský mier
neodpovedá pomerom v strednej Europe, pretože nezabezpečil
to, čo zabezpečilo utonujúce sa, ale diplomaticky
dobre si počínajúce Maďarsko, keď
r. 1919 uzákonilo slovenskú krajinu? Máme
nejaké záruky, že niekedy taká situácia
nastať nemôže? Ten lord Rothermere bude sa pri
tom môcť odvolávať na to, že túto
slovenskú krajinu, tento slovenský zákonodarný
snem, toho slovenského prezidenta žiada nielen p.
Jehlicska v zahraničí, ktorý teraz ponáhľa
sa s požiadavkom plebiscitu na Slovensku do Ameriky, aby
tam bol prijatý americkým prezidentom, ale žiadajú
ho i tuná doma Slováci, žiada ho i strana tak
mohutná a početná, ako je strana pána
Hlinku a pána Jurigu. (Poslanec dr Juriga:
Ty nám vyčítaš, že málo
práva sme vydobyli Slovensku!) V očiach zahraničia
je táto vládna osnova úspechom nie pána
Hlinku a pána Jurigu, ale úspechom
toho všeobecného, maďarskou propagandou sústavne
živeného, tak zv. slovenského hnutia, ktorého
reprezentantom v zahraničí je vláda Jehlicskova
a Ungrova a reprezentantom vnútropolitickým strana
Hlinkova a Jurigova.
Slávna posl. snemovňa! V zahraničí
je toto len epizódou toho všeobecného hnutia,
živeného propagandou maďarskou v záujme
reštituovania bývalého integerného tisícročného
Uhorska. (Výkřiky posl. dr Kubiše.)
Ale vyskytla sa príležitosť priebehom pripravovania
tohoto zákona, aby sa táto ťažká
osudná chyba nejakým spôsobom napravila, paralyzovala,
aby sa uskutočnenie t. zv. krajiny nedialo ako uskutočnenie
čiastky uhorského štátneho práva,
ale aby sa to dialo ako uskutočňovanie československého
štátneho práva, nášho zvláštneho,
originálneho, vyvierajúceho z podstaty, z existencie
Československej republiky. My sme vtedy, keď sme videli,
že väčšinové strany odhodlané
sú k prevedeniu zemského systému, pokúsili
sa opraviť osnovu túto v tomto smysle a navrhli sme,
aby slovenská zem, (Posl. dr Juriga: Krajina!) krajina
bola utvorená takým spôsobom, že by v
nej sústredení boli všetci Slováci žijúci
v tejto republike, tedy nielen Slováci z bývalého
Uhorska, ale i Slováci v historických zemiach, predovšetkým
Slováci moravskí, aby teda moravské Slovensko
pripojené bolo k novej utvoriť sa majúcej krajine
alebo zemi slovenskej. (Výkřiky posl. dr Jurigy.)
Slávna poslanecká snemovňa! Pri tejto veci
vykľulo sa šidlo z vreca, lebo páni z ľudovej
strany boli prví, ktorí stavali sa a ktorí
stavajú sa proti tomu, aby Slováci uhorskí
spojiť sa mohli so Slovákmi moravskými.
Pri tejto veci sa dokázalo, že to hovorenie o sebaurčovacom
práve slovenského národa je len prázdnou
frázou, že to nie je úprimne mienené,
lebo jestli sebaurčenie Slovákov, tak sebaurčenie
všetkých Slovákov. (Výborně!
- Hlasy: On jich žádá!) Ja som ich
žiadal, ale vy ich nechcete, lebo vy nezastávate myšlienku
slovenskú, t. j. československú, lebo myšlienka
slovenská môže byť len myšlienka československá
(Výborně! Potlesk.) a tá myšlienka,
ktorú hájite vy, je myšlienka uhroslovenská,
(Potlesk.) čo dokazujete tým, že zamietate
naše návrhy na pripojenie moravského Slovenska.
Slávna poslanecká snemovňa, ukázalo
sa pri tejto veci, že i väčšinové
strany české nedívajú sa na celú
vec zo zorného uhlu vyššieho, historického,
ale čiste strannícko-politického, keď
pri tejto veci, ktorá by mohla paralyzovať to zahraničné
úsilie nepriateľov tejto republiky, úplne zluhaly
a zklamaly a nepoužily tejto príležitosti, aby
spravily zákon, ktorý by bol skutočne zabezpečil
existenciu republiky.
Spomenul som československého rozkolu. Bol tu prítomný
p. minister dr Hodža, ktorý tento výraz
prvý raz uviedol do slovenského literárneho
i politického života. Pán minister dr Hodža
napísal vo vojne knižku, jednu z najskvelejších
kníh našej slovenskej literatúry a túto
knihu tituloval "Československý rozkol".
V tejto knihe uviedol svoje literárne a politické
kredo. V tejto knihe uviedol zásady, ktorými díva
sa na otázku československú. Kniha táto
zaoberá sa otázkou vyvinutia sa zvláštnej
literárnej reči slovenskej. Zavedenie literárnej
reči slovenskej nazval on literárnym, vedeckým
rozkolom, rozkolom československým. Ale pán
minister dr Hodža v tejto knihe uviedol i nový
moment, do vtedy nie dosť zdôraznený, to je,
že literárna reč slovenská ďakuje
svoj pôvod nie dôvodom a uváženiam takým,
ktoré boly do tej doby považované za smerodajné.
Do vydania knihy Hodžovej bol panujúci názor
v literatúre slovenskej ten, že Ľudevít
Štúr založil slovenský literárny
jazyk k vôli demokratickej myšlienke, k vôli
tomu, aby získal pomocou slovenčiny slovenský
ľud pre myšlienku československú a slaviansku.
Ten samý dôvod uviedol i pán referent dr Kramář,
ako hlavný dôvod tohoto vládneho návrhu,
keď hovoril: "Musíme utvořit slovenskou
krajinu, abychom takovým způsobem vzbudili zvláštní
slovenský patriotismus, aby takovým způsobem
mohl vzniknouti československý patriotismus."
To bol dlho panujúci názor tiež o dôvodoch
vzniku literárnej slovenčiny a pán Milan
Hodža tento názor úplne podvrátil
touto velkou, 400 stránkovou knihou, doloženou literárnymi,
historickými i politickými dokladmi a argumenty.
On dokázal, že nie myšlienka demokratická
to bola, ktorá viedla Ľudevíta Štúra
ku vzniku zvláštnej literárnej reči,
ale myšlienka aristokratická, myšlienka zemianska,
myšlienka môcť získať pomocou slovenčiny
aristokraciu, zemianstvo pre myšlienku slovenskú a
československú. (Výkřiky posl.
dr Jurigy.) P. minister Hodža v úvode tejto
knihy shrnul všetko to, čo obsažené je
na týchto 400 stranách, keď povedal túto
krásnu, pravdivú sentenciu: "Áno, slovenčina
tak, ako nám ju osnoval Štúr a stvrdil vývoj
uhorských vecí r. 1859, bola politikum, a to - povedzme
si do prosta - politicum hungaricum." (Potlesk.) Štúrova
koncepcia dokázala sa omylnou, zemianstvo a aristokracia
pre Slovákov získaná nebola, naopak, oni
sa stali našimi najkrutejšími prenasledovateľmi.
A teraz ten samý muž, ktorý takto ujasnil najvýznačnejší
a najosudnejší fakt slovenskej historie, prichádza
s vládnou osnovou, založenou na ním vyvrátených
a historiou dezavuovaných Štúrovských
koncepciách, (Výkřiky posl. dr Jurigy.)
s osnovou, ktorú budúci historik charakterizovať
bude môcť variovanými slovami p. ministra Hodžu:
"Áno, slovenská krajina tak, ako nám
ju osnoval Milan Hodža a potvrdil československý
snem r. 1927, bola politikum, a to - povedzme si do prosta - politicum
hungaricum." (Potlesk čsl. poslanců soc.
demokratických.) My proti tejto osnove sa staviame
i z týchto dôvodov. My proti nej budeme hlasovať,
my za ňu zodpovednosť nenesieme. Zodpovednosť
za všetko, čo nasledovať bude, nesiete vy. (Výborně!
- Potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je p. posl. Burian. Dávám
mu slovo.
Posl. Burian: Ctěná sněmovno! Při
čtení a posuzování vládní
předlohy a zprávy ústavně-právního
výboru o t. zv. správní reformě vtírá
se nám nepřetržitě do hlav jedna myšlenka:
největší a nejnenáviděnější
policajt starého Rakouska pověstný Bach vstal
z mrtvých. A při tom tragikomická pro dnešní
české vládní politiky je okolnost,
že toho starého habsburského reakcionáře
a pleticháře vytáhli z hrobu ti, kteří
o sobě celá desetiletí vykládali,
že bojují proti rakušáckému zpátečnictví,
kteří namlouvali širokým masám
československého lidu, že jim přinesou
zlatou, krásnou, českou svobodu. Nejtrapnější
však bude, že obnovení a zhoršení
černožlutých předpisů podepsáno
bude mužem, který napsal zvláštní
spis o Havlíčkovi, jenž byl Bachovým
absolutismem tolik mučen, který vyhlášen
byl za vítěze nad Habsburky. Bachův duch
nevyšel však z hrobu v oné podobě, jak
tam byl uložen Rakouskem prohranou válkou r. 1859,
ale v Československu vzrostl do ohromných rozměrů,
takže bude nyní pronikati silněji a ostřeji
do žil pracujícího lidu. Nejsou to jen paragrafy
o trestní pravomoci politických úřadů,
proč prohlašujeme zákon ten za reakcionářský,
za starorakušácký, za bachovský, ale
Kramářovo, Černého a
Švehlovo obnovení bachovštiny je ve všech
svých částech nehorázným klackem
proti pracujícímu lidu. Zákon tento není
vůbec jen tak prostě zákonem o samosprávě
a proti samosprávě, ale je to ve skutečnosti
zákon o absolutní pravomoci ministerstva vnitra,
je to zákon o policejní diktatuře policejního
kapitalistického státu proti pracujícímu
lidu. V tom vidíme jeho podstatu, v tom je podstata tohoto
zákona. Jestli zde byly vedeny různé debaty
o tom, je-li tento zákon výhodnější
pro Slovensko nebo výhodnější pro Němce,
jestli zde byly vedeny debaty o tom, jsou-li správnější
župy či země, jestliže dokonce zde byly
vedeny debaty o tom, máme-li se vrátiti k tradici
starých Slovanů, kteří ještě
žili v jeskyních nebo starých Slovanů
Cyrilometodějských nebo jiných a jestli se
zde pořádalo takové rozmanité závodění
v patriotismu, tak, pánové, to není podstatou
tohoto zákona: každý zákon musíme
zkoumati s toho hlediska, zda je prospěchem dělnické
třídy či nikoliv. Ba dokonce i přísná
ustanovení kteréhokoliv zákona zase jen s
tohoto hlediska zkoumáme. Jsme případně
pro přísná ustanovení, ale přísná
ustanovení proti korupčníkům, vykořisťovatelům,
lichvářům, zdražovatelům životních
potřeb, proti celému panství kapitalistické
třídy, ale jinak posuzujeme přísná
opatření, když jdou proti dělnické
třídě a tak tomu je zde v tomto zákoně.
Dělnictvo naučilo se dnes již jinak dívati
se na kapitalistický stát i když má
formu demokratické republiky a proto také, jestliže
dnes můj předřečník právě
se zde honosil tím, jak bojováno bylo kdysi dělnictvem
na Slovensku proti komunismu, o čemž také mám
své pochybnosti, mohu dnes klidně prohlásiti,
že do jakékoliv nové války proti komunismu
nikdy dělnictvo české nebo slovenské
nebo německé zde v republice nepůjde. (Potlesk
komunistických poslanců.)
Projednávaný zákon proti samosprávě
je prozatím jakýmsi posledním článkem
onoho dosavadního řetězu budování
kapitalistické státní moci v Československu.
Zákon proti odborovým organisacím, zákon
na ochranu kapitalistického státu, zákon
náhubkový proti tisku dělnickému,
odnětí volebního práva vojákům,
to byly první základní kameny i zdiva kapitalistického
státu.
Nyní reakční tato budova zákonem české,
slovenské a německé buržoasie proti
samosprávě, zákonem pro policejní
diktaturu dostane se pod střechu, čímž
ovšem nepravím, že je to už poslední
slovo reakcionářské kapitalistické
třídy. Mnohé další činy
budou ještě následovati, leč do jisté
míry dočasně v oboru t. zv. státotvorném,
ne v ostatních oborech, budou nyní vedoucí
měšťácké kruhy poněkud uspokojeny.
Dílo zbudování kapitalistického státu
se jim zdařilo, takže my právě proto
při tomto posledním hlavním článku
tohoto reakčního řetězu máme
všechny důvody, abychom dělníkům
vysvětlili: Zde máte poučení, zde
máte zkušenosti o tom, co je to stát.
Když my komunisté říkáme, že
i demokratický stát za vlády kapitalismu
je státem třídním, státem buržoasie
proti pracujícímu lidu, že tudíž
proletariát musí si vybudovati své vlastní
formy státní, nové orgány státní
moci, slyšíme ihned se všech stran volání,
že my komunisté nemáme tudíž žádného
práva, abychom se zastávali práv občanských,
práv pracujícího lidu. Mluvíme-li
o tom, že je potřebno energicky, železnou rukou
zakročiti proti politické moci vykořisťující
kapitalistické třídy, odpovídají
naši odpůrci logikou ochromených na mozku,
že je dovoleno připravovati o práva vykořisťované
masy pracujícího lidu.
Otázka správného stanoviska dělnictva
ke státu a demokracii je tak důležitá,
že právě u příležitosti
projednávání předlohy, která
jedná o výkonné moci státu, je účelno
objasniti stanovisko to tak srozumitelným a populárním
způsobem, aby bylo pochopeno každým. Naše
stanovisko je v podstatě zcela jednoduché. K jeho
vysvětlení volím nejprve obraz.
Představme si vězení. Takové žaláře
mohou býti zařízeny různým
způsobem. Proti dnešním žalářům,
kde uvězněni jsou vězňové jednotlivě
v kobkách, proti dnešním barbarským
formám žalářování nešťastných
obětí dnešních neurovnaných společenských
poměrů, mohli bychom si představiti také
věznice jinak zařízené, v nichž
vězňům by se dostávalo různých
důležitých práv, na základě
jichž mohli by se na př. mimo své kobky účelně
shromažďovati, užitečně se zaměstnávati,
podle libosti všechno čísti a podobného
více. Zajisté každý rozumný člověk
dal by přednost takto zařízeným žalářům.
Při tom však právě to je zvláště
významné, že jedni by taková opatření
odůvodňovali láskou k bližnímu,
humanitou, všeobecným duchem demokracie, kdežto
komunisté by vycházeli s hlediska zcela jiného:
ne prostě s hledisek humanitních či všeobecně
demokratických zásad, nýbrž s hlediska
toho, že z vězňů, kteří
by měli určitá dalekosáhlá
práva, mohli by se lépe a lehčeji později
státi řádní, svobodní občané.
Uvádíme tento prostý příklad
úmyslně, poněvadž každý
dělník sociálně-demokratický,
každý jiný dělník kteréhokoliv
přesvědčení, musí se tu rychle
orientovati, musí tu ihned poznati, že vězení
nepřestalo by býti vězením ani tam,
kde vězňové by měli svá práva.
A tím je dán příspěvek k orientaci
politické, která pochopitelně bývá
někdy tak těžká. Před státem
absolutistickým, reakcionářským dáváme
přednost státu, kde pracující lid
má právo shromažďovati se, spolčovati,
tiskem se uvědomovati, konati volby do všech sborů,
spravovat se, nečiníme tak však z důvodů
všeobecně demokratických, ze zásad metafysických,
ztrnulých, nýbrž díváme se na
věc prakticky; činíme tak proto, poněvadž
jsme přesvědčeni, že pomocí těchto
práv může dělnictvo lépe vyspěti
v takovou moc, aby se mohlo rychleji osvoboditi.
Do hlav dělníků musíme a budeme nepřetržitě
vštěpovati ze zkušeností a ze skutečnosti
čerpanou myšlenku: Co je to kapitalistický
stát ve kterékoli formě? Všecky kapitalistické
státy jsou pro dělníky jen nesmírnými
žaláři a vězeními; na tom ničeho
nemůže měniti demokracie, ničeho "vlastní",
"osvobozený" stát národní.
Jsme však rozhodnými stoupenci a zastánci všech
práv pracujícího lidu. Práv těchto
potřebují dělníci. drobní zemědělci
a státní i soukromí zaměstnanci jako
pepře a soli. Pomocí jich má dělnictvo
prosazovati své denní životní potřeby,
pomocí jich má pracující lid prolomiti
zdi svého žaláře. S tohoto základního
stanoviska posuzujeme projednávané předlohy
o samosprávě a volebním právu do samosprávních
korporací.
Žijeme v období kapitalistické stabilisace
a reakce, kdy buržoasie kapitalistický žalář
pro dělníky zařizuje co nejtvrději,
co nejhůře, co nejkrutěji. Jaký je
charakter vládního díla o výkonné
moci státu? Jdou-li dnes všechny měšťácké
strany proti lidové samosprávě, činí
tak proto, aby kapitalistické vězení bylo
pro pracující lid zařízeno podobně
policejně a nesnesitelně, jako zařízeny
jsou kriminály. Dělníci, drobní zemědělci,
státní zaměstnanci mají ve svých
kobkách, které přikázány jsou
jim na t. zv. svobodě, býti uzavřeni co nejtěsněji,
aby se nemohli navzájem dohodnouti, aby jejich vliv ve
státě byl co nejvíce omezen, aby nemohli
plně načerpati svých velikých politických
sil, aby zůstali ujařmeni pod jhem svých
utiskovatelů a aby nikdy nemohli se dostati na slunce skutečné
sociální svobody. Všichni občani v Československé
republice mají býti nepřetržitě
jednou nohou ve skutečných kriminálech. Po
uskutečnění tohoto zákona budou brány
československých kriminálů nepřetržitě
otevřeny pro všech 13 mil. obyvatelů tohoto
státu. Ač sociální svobodu pracující
lid v kapitalistických státech až dosud neměl
a míti nemůže, byla zde přece jen aspoň
určitá míra nepatrné osobní
svobody a bezpečnosti. Nyní také osobní
svoboda a bezpečnost všeho občanstva v Československu
budou zničeny.
Při posuzování zákonů o samosprávě
vidíme, jak bezohledně a nevybíravě
postupuje kapitalistická třída, aby uhájila
své panství, aby proti pracujícímu
lidu mohla prosazovati kterýkoli svůj nápad
a výmysl. Dřívější reakční
zákony byly více namířeny proti určitým
kapitalistické vládě nepohodlným politickým
a odborovým směrům dělnictva, tento
reakční zákon je s celou ostrostí
těžce nabitého válečného
děla namířen proti každému volnějšímu
pohybu občanů všech vrstev vystupujících
na ochranu svých práv. Dřívější
zákony byly obráceny proti revolučnímu,
ba i jen třídnímu rozmachu dělnictva,
tento zákon dřívější zákony
doplňuje v tomto směru, ale kromě toho jde
tak daleko, že s nebývalou neurvalostí samovládců
nařizuje všemu občanstvu absolutní poddanskou
osobní poslušnost. Zákon tento připomíná
nám nejhorší dobu absolutismu monarchistického,
kdy vladaři tehdejších dob žádali,
aby lid je ctil a měl je v úctě také
v těch případech, když by oni sami proti
lidu se dopouštěli činů sebe ukrutnějších.
Také v kapitalistické demokratické republice
dnešní vladaři nechtějí býti
skromnější a nechtějí se spokojiti
s menší poslušností, s menším
pokořením lidu. Věru zvláště
to budiž řečeno také proto, poněvadž
na zákoně mají svůj podíl také
němečtí poslanci - že zákon ten
je způsobilý, aby rychle vyvolal v občanstvu
nálady, jak je ve Vilému Tellu tlumočil Schiller:
"Eine Grenze hat Tyrannenmacht, wenn der Bedrückte nirgends
Recht kann finden, wenn unerträglich wird die Last...
Že charakteristika reakčního díla proti
správní reformě jest správnou, o tom
uvedu nyní alespoň několik dokladů.
Po celou řadu desítek let slibovaly všechny
české strany lidu, že si bude sám vládnouti,
a nyní všechny tyto sliby cynicky šlapou nohama.
"Kde je ta reakce?" volal v pondělí pan
dr Kramář. Opravdu, zde nejsou jednotlivé
činy reakce, zde není jen jednoduchá reakce,
zde je celý rafinovaně a dokonale vybudovaný
systém reakce, zde jsou pravé orgie reakčního
režimu. Před válkou vydáno bylo vědecké
dílo "Česká politika", do něhož
napsali úvahy četní vědečtí
čeští universitní profesoři.
R. 1907 vyšla druhá část druhého
dílu, v níž byla uveřejněna pojednání
o správě státu. Konservativní profesor
dr Albín Bráf zahájil svou úvahu o
českém pojmu samosprávy těmito větami:
"Samospráva náleží k ideálům
českého lidu. Utvořil si o ní určitý
svůj obraz a obklopil jej září nedotknutelnosti.
Vyjadřujeť si jím útvar samosprávy
jediné, pravé a ryzí. Kde asi ve světě
je uskutečněn, jasně neví, leč
pokládá za zřejmé, že je uskutečněn
všude, kde svobody politické jsou vyvinuty nejdokonaleji."
Zemřelý prof. dr Albín Bráf nebyl
žádným krasořečníkem,
psal vždy věcně. Dal-li se strhnouti k takovýmto
větám, vyjadřoval tím jen mírně
náladu širokých mas politicky uvědomělého
lidu. Dojista je jen logickým závěrem Bráfových
vět, že splnění svého ideálu
očekával lid od svého českého
samostatného státu.