Pozorujeme-li pittsburskou smlouvu, dále doložku o
Podkarpatské Ukrajině v mírové smlouvě
st.-germánské, karpatoukrajinský paragraf
v ústavě a chování vládnoucích
lidí v tomto státě bez výjimky, také
těch, kteří omílají při
každé příležitosti fráze
o humanitě, čestnosti a poctivosti v politice, pak
musíme říci: tělo z těla, krev
z krve Machiavelliho. Dr. Kramář stojí
nyní v čele politiky, která podle těchto
zásad jedná.
Dr. Kramář nepotřebuje však jíti
400 roků zpět, aby našel pro tuto svoji politiku
učitele. Dr. Kramář měl učitele,
který mu byl osobně velmi blízký,
kterého osobně velmi ctil, s nímž osobně
byl ve velmi dobrém poměru a který mu ukázal,
jak nutno zachovávati sliby, jež byly dány
národům. Tímto učitelem nebyl nikdo
jiný než rakouský císař František
Josef I. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)
A co pan dr. Kramář činí
vůči Slovensku a Podkarpatské Ukrajině,
není nic jiného než komedie, kterou svého
času provedl František Josef s reskriptem z 12. září
1871 a se známými fundamentálními
články. Dr. Kramář jako nejlepší
žák svého velkého učitele Františka
Josefa I. byl jako stvořen k tomu, byl nejvhodnější
osobností, aby na tomto místě provedl příkaz
německo-české občanské koalice,
a aby vykonal práci katovskou na Slovensku a na Podkarpatské
Ukrajině. Avšak dr. Kramář jest
také povolaným mužem, aby zde provedl jinou
katovskou službu, aby byl nejen Premingerem samosprávy
v této republice, nýbrž také aby urovnal
cesty policejnímu absolutismu, úplnému a
bezvýhradnému policejnímu absolutismu. Pan
dr. Kramář oslaví přece 25.
listopadu třicetileté jubileum svého, řekl
bych, sňatku s policií. Byla to ovšem c. k.
rakouská policie. Bylo 25. listopadu 1897, když dr.
Kramář, aby zachránil rakouskou vlast
a panství Františka Josefa, zavolal - poprvé
od vzniku státu - policii do poslanecké sněmovny
ve Vídni, aby dal policejní mocí vyhoditi
poslance ze zasedací síně. Ve známém
politicky historickém díle "Česká
politika", které bylo vydáno r. 1909, ospravedlňuje
dr. Kramář, který psal druhý
díl třetího svazku, na stránce 609
tohoto svazku své tehdejší jednání
slovy: "Šlo o trvání mocnářství"
a tím byl ovsem politicky a morálně úplně
ospravedlněn sňatek s c. k. policií. A v
témže díle si stěžuje, že
policie, která sice přišla do zasedací
síně na jeho výzvu a vyhodila poslance, zůstala
státi na polovici cesty, že nebyli poslanci zatčeni,
stěžuje si, že se ve Vídni báli
pouličních demonstrací, ačkoliv, jak
konstatuje se zadostiučiněním, den před
tím byla by stačila švadrona c. a k. husarů,
aby na vídeňských ulicích dělnictvo
rozehnala. Nebylo odvahy vzdorovati vídeňskému
pracujícímu lidu, nebylo odvahy zavříti
poslance, tak si stěžuje dr. Kramář
v knize "Česká politika" na tehdejší
nespolehlivost c. k. policie. A k tomu napsal krásná
slova, která prozrazují jeho starou lásku
k německé buržoasii tam v říši:
"V Berlíně se na věci dívají
jinak", tam jsou ostřejší než ve
starém Rakousku, tak si stěžoval dr. Kramář.
Avšak mezi tím se tomu naučila Československá
republika a lidé jí vládnoucí. Řekl
bych, že se učili jeden od druhého. Dr. Kramáři
dostalo se velmi brzy zadostiučinění,
a kdyby dnes psal ještě jednou svoji "Českou
politiku", byl by jistě vynechal větu "v
Berlíně se dívají na věci jinak"
a nahradil by jí větou "v Praze se dívají
na věci jinak". Také v Praze jsou ostřejší,
než byli kdysi ve starém Rakousku. Pánové,
jak již hráli svoji roli zde ve sněmovně
a v těchto vládách, jsou vůbec učelivými
žáky jeden druhého. Dr. Kramář
zavedl do rakouské sněmovny policii r. 1897,
r. 1923 stal se Kramářovým žákem
náš velectěný pan kol. Tomášek
a při projednávání zákona
na ochranu republiky uvedl do této sněmovny policii
a dal jí provésti dílo, které Kramář
přikázal c. k. policii. (Posl. Tomášek:
To byla parlamentní stráž, to nebyla policie!)
Ano, tak jest. Tuto vadu uznal náš velectěný
pan kol. Tomášek a proto pod jeho egidou byla
vytvořena parlamentní policie, aby tu nefungovala
jenom obyčejná parlamentní stráž.
Sledujeme-li tuto politiku, vidíme, jak ubohými,
politováníhodnými sirotečky byli ti
pánové, kteří konečně
také byli mocnými vládci, jako Bismark, Taaffe.
Když Bismark chtěl učiniti opatření
proti socialistickému hnutí dělnickému,
která byla v mnohém směru opatřeními
v tomto státě proti revolučnímu hnutí
dělnickému již předstižena, potřeboval
k tomu zákona o socialistech. Musel vésti celou
značnou parlamentní kampaň, aby dostal do
rukou takovou moc k výjimečným opatřením,
musel si tento zákon dáti vícekráte
prodloužiti, vždy zase o něj bojovati, a Taaffe
musel uvaliti na celé Rakousko výjimečný
stav, aby provedl vyhlazovací politiku proti revolučnímu
dělnickému hnutí. Dnes není třeba
výjimečných zákonů, dnešní
vládní koalice dokazuje touto předlohou,
že je dokonce ještě šikovnější
než bývalá všenárodní vládní
koalice, která musela vzíti na sebe vytvoření
zákona na ochranu republiky, aby dostala do ruky moc, aby
mohla ostřeji postupovati proti revolučnímu
hnutí dělnictva. Nyní toho všeho není
třeba. Co nám bylo v tomto zákoně
předloženo na policejních předpisech,
není nic jiného než rámcový zákon
pro výjimečná opatření proti
jakémukoliv oposičnímu hnutí. Tato
ustanovení jsou tak dalekosáhlá, tak kaučuková,
že by se prostě mohlo říci, že
veškeré policejní předpisy tohoto zákona
mohou býti nahrazeny jedinou větou: "Okresní
hejtmani a policejní ředitelé mohou dělati,
co chtějí". (Souhlas komunistických
poslanců.) Shrneme-li předpisy o udržování
veřejného klidu a pořádku v podrobnostech
bude o tom ještě mluveno není to nic jiného,
než rámcový zákon pro výjimečný
stav. Teď není již třeba zvláštního
nařízení, dnes stačí tajný
poukaz ministerstva vnitra některému okresnímu
hejtmanu nebo několika okresním hejtmanům,
aby toho nebo onoho předpisu bylo použito proti nějaké
straně. V prvé řadě to bude ovšem
revoluční hnutí dělnické, strana
komunistická, právě tak jako zákona
na ochranu republiky zde jako v Německu bylo použito
v prvé řadě proti revolučnímu
hnutí dělnickému, ačkoliv byl vytvořen
pod záminkou, že budou potíráni nepřátelé
republiky zprava. Ve skutečnosti se nepřátelům
republiky, demokracie zprava nic nestalo.
Stačí tedy poukaz, aby tyto předpisy byly
prováděny proti určité straně,
proti určitému směru, a každý
okresní hejtman může takové hnutí,
takovou stranu úplně zbaviti všech občanských
práv. Tato ustanovení však ještě
nestačí. Máme ještě nové
věci na obzoru. Je to zákon proti cikánům,
prý zákon, jehož ustanovení jsou tak
všeobecná, že jich možno použíti
proti každému, proti každému dělníku,
který jest delší čas bez práce,
kterému se v době hospodářské
krize dlouho nepodaří zase najíti hospodářskou
oporu, a především nový zákon
o užití zbraně četnictvem. To jsou zákony,
jichž může každý okresní hejtman
užíti proti stávkujícím dělníkům,
proti dělníkům, kteří jsou
v bídě a nouzi z nezaměstnanosti. Zákon
o užívání zbraně četnictvem
nebude samozřejmě znamenati nic jiného, než
že četnické pušky budou zavěšeny
ještě volněji než dosud. Viděli
jsme přece, že četnické pušky v
této republice spustí mnohem snáze, než
spouštěly v císařské říši
Františka Josefa. Zde se pan dr. Kramář
skutečně učil od Berlína, tak
jako se učil od Bismarka, Františka Josefa a druhých.
Neboť předpisy zákona o používání
zbraně četnické nejsou nic jiného,
než kopií těch tak hrozně proslulých
výnosů o střílení, které
vydali Noske, Heine atd., a jimž za oběť padli
Rosa Luxemburgová, Liebknecht, vůdce berlínských
elektrárenských dělníků Sylt
a jiní. Nejde o nic jiného, než o systém
zákonného, tichého bílého teroru,
který má býti zde v Československé
republice zaveden, Tento systém se zavádí,
jak dovozuje jasně a zřejmě posudek pražské
advokátní komory, zavádí se dokonce
také na újmu oboru působnosti soudů.
Z těchto předpisů, z toho, že občanská
většina se neštítí omezovati působnost
soudů ve prospěch všemohoucnosti policie, jest
zřejmo, že buržoasie, jak jsme ji viděli
všude v poslední době, ve chvíli kdy
její systém dostává se do nebezpečí,
šlape po svých vlastních zásadách,
po své vlastní dosud vyhlašované legalitě,
aby hájila existenci svého hospodářského
řádu, existenci svého třídního
panství, t. j. svého státu. Je to jenom dalším
důkazem, že při neodvislosti v nalézání
práva, při odloučení soudnictví
od správy při všech těchto ohlašovaných
demokratických zásadách, nejde o svaté
a neporušitelné zásady, nýbrž,
že se všechny tyto zásady podrobují účelnosti,
že se podrobují tomu účelu, aby bylo
udrženo měšťácké třídní
panství. A neslouží-li zásady tomuto
účelu, pak se odsunou stranou. To se děje
také v předloze s tak zvanou demokratickou zásadou
všeobecného, rovného volebního práva.
Dr. Kramář nám dokazuje, že se
nedívá na všeobecné rovné volební
právo jako na neporušitelnou zásadu. Při
různých příležitostech v poslední
době velmi energicky zdůrazňoval, že
vždy byl nepřítelem všeobecného
rovného volebního práva v obci. Není
tomu dávno, kdy psal dr. Kramář vzpomínky
na rok 1906, na jednání ve výboru pro volební
právo v rakouské poslanecké sněmovně,
když se tehdy projednávala volební reforma
a německé občanské strany a vláda
trvaly na tom, aby rozdělení volebních okresů
bylo provedeno tak, aby český národ v poměru
k počtu obyvatelstva dostal přiděleno méně
volebních okresů a tím méně
zástupců než národ německý.
Tu vypravoval dr. Kramář, - bylo to v "Národních
listech" - že když vyšel ze schůze
výboru a viděl, že všechno bylo marné
a že se s tím nutno smířiti, tu že
plakal, poněvadž bylo v této schůzi
usneseno, že český národ má míti
méně práv než národ německý.
Avšak dr. Kramáři ani jednou nenapadlo
plakati, když musel přihlížeti, jak čeští
dělníci nemají volebního práva
v obci, zatím co německá buržoasie volební
právo měla v plné míře. Tu
dr. Kramář nikdy neplakal. Při volebním
právu do obcí byla pro něho bezprávnost
pracujícího obyvatelstva úplně příjemná.
Volební právo není také žádnou
svatou zásadou demokracie, neboť buržoasie tak
podřizuje i volební právo účelnosti,
tomu, aby bylo zachováno její třídní
panství. O tom nám již Marx napsal několik
velmi poučných slov. Dne 10. března 1850
dopadly v druhé republice ve Francii volby proti vládnoucí
občanské zpátečnické vládě
a důsledkem toho bylo, že buržoasní vláda
volební právo zhoršila. Ve svém známém
díle "Třídní boje ve Francii"
psal o tom Marx: "Vláda buržoasie jako výron
a výsledek všeobecného hlasovacího práva,
jako vyslovený akt suverénní vůle
lidu, to je smyslem buržoasní konstituce. Avšak
od okamžiku, kdy obsah tohoto hlasovacího práva,
této suverénní vůle není již
panstvím buržoasie, má tu konstituce ještě
nějaký smysl? Není povinností buržoasie
upraviti hlasovací právo tak, aby chtělo
to, co je rozumné, to jest její panství?
Což všeobecné volební právo tím,
že existující státní moc ustavičně
zase ruší a znovu ze sebe tvoří, neporušuje
veškerou stabilitu, nečiní každým
okamžikem pochybnými dosavadní moci, t. j.
neničí autority, nehrozí, že anarchii
samu povznese na autoritu? Buržoasie zavrhujíc všeobecné
volební právo, o něž se dosud opírala,
z něhož dosud svoji moc sála, nepřiznává
nezakrytě: Naše diktatura trvala dosud vůlí
národa, nyní musí býti upevněna
proti vůli lidu. Tím jest jasně dáno
postavení buržoasie k všeobecnému volebnímu
právu. Prozatím máme co činiti jenom
s útokem na všeobecné volební právo
do samosprávy, avšak je to první útok
na všeobecné volební právo vůbec.
Čím se tento nápor odůvodňuje?
V důvodové zpráv zpravodaje dr. Kramáře
odůvodňuje se tím, že tu jde o otázky
hospodářské, nikoliv o politiku, takže
omezení volebního práva jest ospravedlněno.
To tedy znamená: Čím více se jedná
o otázkách hospodářských, tím
menší - to je tak vždycky u buržoasie -
má býti vůbec vliv státu, veřejnosti,
tím menší však má býti především
vliv parlamentu, vliv pracujícího lidu pomocí
všeobecného volebního práva. Pan dr.
Kramář odhalil tu svým odůvodněním,
snad proti své vůli, pravou podstatu celého
parlamentarismu a celého zastupitelského systému
občanské demokracie. Výroba, hospodářství,
to jsou základy celé společnosti, ty určují
veškerý ostatní společenský život.
Na výrobě, na způsobu výroby, na hospodářství
závisí společnost. A právě
v tomto nejdůležitějším odvětví,
tam, kde jde o zájmy celé společnosti, nesmí
do toho parlament mluviti. To je monopolem kapitalistů.
A co to znamená? To znamená, že za prvé
kapitalisté tím nepřímo diktují
celou politiku, celou práci parlamentu, vlády atd.,
poněvadž veškerý společenský
život, zákonodárství a správa
je určována hospodářským životem,
jehož řízení jest monopolizováno
kapitalisty. Jinak to značí také, že
se vykonává přímý vliv kapitalistů,
velkého kapitálu na vládu, jakož i na
zákonodárství. To je charakteristickým
znakem celého zastupitelského systému v občanské
demokracii. Lid může voliti, volení zástupcové
smějí mluviti, smějí také se
usnášeti o zákonech, smějí dělati
vše možné, avšak jenom hlavní věcí
nesmějí otřásati, do hlavní
věci, do výroby, do hospodářského
života, který je směrodatným podkladem
celé společnosti, nemají co mluviti. To kapitalisté
diktují společnosti. Zde však je také
kořen snahy, která je vyjádřena v
této správní reformě: Aby moc úřednictva
vůči voleným zástupcům vždy
více ještě byla vybudována. Nedosti
na tom, že buržoasie má nepřímo
v ruce správu skrze hospodářství,
snaží se buržoasie i tam, kde stát a parlament
jsou nuceny upravovati hospodářská opatření
cestou zákonodárnou, strhnouti provádění
těchto opatření na sebe a vložiti veškerou
správu, provádění a používání
zákonů do rukou byrokracie, která jest ovšem
na buržoasii závislá. Jistě žádná
veřejná správa se neobejde bez úředníků,
bez zaměstnanců, bez jisté byrokracie. Avšak
čím má úředník býti?
Má býti pomocným orgánem, pomocníkem,
výkonným orgánem volených zástupců.
V důvodové zprávě provádí
zpravodaj dr. Kramář sofistiku, že je
v zájmu jednotnosti správy, která jest přece
v tomto zákoně stanovena, když bude moc byrokracie
posílena. Avšak nemůže býti jednotná
správa právě tak dobře vložena
do rukou volených zástupců tím, že
povedou nejen dosavadní agendu samosprávnou, nýbrž
i převezmou úplně také agendu místní
správy státní? Oč jde ve věcech
správních? Jde o věci, které se týkají
celkem zájmu veškerého obyvatelstva. A pokud
je k takovým opatřením zájmů
veškerého obyvatelstva třeba prostředků,
jde o peníze lidu, o peníze obyvatelstva, jimiž
disponuje správa. Kdo má podle toho rozhodovati
o takových opatřeních, o financích
správních? Právě volení zástupci
tohoto lidu, proti němuž také směřují
všechna správní opatření, o jehož
zájmy jde, a který musí celou správu
platiti. Také zde, kdyby to se zásadou demokracie
bylo jenom trochu míněno poctivě, bylo by
podle toho samozřejmo, že nutno zastupitelstvo organizovati
tak, že veškerá moc bude výlučně
v rukou volených zastupitelských sborů a
že úředníci jsou těmto sborům
podrobeni a odpovědni. Avšak tato předloha
v duchu župního zákona z r. 1920 uzákoňuje
pravý opak. Rozhodujícím, výkonným
orgánem s rozhodnou mocí jest byrokracie, jest vysoká
právnická byrokracie, která ovsem není
nic jiného než nástroj kapitalismu, poněvadž
nezávisí na obyvatelstvu, nýbrž na vládě,
poněvadž jest vychována v duchu kapitalistickém,
neboť celá právní věda jest vybudována
na svaté zásadě tohoto soukromého
vlastnictví a jest proto povolným nástrojem
v rukou kapitalistů. A na druhé straně volení
zástupci podle této předlohy, jak ustanovuje
také zákon župní, jsou jenom přívěskem,
pomocným orgánem byrokracie, a zpravodaj to přímo
vyjadřuje, že volení zástupcové
mají býti poradními orgány byrokracie,
která má veškerou moc. Z těchto důvodů
jest také, poněvadž tu právě
jde o to, že buržoasii mají se dostati veškerá
práva do ruky, byrokracie nejvhodnějším
nástrojem v rukou buržoasie. Proto je s touto úpravou
veřejné správy co nejúžeji spojen
třídní zájem buržoasie. Tento
třídní zájem buržoasie diktuje
dnes buržoasii nepřátelské stanovisko
proti všeobecnému tajnému volebnímu
právu, nepřátelské stanovisko proti
právům volených zástupců. Jde
tu především o třídní
zájem buržoasie na udržení občanského
státu, na udržení občanského
řádu, neboť občanský stát,
jeho vláda, jeho veškerá správa, má
býti spolehlivým nástrojem v rukou buržoasie.
V druhé řadě přistupuje ovsem, jak
jsem již na začátku řekl, zájem
buržoasie, přímý zájem kapitalistů
na omezení veřejné správy, na omezení
jejího práva, veškeré hospodářské
sociálně-politické a kulturní činnosti
a tím na snížení všech nákladů,
k nimž rovněž přispívati je buržoasie
nucena. Máme mnoho kapitol, které sociálně-politicky,
kulturně a hospodářsky novým zákonodárstvím
v samosprávě byly značně omezeny,
tak na příklad především škola.
Vyjímám tuto kapitolu, poněvadž jest
to velmi oblíbená kapitola německé
a české buržoasie. Škola jest oblíbena,
avšak nikoliv tehdy, stojí-li peníze, když
pánové sami mají pro školy přinésti
oběti, nýbrž jenom tehdy, má-li býti
předmětem národnostního sporu. Mají-li
sami přinésti oběti, potom tak přátelsky
s ní nesmýšlí. Byli jsme tu v síni
svědky mocných vášnivých výstupů
německoobčanských stran v zájmu německé
školy. Avšak když jsme přišli do německého
obecního nebo okresního zastupitelstva a tam jako
zástupci dělnictva podávali návrhy
ve prospěch školy, ve prospěch nových
školních budov, školní péče
o zuby, o bezplatnost učebných pomůcek atd.,
titíž pánové, kteří s
této řečnické tribuny byli nejvášnivějšími
zastánci německé školy, v obcích
a v okresních zastupitelstvech, tam, kde měli platiti,
byli nejzarputilejšími nepřáteli německé
školy. Tam provozovali politiku zcela jinou. Samozřejmě
platí to také o buržoasii české.
Byl to týž p. dr. Kramář, který
tu vystupuje jako zástupce české kultury,
české školy atd., jenž ve své obci,
Libštátě, kde je poplatníkem, když
se vynořila otázka stavby nové české
školy, bránil se tomu do krajností, poněvadž
má platiti přirážky ze své kapsy.
(Výkřiky na levici.) Pan dr. Kramář
je také zde věrným žákem
svého velikého učitele Bismarka, neboť
o Bismarkovi je známa pěkná historka z jeho
života, že jako statkář byl zatvrzelým
nepřítelem školy, a když učitel
požadoval pro školu více peněz, odepsal,
že není ochoten tyto peníze platiti. Pánové
jsou pro národní kulturu a školy, jde-li o
omílání frází, avšak tam,
kde mají platiti, nechtějí o škole nic
věděti. V tomto směru je tato správní
reforma také útokem na školu, nejen na školní
samosprávu obyvatelstva, nýbrž i proti hmotným
nákladům na školu, které se pod tlakem
správní úpravy značně snižují.
Jde tu o třídní zájmy buržoasie,
jde tu o špinavé zájmy kapitalistů na
zisku a je lží, vystupují-li zde pánové
dr. Kramář a druhové a říkají-li,
že tu jde o zájem státu atd. Nikoliv, jde o
jejich nejšpinavější prospěchářství.
Proto nic neplatily důvody advokátní komory,
ani důvody učitelů práva atd. Proto
jsou také němečtí aktivisté
pro tento zákon, proto v poslední době hlasovali
pro všechny zákony, jejichž logickým pokračováním
jest správní reforma. Uvedu jenom citát z
"Deutsche Presse", abych označil chování
křesťanských sociálů. Tam se
říká o správní reformě,
že němečtí křesťanští
sociálové dají svůj souhlas k novému
správnímu zákonu jenom tehdy, budou-li náležitým
vlivem německých vládních stran dosaženy
určité změny. My víme, že tyto
změny, jež byly dosaženy, nemají vůbec
ceny, že jsou minimální, že na těchto
předlohách podstatného nic změněno
nebylo. Tehdy křesťanskosociální lidová
strana prohlásila také v "Deutsche Presse":
"Žádáme tedy, aby při tomto jmenování
byly dány záruky ve směru národnostním
a hospodářském." Při jmenování
předsedů, přednostů různých
správních těles a jejich členů.
Vidíme, že tento zákon se nyní projednává
a že křesťanskosociální strana
nepožaduje žádných záruk, poněvadž
jsou prostě nemožný, nejsou-li obsaženy
v zákoně samém. Když jsou obecní
volby, tu rozpomínají se křesťanští
sociálové na samosprávu. Při obecních
volbách ve Střekově minulého roku
psal orgán strany křesťanských sociálů:
"Požadujeme samosprávu obcí. Žádáme,
aby byla odstraněna všechna omezení, samosprávy
zákonem a nařízením a aby nerušeně
bylo užíváno německé řeči
jako řeči úřední v německých
obcích."
Vidíme, že v praxi vypadají požadavky
tak, jako předpisy, které máme v tomto zákoně
o užívání jazyků v samosprávě.
Poněvadž jejich zájem na upevnění
a zajištění třídního panství
buržoasie, na snížení daní, na
zvýšení prospěchu kapitálu je
důležitější, poněvadž
je jim to nejvyšším zákonem, z tohoto
důvodu hlasují němečtí aktivisté
pro zákon a šlapou právo na sebeurčení.
Neboť co tu znamená právo sebeurčení,
jim jest důležitější podpora občanského
řádu a ochrana zájmů kapitálu.
A přece bez práva na sebeurčení, bez
národnostního sebeurčení není
vůbec národnostní samosprávy. To dokazuje
právě předloha, kterou se zabýváme.
Právě události poslední doby, které
předcházely vzniku předlohy, dokazují,
že je nemožno uskutečniti samosprávu,
pokud národy ve státě nemají sebeurčovacího
práva.
Naše stanovisko k veřejné správě
jest dáno naším stanoviskem ke státu,
jenž není nic jiného, než třídním
panstvím majetných vrstev, zosobněným
a uzákoněným ústavou a zákony.
Zásadně není v tomto bodě rozdílu
mezi různými státními formami, ať
je to buržoasní stát monarchistický
anebo republikánský. A je přece také
zásadní rozdíl mezi parlamentarismem demokratickým
a parlamentarismem privilegovaným. Žádná
z těchto forem státních, žádná
z těchto forem representativního systému
nemůže býti v občanské společnosti
ničím jiným, než organisovaným
násilím třídního panství,
buržoasie. V tomto směru nemůžeme také
viděti zásadního rozdílu mezi státně-politickou
správou a tak zvanou samosprávou v občanském
státě. Samospráva má právě
tytéž úkoly, jako státní politická
správa, totiž, aby byla v ruce majetných tříd
prostředkem utlačovacím, při čemž
musíme přihlížeti k tomu, že třídní
panství buržoasie vykonáváno jest nejen
jednostranně státně organisovaným
násilím vládnoucích tříd,
nýbrž na druhé straně vždy také
tím, že se pracující třídy
domnělými reformami uklidňují a na
druhé straně vychovávají v duchu dosavadního
společenského řádu.
Avšak rozdíl v těchto různých
správních systémech občanského
státu, občanské společnosti jest pro
nás v jediné možnosti, kterou tento systém
poskytuje pracujícím třídám,
aby uplatnily své požadavky, aby uplatnily svůj
vliv, aby vykonávaly ve svém smyslu vliv na veřejná
správní zařízení, aby rušily
jejich funkci jakožto vládního nástroje,
jako nástroje třídního panství
buržoasie a tak jim svými zástupci ztěžovaly
splnění jejich úkolů, aby totiž
byly podporou třídního panství buržoasie.
V tom směru nutno spatřovati úkol pracující
třídy v tom, aby byla státní správa,
ať se již projevuje v tom neb onom representativním
systému, ať již má tu neb onu organisaci
správní, rozkládána jakožto vládní
organisace buržoasie. V tomto smyslu hájíme
volební právo pracujících tříd
a samosprávy proti pokusům, aby bylo volební
právo zhoršeno a samospráva zrušena ve
prospěch státní byrokratické správy,
a aby byl odstraněn úplně vliv pracujících
mas na správu. Jsme pro volební právo a pro
samosprávu, poněvadž v tomto systému
demokracie stojí proti sobě třídy
přímo a buržoasie je nucena sama vykonávati
své panství a nemůže se schovávati
za jiné vládní organisace, a poněvadž
za druhé politická práva pracujících
tříd, volební právo do parlamentu,
účast na samosprávě jsou pákami,
které mohou pracující třídy
nasaditi, aby uvolnily občanský stát v jeho
složení a tak si jej připravily, aby jej v
příhodné chvíli vypáčily
ze základů. V tomto smyslu také, poněvadž
víme, že by boj o uskutečnění
sebeurčovacího práva národů
mohl ohroziti občanský státní řád,
jako nástroj třídního panství
buržoasie, požadujeme také v občanském
státě národní sebeurčovací
právo. V tomto smyslu formulujeme své požadavky
proti předpisům, které obsahuje osnova. Naše
požadavky jsou především: plné
národní sebeurčovací právo,
plné právo národů, obývajících
tento stát, aby o své příslušnosti
ke státu rozhodovaly vlastní disposicí, vlastní
vůlí. Tento ideál nemůže býti
uskutečněn ani župním zřízením
ani zřízením zemským. Požadujeme
práva sebeurčení jako předpokladu
k uskutečnění opravdové národnostní
samosprávy. Požadujeme vzhledem ke správní
organisaci plnou samosprávu, t. j. odstranění
všech státně byrokratických místních
správ. Veškeré správní úkoly,
ať jsou povahy hospodářské nebo policejní,
ať náleží k úkolům, jež
dnes obstarávají státní úřady
- všecky tyto správní úkoly a funkce
náleží orgánům samosprávným.
Požadujeme samosprávu volenými funkcionáři
a úředníky a demokratizaci soudnictví
volbou soudců. Žádáme, aby byla odstraněna
nepřehledná zemská správa, jíž
volená zastupitelstva naprosto nemohou kontrolovati. Žádáme,
aby byla vytvořena malá správní území
na způsob žup, požadujeme národnostní
ohraničení správních oblastí
a požadujeme seskupení správních oblastí
jednoho národa v jednotu a uskutečnění
národnostní samosprávy na podkladě
vlastního národního parlamentu v této
jednotě za předpokladu zákona o ochraně
národních menšin, opírajícího
se o vzájemnost. Pro Slovensko a Podkarpatskou Ukrajinu
požadujeme zřízení zvláštních
zemských sněmů, na nichž by obyvatelstvo
v těchto územích svými volenými
zástupci samo rozhodlo o tom, v jaké formě
chce upraviti svůj poměr k tomuto státu.
Prohlašujeme, že tyto požadavky nejsou ovšem
formulováním onoho ideálu vlády a
veřejné správy, jaký máme na
mysli. Naším ideálem správy je takový
správní systém, v němž veškerá
moc náleží pracujícímu lidu a
majetné třídy jsou úplně vyloučeny
z výkonu vládní moci a z účasti
na veřejné správě. Požadujeme
takový systém veřejné správy,
který znamená sjednocení zákonodárství,
správy a soudnictví -v rukou pracujícího
lidu. Požadujeme vládní a správní
systém, v němž vláda a správa
nemá jenom právo v hranicích hospodářského
diktátu kapitalistického zaříditi
své zákonodárství a správu
atd., nýbrž požadujeme vládní a
správní systém takový, v němž
vláda a disposice veškerým hospodářským
životem společnosti je dána do rukou zástupců
lidu, neboť jen když lid má v moci hospodářský
život, jen když výrobní prostředky
jsou odejmuty majetným třídám, teprve
tehdy můžeme mluviti o svobodné samosprávě
lidu. V tomto smyslu požadujeme skutečnou samosprávu,
v níž veškerá moc, nejen moc zákonodárná,
nýbrž i moc výkonná a soudnictví
jest v rukou pracující třídy a v rukou
zástupců volených pracující
třídou, v níž úředníci
jsou jenom pomocníky, pomocnými orgány pracujícího
lidu. Jest jenom jeden vládní a správní
systém, který vyhovuje tomuto ideálu správy,
který jest skutečnou demokratickou samosprávou
pracující třídy, a to je systém
sovětů. (Potlesk komunistických poslanců.)