Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Policejní trestní řízení má nyní býti upraveno novým zákonem. Ale není určeno, do kdy má býti tento návrh předložen. Co se stane však v dob mezi tím? Nepochybně bude uplatňován čl. 10 a bude v právních rozepřích v něm obsažených zásad nového správního řízení používáno také na policejní řízení trestní. To znamená však úplnou bezbrannost a bezprávnost nebohých obžalovaných. Je něco takového vůbec možné? Je slabou útěchou, že německá křesťanskosociální strana ohlásila, že podá svůj resoluční návrh a v něm vyzve vládu, aby zavedla jistý druh syndikátního ručení politických úředníků. I kdyby byl přijat, žádaná osnova by se nikdy neobjevila, protože by přece příkře odporovala duchu těchto osnov a držitelům moci by spletla koncept. Také pan zpravodaj, a rovněž důvodová zpráva k osnově tisk 831 zaměstnávají se otázkou ochrany proti libovůli v policejním trestním řízení a ve správním řízení.

Nezní to však jako výsměch, když se poukazuje na to, že každý má právo stěžovati si konečně u nejvyššího správního soudu, v době, kdy je všeobecně známo, že v ministerstvu vnitra, ne v ministerstvu spravedlnosti, se připravuje osnova zákona, která pod heslem "Úleva nejvyššímu správnímu soudu" chce možnosti dovolati se tohoto soudu snížiti na minimum a obzvláště vyjmouti rozhodnutí ministerstev jako nenaříkatelná, nehledě vůbec k tomu, že ani příznivé rozhodnutí nemůže vždy míti žádaný účinek, když dále s poukazuje, že jsou také parlamentární prostředky stížnosti, jakoby každý nevěděl, jak a kdy vláda odpovídá na nepohodlné interpelace a dotazy, a že jejich účinek je roven nule.

Musí však býti zdůrazněno, co pan zpravodaj dr. Kramář řekl ve výboru: Staré Rakousko prý bylo policejním státem, proto obyvatelstvo potřebovalo dalekosáhlé autonomie, aby mělo korektiv proti příliš velké vrchnostenské moci, to prý je nyní docela jinak, stát prý již není policejním a vrchnostenským státem, v Československé republice je státní moc v lidu, politický úředník prý je zmocněnec lidu, proto prý není již žádného rozporu mezi vůlí obyvatelstva a vůlí státní správy, proto prý jsou dalekosáhlá autonomie a dalekosáhlé jistoty proti přehmatům státní správy zbytečný. Tyto úsudky by snad byly správné, kdyby tento stát byl obýván jen Čechy, ale i zde ozvaly by se zajisté hlasy opačné. Zde však žijí také menšinoví národové, kteří jsou jinak uzpůsobeni než pan dr. Kramář a jeho straníci. Ti velmi dobře pocítili v 8 letech českého režimu, jaký rozpor je mezi nimi a českou státní správou, a oni vědí, jak neúprosně vrchnostenským státem je jim - tato republika; proto nemohou býti bez účinné ochrany proti němu. Takové ochrany není. Úmyslně se upírá a tím je také odůvodněn náš rozsudek nad těmito osnovami.

Německé vládní stran pokusily se v poslední hodině zlepšiti osnovu tisk 831. Nejlepším zlepšením by bylo bývalo ovšem, kdyby byly tuto osnovu prostě odmítly. Nikdo by je nebyl mohl nutit, aby přijaly zákon, který je způsobilý jako žádný jiný postihnouti německý národ a všechny ostatní menšinové národy na nejcitlivějším místě, totiž v jejich státoobčanské svobodě. Jen s jejich hlasy byl tento velkorysý atentát na svobodu možný. Avšak veliký okamžik našel malé pokolení. (Výkřiky posl. dr. Schollicha.) Tak utonuly v jednotlivostech, aniž z toho bylo mnoho vzešlo. Zásady osnov, které musí vyvolávati nejtěžší obavy, zůstaly beze změny.

Nejvyšší výměra peněžních trestů byla sice snížena, naproti tomu byly nově zavedeny minimální výměry trestů na penězích a na svobodě, jichž dříve nebylo. Byly usneseny úplně nové nepřijatelné odst. 4 a 5 čl. 10. Odst. 4 překročuje ve své trestní sazbě značně ještě trestní sazbu starého odst. 6. Čl. 5 obdržel nový první odstavec, který má býti pro politické úředníky jakýmsi Kniggem: "Obcování s lidmi", ale ve skutečnosti je směšnou frází, zvláště když nemá žádné sankce a ani nemůže míti. Jistě je to požehnáním, že staré odst. 4 až 6 čl. 10 prozatímně zmizely, ale nevrátí se nařízením?

Uznávám, že se podařilo vyhraditi trestní řízení v policejních věcech zvláštnímu zákonu, proč se to však nestalo s řízením správním? S právního hlediska by měly oba zákony, včetně policejně trestního zákona vstoupiti v platnost zároveň s těmito osnovami. Že tomu tak není, je citelná chyba.

Jak bude vypadati nařízení žádané v odst. 4 čl. 10? Ono může zákonná ustanovení odstavců 1 až 5 pouze prováděti, nikdy je však zlepšiti a tato ustanovení jsou a zůstanou nesnesitelnými, nesnesitelnými pro Němce i Čechy.

Při tom zeje zde citelná mezera. Dlužno zřejmě předpokládati podle názoru kompilátorů tohoto odstavce, že senát zbožně odříká všechno, co mu poslanecká sněmovna předříká, ale co platí, bude-li nařízení předloženo napřed senátu, ten je schválí, kdežto poslanecká sněmovna je odmítne? Totéž platí o vládním nařízení žádaném v §u 8, odst. 4. Budiž uznáno, že v §u 5 a §u 61 osnovy o volebním právu tisk 830 bylo sníženo trvání bydliště jako podmínky pro pasivní volební právo s 3 let na 2 roky a §u 56 byl tak změněn, že nyní se mohou i jmenovaní členové organizovati ve stranách.

Není však žádným zvláštním zlepšením, jestliže jednoroční lhůta pro bydliště jako podmínka pro aktivní volební právo u §u 1 osnovy tisk 830 se dělí nyní na 2 díly, při čemž devítiměsíční díl se nahrazuje důkazem, že volič se zdržuje tuto dobu v jiné obci země, když pro nepřesnou stilisaci tohoto ustanovení není jisto, zdali se tento důkaz podati může či zdali musí býti podán a zdali je pobyt totožný s řádným bydlištěm či nikoli.

Naproti tomu dlužno děkovati v prvé řadě oposici, že nyní má volební strana nésti celý náklad tisku hlasovacích lístků při volbách do okresního zastupitelstva jen tehdy, když se pustila do volebního boje samotná, aniž se sdružila s jinou stranou, a nepodařilo se jí dosíci žádného mandátu, a že bylo škrtnuto docela zbytečné trestní ustanovení §u 72, odst. 7 osnovy tisk 830.

Zhoršena však byla dále osnova tisk 831 těmito změnami: že teď podle §u 16 zemské zastupitelstvo musí býti svoláno teprve na žádost 1/3 svých členů, dříve stačila 1/4, že podle §u 21, odst. 1 nyní může podati námitky proti vyloučení předmětů jednání z denního pořádku zemským presidentem teprve / všech členů zemského zastupitelstva, kdežto dříve příslušelo toto právo každému členu. Totéž zhoršení nastalo v §u 69 pro okresní zastupitelstva. V §u 55 dostává zemský president právo samovládně na sebe strhnouti věci zemského zastupitelstva a zemského výboru a sám je obstarávati, když tyto sbory nechtějí to udělat tak, jak si to vysoká vláda představuje. Totéž právo přísluší podle §u 96 okresnímu hejtmanovi proti okresnímu zastupitelstvu a okresnímu výboru. Dříve mohl proti tomu podati stížnost každý člen těchto sborů. Třebas toto zajišťovací opatření by mělo teoretickou cenu proti libovůli zemského nebo okresního paši, vládní návrh považoval je přece za nutné, ale německé vládní strany nikoli. Tohoto práva již není. Ony věty byly nyní škrtnuty. Policejní obušek může vládnout neomezeně. A při tom se ještě mluví o rozšíření autonomie.

Je správné, že stará nařízení o jednacím řádu žup a užívání jazyka v zastupitelských sborech nejsou již v osnově citována, že v tom směru mají býti vydána nová nařízení. V jednacím řádu má býti každým způsobem upraveno také užívání jazyka zemského zastupitelstva a zemského výboru. Úprava tohoto užívání jazyka vládním nařízením odporuje zákonu. Podle §u 3 jazykového zákona mají autonomní sbory právo samy si určiti svoji jednací řeč. Tvrzení pana zpravodaje, že je nutná prozatímní úprava užívání jazyka vládním nařízením, aby se mohlo jednat v prvé schůzi, není případné. Jak to ukázal příklad u obcí, které si mohou usnášeti svůj jednací jazyk, aniž by jim musel býti vnucován prozatímní jednací jazyk. Že autonomní sbory jsou oprávněny, určiti si samy jednací jazyk, vyslovil nejvyšší správní soud v nálezech z 26. června 1919 a 24. září 1926. Odporuje proto také zákonu, váže-li se usnesení zemského zastupitelstva o jeho jednací řeči na schválení vlády. S vědomým úmyslem mluví § 24 návrhu v nynějším znění jen o jednacím řádu, aniž by se zmiňoval zvláště o úpravě užívání jazyka. Tím má býti zakryto, že zemská zastupitelstva nemohou určiti svoji jednací řeč bez schválení vlády. Táž hra se bude opakovati u §u 72 návrhu, který jedná o jednacím řádu okresních zastupitelstev. Avšak proč se to ponechává vládě, proč se to neupraví hned teď v zákoně? Opět, protože je strach před konflikty. Opatrnost je lepší než i statečnost. My nemáme žádné důvěry k české vládě a v jazykových otázkách teprve ne. Později, až už nebude lze nic měnit, budou i německé vládní strany ve svých schůzích bouřiti, ale aby se nyní a zde chopily těchto choulostivých věcí, k tomu nemají odvahy.

Co jinak bylo ještě v osnově tisk 831 změněno, nestojí skutečně za řeč. Celkem vzato, zlepšení a zhoršení se vyrovnávají, spíše lze říci, že osnova tisk 831 úsilím německých vládních stran byla zhoršena. Táži se ještě jednou, je to náhoda nebo úmysl? Slyšíme-li mluviti vládu nebo pana zpravodaje, museli bychom věřiti, že při sdělávání této osnovy byly směrodatný pouze hospodářské, správně-technické důvody, snaha po zjednodušení a zúspornění správy, blaho státních občanů a že, proklouznou-li také národně-politické následky, mohla by to býti jen nechtěná náhoda.

Má strana nedá se však svésti takovými zdánlivými důvody. My pozorujeme ten přímočarý vývoj od úvěrů na zbrojení ve státním rozpočtu 1927 přes daňovou reformu, branné zákony k dnešním osnovám. Jako červená nit táhne se všemi zásada nejostřejšího boje proti všem menšinovým národům tohoto státu, obzvláště proti početnému, německému. Nechce se skončiti menšinový problém jednostranně otevřeným použitím násilí ve prospěch českého státního národa, ale dělá se to po etapách a tak říkajíc studenou cestou, řadou vzájemně se doplňujících zákonů. Tyto všechny tvoří proto pro nás celek.

Jaký účel měly branné předlohy, řekl nám pan kol. Špaček s uznání hodnou otevřeností, hluboký dojem, který měla jeho slova doma i za hranicem1 a stále ještě mají, nemohl pan kol. Zierhut smazati svými pokusy o uklidnění. Úmysl, který je podkladem těchto osnov, je nám bez dalšího jasný, Vláda chce býti připravena na všechny případy. Chce dostati německé obce a okresy úplně do ruky, aby mohla v zárodku udusiti každý skutečný neb vymyšlený odpor.

Za takových poměrů nemohou se pan zpravodaj a české vládní strany divit, všimneme-li si také dvou vládních osnov proti cikánům, které právě projednává senát. Co je patrnějšího, než že při cikánech se myslí také na immigranty a kolonisty. V těchto osnovách se neobyčejně ulehčuje četnictvu možnost použití zbraně při srocení. Není překážky, aby se tato příležitost prakticky rozšířila i na politické a národní demonstranty, a tím se zabily dvě mouchy jednou ranou. Proto ta dlouhá řada těchto stejnosměrných zákonů. Proto se vláda zmocňuje autonomní správy a neštítí se připraviti i členy svého vlastního národa o zbytek ústavně zaručené svobody, Slovákům znovu porušit Pittsburgskou smlouvu a Podkarpatské Rusi upříti její mezinárodně zaručené zvláštní postavení. Ale to jsou vnitřní věci těchto území, o které my nemáme se co starati.

Je to rozhodující krok k českému národnímu jednotnému státu, který jde přes mrtvolu německého národa. To je ten úmysl, na němž osnovy jsou založeny a který prosvítá všemi krásnými slovy vlády a pana zpravodaje, jak to tento sám potvrdil ve výboru slovy: "Vnitřní jednota jest cílem státu." Na této cestě ho následovaly německé vládní strany, my ho však - nenásledujeme! (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Kreibich. Uděluji mu slovo.

Posl. Kreibich (německy): Jest nutno, abychom si ujasnili původ a souvislosti osnovy zákona, která nám byla předložena. Osnova zákona o správní reformě jest jedním z mnoha opatření, která byla již od vzniku tohoto státu učiněna, aby byla provedena záchranná akce pro kapitalismus, který se dostal světovou válkou a velikou hospodářskou krizí do nebezpečí. Je článkem v dlouhém řetězu všech opatření tohoto státu od jeho vzniku, jejichž účelem je dostati vládu, zákonodárství, veškerou správu a soudnictví bez výjimky pod vliv majetných vrstev, velkokapitálu. Tuto snahu sledujeme od oněch předloh, jimiž v této sněmovně byla zahájena tak zvaná deflační politika, jíž svého času počala ona politika, která se všeobecně označuje jako politika stabilisační, a kterou také dočasná většina sněmovny jakožto takovou nebo jiným slovem jako politiku konsolidační prováděla.

To, co nám bylo nyní předloženo, posuzováno v souvislosti s berní reformou, se zákonem o financích samosprávných těles, není nic jiné, než část této stabilisační politiky a s kapitalistického hlediska není to nic jiného než důsledné pokračování této stabilisační politiky, kterou zahájila dřívější vládní většina a která byla z velké části již provedena. To nám vysvitne především, pozorujeme-li hospodářskou stránku předlohy v souvislosti s berní reformou a se zákonem o financích samosprávných těles. V tomto bodě, pokud přichází v úvahu státní hospodářství, směřuje stabilisační politika k tomu, aby výdaje státu a veškeré veřejné správy k účelům hospodářským, sociálně politickým a kulturním byly co možná sníženy, rozpočet aby byl v tom směru omezen a přímé daně, pokud směřují k tomu, aby z nadhodnoty kapitalistů bylo něco čerpáno ve prospěch státu a veřejné správy, aby byly sníženy. Pokud jde o stát, podařilo se to již všenárodní vládní koalici vysokou měrou. Poukazuji zde jen na stálé zhoršování zákona o stavebním ruchu, na zákonodárství o podporách v nezaměstnanosti, na zákon o invalidech atd. Jest zcela samozřejmo, že majetné vrstvy, jichž chuť vůči státu byla v tomto směru podrážděna a jimž, pokud jde o státní břemena, byl podán nejen malíček, nýbrž celá ruka, že kapitalisté s tím daleko nejsou spokojeni a nyní tutéž politiku začínají vůči samosprávě. Při tom musíme uvážiti, že podle různých odhadů rozpočet výdajů veškerých samosprávných těles, okresů, zemí, obcí a žup činí ročně asi 4 miliardy, tedy srovnán s rozpočtem státním, sumu velmi značnou. Tyto výdaje - a to zhoršuje v očích majetných vrstev situaci samosprávy - jsou téměř výlučně věnovány úkolům hospodářským, sociálně-politickým a kulturním. Sečteme-li výdaje státu, a to bohatě, tím, že sečteme veškerý etát ministerstva průmyslu, obchodu a živností, zemědělství, pošt a železnic, pozemkového úřadu, sociální péče, zdravotnictví a osvěty, dojdeme k celkové částce 31/2 miliardy; vidíme tedy, že v tomto směru hraje samospráva daleko větší roli pro zámožné třídy, než dokonce státní správa. Z toho se již dostatečně vysvětluje nepřátelství buržoasie vůči samosprávě.

Ještě zřejmější to jest, pozorujeme-li věc s hlediska berních břemen. Podle oficielní statistiky činily přirážky veškerých samosprávných těles k přímým daním v tak zvaných historických zemích r. 1922 dohromady 1.157 milionů. Daně samy, k nimž byly přirážky od samosprávy vybírány, činily dohromady 249 milionů. Lze tedy konstatovati celkem 465.4% přirážek u samosprávných těles. K tomu přistupuje ještě, podle rozpočtu na rok 1927 vzato, 950 milionů přídělů samosprávě ze státních daní. Vidíme tedy: S hlediska poplatnosti má buržoasie se své strany mnoho důvodů k nepřátelství vůči samosprávě. Z toho se vysvětluje nepřátelské chování majetných tříd vůči samosprávě, které dirigovalo politiku tohoto státu od jeho vzniku, politiku, která směřovala zvláště k omezení finanční pravomoci samosprávy. Volební právo do obcí, které musely zámožné třídy povoliti pod tlakem mocného revolučního hnutí po světové válce, toto všeobecné rovné volební právo v obcích bylo pro majetné třídy ještě o důvod více pro to, aby finanční volnost obecní správy byla omezena, poněvadž se právem obávaly, že vstup pracujících tříd do obecní správy přinese s sebou značné zvýšení obecních výdajů na účely národněhospodářské a sociálněpolitické, především však kulturní. Z tohoto ducha vznikla finanční novela z r. 1919, která znamenala již omezení finanční výsosti obecní správy, když byly zavedeny tak zvané finanční komise. Z tohoto ducha vznikl také nový zákon o financích samosprávných sborů. Ten znamená za prvé omezení rozpočtu ve výdajích, za druhé omezení daňových přirážek pro samosprávu a za třetí částečnou náhradu přirážek k přímým daním zvýšením nepřímých daní, jež vybírá samospráva.

Tento zákon o samosprávě znamená další omezení práv volených zástupců v samosprávě. Znamená v celku vzato, že se omezuje vliv zástupců volených obyvatelstvem, obyvatelstvu v samosprávě zodpovědných, kteří jsou z tohoto důvodu nuceni dbáti požadavků obyvatelstva, a že se za to nejen zvyšuje vliv státní byrokracie, byrokratů lidu neodpovědných, nýbrž dává se rozhodný vliv ve veškeré samosprávě do ruky vysoké státní byrokracii, která právě není ničím jiným než slepým nástrojem v ruce kapitalistické vlády. Tím jsme však také dospěli již k politické stránce této předlohy. S politického hlediska znamená předloha především jistotu, že budou provedena opatření nepřátelská pracujícímu lidu tím, že si buržoasie zajišťuje aparát, aby celý správní aparát v její ruce spolehlivě pracoval a aby v celé správě byly její rozkazy prováděny také v hospodářském směru správy. Za druhé je účelem této správní reformy, aby byl potlačen odpor pracujících tříd proti stabilisačním opatřením majetných vrstev. Také pokud jde o zajištění aparátu v rukách buržoasie, není tento zákon ničím novým, nýbrž jenom posledním článkem - nechci býti tak optimistickým a říci: korunou, neboť může přijíti ještě něco horšího - prozatím posledním článkem takových opatření. Zásada samosprávy volenými zástupci nebyla pošlapána teprve německo-českou občanskou koalicí, nýbrž spíše již dřívější koalicí vládní, již tím, že r. 1919 bylo odstraněno, s jedné strany ovšem, hanebné privilegované volební právo do zemí a okresů, avšak v takové formě, že x bylo vůbec odstraněno všecko volební právo, že tehdy na místa volených zástupců pro okresy a země vstoupily jmenované správní komise, s nimiž to všenárodní vládní koalice po celou dobu své působnosti protloukala. Vidíme tedy, že ti, kteří dnes hájí všeobecné rovné volební právo, svého času je v samosprávě již z největší části zrušili. Zásada samosprávy vůbec byla porušena již župním zřízením r. 1920 a my musíme si právě ze župního zřízení z r. 1920, které bylo dílem agrárně-socialistické koalice, vysvětlovati nynější zákon o reformě veřejné správy. Je to do jisté míry v podstatě dítě tohoto již existujícího zákona. Již toto župní zřízení obsahovalo mnoho reakcionářských ustanovení dnešní předlohy, především vydání samosprávy do rukou státní byrokracie, zestátnění veškeré veřejné správy, pak směšné postavení volených zástupců ve veřejné správě, kteří si nesmějí voliti ani předsedu a v celé řadě úkolů, jež má správa obstarávati, nemají do nich co mluviti. Dále ustanovení, že výkonné orgány nejsou odpovědny voleným zastupitelstvům, že působnost těchto je omezena na usnesení ve věcech hospodářských, na jejichž provedení nemají žádného vlivu, poněvadž není v ruce jejich, a také má právo veta byrokrat, který je může jako předseda uplatniti proti usnesením voleného zastupitelstva. V tom se jeví žalostná role tohoto a veškerá jeho potupa. To všechno již obsahovalo zpátečnické župní zřízení všenárodní koalice, a německo-česká vládní koalice jest v tom směru jenom žačkou koalice všenárodní. Také zásada výhradné volitelnosti zástupců byla již prolomena župním zřízením od r. 1920, neboť v něm bylo již pro Slovensko učiněno opatření, aby část župního zastupitelstva a nejdůležitějších zastupitelstev městských mohla býti jmenována vládou. Vidíme, že župní zřízení dýchalo již týmž zpátečnickým duchem jako tato předloha, při čemž my ovšem nemůžeme župní zákon jako prospěšnější a lepší hájiti proti dnešnímu návrhu. R. 1921 přišla novela k obecnímu zřízení, která poskytovala vládě právo odníti obcím nejdůležitější část jejich působnosti. Vidíme tedy: Této předloze předcházela celá řada opatření a tahů, které směřovaly proti samosprávě. Dnešní koalice pokračuje jenom ve vyjetých kolejích všenárodní koalice, jenomže na těchto kolejích postoupila o dobrý kus dále, než se dostala kdysi všenárodní koalice.

Pokud jde o druhý politický účel vládní předlohy, o zlomení odporu pracující třídy proti stabilisační politice majetných tříd násilím, opatřeními policejními, trestními a podobnými, pokud tedy přicházejí v úvahu předpisy této správní reformy ve směru policejně trestním a Prügelpatentu, které ještě budou doplněny zvláštním zákonem - můžeme si již dnes učiniti představu, jak tento zákon bude vypadati - pak i zde jest předloha jenom důsledným pokračováním politiky, která v tomto státě od jeho vzniku byla prováděna, politiky policejních brutalit, které se již v době všenárodní koalice při různých příležitostech hromadily tak, že nebyly dosud ještě předstiženy dnešní koalicí německo-českou. Poukazuji na zákon na ochranu republiky a na tiskovou novelu. Novela k obecnímu zřízení z r. 1921, o které jsem se již zmínil, poskytovala již vládě právo, odejmouti bezpečnostní službu obcím a úplně ji dáti do rukou státní policie. Že tato správní reforma, jak se předloha nazývá, vyrostla organicky z celé dosavadní politiky, kterou sledují vlády v tomto státě, a že je organickým pokračováním veškeré této dosavadní politiky, to nutno konstatovati k její charakterizaci, avšak také ke zjištění odpovědnosti za předlohu, kterou se nyní zabýváme. Nejde jenom o odpovědnost buržoasie, u níž je tato snaha a politika samozřejmostí. Jest zřejmo, že buržoasie se snaží vybudovati svoji třídní vládu a přiostřiti ji proti třídě dělnické, ale jde o zjištění odpovědnosti těch dělnických stran, které po léta dělaly takovou politiku se zástupci stran občanských, které vedly část proletariátu cestou stabilisační politiky na cestu upevnění kapitalistického hospodářského řádu a tím třídního panství buržoasie a občanského státu. Buržoasie, která právě byla takovou stabilisační politikou zesílena, poněvadž byla posílena její hospodářská posice a tím ovšem i posice politická, její politická moc, bude nyní, kdy je důsledkem takového mocného zesílení sama u vlády, důsledně pokračovati v této politice stabilisační a podporovati její tendenci. Chce této stabilisační politice nasaditi korunu a nynější předloha jest tedy zostřením všeho toho, co se v tomto státě v tom směru dosud stalo. Poněvadž druzí řečníci naší strany budou míti ještě příležitost zabývati se jednotlivými stránkami této předlohy, chci zdůrazniti jenom věci nejdůležitější.

Předpisy vládní předlohy, jež obsahují zrušení dosavadního župního zřízení a rozdělení žup a obnovují starou zemskou správu, jsou především namířeny proti jakékoliv myšlénce na národnostní samosprávu menšinových národů ve státě a v druhé řadě směřují k tomu, aby byly vytvořeny pokud možno velké nepřehledné správní aparáty s nesmírným počtem úřednictva, neboť čím větší jest úřednický aparát, tím mocnější jest ovšem také panství byrokracie v tomto aparátě.

Pro Čechy to znamená, že myšlenka národnostní samosprávy nesmí existovati ani v klamné formě obou tak zvaných německých žup, českolipské a karlovarské, že i toto potěšení bylo národnostním menšinám vzato. I tyto obě župy byly by zřejmě při absolutní bezvlivnosti a bezmocnosti volených zástupců podle župního zákona vším jiným než národnostní samosprávou. Pokud jde o Moravu a Slezsko, spojení obou těchto zemí v zemi jedinou neznamená nic jiného, než aby bylo zabráněno nesmírnému nebezpečí, že ve slezské zemské správě nemohla býti česká většina. Tato zásada byla již také uskutečněna zřízením župním, neboť i to odstraňuje již také ono nebezpečí a trhá zemi slezskou, rozdělujíc ji společně s územím moravským na dvě různé župy. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Pokud jde o Slovensko, zde se nejvíce ukazuje podvodný charakter tohoto zákona.

V odůvodnění, které podal zpravodaj dr. Kramář, a ve článku včerejšího vydání "Národní Politiky" mluví se důsledně o zemi Slovenské, mluví se o tom, že se stává Slovensko zemí tím, když se odstraňují župy a místo nich nastupuje právě slovenská zemská správa. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se úzkostlivě zdůrazňuje, poněvadž přece ústava, jak známo, obsahuje paragraf, že zemské sněmy přestávají existovati, že tedy přestává staré historické zemské zřízení, že tato zemská zastupitelstva nemají býti zemskými sněmy. Na Slovensku však jdou příslušníci především klerikální slovenské strany ľudové, strany Hlinkovy, na lov s tvrzením, že správní reforma dává jim slovensky zemský sněm. Vidíme tedy, že tatáž zastupitelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nejsou zemskými sněmy, na Slovensku však najednou mají jimi býti. Ve skutečnosti nejde o nic jiného, než že na místo několika žup má nastoupiti jediná župa slovenská. Důležito je, že toto župní zastupitelstvo, které bude pro celé Slovensko jediným a jednotným, nebude míti ani tolik pravomoci jako dosavadní zastupitelstva župní. Pozorujeme-li to třeba jen s hlediska správní autonomie, jest to pro Slovensko zhoršením proti dosavadnímu stavu. To vyplývá již z toho, že druhá správní instance byla přeložena ze Slovenska do Prahy.

Podobný, avšak ještě horší podvod provádí se s tím územím, které v ústavě pojmenováno bylo Podkarpatskou Rusí, aby jeho skutečná etnografická souvislost s Ukrajinou byla jaksi úředně škrtnuta. Pan ministr spravedlnosti Mayr-Harting odpovídaje v těchto dnech právě na interpelaci, zahrál si na ochránce ústavní jednoty Československé republiky a prohlásil, že je se státoprávního stanoviska zcela v pořádku, když označení "Podkarpatská Ukrajina", které jest přece etnograficky jedině správné, jest zakázáno a v tisku se konfiskuje takřka jako velezrada proti Československému státu. (Výkřiky na levici.)

Pokud jde o Podkarpatskou Ukrajinu a Slovensko, vidíme zde, jakou cenu mají sliby a podpisy politiků občanského státu, a právě tato předloha správní reformy potvrzuje, že pánové Kramář a jíní, kteří jsou za tuto správní reformu odpovědni, avšak i druzí, kteří již ve všenárodní koalici nechali bez povšimnutí požadavek Podkarpatské Ukrajiny o splnění smluvních slibů a přímo zákonem jazykovým nebo jazykovým nařízením tuto autonomii šlapali, učili se u onoho geniálního politika, jehož čtyřsté výročí smrti bylo slaveno 22. června a kterého veškerý občanský tisk líčil jako výlupek špatnosti, poněvadž odhaloval zásady vládního umění panujících tříd se vší brutální upřímností a pravdou. Čteme-li v 18. kapitole Machiavelliho "O knížeti": "Každému jest jasno, že jest chvalitebné, zachovává-li kníže své slovo a jde-li svou cestou rozšafně a bezelstně. Avšak zkušenost dnešních dnů nás učí, že jenom ta knížata stala se mocnými, která brala věrnost a víru lehko a dovedla druhé klamati a podváděti, a že s těmi, kdož poctiv plnili své závazky, dopadlo to špatně. Chytrý kníže nesmí tedy dodržovati svého slibu, škodí-li mu to, anebo když se změnily poměry, za jakých slib dal", a čteme-li potom, že k porušení slibu náleží samozřejmě také záminka, když Machiavelli píše o knížeti a o slibu od něho daném: "Nebude mu nikdy také scházeti záminky, aby porušení slova okrášlil" - pak musíme přiznati, že Machiavelli byl přímým učitelem všech těch, kteří založili tento stát, kteří ho dosud spravovali, kteří jsou odpovědni za jeho ústavu, za jeho zákony a za celou jeho vládu. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)