Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. dr. Keibl (pokračuje): Ústava tohoto státu je dílem českého revolučního shromáždění, z něhož menšinové národy byly vyloučeny. Proto byla pro ně sice závaznou, protože je k tomu zavazovala skutečnost, že dějinnou událostí mírových smluv byly připojeny k českému státu a český stát měl moc vynutiti její platnost vůči nim. (Hluk. - Posl. inž. Kallina [německy]: Nemá přece účelu mluvit v tomto hřmotu!) Ale mně utíkají minuty.

Menšinové národy, především Němci, mohly dosud právem poukazovati, že neměly na této ústavě žádného podílu a že necítí nižádnou jej práv í závaznost pro sebe. Tak zněla přece také státoprávní prohlášení od r. 1920.

Nyní se však těmito předlohami, i když mají za předmět pouze zřízení okresní a zemské, řeší ústavní otázka, nepřímo sice, ale přece. Nechť se nám přece nevytýká, že v tomto případě nejde o docela nic nového, nýbrž o pouhou změn již existujících zákonů. To lze namluviti nějakému teoretickému právníku, který nechť se dá chytiti, nebo, lépe řečeno, zastraš ti formou, v níž byly tyto předlohy dány k projednávání, nikdy však nám, kteří jsme povoláni dělati praktickou politiku.

My zavrhujeme tuto formu, označujeme ji dokonce za klamání, protože docela přesně víme, že starý župní zákon se vším, co s ním souvisí, neměl nikdy naděje býti uskutečněn, a to proto, protože držitelé moci toho sami nikdy nechtěli.

Ale nehledě vůbec k tomu, také starý župní zákon byl usnesen revolučním shromážděním a nikoliv národním zastupitelstvem svobodně celým obyvatelstvem zvoleným.

Teď se však upravuje podstatná část správního práva svobodně zvoleným národním zastupitelstvem, v němž jsou zastoupeny také menšinové národy. To dává tomuto zákonodárnému aktu takový význam, staví ho na takový docela nový právní základ, že je nutno zajisté aspoň se stanoviska politika říci, že zde máme co dělat s něčím docela novým, že teprve nyní tento stát dostává správní právo, které odpovídá svobodné vůli největší části všech národů, které ho obývají, nejen jednoho národa, který druhé početně předčí.

Správa a ústava jsou spolu úzce spřízněny. Správa má provésti to, co ústava předpisuje, spíše bývá teprve ze správy jasno, jakého ducha jest ústava.

Je proto jen samozřejmé, když při nové úpravě správního práva opět se vynořují staré, nerozřešené otázky ústavního práva a vyžadují rovněž, aby byly projednávány a řešeny, nechť je to se strany vládnoucích pociťováno sebe nepříjemněji. Každé zmeškání v této věci se mstí. Zmešká-li se taková příležitost, lze z toho právem vyvozovati, že se postižení existující úpravou sporných ústavněprávních otázek spokojili a je více než pochybno, naskytne-li se budoucně nová příležitost dohoniti, co bylo jednou zmeškáno.

Proto tvrdím, že teď by byla pravá doba a příležitost zabývati se podrobněji nerozřešenými problémy menšinových národů v tomto státě a pokusiti se, o jejich řešení. Nestalo se to. Čeští držitelé moci se této otázce úmyslně vyhnuli, zástupci menšinových národů ve vládní většině, obzvláště německé vládní strany neměly odvahy, aby se vzchopily k rozhodnému slovu, protože jsou zachváceny bledou bázní, že by jinak musely se rozloučiti s vládou a vzdalovati se budoucně přátelství českých vládních stran, které se jim stalo tak milým. Tak zůstávají velké problémy vnitřní politiky tohoto státu dále nerozřešenými. Ale proto nezmizí. Budou dále působit a budou míti velký vliv na další vývoj ke škodě menšinových národů, ale českým držitelům moci nepřinesou požehnání. Odpovědnost za to, co teď musí přijít, stihne ty, kteří nenalezli v pravý čas pravé slovo. My jsme si vědomi, že nemáme žádné viny. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.)

Tak, jak nyní už věci se mají, je docela jisto, že obě předlohy budou usneseny bez jakékoli změny. Zdá se tedy, že je neužitečné vůbec zaujímati k nim s tohoto místa stanovisko nebo dokonce navrhovati změny. Rozhodla-li se má strana přece ještě to udělat, učinila tak proto, jelikož cítí svoji povinnost ukázati pravý účel a pravou podobu této předlohy, aby německá veřejnost a obzvláště budoucí generace zvěděla, že přece se našli mužové, kteří pamětliví jsouce ve vážné hodině nezadatelných práv svého národa nebyli ochotni nechati mlčky zardousiti poslední zbytky staré státoobčanské svobody.

Přistupujeme k těmto předlohám jako k dané skutečnosti. Měříme a posuzujeme je podle toho, co podle našeho mínění mělo býti a co i za dnešních, pro nás Němce tak nepříznivých poměrů ještě mohlo býti. Proto starý župní zákon se všemi svými přívěsky nemůže býti pro nás měřítkem, ten pro nás prostě neexistuje, tak jako ve skutečnosti neexistoval ani pro vládnoucí. To, co by mělo býti totiž uspořádání politických poměrů po válce, jak my je považujeme nejen za žádoucí, nýbrž za nutné pro mír a blahobyt všech národů tohoto dílu světa, jsme opětovně stanovili v řečech a prohlášeních jak v uplynulém volebním období tak i v tomto. V tom směru nechci teprve opakovat, co je všeobecně známo. Také dnes ještě stojí moje strana neochvějně na půdě práva národního sebeurčení a státoprávních prohlášení z roku 1920.

Podle tohoto měřítka jsou obě předlohy, jež se projednávají, prostě nepřijatelné a nestojí vůbec za diskusi. Ale dokonce i když nezaujmeme toto jedině správné stanovisko, když vezmeme zřetel na skutečnost, že nepříznivý dějinný vývoj nás nutí hluboko stlačiti naše přání tak říkajíc jen abychom se postarali o ten trošek holého národního života našeho národa, tedy když si nasadíme šedé brýle, jimiž německé vládní strany ráčí viděti zdejší poměry, když si tedy vezmeme za měřítko pouze to, co vždy přece by v tomto státě ještě mohlo býti, nedopadne posudek valně jinak. Neklamme se! Tyto předlohy znamenají pohřbení samosprávy v okrese a zemi, za nímž bude brzy následovati samospráva v obci, pokud se podstatně neomezuje již v těchto předlohách. Menšinoví národové potřebují však samosprávy v obci, okrese a zemi k zajištění a rozvoji svého národního života, k zachování a udržení posledních zbytků své národní svobody. Ta je již ta tam. Jest to náhoda nebo úmysl?

Pan zpravodaj dr. Kramář, tak jako důvodová zpráva o těchto věcech samozřejmě nemluví. Ba naopak, říkají, že těmito předlohami se zavádí nový, lepší druh autonomie, že má vzniknouti nová, poctivá demokracie, kterou se otevírají činnosti obyvatelstva v okresních a zemských zastupitelstvech nové netušené možnosti. Zamlčují však docela, že budoucí pole této činnosti bude velmi omezené.

Nemohu se zde pouštěti do jednotlivostí, zvláště když tyto věci přijdou na přetřes ještě ve speciální debatě, avšak je přece jasné, že každý, kdo pročítá ustanovení o věcné příslušnosti zemských a okresních zastupitelstev, musí dojíti k závěru, že tato zastupitelstva jsou pouze poradní sbory zemského presidenta a okresního hejtmana, do všeobecných politických a správních věcí nemají co mluvit, jelikož přece o politice smí býti jen teoretizováno (§§ 30, 75), že jsou vydány blahovůli své hlavy - státem jmenovaného úředníka, který může jejich usnesení rušiti značně libovolně (§§ 60, 97), což jest oprávněn kdykoliv učiniti nadřízený vládní orgán z úřední moci. Novým zastupitelským sborům zůstává pouze správa vlastního jmění a vlastních ústavů. Ta je ale tak zúžena a omeze a sítí předpisů, možnost zajistiti nutná vydání přirážkami je tak sešněrována, že je vůbec pochybno, budou-li moci vůbec dostáti skrovným úkolům, jimiž byly obmyšleny.

K tomu přistupuje, že podle §u 8 předlohy tisk 831 může vláda pod nejnicotnějšími záminkami zastupitelstvům v okresech a zemích libovolně okrajovati jejich věcnou příslušnost a přenášeti ji na jiné správní orgány.

Jak naprosto jiný byl však dřívější stav: Zde musí býti srovnáván opět stav normální mírové doby, nikoliv nynější, nikoliv stav jmenovaných okresních a zemských správních komisí, který široká veřejnost považovala pouze za stav mimořádný, prozatímní, vyvolaný válečnou a poválečnou dobou, tím méně pak stav zamýšlený župním zákonem, kterého si obyvatelstvo nikdy neuvědomilo. Tu byly okresní zastupitelstva, okresní výbory v Čechách, zemské výbory, skutečně autonomní sbory, které mohly v mezích svého oboru působnosti vydávat předpisy, dozíraly a obce, vynášely rozhodnutí ve správních věcech. Zemské sněmy byly skutečně zákonodárné sbory, jejichž členové měli právo imunitní. To všechno, aniž rakouská státní správa potřebovala nebo se jen pokusila všude strkati svůj policejní nos. To vše náleží nyní krásnější minulosti. Teď triumfuje vláda, politický úředník, policie, obušek.

Vláda může vydávat každé obci předpisy. Článek 5 jí dává k tomu žádoucí možnost. Kdo neposlechne, bude těžce postižen pokutou nebo poletí do díry. Žádná obec s vlastním statutem není jista, že jednoho dne nebude prohlášena prostým nařízením podle §u 3 předlohy tisk 831 za zbavenu všech svých prastarých práv a postavena na úroveň vesnici. Všechna moc se spojuje v ruce okresního hejtmana, zemského presidenta, ministra vnitra a jeho drábů. Stará autonomní správa se převádí úplně do státní správy. S ní celé jmění okresů a zemí, jež má cenu asi několika set milionů. Kolik německého jmění se tu zase ztrácí! To je národní vyvlastnění největšího stylu; mnohem větší a citelnější než celá pozemková reforma. Při tom není to všechno zadarmo, nýbrž je to spojeno se značnými náklady, o jejichž výši se ještě nikdo nic nedověděl a jež podle údaje pana ministra vnitra dosud nikdo ani u vlády nepropočítal, jež ale opět stihnou obce, které beztoho jsou před úpadkem.

Všichni okresní a zemští úředníci budou převzati do státní služby. Sice mají jim zůstati zachována podle nynější úpravy předlohy jejich stará dobře nabytá práva. Avšak přesnější předpisy má stanoviti vládní nařízení a té ominésní jazykové zkoušce budou se musiti přece podrobiti. To znamená tedy jednou rukou zase vzíti, co se druhou dává. Kolik úředníků bude nyní zase v německých okresech odstraněno a vydáno s rodinami bídě. Právě nedávno zastřelil jeden propuštěný poštovní úředník v Litoměřicích sebe, svoji ženu a své dvě malé děti, aby unikl hladu. Není to pro všechny, kdož se nyní chystají tyto předlohy schváliti, aniž je viděti příšerný menetekel, obzvláště pro německé vládní strany?

A co se týče místních hranic nových správních území, bylo by třeba především poukázati na rozpor, jímž se dějí pokusy odůvodnit existenční oprávnění jednotlivých vzkříšených zemí. Dějí se pokusy odbýti župní zákon tím, že se prohlašuje, že malá území, župy, nemohou se ani samy udržeti jako správní sbory lI. stolice, ani rozvinouti prospěšnou činnost. Proto musí býti utvořeny veliké správní celky, obzvláště musí z těchto čistě hospodářských úvah a, bůh uchovej, nikoli z nějakých národněpolitických důvodů zmizeti země Slezsko a býti spojena s Moravou. Jako by velký a malý v tomto vztahu bylo totožné s prostorovým rozsahem. Zásada je zajisté sama o sobě správná, avšak místo pojmů velký a malý dlužno správně dáti: hospodářsky silný a slabý. Použije-li se nyní této zásady v této správné formě, objeví se, že na základě poplatnosti jak Slovensko, tak Podkarpatská Rus a obzvláště tato jsou příliš slabé, aby se udržely z vlastního, a budoucně budou stále pasivní, tedy vůbec žádného existenčního oprávnění nemají, zatím co prostorově malé Slezsko by bylo hospodářsky dosti silné, aby zůstalo vlastní zemí. Je-li dnes země Slezsko oficielně pasivní, přivodila to sama česká vláda svými opatřeními úmyslně a s rozmyslem, aby měla zdánlivý důkaz pro své, jak nit slabé odůvodnění. V minulosti však bylo Slezsko vždy vysoce aktivní zemí. (Výkřiky na levici.)

Není totiž pravda, že tato ustanovení se opírají o čistě hospodářské úvahy, naopak, jedinou pružinou zde byly národně-politické důvody. Proto musí Slovensko a Podkarpatská Rus zůstati jako země, ačkoliv budou pracovati pasivně, a proto musí německé Slezsko zmizeti, ačkoliv by mohlo býti docela dobře aktivní. Nechci se dále zabývati slezskou otázkou, protože o tom bude mluvit ještě kolega dr. K o b e r g, zdůrazňuji jen ještě v této souvislosti, že země Slezsko bylo jediným čistě německým správním územím II. stolice v tomto státě a představovalo, tak říkajíc, příklad národní autonomie vyššího řádu. Proto bylo také nám, Němcům v Čechách, milé a cenné. Padá-li i toto, boří se s ním opět jedna opora našeho snažení po národně dělené správě jakožto jedné části našeho práva na sebeurčení.

Co se dále týká země České, je to všeobecně uznaná skutečnost, že tato země byla a jest jako jednotné správní území druhé stolice za všech okolností příliš veliká. Jestliže v předválečné době nebyl podniknut žádný pokus provésti zde nějakou změnu, nebyly proto směrodatné žádné praktické úvahy, nýbrž právě politické. Jedině ty jsou opět příčinou, že nyní země České musí dále trvati, když župní zákon upadl do obrácené chyby rozbitím země ve velký počet malých, naprosto nerovných správních území.

Prohlásil jsem již, že my pro starý župní zákon vůbec nepláčeme, ale přece jen je třeba velké odvahy ke tvrzení, že nynější úpravu dlužno i s německopolitiekého stanoviska uvítati proto, protože jen tak bylo umožněno udržeti národnostní rozdělení zemské zemědělské rady a zemské školní rady. Jako by taková zřízení nebyla možná v každém správním sboru, bez ohledu na jeho výši - je třeba je přece pouze chtíti - a jako by tyto dva sbory ve své dnešní podobě, složení, a především co se týče nynějšího velmi úzkého okruhu působnosti německého odboru české zemské školní rady, vůbec byly schopny účinně hájiti důležité životní zájmy Němců proti útokům české vlády. Jak jinak ale by to bylo, kdybychom se vrátili ke staré myšlence národnostního dělení Čech. Tu by byla vznikla veliká území, jež by byla měla všechny předpoklady pro zdárný vývoj. Že by něco takového citelně vzrušilo kruhy českých většinových stran a vlády, že pravděpodobně takový požadavek by znamenal konec nynější koalice, to je zajisté jasné, ale s dovolením, co by mělo býti přece pro německé vládní strany důležitější, životní potřeby německého národa nebo mocenské potřeby české vlády a těch, kdož stojí za ní? Ony se rozhodly pro českou vládu. Ony dodaly českému hladu po moci však také tím posilu, že připustily, aby podle §u 2 předlohy tisk 831 hranice okresů byly určeny pouhým vládním nařízením, aniž se poskytla postiženým okresům a obcím možnost účinně se brániti proti znásilňování.

Pan ministr vnitra prohlásil ve výboru, že na změnu hranic soudních okresů se nepomýšlí. Takováto ujištění mají váhu jako pírku proti skutečnosti, že zákon dává vládě právo to dělat. Jak dlouho bude vláda dodržovati svůj slib? Jak to vykládati? Vždyť může hranice soudních okresů ponechati beze změny a přece obce jedno obvodu soudního okresu přiděliti jinému politickému okresu a tím dodržeti formálně svůj daný slib, avšak přece dosáhnouti toho, co chce, dále roztrhati území německých sídlišť, neboť jen politický obvod a ne již soudní obvod je budoucně nositelem autonomie.

Těsně spojena s každou samosprávou jsou ustanovení o volebním právu do samosprávných sborů. Otázka, kdo je povolán k výkonu samosprávy, má základní význam. Tak přece byla předlohou tisk 831 podána k parlamentnímu projednávání předloha tisk 830 o volbách do zemských a okresních zastupitelstev. Zásady v ní hájené jsou tytéž jako v předloze tisk 831; co možno největší sešněrování a omezení práv státních občanů.

Toho se dosahuje čtverým způsobem:

1. Věk pro aktivní volební právo stanoví se s 21. roku na 24. rok, věk pro pasivní volební právo do okresních zastupitelstev stanoví se 30 lety, kdežto v starém Rakousku byl stanoven 24 lety.

2. Aby se předem vyloučil z volby co možno nejvyšší počet státních občanů, zvyšuje se všude velmi značně trvání bydlení; tak se žádá pro aktivní volební právo do zemských a okresních zastupitelstev bydlení 1 roku v jedné obci země nebo okresu, kdežto pro aktivní volební právo do obce stačilo dosud bydlení pouhých 3 měsíců. Pro pasivní volební právo do zemských a okresních zastupitelstev žádá se bydlení dvouleté, kdežto dosud stačilo jednoroční.

3. Aby se však volba státním občanům co možno nejvíce ztrpčila, hrozí se jim těmito ustanoveními: Jelikož hlasovací lístky jak pro volby do okresních, tak pro volby do zemských zastupitelstev jsou tištěny docela zbyt)ne odděleně pro každou z kandidujících stran, lze očekávati, že náklady tisku budou mimořádně vysoké. Polovici nyní mají nésti strany ze svého, a není-li některá strana s to, aby dosáhla jednoho mandátu ve volbě do zemského zastupitelstva, nebo když ji stihne tento osud, když ve volbě do okresního zastupitelstva stála osamocena, má zaplatiti tyto náklady tisku docela sama. Zde se hrozí tedy jakýmsi peněžním trestem za kandidování. To znamená ale, že v budoucnosti bude oposičním stranám těžko nebo docela nemožno kandidovati a že to bude privilegiem bohatých stran, především vládních stran, poněvadž ty mohou býti jisty, že dostanou náhradu všech svých volebních výloh nebo aspoň největší části od vlády z výnosu daní.

4. S velkou obratností se dělá pokus korigovati výsledek voleb ve smyslu vládním. K tomu směřují ustanovení odstavce 1, že jedna třetina členů okresních a zemských zastupitelstev je jmenována vládou a že úředníci, kteří jsou referenty, mají v zastupitelských sborech místo a hlas, tedy vlastně rozmnožují jmenované členy svými hlasy.

Smysl těchto ustanovení je přece docela jasný: Mají zaručiti vládě převahu nad existující snad oposicí. Je zbytečno říkat, že jmenovaní členové, i když mají titul "odborníci", přece budou jen vládními mameluky, nechť jsou třeba jmenováni "s ohledem na hospodářské, kulturní, národní a sociální poměry". Jinak by tomu bylo, kdyby zlepšení §u 12, odst. 2 předlohy tisk 831 bylo znělo, že za měřítko po jejich jmenování má platit výsledek samé volby, ale to by bylo bývalo proti duchu předloh.

Celkový obraz, který obě předlohy poskytují, když jsou posuzovány věcně a bez vlivu přání vládnoucích, není podle toho nijak krásný. Mluví se o autonomii, o zastupitelských sborech, o svobodných volbách a ve skutečnosti jest tomu naopak. Důležité části zůstaly neprojednány, tak správní řízení. Má býti upraveno vládním nařízením, které nutno předložiti parlamentu, který je může jako celek buď schválit nebo zamítnout. Až do té doby však platí jako náhrada čl. 10 předlohy tisk 831. Ale každý vidí na první pohled, že ustanovení čl. 10 nepocházejí od advokáta, soudce nebo vědecky vzdělaného právníka, nýbrž od policisty.

Základní předpoklady řádného řízení zůstaly mimo zřetel. Naproti tomu hrozí se nesnesitelnými tresty za jednání a opomenutí, která by měla následky jen čistě procesní a vůbec nikdy nemohou státi pod trestní sankcí. Jak se může také upraviti celé řízení v necelých 40 řádkách textu?

Nemohu se zabývati každým jednotlivým ustanovením, poněvadž k tomu nestačí čas. Ale o nedostatcích čl. 10, a co je důležité, o jeho psychologickém a politickém pozadí, dala by se psáti celá kniha.

To jsou docela nesnesitelná ustanovení. Že vůbec vláda může předložiti parlamentu takovou osnovu zákona, dokazuje jen, jak málo má vláda úcty k zastupitelstvu lidu, jak málo porozumění u členů parlamentu pro všechny tyto věci předpokládá. To je výsměch parlamentu a české většinové strany, které jsou ochotny spolknouti tyto osnovy beze vší změny, vystavují si tím žalostné vysvědčení duševní chudoby.

Osnova zákona tisk 831 obsahuje ale také jednotlivá ustanovení, která náležejí policejnímu trestnímu právu. O úplné úpravě této materie nemůže býti vůbec řeči. Libovolně se vytrhují jednotlivé skutkové podstaty, popisují se nejpovrchnějším způsobem a stíhají se velmi krutými tresty. Starý rakouský Prügelpatent slaví své vzkříšení. Při tom se nezrušuje, bůh uchovej, nýbrž bude existovati dále vedle nových ustanovení. My vznášíme požadavek, aby byl vypracován moderní zákon o policejním trestním právu, který nechť se jako část budoucího všeobecného trestního zákona přizpůsobí trestní teorii, na níž bude vybudován nový trestní zákon. My nemůžeme připustit, aby v době, kdy se chystá všeobecný trestní zákon na novém základě, bylo budováno policejní trestní právo na podkladě staré, za přežilou uznané trestní teorie. Pan ministr označil to již ve výboru za nemožné. Důvody pro to přednesené nemohly mne a zajisté nikoho z oposičních zástupců přesvědčiti. My jsme slyšeli ze všeho jen to ztrnulé ne. To je s jeho stanoviska ovšem úplně pochopitelné. Moderní policejně trestní zákon přinesl by světlo do této stále poněkud temné materie. Státní občan by věděl přesněji, co je zakázáno a co je dovoleno. To se nechce. Chce se temno, aby se mohlo lépe zasahovati a chytati. Tak to chce zdejší policie, v tom se rovná středověké inkvisici. Proto ta všeobecná stylizace čl. 3 a 4, která připouští každý libovolný výklad.

Zmiňuji se jen, že ustanovení o věcné a místní příslušnosti, možnosti zastoupení advokátem, právu chudých, způsobu a postupu projednávání, způsobu a formě rozhodnutí, způsobu a účinku opravných prostředků, řízení o opravných prostředcích, o řízení zajišťovacím a exekučním, o pojmu a rozsahu povinnosti svědecké úplně scházejí, že naproti tomu v odst. 2 se ustanovuje docela nesrozumitelně, že kdykoliv může býti žádána jistota pro účely a podmínky řízení a jeho útraty, při čemž se neříká, v čem vůbec má záležeti tato jistota, že není dělán žádný rozdíl mezi oficiosním řízením a sporným řízením mezi soukromými stranami, že dále v odst. 3 jedná se o zabavování, aniž se zaručuje nejskrovnější ochrana proti libovůli a přílišné úzkostlivosti úřadů nebo proti nevraživostem sporného odpůrce, že v odporu proti platnému civilnímu soudnímu řádu hrozí se v odst. 4 disciplinárním trestem vězení také advokátovi sdraný, tedy trestem, který má pouze uložiti soud, a to nikoli jako pouhý trest pořádkový, nýbrž jako skutečný trest, že podle odst. 5 se trestá každá nesprávná výpověď svědecká a znalecká, tedy nejen vědomá a úmyslná, nýbrž i nevědomá a nedbalá, což se bude skvěle vyjímati při znaleckém dobrozdání - zde následky jsou nedozírné - a že nyní bude musit svědčit otec proti synovi, manžel proti ženě, ba každý proti sobě samému.

Korunou však je odst. 4, který mezi jiným docela všeobecně beze všeho omezení určuje, že každý, kdo svévolně dá podnět ke správnímu řízení nebo je protahuje, může býti trestán. To znamená tedy, že politický úřad je oprávněn spatřovati nevítané rušení v každém podání, které se podává v nějaké správní věci, obzvláště pak, když z toho vzroste právní rozepře, v každém rekursu proti nějakému jeho rozhodnutí pochybování o jeho bohorovnosti a ne snad takové podání vyříditi nebo rekurs předložiti, nýbrž podatele potrestati.

Aby to však šlo docela bezpečně, může býti nyní státní občan policejně potrestán i tehdy, když již pro tutéž skutkovou podstatu stál před řádnými soudy, ba dokonce když ho soud osvobodil, aniž shledal v zažalované skutkové podstatě policejní přestupek, a věc postoupil politickému úřadu k dalšímu úřednímu jednání. To neznamená nic více a nic méně, než že se nyní soudy staví pod policejní dohled.

Tresty se proti "Prügelpatentu" značně zvyšují a zostřují. Třebas byly v posledním okamžiku sníženy, jsou peněžní tresty stále ještě vyšší, než by měly býti podle starého patentu se zřetelem na znehodnocení peněz. Zavádí se nový policejní trest na svobodě, policejní vězení, aniž by bylo řečeno, jak a kde se má vykonati, a konečně se stanoví, že oba druhy trestů mohou býti uloženy vedle sebe.

Nejhorší však je, že nebylo převzato ustanovení starého "Prügelpatentu ", že zásadně nejnižší trest stanovený ve všeobecném trestním zákonu pro určitý trestní čin má býti nejvyšší výměrou trestu pro obdobný policejní trest. Tak znamená nové policejní trestní právo podstatné zhoršení starého "Prügelpatentu" z r. 1854, pocházejícího z nejtemnější doby rakouské policejní zvůle.