Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Daleko horší je to ještě v §u 13, kde se konkrétně mluví o zaměstnancích a učních. Mám ovšem stále na paměti generální klausuli. Ale jaké jsou to případy? Firma propustí zaměstnance, zaměstnanec odchází ke konkurenci. Na to má právo. Aby již nebyl zaměstnán a neměl možnost shlédnouti pochod hospodářského podnikání zaměstnavatel mu řekne: "Já vás dnešním dnem propouštím a dávám vám odbytné nebo plat za tu dobu, kdy máte právo u mne ještě býti, neb za dobu stanovenou zákonem." Zaměstnanec přestoupí pak k zaměstnavateli druhému stejné branže, a poněvadž ještě má za 2 až 3 měsíce plat, je vlastně ještě ve služebním poměru k předešlému zaměstnavateli, neboť ten, který mu vyplatil odbytné, odhlásí ho od nemocenské pojišťovny nebo od pensijního pojištění dnem, kdy mu naposledy vyplatil služné nebo kdy služné končí. Tedy podle práva, i když není již v obchodě nebo kanceláři, vlastně ho ještě zaměstnává, ale poněvadž je náhle propuštěn, přestoupí ke konkurenční firmě, a již první odstavec §u 13 bude ho trestati, poněvadž člověk, který má nějaké znalosti odborníka, kancelářské nebo prodavače nebo v průmyslu chemik - vždyť je to jeho povolání - to, co dovede a čemu se na učil u předešlého zaměstnavatele, musí uplatniti, neboť je to jeho existence. Poměr zaměstnanecký trvá k předešlému zaměstnavateli, ale on jest již zaměstnán u konkurenta. Mám četné případy a jako tajemník organisace soukromých zaměstnanců mohu potvrditi, že osoby, které znají tzv. obchodní tajemství, rychle jsou propouštěny, raději jim zaměstnavatelé zaplatí zákonnou výpovědní lhůtu, aby se jich zbavili; oni nastoupí místo ještě v té době, kdy měli nárok na plat, a hned se dostaví důsledky §u 13.

Mám příklady odbytného: Jsou zaměstnanci, jsoucí delší dobu ve službách a mající smlouvy, které vážou obě strany na delší dobu než je zákonem stanovena, např. na jeden až pět let nebo dobu delší. Zaměstnavatel z různých příčin chce rozvázati smlouvu. Dá zaměstnanci obnos, kterým se pamatovalo při sestavování smlouvy na případ předčasného rozvázání takového poměru. I zde může se státi, není-li naprostá jasnost v potvrzence tohoto obnosu, že by někdo, kdo uplatnil ty své odborné zkušenosti u té konkurence, mohl by býti žalován, poněvadž to učinil ještě v době, kdy za ty měsíce dostal plat od zaměstnavatele předchozího.

Je zde konečně třetí případ velice komplikovaný, který se týká obchodních cestujících a zástupců, zejména oněch kategorií, které pracují na provisi. Zástupce pracující na provisi zastupuje zpravidla několik firem, namnoze i příbuzné branže. Činí to ovšem nebo má to činiti podle zákona o obchodních pomocnících ve vzájemné dohodě. Ale právě proto, že on současně pracuje pro více firem, může se velice dobře státi, že nabízí výrobky firmy jedné, nikoliv firmy druhé. Je to příbuzný odbor a ihned může jedna firma, která se cítí poškozena, že intensita té akvisiční práce není taková, jako u příbuzné firmy té druhé branže - to je možno při textilní branži, při konfekci - žalovati. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Upozornili jsme oba dva výbory, že se tento spletitý poměr obchodních cestujících, pracujících na provisi, vůbec neřeší a že se ponechává dnešní, dosti nemilá nejasnost nové judikatuře, která se pravděpodobně vybije proti zaměstnancům.

Nový odstavec §u 13, který měl trochu zmírniti nebezpečí zaměstnanecké, že totiž předpisy §u 13 nevztahují se na používání znalostí a zručností, kterých zaměstnanec. nebo učeň nabyli v pravidelném postupu své činnosti s vůlí zaměstnavatele v jeho podniku konaném, nikterak nenapravuje zla, o kterém

jsem tu hovořil. Pánové, kdo to má posuzovati, že to bylo z vůle zaměstnavatele? Představte si to gumové ustanovení v zákoně! Kdo to má posuzovati? To znamená, že pravděpodobně postačí pouhé prohlášení zaměstnavatele, a již to bude ta jeho zvůle a podle toho tomu zaměstnanci již se bude měřiti.

To nikterak nemůže uspokojiti zaměstnance, že by poněkud byla korigována tvrdá ustanovení tímto novým odstavcem. Myslím, že se jím spíše nanese více nejasnosti.

§ 14 rozšiřuje pojmenování kategorií. Uvádí vedle zaměstnance zmocněnce, jednatele nebo cestujícího, přijatého výlučně pro určitý podnik, který bez svolení majitele podniku je výdělečně činný v soutěži i pro jiného soutěžitele, který může býti žalován, aby se zdržel takového jednání.

Připomněl jsem, že zákon o obchodních pomocnících má obdobné ustanovení; ovšem v rámci zákona o obchodních pomocnících zní to zcela jinak než v rámci tohoto zákona o nekalé soutěži. A jestliže jsme právem kritisovali ono ustanovení v zákoně o obchodních pomocnících, tím více protestujeme proti tomuto §u 14, stejně jako proti předchozím paragrafům, které nikterak nejsou uzpůsobeny, aby čelily nekalé soutěži, a jedině jsou s to, trestati nevinné zaměstnance. Pánové, my jsme ve výboru živnostenském poukázali, že určitou povinnost nese také druhá strana. My zjišťujeme denně a takřka každou hodinu, že zaměstnavatel nedodržuje smlouvu. To je také nekalá soutěž. On využívá zaměstnanecké síly proti zákonu, nebo proti učební smlouvě nebo proti smlouvě vůbec. Porušuje nejen smluvní ustanovení, nýbrž i zákonná ustanovení o ochraně zaměstnanců a třeba by se řeklo: To nepatří k zákonu o nekalé soutěži, dobrá, pak s tím souhlasím, ale měli jste vůbec vyjmouti zaměstnance z tohoto zákona a my jsme nereflektovali na ochranu pro zaměstnance.

Nekalá soutěž měla se podle našeho názoru týkati jen oněch úkonů podnikatelů, kteří se dopouštějí těchto přečinů, ale nemá a nesmí trestati zaměstnance, kteří z rozkazu činí něco, co se bude příčiti tomuto zákonu. Neznám zaměstnance, který by z vlastní vůle bez příkazu zaměstnavatelova dopouštěl se těchto přečinů. Veliké pražské firmy, které mají dnes několik tuctů prodavaček, nařizují přímo prodavačkám, aby nabízely to hedvábí jako lyonské, i když Lyon nevidělo. To je rozkaz zaměstnavatelův, a jestliže to prodavačka nečiní dost markantně, pak bude propuštěna.

Ovšem, zde se o tom mluví, jestliže tak činí z rozkazu zaměstnavatelova, že není trestná. Ale kdo to bude dokazovati? Zase pravděpodobně dostačí pouhé prohlášení zaměstnavatelovo, že to nenařídil, a prodavačka nebo prodavač bude trestán podle tohoto zákona.

Je to rys celé vládní politiky, že se přezírá odvislé služební postavení zaměstnancovo; kredo vlády protizaměstnanecké kotví v tomto celém zákoně. Proto právem navrhujeme, když tedy na jedné straně voláte zaměstnance, aby spoluodpovídali za činy, za které odpovědni nejsou a býti nemohou, abyste na druhé straně vázali také zaměstnavatele k povinnosti, aby dodržovali kolektivní smlouvy, aby dodržovali ochranné zákony a ochranné předpisy, poněvadž to souvisí s celým zaměstnaneckým životem.

Zapomnělo se, že Československá republika má také určité povinnosti k výrobě po stránce kvality a po stránce prestiže hospodářského podnikání. I zde jsme upozornili ve výboru živnostenském, že domácký průmysl, také jiný průmysl, zejména kvalitní, by též zasluhoval určité ochrany. Návrh, který byl podán k §u 15, naznačil, co asi tím míníme, že totiž vláda může na základě tohoto zákona o nekalé soutěži po konaném šetření nařízením zakázati výrobu a prodej nebo vývoz takového zboží, jež vzhledem ke své méněcennosti ohrožuje celé odvětví živnostenské nebo domácké práce a způsobuje váznutí odbytu výrobků a tím hromadnou nezaměstnanost kvalifikovaných zaměstnanců.

Vláda je povinna vydati takové nařízení ihned po zjištění takového ohrožení živnosti nebo domácké práce, a to k návrhu oprávněných činitelů ve výrobním odvětví

(společenstva, distrikční ústřední komise pro domáckou výrobu, odborové organisace, příslušné úřady živnostenské a samosprávné a pod.) , jestliže některý z uvedených činitelů toho žádal. Vláda je rovněž povinna naříditi ihned přípravné šetření k takovému nařízení.

A poněvadž jsme zvyklí míti v nových zákonech hodně citelné tresty, viděli jsme to a vidíme to v osnově zákona o reformě politické správy i v tomto zákoně. Říkáme dále: Neuposlechnutí vládního .nařízení v těchto případech bude trestáno pokutou od 1000 do 10.000 Kč, v případě opětného překročení vydaných na řízení odnětím živnostenského oprávnění k provozu nebo obchodu. Vláda, jak jsem již naznačil na případě těch dvou čtrnáctek, nedbá, aby podnikání u nás bylo opravdu zabezpečeno, fedrováno. Poučení, které jsme si odnesli ze Ženevy, nebude nic platno, to víme už napřed. Tendence vládní politiky nese se k tomu, aby ve prospěch agrární politiky trpěla politika průmyslového podnikání, a i zde shledáváme, třeba v zastřené formě, všechny tyto různé pokusy.

Máme zde ještě ten druhý rozpak, to je § 38, kdy není jednání zaměstnance trestné. Autor zákona i výbory, pokud hlasovaly pro zákon, jistě si byly vědomy, že zákon, pokud se týče zaměstnanců, je krutý a ta pokroutka v § 38 zase nevyváží hořkost ostatních ustanovení tohoto zákona, neboť praví se zde, že zaměstnanec, který ve prospěch podniku dopustil se trestného činu podle tohoto zákona, není trestný, prokáže-li, že mu hrozilo propuštění ze služby nebo citelné hmotné poškození, kdyby nebyl čin spáchal. Nevím, byla-li osnova dříve než byla podána sněmovně předložena také pánům z nejvyššího správního soudu. Bylo by to dobře, neboť to je přímo sousto pro náš nejvyšší správní soud, který udělá nám z nekalé soutěže nekalé soudnictví proti zaměstnancům. V každém takovém paragrafu máte otevřena dvířka pro nekalou judikaturu. Čím to má zaměstnanec prokázati, že by byl propuštěn, kdyby toho trestného činu nespáchal podle poukazu zaměstnavatele? Známe už případy z prakse, kolikráte se nám podařilo přesvědčiti soud, aby v podobných komplikovaných případech dal za pravdu zaměstnanci!

A kdyby nebyl dotázán někdo z nejvyššího správního soudu, měli se pánové dotázati některého praktického soudce živnostenského, který denně podobné materie náhlého předčasného propuštění zaměstnanců projednává, a ti by vám řekli, že něco podobného, co se týče zaměstnanců, nemůže býti v zákoně, poněvadž je to bič, který bude denně trestati nevinného, který jen z příkazu a povinnosti koná své povolání a nic víc.

My jsme pana zpravodaje ústavně-právního výboru žádali v deputaci, aby pamatoval také, že v některých ustanoveních se ztěžuje a znemožňuje - je to také zejména § 3

- provoz informačních kanceláří. A to je také proti živnostníkům, nejen proti zaměstnancům. Tento zákon znemožní vůbec existenci informačním kancelářím, neboť jestliže za úplatu podá informaci, ze které pak může býti dokázáno, přijde-li důvěrný akt před soud, že korespondent nebo důvěrník kanceláře mínil poškoditi podnikatele, bude trestán a vy znemožníte vůbec provoz informačních kanceláří. Kdo zná poněkud obchodní život - a páni zpravodajové přináležejí straně, která zastupuje interesy obchodnické a živnostenské - jistě mně přisvědčí, řeknu-li, že provoz v obchodě bez řádných informací, dokud jsme v tomto hospodářském složení, není ani možný. A vy, místo abyste postavili celou hospodářskou základnu na seriosnost a na řádný finanční základ, znemožňujete, aby se obchodník informoval, zdali ten, komu svěřuje svůj majetek, je na tolik solventní, že se mu může na účet prodati.

Není mou věcí, abych hájil podnikatele, zaměstnavatele nebo majitele informačních kanceláří. Já jen jako zástupce zaměstnanců z obavy, že podvázáním činnosti informačních kanceláří budou se propouštěti zaměstnanci, protestuji proti těmto ustanovením a žádám, aby opravné návrhy, které v tomto smyslu této sněmovně předkládáme, byly akceptovány, poněvadž mají zameziti tomuto neštěstí.

Podivuji se jen, pokud mluví osnova o reklamě, že nevystoupili naši umělci a nehájili své dobré právo na uměleckou reklamu. My jsme proti tomu, aby někdo něco namaloval, když není skutečně majitelem, nějakou továrnu nebo pod., jsme proti tomu, aby někdo něco sliboval, co nemůže dodržeti, ale reklama sama o sobě tvoří obor uměleckého podnikání. V jiných státech, na př. v Německu, je celá generace umělců, kteří se věnují specielně reklamě, a jestliže my u nás postrádáme této úrovně reklamy umělecké, zabije tento zákon v zárodku každou podnikavost umělce, každou myšlenku uměleckého plakátu, letáku, umělecké reklamy. Divím se skutečně, že organisace našich akademických malířů a umělců proti těm nekalým ustanovením proti volnému umění neprotestovaly.

Jak jsem již řekl, naše strana předložila ve výborech a znovu předkládá sněmovně k těm ustanovením, která se dotýkají služebního, pracovního a právního poměru zaměstnanců opravné návrhy.

Žádám jménem strany, aby páni zpravodajové uvažovali o těch návrzích, které jsme koncipovali jistě s hlediska seriosního a věcného a aby jim dali za pravdu. Pokud se osnova dotýká materie, se kterou nesouhlasíme, budeme hlasovati proti návrhu. (Potlesk poslanců čsl. soc.-demokratické strany dělnické.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen p. posl. Netolický. Uděluji mu slovo.

Posl. Netolický: Vážená sněmovno! Po zákonu, který by upravoval způsob jednání soutěžitelů, voláno je z kruhů obchodních a živnostenských již drahnou dobu. Kruhy tyto cítí, že dosavadní způsob soutěže překročil namnoze přípustné meze a zvrhl se často v konkureční boj, nemající ani .slušnosti, ani morálky, v boj, ve kterém pomluva, poškození, ba často i ohrožení slušného soutěžitele a jeho existence stávaly se zbraní soutěžitele bezohledného a kolikráte i dobrodružného. Zvláště v době poslední stalo se používání nekalých prostředků v boji konkurečním tak rozsáhlým, že vydání tohoto zákona si přímo vynutilo. Zákonem tímto nemá a nemůže býti omezena ani ohrožena volná soutěž, která je a má býti nejlepším regulátorem cen a prostředkem k rozvinutí a uplatnění všech schopností a možností, zejména k zdokonalení výrobků, k racionelnější výrobě a levné ceně. Podstatou volné soutěže musí býti právo, aby každý podnikatel mohl používati všech slušných prostředků, které zdají se mu býti účelnými a jedinečnými k získání co největšího počtu odběratelů a nejširšího odbytu, byť i jednání podobné pro jiného konkurečního podnikatele bylo sebe nepohodlnější nebo obtížnější. Toto jednání nemůže však býti trpěno, jakmile se zvrhne v soutěž nezřízenou a nekalou. A je to namnoze sobectví, nezřízená touha po zisku, jinde také úmysl poškoditi a zničiti svého konkurenta, které, místo aby cestami trnitými, nesnadnými a nákladnými dopomohly svému výrobku a zboží k odbytu, chápou se prostředků nečestných, příčících se dobrému mravu a morálce, jakož i pravidlům cti a slušnosti, aby toho cíle dosáhli obyčejně pro zboží méněcenné a podřadné. Solidní podnikatelé, nepoužívající podobných prostředků, nehanobící svého konkurenta a jeho zboží a netvrdící o svém výrobku a zboží nepravdu, solidně obsluhující svého zákazníka, jednající jako čestní lidé, ocitají se ve značné nevýhodě a budou za svou solidnost trestáni často i hmotnou škodou. Ač tento zákon nemluví přímo o ochraně konsumentů samých, je nepochybno, že represe nekalé soutěže ve svých důsledcích může získati příznivý vliv i pro ně samé, zejména v těch případech, ve kterých nekalé jednání směřuje k jich oklamání a svedení. Je nepochybno, že je velmi nesnadno přísně vymeziti nekalou soutěž, ji omeziti nebo i znemožniti. Je tu potřebí veliké opatrnosti a přísných ustanovení.

Obdobně i soutěž má tolik různě se křižujících zájmů a způsobů, které ne vždy lze zařaditi pod pojem nekalé soutěže. Předložená osnova zákona béře i na to zřetel, a teprve prakse života dá na to odpověď, bude-li vyhovovati úplně nebo ne. Vládní návrh sám přiznává, že je to pokus, kterým má býti poměr mezi soutěžiteli řešen a jak pokus tento se osvědčí, že podle toho má tato otázka býti řešena v budoucích dobách.

Tuto navrženou osnovu zákona vyvolaly v život nejen uvedené okolnosti, ale i důvody jiné. Jsou to zejména pařížská smlouva svazová ze dne 20. března 1883 na ochranu živnostenského vlastnictví, revidovaná naposled ve Washingtoně dne 2. června 1911, k níž Československá republika přistoupila 5. září 1919. Dále jsou to některé obchodní smlouvy, v nichž se zavázal náš stát učiniti opatření na ochranu některých výrobků proti nekalé soutěži. Sem patří obchodní smlouva s Francií, Rakouskem, Maďarskem, Portugalskem a j. Mimo to je stát náš nucen upraviti otázku nekalé soutěže tím, že státy, s nimiž sousedíme a s nimiž jsme v čilém obchodním styku, vydaly již podobný zákon, byť i z části pod tlakem mírových smluv, které jim tento závazek uložily, takže nedostatek podobného zákona v našem státě mohl by míti na delší dobu nebezpečný a škodlivý vliv na vyvíjející se styky obchodní s těmito státy.

Osnova zákona, jak vyšla vypracovaná z výboru ústavně-právního a z výboru živnostenského, je poněkud změněna. Ovšem zásady, které byly ve vládním návrhu, zůstaly nedotčeny. Vzpomínám jen toho, že tento zákon byl připravován snad již před 2 nebo 3 lety a že v původním návrhu, vyšlém z ministerstva obchodu, měla býti nekalá soutěž charakterisována jen "nemravným způsobem obchodování". Toto označení nekalé soutěže zájemnickým kruhům však naprosto nevyhovovalo a vyhověti ani nemohlo, poněvadž při tomto charakterisování nekalé soutěže mělo býti zároveň ponecháno obchodním komorám, aby ony určitý případ charakterisovaly a posuzovaly, patří-li do kategorie "nemravného způsobu obchodování" čili nic. A podle tohoto dobrozdání obchodních komor měl pak teprve každý případ býti posuzován. Proto bylo zde nebezpečí, že by touto cestou vyvinula se u nás judikatura, která by snad v každém obvodě živnostenské a obchodní komory soudila stejný případ různým způsobem, čímž by pak jednotnost zákonodárného vystupování proti nekalé soutěži, proti zjevům "nemravného způsobu obchodování" v každém obvodě obchodní a živnostenské komory mohla býti jinak posuzována a souzena.

Bylo tedy potřebí vyjmenovati určité, známé způsoby nekalé soutěže, které v praktickém životě se objevují a nechají se vyjmenováním a trestností zákona postihnouti. Vidíme proto v osnově zákona, že jednak v §u 1 je obsažena tak zv. generální klausule, která snaží se všeobecnou charakteristikou, vyjádřenou slovem "nemravný způsob obchodování" postihnouti zjevy, které doposud v praktickém životě se nevyskytují. Zákonodárce a jistě také zájmové kruhy vycházely tady z přesvědčení, že vynalézavost lidská je dalekosáhlá a že tím, co dnes v praktickém životě vidíme jako určité případy nekalé soutěže, nelze postihnouti všechno, co by i v budoucích časech jako takové se mohlo vyskytnouti.

Proti této generální klausuli v §u 1 byly určité námitky. Toto ustanovení jde dále než na př. generální klausule zákona německého. Ale přece jen na druhé straně je ihned nutno obavy, které se s tohoto ustanovení vyskytují, jaksi mírniti poukazem, že tento paragraf nemá vlastně trestních sankcí. Tedy všechny nové případy nekalé soutěže, které snad v budoucnosti by se mohly objeviti, je možno jen žalobou na zdražování a na odstranění odstraniti.

Pokud pak týče se kasuistického vypočtení případů nekalé soutěže, je jich v osnově zákona uvedeno sedm. Tyto případy jsou: 1. nekalá reklama, 2. nesprávné označení původu zboží, 3. zlehčování, 4. zneužívání podnikových známek a dřívějších zařízení podniku, 5. podplácení, 6. porušování a využívání obchodních a výrobních tajemství, 7. nekalá soutěž osob pomocných a používání jich soutěžitelem. Těchto sedm případů je uvedeno v osnově zákona, kterou právě projednáváme, jako případy, které podléhají určité trestní sankci. Ve všech těchto případech je možno žalobou žádati za odstranění a za další nekonání takového nedovoleného způsobu soutěže. Ale je možné i v případech, kdy prokáže dotčený soutěžitel, že mu byla způsobena škoda, žádati o náhradu, event. za potrestání vinníka.

Připouštím, že ustanovení zákona proti nekalé soutěži jsou v některých případech snad příliš ostrá. Připustil bych i to, že, jako jsme byli svědky při jiných zákonech, které snad v nejlepší vůli zákonodárnými sbory byly přijaty, v praxi provádění těchto zákonů ukázalo, že netrestají a nepronásledují zločince, kteří by především tohoto trestu zasluhovali. Mám na zřeteli zákon protilichevní. Viděli jsme, že tento zákon, který měl postihnouti především lichváře bohaté, se při provádění zvrhl tak dalece, že postihoval pak prodavače a prodavačky pro nepatrné obnosy, které by v občanském slova smyslu za lichevní nemusely býti považovány. Zde ovšem kruhy obchodní a výrobní musí velmi opatrně dbáti ustanovení zákona, aby se s ním nedostaly ve styk a neodnesly toho následky. Avšak přece jen účel, který zákon sleduje, aby totiž odstraněna byla nekalá soutěž, která vybujela v tak ohromný, kolikráte nesnesitelný a nemožný způsob obchodování, jest přece jen tak dalekosáhlý, že každý, komu záleží na ochraně poctivého a řádného soutěžitele, byť i některá ustanovení byla přísnějšího rázu, se musí snažiti, aby tento zákon se stal skutkem.