Posl. Siegel (německy): Dámy a pánové!
Návrh zákona o nekalé soutěži,
předložený sněmovně, aby se o
něm radila a usnesla, byl vypracován s dosti značnou
znalostí věci. To však zajisté dlužno
přičísti hlavně tomu, že v přípravných
poradách byla tentokráte poskytnuta příležitost
také zástupcům obchodních komor a
odborových organisací, aby o něm spolupracovali
a že se k jejich návrhům aspoň částečně
přihlíželo. Vytvořiti zákon na
ochranu proti nekalé soutěži není jistě
snadným úkolem, neboť svým obsahem a
významem má se vždy opírati a příslušné
zákony sousedních států, poněvadž
mezinárodní obchodní styk to přímo
velitelsky přikazuje.
V návrhu, jenž nám byl předložen,
jest hlavní klausule pojata úže proti obdobným
ustanovením říšskoněmeckého
a rakouského zákona o nekalé soutěži.
Tyto zákony poskytují civilně-právní
nároky na zdržení se a náhradu škody
prostě tehdy, když v obchodním styku byly za
účelem soutěže spáchány
činy, které se příčí
dobrým mravům. V takových případech
ani u žalob na náhradu škody nelze uplatňovati
námitku omylu, dobré víry atd., což
jest jistě kruté.
Návrh předložený sněmovně
podrobuje zdržovací žalobě činnosti,
při nichž jest pouze vědomí v širším
smyslu, kdežto nároky na náhradu škody
připouští teprve při úmyslnosti
nebo hrubé nedbalosti. V obou případech musí
se činnost příčiti dobrým mravům
soutěže a býti způsobilá poškoditi
soutěžitele. Konstrukci, která se více
shoduje se zásadami všeobecného občanského
zákoníka o povinnosti k náhradě škody
a soustavně jest přizpůsobena vybudování
jiných ustanovení návrhu, podstatně
se zmenšuje nebezpečí trýznivých
žalob proti činnostem nekalé soutěže.
Zákon číslo 5/1924 Sb. z. a n. o označování
původu zboží má býti podle disposic
návrhu převzat do zákona o nekalé
soutěži. Změna byla učiněna v
pojmovém označování zeměpisných
jednotek (místo, stát atp.) , které přicházejí
v úvahu pro původ zboží, proto, aby
zvláštní ochrana poskytnutá platným
zákonem tak zv. okrskovým názvům mohla
býti rozšířena i na místní
jména, t. j. na označení, která se
vztahují jen na jedno místo. Tím byla odstraněna
jedna sporná otázka dosavadního zákona.
Ustanovení, podle něhož názvy původu
produktů z vinné révy, piva a minerálních
vod nesmějí býti nikdy pokládány
za označení druhu nebo jakosti, doplňuje
návrh tím, že k nim připojuje produkty
minerálních vod.
Formulování zákonných ustanovení
na ochranu proti porušování obchodních
a výrobních tajemství zaměstnanci
vyžaduje zcela zvláštní opatrnosti, poněvadž
zde proti zákonitému zájmu zaměstnavatele
na ochranu stojí zájem zaměstnance, jenž
přece zase zvláště zdůrazňuje
to, aby své znalosti, které si získal ve
svém povolání jako zaměstnanec, mohl
zhodnotiti k svému případnému lepšímu
úspěchu. Považuji za zcela pochopitelné,
že právě tato otázka při projednávání
návrhu v hospodářském poradním
sboru vedla k velice živým a často pohnutým
rozpravám.
Že však při vypracování tohoto
návrhu zákona bylo rozhodnuto přizpůsobiti
tento návrh v podstatných věcech zákonu
rakouskému a německému, jest právě
u nás daleko více odůvodněno než
jinde. Rozmanitost průmyslových odvětví,
v československém státě odkázaných
většinou na vývoz a stojících
v ostrém konkurenčním boji s cizinou, přímo
vyžaduje, aby se pečovalo o to, aby zvláštní
pracovní způsoby byly zvlášť chráněny
před zavlečením a špehounstvím,
poněvadž takové nepřístojné
zavlečení poškozuje nejen podnikatele samého,
nýbrž i všechny zaměstnance, kteří
jsou činni v takovém podniku, jehož výrobní
tajemství byla prozrazena. Ve všech takových
případech měla z toho užitek zpravidla,
jak se dosud prokázalo, jen jednotlivá osoba, a
to často ještě velice pochybný. V nesčetných
případech pokusil se již cizozemský
a zámořský konkurent pohnouti vyškolené
odborné dělníky, a to zvláště
ze zdejšího sklářského průmyslu,
aby se vystěhovali, aby opustili rodnou hroudu, aby jich
pak mohl užíti jako instruktorů pro méně
kvalifikované dělníky, nešlo-li dokonce
o nové zakládání zahraničních
konkurenčních podniků. Ale jak často
se již stalo, že tací kvalifikovaní dělníci
potom daleko od vlasti musili prožíti velice trpká
zklamání a mimo to nemohli již odmítnouti
výčitku, která je často těžce
tížila, že způsobili těžkou
škodu své vlasti a svým vlastním druhům
v povolání. Ale když se takové zjevy
stávají i uvnitř státního území
nebo dokonce na půdě užší vlasti,
dlužno je právě tak odsouditi, jako výše
zmíněné, neboť i v takových případech
poškozují se vždy stejně zaměstnavatel
i zaměstnanec.
Jde-li však o takové prozrazení při
zcela zvláštní, speciální výrobě,
řekněme na příklad při novém
barvení skla v tyčích, které, aby
se podařilo, vyžaduje často míchání
na zkoušku, trvajícího týdny a měsíce,
pak, když pro takové prozrazení podnik musí
omeziti svou činnost, prozrazení výrobního
nebo obchodního tajemství postihuje zpravidla krutěji
dělníka a zaměstnance, než samotného
zaměstnavatele. Odpor kladený ustanovením
hlavní klausule, není zajisté zcela na místě,
posoudí-li se to, o čem jsem se právě
zmínil, důkladně a nestranně a vyloučí-li
se politické pohnutky.
Sám návrh přece ostatně poskytuje
ve svém posledním znění dosti bezpečí,
aby jednak chránil oprávněný nárok
zaměstnance na neomezené využití odborných
znalostí a zručností, získaných
v poctivé práci, které přece jsou
velice často jeho vlastním majetkem, jednak aby
nepřekážel všeobecnému technickému
pokroku příliš úzkoprsým zřetelem
k soukromým zájmům.
Předpis obsažený v jednom z dřívějších
návrhů, podle něhož byl úmysl
rozšířiti zaměstnancovu povinnost k
zachování tajemství ještě na
další dva roky po zrušení pracovního
poměru, byl za projednávání škrtnut.
S jiné strany zase bylo, pokud jsem informován,
za projednávání navrženo, aby v zákoně
byly vymezeny pojmy obchodního a výrobního
tajemství. Tento pojem není sice v právní
praxi neznámý, poněvadž však četné
jiné zákony s tímto pojmem operují,
dá se po stránce techniky zákonů těžce
ustanoviti. Návrh proto ponechává judikatuře,
aby v konkrétních případech po vyslechnutí
znalců nalezla správné posouzení tohoto
pojmu, a to byl by úkol, který by bylo lze jistě
ponechati soudům a nepouštěti se do zvlášť
spletitého formulování, neboť na soudcův
rozsudek nemají míti vliv pohnutky ani politické
ani jiné.
Pro projednávání sporů, které
se týkají soutěže ve věcech peněžních
a bankovních, ustanovuje návrh zvláštní
normy formálního práva. K posuzování
takových případů před žalobním
řízením jest ustanoven zvláštní
smírčí orgán. Zdali jest nutno poskytovati
tak zvláštní ochranu těmto zařízením,
ovládajícím světový peněžní
trh, nechci blíže posuzovati.
Proti návrhu z r. 1922 jest návrh, nyní sněmovně
předložený, vždy podstatným zlepšením.
Návrh tento opírá se v celku, jak jsem již
naznačil, o německé a rakouské zákony
stejného druhu. Odborníci tvrdí, že
tyto zákony dlužno označiti jako vzorné,
ale tam, kde návrh, jenž nám byl nyní
jako zákon předložen k projednání,
v zásadních a důležitých věcech
se odchyluje od zmíněného zákonodárství
ciziny, neděje se to naprosto v jeho prospěch.
Kdežto totiž v Německé říši.
a v Rakousku v jednom a témž zákonitém
ustanovení se jedná o následcích podle
trestního a civilního práva, spojených
s právnickou povahou skutku, v předloženém
právě návrhu tisk 255, a to v jeho první
hlavě, se jedná o následcích nekalé
soutěže podle civilního práva, v druhé
hlavě se opakuje většina faktů, o nichž
se jednalo v hlavě první, a uvádějí
se následky podle trestního práva. Tyto skutkové
povahy mimo to ani všude nesouhlasí. Se stanoviska
zákonodárné techniky jest to mnohem více
než hrubá chyba proti krasocitu. Ale zřejmě
otec návrhu chtěl, aby se československý
zákon podstatně lišil od svého rakouského
a německého vzoru. V československém
státě jest však přímo zvykem,
bylo by lze říci také zlozvykem, dělati
příliš dlouhé a často nesrozumitelné
zákony. Doufejme, že se v budoucnosti podaří
učiniti přítrž zde zavedenému,
příliš dlouhému znění
zákonů. Římská právní
paroemie, že zákony mají býti krátké,
aby jim snáze porozuměly a lépe si je zapamatovaly
osoby neznalé práva, není naprosto známá
ministerstvům československého státu.
Neříkejte mi, že naší době
úplně schází povolání
k zákonodárství; naopak můžeme
jen ukázati na švýcarské zákony,
tak vzorné se zřetelem na stručnost, čistotu
jazyka a srozumitelnost. Uvedu zde jen jeden příklad:
O téže materii jedná švýcarské
obligační právo z r. 1911 v 10 dosti krátkých
článcích, naproti tomu návrh ministerstva
obchodu, jenž v srpnu 1926 byl předložen k diskusi,
jedná o ní ve 27 paragrafech, které napsány
na stroji zabírají 19 plných stránek
obyčejného formátu.
Zákon proti nekalé soutěži musí
býti především trestním zákonem.
Musí býti pokud možno jednoduchou, ale také
účinnou zbraní, aby nejkratší
cestou potlačoval činnosti nekalé soutěže,
zamezil jejich opakování a poškozeným
poskytl úplně postačujícího
dostiučinění a náhrady škody.
Zákon, jenž zasahuje do veškerého hospodářského
všedního života a jehož ustanovení
se obracejí proti nejširším a nejrozmanitějším
vrstvám veškerého obyvatelstva, nemůže
býti dosti jasný a přehledný, musí
se dáti prováděti snadno a bez právní
pomoci a především musí každému,
k jehož ochraně jest určen, poskytovati uklidňující
vědomí, že se pomocí tohoto zákona
rychle a bez zvláštní zdouhavosti a útrat
bude moci ubrániti proti zakázaným činnostem
nekalého soutěžitele. Avšak právě
tento zásadní požadavek není v tomto
zákoně, jenž ostatně jest uznání
hodnou, s velkou pílí vytvořenou prací,
ve všech důležitých věcech proveden,
neboť jeho užití jest podmíněno
znalostmi a zkušenostmi, které může míti
jen právník.
To zdrží mnoho lidí od toho, aby se dovolali
ochrany zákona, kdežto s druhé strany spletitá
ustanovení poskytnou nekalým soutěžitelům
možnosti vyhnouti se odpovědnosti a stíhání.
§ 1 tohoto zákona zní v zemském zákonu
republiky Rakouské stručně takto: "Kdo
v hospodářském styku za účelem
soutěže provádí činnosti, které
jsou v rozporu s dobrými mravy, může býti
žalován, aby se jich zdržel a nahradil škodu."
Toto znění jest tak stručné a jasné,
že beze všeho a bez jakéhokoliv ctižádostivého
dodatku mohlo býti beze změny pojato do tohoto zákona,
jenž se projednává, a jistě by tím
nebyla utrpěla ani důstojnost českého
státu. V říšskoněmeckém
zákoně týkajícím se nekalé
soutěže nalézáme právě
totéž znění jako v rakouském.
Měl jsem přece příležitost ve schůzích ústavně-právního výboru dne 6. a 7. dubna zaujmouti stanovisko k různým paragrafům tohoto návrhu, a musím potvrditi, že moje
podněty nalezly částečně souhlas,
i když nebyly přijaty.
Chci jen poukázati na pozměňovací
návrh podaný k §u 48. V §u 48 návrhu
se praví, že pokuty připadají státu.
Navrhoval jsem, aby peněžní tresty a pokuty,
které budou uloženy podle tohoto zákona, jakož
i výnos z předmětů prohlášených
za propadlé připadl chudinskému fondu obce,
v níž měl potrestaný bydliště
v den vydání rozsudku. Ačkoliv žádná
strana nemohla nic namítati proti věcnému
odůvodnění, připojenému k tomuto
návrhu, byl tento návrh většinovými
stranami zamítnut, ačkoliv jsem prohlásil,
že naprosto nechci, aby měl býti považován
za můj vlastní, nýbrž aby jej ústavně-právní
výbor přijal za svůj vlastní. Na štěstí
byl však za dalšího projednávání
přijat jako resoluční návrh, a to
se změnou, že polovice pokut má připadnouti
živnostenským pokračovacím školám
a druhá polovice chudinskému fondu, a prohlásil
jsem, že s tím souhlasím a očekávám
, že tento návrh bude také přijat, neboť
jest více než slušno a spravedlivo, užije-li
se pokut v té formě, jak jsem uvedl.
Kdyby neměly býti přijaty doplňovací
návrhy, které jsme podal k §§ 44 a 45,
pak budiž těmto oprávněným požadavkům
kupců vyhověno tím, že k nim bude v
nejširší míře přihlížeti
prováděcí nařízení.
(Potlesk poslanců něm. strany národní.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo dále má pí. posl. Kirpalová.
Posl. Kirpalová (německy): Slavná sněmovno! Především chci konstatovati, že zákon, jejž máme před sebou, vypracován jest v duchu cechovnictví. Tímto zákonem nebude ani konkurent, ani živnost nikterak chráněna, neboť v kapitalistickém společenském řádu nelze potírati nekalou soutěž papírovým zákonem. Při svobodné soutěži vítězí jen zdatný člověk nebo kapitálově silnější. Podle zákona dostává se ochrany převážně jen výrobcům. Jen jako důsledek toho jsou chráněni také spotřebitelé. Spotřebitelé nejsou chráněni zvláště před poškozováním a klamáním. Ukáži vám to na jednom příkladě, který platí za mnohé. Na kosmetickém prostředku, nechci právě uvésti který, jest posudek vypracovaný neméně než před 80 lety. S touto zubní pastou, abyste si nemysleli, že jde o jiný toaletní prostředek, dělá se dnes
ještě velmi velká reklama, ačkoliv tento
posudek odborníci a jiní soutěžitelé
dávno vyvrátili a obyvatelstvo může
si opatřiti lepší prostředky. Bude-li
však přece některý konkurent v časopise
nebo slovem poukazovati na to, že tento prostředek
nevyhovuje již moderním nárokům, bude
se to ovšem pokládati za nekalou soutěž
a onen člověk může býti podle
tohoto zákona žalován na náhradu škody.
To jest příklad, který mluví za mnoho
jiných. Z toho vysvitá, že spotřebitelé
ovšem chráněni nejsou. Nebo uvedla bych ještě
jiný příklad jiného druhu. Může
se velmi lehce státi, že se v některém
místě kupci určitého oboru mlčky
dohodnou na nekalé reklamě, pokud jde o vlastnosti,
původ zboží atd. Spotřebitel jest jim
pak vydán na pospas. Neboť zákon nedovoluje
v žádném případě konsumentovi
veřejnou žalobu. Proto žádáme a
jistě plným právem, aby spotřebiteli
bylo přiznáno právo žaloby. (Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.)
Zároveň však jest krutě stihán
spotřebitel jako prodavač vlastní pracovní
síly. okusím se, abych to ukázala na několika
paragrafech tohoto návrhu. Předem bych však
konstatovala, že konsumní spolky nemohou těžiti
z výhod tohoto zákona, naproti tomu platí
pro ně všechna trestní ustanovení, a
to neprávem. Konsumní spolek má -jen své
spotřebitele, mluví jen ke svým členům,
má tedy autonomní obor působnosti a přes
to - opakuji ještě jednou - postihují jej krutosti,
aniž mohl využíti výhod zákona,
proto neměly by konsumní spolky podléhati
trestním ustanovením.
Proti kartelům a trustům není vůbec
ochranných ustanovení, neboť zákon této
otázky neřeší. Při této
příležitosti poukázala bych na to, jaké
potíže mohou způsobiti konsumentům kartely
a jak mohou spotřebitelů vykořisťovati.
Jen jeden příklad, který se nás spotřebitelů
dotýká. Již několikráte mluvila
jsem o tomto příkladě, a to v obchodním
a živnostenském výboru a také v zásobovacím
výboru a teprve v poslední schůzi se podařilo
že většinové strany prohlásily,
že jsou ochotny, vyzvati na náš návrh
vládu, aby vypracovala a podala sněmovně
návrh o kartelích.
O kartelích bych řekla, že mám na mysli
zvláště opatření, jehož
se dopustili cukrovarníci utvořením kartelu.
Spotřebitelé jsou úplně vydáni
na pospas. Víme, že není možno dosíci
spravedlivé redukce cen, kartely své ceny ustanovily
a spotřebitelé musí platiti. Avšak nejen
to, ještě jiná věc zde rozhoduje. Viděli
jsme, že cukrovarníci, aby udrželi ceny na výši,
nedodávali obchodníkům dostatek zboží,
nebo jim zasílali jen určité množství,
aby obchodníci nemohli si cukr nahromaditi a pak jej zpeněžiti,
až by se naskytla chvíle, kdyby totiž cukrovarnický
kartel nedodal zboží včas. Zároveň
bych také řekla, že převaha kartelů
ohrožuje naši vlastní výrobu. Jest to
velmi důležitá věc, která se
týká zcela zvláště nás,
přívrženců vlastní výroby.
Opakuji ještě jednou, že zaměstnanci jsou
podle tohoto zákona bez ochrany. Uvedu proto několik
příkladů. Jestliže na příklad
při stávkách a výlukách kritisují
se výrobní methody slovem a písmem, může
to míti pro dělnictvo povážlivé
následky. Proti důvěrníkům
lze zakročiti soudně. Vládní zástupce
sice prohlásil, že nikoliv, avšak sami referenti
to potvrdili.
Povážlivé následky mohou se také
dostaviti, když noviny a časopisy kritisují
různé nešvary, na příklad hygienické,
v závodech atd., jestliže kritisují, že
kolektivní smlouvy nejsou dodržovány. Také
zde se přiznává, že to spadá
pod trestní ustanovení, neboť to prý
jest nekalá soutěž. Velké nebezpečí
hrozí našim pekařským družstvům.
Musí bojovati těžký boj proti mnoha
vůdcům pekařů. Naše družstva
řídí se ovšem zákonem stanovenou
denní prací, kdežto mnoho pekařů
pracuje ještě v noci. Když to naše družstvo
kritisuje a poukazuje na to ve schůzích, upozorňuje-li
na to, že je to dření a vykořisťování
zaměstnanectva, rovněž mu hrozí nebezpečí,
že bude potrestáno, a to podle zákona "o
nekalé soutěži".
V této souvislosti upozornila bych ještě na
jednu otázku, která se ve výboru neprojednávala.
Podává-li někdo zprávu o ročním
obratu některého obchodníka nebo jeho majetkovém
stavu, hrozí mu nebezpečí, že bude potrestán.
Jinak jest tomu ovšem, podává-li informaci
o obchodníkových poměrech informační
kancelář. Chápali bychom to, a přece
v tom vidíme velké nebezpečí. Informační
kancelář má ovšem opět své
agenty, kteří musí zase jíti k určitým
důvěrníkům, aby se mohli informovati
o majetkovém stavu, schopnosti úvěru takového
obchodníka, neboť takovouto zprávu musí
si přece někde opatřiti. Kdo takovouto zprávu
podá, ocitá se v nebezpečí, že
bude potrestán. Zprávy za plat nejsou trestné,
jsou-li však bezplatné, spadají pod ustanovení
tohoto zákona.
Řekla bych tedy, že § 10 jest nejosudnějším paragrafem celého zákona. Praví se v něm: "Kdo za účelem soutěže učiní nebo rozšiřuje údaje o poměrech podniku" - o
věcech, o nichž jsem právě mluvila -"způsobilé
poškoditi podnik, může býti, pokud se
nedokáže jejich pravdivost, žalován, aby
se zdržel těchto údajů i jejich rozšiřování,
odstranil závadný stav a nahradil škodu z toho
vzniklou. Též může býti žalován,
aby na své útraty v jednom nebo v několika
časopisech, jež soud určí, uveřejnil
odvolání zlehčení."
Vzhledem ke slovům "za účelem soutěže"
mohla bych říci, že jsou trestáni jen
konkurenti. Čteme-li však důvodovou zprávu,
zjistíme něco jiného. V důvodové
zprávě se praví: "Ze slova "kdo"
jde, že zlehčovatelem mohou býti i osoby, které
nejsou konkurenty zlehčovaného, pokud jen účelem
zlehčování je, někomu soutěžní
posici zhoršiti." Tedy v důvodové zprávě
praví se něco docela jiného než v zákoně
a také ten, kdo podá zprávu, aniž byl
konkurentem, může býti potrestán. V
zákoně není ani nejmenší zmínky
o tom, zda honění a vykořisťování
učedníků jest také nekalou soutěží.
A přes to vykořisťování učedníků
jest nekalou soutěží v pravém slova
smyslu. A přece jest velmi dobře možno, že
mistr, který má 5 až 10 učedníků
a jen jednoho až dva tovaryše, může prodávati
zboží za dryáčnické ceny. Řekne
se mi, že není možno míti učedníků,
kolik kdo chce, neboť ve stanovách společenstev
jest ustanoveno, kolik učedníků lze přijmouti
na jednoho dělníka. Ze zkušenosti však
víme, že tato ustanovení společenstev
jsou v praksi většinou překračována,
a s tohoto místa musili jsme již několikráte
zaujmouti stanovisko k vykořisťování
učedníků a všechny důkazy, které
jsme zde přednesli, nebyly a nemohly býti vyvráceny.
Spornou v obchodním a živnostenském výboru
byla otázka daňových defraudací. Tázala
jsem se referenta a zástupce vlády, je-li nekalou
soutěží, neplatí-li někdo daně
nebo se dopouští daňové defraudace.
Dostala jsem na to ve dvou schůzích dvě úplně
různé odpovědi. V prvé schůzi
bylo mi vysvětleno, že pro daňové defraudace
nemůže býti nikdo žalován pro nekalou
soutěž. Daňové defraudace podléhají
právem daňové reformě, pro ně
platí jiná trestní ustanovení. Ve
druhé schůzi byla však tato informace odvolána
a na opětný můj dotaz bylo mi řečeno,
že také daňové defraudace dlužno
pokládati za nekalou soutěž, neboť pak
by bylo lze proto, že se neplatí daně, prodávati
zboží za babku. Poněvadž v §u 1 generální
doložka ponechává pojem nekalé soutěže
soudcovskému uvážení, nevíme
ovšem, jak soudce sám o tom rozhodne.
Nástrahou pro zaměstnance, zvláště
pro cestující jest § 12, podle něhož
jest trestný, kdo, aby udělal obchod, dává
nebo nabízí dar. Tento paragraf vyvolal mezi zaměstnanci
velké vření a zvláště
u cestujících. Prohlašují, že jest
to již starý obchodní zvyk, dávati zákazníkům,
třebas nikoliv velké, přece jen malé
dárečky, aby se tak ulehčilo navázání
obchodu. Na tento starý zvyk stanoví se trestní
sankce, zaměstnancům a cestujícím
se jejich obchodní práce strašlivě ztěžuje.
Avšak nejen ten, kdo dar dává, podléhá
ustanovení trestního zákona, nýbrž
i kdo jej přijímá. Může se tedy
státi, že pro malý, nepatrný dáreček,
který cestující dal zaměstnanci některého
obchodníka, oba budou trestáni. Výrobci často
dávají obchodníkům a zákazníkům
dárky. Vídám na př., že firma
rozdává kávové konvice kavárnám
a výslovně podotýká, že musí
kupovati jen její kávu. Budou-li příště
ještě rozdávány takovéto kávové
konvice nebo jiné dary, jest to nekalá soutěž
a obě strany, jak která běře, tak
také která dává, budou potrestány.
Povážlivé jest, že zákon nemá
jasného ustanovení o pojmu obchodního a výrobního
tajemství. Výrobní tajemství jest
většinou chráněno zákonem o ochraně
patentů. Mohlo by tedy jíti jen o výrobní
postup, který není dosud technicky zdokonalen a
který se hodí pro patentování. Jinak
jest tomu se zradou obchodního tajemství. Bude lze
velmi těžko zjistiti, jde-li skutečně
o obchodní tajemství potřebující
ochrany; musilo by jíti o takový případ,
že by podnikatel sám prohlásil něco
za obchodní tajemství. Bude nekalou soutěží,
jestliže na příklad některý závodní
rada prokáže na schůzi důvěrníků
nebo dělníků, že podnik dosahuje velmi
vysokých zisků, na druhé straně však
platí velmi nízké mzdy? Podnikatel, vzhledem
k důvodové zprávě, poněvadž
jde o zradu obchodního tajemství, bude-li chtíti,
může žalovati dotčeného, podle
tohoto zákona, nemusí to býti ani závodní
rada, může to býti některý dělník
nebo zaměstnanec. Bude jistě třeba, i když
si uvědomuji potíže, aby do zákona byla
pojata definice, co to vlastně obchodní tajemství
je. V důvodové zprávě není
o tom zmínky.
Podnikatel může podati na zaměstnance zdržovací žalobu když bez jeho vědomí v soutěži pracuje také pro jiné soutěžitele. Nouze a částečná zaměstnanost nutí naše dělníky, aby si často opatřili vedlejší výdělek. Dvojité zaměstnání vidíme tedy často. Vím, že s živnostenského stanoviska dvojit zaměstnání není jistě schvalováno a snad se nedá ani odůvodniti, avšak nouze nutí dělníky k dvojitému zaměstnání. Vyskytuje se většinou u sezonních dělníků, tesařů, zedníků, kteří často vedle svého zaměstnání opatří si ve stejné živnosti vedlejší výdělek, nebo vzpomínám a domácké dělníky, kteří jako zaměstnanci rovněž spadají pod trestní ustanovení tohoto zákona. Těmto dělníkům, jak se to většinou stává na Šumavě, přikazuje se jen zcela určité množství práce, než nikoliv tolik - poukazuji na rukavičkáře - aby měli zaručený plný výdělek. Jsou tedy nuceni pracovati stejnou práci pro jiného podnikatele, avšak až bude tento zákon přijat, činiti to nesmějí, nechtějí-li býti potrestáni. Toto opatření
postihuje zvláště cestující,
kteří cestují pro některou firmu a
mají sebou příslušné předměty
druhé firmy. Také ti to nebudou směti příště
dělati. To všecko jsou chytačské paragrafy,
které zvláště těmto kategoriím
zaměstnanců mohou způsobiti nejen velkou
škodu, nýbrž oni mohou býti také
soukromě a trestně stíháni.
Naprosto nemravný jest § 38. Domnívám
se, že ani páni z většinových stran
nemohou odmítati názoru, že tento paragraf
jest nemravný, neboť v podvýboru nebylo lze
dosíci o tomto paragrafu shody a zůstal nevyřízen.
V §u 38 praví se úplně jasně:
"Zaměstnanec, který se ve prospěch podniku
dopustil trestného činu podle tohoto zákona,
není trestný, prokáže-li, že mu
hrozilo propuštění z služby nebo citelné
hmotné poškození, kdyby nebyl čin spáchal."
Pánové, víme, že v praksi bude vyloučeno
prokázati, že zaměstnanci hrozilo propuštění
nebo větší finanční škoda.
Zaměstnavatel to jistě popře.
Ještě několik slov o spoluodpovědnosti
a společném ručení rozšiřovatelů
a vydavatelů tiskopisů a časopisů.
Žádali jsme, aby jak k poradám podvýboru,
tak také výboru byli pozváni jako znalci
žurnalisté a odborníci, aby mohli v této
otázce zaujmouti stanovisko. Tento návrh byl ovšem
ignorován, znalci pozváni nebyli. Prohlašujeme,
že prakticky nebude ovšem spoluodpovědnost jistě
nikdy dána, nebo nanejvýš jen u zcela nepatrných
časopisů. Tu však nelze mysliti na náhradu
škody, neboť na takovýchto malých časopisech
si nic nevezmete. Jest třeba, abych ještě poukázala
na to, že placené inserty, o tom se zákon nezmiňuje
ani slovem, v redakční části se označují
jako placené nebo jako inserty. Vztahy bohatých
firem ke kapitalistickému tisku umožňují,
že se redakční části zneužívá
pro účely reklamní. Nebylo-li to označeno
jako inserát, jest to nekalá soutěž,
časopisy bez těchto vztahů jsou poškozovány.
Kapitálově silné časopisy mohou pak
své předplatné snížiti, a znemožňují
soutěž jiných časopisů. Ani slova,
ani jediného ustanovení proti nekalým inserátům
nenalézáme v celém návrhu. Také
v této otázce zaujali jsme stanovisko ve výboru
a žádali jsme jistotu. Jak to bude v praksi? Bude
to nekalá soutěž, jestliže oznámíme,
že vládní tisk, žatecký Wolffův
tisk, jest financován kapitálově silnými
lidmi a také vládou a tedy musí psáti
na jejich rozkaz? Naprosto nepochybujeme, že to bude pokládáno
za nekalou soutěž, neboť opakuji, že zákonnou
doložkou pojem nekalé soutěže ponechává
se uvážení soudcovu. Pro spotřebitele
a zaměstnance jest to velké nebezpečí.
Neboť soudce, který přece není vždy
odborníkem, musí si opatřiti příslušné
posudky a opatří si je většinou u obchodních
komor. Obchodní komory jsou však zájemníci
jednotlivých skupin a schází tedy protiváha.
Nemáme spotřebitelské komory, nemáme
komory dělnické, takže stanovisko těchto
korporací jest již napřed vyloučeno
a soudce bude poučen jen jednostranně.
Na konec bych ještě řekla, že pokládáme
za samozřejmou věc, že ke smírčímu
řízení budou připuštěna
družstva a odborové svazy jako zastupitelské
korporace. K zákonu samotnému, jejž ovšem
odmítáme, řekla bych jen to, že se mine
svým účelem, neboť zákon, o němž
se zákonodárcové domnívají,
že má chrániti morálku podnikatelů,
jest v pravém slova smyslu zákonem nesociálním,
který velmi těžce doléhá na dělníky
a zaměstnance. Proto prohlašuji jménem našeho
klubu, že budeme hlasovati proti tomuto zákonu. (Potlesk
poslanců něm. soc. demokratické strany dělnické.)