Tento § 4 tak přichází s dalším
poškozením naší školy. Ovšem
v zákoně je řečeno, že místní
školní rady, resp. lépe řečeno,
okresní školní rady budou slyšeny ve věcech
hospodářství školského. Až
do tohoto dne rozhodovaly okresní školní výbory,
tedy školské instituce podléhající
dr Hodžovi, o hospodářství školském.
Od doby platnosti tohoto zákona budou rozhodovati úřady
podléhající ministerstvu vnitra a zákon
praví, že školské úřady
budou "slyšeny". Víte všichni, jak
takové slyšení vypadá. To je prostě
pro kočku, to není ustanovení, které
by mělo praktický dosah, poněvadž tu
není možnosti cokoliv realisovati, co tento školský
úřad za nutné uzná.
Tedy resumuji: Vládnoucí občanská
koalice vtělila svůj odpor proti demokracii také
do školských paragrafů tohoto zákona.
Ponechává demokratické zřízení
místních i okresních školních
rad, ale ruší jejich kompetenci. Pánové,
i kuřácký spolek, když vykouří
všechen tabák, se rozejde, (Veselost.) ale
tato místní školní rada, které
žádný tabák ke kouření
nedali, se nebude smět ani rozejíti a bude takovou
debatující společností, jako byl svého
času nebožtík říšský
sněm německý. I v tomto oboru správy
má býti zakryt pravý úmysl: odstranění
demokratického školského zřízení
tím, že bude zrušena jeho kompetence, že
se rozhodování bere z rukou lidu a vkládá
se do rukou politických úřadů, které
jsou většinou ovládány vládnoucími
vrstvami občanskými. Jak si toho dr Fousek přál,
demokracie dostala se skutečně pod kuratelu politické
moci vládnoucích tříd v tomto státě
a to jak hospodářsky, tak politicky i ideově.
Škola a učitelstvo brzy pocítí důsledky.
Je na rodičích i na učitelstvu, aby hledali
východisko z tohoto stavu. Slepý musí u nás
pociťovati, kam touto svou pokaženou demokracií
směřujeme, že svou demokracii měníme
na stát policejní. Dokonce pod policejní
dozor postavil stát i své instituce kulturní.
Že se tak mohlo státi pod zástěrkou
hospodářské šetrnosti, o to má
zásluhu tato občanská koalice.
Nic nejsou platna sebe krásnější slova
členů této vlády o demokracii. Jejich
skutky jsou opakem jejich slov a podle jejich skutků bude
hodnocena a oceněna.
A nyní mi ještě dovolte, abych na konec tu
řekl ještě několik slov o řeči
p. kol. Krejčího, kterou proslovil ve včerejší
schůzi tohoto parlamentu. Kdysi řekl kol. Jaša
s tohoto místa, že někteří
naši katechetové v poválečné
době nekonali dosti dobře svých povinností
a vyhýbali se vyučování náboženskému.
Když to řekl, ozval se p. kol. Stašek ze
své lavice a vykřikl: "Udejte je!" Pánové,
sledujte školskou politiku lidové strany od r. 1920.
Toto slovo "udejte je!" jako červená nit
vine se školskou politikou této strany.
Nemám dosti slov k odsouzení, nemohu ani vyjádřiti
svůj hluboký odpor nad takovouto politikou. Nemohu
ho vyjádřiti tím spíše, poněvadž
s tohoto místa, chráněni imunitou, napadají
tito lidé poctivé učitele a vyhýbají
se tak důsledkům paragrafů trestního
zákona a jako gentlemani dodanými jim nepravdivými
zprávami, překroucenými a naprosto vymyšlenými
ostouzejí vytrvale národní školy.
Tato strana je stranou teokratického názoru na svět.
Ona sice demokracie užívá, ale v demokracii
nevěří. Celá její historie
ukazuje, že byla vždycky stranou protidemokratickou.
Pánové, demokracie se opírá o osoby,
demokracie se opírá o charaktery, demokracie musí
míti čisté a dobré vůdce. To
oni velmi dobře vědí, vědí,
že demokracie je muž a žena, že demokracie
je člověk, a právě proto, že
vědí, že je tam základ a síla
demokracie, všecky útoky této strany směřují
proti osobnosti. Všecky útoky již od roku 1920
šly na osoby, na tělo, jak se říká.
Ať zkroucením pravdy, ať docela vymyšlenou
lží útočilo se na školu a na učitele,
poněvadž škola může býti zasažena
v učiteli, který ji tvoří. Podívejte
se, jak se útočilo na mne. Vyhledávají
se všemožné příležitosti,
aby se demokracie zasáhla v tom, kdo stojí v jejím
čele, ale dělá se to způsobem nemožným,
odsouzení hodným a hanebným. Rozuměl
bych tomu, kdyby na veřejné schůzi nebo ve
veřejném tisku vyvstal posl. Stašek a
zaútočil na ty muže, aby ho mohli pohnati k
soudu a dokázati mu, že nemluvil pravdu, že se
opíral o falešné údaje a že šel
na národní školu způsobem, jakým
gentleman na nikoho jíti nemá.
Nemám dosti slov, abych vylíčil svůj
údiv nad tím, že tyto metody, pokud se týkají
národní školy, nebyly odsouzeny touto občanskou
koalicí. Byli jsme zde svědky mnoha útoků,
ale občanská koalice k nim mlčí přes
to, že jí to učitelstvo slouží,
sloužilo a bude sloužiti. Koalice však nechává
učitelstvo na pospas těmto nepravdivým útokům.
To "udejte je!" známe z doby předválečné
i z doby válečné. Čtěte historii
pronásledování učitelů v této
válce a uvidíte, kolik případů
udání bylo učiněno právě
z těchto stran. Přečtěte si řeč
kol. Roudnického v parlamentě, který
chráněn imunitou činil to, co gentleman činiti
nemá, přečtete si řeč kol.
Staška, kde mluví o učiteli Jandlovi
naprosto překrouceně a nepravdivě. Takovým
způsobem mluvil včera v parlamentě také
posl. Krejčí, který ve smyslu toho
"udejte je!" šel i na okresního hejtmana
Böhma. Nevím, kdo to je, neznám ho a nechci
ho ani hájiti, poněvadž by mu to mohlo jen
škoditi, kdyby se oposiční poslanec ujal takového
předsedy okresní politické správy.
Já jenom chci říci: špehují se
lidé, poslouchají se, vniká se do života
jejich rodin, a tyto věci, které už odsoudil
pan ministr dr Hodža v kulturním výboru,
a zcela správně, vnášejí se na
parlamentní forum, aby se tu přednášely
jako strašlivý zjev poklesku učitelstva a jiných.
Vážení pánové, tito lidé
se brániti nemohou, a co tu bylo jednou pod ochranou imunity
řečeno, jde potom tiskem. Učitel, nikým
nechráněn, je vydán na pospas takovýmto
útokům.
Vážení pánové, já se těchto
věcí přes to nebojím. V Tolstojově
knize bajek je bajka o chlapci a vlku. Takový uličnický
chlapec vyběhl několikrát na náves
vesnice, která byla u lesa, a postrašil občany
křikem: "Vlk jde!". Když to vykřikl
po prvé, vyběhli občané a šli
zabíti vlka. Ale vlk tu nebyl a chlapec měl velikou
radost, že se mu jeho uličnictví povedlo. Přišel
druhý den a hoch to udělal znovu. Občanů
vyběhlo již méně. Třetí
den již zůstali všichni doma a když čtvrtý
den vlk skutečně přišel, chytil kluka
a po vlkovsku ho sežral.
Takovým způsobem dělá to dnes naše
lidová strana. Ona vybíhá na parlamentní
náves a vytrvale křičí na tu školu,
co nejhoršího shání na její hlavy,
aby vyštvala občanstvo tohoto státu a veřejnost
proti škole. Ale pánové, ukazuje se, že
to není pravda, že ten vlk nepřišel a
naše občanstvo přesvědčuje se
více a více o tom, že vlka tu vůbec
není. A tak dojde k tomu i v té škole. Jenom
mi dovolte, prosím, abych docela upřímně
řekl svůj názor. Kdyby jednou skutečně
ten vlk přišel, pak by ta naše lidová
strana, která stále toho vlka volá, před
ním neutekla, nýbrž ona by spíše
pohltila jeho než on ji. (Výkřiky posl.
Rýpara.) Poněvadž s takovou dravostí,
s jakou se vrhá lidová strana na národní
školu a na národní učitele, by to nikdo
u nás nedovedl. (Výkřiky posl. Rýpara.)
Pane kolego Rýpare, promiňte, já
do tohoto parlamentu ani jednu pikantní událost
jsem nevnesl. Já naopak v tomto parlamentě jsem
mluvil a budu mluviti o národním školství,
budu mluviti o jeho tvořivé stránce a budu
se starati, aby takový § 4 neviděl světlo
světa. Nebudu se pohybovati na takové nízké
úrovni, na jaké se pohybují všechny
útoky vaší strany. Na toto niveau nesejdu,
ale tam, kde vy smělou ruku strkáte do našeho
školství, tam vám tu ruku urazíme, poněvadž
to je školství svobodné. (Posl. Rýpar:
Na Zitu a Karla jste skládal básně a razil
verše - zemský inspektor! - Odpor čsl.
soc.-demokratických poslanců.)
Velebný pane, i kdybyste nekřičel, já
bych věděl, že jste chytrý.
Tedy i tato strana bude zastavena ve svém útoku,
poněvadž není možno, abychom tímto
způsobem pokračovali proti svému národnímu
školství. Ona to velmi ráda vidí, jestliže
občanské strany pomocí těchto zákonů
jdou na krev a tepny života našeho školství.
Ale já na adresu všech těch pánů,
kteří dnes našemu školství připravují
takové nepěkné a teskné dny budoucí,
chci říci asi toto: Vy, pánové, můžete
menšinu národa klamati celý život; vy,
pánové, můžete většinu národa
klamati nějakou chvilku, ale abyste celý národ
klamali po celý život, toho přece snad svět
neuvidí. Neuvidí v Československé
republice možnost takového postupu proti národní
škole, protože tradice tohoto národa, tradice
tohoto státu mají své kořeny v národní
škole, kterou my, strana sociálně-demokratická,
budeme hájiti ze všech svých sil. (Výkřiky
posl. Rýpara. - Potlesk poslanců čsl.
strany soc. demokratické.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo pí. posl. Karpíšková.
Posl. Karpíšková: Vážení
pánové! Moji klubovní kolegové vyčerpali
z té přebohaté látky již tolik,
že opravdu mohu se omeziti jen na některé body,
které zejména s hlediska žen mohou býti
pro nás důležité a zajímavé.
Chtěla bych jenom říci povšechně,
že jedním z úkolů, který měla
vyřešiti berní reforma, byl ten, aby u nás
byla všeobecně pozvednuta daňová morálka.
My všichni jsme si stýskali na to, a jistě
plným právem, že daňová morálka
u nás je pokleslá. Co je nutno činiti, aby
zejména chudý poplatník tohoto státu
cítil se býti vázán určitou
povinností dáti státu, co jeho jest, co ho
může zavázati, aby zvýšil svou
daňovou morálku? To je především
přesvědčení, že daňová
břemena jsou u nás úměrně rozdělena.
Avšak touto předlohou úměrné
rozdělení břemen se nestalo. I když
zaznamenáváme určité snížení
daně důchodové, daně srážkové,
nemůže zůstati tajno, že oněm vrstvám,
jež se nacházejí v konjunktuře - mám
na mysli střední a bohaté vrstvy zemědělských
producentů - byly v rámci tohoto zákona poskytnuty
takové výhody, jež se rovnají privilegiím,
a že se v nich jasně obráží zvýšená
politická moc agrarismu v našem státě.
To ovšem není nikterak způsobilé pozvednouti
daňovou morálku. Co dále by mohlo vykonávati
vliv na zvýšení daňové morálky
a působiti k tomu, aby placení daní bylo
chápáno ve všech vrstvách poplatníků,
to by bylo účelné použití výnosů
daňových se strany státu, tak aby tyto výnosy
daňové vracely se rovnoměrně a ku
prospěchu všech vrstev do našeho hospodářského
života zpět. Ale ani toho nikde není doposud
viděti. Nás ženy na př. nikdo nepřesvědčí
o tom, že u nás ve státě je účelně
používáno výnosů daňových,
když na péči o mládež, na děti,
vydává se směšná částka
několika milionů, ale desítky milionů
se vydávají na chov hřebců a na podpory
Jockeyklubu.
Jestliže takovéto rozdělení daňového
výnosu dnes máme jasně před očima,
pak nemůžeme jistě přicházeti
k nejchudším vrstvám, rovněž velmi
poplatným, s kázáním o daňové
morálce. Měšťanská třída
vůbec velmi ráda se vyslovuje v tom smyslu, jako
by dělnická třída vůbec neplatila
daní. I sám pan ministr financí dr Engliš
jednou to naznačil, že dělník neplatí
daní.
Vážení pánové, u nás největší
vlastně daně platí ten, kdo nejenže
nemá vždy práci, ale když ji má,
tedy koná práci těžkou, při tom
špatně bydlí, při tom se málo
nají a dodává státu nejčetnější
potomstvo - a to je především a vždycky
dělník. Dělník nejprve sám
z práce svých rukou nahromadí bohatství
a majetek, z něhož potom jsou předepisovány
daně, které jsou správně jenom vypláceny,
jak to tu řekl kol. posl. V. Beneš -
a teprve z toho, co prací dělníkovou je nahromaděno,
může býti předepisována daň
státní a k ní potom i autonomní přirážky.
Odmítáme starou bajku měšťáckých
vrstev, jakoby dělníci neměli míti
práva rozhodovati při stanovení přirážek,
poněvadž neplatí daně. Oni jsou to právě,
kteří platí daně největší,
nejkrvavější a kteří vším
právem mají a musejí rozhodovati také
o stanovení přirážek samosprávních.
Vážení pánové! Nedostatečně
vysoké daně prosté minimum za prokázaně
nízkých mezd dnešních, za prokázané
drahoty, jež se tímto návrhem zavádí,
má tedy býti přitažením i těch
nejchudších, v naprosté existenční
nejistotě se zmítajících dělníků.
Pan ministr dr Engliš to naznačil v důvodové
zprávě a citoval to zde již kol. posl. dr Meissner,
že přes nízké mzdy a přes drahotu
a přes nemožnost nalézti dostatek zaměstnání
stanoví se tak nízké daně prosté
minimum, aby bylo zachyceno co možná největší
procento nejchudších. To zajisté nepřispěje
ku zvýšení daňové morálky
a předložený návrh zákona přešel
tak přes úkol, jenž měl býti
splněn nejen v zájmu poplatníků nejchudších,
nýbrž především v zájmu
státu.
Chci tu promluviti zejména o způsobu, jakým
se v zákoně postupuje proti ženám a
do jisté míry i proti dětem, ač obé
mělo by býti právě v tomto zákoně
naprosto oddáleno od jakýchkoliv nájezdů
a naopak mělo by býti respektováno. Proto
se nebudu přidržovati pouze jedné kapitoly.
Začínám §em 5. V §u 5 objevuje
se zase ta stará terminologie zákonů více
než 100 let starých o hlavě rodiny. V tomto
paragrafu v odst. 2 se praví, že základem zdanění
je důchod domácnosti, tedy nikoliv důchod
jenom hlavy rodiny, nýbrž sečtený důchod
všech členů domácnosti. Ale přes
to v §u 5 na prvním místě jako ozdoba
se stkví, že hlava rodiny je odpovědna za daně.
My jistě nechceme nikterak ulpívati na slovíčkářství,
ale připomínám s tohoto místa, že
moderní zákonodárství, zejména
říšský zákoník, občanský
zákoník německý, který vznikl
r. 1896 minulého století, už nezná těchto
do jisté míry snižujících výrazů
a výrazů zastaralé terminologie pro ženu
a obešel se docela dobře bez té, řekla
bych, již hodně archaistické formule, jako
je to rčení, "hlava rodiny". My v tom
spatřujeme určité zlehčování
autority ženy, matky, poněvadž je-li muž
hlavou rodiny, přirozeně se naskýtá
odpověď, že ti druzí jsou těmi
členy méně cennými. Otřesení
autority matky a ženy v rodině je ke škodě
rodiny a stát přece chce stavěti na rodině.
My dokonce čteme v naší ústavě,
že chceme u nás rodinu podpírati ze všech
sil, že jí chceme umožňovati spíše
tak, aby ve své autoritě se stala tou základní
jednotkou státu. Ale tímto starým způsobem
označování, touto zastaralou, staromodní
terminologií opravdu nepůsobíme dobře,
otřásáme autoritou matky a z toho pak vzejde
také škoda pro rodinu. Mimo to čteme ihned
dále, že příslušníci rodiny
podle §u 197, odst. 2 ručí za nezaplacené
částky peněžité pokuty hlavě
rodiny uložené. Tedy všichni příslušníci
rodiny zase přejímají odpovědnost,
ale ustavičně na tom prvním místě
stojí podle toho starého vzoru: "Hlava rodiny".
Jak říkám: Netrváme na slovíčkářství,
nýbrž v zájmu udržení autority
rodičovské v rodině, tedy naprosto rovnocenné
autority matčiny s autoritou mužovou žádáme,
aby tato terminologie byla nahrazena poněkud moderněji,
aby tam stálo, že nositelem té daňové
povinnosti je rodina.
Dále, vážení pánové, chtěla
bych tu upozorniti, jak již četněkráte
jsem měla k tomu příležitost, že
rodina s četnými dětmi, tedy to, co si stát
přeje a zejména stát, který se dosud
nevzdal zbrojení - a dosud ve velké většině
jsou to všechny státy, které se nevzdaly ještě
myšlenky na možnost války a zbrojení -
je práv těmto státům tím nejvítanějším
a tím nejmilejším. Dalo by se tedy očekávati,
že tam, kde jde o úlevy daní, právě
ty rodiny s četnými dětmi naleznou těch
největších úlev v rámci daňového
zákona. Ale my jsme mohli dostatečně celé
veřejnosti v brožuře stranou soc.-demokratickou
vydané a z péra dr Meissnera pocházející
vysvětliti, že právě při dani
srážkové, mnohem více ještě
nežli při dani podle všeobecných předpisů,
budou postiženy rodiny s četnými dětmi.
Jestli toto je rozumné, zdali toto je účelná
podpora populace, kterou považujeme u nás za tak důležitou,
to prosím, nechť posoudí každý,
kdo porovná cifry, v jaké nevýhodě
po stránce placení daní jsou, zejména
u daně srážkové, rodiny s větším
počtem dětí. To nedoporučuje stát,
který ustavičně a ustavičně
se dovolává četné populace, nýbrž
to svědčí o tom, že požaduje se
u nás vyšší populace jenom za cenu obětí
u vrstev slabých a že se v žádném
zákonu, ať mám na mysli zákon o válečných
poškozencích, ať mám na mysli zákony
o státních zaměstnancích, a ať
konečně mluvím o zákonu o daňové
reformě, nikde neprotežuje, nechrání
zvýšenou měrou rodinu s četnou populací.
Důsledky toho se ovšem projevují a pak se naříká
a pláče nad nedostatkem mravnosti. Ale nejprve je
nutno zplakati nad nedostatkem odpovědnosti vládních
činitelů, nad nedostatkem smyslu pro potřebu
chudé matky a chudého dítěte a pak
teprve budeme se blížiti správné cestě
a správnému řešení otázky
populační.
Dále velice mi na srdci leží odst. 4 §u
236. Stojí tam, že do daňových komisí
mohou býti jmenováni pouze svéprávní
poplatníci všeobecné daně výdělkové
nebo daně důchodové, nebo obou daní,
kteří jsou příslušníky
republiky, ale pouze mužského pohlaví. Vážení
pánové, my se tážeme: Platí pro
ty, kdož dělají nyní zákony,
jako vůdčí motiv a jako základní
vedoucí idea naše ústava, či si z ní
prostě tropí posměch? Nám se zdá,
že to druhé je pravda. Naše ústava v §u
106 praví, že neznáme žádného
rozdílu a výsad rodu, pohlaví atd. Ale v
této předloze zákona po prvé dochází
k průlomu a jasně se tu praví, že pouze
ti, kdož jsou mužského pohlaví, mohou
býti členy daňových komisí
a to přes to, že celá čtvrtina všech
poplatníků jsou také poplatnice-ženy.
Je pochopitelno, vážení pánové,
že my ženy, zástupkyně pracujících
vrstev, socialistky, měly jsme za svou povinnost, abychom
něco učinily, abychom zadržely ještě
tu ruku, která se chystá provésti ten první
průlom. A tak došlo k tomu, že po prvé
v této slavné sněmovně došlo
ku společnému postupu žen, poslankyň
i senátorek, po prvé se zúčastnila
také pí posl. Chlebounová, člen
strany republikánské, intervence u pana ministerského
předsedy, kde jsme se dožadovaly, aby tento první
průlom do rovnoprávnosti a do jisté míry
porušení naší ústavy byl ještě
zadržen a aby ta dvě slova, kterými jsou ženy
oceněny jako neschopné pokud jde o hospodářské
otázky a hospodářské problémy
a jejich řešení, byla ještě v poslední
chvíli změněna ve prospěch žen.
(Posl. Tomášek: Ale to jste neznaly Švehlu!)
My jsme znaly i neznaly pana ministerského předsedu.
Domnívaly jsme se, že jde o věc tak zásadní,
že před ní ustupuje i politické přesvědčení,
i zastaralý názor na ženy, jak jej p. ministerský
předseda již velice často vtipně nebo
méně vtipně, vkusně i méně
vkusně projevil na veřejnosti. My jsme především
pokládaly za svou povinnost jíti a připomenouti,
co se ještě připomenouti dá. Pan ministerský
předseda nás přijal svým známým
způsobem velice šarmantním a jistě se
domníval, že osobní jeho šarm může
v nás poněkud zatlačiti tu bojovnou náladu,
s níž jsme přišli k němu, a snažil
se býti co nejpřívětivější.
Ale to bych konečně přešla. On neřekl
však ani jediného slova: paní poslanci a senátoři,
nemůže vám býti vyhověno, my
máme na tom ten a ten zájem, my to nechceme dělati;
my zde za každou cenu už chceme udělat krok kupředu,
čili nazad, chceme, jak se vyslovil také pan kol.
dr Štefánek, tou ženskou rovnoprávností
také otřásti, když už otřásáme
jinými základními zákony. Pan ministerský
předseda neřekl nic takového, naopak řekl,
že není politických důvodů ani
hlubších příčin, aby ženy
byly jako účastnice daňových komisí
předem zamítány. Pan ministerský předseda
vzbudil docela určitě naději ve všech
intervenujících, že jejich přání
může býti a bude také vyhověno.
Vážení pánové, když se zamyslím
nad touto žádostí žen parlamentářek,
tedy musím říci, že my jsme nechtěly
nic, co by něco stálo, co by finančně
zatěžovalo stát. Vždyť tu šlo
jen o trochu dobré vůle a trochu seriosního
setrvávání na znění ústavy
a tak jsme odcházely v naprostém přesvědčení,
že tu nebylo zlých úmyslů a že
také pan ministerský předseda má smysl
pro to, aby za naší přítomnosti ve sněmovně
nebyl odhlasován zákon, porušující
rovnoprávnost a rovnocennost žen. Ovšem, když
byla předložena zpráva rozpočtového
výboru, viděli jsme, že přes všechny
ty krásné řeči a přes všechno
to velmi mnohomluvné vyprávění o tom,
jak pan min. předseda se dívá na ženu,
matku a sestru, jak ony jsou jeho nejvěrnějšími
přítelkyněmi, byl tu zlý úmysl,
byly jsme prostě oklamány (Výkřiky.),
byly jsme umluveny - můžeme říci
- a bylo tak otřeseno naší důvěrou.
Vážení pánové! První společná
intervence žen v zájmu zachování rovnoprávnosti
žen u ministerského předsedy dr Švehly
- to, myslím, mohu prohlásiti - zůstane
jistě také poslední za tohoto režimu.
S tohoto místa pravím, že bylo otřeseno
naší důvěrou. Nestrpíme, abychom
byly napalovány, omamovány proudem výmluvnosti,
žádáme, aby se s námi mluvilo vážně,
jako se zástupkyněmi tisíce voličů.
(Výborně!) Neslouží opravdu ke
cti a vážnosti parlamentárního života,
jestliže se přezírá společný
postup žen. Vždyť to není jenom porážka
naše, to je porážka paní Chlebounové,
to je rána ve tvář těm tisícům
žen zemědělských, které jsou
jistě rovnocenné s mužem v zemědělských
živnostech. (Výborně! Potlesk.) To neslouží
ke cti, jestliže se přezírá společný
postup žen, členů zákonodárných
sborů a jestliže není odvahy, říci
jim pravdu, a na konec bez jediného věcného
a vážného důvodu předloží
se zákon v nezměněném znění,
jako by nikdy nebylo bývalo intervence u pana ministerského
předsedy.
Vážení pánové! My, ženy,
odsuzujeme toto jednání; toto nebezpečné
podceňování větší části
obyvatelstva tohoto státu. Moderní politikové
a státníci neměli by se znovu vraceti do
středověku k onomu zastaralému a málo
chvalnému třídění mozků
na schopné a neschopné, k tomu podtrhování
inferiority žen také v zákonech, a dokonce
již v zákoně daňovém. Způsob,
jakým se tentokráte jednalo se ženami, znemožní
jistě všem pokrokovým ženám, aby
setrvávaly ve stranách nynější
vládní většiny. Víme, že
dnešní vládní většina nestojí
o důvěru voličstva z řad pracujícího
lidu - o tom svědčí všechny její
činy. Nyní dokázala, že nestojí
také o důvěru žen, jež jsou stejně
důležitým činitelem národohospodářským
a sociálně užitečným jako muži.
Tato vláda má za to, že přišel
čas, kdy je možno šlapati demokracii a olupovati
občanstvo o nabytá práva. Leč není
stromů, které by rostly do nebe. My s touto vládou
súčtujeme!
Přirozeně, že pro předložený
návrh hlasovati nebudeme. (Výborně! Potlesk
poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické.)