Vážení pánové! Místní
školní rady snad někde s těžkým
srdcem, ale přece jen ve velké většině
velice ochotně dávaly dítěti, budoucímu
národu, to, co bylo jeho a co mu náleželo.
A přirozeně ten důsledek musil se projeviti
přirážkami, které vystupovaly do velké
výše a které na mnoha místech dostoupily
té výše, o které mluvil pan kol. dr
Hnídek, o které mluvil včera pan kol.
Krejčí. Je pravda, přirážky
musili platiti, lépe řečeno vypláceti
poplatníci, to je správnější
termín, než platiti, tedy ty přirážky
vypláceli poplatníci. Tenkráte pak se začalo
vykřikovati, že místní školní
rady vyhazují velké sumy zvláště
na stavbu nových školních budov a že místní
školní rady je nutno dáti pod kuratelu. Já
nepopírám, snad se na mnoha místech dělalo
více, než bylo třeba a než bylo obecním
financím zdrávo. Znám takové případy,
kde byly do budov investovány velké sumy, ale chci
upozorniti na to, že v prvé řadě toto
nehospodářství investiční,
pokud se budov školských týká, dělal
u nás, pánové, stát. V Touškově
u Plzně je nová škola menšinová,
která byla vystavěna na vodě. Její
tělocvičnu zachvátila houba, do jejích
kamen zatápí se se schodů. To jsem ve svém
životě ještě neviděl, aby lidé
lezli na estrádu, mají-li zatopiti ve třídě
v kamnech. Do kreslírny se zatápí z ředitelny.
Tato budova stála 1 1/2
mil. Kč a nyní musí býti reparována
a kromě toho doplňována přístavbou.
Takovémuto stavebnictví nerozumím. Stejné
nářky slyšel jsem odjinud.
Upozorňuji ještě na něco. My jsme ve
svém státě vystavěli řadu škol,
tak jako ve Skupči, v Číhané a v Úterý.
Nebudu se o jejich charakteru zmiňovati, ale kdyby si toho
školská správa přála, vysvětlil
bych jí, proč se domnívám, že
jsou v těchto školách vyházeny sumy
do velikých statisíců jdoucí. Je pravda,
že stavby škol vyžadují si vysokých
nákladů. Já jsem byl na takové nádherné
státní škole v Chomutově. Je správné,
aby se stát representoval v našich menšinách
pěknými, dobrými vzory školského
stavitelství, ale co jsem viděl v Chomutově!
Vždyť tam v kubatuře je utopeno mnoho peněz.
Myslím, že toto hospodářství
našli bychom také na jiných a jiných
místech. Mluvil jsem již v kulturním výboru
o těchto poměrech a vysvětloval příčiny
toho zjevu. Domnívám se, že by se školská
správa měla dobrými úspornými
plány a typy školských budov snažiti,
aby projevila svůj zájem o úspornost v tomto
směru. Jsem přesvědčen, že kdyby
ministerstvo školství postaralo se o komisi, ve které
by seděli odborníci, technikové i učitelé,
kteří by typisovali vzory budov školských,
že by to působilo dobře pro školu i pro
státní finance a nebylo by nutno sahati k drakonickým
prostředkům, jaké vyjadřuje §
4.
Ale jsou ještě jiné příčiny,
proč se ty sumy ženou do takové výše.
Na českém východě je bohaté
město Polička. Jeho jmění je jedním
z velkých jmění obcí v tomto státě.
Polička 40 let se brání stavbě školy.
Před 40 lety školské úřady volaly
Poličku k povinnosti, ale dodnes se tam nestalo nic. Za
to nyní v Poličce udělali plány na
školu a vypočítali je na osm mil. Kč.
Školská budova v menším venkovském
městě za 8 mil. Kč! Domnívám
se, že je to zbytečné a že to má
sloužiti jen k tomu, aby tyto věci byly zkompromitovány.
Tohle všech ovšem jsou jen výjimky. Ve svém
celku naše obce nečinily nic, co by přesahovalo
rozumné požadavky v oboru školských staveb.
Nechci popříti, že pro učitele školské
hospodářství od r. 1918 znamená radostný
obrat. Před 20 lety napsal moravský učitel
a spisovatel Josef Úlehla, jemuž právě
v těchto dnech universita Masarykova gratulovala a hluboce
se poklonila před jeho celým životním
dílem - malou knížku o poměrech školských
na Slovácku. Z té knížky díval
se na nás slovácký zemědělský
venkov hodně zbědovaně. Byl v rukou občanských
poplatníků a ti chovali se k jeho školství
tak macešsky, že Úlehla posteskl si na takové
poměry ve své knížce. Svědčily
o tom, že je v našem životě mnoho nekulturnosti.
Naproti tomu od r. 1918 ukázala naše demokracie, že
dovede chápati své kulturní poslání:
lid počal se přímo otcovsky starati o školu,
přilnul k ní, učil se chápati její
potřeby a srůstal se svou národní
školou. Proti době před převratem je
to ohromný pokrok. Demokratická škola nemůže
býti jiná, stejně nemůže býti
jiná demokratická obec: slouží všem
a proto musí přinášeti prospěch
všem. Právě proto, že přináší
všem prospěch, je drahá. To je vlastnost demokracie,
nikterak toho nepopírám. Ovšem, tu vlastnost
naše občanské strany demokracii nikdy neodpustí.
Je drahá a bere bývalým privilegovaným
vrstvám jejich moc. Takový už bude asi zákon
vývoje vůbec: ti, kdož vládnou, vládnou
vždycky a snad i budou vládnouti pro sebe: tak na
Rusi jako v Československé republice. Pokud si vládneme
všichni, vládneme pro všechny. Stará-li
se nový režim o to, aby místní školní
rady a obecní samospráva nepodléhaly vládě
všech, nýbrž pouze vládě některých,
chápeme, proč to činí!
Když r. 1923 dr Fousek, tuším, v Národních
Listech po prvé napsal a vykřikl do světa,
že demokracie musí býti dána pod kuratelu,
řekl to u příležitosti obecních
voleb. Za neplná 4 léta už zde tu kuratelu
máme. Bylo to přáním všeho našeho
liberalismu a přirozeně také reakce, aby
nastaly tyto poměry. Bylo to jeho přáním
proto, poněvadž už dávno opustil a zapřel
skutečnou demokracii, neboť mezi šetrností
a tím, co dělá náš liberalismus
tímto zákonem, je přece jen určitý
rozdíl. To, co se u nás chce, je přílišná
láce, a přílišná láce
přichází vždy a každému
příliš draho. Tak přijde draho i tato
školská, kulturní láce.
R. 1926, hned po volbách do parlamentu, přišla
s požadavkem šetrnosti republikánská strana.
Pan generální tajemník republikánské
strany kol. Beran jednal s panem ministrem školství
dr Srdínkem a ministrem financí dr Englišem,
aby překazil školské hospodářství
v našich osadách. Podnětem k tomuto jednání
byla mu škola v Branné. Branná je osada na
Třeboňsku. Je to jedna z nejbohatších
tamějších osad, katastr pšeničných
půd. Její škola byla v neudržitelném
stavu. Školské úřady nařídily
stavěti, nařídila to i zemská školní
rada jako poslední instance. Přesto po návštěvě
pana generálního tajemníka Berana v
ministerstvu financí a školství nařízena
byla p. ministrem školství, tehdy dr Srdínkem,
komise, která měla ještě jednou znova
po rozhodnutí rozhodujícího úřadu
zkoušeti, jsou-li tu dány podmínky, aby v Branné
byla skutečně nová škola postavena.
Je zajímavo, že komise ministerstva školství
a nár. osvěty, kterou tam poslal ministr republikánské
strany dr Srdínko, nařídila Branné
stavěti školu, poněvadž byla ve špatných
a bídných poměrech. Škola tam však
dosud nestojí. To bychom špatně znali své
republikány. A pokud tato vláda u nás bude,
podle všeho tam škola nebude státi, kdyby se
10 komisí na tom usneslo!
Přesto došlo ještě k dalšímu.
Pan ministr dr Engliš, aby posílil stanovisko
těchto protikulturních živlů, projevil
veřejně takový názor: "Se stanoviska
svého resortu uznávám za potřebné,
aby samosprávné svazky při svém hospodaření
dbaly zásad šetrnosti, neboť tíživost
přirážek, poplatků a dávek svazků
těch doléhá na poplatnictvo v nemenší
míře než tíživost daní státních.
Má-li proto uskutečniti se žádoucí
snížení břemen poplatnictva, je nezbytně
nutno, aby snížena byla též břemena
svazků autonomních."
Všichni rozumíme takovému výnosu a tak
projevenému názoru p. ministra dr Engliše.
On je podkladem pro to, aby se náprava nestala tam, kde
školské hanebné poměry po ní
přímo volají.
Z případu v Branné vidno, že počínání
zemské školní rady i všech školských
úřadů bylo oprávněné.
Ale, jak jsem již řekl, škola dodnes nestojí,
poněvadž český demokratický venkovan
v Branné tak miluje školu svých dětí,
že raději odepřel prodati pozemek na stavbu
školy a čeká, až mu stát ten pozemek
pro školu vyvlastní.
Takové jsou perspektivy režimu, který nastane
po tomto zákoně. Ale nejen pro stavbu škol,
nýbrž pro všecky potřeby naší
národní školy. Návrh tohoto zákona
jest jen pokračováním oné školské
politiky, která v případě obce Branné
byla započata i za pomoci ministra dr Engliše.
Myslím, že v tomto případě měl
to profesor Engliš vyhráti nad ministrem Englišem.
Ministr financí dr Engliš však na kulturním
poli škrtí právě tak, jako všichni
ti, jimž kulturní statky národa nejsou právě
nejdražší.
Pan kol: dr Hnídek mluvil o vysokých přirážkách.
Nelze popírati, že přirážky vysoké
jsou. Jde ovšem o to, abychom ty vysoké 100% ní
přirážky podrobili trochu jiné metodě
zkoumání, než to učinil p. dr Engliš
nebo kol. dr Hnídek. Podívejme se na
ně se stanoviska poctivého sedláka, který
platí přirážky!
Mám tu případ z Plzeňska. - V zemědělské
obci Štítově činila r. 1913 berní
základna 1165 Kč, poněvadž pak byla
pšenice v té době za 20 Kč 1 q, zaplatili
ji ve Štítově zemědělci výnosem
60 q pšenice. R. 1924 činila berní základna
1146 Kč, pšenice byla za 200 Kč. I zaplatili
r. 1924 zemědělci ze Štítova základnu
berní ne 60 q pšenice, nýbrž pouhými
6 q své pšeničné úrody. (Slyšte!)
Školní přirážka činila ve
Štítově r. 1913 38%, to jest 442 Kč.
Tenkráte ji zaplatili 22 q pšenice. R. 1924 činily
přirážky školní 201%, čili
2303 Kč. Byly zaplaceny jen 11·5 q pšenice (Slyšte!),
čili 50% toho, co zaplatili na školu naši
rolníci v zemědělských obcích
r. 1913. (Výkřiky posl. Srby.)
Stejný obraz mohl bych vám, vážení
pánové, citovati ze set a snad tisíců
obcí. Berní základna v Míšově
na Plzeňsku se ilustruje týmž způsobem,
jak jsem to uvedl ze Štítova. Upozorňuji na
to, že právě z těchto zemědělských
obcí - které svou přirážku školní
neměnou, nýbrž absolutně stanovenými
hodnotami platily, které před válkou musily
platiti na školství 2, 3 i 5krát tolik jako
dnes - vzešel apel na ministerstvo školství a
ministerstvo financí, aby místním školním
radám vzaly jejich kompetenci a aby tak naše zemědělská
výroba dosáhla dalších hospodářských
výhod.
Pan kol. dr Rosche z německé strany rozdal
ve sněmovně statistické tabulky, které
mně dovolte, prosím, doplniti. Pan kol. dr Rosche
ukazuje, že r. 1914 platila se pozemková daň
23,800.000, tedy ca 24 milionů, kdežto r. 1925, tedy
po 11 letech, 76 milionů, třikráte tolik.
Já chci na to ukázati zase s této strany.
Veškerá zemědělská daň
roku 1914 zaplacena byla v hodnotách neměnných:
1,200.000 q pšenice, zatím co r. 1925 zaplatila se
zemědělská daň jednou třetinou
té sumy, čili 380.000 q pšenice. Toto jsou
čísla, kterými se velmi těžko
pohne. Já jen upozorňuji, jaká je kulturní
povaha toho zemědělského venkova, který
takto volá po osekání našeho školství.
Nemohu připustiti, že by jakékoliv fiskální
důvody se strany republikánské strany mohly
vésti k takovémuto drakonickému ustanovení,
a divím se, že od ní právě vyšel
apel pro tuto předlohu, pokud se týče místních
školních rad. Je mně také zřejmo,
že p. min. dr Engliš podlehl netoliko fiskálním,
ale daleko více politickým tendencím republikánské
strany, jestliže připustil takové důsledky.
Útok republikánské strany a vší
reakce na hospodaření místních školních
rad je nespravedlivý, je hospodářsky nezdůvodněný
a kulturně přirozeně velmi škodlivý.
A přec je to jistě republikánská strana,
která by měla věděti, co také
pro ni znamená dobrá škola, neboť první
důsledky tohoto zákona odnese venkovská škola.
Města mají daleko jiné pochopení pro
své školy. Jel jsem dnes z Českých Velenic
do Prahy ranním vlakem. Do kupé přistoupil
ke mně předseda místní školní
rady v Bechyni. To není žádný socialista,
to je živnostník a jeden z předních
pracovníků živnostenské strany. A když
jsem mu řekl o tom zákoně a o těch
200% přirážek, řekl prostě:
"To je hloupost, to je nesmysl, buď z toho utečeme
a dáme vládě správu všech věcí
do rukou, nebo tento zákon se co nejdříve
změní". K tomuto důsledku přichází
každý z těch lidí, který chápe,
co znamená pro jeho město dobrá měšťanská.
a obecná škola.
Odnikud nebylo tolik odporu proti školství, jako se
strany lidové a strany republikánské. Celý
věk, pokud existují měšťanské
školy placené z městských přirážek,
užívá zemědělský venkov
dobrodiní těchto škol, městské,
resp. měšťanské školy celá
desítiletí u nás vychovávají
republikánský dorost a na ty školy platí
živnostník, platí dělník, platí
měšťan. Ještě nedošlo k tomu,
aby tuto účast na vyučování
v městských školách hospodářsky,
finančně také sdílel venkovský
občan. A právě proto bude nutno, abychom
tím více volali po obvodových školách
měšťanských, které tento zákon
postaví před hotovou katastrofu, nedojde-li co nejdříve
k uzákonění obvodových měšťanských
škol. (Předsednictví převzal místopředseda
Stivín.)
Podívejte se na př. na hospodářství
města Nového Bydžova. Tam do měšťanských
škol dochází 450 venkovských dětí.
Je to 60% vší školské návštěvy
měšťanských škol v Novém Bydžově.
Vydržování škol stojí v Novém
Bydžově 270.000 Kč. Měli tam 110% přirážek
školních. Přirážky obecní
činily 340%, celkem tedy 450% přirážek,
1,200.000 daní. Nyní bude Novému Bydžovu
sražena přirážka na 200%, další
100% ní přirážka je těžko
dostupná, bude se to obstarávati snad nějakými
těmi dávkami. Ale ukazuji na to, jak potom město
Nový Bydžov, které vydržuje své
měšťanské školy vlastně pro
venkov, těžce pohoří po zavedení
tohoto zákona se svým školstvím.
Je to prostě zoufalý stav, do kterého žene
vládní koalice zvláště školu
měšťanskou. Nám učitelům
se zdá stále více a více, že
škola měšťanská, kdysi jedna z nejlepších
typů našich národních škol, má
snad býti ubita. My socialisté domníváme
se, že asi proto, poněvadž měšťanská
škola stala se v posledních sedmi letech školou
proletářských dětí, vyšší
školou dělnických dětí, o kterou
nemají tito bohatí zemědělci pražádného
zájmu, neboť oni si své děti pošlou
do středních škol a pro děti dělníků
a deputátníků stačí ta holá
bída, ke které je odkazuje § 4 zákona.
Vážení pánové! Chci ukázati
ještě na to, jak taková zemědělská
obec vystačí se svým příjmem.
Mám tu s sebou rozpočet obce Zašovic, vesnice
to v západní Moravě. Zašovice mají
na r. 1927 920 Kč berní základny. Školní
rozpočet na r. 1927 činí 4483 Kč,
což znamená kolem 450% přirážek
na školu. Jenom otop, aby si v té třídě
mohly děti zatopiti, stojí místní
školní radu v Zašovicích 1940 Kč,
čili 210% přirážek. Aby si tedy škola
zašovická zatopila, bude musiti ještě
někam jíti pro těch 10% přirážek.
Ale škola nejsou jenom kamna, škola jest ještě
něco více. Kde se vezmou peníze na opravy,
na kominíka, na čištění budovy,
na psací kancelářské potřeby,
na houbu, na křídu, inkoust pro děti? Snad
budou děti v Zašovicích a jinde po republice
nositi na knoflíku lahvičky s inkoustem, aby si
mohly napsati do sešitu svůj úkol. Kde se vezmou
peníze na knihy pro chudé, na bílení
tříd?
Ale já jsem jist, že zašovičtí
občané postarají se ze svých 200%
přirážek obecních nejprve o to, aby
nikdo nechodil na pěšiny a meze, že se postarají
o to, aby měli hlídače v polích v
létě, aby měli strážníka,
aby měli ponocného, aby si spravili cesty, které
jim strhá příval. A teprve potom přijde
řídící učitel s rozpočtem
na školu. Spíše je tu tedy naděje, že
škola zůstane nebílená a že tak
jako v letech 1850 až 1860 nařídí místní
školní rada každému žáku,
aby si ráno přinesl do školy náruč
polínek, aby si ve škole mohli zatopiti.
Takových škol nebude u nás málo, takových
škol bude u nás tisíce. A tak naše reakce
bije svou vlastní republikánskou školu, školu
svého venkova. V Lošanech na Kolínsku zrodilo
se svého času úsloví, že "pro
naše deputátníky ty školy stačí".
Já se bojím a myslím, že i tento §
4 nemá daleko svou kolébku od těch různých
Lošan na Kolínsku. Jsem syn chalupníkův
a sedlákův a mám ty sedláky také
rád, ale říkám jedno: Projeďte
si Československou republikou, naleznete zajímavý
stav: Nejbídnější školy jsou v
Polabí na Kolínsku, Roudnicku a Velvarsku. A jděte
dále, tamhle na chudé Kamenicko a Rychnovsko, kde
je skutečně chudý sedlák, kde se těžko
lopotí, tam najdete školu daleko lépe opatřenou.
To je jistě velmi zajímavý a velmi významný
zjev!
Nevěřím, že by se tímto paragrafem
zákona mohlo dosíci jakékoliv regulace. Naopak,
jeho výsledkem může býti jen anarchie
a nepořádek ve školách i v úřadech,
kterým bude starostí o národní školu
způsobena veliká a těžká péče.
I fiskalism musí míti své meze a je to právě
školství, kde nám fiskalism nadělal
už dosti velkých škod. Tento zákon vyvolá
co nevidět hnutí o zestátnění
věcného nákladu školského, neboť
obce s tím nebudou moci vydržeti, a ne každý
má takový názor na školu, jako naše
vládní koalice. I mezi rolníky a mezi živnostníky,
neříkám již mezi dělníky,
je celá řada lidí, kteří mají
školu rádi, které bude srdce boleti, až
budou vidět, jak macešským způsobem
postaral se tento návrh zákona o národní
školu. Nebude to tedy jen učitelstvo, které
bude tak volati, bude to občanstvo samotné, které
pozná nemožnost takového stavu. Může-li
stát udržovati školy státní, přejímá-li,
jak pravil pan ministr Hodža, v budoucnosti náš
stát náklady na školy nestátní,
na soukromé církevní školství
slovenské, mám dojem, že by se měl starati
nejdříve o svou vlastní kůži,
o svou vlastní národní školu veřejnou,
a to tak, aby §em 4 nebyla poškozována.
Zákon, o kterém mluvil pan ministr Hodža,
že stát má převzíti náklad
na nestátní školství na Slovensku, je
ve své podstatě nebezpečný, poněvadž
je základem budoucí školy církevní
v našem státě z veřejných nákladů
spravované. Vládní koalice nastupuje zde
cesty, které, myslím, nebudou všemi ani ze
stran koaličních sledovány s takovou účastí
a s takovým souhlasem, jak ona se domnívá.
Ačkoli školství dotýká se řada
paragrafů tohoto návrhu, jádro celého
experimentu je obsaženo v §u 4. Jeho první odstavec
zařazuje školní rozpočet do limitovaného
rozpočtu obecního. V Čechách se tím
ruší právo dosavadního vlastního
rozpočtu školního. Ukázal jsem na předešlých
případech, co to bude znamenati.
Naproti tomu § 3 návrhu obsahuje ustanovení
velmi neblaze známé již ze zemských
zákonů minulého století. Tenkráte
před válkou hledala země úhradu na
učitelské platy. Vy všichni se pamatujete,
jak se to dělalo. Tenkráte se v našich obcích
pilo na učitele, každý opilec ve vsi šel
a řekl: "Tak mi dejte ještě jednu na učitele!"
Pánové, dnes zavádíme dávky.
Ty dávky musí býti zase vyměřeny
i pro toto školství a mnohý člověk
venku se nebude ptáti, jestli je to na obílení
školy, na křídu a houbu, on toho učitele
sjednocuje se svou školou. A tak zase u nás mnozí
lidé, kteří školu nenávidí,
budou míti příležitost, až se ty
dávky budou vypisovati, poněvadž 100%ní
přirážka pro obec a školu nestačí,
aby říkali: "Tak mi dejte ještě
jednu na učitele!"
Druhý odst. §u 4 jedná o sestavení rozpočtu
a jeho repartici na jednotlivé obce, pokud školní
obec nekryje se s obcí politickou. Stilisace zákona
v tomto odstavci je však schopna zavésti do administrativních
školských poměrů anarchii. Není
přesné direktivy, kterak repartici provádět.
Není dosti přesné, platí-li zákon
z 11. září 1880, a je docela možno,
že ta repartice bude prováděna podle počtu
dětí.
Třetí odstavec §u 4 obsahuje ustanovení,
která nejsou zárukou bezpečných opatření
pro dodržení lhůtového pořádku.
Co se na příklad stane, když místní
školní rada nedodrží lhůty dané
jí pro rozpočet? Podle zákona má se
zastupitelstvo usnésti o rozpočtu místní
školní rady. Co se na př. stane, bude-li zastupitelstvo
oddalovati z odporu proti místní školní
radě své usnesení, nutné podle odst.
3, když návrh zákona přesné lhůty
tohoto usnesení nestanoví? Kde jsou opravné
prostředky ze zákona, aby se předešlo
anarchii z takových možných justamentů
plynoucí? Jestliže zákon tyto formální
věci už řeší, měl je řešiti
přesněji.
Anarchie vznikne také z ustanovení §u 7. Tam
se totiž praví, že činitelé vybírající
obecní přirážky budou poukazovati obcím
nejvýše 1/12
úhrady. Nevím, jak se to udělá, aby
se uhlí v takové obci mohlo platiti na 12kráte
podle mínění tohoto paragrafu.
Zákon ruší také některá
ustanovení starší a mezi nimi výslovně
i § 13 zemského zákona čís. 16.
Ten ustanovoval, že obecní příspěvky
mají býti odváděny místní
školní radě ve 1/4
letních lhůtách napřed jdoucích.
Kdo nyní bude hospodařiti penězi na školu,
zákon neustanovuje. Má to býti místní
školní rada či starosta? Kolik tu bude sporů
o kompetenci! Dejme tomu však, že starosta. Ale což
když je ve školní obci 5 obcí politických
a 5 starostů? Neměl tohle zákon jasně
vyřešiti? Proto považuji návrh zákona
za právnicky po této stránce nemožný.
Bude-li obecní zastupitelstvo chtíti dělati
obstrukci školským výdajům místní
školní rady, najde k tomu v textaci zákona
příležitosti více než dosti.
Nemožné ustanovení obsahuje § 4, odst.
4. Jaký má v našem zastupitelském zřízení
smysl, dávati každému občanu voliči
nebo poplatníku právo rekursu? Řeklo se,
že je to obdoba zřízení obecního.
Ale mezi stanoviskem našeho občana poplatníka
ke škole a k obci je velký rozdíl. Školství
není, bohužel, pro velký počet poplatníků
stále aktuelní. Oni věří, že
ta škola, která stačila před 50 lety,
může a musí stačiti i dnes. Je to stará,
zlá tradice, která vede k tomu, aby mnozí
viděli ve škole zřízení neproduktivní
a tedy nežádoucí. To, co dá poplatník
ochotně obci, odpírá urputně škole,
zvláště když tam neposílá
děti. Vydáváme tak školu na pospas kulturní,
lépe řečeno nekulturní reakci. Vím,
že se rádo takovým možnostem nevěří.
Nedávno vzal jsem do ruky knihu moravského spisovatele
Kamila V. Jeřábka, knihu jeho pamětí
"Život". Prosím, aby si ji pánové
přečetli, aby poznali, jak Jeřábek
líčí tam tuto stránku povahy našeho
lidu i martyrium národního učitele, které
prožíval v tom režimu privilegovaného
zastoupení v době předválečné.
Je to úžasné, co dovedou vynalézti lidé
proti škole a proti výdajům na školu.
Stejně dnes, jako před 20 lety. Ukázal jsem
již na Poličsko. Jděte, pánové
do Plas, abyste viděli, kam chodí děti; chodí
do starého metternichovského konventu, do místností
strašných a nemožných už 7 let jen
proto, že bývalý kníže Metternich
dovedl najíti cesty k tomu, aby znemožnil tamějšímu
zastupitelstvu a místním školním radám
stavbu škol. Jděte se podívati do Horního
Jelení, do Strakonic, nedávno to bylo také
v Sušici. Před válkou obce se bránily
a ubránily, poněvadž za tím odporem
stál velkostatkář nebo továrník
a potom také pan hejtman. Dnes se brání odkazem
na válku a drahotu. Budou se brániti vždycky,
poněvadž mají nesmírný a nesmiřitelný
odpor a nechuť k národní škole.
Včera tu mluvil o škole v Pořežanech na
Vltavotýnsku p. kol. Krejčí. Vyprávěl,
jaký je tam zápas mezi místní školní
radou a zastupitelstvem, které nechtělo a nechce
stavěti školu. Chci říci toto, abyste
rozuměli, jaký je tam zápas: Zastupitelstvo
je tam v rukou lidové strany, v místní školní
radě pak zasedá vedle zástupce lidové
strany také zástupce strany agrární
a učitel a tito přece jen měli rádi
svou školu a starali se o to, aby v Pořežanech
stará nemožná škola byla nahrazena novou.
Pro nějakých 30.000 Kč výdajů
hrdlovali se tam delší dobu. Dnes ta škola stojí,
ale obecní zastupitelstvo ve svém nekulturním
odporu proti škole žádá, aby škola
v Pořežanech byla zrušena přes to, že
už si ji tam postavili. Tak daleko dovede zajíti justament
těchto obcí, neboť v těchto zápasech
o školu půjde z veliké míry o takové
justamenty. Pan kol. Krejčí včerejšího
dne mluvil o škole v Bohuslavicích. Řekl "pěkná
škola". Děkuji pěkně za takovou
školu. Vím, že by tam p. kol. Krejčí
nechtěl posílati své dítě.
O tu školu se jedná dlouhá léta. Je
bídná, ne taková, jak řekl p. kol.
Krejčí. (Posl. Adámek: Vy jste
ji neviděl, pane kolego!) To je moje škola, pane
kolego, ta bohuslavická. Já jsem již před
5 lety jednal o jejím stavu. Podotýkám toto:
Tu je justament. Školu chtěli Bohuslavice a školu
chtěl Krčín - měšťanskou
školu - a poněvadž Krčín dostal
měšťanskou školu a ne Bohuslavice, hněvají
se Bohuslavice na Krčín a posílají
děti přes Krčín do Nového Města
n. Met. K takovým justamentům dovedou naše
lidi zavésti místní spory. To je nebezpečné.
Těmto justamentům § 4 otevírá
dveře. Na našich školách a v místních
školních radách budou těžké
zápasy, protože tímto paragrafem vychází
se vstříc snaze po justamentech.
Mohl bych vyprávěti o škole v Mutějovicích
v kraji rakovnickém. Tamější chmelaři,
velcí statkáři, tržili v letech 1921
a 1922 za chmel 1/4 mil.
Kč za jednu úrodu. Mutějovice vyžádaly
si měšťanskou školu, ale poněvadž
se chtělo, aby pro ni vystavěli důstojnou
budovu, bohatí statkáři mutějovičtí
dopustili, aby měšťanská škola v
Mutějovicích byla zavřena, protože oni
si své děti pošlou do Rakovníka a chudí
lidé mohou je posílati do dvou- nebo trojtřídní
školy v Mutějovicích, která je tak bídná.
Mohl bych jíti od okresu k okresu a na každém
našel bych řadu takovýchto bolestí.
Pan ministr školství dr Hodža, jak jsem
řekl, přepouští tímto §
4 péči o budovy a o hospodářství
školní fakticky do působnosti ministerstva
vnitra, neboť tím, že § 4 béře
místním školním radám kompetenci
a převádí ji fakticky na úřady
politické, dostává se naše národní
školství vlastně do rukou politických,
tam, kde je p. dr Hodža nechtěl míti.
Nevím, zdali tímto způsobem se provádí
heslo p. ministra dr Hodži, aby se politika zastavila
před prahy našich škol. Okresní školní
inspektory spoutalo nám ministerstvo školství
nemožným a neuvěřitelným výnosem
inspektorským, kterým dáváme je úplně
do rukou přednostům politických správ
i v otázkách pedagogických, takže je
to ustanovení, jemuž by rovného snad nenašel
kraj světa.