O tom, že se tak stává se strany obchodních
gremií, mám po ruce řadu dokladů,
které zde uvedu a které mohou sloužiti nejlépe
jako doklad jednání těchto obchodních
gremií a příslušných úřadů
vůči družstevnímu hnutí. Jak
se to dělá? Skladníka v naší
výdejně ve Zbyšově u Rosic navštívil
četník a vyšetřoval, zda prodal nečlenovi
tvarůžky. Skladník nebyl si vědom ničeho
a proto dotazoval se, oč jde. Prý je měl
prodati jistému Matouškovi. Pátraje po této
příčině, zjistil skladník,
že syn obchodníka Schmeidlera ve Zbyšově,
maje chuť "svézti se" po družstvu,
které obchodníkům v tomto obvodu leží
jako balvan v cestě, zavolal si asi 18letého mladíka
bez zaměstnání Josefa Matouška, vysvětlil
mu, oč jde, a požádal ho, aby jako nečlen
šel do výdejny koupiti 10 tvarůžků,
začež dal mu předem kus salámu a slíbil
mu, že za každou cestu, kterou Matoušek k soudu
jako svědek vykoná, dá mu 50 Kč a
poveze jej v kočáře, když to dobře
provede.
Matoušek přišel do výdejny, zde však
náhodou tvarůžků nebylo. Všecko
to zvěděli také četníci a Matoušek
se konečně přiznal, že když ve
výdejně "Vzájemnosti-Včely"
tvarůžků nedostal, šel k jednomu obchodníkovi
ve Zbyšově, tvarůžky koupil a odevzdal
je Schmeidlerovi, jakoby je byl koupil ve výdejně
družstva. A mladý p. Schmeidler honem běžel
k četníkům a učinil na skladníka
udání. Jak se dovídáme, četníci
po tomto zjištění učinili na Schmeidlera
oznámení u stát. návladnictví
pro svádění a podplácení ke
křivému svědectví a pro klamání
úřadů. Pan Schmeidler ve svém dopise
ze dne 18. března 1925 sám píše: "Že
ty tvarůžky nebyly od Vás, stalo se to omylem."
A dále: "Lituji onoho případu s tvarůžky,
jenž se náhodou nezakládal na pravdě."
Uvedu jiný případ:
Předsedovi družstva v Německém Brodě
byla dne 20. května 1926 okresní správou
politickou uložena vysoká pokuta 200 Kč, resp.
20 dnů vězení za to, že jeden skladník
vydal 1/2 kg kyselého
zelí nečlenu. Byl to obchodník Österreicher
v Golč. Jeníkově, který od skladníka
zelí vylákal a za to patrně družstvo
udal. Předseda byl vyšetřován četnictvem,
jež zjišťovalo jeho požitky a majetkové
poměry.
Další případ se stal v Poděbradech
podle líčení skladníkova takto: Dne
4. února 1927 přišel k nám do hlavní
prodejny četník. Na dotaz, co si přeje, zavolal
mne stranou a řekl mi, že prodáváme
nečlenům. Na moji odpověď, že to
není pravda, jmenoval mi 2 ženy, kterým prodáváme
a členy prý nejsou. Jmenoval pí. Lahodovou
a Smrčkovou, aniž by se byl ptal nebo žádal
předložení členské knihy. O první
jmenované jsem ho přesvědčil, že
je v knize členské zapsaná, o druhé
jsem mu prohlásil, že členem není, a
také k nám nakupovat nechodí. Odpověděl
mi: "To dokáží svědkové."
Asi za 5 minut přišel znovu a spustil: "Vy tvrdíte,
že nečlenům neprodáváte, a právě
zde byl p. Pekárek, kterému jste prodali rum, a
členem není." Řekl jsem mu: "Pan
Pekárek je otec členky, provdané Kvízové,
se kterou jako almužník ve společné
domácnosti žije a pro ni zde kupuje." Předložil
jsem mu její přihlášku a otázal
jsem se ho, od kdy je vydán zákon, že si musí
člen v konsumu nakupovati sám a nesmí si
pro zboží poslati osobu druhou, která s ním
žije ve společné domácnosti? Řekl:
"To uvidíte u soudu." Kdyby nás vykradli,
zajisté by si s vypátráním zloděje
takovou práci nedal, jako s vyšetřováním,
komu jsme z nečlenů něco prodali.
Další věc: Skladník p. Ant. Skořepa
v Kyšperku odsuzuje se podle §u 132 a) živn. řádu
k peněžité pokutě v částce
500 Kč ve prospěch fondu živnostenských
škol pokračovacích učňovských
při ministerstvu školství a nár. osvěty
v Praze a v případě nedobytnosti do vězení
50 dnů, jelikož prodal zboží nečlenu.
Jaroslav Forejt, skladník konsumního družstva
železničních zřízenců
v Poříčanech byl nálezem okresní
správy politické v Českém Brodě
ze dne 30. ledna 1924 odsouzen k peněžité pokutě
Kč 300, v případě nedobytnosti k trestu
vězení v trvání 30 dnů.
František Karásek, předseda konsumního
družstva železničních zřízenců
v Praze VII odsouzen byl k peněžité pokutě
Kč 200, v případě nedobytnosti k vězení
20 dnů.
Potrestání konsumního družstva v Kolíně
stalo se nálezem okresní správy politické
ze dne 24. prosince 1924, jímž správci konsumního
družstva uložena pokuta Kč 50 nebo 5 dnů
vězení, protože prý připustil
prodávati zboží i nečlenům. Samozřejmě
zví o tom berní správa, aby mohla družstvo
zbaviti daňových výhod a předepsati
mu nejvyšší daň výdělkovou,
jak se stalo v Jindř. Hradci a jinde. Připomínám,
že podle znění §u 131 a 132 řádu
živnostenského, na nějž se tu politické
úřady odvolávají, může
býti družstvu v takovém případě
dána důtka a nepomůže-li, uložena
pokuta Kč 5, kdežto úřady ukládají
dnes pokuty nejméně Kč 50, nejčastěji
však Kč 200 i Kč 300, což přece
jest jen kruté a bezohledné.
Takových případů je na sta a následek
jich je, že budou odejímány výhody družstvům,
která budou tímto udavačským způsobem
se strany obchodních gremií šikanována
a udávána. Dalšími postiženými
budou tímto návrhem zákona o zvláštní
dani výdělkové družstva na Slovensku
a Podkarpatské Rusi, která byla osvobozena od daně
zárobkové podniků veřejně účtujících,
kteréžto výhody budou po unifikaci daňové
předlohy ztraceny. Jsou to tato ustanovení společná
pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Zákonný článek
VIII z r. 1909 udílí trvalé osvobození
od daně zárobkové podniků veřejně
účtujících hospodářským
a průmyslovým společenstvům, které
se ustanoví za účelem společného,
výlučně pro vlastní členy určeného
opatřování surovin, zařízení
provozních (hospodářských), dále
za účelem chování společného
skladiště, nebo za účelem společné
produkce. Osvobození týká se také
všech daňových přirážek.
Zákonný článek VIII z r. 1909, zák.
čl. XXXIV z r. 1916 a § 4 nařízení
čís. 142.000 ex 1916 přiznává
trvalé osvobození od daně zárobkové
podniků veřejně účtujících
družstvům, zřízeným podle posledního
odstavce: §u 147 zák. čl. XVII z r. 1884 živnostenskými
společenstvy, jež se nezabývají obchody
záloženskými nebo úvěrními,
předpokládajíc, že za členy těchto
družstev se přijímají výlučně
jen členové jmenovaných společenstev.
Zák. čl. VIII z r. 1909 (§ 20) ve znění
§u 5 zák. čl. XXXIV/1916 stanoví, že
družstva, která sice jsou hospodářskými
a výdělkovými společenstvy úvěrními,
ale nikoli ve smyslu zák. čl. XXIII/1898, jsou zdaňována
10% resp. až 18% podle poměru ročního
poplatného zisku k vlastnímu kapitálu podniku.
Zdanění 6% má místo, jde-li o taková
vzájemně se podporující výrobní,
nákupní, prodejní a potravní družstva,
která nevyplácejí více než 5%
dividendy.
Jedním z hlavních argumentů obchodníků
vůči konsumním spolkům jest, že
tyto neplatí žádných daní. Tomuto
tvrzení věří nejen indiferentní
obchodníci, ale i jejich vůdčí osoby.
Opravdu jest těžko se dohadnouti, zda-li v tom vězí
nevědomost či zúmyslné klamání
veřejnosti.
Pokud se týče toho, aby konsumní spolky co
do zdanění byly postaveny na roveň samostatným
obchodníkům, proti tomu ničeho nenamítáme
a žádali bychom, aby byli obchodníci nuceni
též veřejně účtovati jako
družstevní podniky. Pak by se páni obchodníci
přesvědčili o té blahovůli,
která jest projevována družstvům se
strany berních úřadů.
Mám zde několik výňatků stran
zdaňován družstev. Na př. Ústř.
svaz čsl. družstev zaplatil daně z obratu od
r. 1920 do 1925 53,503.758·58 Kč, na ostatních
daních 57,011.860 Kč, úhrnem 110,515.618·58
Kč.
Jak byla zdaňována družstva, nejlépe
zřejmo z případu "Včely"
v Praze. Berní správa na Kr. Vinohradech vyměřila
dne 11. prosince 1926 konsumnímu družstvu "Včela"
v Praze daň výdělkovou na r. 1925 tak, že
do základu pro zdanění pojala i uhrazenou
ztrátu převedenou z roku předchozího
per Kč 114.980·12, která zdanění
nepodléhá. Současně berní správa
zdanila jako čistý zisk Kč 13.772·36,
které družstvo "Včela" zaplatilo
na úrocích hypotekárních, které
jako položka výdajová, ztrátová,
zdanění nepodléhají. To znamená,
že "Včela" má zaplatiti daň
výdělkovou a všecky přirážky
i ze sumy Kč 128.752·48, což jest požadavkem
berní správy zcela bezdůvodným.
Potravnímu spolku dělníků huťských
"Pokrok" v Kročehlavech byl dne 26. ledna 1927
doručen platební rozkaz berní správy
ze 27. prosince 1926 o zvláštní dani výdělkové
na rok 1926, jímž vyměřena a předepsána
mu tato daň částkou Kč 2.053·83,
s přirážkami pak 56.932·17 Kč.
Podle výpočtu představenstva družstva
zůstává Kč 9.698·78 zdanitelného
zisku, z něhož 80% činí Kč 7.727·02,
kterážto částka jedině může
býti družstvu na dani a přirážkách
na rok 1926 vyměřena.
Berní správa v Jindř. Hradci vydala tamnímu
konsumnímu družstvu teprve v červnu 1925 platební
rozkazy na daň výdělkovou za 5 roků
(1921 až 1925) najednou, jimiž vyměřeny
daně přirážkami úhrnem 67.328·67
Kč. Na r. 1921 berní správa zjistila Kč
31.241·99 čistého zisku a předepsala
z něho na tento jediný rok Kč 29.711·14
výdělkové daně s přirážkami,
ač všecko tehdy spravované jmění
- vlastní i cizí - u tohoto malého družstva
s jedinou výdejnou zboží činilo okrouhle
130.000 Kč.
Nespravedlivým jest i ustanovení §u 78, lit.
e), kde připočtou se k rozvahovým přebytkům
částky, jichž se užije ku příspěvkům,
darům, příspěvkům do nemocenských,
úrazových, starobních, invalidních,
vdovských, sirotčích a pensijních
pokladen nebo podobných ústavů, pokud je
podnik platil nad povinnou zákonnou kvotu za své
úředníky, zřízence, dělníky
a služebníky, jakož i daně a dávky
za ně zaplacené, i když byl takový závazek
smluvně převzat. Dále pak podle lit. f) a
h) v §u 78 připočtou se k rozvahovým
přebytkům také částky, jichž
užije se ku placení zvláštní daně
výdělkové s přirážkami
a k úhradě ztrát z let předešlých.
Tyto částky za zaměstnance zapravené
na příspěvcích, pojistném,
daních atd. nemají býti vůbec zdaňovány,
poněvadž dělnická družstva podporují
své zaměstnance invalidní, nemocné,
případně jich vdovy a sirotky, což zdaňováním
poskytnutých jim částek má býti
znemožněno. Ostatně, jak naloží
se s nimi u družstev zvýhodněných podle
§u 75 odst. 1., u nichž mají býti zdaňovány
závodní podíly?
Ustanovení lit. h) §u 78 má býti vůbec
škrtnuto, jelikož když neuhradí hospodářský
podnik bilanční ztrátu v příštím
jednom roce, znamená to, že i tento rok byl proň
nepříznivým a že potřebuje spíše
pomoci, nežli aby později byl zdaněn proto,
že uhradil vykázané ztráty bilanční.
V §u 79, odst. 1, lit. h) se praví, že u spořitelen
nezapočítávají se do základu
pro zdanění odměny, které dostávají
z ryzího výtěžku členové
představenstva a dozorčí rady nebo zřízenci.
Funkcionáři družstev konají stejné
služby a povinnosti jako funkcionáři spořitelen
a družstvům připadají stejně
užitečné úkoly jako spořitelnám.
Proč činí se zde rozdíly a béře
se základ u družstev zdanění odměny
funkcionářů a u spořitelen nikoliv.
Podle §u 83, odst. 3. má činiti zvláštní
daň výdělková u t. zv. družstev
nezvýhodněných - § 68, odst. 1, lit.
f) - 2 až 5% zdanitelného zisku, kdežto u spořitelen
je toto zdanění o procento nižší.
Navrhovatelé zákona mají zřejmý
úmysl poskytnouti spořitelnám proti družstvům
určité výhody. Plyne to již z §u
79, odst. 1, lit. h), kde odměny funkcionářů
se nezapočítávají do daňové
základny, kdežto u družstev ano.
Další zvýhodnění spořitelen
je v tom, že nemají býti zatíženy
rentabilitními přirážkami, kdežto
družstvům se tato rentabilitní přirážka
k placení ukládá.
Snížiti na jedné straně daňovou
sazbu pro zvláštní daň výdělkovou,
zároveň však předepsati přirážku
rentabilitní jako nějaké výdělečné
kapitalistické společnosti, je krajně nespravedlivé.
Družstva jsou hospodářské útvary,
na jejichž podnikání zúčastní
se zpravidla velký počet fysických osob,
jako členů, kteří buď jako za
mzdu pracující konsumenti nebo výrobci, buď
odběrem neb výrobou předmětů
domácí potřeby svoje společné
podniky udržují. Pro udržení a hospodářský
úspěch družstva je tudíž rozhodující
kupní síla a společná práce
členů, ne však provozovací a ukládací
kapitál, jejž u družstev tvoří
nepatrný závodní podíl, splácený
členem třebas po celý rok po částkách.
Tu pak společnou prací členstva dosažený
ryzí výtěžek podniku tvoří
snadno velikou část základního kapitálu
družstva, ba splacené závodní podíly
i přesahuje, avšak jednotlivcům přináší
zisk nepatrný, případně žádný.
Když tudíž mají konsumní, stavební
a výrobní družstva dělnická vedle
daně výdělkové a všech fondových
přirážek platiti ještě vysokou
přirážku rentabilitní, znamená
toto pro ně nové nesnesitelné zatížení.
Tato dělnická družstva mají býti
vůbec daně zproštěna, jelikož jejich
ráz není výdělečný,
naopak všeobecně prospěšný; regulujíce
ceny denního trhu znemožňují libovolné
zdražování cen životních potřeb.
Snesené důkazy dokazují, že útoky
podnikané proti družstevním složkám
se strany soukromých spekulantů jsou ničemné
a že celá tato daňová reforma je namířena
nejenom proti pracující třídě
přímo, ale též proti těmto svépomocným
institucím, které jsou v nynějším
třídním boji oporou pracující
třídy.
Komunistická strana přičiní se o to,
aby družstevnímu hnutí bylo dáno ve
státě to místo a ten účel,
ke kterému je předurčeno, totiž aby
vedlo distribuci výroby a spotřeby.
Toho ovšem nedosáhne za nynější
vlády buržoasie, nýbrž toto je jedině
možné ve státě, kde vládnou dělníci
a rolníci. Pročež povinností všech
družstevníků v tomto státě je,
aby zahájili společný boj proti této
daňové reformě a proti této vládě,
která zatěžuje pracující lid
tohoto státu. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. V. Beneš. Dávám mu
slovo.
Posl. V. Beneš: Slavná sněmovno! Dostalo
se mně té pochybné cti, abych k předloze
zákona o autonomním hospodářství
obecním promluvil v tomto parlamentě, jehož
poslední týden zasedání je paskvilem
na skutečný parlamentarism. Bylo by snad, slavná
sněmovno, správnější, aby jednotliví
řečníci, pokud nastupují k řečnickému
pultu, oslovovali tuto sněmovnu nikoli "slavná
sněmovno", ale spíše "prázdná
sněmovno". (Posl. Rýpar: Lavice sociálních
demokratů jsou celé prázdné, tedy
ani kolegové pana kolegu neposlouchají!) Vážená
paní posl. Pechmanová tázala se, co
je příčinou toho zjevu. Nezáleží
na tom, pane kol. Rýpare, zdali jsou tu či
nejsou moji kolegové, příčina této
věci jest jiná. Je ovšem nutno zkoumati tyto
příčiny. Ale ony jistě nespočívají
v tom, zda můj klub je přítomen, či
není-li přítomen.
Zdá se mi, že nejzajímavější
je to, co prohlásila posl. Pechmanová jako
fakt, že jednání posledního týdne
nezúčastňuje se ani občanstvo, které
vždycky snad v minulosti mělo určitý
zájem na zákonodárné práci
svých obou sborů. Myslím, že je nutno
říci, že už to není ani fakt, že
to začíná býti těžkým
problémem a že by ten problém měl najíti
co nejdříve mnoho pochopení, aby snad, dokud
je čas, byl skutečně řešen.
Myslím, že bychom se měli vyvarovati takovýchto
úkazů, jakým je zasedání posledního
týdne. (Výkřiky posl. Rýpara.)
Není to ani silné slovo, není to ani přehnané
slovo, pravím-li o tomto zákoně, že
je zákonem protikulturním, pokud se ovšem národního
školství týká. O jiné jeho povaze
mluvili moji kolegové. Dává protikulturním
a nekulturním elementům v tomto státě
právo zasahovati do školských věcí
tou měrou, že bude pro mnohé obce znamenati
skutečnou školskou pohromu, vejde-li v život
- a zdá se, že vejde v život - jak leží
před námi. Konstatuji tady s politováním
a s protestem, že předloha tohoto zákona, jehož
§ 4 dotýká se národního školství
tak kardinálně, nebyla dána kulturnímu
výboru posl. sněmovny, ačkoliv pro toto plenární
zasedání nalezlo se 60 hodin času k tomu,
aby se tu mluvilo k prázdným lavicím.
Vážení pánové! Snad ten kulturní
výbor o těch věcech mluviti nesměl,
protože bychom se mohli nadíti, že by mnozí
pánové, pokud jsou to kulturní lidé
a náležejí i k té t. zv. pravici, nemohli
souhlasiti se vším tím, co § 4 pro národní
školství musí ve svých důsledcích
znamenati. A tak se ten návrh a předloha zákona
kulturnímu výboru ani nedala. Nemohu dosti dobře
pochopiti, jak je možno, že by pan ministr vyučování
dr Hodža mohl připustiti ustanovení
zákona, která činí národní
školu objektem péče ministerstva vnitra a že
připustil těžkou redukci práv školských
úřadů státních, že učinil
školu přímo služkou politiky, před
níž nedávno v kulturní debatě
kulturního výboru nenalezl dosti varovných
slov.
Pan kol. dr Hnídek ve své referentské
zprávě projevil obavu, že následek finančního
zatížení projevuje se v naší neschopnosti
konkurovati světu. Jistě je nutná šetrnost,
ale i šetrnost musí míti své určité
meze a nesmí přesahovati hranice, za nimiž
počíná destrukce školského stroje,
který je také stejnou měrou podmínkou
konkurenční schopnosti státu. Němci
z říše, na které tak rádi ukazujeme
a jejichž hospodářské zdvíhání
od prohrané války je předmětem zájmu
celé poválečné Evropy a snad celého
světa, nedocílili toho destruktivním zásahem
do školského vývoje. Naopak, jestliže
naše učitelstvo tak vytrvale volá po vyšším
vzdělání a jestliže si vyšší
vzdělání opatřuje obětavou
péčí, kterou si platí ze svých
kapes na vyšší škole pedagogické,
Němci v říši dali svému učitelstvu
2 i 3leté universitní vzdělání.
Ovšem kromě Bavorska. Pan kol. Rýpar snad
nám poví, proč právě v Bavorsku
nenalezli pro tuto otázku žádného pochopení.
(Výkřiky posl. Tomáška.)
Vážení pánové, jedněmi
ústy prohlašována je národní
škola za místo, přes jehož práh
nesmí přestoupiti politika, druhými ústy
pak doporučujeme zákon, který hospodářsky
a proto také kulturně vydává školu
do rukou vládnoucích stran ve státě,
ale nejen do rukou těchto vládnoucích stran,
nýbrž přímo do rukou skutečné
reakce.
Je zajímavo: pokud místní školní
rady před válkou nacházely se v rukou občanských
stran a vlastně privilegovaných vrstev, měly
plné právo rozpočtu ničím a
nikým neomezeného kromě veta silných
kapitálových jedinců. Toto veto mělo
tenkráte chrániti Schwarzenbergy a Metternichy před
tím, aby sedláci na jejich účet nenastavěli
si nových škol. Jinak však bylo rozhodování
místních školních rad daleko svobodnější,
než jak to učiní tento zákon. Převrat
totiž způsobil v těchto poměrech ne
sice právní, ale hlubokou faktickou změnu,
vzal místní školní rady z rukou privilegovaných
poplatníků a dal je do rukou demokratických
občanů-voličů.
A nyní se jeví obrat: Poplatníci, kteří
sami užili svobody rozpočtové za dob starého
režimu, volají nyní po omezení práv
voličů. Kdybychom měli, pánové,
dnes staré privilegované zastoupení ve školských
úřadech a ve školských institucích,
v místních školních radách, jsem
jist tím, že by bylo nedošlo k §u 4 navrhovaného
zákona. Ale protože do těchto místních
školních rad vešlo dělnictvo-voliči,
nikoli jen poplatníci, dostali jsme se k tomuto šerednému
faktu.
Pan kol. Hnídek snažil se to zdůvodniti
šetrností. Dovedl bych pochopiti takovou šetrnost,
kdyby byla pro všechny stejná, kdyby byla stejná
pro stát jako pro autonomii. Pan kol. dr Hnídek
mluvil, jako by tomu tak bylo. Cituji jeho slova: "Musíme
posuzovati břemena jako celek; nemělo by smyslu,
kdybychom chtěli snižovati břemena státní
a nechali beze změny břemena autonomních
svazků". Je to jistě dobrá zásada,
pokud by se rozumně a přípustně prováděla.
Ale jenom ji prováděti! Jestliže se však
podíváme na skutečnost, je patrno, že
se na přímých daních státních
má ušetřiti něco kolem 400 mil. Kč,
t. j. asi kolem 1/5 státních
daní. Naproti tomu na přirážkách
má býti ušetřeno daleko více.
Jestliže se vypočítává, že
průměrně přirážky v našem
státě činily asi 446%, to je tedy snížení
daleko nad polovinu a není rovnoměrné tak,
jak si toho p. kol. dr Hnídek přál.
Tato neúměrnost není zdůvodněna
žádným rozumným důvodem. Zde
rozhodoval přirozeně důvod politické
moci občanské koalice a reakce.
Až do r. 1918 šla naše liberální
buržoasie do zápasu za demokracii vedle nás
socialistů. Ale již r. 1920, když se ukázaly
hospodářské i mocenské důsledky
demokratického systému společenského,
když buržoasie ztratila svou dosavadní diktaturu
v hospodářství obecním, zaručenou
kdysi privilegovaným volebním řádem,
když se musila děliti o moc ve státě
s lidovými vrstvami, počala se od demokracie rychle
odvraceti, a to nejen na poli politiky státní a
autonomní, ale zvláště také na
poli školském. Až do převratu nebyl totiž
lid zastoupen ve školských úřadech vůbec,
alespoň přímo, neviděl, kterak byla
národní škola na mnohých místech
skutečnou Popelkou, kterak byla škrcena, a slýchali
snad jenom nářek učitelstva, které
nestačilo dosti prositi o každý haléř
výdajů v místních školních
radách, zvláště v tak přemnohých
zemědělských obcích, které,
jak víte, nesou věcný náklad na svou
školu. Škola byla na tom tenkráte velmi zle.
Ale od převratu r. 1918 dostaly se místní
školní rady do nových poměrů.
Nastoupil tam nový živel - dělnický
lid. Dal škole, čeho potřebovala, protože
dobrá škola bylo to jediné, co dává
dělník svému dítěti do života.
Zákon z r. 1920 o správě školské
dal místním školním radám skutečně
demokratický charakter. Nahradil poplatníka občanem
a odborníkem-učitelem, a je to dnes velmi zajímavý
obraz. Návrh reformy státní správy,
pokud jej známe, porušuje demokratický základ
a do nových institucí správních posílá
t. zv. odborníky. Tyto odborníky do institucí
školských zákon naší republiky
již dávno poslal. Zákonem z r. 1920 jmenováni
byli odborníci, tedy učitelé za členy
místních školních rad a do školních
úřadů a přece tatáž správa,
která jinde po odbornících volá, aby
prý regulovali činnost zastupitelských těles,
v místních a okresních školních
radách i zemské školní radě,
kde ti odborníci již jsou, pomíjí je
úplně, zbavuje školní úřady
jejich dosavadní kompetence, činí z nich
debatující společnost a skutečnou
moc ze školských úřadů přenáší
na politické úřady, resp. na jejich hlavy,
presidia, kterými budou předsedové politických
správ.
Místní školní rady, jak byly nastoleny
zákonem z r. 1920 o správě školské,
našly v našem státě po válce školství
strašně zbědované. Po celých
6 válečných let nejenom jsme neměli
učitelstva a rozvrácené poměry v domácnostech,
ale po celých 6 válečných let nedaly
naše místní školní rady haléře
na nejnutnější vydání na školu.
Naše školy hodně opelichaly, na mnohých
místech zpustly; ploty, střechy, okna, vnitřní
pořádek, všecko bylo velmi zbědované.
R. 1918 všecko přímo volalo a prosilo o opravy.
Kabinety školní schudly, nebylo pomůcek pro
chudé, nebylo knih ani v knihovnách žákovských,
ani knih pomocných, čítanek atd. A potom
po převratě nastal velmi zajímavý
obraz. Lid, který kulturu chápe snad poctivěji
než demokratický parlament, obrátil se v přečetných
případech na úřady školské,
žádaje v přečetných venkovských
obcích zřízení měšťanských
škol.
Vážení přátelé! Tak se
projevila touha po vzdělání. Ale nebylo pro
ně budov, třídy byly v prvních dobách
zastrkány do starých zámků, do starých
klášterů, do temných místností
starých nepotřebných radnic, jak je ještě
dnes na tak mnoha a mnoha místech v takových místech
nacházíme. Zatím nová demokratická
škola volala po nové úpravě. Velice
správně řekl pan ministr dr Hodža,
že nová demokratická škola dostala nové
poslání: vychovávati demokratického
občana. Nová demokratická škola má
v prvé řadě poslání výchovné,
a to je více, než naučiti číst,
psát a počítat. Vychovávati sebevědomého,
statečného a poctivého občana, to
je úkol tak velký, že o něm pan kol.
Rýpar nemá ani ponětí. A, vážení
pánové, aby ten úkol mohl býti realisován,
aby ten úkol mohl býti uskutečněn,
k tomu bylo potřebí také nové školy.
Ta škola musila dostati pro to určité prostředky,
a ty prostředky, vážení pánové,
spočívaly i v nových budovách. I to
je instrument, a neobyčejně důležitý
instrument výchovy. Bylo třeba zařizovati
kuchyně, dílny, nejen tělocvičny a
kabinety atd. Demokratický stát, jak jsem řekl,
považuje výchovu za povinnost, nejen za právo.
Je jeho povinností, aby dal dítěti všechno,
co stát pro svou sebezáchovu potřebuje. Jestli
učitelstvo volá po dokonalé a dobré
škole, činí tak z nejčistšího
idealismu. Jestliže socialisté podobným způsobem
volají po dobré škole, činí tak
proto, poněvadž chtějí míti dobrou
školu nejen pro své děti, ale i pro svůj
stát. Kromě toho, pánové, válka
nám zanechala armádu dětí s anaemií,
řadu dětí tuberkulosních, řadu
dětí s poškozeným chrupem. Jděte
se, prosím, zeptati kteréhokoliv zubního
lékaře, který tyto věci poctivě
sleduje, a on vám řekne, že za celý
svůj život neviděl zjev, jaký se jeví
u dětského chrupu v době poválečné,
že není snad jediného dítěte,
které by nemělo zničený nebo zkažený
chrup. To souvisí s celou konstrukcí dítěte.
Já se divím. Staré Rakousko hledělo
si školství také proto, že chtělo
míti dobré vojáky. Divím se, že
naši vojáci si této otázky tak málo
všímají, že nevědí, že
z tohoto dorostu dětského vyrůstá
budoucí obrana státu.