Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dále má slovo pan posl. Pik. Uděluji mu je.

Posl. Pik: Slavná sněmovno! Na sjezdu německé strany sociálně-demokratické, na kterém byli přítomni také její zástupcové-poslanci, jako host dlí Julius Deutsch, jeden z význačných osobností rakouské sociálně demokratické strany dělnické. Ve svém pozdravu na sjezdu tom oznámil Julius Deutsch, že na vídeňském vyslanectví, když vyžadoval pas pro návštěvu naší republiky, bylo mu sděleno, že jeho návštěva v republice Československé nebude žádnou příjemností a že ho upozorňují na tuto okolnost. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Myslím, že tento postup vídeňského vyslanectví Československé republiky není důstojný, že staví nás před celou veřejností jako stát se zaostalými zvyky a prostředky, a my, poněvadž nebylo možno německým soc. demokratům, aby s tohoto místa protestovali proti postupu vídeňského zahraničního úřadu, činíme tak sami už v zájmu pověsti našeho státu a podle zásady, že host do domu - Bůh do domu.

Páni byrokraté u vídeňského vyslanectví zapomněli na tradici tohoto vyslanectví z doby působení zesnulého býv. vyslance Tusara. Brzy zapomněli na svoji povinnost, chovati se i k cizinci, který má dojeti do naší republiky, takovým způsobem, aby bylo zjevno, že úřad ten je zástupcem republiky demokratické a nikoli zástupcem nějakého reakcionářského státu.

Přednášeje tuto věc protestuji jménem našeho klubu proti způsobu, jakým v tomto případě na vídeňském vyslanectví proti hostu naší republiky bylo vystoupeno.

V rozpočtovém výboru vytkli zástupcové naší strany právní a finanční ostrost projednávané osnovy zákona o nové úpravě finančního hospodářství samosprávy. Přes závažné výtky proti podstatě projednávaného zákona setrvala vládní většina při svém a proti vůli samosprávných svazků prosazuje zhoubné dílo, které těžce zapůsobí na vývoj našich obcí a samosprávy vůbec. Ještě nikdy za dobu více než šedesáti let svého trvání nebyla samospráva tak ohrožena a tak snižována, jako se to děje dnes po její význačné a obětavé činnosti v nejtěžších dobách poválečných, kdy výkon její byl nejodpovědnější a pro stát nejprospěšnější. Víme, že se tak děje pro její dnešní lidový základ a že útok jest veden z pomstychtivosti a ze závisti těch, kteří v samosprávě ztratili své výsadní postavení a možnost prosazování jednostranné třídní politiky.

Posuzujeme-li předlohu o finančním hospodářství samosprávy v souvislosti s návrhy na reformu správy, shledáváme, že běží o promyšlený plán na okleštění pravomoci obcí a samosprávy, na zavedení poručnictví státní byrokracie místo svobody a práva zastupitelských sborů a konečně že běží o přesun poplatnosti na bedra širokých vrstev lidových, zatím co limitem obecních přirážek a zrušením přirážek školních má býti ulehčeno zámožným a kapitalistickým vrstvám. Pan referent posl. Adámek popíral omezení pravomoci obcí a samosprávy touto předlohou. Nemůže toho popříti, neboť celá soustava tohoto zákona s reformou správy znamená skutečně v prvé řadě pokoření samosprávy a porušení hlavního principu, na němž svobodná samospráva byla vybudována. Dosud měly nadřízené a dohlédací úřady právo obecní rozpočet a přirážky obecní schvalovati, rozpočet zkoumati a obecní hospodářství kontrolovati. Toto právo se proměňuje osnovou ve výsadní nadpráví byrokracie, neboť proti vůli, pravomoci a odpovědnosti samosprávných sborů zastupitelských zavádí se naprostá libovůle nadřízených úřadů, diktát vybavený výkonnou a dokonce trestní pravomocí proti samosprávě. I když zastupitelský samosprávný sbor jednomyslně schválí rozpočet, může napříště nadřízený úřad libovolně škrtati položky potřeby a regulovati položky úhradové. On může ustanoviti i výši obecních přirážek v mezích limitované kvoty a na místo přirážek může naříditi obci zavedení obecních dávek nebo dosud platné dávky zvýšiti. Rozhodnutí nadřízeného úřadu nahrazuje rozhodnutí zastupitelského sboru, který nemá práva namítati, nýbrž prostě rozhodnutí nadřízeného úřadu musí akceptovati. Starosta obce je povinen provésti nařízení nadřízeného úřadu, byť byl přesvědčen o jeho zhoubnosti a byl si vědom toho, že nejširší vrstvy lidové v obci budou finančně a tudíž sociálně velmi těžce poškozeny. Při tom nutno zdůrazniti, že dohlédacím a instančním nadřízeným úřadem byl dosud samosprávný okres a že nyní jím bude okres postátněný, jehož byrokracie bude vybavena zvláštní pravomocí, od níž k libovůli a šikanování nebude daleko. Vidíme tedy, že běží zřejmě o útok na lidovou samosprávu a že úterní hlasování o zákonu na její okleštění bude nejčernějším dnem v dějinách československé autonomie.

Nesmyslnými jsou výtky proti hospodářství samosprávy. Je při tom zajímavé, že proti dřívějším privilegovaným správám autonomním nebylo vytýkáno nic a že útoky se soustřeďují jen proti správám lidovým, které svůj nevděčný úkol nastoupily v době nejtěžší a musily převzíti dědictví dluhů a nevyřešených úkolů po svých předchůdcích. Není loyální, že se neuznává to, co musily obce v době poválečné vykonati, že při měřítku valorisačním, užívaném tak často pro obhajobu hospodářství státního, nesrovnává se valutový poměr pro posouzení výdajů, přirážek a dluhů obecních a že paušálně je samospráva viněna ze špatného hospodářství. Pan ministr dr Engliš na příklad vytýká samosprávě, že její potřeba činí 5.570,000.000 Kč, čili 52% výdajů státních. To není žádná hanba a svědectví marnivosti nebo nehospodárnosti obcí. Vždyť přece těch 12.000 obcí v republice jest vlastně základ státu, neboť bez nich a jejích výkonů by stát nebyl. Ve své oblasti hospodářské konají obce četné a nejrozmanitější funkce a úkoly a nelze jim vytýkati, že je konají za stát a v jeho prospěch, neboť stát sám nikdy nemohl by bezprostředně je konati. Je velmi smutné, že místo pochvaly samosprávy přichází zástupce vlády a vytýká jí, že svými výdaji o 50% menšími, než jsou státní, koná veliké dílo, z něhož žije stát, který za stejný peníz nemohl by nikde vykonati to, co koná lidová iniciativa, regulovaná zdravým pocitem odpovědnosti. Pravil-li pan ministr dr Engliš, že výdaje obcí v poslední době stouply, měl při tom objektivně dodati, že se tak stalo také následkem nového zákonodárství a že zejména zákonná úprava požitků zaměstnanců samosprávných vyžádala si loni a letos zvýšených nákladů. Je to zřejmé u všech rozpočtů větších měst a nebylo to zde loyálně konstatováno. Povinnosti obcí jsou neustále zákony zvyšovány a nikdo se jich netáže, mají-li prostředky. Když si je obce opatřují, jest jim zase vytýkáno, že zvyšují své výdaje a přirážky.

Velmi mnoho se mluvilo o enormním zadlužení obcí. Při tom nebylo konstatováno, že 50% a někde i  2/3 zadlužení obce připadá na dobu předválečnou. Při valorisování jest poměr zadlužení zcela jiný, než jak jej líčí útočníci na samosprávu. Město Plzeň na př. mělo koncem r. 1926 139 milionů Kč obecního dluhu. Z toho 60 milionů připadá na dřívější obecní správy z doby mírové a poválečné. Valorisujeme-li část 80 mil. Kč, připadající na popřevratovou lidovou správu obecní, shledáme, že tento obnos nerovná se ani 14 milionům valuty předválečné. Překvapuje velice, že při argumentování proti hospodářství obcí se neuvádí, že velká část obecních dluhů jest amortisována obecními podniky a činžovními domy a nikoliv přirážkami obecními. Zapomíná se rovněž, že zadlužení obcí vzniklo také z příkazu zákona, když obce byly povinny prováděti četné investice. Velká města na účet vlastního zadlužení musila se postarati podle zákona o ubytování vojska stavbou kasáren a jiných vojenských ubikací.

Je zajímavé, že v projednávané předloze nalézá se ustanovení, podle něhož zprošťují se selské obce povinnosti ubytování četnictva a že tuto povinnost přejímá na sebe stát. Na proti tomu však velkým městům ukládá stát i nadále povinnost, aby se starala o ubytování vojska, při čemž jsou města ta finančně velmi poškozena. Zapomíná se také, že velká města musila stavěti budovy pro státní školy střední, že musila stavěti a udržovati veřejné nemocnice, že ze svého musí krýti věcné náklady státního školství, což při vysokých dnešních cenách činí u některé obce statisícové obnosy Upozorňuji zejména, že obce jsou povinny opatřovati osvětlení a otop pro střední školy a že mnohé obce mají ještě povinnost platiti ze svého školníky na státních středních školách.

My jsme již několikráte žádali ministerstvo financí, aby provedlo revisi těchto ustanovení a ulehčilo obcím od tohoto břemena. Zdůraznili jsme, že zejména při řešení této otázky finančního hospodářství obcí je třeba, aby byla rozřešena tato záležitost, ježto obce mají právní závazek plnění, obec jest smlouvou vázána, aby přispívala věcnými náklady na státní střední školy, aby platila školníky těchto středních škol. Bude tedy jistě žádoucno, aby ministerstvo financí, které tak houževnatě obhajuje tuto předlohu a které neuvažuje, jaké důsledky pro obce a samosprávu z prakse tohoto zákona nastanou, hledalo také cesty k ulehčení obecních břemen, aby umožnilo obcím konati funkce, které obce podle zákona konati musejí.

Nesmí býti také zapomínáno, že obce musily uzavírati zápůjčky na stavbu veřejných nemocnic a infekčních pavilonů a různých útulků, od kteréžto povinnosti se stát svými zákony oprostil. Vláda vždy do každé předlohy, která se dotýká obcí, zařazuje povinnost, aby obce spolupůsobily anebo aby svým nákladem opatřovaly prostředky pro ona zařízení, která stát svými zákony diktuje. Je celá řada měst, která musila zříditi veřejné nemocnice a která musila zříditi zvláště po válce velikými náklady infekční pavilony. Ale nikdo se neptal a neptá, odkud obce mají bráti prostředky, a nikdo nehledá cest, aby obcím ulehčil situaci. V každém zákoně máme ustanovení, že obec je povinna spolupůsobiti, ale může-li obec též krýti tyto povinnosti, neptá se ani ministerstvo financí a nestuduje tuto otázku vláda. Povinnosti se ukládají, avšak práva se zmenšují a zdroj příjmů pro obce zejména touto osnovou se oslabuje. Také se úmyslně zamlčuje, že obce po převratu musily investovati zvláštní náklady na úpravu válkou zničených budov, škol, ulic, obecních podniků a různých zařízení veřejně prospěšných.

Na př. uvádím, že obec plzeňská musila po válce vydlážditi hlavní svou třídu; náklad na vydláždění této hlavní třídy činil okrouhle 2 mil. Kč. Při výpočtu jsme shledali, že v době předválečné za tento obnos mohla býti vydlážděna celá Plzeň, ale ministerstvo financí a obhájcové této předlohy nepočítají s těmito rozdíly valutovými. Pořád vidí veliké číslice, ale nekontrolují, zda tyto číslice jsou výrazem poměrů a vysokých cen. Pakli se argumentuje proti obcím těmito velikými číslicemi, není to loyální, poněvadž při každé argumentaci má se objektivně i tato stránka uvésti, aby odium nehospodárnosti nepadalo na obce. Zapomíná se také, že obcím připadl nejtěžší úkol při řešení bytové nouze, péče sociální, zdravotní a péče o nezaměstnané.

Vytýká se, že obce podnikaly, že stavěly. Zní to velmi podivně z úst zástupců vlády a z úst řečníků, kteří osnovu obhajují. Povážíme-li, že obce investovaly a svými investicemi umožnily zejména zaměstnanost ve velikých městech, že tu převzaly obce za stát velikou povinnost, péči o nezaměstnané, shledáme, že konaly v tom směru prospěšnou činnost na prospěch lidu i státu. Nebýti činnosti obcí, nebýti investičního podnikání, byla po převratu nezaměstnanost, bída a hlad, a těžko by se byly ovládaly poměry za situace, kdy lid neměl by výdělku, práce a živobytí.

Obce tu umožnily nejen svůj rozvoj, nejen že zdokonalily zařízení obecní, nejen že upravily ulice, cesty, mosty atd., ale poskytly možnosti desetitisícům nezaměstnaných dělníků, aby nalezli zaměstnání, a způsobily, že také psychologie pracujícího lidu po převratě byla zcela jiná, nežli by byla bývala, kdyby nebylo práce a výdělku a byl by hlad.

Je smutné, že ani jediný z vládních řečníků, ani pan ministr financí při výtkách proti obcím do velikého zadlužení nedodal, že proti pasivní položce zadlužení stojí položka aktivní zvýšení jmění obce. To není loyální, vytkne-li se celková číslice zadlužení měst a nepoloží-li se proti položce pasivní položka aktivní. Je to velmi smutné a vysvítá z toho, že celá argumentace pohybovala se jen v tom, aby se vsugerovalo nezasvěcené veřejnosti, že obce špatně hospodaří, že mají veliké dluhy, vysoké přirážky. Že však naproti tomu vykazují příliv jmění obecního, na to se neupozornilo.

Že v době poválečné z příčin valutových stouply obecní přirážky, nebylo také vinou obcí, nýbrž poměrů, a je nesprávné tvrditi, že obecní přirážky ve velikých městech i dnes stoupají. Stejně jako bylo u státu, bylo i v obcích. Vždyť i stát vykázal po převratu enormní svou potřebu a vydání, vždyť i stát měl a má enormní daně, vždyť i stát byl ve stejné tísni, jaká byla v obcích. Tedy nelze vytýkati to, co sám stát prováděl a prožíval, ani obcím. Obce měly daleko těžší úkol, poněvadž neměly tolik pravomoci a svobody, aby si určily výši svých příjmů, jak to může činiti stát. Zákony omezovaly pravomoc obcí velmi těžce, kdežto pravomoc státu, podepřená legislativou, měla zde více volnosti, než měly obce.

Naproti tvrzení, že i nyní stoupají přirážky obecní, uvádím fakta, která popírají toto tvrzení. Na př. Plzeň, která v r. 1920 měla celkem 425% obecních přirážek, má nyní pouze 210 až 250% obecních přirážek. Také v jiných větších městech je sestupná tendence přirážková a nikoliv vzestupná, jak tvrdil ještě posledně p. ministr financí. Jeho kalkulace je nesprávná, béře-li průměr přirážkový z celého okresu. V okresu může býti na př. obec, které školní správa nařídila postaviti školu. Poněvadž tato obec má malý daňový základ, je pochopitelno, že ke krytí anuit musila podle daňového základu upraviti přirážky. A bylo-li vytýkáno, že jsou obce, které mají 1500 až 2000% obecních přirážek, pak to mohly býti jen takové obce, které školní úřady přinutily k tomu, aby postavily potřebnou školu. Když p. ministr financí pro průměr v celém okresu béře v úvahu i takovou obec, která z důvodů mimořádných má 1500 až 2000% obecních přirážek, pak umělým způsobem zvyšuje přirážku u ostatních obcí celého okresu, zejména u města, které má nižší přirážky než mělo dříve, ale které při započítání do průměru přirážek této obce, o níž jsem mluvil, také uměle stoupnou; obraz pak je zkreslený, nesprávný. Tato manipulace s čísly je nedůstojným prostředkem v boji reakce proti obcím. Jsem jist, že p. ministr financí jest si vědom této okolnosti. Pan ministr financí úmyslně konstatoval, že přirážky zaznamenávají vzestup, ale je to možné jen tím způsobem, že kalkuluje s jednou obcí pro průměr v celém okresu. Tato kalkulace je naprosto nesprávná a má jen ten účel, aby očerněna byla samospráva v očích nezasvěcené veřejnosti.

Nuceným limitem obecních přirážek a odnětím přídělu připravuje dnešní vládní většina katastrofální poměry v obcích. Pan ministr dr Engliš zapomněl, že jeho léčba cestou krise samosprávy nepovede k ozdravění, nýbrž k umrtvení obcí. Pan ministr financí se domnívá, že pro obce je to stejné jako u organismu lidského, že organismus lidský při prožití krise v nemoci nachází cestu k ozdravění. Aplikovati tuto věc na obce, na organismus tak důležitý, je nesprávné. Naopak, krise, kterou může vyvolati p. ministr financí, nepovede k ozdravění, nýbrž k těžké, velmi nebezpečné katastrofě. Obce upravují, jak víme, svoji potřebu podle nejvyšší nutnosti a právních závazků, jež plniti musí. Vezme-li se jim možnost úhrady a plnění, jsou odsouzeny k zastavení celého vývoje a ke katastrofě.

A pánové, nebudou to jen obce, které jsou spravovány socialisty, máme velikou řadu měst, která jsou spravována občanskými stranami, a i tyto obce budou postiženy. Domníváte-li se, že zdiskreditujete tímto útokem socialistické správy obecní, velmi se mýlíte, neboť zdiskreditujete své vlastní lidi. Po praksi tohoto zákona se ukáže, že žádná obecní správa, ať je socialistická nebo občanská, nebude moci konati těžké povinnosti, jak jí zákon ukládá a jak si je politické poměry samy vynucují.

Důsledky této katastrofy pochopitelně pocítí nejprve stát, neboť ochromení samosprávy bude ochromením organismu státního. Za tento zločin proti samosprávě bude odpovědna dnešní vláda a její majorita. Nebráníme se kontrole v samosprávě a dozoru dohlédacích úřadů. Bráníme život samosprávy a její lidový základ. Svými zákony potlačuje dnešní majorita vládní lidovou iniciativu a ohrožuje rozvoj obcí. Hanobíte, pánové, celou samosprávní tradici a plváte po dobrém díle, které samospráva pro nově zřízený stát vykonala.

Samospráva nekoliduje se státem, nýbrž vaše dosavadní opatření koliduje se zdravým rozumem, s nejdražším statkem, jímž byla svoboda a pravomoc autonomie.

Revoluce r. 1848 vyslovila krásnou ideu, že svobodná obec je základem svobody státu. Tu zásadu vyslovila i revoluce československá r. 1918. Vy dnes tuto ideu karikujete, neboť svobodný základ samosprávy ničíte. Váš reakční čin proti samosprávě bude nejošklivějším z činů, které jste dosud provedli. Dějiny vás pro tento čin odsoudí, jako vás dnes odsuzuje všechna pokroková veřejnost: a není to veřejnost socialistická. Kontrolujte, prosím, projevy zástupců samosprávy, uvažujte o stížnostech a vyjádřeních čelných pracovníků občanských stran a shledáte, že všichni, kdož jsou účastni odpovědnosti v samosprávě, pokládají tuto osnovu za neštěstí pro samosprávu a za velikou škodu pro stát, neboť jakmile bude ochromena samospráva, jakmile samospráva nebude moci konati volně své funkce, nebude-li moci podnikati, nebude-li moci dále za stát konati funkce, které stát už dávno měl převzíti, pak to znamená všeobecné ochuzení měst a lidu, znamená to nedozírné škody, znamená to neštěstí. Pánové, za to neštěstí, za ten zločin proti samosprávě berete si vy odpovědnost.

Vy jste chválili samosprávu, dokud byla privilegovaná, vy ji však dnes nenávidíte proto, poněvadž má lidový základ. Budiž, to je věc vašeho politického a světového názoru, ale před historií neobstojíte. Historie, zejména až přijdou těžké a zlé účinky tohoto zákona, musí vás odsouditi, poněvadž není příkladu v žádném státě tak drsného zákroku proti autonomii. Každý stát chrání svoji autonomii, každý stát ji podporuje, poněvadž ví, že autonomie z obcí vyrůstá. Vy jste raněni slepotou, poněvadž toho nevidíte, a proto za tento drsný čin proti samosprávě budete souzeni nejen dějinami, ale i vlastními lidmi, kteří v obcích poznají těžké účinky tohoto zákona a poznají, jak drsná reakční ruka zničila to, co 60 let rostlo, co se vžilo, co bylo naší okrasou, co bylo naší potřebou, a jak jste lehkomyslně zničili vývoj 60 let, jeho dílo a jak jste zničili práci, ze které rostla síla naší republiky. Ubitím obce poškodíte Československou republiku. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Pekárek.

Posl. Pekárek: Slavná sněmovno! V generální debatě, provedené v rozpočtovém výboru o reformě přímých daní, zdůraznil jsem projev p. min. předsedy o tom, že největší chybou zákonodárců a politických stran je, když se zákonodárné dílo, které se tvoří již dříve, nežli nabylo definitivní formy, v nejširších vrstvách lidových znehodnotí poukazováním toliko na jeho stinné stránky a pomíjením všech jeho stránek positivních. Po mém soudu přirozeným psychologickým pochodem se pak dojde k tomu, že lidové vrstvy již předem jsou utvrzovány v přesvědčení, že zákonodárné dílo je naprosto nevyhovující, že je špatné. Kdybychom my o kvalitě osnov, které projednáváme, soudili podle toho, co po měsíce jsme četli v orgánech oposičních stran a co také ústy pp. oposičních řečníků v této debatě bylo prohlašováno, nutně bychom došli k názoru a přesvědčení, že jsme vytvořili dílo, které není reformou ve smyslu pokroku, v nazírání na povinnosti a práva poplatníkova, nýbrž naopak, že jsme vytvořili dílo, které je naprostým zhoršením dosavadního stavu.

Já, vážení pánové, plně chápu úkol oposice ve sboru zákonodárném. Já ve svém oceňování tohoto úkolu jdu dokonce tak daleko, že chtěl bych, aby oposice byla živým svědomím zákonodárného sboru. Ale když jistá část oposice jde tak daleko, že po celé měsíce popírá dobrou vůli většinových stran zlepšiti dosavadní stav, pak se mi zdá, že se tady až za tu nutnou a možnou mez morální odpovědnosti a zdá se mi, že právě ve smyslu psychologického působení dopouští se oposice velikého prohřešení na svých vlastních vrstvách voličských, poněvadž jim předem bere víru, aspoň v ta zlepšení, která byli nuceni uznati i oposiční řečníci, přísně kritičtí jako takový p. posl. dr Meissner. To je po mém soudu, opakuji to, velikým prohřešením na úkolu zákonodárce.

Uvádím tento fakt proto, poněvadž byla to právě naše strana, jež po celou řadu měsíců byla vydávána útokům v tisku i na politických schůzích, že daňová reforma, pro kterou se vyslovuje, daleko nepřinese stavu živnostenskému a obchodnickému to, po čemž touží a co je nutnou hospodářskou a sociální spravedlností. Já jsem, slavná sněmovno, v generální i podrobné debatě rozpočtového výboru uvedl důvody, proč nemůžeme se přiznati ke všem zásadám tohoto zákonodárného díla a uvedl jsem, že my právě z hlediska pokud lze největšího povzbuzení produktivnosti nemůžeme plně uznati dnešní daňový systém, přenášený i do osnovy o reformě daní přímých, systém, jenž právě důchod, plynoucí z produkce, na rozdíl od všech jiných důchodů dvojnásobně zdaňuje daní důchodovou a daní výdělkovou. Nemůžeme se k tomuto systému přiznati již také proto, poněvadž nejen nacionálně ekonomické a státně finanční theorie, ale přímo praktický život na příklad v zemích anglosaských potvrzují, že tohoto dualismu daňového není potřebí, aby správně byl postižen daní každý důchod, tedy i důchod plynoucí z podnikání.

Moje strana, stavíc se kladně k osnově zákona o přímých daních, nevzdává se svého základního požadavku, ale svoje kladné stanovisko motivuje tím, že tato osnova obsahuje četné prvky, jež samy o sobě jsou již význačným zlepšením dosavadního stavu. Kol. posl. Horák a Náprstek ve svých řečech na příkladech dovodili, že v sazbách daní, stav živnostensko-obchodnický nejvíce zajímajících, důchodové a všeobecně výdělkové, docilujeme podstatných úlev, zejména béřeme-li v úvahu úpravu hospodaření samosprávných svazků. Připojuji proto k jejich vývodům toliko několik všeobecných poznámek.

V debatě ve výboru rozpočtovém jsem poukázal na přímo primérní předpoklady zdravé berní politiky, aby totiž daně výrobní byly předpisovány skutečně toliko z výtěžku a že již v zájmu státním nesmějí se dotýkati kmenového majetku. Soudím však také, že systém berniční není určen k tomu, aby odčerpával příliš značné kvoty z výtěžku a udržoval, pokud jde o stav národního majetku, status quo. Naopak, jest národohospodářským zájmem, aby sazby daňové dovolovaly také tvoření kapitálů, té nejzdravější a nejpřirozenější pobídky produktivity. My jako národ máme těch kapitálů ve skutečnosti velice málo, je-li správnou statistika amerického národohospodáře Ansteina, který tvrdí, že z národního jmění, vyjádřeno v dolarech, připadá na občana amerického podíl 2740 dolarů, v Anglii 2003, v Belgii 1400, ve Francii 1186, ve Švýcarsku 1165, v Německu 444, v Italii 414 a v Československu pak toliko 388 dolarů.

Jak dalece se tento národohospodářský zřetel projeví prakticky, použitím sazeb, jež jsme ve výnosových daních stanovili, budeme moci posouditi teprve v budoucnu, ale již dnes mám za svou povinnost říci, že byla by velmi pochybená taková finanční politika, při níž bychom tohoto zřetele, o němž jsem se zmínil, nedbali, a kdybychom tak podvazovali produkční schopnost, kladouce závory vzrůstu blahobytu nejen samostatných podnikatelů, ale vůbec všech vrstev našeho národa, které mají skutečně všechny předpoklady jak přírodní, rasové, tak intelektuální, aby jejich životní úroveň mohla býti pozdvižena, ale které dnes ještě velmi jsou daleko od toho, aby svou životní úrovní vyrovnaly se národům západním, hlavně Anglosasům.

Pokud jde o předlohu o stabilisačních bilancích, je naše stanovisko k ní diktováno prostou zkušeností, že hospodářský život na trvalo nesnese hospodářské a finanční nepravdy. A byla-li, resp. je-li kde nepravda, je v bilancích zejména průmyslových podniků. Když měnová politika Rašínova uchránila naši měnu naprostého rozvratu a když finanční politika Englišova upevnila naši měnu do té míry, že je dnes z nejpevnějších valut Evropy, pak po mém soudu není dnes již důvodu k tomu, abychom při bilancování obcházeli tento fakt a dále žili z hospodářské lži, jež se jeví v tom, že podniky, jež přežily ve zdraví poválečnou bídu, vykazují několik desítek procent dividendy, nebo že podniky, jež v poválečné bídě byly zřízeny, uvádějí v bilancích nesprávné cifry investovaného kapitálu vloženého do podniků v době největšího poklesu měny, když již tento kapitál dávno byl zredukován přirozeným pochodem deflační politiky.

Vážení pánové! Obchod a průmysl, a tím méně velký obchod a velký průmysl, nemohou žíti bez úvěru. Myslím, že jistě všichni jsme shodni v názoru, že nejprimitivnější podmínkou úvěru je pravdivost bilancování, poněvadž věřitel chce znáti skutečnou situaci podniku a má nedůvěru k málo průhledným závojům, ať se již datují z dob inflace či deflace. A když již Německo chtějíc dosíci zahraničních úvěrů mělo tolik odvahy a vůle donutiti své podniky k tomu, aby bilancovaly podle pravdy, soudím, že my přicházíme dokonce trochu pozdě se zákonem o stabilisačních bilancích a byly-li kdysi pronášeny názory, že otázku našeho bilancování bychom měli posuzovati také s hlediska našich zahraničních úvěrů, pak soudím, že bylo by velikou a nebezpečnou národohospodářskou krátkozrakostí, kdybychom svoji úvěruschopnost chtěli posilovati fiktivní a tedy nepravdivou hrou hospodářských cifer.