Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V původní osnově stanovili jsme pro zkrácení daní prostě vědomost. Nyní byl proti tomuto ustanovení, že se prostě u něho předpokládá vědomí a mohou ukládati zaň tresty až do milionu korun a do dvou let vězení, podniknut ve veřejnosti útok a finanční správa se rozhodla tlaku povoliti a zavedla zlý úmysl. Tu musím poctivě říci, že zde vládní strany nalítly finanční správě. Místo aby se věc zlepšila, byla obrácena totiž k horšímu, když věci, krátce řečeno, mají se nyní takto: Dříve považovalo se za pokus, když někdo na příklad podal nesprávné přiznání a za to mohl býti potrestán nejvýše do 50.000 korun. Novou úpravou však byl pokus postaven na totéž místo, jako dokonaný delikt a máme potěšení, že dokonaný delikt, když totiž daň byla skutečně zkrácena, znamená kvalifikaci činu okolnost přitěžující. Kdyby se toho používalo u trestního zákona, musel by každý paragraf představovati jenom pokus a provedený čin byl by okolností přitěžující. Vezměte si paragraf o vraždě nebo jiný paragraf. Poznáte, že je to nemožno, že to nejde, že je to pochybná konstrukce a znamená naprosto nemožné zostření.

Vezmu-li nyní trestní ustanovení, která mají veliký význam, pak máme v §u 185 všeobecnou definici, která bez ohledu na pojem vědomosti považuje nesprávné údaje v přiznávce atd. prostě za trestné. Ovšem v následujícím paragrafu s použitím zlého úmyslu a vědomosti používá se příležitosti trestati zkrácení daní pokutou jedno- až desetinásobnou atd. K posouzení věci musím ještě předeslati toto: Musíte si představiti úlohu poplatníkovu takto: V řízení před úřadem je povinen podati přiznání buď ústně nebo písemně podle nejlepšího vědomí a svědomí. Musí přímo vykonati slib, že to, co je v ní, je pravdivé, jeho údaje musí býti tedy správné. Jestliže však někoho obklopím takovými trestními předpisy, které již pro podávání přiznání stanoví tak tvrdé tresty, pak musím také poplatníku přiznati právo lháti a nikoliv mluviti pravdu. Víte proč to říkám? Vyplyne z toho totiž tento stav: Proti poplatníku, který podal daňové přiznání, zavede se trestní řízení, v trestním řízení však může lháti, jak chce. To se finanční správě nehodí a ona říká: Pojď sem, nyní nejsi v trestním řízení daňovém, nyní tě vezmu do řízení řádného a ty jsi povinen mluviti pravdu. To je právnicky nemožné. Uložím-li někomu tak silnou povinnost slibu, bylo by lépe hned říci: Nemluvíš-li pravdu, křivě jsi přísahal a konec. Pak bychom celý ten cirkus nepotřebovali.

To je velmi důležito z tohoto důvodu. Podíváte-li se na paragrafy 185 a 186, představuje § 185 úmyslnost a vědomost, tedy delikt, a ten se trestá částkou jedno- až desetinásobnou. Nyní přichází paragraf následující: Ten prohlašuje: Kdo se dopustí úmyslně nějakého jednání uvedeného v §u 185, aby zkrátil daně, anebo kdo při uvedených jednáních k oklamání úřadů používá zvláště schopných prostředků, potrestá se troj- až dvacetinásobnou částkou a může býti potrestán i vězením. Nyní přichází tedy trest vězení, a jako zvláště schopné na oklamání uvádějí se tyto okolnosti: Lže-li obviněný atd. To všechno se uvádí jako moment nebezpečný a způsobuje obviněnému ostřejší trest. Hájím názor, že ve správním právu nemají tresty vězení místa. Není-li tu kriminelního bezpráví, ať je ten, kdo má býti potrestán, postižen trestem peněžitým. Tu mi někdo řekl na to: Proč nemá továrník seděti? Zastávejme názor, že továrník má seděti, když je skutečně vinen. Avšak s dokumentováním této věty říkáme současně, že také dělník, živnostník, obchodník, rolník právě tak může seděti z téhož důvodu, poněvadž pro něj při opětování činu nerozhoduje již obnos a nastupuje tudíž trest vězení. Potřebujete jen nepodati přiznání a už máte trest. Nyní nutno dělati další rozdíl. Ten záleží v tom, že trest, pokud nemůže býti uložen trest vězení současně, může býti uložen jednotlivým soudcem, tedy předsedou vyměřujícího úřadu, kdežto nalézací senát, který podle nového předpisu sestává ze soudce, z finančního úředníka a ze soudce laika, rozhoduje jenom tehdy, když může býti uložen vedle trestu peněžitého také trest vězení. To způsobuje tento stav: Samosoudce může uložiti trest jdoucí do milionů; spadá-li delikt pod paragraf, kde jsou stanoveny tresty vězením, postačí 10denní vězení, aby se věc dostala k nalézacímu senátu. To je stav neudržitelný, poněvadž tím již je nalézací senát vyřazen z největší části funkcí, aspoň z možnosti jejich. Neboť pak zatáhnu prostě někoho do vyšetřování pro § 186, poněvadž naň není trest vězení, potrestám ho podle něho a mohu rozhodovati jako samosoudce. To není správné a musím prohlásiti, že tyto trestní předpisy jsou nešťastné. Trestní předpisy měly by býti odevzdány smíšené komisi, aby zavedla stav co možná nejspravedlivější. Nemám v úmyslu bráti v ochranu daňové bezpráví. Musím však žádati, aby se při něm jednalo takovým způsobem, jaký odpovídá spravedlivému řízení.

Vezměte praktický případ. Někdo podvede druhého o 5000 Kč, tu tedy přijde podvod před porotní soud. Je uvedeno v činnost četnictvo, státní zastupitelství, porota, obhájci proti rozsudku se odvolají, věc jde ke II. instanci, ta ji vrátí a divadlo začne zase znovu. V soukromém životě tedy při řízení o podvod 5.000 Kč uvede se v činnost celé soudnictví, soudní řád, věc se odkáže po řízení trestním ještě na pořad práva, prochází stejnými instancemi. Dopustí-li se však někdo trestního činu v tomto daňovém systému, může finanční správa s ním udělati krátký proces, neboť celé řízení před nalézacím senátem, před senátem odvolacím je vyřízeno jedním paragrafem, ostatní se ponechává nařízení. Pánové, má-li někdo jisté styky s procesem trestním a civilním, byl-li v nich činným a vidí-li, že si finanční správa dělá právo ukládati milionové tresty a až dvouleté vězení, pak musím neustále zdůrazňovati nezbytnou nutnost, aby poplatníku byla poskytnuta táž práva a stejné procesní postavení, jež je mu k jeho obhajobě, k vypátrání materielní pravdy dáno v řízení civilním a trestním. Neboť nejvyšší zásadou, která musí platiti pro finanční správu, je vyšetření materielní pravdy v řízení trestním nehledíc k domněnce neviny, ke slyšení obou stran, k rovnosti zbraní, k rozdělení procesních funkcí, k ústnosti řízení atd. Jsou zde procesní funkce rozděleny? Co se tu vlastně děje? Stranou, žalobcem a soudcem v jedné osobě jest finanční správa, je to rovnost zbraní? To je nemožný a neudržitelný fakt. V trestním řízení platí zásada praesumtio boni viri, in dubio mitius, in dubio pro reo, to jsou zásady svědomitosti v trestním řízení, které praví, že přes nejpřísnější a nejpečlivější řízení musí býti vina odsouzeného zjištěna na 100%. Krátké řízení nemůže rozhodnouti o vině.

Jménem všech poplatníků musím žádati, aby tu byla zjednána náprava a pořádek, aby zde nezakotvila ve všeobecných předpisech o trestním řízení válečná psychosa, pod níž ještě stojíme, nýbrž aby hned po odhlasování předlohy dosazena byla smíšená komise, která by společné předpisy, o řízení a o trestech spolu s předpisy uváděcími důkladně propracovala. Neboť v tomto směru musíme mysliti moderněji, nesmíme zůstávati na tomto jednostranném stanovisku.

Ještě několik slov o uváděcích předpisech. V nich jest kapitola revisních komisí. Zde si dovolily vláda a vládní strany něco, co bych naprosto nepovažoval za možné. Tehdy po rozkladu monarchie v době odluky měny rozhodla se finanční správa okolkovati bankovky, zavésti dávku z majetku a z přírůstku na majetku. To bylo podle poměrů nutno. Zákon č. 84 ze dne 25. února 1919 byl pouhým zákonem zmocňovacím a účelem jeho byla rychlá opatření; nemohlo býti mnoho času ztraceno, pročež zcela ve smyslu §u 15 tohoto zákona bylo vydáno vládní nařízení a to č. 96 ze dne 1. března 1919. To je nařízení o revisním oddělení ministerstva financí. V §u 1 se praví: U finančního ministerstva zřizuje se revisní oddělení k provádění kontroly v oboru přímých daní osobních, daně z válečných zisků, daně válečné a dávky z majetku. §§ 2 a 3 krátce říkají: "Revisní oddělení může dělati, co chce." Prohlašuji, že toto nařízení od svého vzniku, pokud jde o daň z válečných zisků, o daň válečnou a přímé daně, je nezákonné a že tato nezákonnost byla potvrzena a přiznána se strany finanční správy. Jinými slovy. "Vy poplatníci, tak volám k vám, od vzniku revisního oddělení neprávem postupovaly revisní komise vůči vám u daní z příjmů, výdělkové, vůbec u daní přímých neprávem vás navštěvovaly a neprávem šikanovaly!" Co se dělá nyní? Přiznává se, že toto nařízení jest nezákonné, přejímá se však do uváděcích předpisů a aby se mu propůjčil zákonný charakter, škrtá se slovo "přímé daně". Přejímá se znovu a zavádí se na místo oddělení vlastní kontrolní úřad. Je zase nezákonné, poněvadž k zřízení úřadu je podle ústavy nutný zákon. Pánové, hájím názor, že, postupovalo-li se dosud nezákonně, máme svatosvatou povinnost tento úřad zrušiti, poněvadž musí přece postačiti konec konců 8 let. Nedovede-li finanční správa podle všeobecných předpisů, podle trestních předpisů dostati na daních to, co jí náleží, pak je na tom špatně. Připadá mi, jako kdyby toto revisní oddělení znamenalo pro finanční správu poslední záchrannou kotvu. Je-li však obyvatelstvo tak daleko, je-li poplatník tak nemorální, že musí strpěti na sobě onen tlak, pak ani ty komise nic nepomohou. Namítnete-li, že ten, kdo má své věci v pořádku, nepotřebuje se báti revisních komisí, nezapomínejte, že revisní komise mohou vystupovati jenom tam, kde jsou vedeny knihy. S tím, kdo knih nevede, mohou revisní komise dělati, co chtějí, toho nikdy nechytnou; vždy to bude řádný kupec, který tím trpí. Nebo by chtěla finanční správa snad tvrditi, že velká část obchodních knih je vedena nesprávně? Pak dovolávám se veškerého obchodnictva, obchodu a průmyslu, že to není pravda. Pánové, darebáci jsou všude. Avšak nezapomínejte, že může býti jenom málo lidí, kteří by se u svého personálu snížili k tomu, aby vedli knihy nesprávně. Ovšem nelze říci, že kniha jest nesprávně vedena, když jsou diference jenom v oceňování zboží. Hájím názor; zde je první instance, ta má na základě zákona podle všeobecných předpisů dosti možnosti vypátrati pravdu. My právě v hospodářském životě nepotřebujeme tohoto morálního tlaku, my nesneseme tohoto břemene, které jest nespravedlivé, a jak přiznáno, také nezákonné. Jestliže byl tento nezákonný stav dosud snášen, pak nesmí býti tento nezákonný stav nějakým předpisem učiněn zákonným.

Ještě slovo o amnestii. Při přetížení daňovém, které leží na hospodářství, domnívám se, že amnestie v takové míře nestačí, nýbrž, že jí musí býti používáno bez výjimky. Pak nutno také míti úplně čistý stůl, jsou-li zaváděna tak přísná ustanovení.

Měl bych ještě nesmírně mnoho přednésti. Nedá se to však v krátkosti doby provésti, je to také z velké části bezvýsledné, když přece ve sněmovně nesmíme na tom nic měniti. Jedno musím ještě prohlásiti. Snažil jsem se v rozpočtovém výboru ve 54 hodinách a v pěti minutách své řečnické lhůty, súčastniti se debaty a projevoval jsem snahu počínati si věcně. Nyní jsem vám dlužen prohlášení. Po mých prvých dvou parlamentních řečech a při mé činnosti v rozpočtovém výboru dávali mi různé tituly a různě mne jmenovali. Jeden mi řekl: Ty jsi konstruktivní element, a druhý mi řekl: Ty jsi negativní aktivista a třetí mi řekl: Ti jsi aktivistický negativista. Ať je hra slov jakákoliv, pro mně znamená jenom prázdná slova. Avšak přijměte jako prohlášení, jako mé stanovisko, tato slova: Snažil jsem se, jsa k tomu nucen tvrdou školou životní, vždycky v soukromém životě býti věcným, přenášel jsem to také na život politický, poněvadž jsem si řekl, že věcnost v životě ještě nikomu neškodila. Řekl jsem si také, že věcnost nikdy nevyřazuje oposici, je-li nutna, nýbrž obstrukci, poněvadž pro mně platí věta, že věcnost musí předcházeti stanovisko, jež z ní vyplývá. Mám pocit, že někdo, kdo je věcný, má v ruce mnohem ostřejší zbraň, mám také pocit, že při pohledu do budoucnosti nelze zanedbávati přítomnost a od svých voličů mám přísný příkaz, abych kruhu jejich povinností nerozšiřoval, a s tohoto hlediska račte mne vzíti tak, jaký jsem. Nehodí se, jestliže zde zástupci různých stran s tohoto místa na mně na jedné straně volají, že jsem nejlepším šiřitelem jejich činnosti. Těm odpovídám: Nechte mne vykonávati úlohu moji a vykonávejte svoji. Jsem dosti opravdový, musím to upřímně říci, nejsem elementem rozkladným, mám rád, když si lidé rozumějí nikoliv jenom v životě soukromém, nýbrž i v životě politickém. A tu prohlašuji zcela upřímně, že vždy zachovávám zásadu, aby od věci byly odloučeny záležitosti osobní, že naopak vždy dávám přednost methodě věcné a že se mi zdá jakákoliv osobní methoda v boji nedůstojná a absolutně nevhodná. S tohoto hlediska račte posuzovati mé vývody.

Velectění! Pokud jde o berní reformu, jako velký hospodářský celek, zastávám názor, že se může uplatniti jenom tehdy, bude-li uvedena v souhlas s rozpočtem na jedné straně a bude-li berní reforma uvedena také v souhlas s myšlenkou loyálního posudku na straně druhé. Opakuji, že tato situace musí vlastně přinutiti každého rozumného člověka, aby seskupeny byly všecky síly dobré vůle, všechny síly, jež chtějí pracovati a aby konečně bylo opuštěno jednostranné stanovisko národnostního šovinismu, ať se jmenuje jakkoliv, z předpokladu, že je opravdová vůle jednati s občany kterékoliv národnosti rovnoprávně. Má-li platiti zásada, kterou vyslovily vládní strany "rovný s rovným", pak stojím na stanovisku: Sem s důkazy! Z věcnosti nesmí si nikdo dovoliti mně něco vyčítati. Kdo se toho odváží, toho si vypůjčím sám, buďte tím jisti. Počínal-li jsem si věcně a jiný z toho dělá závěry, pak stojím na stanovisku: Potom dojde na něho. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. Prášek.

Posl. Prášek: Slavná sněmovno! Dlouho očekávaná předloha o daňové reformě, můžeme říci, že hned ve svých začátcích zklamala proto, že nebyla posuzována s hlediska národohospodářského, jak vlastně by patřilo, ale byla hned dána pod zorný úhel přísného politického projednávání a já přímo řeknu, stranicko-politického projednávání tak, jak dnešní většina si přála. Jen proto také, aby učinili záživnější a pro veřejnost snad sympatičtější předlohu o daňové reformě, přivěsili jen vládní návrh 705, kterým se také upravuje hospodářství svazků samosprávy. Přivěsili to jen proto, aby tím učinili sympatičtější vládní předlohu o daních, aby se tím zdálo, že se podstatně daně snižují, aby se zdálo, že se přináší poplatníkovi úleva, kdežto ve skutečnosti poplatníkům úlevu takovou nepřináší navrhované uškrcení a přímo řeknu, znamená to zabití naší samosprávy. V celé debatě, která byla vedena o předložených nám osnovách, často jsme slyšeli velice krutá a tvrdá slova vůči naší samosprávě, jakoby ona byla střediskem nehospodárnosti, jakoby samospráva úmyslně a často i ze zlého úmyslu mrhala majetkem poplatníka a slyšeli jsme včera výkřiky se strany lidové, že se snadno hospodaří, když se na to neplatí a snadno se usnášejí výdaje, když se nemusí na to přispívati. Já se vrátím k tomu, kdo skutečně na tyto věci platí, ukáži, kdo skutečně nehospodárným způsobem si vede, a že v žádném případě to nemůže býti uvedeno v souvislost s vedením obcí stranami socialistickými a nesmí býti připočítáno na vrub naší samosprávě. Já naopak docela opovážlivě tvrdím, že nebýti naší samosprávy popřevratové a kdyby ona nestála na výši doby, nebylo by možno stabilisovati tak rychle republiku naší, jako se stalo. (Potlesk.)

Nesporno je, že v prvé řadě byl to duch naší samosprávy a ne duch státní byrokracie, který konsolidoval náš stát, a dále je nesporno, že to byla naše samospráva, která přinesla nejvíce obětí rychlé sanaci našich poválečných poměrů. (Souhlas.) Proto bylo by nespravedlivo, aby se z jednotlivých případů, které se tu a tam vyskytují, usuzovalo na nesprávné vedení našich obcí a samosprávy. Proto mne překvapilo, jestliže jmenovitě "Lidové Listy" vypichují dluhy jednotlivých obcí. "Lidové Listy" chtějí tím, že vypočítávají, která města a jakým způsobem se zadlužila, uvaliti výtku nehospodárnosti na strany socialistické, ale při tom přece jen musí uznati, že to byla i města nesocialisticky spravovaná, která jsou velmi finančně zatížena. Jmenují mezi nimi na př. Hradec Králové. Také ten není veden socialistou a socialista tam nikdy nebyl. Nikterak nemám proti tomu co namítati, že se označuje starosta Hradce jako jeden z nejlepších samosprávných pracovníků, ale i u Hradce se vypočítává obrovské zatížení. Vidíme, že to nedělají vždycky jen socialisté. Mohl bych jmenovati nejen řadu měst ve správě strany lidové, která špatně hospodařila, ale jako bývalý předseda správní komise bych mohl jmenovati kolik starostů z řad lidových, které jsme museli suspendovati nejen pro jejich úplnou negramotnost, nýbrž i pro naprostou nepoctivost při vedení hospodářském. (Slyšte!) Nesmí se tedy říkati, že špatnou hospodářskou správu obcí zavinili socialisté. Já bych řekl, že socialisté mnohdy velmi těžce napravovali hospodaření dřívějších různých klik a rodů, které se staly vlastně majiteli různých obcí, které jakoby do dědičné správy přijímaly vedení obcí. O tom, jakým způsobem se všechno dělo, nejlépe by mohly mluviti správy zemských výborů, které hned po převratu začaly napravovati toto hospodaření. Znám řadu míst a měst, kde se stalo starostenství dědičným, nebyly svolávány schůze zastupitelstva, nebyly žádné revise, nebyly vedeny žádné knihy, nevykazovalo se, jakým způsobem se hospodaří a teprve popřevratové hospodářství jejich bylo položeno na pevný, přehledný a kontrolovaný základ. Nesmí se tedy říkati, že by hospodaření naší samosprávy bylo takové, že by snad nemohlo samostatně se rozvíjeti a bylo by třeba ho dáti pod kuratelu. Víme, že jsme volali po té kuratele často. Již r. 1923 pan dr Fousek v "Národních Listech" výslovně volal, že je třeba kurately na naše samosprávy a v národohospodářské rubrice "Národních Listů" byla dávána lekce samosprávám proto, že popřevratová doba smetla národní demokracii z radnic, ačkoli pokládala se za definitivní držitelku jejich. A proto štvala a volala kuratelu na samosprávy.

Zákonná opatření v době předpřevratové nebyla taková, aby přímo předpisovala řádnou finanční správu naší samosprávy. Tak § 67 o hospodaření obecným jměním jen říkal, že má býti majetek obce zapsán do inventáře, § 72 říkal, že se mají sdělávati rozpočty a sestavovati počty o příjmech a vydáních obce a tyto předkládati obecnímu výboru ke zkoumání a k vyřízení. Nebyly tam ani žádné předpisy, jakým způsobem a na jakých předpokladech má býti sestavován rozpočet, jako je tomu dnes. Vedle toho jsou tam v §u 41 ustanovení, kde se říká, že obecní zastupitelstvo má několikrát do roka přezkoumati kasu obecní, aby se zjistilo, je-li tam správně hospodařeno. Z toho všeho je viděti, že samotné předpisy předpřevratové nebyly takového rázu, aby zde byla přesná soustavná kontrola finančního hospodaření obce a tím se stávalo, že nejen nebyly vedeny knihy, ale nebyly ani kontrolovány. Nebylo také co kontrolovati, poněvadž nebylo zde přesnosti, jaká se vyžaduje na vedení obce dnes. Ovšem, že tento stav předválečný zhoršil se za války, kdy nebylo řádných samosprávných pracovníků, kteří museli odejíti na vojnu, zahynuli tam, nebo trvale se stali nezpůsobilými. Tím se stále naše samospráva zhoršovala, poněvadž zdá se, že právě ti dobří pracovníci v samosprávě byli obětí režimu rakouského a museli odcházeti proto, že překáželi svým uvědoměním národním. Proto také bylo třeba, aby se teď tyto věci po převratu rychle napravily a proto také zemský výbor po převratu vydal pod čís. 148.990 směrnice, jak mají býti vedeny řádné knihy obecní. Zemský výbor nařídil přesně jednotný vzor vedení obecních knih pro naši samosprávu, aby tím byla usnadněna kontrola, ale hned dodám, že již tím způsobem, jakmile se tato kontrola nařídila, mimoděk zvýšilo se vydání na správu obcí i měst, poněvadž zavedeno bylo dvojité účetnictví, byla zde docela jiná osoba, která zapisovala, jiná která vyplácela, jiná která dávala poukazy a podpisovala, jiná vyplácela peníze. Tím se musilo zdražiti vedení a správa našich obcí, poněvadž dřívější ustanovení neznala těchto bezpečnostních opatření.

Další prováděcí předpisy z 12. srpna 1921, č. 329 Sb. z. a n., vyhláška presidenta zemské správy politické z r. 1922 vyžadovaly jednotnosti ve vedení poukazovací, účetní a pokladní služby, zaváděly i jednotné tiskopisy a nařizovaly, jakým způsobem má býti nejen účetní stránka, ale všechna hospodářská stránka obcí obstarávána. Tyto úpravy a předpisy bezesporně nejen snad postavily na pevnou základnu naše hospodaření, ale také zkomplikovaly vedení a správu obcí a tím ji do jisté míry zdražily. Obce měly po převratu velkou povinnost dostati do pořádku věci, které byly natropeny dřívějšími správami. Obce velmi těžko dávaly do pořádku škody, které byly způsobeny válkou. Vzpomeňme jen, co stálo vyčištění škol, ve kterých byly ubytovány nemocnice, uprchlíci, vojsko. Mohu konstatovati, že v samotném městě Čáslavi vyčištění škol od různé nečistoty, která tam na děti přímo kapala, stálo přes 80.000 Kč. Bylo nám ovšem dovoleno, abychom přihlásili těch 80.000 Kč k reparacím, (Veselost.) že prý se bude jednati o to, aby tato náhrada nám byla dána. Tak tomu bylo ve všech městech, kde byly školy zabrány a tak zničeny, že nebylo možno vyučovati. Nesmí se proto říkati, že všechno to zavinilo popřevratové hospodaření - nemluvě o komunikaci, bytové péči a ostatních věcech, v jakém stavu byly po převratu.

Že skutečně bylo potřeba, aby se pro samosprávu něco udělalo, bylo uznáno i vládou republiky po převratu, když vydala novelu k obecnímu zřízení ze 7. února 1919, čís. 76 Sb. z. a n., kde se v §u 20 doslovně praví: "Širší sbory samosprávné, po případě státní správa převezmou tyto obory posavadní působnosti obecní: 1. Věcný náklad na školství obecné; 2. policii bezpečnostní a polní; 3. policii zdravotní a mravnostní; 4. stavbu a udržování silnic; 5. správu chudinskou a ústavy dobročinné." Bylo závazně slíbeno novelou čís. 76, že to státní správa, po případě širší svazky, převezmou a budou to také společně vykonávati. Místo toho převzetí vidíme, že byla nařízena samosprávě řada opatření, která znamenala zvýšení a zatížení samosprávy, ale v žádném případě úlevu.

Víme, že místo co mělo býti ulehčeno, bylo po převratě obcím nařízeno udržovati a vysazovati stromořadí při státních a okresních silnicích, bylo nařízeno zřizovati veřejné knihovny, zřizovati a financovati osvětové sbory a vkládati náklady na ně do rozpočtu, uschovávati - ovšem na příkaz soudní svršky občanů, kteří byli k vůli bytové nouzi vystěhováni, vydržovati mateřské školy a jesle, chudobince, sirotčince, a také celá řada věcí v přenesené působnosti: podávati dobrá zdání o rozsahu podniků daní povinných, kontrolovati a oznamovati dani podrobené dodávky od jednotlivců, doručovati všechny platební výměry, spolupůsobiti při upomínacím řízení, vydobývati daně nezaplacené, oznamovati změny v závodech atd. Tedy celou řadu povinností berní správy prostě přenesly na obce, aby tyto povinnosti ony vykonávaly, aniž by se jim za to dostávalo zvláštní odměny. Sice se říká, že za to dostávaly zvětšený příděl od státu, ale pravdou to není, poněvadž většina těch dávek, které byly obcím povoleny, byla vybírána již dávno před tím, již ve válce, a naopak bylo spíše omezováno vybírání dávek obcemi, poněvadž si stát chtěl tyto ponechati pro sebe, aby tím nebyl zkracován v příjmech, které požadoval.

Pan kol. Krejčí se strany lidové se včera zmínil o tom, že prý socialisté umějí odhlasovati různé povinnosti, že prý umějí odhlasovati, co všechno by žádali pro školy, knihovny atd., ale nemají prý odvahu odhlasovati úhradu, jako když se hlasovalo o dani z cukru a pod. Pan kol. Krejčí ovšem, když stavěl ten obrázek o školách a chtěl mluviti o vzdělání lidu, měl jíti do důsledků. Jistě bude veřejnost zajímati, postavím-li proti sobě co si přeje strana lidová a co jsme hájili my.

Pan kol. Krejčí vytýkal, že obce mají značné břemeno, spojené s udržováním knihoven, že se knihy kazí a trhají při půjčování, a že vydržování knihoven stojí mnoho peněz.

Konstatuji, že na vydržování knihoven u nás v obcích do 5000 obyvatel připadá podle zákona 50 hal. na jednu hlavu. V obcích od 5000 do 10.000 připadá na jednu hlavu 60 hal. Podívejme se nyní, co bude vynakládáno na kongruu. Pan ministr dr Engliš se dušoval při projednávání kongruy, že nebude v rozpočtu na kongruu vynakládáno více než 35 mil. Kč. Mám informace, že na rok příští, tedy r. 1928 zařazuje se pod titulem "kongrua" 187 mil. Kč. Tedy porovnávejme! Jestliže se na naše obecní knihovny, tedy na vzdělání všech občanů v tomto státě, vynakládá - jak jsem již řekl - 50 až 60 hal. na hlavu, znamená to, že v celé Československé republice na knihovny by se vydalo 8,400.000 Kč, ale na římské kněze se musí vydati 187 mil. Kč.

Chtěl bych konstatovati, co je produktivnější a výhodnější pro kulturu a povznesení státu, zdali 187 mil. věnovaných kongruálním kněžím nebo 8 1/2 mil. Kč věnovaných na knihovny. Prosím, aby p. kolega vzal na vědomí, že si dovedeme spočítati, že se na knihovny dává 50 až 60 hal. na jednu hlavu, kdežto na kongruu 13 1/2 Kč na každého jednotlivého příslušníka tohoto státu.

Je viděti, že by se mohlo jiným způsobem šetřiti a není třeba vyčítati, že obce mající udržovati knihovny, mají těžká břemena a že je potřebí, aby tyto věci byly odstraněny. Snad by bylo pánům příjemno, kdyby nejen knihovny, ale i školy mohly zmizeti z obcí, aby mohla nastati ona tma, které potřebují, poněvadž potřebují vládnouti jen lidem málo vyškoleným, aby se mohlo splniti, co řekl papež Bonifác: Svět má býti spravován dvojím mečem, světským a duchovním. Tím duchovním má vládnouti papež, a tím světským knížata světská ku prospěchu církve. Tak vypadá úprava dnešních poměrů u nás, že totiž se dává vládnouti světským mečem světským úřadům, ale jen ve prospěch církve a jmenovitě v položkách finančních. Slyšeli jsme, že bylo zdůrazněno, že obce nesou těžká břemena, ale nebylo zdůrazněno, že na př. vedle nákladu na knihovny musí býti vydržovány také patronáty. Již za starého Rakouska byl jednotný názor, že je potřebí, aby byla tato věc řešena. Tak říšský zákon z r. 1874 sliboval v §u 30, že bude upraven definitivním zákonem církevní majetek a že jmenovitě otázka patronátní bude definitivně u nás upravena. Prosím, to břemeno se obcím ponechává dále a dokonce zhoršuje se v §u 1, odst. 7. dnešní situace obcí na tolik, že dříve směly alespoň některé obce, které byly ovládány pokrokovým duchem, diferencivati přirážky k určitému účelu vynaložené, na př. mohly některé obce diferencovati přirážky na udržování kostela, na kterém bylo patronátní právo nebo - správněji řečeno - patronátní povinnost, dnes však podle §u 1, odst. 7. bylo to znemožněno a zakázáno a diferencování přirážek nesmí k těmto účelům se již konati. Obcím to břemeno patronátního práva zůstane dále, ale nesmí již přenášeti toto břemeno jen na příslušníky určité společnosti náboženské, jen na ty, kteří toho kostela užívají, ale musí platiti podle tohoto zákona poplatníci všichni, ať věří nebo nevěří. Toto břemeno patronátní nesejmuli z našich obcí, ač to bylo slibováno, a nyní při jednání se Svatou stolicí se říká, že snad se mohlo nalézti východisko, že by obce složily takové obnosy, kde úroky z těch obnosů rovnaly by se dnešním nákladům na vydržování bohoslužebných místností a všeho ostatního. Já bych řekl, že v tomto ohledu se přímo rouhají, že porušují církevní předpisy, že je porušuje přímo Svatá stolice, když říká, že je možno patronátní břemena vykoupiti, když se složí určité obnosy. Mně je známo, že v církevním právu stojí opačně, že není možno patronátní práva vykoupením změniti, a to proto, poněvadž by to bylo svatokupectví, poněvadž by se tím určité věci, které jsou považovány za součástku svátosti, překupovaly nebo prodávaly, a prosím toto svatokupectví je dnes docela vážným předmětem jednání mezi Sv. stolicí a světskou mocí.