Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Při té příležitosti musím promluviti ke kapitole, která má také velmi pronikavý význam. V §u 15 na jedné straně a na druhé straně v §u 55 a myslím v §u 78 upravili jsme otázku srážkových daní. Základní zásadou jest, že možno sraziti částky skutečně v tom roce zaplacené. Nyní však stojím před hádankou a dal jsem v rozpočtovém výboru popud, aby byl problém daňových nedoplatků upraven zvláště. Z jakého důvodu? Finanční správa dopouští se chyby. Právě tak, jako vidí v každém poplatníku podvodníka a defraudanta, vidí v každém člověku, který má nedoplatky daní, nedbalého dlužníka, který platiti může. - Jest však také nesmírně veliký počet poplatníků, kteří finančními opatřeními státu dostali se do situace, která může býti upravena a vyřešena jen amortisací a zúročením na dlouhou dobu. Uvážíte-li, že finanční správa použila let 1923, 1924 a 1925 všeobecně k tomu, aby kumulativně předepsala dávku z majetku, dávku z přírůstku na majetku, daň válečnou, daň z válečných zisků, daň z příjmů, všeobecnou a zvláštní daň výdělkovou a daň domovní, pak si představíte, jak se musil projeviti tak veliký tlak na jednotlivce, po případě na jednotlivé hospodářství. Prohlásil jsem panu ministru financí, že přechod od inflace k deflaci odehrál se na zádech národního hospodářství, a tu mi na to řekl, že to nesouhlasí, že také naše dluhy zůstaly stejné a že je nyní musíme platiti lepšími korunami. Nuže, dávám otázku: Kdyby dnes některý z věřitelů státu dal mu rozkaz: Zítra musíš zaplatiti své dluhy, pak byste se divili, co by dělala finanční správa, kdyby měla položiti na stůl toho pána sumu 35 neb 40 miliard. Týž poměr, táž nemožnost jest v mnoha případech u soukromého hospodářství, a tu bude nutno se rozhodnouti a nalézti rozumnou úpravu, která by nečinila jednotlivce závislým na finanční správě do té míry, že záleží pouze na jejím volném uvážení, zda ho chce ruinovati. Proto jsem navrhoval finanční správě, aby problém daňových nedoplatků byl zvláště upraven takovým způsobem, aby byly rozděleny na více let, a aby byly úrokovány a stanovena amortisační kvota. Tím by se dosáhlo, že by finanční správa jednak mohla počítati s určitými příjmy a jednak také poplatník by měl pro své výnosy možnost pevné kalkulace.

Namítne se mi, že jsme měli zákon o daňových úlevách z r. 1925. To nesouhlasí, poněvadž zákon ten týkal se jenom takových podniků, které byly přímo před vyrovnáním anebo před konkursem. Je řada hospodářských momentů, které právě s tohoto hlediska musí vésti k tomu, aby na hospodářství nebylo uvalováno tolik obtíží, poněvadž tu platí známá věta: Menší částky, rozdělené na delší čas jsou možny, větší obnos platiti najednou nelze a musí přivoditi hospodářskou zkázu. Bylo by třeba zabývati se otázkou, zda by to neodpovídalo úmyslu mnohých lidí. To není správné, neboť ubitím hospodářských jednotek vyschne také pramen daně. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Pozoruji-li sazby daně výdělkové a srovnávám-li hned všeobecnou a zvláštní daň výdělkovou, pak musím přiznati, že malým živnostem a obchodům se dostává dobře zasloužených úlev. Avšak před další úpravou středních a velkých podniků se zákon zastavil a způsobil poměry, které v zásadě a podle výpočtů různých praktiků a teoretiků znamenají vlastně zostření stavu dosavadního, když u všeobecné daně výdělkové zpravidla ve výnosové stupnici 80 až 50.000 korun dochází k zostření. Je špatným závěrem, prohlašuje-li se: Ano ti s 832% obecními přirážkami anebo vůbec s přirážkami jsou na tom lépe. Táží se, jak k tomu přijde ten, kdo měl dříve 450 a nyní podle téhož klíče má platiti o 450 více? Ani to není správné, když se říká, že k zvýšení nedošlo. Jak ministr financí dr Engliš, tak i hospodářská delegace, která šla nyní do Ženevy, se vyslovují, že náš daňový tlak je nadnormální a že proto musí býti zaveden stav nejenom normální, nýbrž abnormální, odpovídající poměrům hospodářským, předpokládaje, že je úmyslem obnoviti opět hospodářství a je povznésti. Není-li tohoto úmyslu, pak nutno systém dosavadní podržeti. To se pak vyřídí samo sebou. V praksi je to zpravidla tak. Je-li v obchodě společník, je účasten na ztrátě a zisku. Jinak finanční správa. Snad nedovedete si ani představiti, jak tichým a velkým společníkem jest správa finanční. Co dělá? Vyjádřeno primitivně a laicky, jest stav takový, že říká: Já, stát, jako společník účastním se zisku a sice budeš hodně platiti. Máš-li ztrátu, nepřispívám na ni, nýbrž budeš platiti ještě minimální daň. To přece přesahuje praktický horizont, aby tomu, který sám o sobě má ztrátu, finanční správa vnucovala ještě další ztrátu ve formě minimální daně. Tato byla sice modifikována, když byla stanovena na půl promille a hranice 50.000 Kč, jež tu původně vůbec nebyla, zvýšena byla na 100.000 Kč. To však nemůže uspokojiti a bude příčinou ovšem také mnohých nespravedlností při odhadu základního kapitálu atd. Prakse povede k tomu, že si každý rozumný obchodník řekne: Lépe když vykáži 100 Kč čistého zisku, abych nemusel prodělávati celý proces minimální daně. Ostatně je věcí výpočtu, nevyjdu-li při tom tak lépe, než při půl promille vloženého kapitálu. Je to úloha početní, kterou se nyní zabývám, a mám pocit, že jste se s celou minimální daní v tomto smyslu řízli. Hledělo se k ní jenom proto, aby autonomní svazky nebyly uvedeny v rozpaky. Domnívám se však, že mimořádné poměry vyžadují také v tomto směru mimořádných opatření.

Mohu velikou masu materiálu jen místy osvětliti, nemohu mluviti podrobně o celém thematu, k tomu bych potřeboval celé dny. Ve zvláštní dani výdělkové zaujímají význačné postavení lázně. V rozpočtovém výboru poukázal jsem na význam cizineckého ruchu. Vy víte, že mnohé země závisí přímo na úpravě cizineckého ruchu; Italie, Rakousko atd. Kdyby se to u nás dělalo obratně, mohl by cizinecký ruch v platební bilanci vykazovati nesmírnou položku. Hledíme-li k přírodním krásám země, k velikému počtu lázní, které máme, přináší nám cizinecký ruch vlastně směšnou sumu. V platebních bilancích figuruje veškerý cizinecký ruch jako aktivní položka 440 miliony, cestování jako pasivní položka 775 milionů, tedy vyplývá manko k tíži cizineckého ruchu 335 milionů. V tom směru by bylo nutno učiniti opatření, nikoliv však úzkoprsá, která se omezují jenom na úlevy pasových vis a zlevnění železničních lístků, tu musí býti přímo podporováno také obyvatelstvo těch míst, která zvláště přicházejí v úvahu pro cizinecký ruch, a to ve formě daní na majetek domovní, pozemkový a z výdělku. Dal jsem k tomu velký počet popudů, podal návrhy, avšak takovým změnám nebylo vyhověno, poněvadž nebyla ještě dosti pochopena situace a význam věci. Co pro nás znamenají lázně? Československé lázně vykazují r. 1926 návštěvu 228.971 lázeňských hostí, vedle toho ještě projíždějících 213.421 osob. Mezi lázeňskými hosty bylo 125.637 cizinců, 103.334 tuzemců. Pro platební bilanci jest rozhodna návštěva cizinců, poněvadž přinesou devisy a valutu. Předpokládáme-li, že z těchto návštěvníků zůstane tu každý průměrně 21 den a denně spotřebuje 300 Kč, znamenalo by to sumu asi 651 milionů pro zvýšení platební bilance. Na druhé straně mají lázně nesmírný sociální význam. Tak vydaly na příklad československé lázně asi 5,863.221 koupelí zadarmo anebo za cenu sníženou. Investovaný kapitál činil r. 1920 asi 59,668.000 Kč. Jakou péči věnuje státní správa těmto lázním? Tu bych se měl nejprve ptáti, jak pečují o své lázně jiné země, na př. Německo, Italie, Švýcarsko a Francie? Všechny nutné úvěry, které lázně potřebují, poskytují se na nepatrný úrok anebo téměř zadarmo a přihlíží se k nim při daních. U nás vlastně není tohoto pravého porozumění, když se snižují pouze železniční lístky a pasová visa, na lázně samy se však zřetele nebere. Při dani z obratu a dani z přepychu poukázal jsem na nesmírný význam daně přepychové, která právě zdržuje cizince od toho, aby zde obstarali své nákupy, poněvadž jiné země jako Německo jsou zase tak prozíravé, že tyto daně odstraňují a tím podporují cizinecký ruch.

Chci se zmíniti ještě o jedné kapitole. To jsou lidové peněžní ústavy, spořitelny. Pan kol. dr Dérer byl svého času na schůzi, kterou konaly československé spořitelny, a tam patrně slyšel výzvu, kterou ústavy učinily poslancům, senátorům a vládě. Co vláda udělala? U rentové daně přivodila zostření stavu, když vklady spořitelní postavila na roveň s vklady v bankách. Vláda nepřihlíží k spořitelnám při zvláštní dani výdělkové. Rozdíl uvidíme hned. Okresní hospodářská záložna platí na př. z čistého zisku 300.000 Kč 1278 Kč daní, spořitelna 106.642 Kč. To je neslýcháno. Nebude však možno vyhýbati se poznání významu peněžnictví. Odpoví se mně: "Počkej, nemáš pravdu, neboť máme zmocňovací paragraf, který praví, že finanční správa může...." Domnívám se však, že finanční správa musí, lhostejno o jaké spořitelny jde, osvoboditi spořitelny od zvláštní daně výdělkové z toho prostého důvodu, poněvadž právě tam jest zárodek spořivosti, poněvadž právě odtud plynou ladem ležící peníze užitečně do hospodářství. Sovětské Rusko a Německo odstranilo pro spořitelny jakékoliv daně a německé spořitelny spravují dnes úspor za více než 35 miliard zlatých marek. Tam pochopili situaci a řekli si: Zde nutno zasáhnouti. My však zůstali jsme na stanovisku opačném. Finanční správa namítá: Stává se, že spořitelny dělají obchody bankovní. Nuže, k čemu máme ministerstvo vnitra, jemuž spořitelny podléhají? Toto ministerstvo může přece spořitelny revidovati. Kdyby je bylo dříve revidovalo, nebylo by došlo k celé věci s válečnými půjčkami, k celému tomu nesmyslu. Dnes říká finanční správa, že přizná osvobození jenom těm spořitelnám, které nedělají bankovních obchodů a že k tomu cíli vydá regulativ. Avšak to není věcí finanční správy, k tomu není příslušna; může se dohodnouti s ministerstvem vnitra, jinak zasáhne do práv tohoto ministerstva. Vykoná-li ministerstvo vnitra svoji povinnost a dozorem zabrání, aby spořitelny nedělaly obchody bankovní, mohlo by býti osvobození poskytnuto všem spořitelnám.

Daň pozemkovou nemohu, pánové, při nejlepší vůli vynechati, ačkoliv mám pocit, že se agrárníci o daň pozemkovou zcela určitě důrazně zasadili. Chci Vám na úvahu dáti toto: S počátku byla pozemková daň nechána při starém, poněvadž se řeklo, že k tomu nyní ještě není čas. Později však bylo rozhodnuto jinak, byl stanoven 17tinásobný čistý výnos katastrální a jiné sazby a nyní se stává, že si sedlák propočítávaje pozemkovou daň mnohdy řekne: Počkat, my vlastně dopadneme špatně, chytili jsme věc za nepravý konec a bylo by lépe, kdybychom nechali vše při starém. Ovšem nesouhlasí to tak zcela, a jsme-li spravedliví, musíme říci: Ať se poměry vyvinou jakkoliv, je rozhodným čistý výnos katastrální, po případě založení katastru, a tu naprosto není řeči o valorisaci, jak ji vidíme u daně důchodové a u daně výdělkové. Vítám to sice, avšak prohlašuji a zdůrazňuji, že od agrárníků žádám, aby přihlíželi také k jiným hospodářským složkám, které se objevují u daně výdělkové, domovní, pozemkové a důchodové. Jinak to nejde, nebo vyjde z toho poměr jednostranný.

Domovní daň byla vlastně v zásadě zostřena. Dříve jsme měli čistý výnos, nyní máme výnos hrubý. Dříve jsme měli u domovní daně třídní polovinu pronajatých místností a nyní máme čtvrtinu. A pokud jde o sazby, zastávám názor, že je nutno podstatně je snížiti. To lze také lehko učiniti, poněvadž domovní daň se svými 60 miliony korun r. 1925 v systému daňovém nerozhoduje. Nerozuměl jsem také tomu, že byly upraveny sazby velkých měst a ostatní země různě, poněvadž se mi zdá, že je to nespravedlivé, poněvadž vyšší nájemní hodnota sama o sobě výnos zvyšuje. Vidíte, že to posuzuji naprosto objektivně, pokud jde o Prahu, Brno a Bratislavu. Mohu Vám to říci také z egoistických důvodů, ježto by se mohla jednou finanční správa rozhodnouti a pojmouti do toho systému také Liberec anebo jiná města.

Za všech okolností nutno vyloučiti dvojí zdanění! To je zdanění výrobních místností daní činžovní. Míním zemědělských výrobních místností, provozoven atd. Zde byla provedena úprava jenom na polovic, a nemohli jste se rozhodnouti, abyste od činžovní daně osvobodili všechny místnosti, které slouží pracujícímu člověku k jeho výdělku. Námitka byla vždycky: Jak to můžeme udělati? Myslete přece na Prahu! Platí jenom Praha daň činžovní? Ostatní země neexistuje? A existuje-li, co vynáší daň činžovní v ostatní zemi, co vynáší v Praze? A bylo by to také šlo, aby z toho byly eventuelně vyjmuty bary a kavárny, na něž se zde naráží. Prakticky pracující lidé nemají však býti zatěžováni při svém výdělku vedle daně výdělkové také ještě daní činžovní. To je dvojité zdanění a není v žádném daňovém systému a nesmí v něm býti. Proto neměli byste se takovým úvahám vyhýbati.

Pokud jde o daň rentovou, doplnil bych ještě, že má nesmírný význam, aby bylo u této daně zavedeno daněprosté existenční minimum. Bylo to sice nyní doplněno, když bylo toto zavedeno pro lidi přes 65 let staré. To však nestačí, poněvadž tu samo o sobě dochází k velkým příkrostem, když nutno platiti rentovou daň ze 7 až 15 tisíc a na tuto daň přijdou velké obecní přirážky.

Ještě slovo o vyšších příjmech služebních. Nemohu je vynechati. Ty vlastně nemají berně-politicky, berně-technicky, nebo jak to chcete jmenovati, místa v rámci daňového systému, který má míti propracovaný režim daně důchodové, a představuje zostření stavu nynějšího. Ještě bych se o něčem zmínil. To by byla svobodná povolání, povolání advokátů, notářů, lékařů a inženýrů, kteří musí pracovati pouze schopností svého ducha a mají základ pouze v něm. Těm poskytuje se jenom 20%ní srážka. To není správné, zde by se mělo postupovati trochu liberálněji a zvýšiti ji na 40 až 50%. Něco se stane, rodina je v bídě a nouzi a dnes nejsou již poměry takové jako dříve, poněvadž úroveň velké části těchto povolání naprosto poklesla příliš velikou konkurencí a samými poměry. Výjimka potvrzuje vždy pravidlo a podle výjimek nesmíme se říditi. Musím se také ještě zmíniti o jednatelích. Zde finanční správa zase vpašovala dvojité zdanění, když totiž těm lidem předpisuje zpravidla daň důchodovou a výdělkovou a kromě toho ještě daň z obratu. To je samo o sobě nespravedlivé, poněvadž jednatel nemá možnosti ji přesunouti. Tím je hůře postižen a finanční správa musí se jednou definitivně vyjádřiti, kteří jednatelé jsou podrobeni dani výdělkové a kteří nikoliv, a potom, že ti, kteří dělají obchody na cizí účet, podléhají dani důchodové, nikoliv však dani výdělkové. Zde by mělo býti zavedeno stanovisko moderní a spravedlivé, poněvadž toto povolání má pro hospodářský život nesmírně veliký význam. To se nesmí přehlížeti, a proto nesmí býti taková povolání nadměrně přetěžována daněmi a nesmí býti u nich systém dvojitého zdanění udržován. Tolik jsem chtěl říci o druzích daní.

Že vládní strany a oposice podlehly vlastně finanční správě v boji o daňový zákon, přiznávám beze všeho a shledávám to také pochopitelným, poněvadž finanční správa nemá žádné kalkulace.

Nyní přicházím k druhé kapitole, je to kapitola všeobecných ustanovení, předpisů trestních a uváděcích ustanovení. To je kapitola, kde je vyjádřeno, jak finanční správa jedná s poplatníky a kde by v zákonech právního státu mělo býti úplně stejné postavení stran. To jest jinými slovy, zde právo finanční správy, zde právo poplatníkovo. V této osnově je to naopak. Ať se změny vykládají jakkoliv, v zásadě má finanční správa vůči poplatníku takřka práva všecka. Přiznávám beze všeho, že byly provedeny některé změny, avšak nemají rozhodného významu. Opakuji, že předpisy trestní se všeobecnými ustanoveními přivodily stav, který je pro poplatníka za všech okolností neobyčejně tvrdý. Ani se neodůvodnil tento stav tím, že by se řeklo: Berní morálka má tak veliký význam, že jenom nejpřísnější zákon může přinutiti poplatníka, aby se stal lepším, aby se změnil. A já zase opakuji: Berní morálka na obou stranách, berní morálka u správy finanční, morálka u poplatníka, pak nastane vzájemná důvěra. Tyto všeobecné předpisy byly dělány v psychose doby válečné a poválečné, a to proto, poněvadž se morální kvality poplatníků změnily - to přiznávám - poněvadž se však také na druhé straně změnily morální vlastnosti finanční správy, což se stalo jednak poměry, vzniklými z přílišného množství práce a jednak vyplynulo také z vlastností mravních. Vezmu-li nejprve řízení, je v řízení vlastně odůvodněno všechno. Vezmu-li napřed řízení, pak jest řízením stav anebo stadium, kdy poplatník přichází do styku s finanční správou až do skončení celého ukládacího postupu i se stadiem opravným. Ono stadium, kdy se musí poplatník s úřadem domluviti a domluviti může. To musí býti přirozeně upraveno tak, aby odpovídalo nejen lidským a mravním právům, nýbrž i právům procesním, poněvadž tu stojí strana proti straně, a tu roli přiznávám finanční správě, že je tu jenom stranou. Zastupuje ovšem také vyšší zájmy státní. Avšak k tomu se nepřihlíželo. Finanční správa je vybavena veškerými právy, aby svoji vůli uplatnila. Může poplatníka vyslýchati, předvolávati svědky, slyšeti osoby přezvědné, znalce a přibrati důvěrníky a neobmezeně dovolávati se pomoci revisních komisí; může nahlížeti do knih, má k disposici místní ohledání, právo kontumační, může odmítnouti průvodní návrhy a kromě toho má ještě velké pole volného uvážení. Nepotřebuje přihlížeti k důkazu knihami obchodními, a v odvolacím řízení má ohromnou podporu, když může obnos ještě zvýšiti. Má rozsáhlé právo na náhradu útrat vůči poplatníkovi, zkrátka neobmezenou moc, kdežto ona naopak nehradí poplatníku naprosto žádných útrat, když on je v právu. Naznačil jsem ve velkých rysech práva finanční správy a chci ještě jednoho se dotknouti. Dovoluji si otázku: Kdy jsou vůbec knihy obchodní vedeny správně, když finanční správa může o tom rozhodovati podle volného uvážení? Jako obchodník musím říci, že je to stav neudržitelný. Podle obchodního zákona jsou knihy vedeny řádně, když znalec před soudem uzná řádné vedení jejich. Řekne se mi, že soud rozhoduje přece také podle volného uvážení. To je však přece zcela něco jiného. Tam stojí objektivní soudce nad stranami, kdežto zde jest soudce zároveň stranou, a to je ohromný rozdíl. Představte si jen situaci, do níž přivádíte obchodní svět, když nemusíte důkaz knihami uznati. To je přece neudržitelné a plným právem a s veškerým důrazem nutno žádati, aby knihy, jsou-li od nestranného znalce uznány jako správně vedené, byly také skutečně pravoplatným důkazem.

Dovolte mi, abych se chvilku pozdržel u volného uvážení. Každý zákon je samozřejmě tím lepší, čím více je omezen stupeň volného uvážení, a zákon, který ponechává volnému uvážení úřadu svobodné pole, není dobrý, je špatný, poněvadž totiž při velkém počtu podřízených výkonných orgánů je názor jejich vždy jiný. Říšskoněmecký dávkový řád výslovně proto o volném uvážení ustanovuje: "Kde ve smyslu zákona mají úřady rozhodovati podle volného uvážení, musí rozhodovati podle práva a spravedlnosti". To je vládnoucí zásada, která musí býti vtloukána do výkonných orgánů tak, jak jen je to možno, poněvadž jinak je poplatník vydán úplné libovůli finančních úřadů. Vtip totiž záleží hlavně v tom: Rozšířením pojmu volného uvážení omezuje se možnost odvolati se k správnímu soudu, po případě vylučuje se tato možnost, poněvadž při rozhodnutích, při nichž jest přípustno volné uvážení, nelze k nejvyššímu správnímu soudu apelovati.

Slovo o berních komisích. Dříve jsme měli stav ten, že berní komise byly voleny a že byly rozděleny podle druhů daní. Tento stav je nyní zostřen potud, že se projednávání daně důchodové a výdělkové spojilo bez ohledu na to, že se tím dělají velmi malé berní okresy, kdežto širší rámec byl by pro posuzování mnohem lepší. Bylo však zavedeno ještě jiné zostření tím, že jsou členové jmenováni, a to podle osnovy, všichni finanční správou. To bylo potom modifikováno pouze v tom směru, že se řeklo, že počet těch, které navrhují obchodní komory a zemědělské rady, má býti o 1 až 2 osoby větší, než počet členů jmenovaných finančním úřadem, aby bylo dosaženo absolutní většiny členů od finanční správy nejmenovaných. Přehlédlo se však, že nutno dbáti řádného poměru mezi daní pozemkovou a výdělkovou, když se říká, že při tom mají býti jeden nebo dva členové ze skupiny platící daň výdělkovou. Domnívám se, že je zde velký rozdíl. Zde jde o agrární okres, kde nemá co dělati poplatník daně výdělkové, tam jde zase o okres průmyslový, kde nemá do toho co mluviti poplatník daně pozemkové. To má veliký význam. Na druhé straně byl velký počet skupin sloučen. Svobodná povolání a celé skupiny zaměstnanců a dělníků byly vyřazeny. A přec by se našla rozumná cesta, kdy by se řeklo: S výhradou schválení finanční správy jmenují zemědělské rady a obchodní a živnostenské komory počet členů daňových komisí na ně připadající Druhou část jmenuje finanční správa přihlížejíc k ostatním povoláním a stavovským skupinám. Tím by byl zaveden snesitelný stav, kdežto zde je velká řada skupin přímo odstrčena.

Pokud jde o ženy, vím ze zkušenosti, že žena může býti zdatnou právě tak jako muž. To ukázala válka, kdy ženy musely vésti hospodářství. Zde se ženy podle osnovy vůbec vylučují. Projevovaly se snahy nějak to paralysovati, avšak není samozřejmě správné, jak se se ženami jako takovými jedná. Když právě mluvím o ženách, musím říci, že se finanční správa dala svésti přímo k přehmatu, když v §u 264 stanoví pojem ručení. Podle dřívějšího stavu zákona bylo ručení upraveno tak, že žena ručí tou částí jmění, kterou přiznává muž jako přednosta domácnosti. Nyní prý se finanční správě stalo mnoho případů, kdy muž prostě daruje všechno ženě. Říkám vám zase: Kdo to dělati chce, ten to může dělati, a vy všichni nejste dosti chytří, abyste tomu zabránili. Avšak všeobecným ručením ženiným zavádíte nemorální stav, poněvadž dnes se musí žena teprve ptáti: "Poslyš muži, jaký ty jsi vlastně daňový defraudant? Jak se chováš vůči bernímu úřadu, mohu se vůbec za tebe provdati?" Ovšem bylo to modifikováno, když se řeklo: Nepotřebuje ručiti za to, co má prokazatelně žena od někoho jiného. Já jsem sám právní zástupce a vím, co to znamená; věřte mi, žena bude musiti předložiti finanční správě důkaz: Povlak nebo sypek na peřiny dostala jsem od matky, nikoliv od svého muže. Prsten dostala jsem od dědečka a šat ten mi daroval můj známý; u domu to půjde snáze, avšak u věcí movitých projevuje se to zvláště nápadně. A nyní musí žena přiběhnouti a říci: "Pane, to jsem si sama koupila podle účtu z tolikátého a z tolikátého, poněvadž jsem si něco sama vydělala." Představte si tento složitý postup. Nemorální stránka jeho ukazuje se nejvíce v tom, že bylo dokonce rozhodnuto posuzovati konkubínu lépe než manželku, poněvadž muž totiž nepotřebuje se s konkubínou oženiti. K tomu ještě přichází ustanovení, že to platí jenom pro manželku, která žije v domácnosti mužově. Pak musím, zůstane-li někdo daně dlužen, raditi manželce: Seber svoje věci a odejdi od svého muže, aby byl sám. Pak je ona z domácnosti venku. To jsou nedostatky. Ale tento stav je nemorální a pro jednotlivé zjevy nelze zaváděti tak dalekosáhlého ručení, které daleko přesahuje míru ručení podle občanského zákona. Představte si: Jako správní úřad překročí finanční správa mocenské oprávnění podle občanského zákona. To udělá jak zde, tak i v předpisech exekučních. To je neudržitelné. To ať finanční správa upraví hned také zákon občanský. Vrátím se k tomu ještě při trestních předpisech. Již ve výboru udělal jsem vtip, že kdyby byla finanční správě ponechána úprava trestního zákoníka, že by nebylo dosti stromů, aby mohli býti věšeni lidé, které by finanční správa chtěla pověsiti. Domnívám se, že tolik let po válce měly by býti konečně zavedeny poměry normální, které by neposkytovaly jednostranně finanční správě veškerá práva a poplatníka nečinili bezmocným a bezbranným. Opakuji, co jsem řekl ve své poslední řeči: Dnešní stav jest takový, že by k úpravě všeobecných a trestních ustanovení stačil jediný paragraf, kde by se prostě řeklo: Finanční správa může poplatníkovi, lhostejno, zda přiznání k dani podal čili nic, předepsati daní, co chce; brání-li se proti tomu, dostane pokutu až 100.000 korun nebo dva roky vězení, za přitěžujících okolností úplnou konfiskaci jmění a za to musí ručiti veškeré občanstvo. To by bylo velmi pohodlné. Nyní však je situace taková: Uvidíte jednou, jak se to v praksi projeví, v předpokladu, že finanční správa bude ve smyslu litery zákona jednati. Neboť jako právník nemohu se spoléhati na loyalitu za žádných okolností. Mně je milejší, když to v zákoně bude napsáno, než když se potom řekne: Ano, my to již uděláme. To platí i o prováděcím nařízení. Máme tolik případů, kde se finanční správa odvolává na to, že to neb ono přijde do prováděcího nařízení. Nuže to prováděcí nařízení při takovém zmocnění chtěli bychom jednou viděti. Tu zastávám názor, že takové prováděcí nařízení tak nesmírně velkého významu potřebuje vlastně souhlasu sněmovny, neboť jinak může finanční správa dělati, co chce. Tím považuji kapitolu "Všeobecná ustanovení" za vyřízenu.

Nyní přicházím k předpisům trestním. Finanční správa říká: Předpisy trestní vůbec nepřicházejí v úvahu, poněvadž podle dřívějšího zákona potrestali jsme snad v celku 3 lidi, více nikoliv. Avšak ministr financí praví: Jenom nejpřísnější vybírání daní může poplatníka přivésti k náležité morálce, to jest jinými slovy: Poplatníče, budoucně to půjde jiným tónem! Domnívám se: Dobrá, naprosto nechráním daňového defraudanta, to byste se velmi mýlili, naopak, darebák musí býti potrestán. Avšak jsou chyceni také mnozí, kteří nejsou darebáky a proti nimž se zavádí řízení. Tu je nutno býti velmi spravedlivým. Účelem trestu, prohlédneme-li si literaturu trestního práva, jest, aby po generální prevenci byl člověk a také celek odstrašen a po prevenci speciální, aby se ten člověk polepšil. To odpovídá novodobému názoru. Potom máme ještě teorie synkretické, avšak také tyto teorie směřují k tomu, aby se vinník polepšil. Potřebujeme, aby se materie posuzovala rozumně. Ve vědě panuje velký spor o pojmu finančního práva a tu musím ještě vůbec vysvětliti tento názor. Jádro věci leží v tom: Je finanční právo kriminelním bezprávím čili nic? Pan ministr financí praví, že berní bezpráví není bezprávím kriminelním, kdežto já hájím názor, že zkrácení daní je právě tak podvodem, jak je uváděn ve všeobecném trestním zákoně. Proč to říkám? Má-li se to považovati za podvod, pak tento delikt patří před řádný soud. Přečtu vám paragraf o podvodu, který se na to ku podivu hodí. "Kdo lstivým předstíráním nebo jednáním uvede druhého v omyl, kterým má někdo ať stát, obec nebo osoba trpěti škodu na svém majetku nebo právech, dopouští se podvodu." Totéž máme v §u 185. Proč tedy dělati umělůstky? Proč nedati případy zkrácení daní před řádného soudce? Avšak díváme-li se na to jako na právo správní, pak nemáme práva rozhodovati o trestech milionových a ukládati až dva roky vězení. Buď jedno, rozhoduje soud, pak ať zavře na 10 let, nebo rozhoduje správa, pak nejste oprávněni jíti tak daleko, pak musí býti zaručeno normální řízení soudní. Literatura finanční vědy jest zde ve velikém sporu. Liszt hájí na příklad názor, že daňové právo trestní je vedlejším zákonem všeobecného práva trestního a spadá do něho. Binding chce to celé zařaditi do pojmu přestupků policejních. Otto Mayer chce vyloučiti zlý úmysl, tak zvaný dolus. Spiegel zase hájí stanovisko: Právo čistě správní. Nejlépe se mi zamlouvá názor Adolfa Wagnera, který praví: Tam, kde je zlý úmysl a kde byl bezvadně zjištěn, náleží věc před řádný soud, ostatní věci jsou záležitostmi správními.