Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Náprstek. Dávám mu slovo.

Posl. Náprstek: Slavná sněmovno! Navrhovaný zákon o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy souvisí těsně se zákonem o přímých daních a je proto jen vítati sloučení debaty o všech třech daňových osnovách.

Daňová reforma, má-li se skutečně nazývati daňovou reformou, nesmí se zabývati pouze otázkou daňovou se zřetelem na daně státní, nýbrž otázkou samosprávných přirážek, které s daní státní těsně souvisí a tvoří nedělitelný celek.

Toto stanovisko zastává naše strana od znovuzřízení našeho samostatného státu a právě projednávané osnovy zákonů dávají nám plné zadostiučinění.

Bylo by však omylem prohlašovati, že nesnesitelné poměry daňové vznikly výhradně teprve v době poválečné a že ve staré rakouské říši panovala daňová spravedlnost. Zákon z 25. října 1896 o přímých daních osobních byl podkladem celé řady protestních schůzí nejen živnostníků a obchodníků, nýbrž i příslušníků druhých stejně postižených stavů. (Posl. Koudelka: Vidíte, to nedělali socialisté!) Ne, pane kolego, to nedělali socialisté, my také všechno nesvádíme na socialisty, ale bojujeme přece jen za spravedlivou úpravu daňovou, a nic jiného. (Tak jest! - Posl. Koudelka: Svádíte všechno na socialisty!) Já prostě mluvím tak, jak je to pravda, a nic jiného, pane kolego.

Právem bylo poukazováno na nespravedlivé ustanovení systému, podrobujícího jeden a týž výdělek několikerému zdanění. Tím pak, že berní správy braly u živnostníka a obchodníka za směrodatný podklad pro daň z příjmů u oddílu ze samostatně výdělečných podniků ve většině výsledky, k nimž došly při vyměřování daně výdělkové, došlo k nespravedlnosti tím, že daň, vyměřená na podkladě namnoze mylných provozovacích značek, stala se směrodatnou i pro vypočtení daně z příjmu.

Nespravedlnost částečně byla zmírněna tím, že všeobecná daň výdělková byla zákonem z r. 1896 obmezena na obnos, určený pro souhrn zemí předlitavských, 17,732.000 zl., pro období prvé s určením, že každé následující období zvyšoval se úhrn daně výdělkové o 2·4%.

Obmezení tato byla odstraněna prosincovým zákonem z r. 1918. Uznáváme, že zde zajisté byla snaha podchytiti pro slabé tehdy státní finance výdělky jednotlivých podnikatelů, nepočítalo se však na přímo horentní vzestup samosprávných přirážek, který v krátké době nastal a namnoze ohrozil veškeré samostatné podnikání.

Následky, které se v krátké době dostavily, nemohl odstraniti ani zákon, usnesený posl. sněmovnou 31. března 1922. Již tehdy poukazoval kol. Najman na těžké postavení drobných a středních poplatníků a lze jen litovati, že nebyl přijat již tehdy jeho návrh na obmezení samosprávných přirážek u všeobecné daně výdělkové na 500%.

Nespokojenost příslušníků stavu živnostensko-obchodnického byla namnoze vykládána jako pouhý vzdor a teprve když důsledky počaly se objevovati velkou měrou, uznalo se předanění těchto stavů a nutnost daňové reformy.

Jak stoupalo zdanění malých a středních poplatníků, dokazuje nejlépe příklad z města Kladna, kde r. 191 4 bylo předepsáno na vše obecné dani výdělkové podle hlavy I. celkem 21.289·22 Kč. K tomu se připočetlo 55% obecních přirážek, t. j. 12.879·97 Kč a 21% školních, t. j. 4.740·74 Kč. Úhrnem státní daň s obecní a školní přirážkou činila 38.639·93 Kč. R. 1922 již daňový základ všeobecné daně výdělkové zvýšil se z 21.289·22 Kč na Kč 96.270·72 a k tomu přistupovalo 973% obecních a 96% školních přirážek. Převedeno na obnosy, zaplatilo malé a střední poplatnictvo kladenské r. 1922 na obecních přirážkách k dani výdělkové Kč 936.767·10 a na školních Kč 89.531·10, celkem státní daň s obecní a školní přirážkou, nehledě na okresní a zemskou, činila 1,052.231 Kč. Připočteme-li průměrnou mimořádnou přirážku 150%. přicházíme k číslici 1,196.644 Kč r. 1922 oproti 38.639 K r. 1914.

Je nepopíratelno, že tak vysoké stoupnutí nelze odůvodniti znehodnocením naší měny a také ne zvláštní prosperitou malých a středních živností a obchodů. V průmyslovém městě, jako je Kladno a jeho okolí, je pro prosperitu živností a obchodu směrodatná zajisté především zaměstnanost místních průmyslových závodů. Že tyto nebyly zaměstnány tak jako roku 1913, svědčí předpis zvláštní daně výdělkové na r. 1914, kdy předepsáno na této dani 713.586 K oproti 238.702 Kč r. 1922. Podobné poměry jako na Kladně lze pozorovati i v jiných místech naší republiky.

Nepoměrné zvýšení základní sazby daně výdělkové zaviněno také tím, že podle zákona o přímých daních daň tato nebyla daní čistě výnosovou, ale základní sazba se vyměřovala také podle provozovacích známek. Po této stránce znamená daňová reforma zlepšení, které je dosti podceňováno. Vyjasnění po této stránce uvítá zajisté i úřednictvo berních správ a ubude samozřejmě i konfliktů mezi ním a poplatnictvem, bude-li směrodatný výnos a ne také provozovací známky.

Podle dosavadní prakse bylo úřednictvo povinno předpisovati podle průměrné výnosnosti stejných podniků a nesmělo přihlížeti při tom na výši přirážek v té neb oné obci neb okresu. Bylo to sice správné po stránce formální i se stránky státní oproti samosprávě, ale ve skutečném životě často vedl tento způsob přímo ke katastrofám, zvláště tam, kde přirážky dosahovaly tisíců procent.

Ministr financí p. dr Engliš zajisté nespokojí se s tím, že v zákoně označí daň výdělkovou jako daň výnosovou, nýbrž postará se v příslušném prováděcím nařízení o to, aby se podle tohoto ustanovení také příslušné úřady řídily. Nebude potom možno, aby postupováno bylo tak, jak nyní ukazují jednotlivé příklady. Tak při živnosti řeznické. V širokém okolí pražském na venkovských okresech celá řada příslušníků této živnosti dováží maso z poražených dobytčat na pražská ústřední jatka. Tam předává své zboží komisionářům s minimálním ziskem; zvýšenou režii má zajisté i s dovozem. Příslušné berní správy ve většině případů nebéřou na menší výnosnost ohled a počítají: podle našeho výpočtu vydělá řezník při jednom kuse dobytčete takový a takový obnos; a marné je poukazování, že skutečný výnos při podobném provozování živnosti se rovná pouze jedné čtvrtině. Při živnosti hostinské často mezi provozovacími známkami se uvádí taneční sál. Zda se v něm pořádají zábavy a zda znamená skutečně větší výnosnost, se neuvažuje. Živnosti stavební následkem stagnace často v soutěži sníží ceny na minimální zisk, případně i bez zisku. Na úřední kartotéce objeví se však poznámka, že X Y zaměstnával tolik a tolik pomocníků a byla to provozovací známka, i když závod v nejbližší době přišel do úpadku. Stojíme proto pevně na stanovisku spravedlivého rozdělení daňové povinnosti podle hospodářské síly.

Pan posl. Muna zabýval se ve své řeči stanoviskem naší strany a dovozoval, že tato nekonala svoji povinnost proti drobnému živnostnictvu a poukazoval dále na naši prý předvolební agitaci. Nebyla to agitace protidaňová, nýbrž boj za spravedlivou úpravu daňového systému, který jsme vedli, vedeme a budeme vésti do dosažení jednotného svého cíle, jednotné progresivní daně z důchodu.

P. posl. Muna poukazoval na živnostníka se 7000 Kč příjmu. Nuže, vezmu jej i já. Živnostník s příjmem 7000 Kč platil podle dosavadního zákona daň z příjmu 108 Kč, daň výdělkovou s mimořádnou státní a s 800% přirážek samosprávných 114 Kč, úhrnem 222 Kč. Podle daňové reformy je od daně z příjmu osvobozen a výdělková daň s 500% samosprávných přirážek činí 52 Kč 40 h. Mám za to, že 52 Kč 40 znamená přece jen zlepšení proti 222 Kč.

Během debaty bylo poukazováno a často bylo také uváděno v našem tisku, že se přiznává pouze  1/6 národního příjmu. V praksi bylo však u nejmenších našich živnostníků poukazováno příslušnými činiteli na nemožnost vyživiti rodinu s přiznaným příjmem. Máte tolik a tolik dětí, manželku, jste nucen na jejich výživu vydati určitou řadu tisíc a tyto musíte ve své živnosti vydělati. Jaká však byla skutečná výživa, nikdo se nestará. Odhadnutý zisk nestal se však pouze základem pro daň výdělkovou, setkali jsme se však s ním i v dani z příjmu a dani obratové.

Znamená proto ustanovení o stanovení daně výdělkové jako daně výnosové určité zlepšení a ve spojení se snížením základních sazeb a omezením samosprávných přirážek skutečné ulehčení vrstev ve své existenci předaněním ohrožených.

Jsme pro zjednodušení ukládacího řízení ne pouze v zájmu poplatnictva, nýbrž i zúčastněného úřednictva a je proto třeba podávání přiznání podle §u 307 upraviti tak, aby přiznání obsahovala skutečně přiznání několika daní zmíněných v odst. 1, §u 307. V kruzích berního úřednictva i poplatnictva doporučuje se ministerstvu financí poznovu uvažovati o připojení daně obratové do těchto přiznání. Závada, že zde jde o daň, která je v jiné skupině daňové, a že je to daň terminovaná, zajisté by se při dobré vůli dala odstraniti a výhoda s tím vzniklá značně by umožnila práce spojené s vyměřováním příslušných daní.

Daňovou reformou uplatňuje stát své právo použíti daňové moci k upravení svého poměru k občanstvu po stránce finanční povinnosti, přispěti na uhrazení výdajů státu, na opatření potřebná k zabezpečení existence a majetku jeho příslušníků. Příslušníci živnostensko-obchodnického stavu zajisté neodeprou podle své hospodářské schopnosti a finanční možnosti plniti své povinnosti proti státnímu zřízení, je však nutno v zájmu státu, i také poplatnictva, zvláště drobného a středního, aby otázky daňové byly náležitě probírány ve školách navštěvovaných živnostenským dorostem, tak aby tento při vstupu do praktického povolání byl náležitě potřebným: vědomostmi vyzbrojen.

Stejně tak je nutno daňovou reformu doplniti zákony, kde prakticky by prováděna byla poplatníkova ochrana proti poškození, nechť již snaha pochází od hospodářsky silnějších nebo nepoctivých spoluobčanů. Uvádím zejména podaný již vládní návrh zákona o nekalé soutěži a návrh podaný naší stranou o zabezpečení pohledávek stavebních živností. Zabezpečiti stavebnímu živnostníku to, co mu za jeho poctivě dodanou práci náleží, neznamená pouze splnění ochranné povinnosti státu, nýbrž také při změně daně výdělkové v daň výnosovou ochranu jeho daňového práva.

V předpokladu, že prováděcí nařízení a příslušné výnosy naší finanční správy upraveny budou ve smyslu projednávaných zákonů, prohlašuji, že strana naše bude hlasovati pro tuto skupinu, rovněž tak i pro ostatní projednávané daňové předlohy. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Rosche. Dávám mu slovo.

Posl. dr Rosche (německy): Velectěné dámy a pánové! Mluvě o svých třech tabulkách vám předložených naposledy, dospěl jsem pouze k vysvětlení první tabulky o rozpočtu a musím dnes přistoupiti k tomu, abych vám vysvětlil účel své druhé a třetí tabulky. Považuji toto sestavení za zvláště důležité z toho prostého důvodu, poněvadž nám tabulky v prvé řadě podávají obraz o výnosech jako takových a za druhé přibližný obraz také o poměru sil sociálních a hospodářských složek. To má neobyčejně veliký význam, poněvadž totiž jak poplatníci sami, tak i finanční správa neznajíce situaci snadno mohou věc přeceňovati anebo podceňovati. Tyto číslice mají velký význam také proto, poněvadž právě ony přinutí konečně finanční správu k nutnému poznání, že musí býti úplně orientována o tom, co jednotlivé stavy, zaměstnání a skupiny hospodářské na daních platí. Podle tohoto placení nutno potom posuzovati jejich úlohu v hospodářském mechanismu. To týká se ovšem jak daně důchodové, tak i daní jiných. Poslední velká reforma byla provedena r. 1896 ve starém Rakousku zavedením zákona o daních osobních. Ze záliby sečetl jsem daně za 30 let a porovnal je. Beze všeho přiznávám, že výnos daní od platnosti zákona od 1. ledna 1898 lze těžko srovnávati s dnešními ročními výnosy, poněvadž tehdy byla jednak reforma nově zaváděna a jednak dnešní výnosy mají poněkud povahu mimořádnou. Přes to jest zajímavo, vidíme-li pozemkovou daň na příklad r. 1898 k výnosům roku 1925 v poměru 1:2·14, daň domovní 1:3·10, všeobecnou daň výdělkovou 1:15·4, zvláštní daň výdělkovou 1:20·27, daň rentovou 1:38·77 a daň z příjmu 1:120·6. Přepočítám-li tuto relaci na pohyb měny, na inflaci a deflaci, vyplyne na příklad u daně důchodové horentní poměr 1:364·9. Jestliže však nyní valorisuji tuto první částku, tedy převedu-li na hodnotu mírovou, pak ukáže se tento obraz: U daně pozemkové máme poměr 1:0·4, u daně domovní 1:0·51, u daně výdělkové 1:2·58, u zvláštní daně výdělkové 1:3·45, u daně rentové 1:6·45 a u daně z příjmů 1:20·3. To vám vlastně podává správný obraz v poměru k míru. To znamená tedy, že daň z příjmů výnosem svým jest v poměru 1:20·3. Podám vám potom důkaz, že jsem neprovedl snad úmyslně nějakého falšování, když jsem volil právě rok 1898 a rok 1925, kam až výkazy sahají. Proto jsem rozdělil dobu od roku 1898 na skupiny po 7 letech a vyznačil z toho vyplývající poměr, poněvadž mně finanční správa vytýká, že můj počet není správný, ježto se od r. 1919 v daňovém výnosu neukazuje čistý výnos příslušného roku berního, nýbrž vybíráním daňových nedoplatků a předpisů nazpět až k roku 1914 směšují se výnosy jednotlivých let. Bylo také chybou finanční správy, že již předem nezapisovala v knihách výnosů podle let a nevyznačovala jich také podle skupin poplatníků podle povolání. Tím by byla opatřena kalkulační základna pro daňovou reformu. A tomuto nedostatku nutno přičísti, že finanční správa dnes tápe úplně ve tmě - pokud jde o výsledky nové reformy, a důsledkem toho také s velikou úzkostí uvažuje o daňových sazbách, obávajíc se možného menšího výnosu právě proto, poněvadž jí schází kalkulační základna.

K tabulce II, máte-li ji před sebou, uvedl jsem výnosy od r. 1914. Od r. 1914 až do r. 1918 máme válečnou periodu a od r. 1919 až do r. 1925 dobu poválečnou. Projdeme-li nyní krátce tuto tabulku, shledáme toto: Vidíme vzrůst pozemkové daně r. 1914 ze 23·8 milionů - uvádím vždy jenom čísla okrouhlá - na 161 milionů r. 1921; potom vidíme ponenáhlý pokles na částku 107 milionů, 105 milionů, až na 76 milionů r. 1925. Z toho můžeme dovozovati toto: Výnos pozemkové daně vzrostl zavedením přirážek, pak přišla pozemková reforma, a od té doby vidíte pokles pozemkové daně o 249 milionů, tedy okrouhle čtvrtinu miliardy v době od 1921 do 1925. Tato částka může se snad trochu změniti, poněvadž velkostatky následkem vyvlastnění neplatí dlužných daní a administrativa zachycujíc statky malé, které z velkostatků vznikly, nemohla ještě svůj úkol splniti. To však může na udaném výsledku změniti jenom velmi málo. Pozorujeme-li daň domovní, vidíme zvýšení ze 32 milionů r. 1914 na 60 milionů r. 1925.

Je zajímavo pozorovati výnos domovní daně v letech 1919 až 1925. Válečné a poválečné poměry měly za následek, že z důvodů sociálních musel býti upraven poměr mezi nájemníky a pronajimateli nařízeními a zákony o ochraně nájemníků. Na druhé straně projevovala se snaha vyvolati a podporovati stavební ruch. Vidíte ve výnose let 1919 až 1925 jistou stabilitu. Vidíte, jak se výnosy v letech 1922, 1923 zmenšují zostřením zákonů o ochraně nájemníků a jak úleva zákona o ochraně nájemníků zvýšila výnos již r. 1924 na 51 a r. 1925 na 60 milionů. Z této stability výnosů vidíte však také nepatrný stavební ruch, poněvadž nikdo neměl chuti stavěti za platnosti zákona o ochraně nájemníků. Proto ovšem schází také jakýkoliv pohyb na bytovém trhu. Říká se mi, že nové budovy jsou přece osvobozeny od daně činžovní, že daňové zákonodárství nemá tedy viny, vázne-li stavební ruch. To však není správné. I když jsou nové budovy osvobozeny od daně činžovní, přece není na bytovém trhu pohybu v uvolněných starých bytech. - Neboť za takové by bylo možno dosíci vyšší ceny, než ze smluvního poměru chráněného nájemníka s pronajimatelem. Tento pohyb nám schází.

Přejdu-li nyní ku všeobecné a zvláštní dani výdělkové, vidím tu obrovské rozdíly. Pozorujeme u všeobecné daně výdělkové vzestup z r. 1914 asi 12 milionů na 197 milionů v r. 1925. U zvláštní daně výdělkové zvyšuje se částka 31·4 miliony r. 1914 na 280·5 milionů r. 1925. Zde vlastně vidíme obraz hospodářského vývoje a můžeme z něho usuzovati toto: Často máme nesprávný obraz o poměru sil představitelů všeobecné a zvláštní daně výdělkové. Přeceňuje se velkoprůmysl a banky a podceňuje se obchod a živnosti, střední a malý průmysl, a to neprávem, neboť poměr hospodářských sil zůstává přibližně stejný, jak ukazují výnosy daňové. Z toho musíme ovšem dovozovati, že nesmějí býti velkoprůmysl a velkobanky jednostranně podporovány a nesmějí býti jednostranně utlačovány živnosti, obchod, střední a malý průmysl, poněvadž tyto, hospodářsky vyjádřeno, představují pro finanční správu tytéž složky jako představitelé zvláštní daně výdělkové. - Jsou to neobyčejně zajímavé číslice, které se jinak přecházejí bez povšimnutí, z nichž však právě tak národohospodář jako finanční správa musí odvoditi závěry pro posuzování obou skupin.

Jdeme však dále: Vidíme u všeobecné a zvláštní daně výdělkové s počátku nejprve poměr obrácený a shledáme, že r. 1925 proti všeobecné dani výdělkové částkou 197 milionů stojí zvláštní daň výdělková 280 milionů. To znamená, že krise objevila se z největší části zvláště v obchodu, v živnostech, v malém a středním průmyslu, kdežto u společností (akciových společností atd.) při jejich kapitálové síle neprojevila se v takové míře. Odpoví se mi: "Zapomínáš na fuse!" Námitka jest správná. Nesouhlasí však potud, že právě ony podniky, u nichž došlo k fusím, provedly tento postup právě pro svoji slabost, takže výnos daňový u nich nepřijde v úvahu.

Daň rentová vykazuje malý vzestup.

A nyní k dani důchodové. Tato daň vynesla r. 1914 33 milionů a r. 1925 vzrostla již na 1.247 milionů. Při tom se nesmí zapomínati, že v tom nejsou obsaženy dávky pocházející z úpravy povinnosti k dani z příjmu, po případě částky z předpisů zaměstnancům a dělníkům, poněvadž ty budou vykázány teprve r. 1926. Vidíte, že právě u této skupiny bylo provedeno zcela mimořádné zvýšení. Upozorňuji ostatně, že tato má tabulka II vztahuje se pouze na Čechy, Moravu a Slezsko a uvádí jenom výnosy bez přirážek. Připočtěte nyní k dani pozemkové, domovní a výdělkové ještě vysoký systém přirážek podle poměrů jednotlivých obcí a uděláte si přibližně pojem o tom, co tyto výnosy znamenají pro všeobecné hospodářství a pro sociální politiku, jaký představují tlak a jaké zatížení. Namítne se mi, jak již bylo řečeno se strany finanční správy, že můj počet není správný, poněvadž počítá podle jednotlivých let. Na to jsem si sestavil tabulku III, která se zase vztahuje jenom na Čechy, Moravu a Slezsko a to bez přirážek.

Abychom si ujasnili poměry na Slovensku, předesílám, že poměr mezi výnosem daní v zemích historických na jedné straně a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi na druhé straně není 1:10 pro rok 1924, jak je uvedeno v důvodové zprávě. Výnosy od roku 1919 do 1925 činí u historických zemí 8.576 milionů, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi 939 milionů a poměr v tomto období je také 1:9. Včera slyšeli jsme velmi zajímavé důvody o hospodářských poměrech Slovenska a Podkarpatské Rusi od kol. Nitsche, který dovozoval, jak se hospodářská bída musí projeviti také v daňových výnosech. K tomu přistupuje konečně nedostatečná organisace tamní berní správy, takže teprve v tomto směru musí býti sjednána náprava, není-li tomu již příliš pozdě, není-li snad již zničena největší část hospodářského života v těchto krajích.

Rozdělíme-li si nyní berní roky od r. 1898 do r. 1925 na období po 7 letech, pak shledáme, že pozemková daň v období od r. 1898 do r. 1904 jest v poměru 1:4·05 k období od r. 1919 do r. 1925. Daň domovní stojí v poměru 1:2·30, všeobecná daň výdělková 1:12·78, zvláštní daň výdělková 1:9·48, daň z příjmů 1:48·67. Namítne-li někdo, že je to první období zákona o osobní dani z příjmu z roku 1896, které není rozhodné pro poměry normální, pak mu řeknu: Vypočítal jsem tu druhé období od roku 1905 do roku 1911 a tu je daň z příjmů v poměru 1:32·77 k dani z období posledního. To jsou však výnosy, to daleko ještě není suma předpisů. Také těchto okolností musíte dbáti. Vyjádřím-li v tom pohyb inflace a deflace, když vezmu za dobu od roku 1923 a 1925 trojnásobnou hodnotu koruny, vyjde poměr docela jiný, ježto období 1919 až 1925 výnosem 8.732 milionů stoupá na 18.587 milionů. To je vlastně správný poměr, a vy vidíte, že vzrostl nejenom daňový výnos bez zřetele na pohyb měny, nýbrž že musíme zvýšiti tyto číslice vzhledem k němu trojnásobně. Když vezmeme období 1905 až 1911 a 1919 až 1925, tu vyjde u daně z příjmů poměr 1:72·7. Chci býti spravedlivý a vzíti nyní čistou hodnotu mírovou; dělím-li okrouhle šesti, vyjde tu v období 1905 až 1911 a 1919 až 1925 poměr: u daně pozemkové 1:0·70, u daně domovní 1:0·29, u všeobecné daně výdělkové 1:93, u zvláštní daně výdělkové 1:28, u daně rentové 1:2·13 a u daně z příjmů 1:5·46. Zde jsem na bodě, kterým nikdo nemůže otřásti, to je obnos bez ohledu na změny valutové, to je obnos přepočítaný na hodnotu mírovou, na mírové koruny a tu vidíte, že poměr u daně z příjmů stoupl na 1:5·46. A závěr z toho? Ve své poslední řeči poukázal jsem na to, že politické složení parlamentu neodpovídá struktuře hospodářské. Vidíte: Daň pozemková, která u agrárníků zastupuje roli daně výdělkové, není v žádném poměru ku zvláštní a k všeobecné dani výdělkové, vidíme tu ohromný nepoměr. Tu pravím: Jestliže tato konstrukce neodpovídá skutečnosti, pak musí býti věcí zdravého rozumu, aby tato politická nadvláda přihlížela také k druhým hospodářským složkám s jejich zaměstnanci a dělníky v nich účastnými, jinak by vydala tuto skupinu všanc hospodářské bídě a ničením hospodářství by postavila správu před sociální problémy, jichž řešení již nikdy nelze nalézti. Nebudete-li k této okolnosti přihlížeti, pak musíte za všech okolností dojíti k uzavřenému obchodnímu státu a pak jest odbyta hospodářská role Československa, pokud jde o světové hospodářství, nehledě v takovém případě k politické nicotě. To jsou důvody čistého rozumu, které musí vésti k takovým závěrům a jimž se vlastně nemůže nikdy vyhýbati člověk objektivně myslící, ať je národnosti jakékoliv. Má-li vládnoucí moc dobrou vůli a je k tomu schopna, pak musí ve svých závěrech dospěti k těmto výsledkům, pak musí si právě dobře rozvážiti, zda nebude nutno, aby nadešel jiný systém, systém rozumu a rozvahy. Nechci vás déle trápiti s tímto číselným materiálem a pokračuji ve svých vývodech.

Chci podati krátký přehled o jednotlivých druzích daní a tu předesílám, že jest samozřejmo, že nedostatek kalkulační základny mezi finanční správou a činnými vládními stranami - o oposici ani nemluvím - musel rozpoutati největší boje. Pozorujeme-li daň důchodovou, jest vedle zájmu fiskálního, vedle hospodářských ohledů, týkajících se v prvé řadě velikého počtu zaměstnanců a dělníků, rozhodným moment sociální. Tu jsem nikdy nechápal, že finanční správa dělá tak ostrý rozdíl mezi daněprostým minimem a daněprostým minimem existenčním. K tomu není třeba, aby byl člověk vynikajícím právníkem, aby nutně hned musil konstatovati, že pojem existenčního minima jest za všech okolností pojmem širším, poněvadž říká: Existenčním minimem jest částka, kterou člověk nezbytně musí míti k živobytí. Tázal jsem se finanční správy: Jaká je to suma, kterou podle tvého názoru musí míti člověk nezbytně k živobytí? Nedostal jsem na to odpovědi a považuji ovšem za naprosto neodůvodněno, mluví-li se o daněprostém minimu v protikladu s minimem existenčním, a tím se dokumentuje, že daněprosté minimum samozřejmě musí býti nižší než minimum existenční. V tom se věc v takovém případě nesprávně posuzuje, zvláště za daných hospodářských a sociálních poměrů, poněvadž bylo rozhodně nutno býti tu liberálnějším. Rozhodně přeceňuje se zcela určitě výnos z tohoto pramene příjmu. Bylo proto pro všechny rozhodným přáním, aby bylo vyjádřeno, že se daněprosté minimum zvyšuje na minimum existenční. Tímto zvýšením upravují se samy sebou jednotlivé částky s ohledem na různé poměry, na příklad na počet členů rodiny a jiné okolnosti, jež zasluhují ohledu. To není žádná valorisace, to není přepočítání hodnoty, uvážíte-li, že jsme dříve měli minimum existenční 1.200, 1.600, 4.800 a 6.000 korun. Přepočítejte to na hodnotu mírovou a sami přijdete na pojem nutného daněprostého minima, které musí býti zároveň také minimem existenčním.

Byla zavedena daň ze mzdy ve formě srážek. Mohu říci zcela poctivě: V zásadě spočívá v tom vlastně tlak na sféru jednotlivých poplatníků. Jsme-li upřímnými, je v tom i poškozování, když daní povinný dělník a zaměstnanec musí platiti vlastně přes rámec povinnosti svoji daň předem. To je vlastně placení zálohou, které jinak neodpovídá normálním lhůtám zákonným. Avšak tu je určité pohodlné stanovisko finanční správy. Již při jednání v rozpočtovém výboru dovolil jsem si vtip, že by při velkém počtu mnoha administrativních prací bylo nejjednodušší nasaditi v každém podniku jednomu úředníku státně úřednickou čapku na hlavu a honorovati ho. Neb nezapomínejte, že právě za nynějších poměrů nesmírně vzrostl počet neproduktivních prací, které vznikají různými správními opatřeními a předpisy, ať již se jmenují jakkoliv, a počítejte také se situací těch, kdož si nemohou platiti účetního anebo pomocnou sílu, počítejte také s podniky malými. Jejich majitel je tu k výrobě, k hospodářské práci a vy ho těmito neproduktivními pracemi ohromně přetěžujete. Zde bude nutno udělati jednou nápravu. Je ovšem tvrdý celý komplikovaný aparát srážek, který novou úpravou zákona má býti komplikován ještě více. K tomu pak ovšem zase přidává se, poněvadž je to pohodlné, solidární ručení a pořádkový trest až do maličkosti 30.000 korun.

Nerozuměl jsem stanovisku finanční vlády o zákazu přesunů. Důtklivým výzvám oposice povolilo se potud, že zákaz přesunů ve smyslu §u 141 byl odložen až do r. 1932. Avšak i mezitím bude snad nutno přemýšleti, aby nebyly nezbytně kaleny svorně pokojné poměry a tak vrážen klín mezi zaměstnance a zaměstnavatele. Je věcí administrativy, aby dosáhla stadia úplné výkonnosti, a tím se rozřeší samo sebou nepřístojnosti, které jenom hospodářství překážejí.