Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ještě smutnější je duch zákona při §§ 15, 17, 55, 78 a již zmíněném §u 341. Tyto paragrafy obsahují, že zaměstnavatel v případě, jestliže za své dělníky a zaměstnance platí dávky přesahující zákonnou míru na příspěvcích nemocenských a pensijních, má tyto připočísti k čistému zisku a zdaniti. Samozřejmým důsledkem takovéto zákonné úpravy jest a musí býti při dnešních poměrech, že zaměstnavatelé zastaví tyto platy. Je také pro nás pochopitelným, jestliže takový zaměstnavatel se snaží chrániti se před tím, aby za svoje sociální smýšlení musel ještě platiti daň. Dalším důsledkem bude, že vzniknou spory mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, jestliže snad prve jmenovaní se pokusí přesunouti dosud jimi placené sociální dávky na zaměstnance, uložiti jim tedy větší dávky, aniž je opraví ve formě zvýšení jich mezd nebo platů. To všechno doplňuje ustanovení v tom, že daně zaplacené zaměstnavatelem za zaměstnance nejsou srážkovými položkami, ba že dokonce jsou zakázány kolektivní smlouvy, jež snad stanovily dobrovolnou dohodu, že zaměstnavatel platí daně i za své zaměstnance. Mohli bychom tyto budoucí úpravy - není jistě pochyby, že se stanou zákony, před zamítnutím většinou jsou ve sněmovně právě tak jisty jako ve výboru - posuzovati z čistě věcného stanoviska právního porušení nabytého práva. Nechci však tuto stránku posouzení jich ani prováděti.

Daleko více kritisuji dnes sociálně-zpátečnický směr, který se právě zde projevuje, kde se podvazuje soukromá obětavost na poli sociálním. To je asi to neodpornější, pánové, co musíme konstatovati a čeho musíme se dožíti. Zásada, které státní správa takto používá, není nám ovšem novou a neznámou. Museli jsme ji již několikráte konstatovati. Posledně opětně při projednávání zákonů, jež znovu, a poněkud trvaleji než dosud se dálo, stanovily právní poměry státních úředníků. Také v nich byla obsažena ustanovení, jež později byla přijata, podle nichž jiní než státní veřejní zaměstnanci, řekněme zaměstnanci samosprávných úřadů, obcí a okresů nesměli býti lépe postaveni, než státní úředníci sami. Zdá se to tak, jakoby státní správa a státní vedení, jež nese odpovědnost za vybudování sociálních poměrů jim svěřených úředníků a zaměstnanců, jakož i zaměstnanců vůbec formou sociálního zákonodárství, v každé soukromé, sociální obětavosti pociťovaly jako nekalou soutěž proti sobě samým. My, kteří jinak po zákoně o nekalé soutěži nejvíce voláme, pravíme, že v sociální pomocné činnosti nesmí a nemůže býti nekalé soutěže. Avšak právě v těchto věcech projevuje se nejlépe úmysl zákona, který jsem již jednou ukázal. Konsolidace jiných bez ohledu na dobro širokých vrstev, které jako při placení nepřímých daní státních, i při přímých dávkách musí zaplatiti poměrně největší díl. To platí o širokých vrstvách vůbec, ne výhradně o nesamostatném dělníku nebo nesamostatném zaměstnanci. To platí také nyní o malém samostatném příjemci. Potud nejsme oproti finanční správě laiky, abychom to nemohli viděti. Vidíme zřetelněji, než finanční správa myslí, směr, ve kterém se má pohybovati. Čteme státní rozpočet, bohudík, ne jako tajemnou knihu. Číslice státních rozpočtů dávají nám klíč k poznání úmyslů státní správy. Ze státního rozpočtu pro rok 1927 vidíme ještě více než z rozpočtů posledních let zvýšenou položku stran daní dělníků a širokých vrstev. Nepřecházíme přes tyto číslice, jež nám tyto státní rozpočty ukazují, a nemůžeme těchto číslic nechati bez použití, abychom pokud možno jasně doložili své stanovisko vůči veřejnosti. Jestliže jsem před tím tvrdil, že chci dokázati, že poměr mezi přímými dávkami a nepřímými stal se křiklavějším než druhdy, mohu tak dokázati srovnáním daní širokých vrstev, nepřímých daní v letech 1925 a 1927. Tyto číslice podávají ilustraci, jež se nemusí báti odporu. Daň obratová, jež v roce 1925 činila 1593 miliony, tedy okrouhle 1 1/2 miliardy, stoupla podle státního rozpočtu pro rok 1927 na 1900 milionů, tedy okrouhle na 2 miliardy Kč. Cla stoupla v letošním státním rozpočtu proti státnímu rozpočtu na rok 1925 o 845 milionů korun, na 1043 miliony korun. Daň z lihu, daň ze zapalovadel, daň z nápojů, daň z masa, daň z uhlí, daň ze železničních jízdenek, dávky za úřední výkony a všechny ostatní nepřímé daně stouply dnes, v roce 1927, proti roku 1925 značně, celkem o 800 milionů korun. Čteme-li to, pak se nám odhaluje úmysl finanční státní správy v takové nahotě, jak to jen vůbec je možno. Odhaluje se nám úmysl státní správy, aby všechny finanční potíže státu, jež pocházejí právě tak ze hříchů minulosti jako ze hříchů přítomnosti, přesunuty byly ve svých důsledcích na pracující lid v tomto státě. A my jsme povinni, abychom právě těmto plánům čelili nadmíru přísnou kritikou. My, jakožto němečtí národní socialisté, nejsme proti nové úpravě daňové. Naopak, po léta domáháme se takové nové úpravy. Jestliže však má býti tato nová úprava daňová námi přijata, pak musí vykazovati jako cíl právě tak jasně, jako dnešní nová úprava ukazuje opak toho, úmysl státu ochrániti skutečnou práci, jež je konána v něm pracujícími lidmi. Pak musela by býti tato nová úprava založena na jiných zásadách, než nová úprava, jež se nyní dělá.

Jestliže důvodová zpráva zákona, který se nyní v rozpravě projednává, tvrdí, že nové daně podle vládního návrhu jsou až do příjmu 29.000 korun nižší než daně před válkou, pak to sice čistě číselně souhlasí, přesto však vidíme, že je to nesprávné, jestliže trochu srovnáváme skutečné věci - zpráva totiž srovnává daňové sazby předválečné se sazbami návrhu, jak číselně odpovídají stejným stupňům příjmu. Není však přece třeba důkazu, že člověk s ročním příjmem před válkou 10.000 korun mohl jistě dobře žíti a hravě zaplatiti na dani z příjmu 234 koruny, jež měly býti z tohoto příjmu zaplaceny, kdežto dnes umožňuje příjem 10.000 korun jen velmi nuzné živobytí. Pro tohoto člověka přítomnosti, který má tento příjem 10.000 Kč, bude odstupňovaná daň 160 korun těžce doléhajícím břemenem. Nynější příjem 10.000 korun odpovídá příjmu mírovému asi 1430 zl. korun, jestliže vezmeme znehodnocení papírové koruny vzhledem k zlaté koruně asi sedminásobkem. Také platy se zvýšily jen asi o tento násobek, kdežto ceny za potraviny a jiné zboží nutně potřebné k životu podle bezvadných statistických odhadů vyhnány byly do výše jedenáctinásobně. Ze 1430 korun nebylo třeba v míru daň vůbec platiti, kdežto návrh chce zdaniti tento příjem v papírových korunách 160 Kč. Tak vypadá snížení ve skutečnosti. Ještě jasnějším stane se ten obraz, srovnáme-li tato čísla: Podle stupnice v §u 18 vládního návrhu připadá na příjem 20.000 korun daň 600 korun. Čistému příjmu 20.000 korun odpovídá příjem ve zlatě 2860 korun, z něhož muselo býti na daních zaplaceno 36·70 zl. korun. Podle vládního návrhu dlužno však za stejný příjem zaplatiti v papírových korunách 600, ve zlatých korunách asi 86, tedy o 100% více, než za odpovídající tomu příjem v mírových korunách v mírové době muselo býti placeno ve starém Rakousku. Při tom ještě nebylo přihlédnuto k tomu, že z tohoto příjmu, jemuž položen je za základ klíč znehodnocení, je placena obživa, jež ne sedmkrát, nýbrž podle již v úvodu zmíněných číslic zdražila se desetkrát. Podle toho je jasně viděti, že také snížená daň je ještě příliš vysoká a že další snížení nejen požadujeme a žádáme, nýbrž odůvodněně bychom mohli požadovati a žádati. Při těchto vývodech mohlo by býti namítnuto, že tyto výpočty se nehodí na příjem služební, poněvadž pro takové příjmy služební byla nalezena jiná, poněkud výjimečná cesta, totiž ta, že z příjmu ze služebních platů od 10.044 do 22.088 Kč odvádí se daň pravidelnými 2% srážkami prováděnými při výplatě nižšími o 15, resp. 180 Kč ročně. To jest systém nuceného všeobecného srážení 2% ze mzdy, který jsem ovšem předem vylíčil. Podle tohoto způsobu placení připadá na hrubý příjem 10.044 Kč daň 200·88 Kč. Dosud připadala na hrubý příjem 10.044 Kč po přijaté srážce 20% daň 162·50 Kč. Snížení je tedy větší než při výpočtu daně pro obyčejný příjem. Tato daň činila by při tomto hrubém příjmu po odpočtu přípustných srážek 20% 101 Kč. Příjem předválečný odpovídající této částce 1440 korun byl tenkráte však vůbec prost daně. A to je další důkaz, že tvrzení o nějakém zvláštním ohledu na pracovní příjem se strany nového daňového návrhu nemá opodstatnění. Další poškození, jež však částečně bylo odčiněno, je v zákoně stran úpravy srážek na pojištění, a to různého druhu. První návrh ministerstva financí stanovil pouze na pojištění jako srážku 1000, po případě při pojištění rodinném 2.000 Kč. Dosud bylo k tomuto účelu stanoveno 1200 nebo 2400 Kč. V době předválečné bylo možno odečísti 300, pokud se týče 600 korun. I zde musíme žádati, aby nyní ve vládním návrhu všeobecně připuštěných 2000 Kč jako srážky za pojištění bylo zvýšeno na 2100, pokud se týče 4200 Kč u rodiny. S touto otázkou souvisí posouzení srážkového paušálu. Při platu služebním do 20.000 Kč stanoví se srážka 20%, z dalších 30.000 Kč 10% a 5% ze zbývajících 50.000 Kč. Má-li tedy zaměstnanec podle §u 36 ročního příjmu 21.000 Kč, odpočítává z tohoto příjmu jako paušál na pojištění atd. 4100 Kč a zdaňuje zbývající částku podle stupnice v §u 18. Tento zaměstnanec musí však jen na nemocenské a pensijní pojištění platiti asi 1000 Kč. Má-li pojistku na život na 20.000 Kč, stojí to ročně 1000 Kč. Jen tyto položky dosahují již poloviny přiznaného paušálu. Přejeme si i v tomto směru nápravy stanoviska ministerstva financí. Požadujeme, aby i nadále zůstala možnost odpočtu oněch částek, ať jsou to daně nebo pojišťovací příspěvky, jež podnikatel nese za své zaměstnance, pro daně z příjmu a výdělku, neboť jinak dlužno se obávati poškození zaměstnance. Protestujeme také proti ustanovením §u 19, podle nichž se zavádějí pro t. zv. méně zatížené domácnosti přirážky. Hospodářské poměry nehodí se k tomu, aby rodina, jež má na př. jen jedno dítko, byla označována jako méně zatížená. Srážky stanovené v §u 20 pro rodiny s četnými dětmi mají počíti již při prvním dítěti nebo při prvém příslušníku rodiny mimo manžela. (Souhlas na levici.) Konečně požadujeme změnu §u 33, který stanoví, že tenkráte, jestliže pravidelné srážky nebyly vůbec nebo řádně provedeny, berní úřad může dodatečně předepsati zaplacení jich přímo zaměstnanci. Má-li zaměstnavatel povinnost, aby pravidelně srážel na daně, má také této povinnosti vyhověti. Neučinil-li to, není za to odpovědným zaměstnanec a nesmí býti také trestán tím, že se mu daň dodatečně předepíše k zaplacení. Žádáme, aby zde bylo zavedeno stejné ustanovení jako v §u 36 zákona o pensijním pojištění, s tou odchylkou, že může býti sražena nejvýše měsíční splátka, kdežto ostatní má nésti podnikatel. I při této příležitosti žádáme znovu, aby konečně odstraněno bylo dvojí zdanění zaměstnanců, jež nyní trvá ve formě poplatku ze smlouvy služební. (Posl. Patzel [německy]: Ano, to je to staré, ohromně bezpráví, toto dodatečné zdanění musí přestati!) Snad mohu poukázati, že jsme v tom směru se vynasnažili a že právě kol. Patzel podal návrh směřující k nápravě dnešního stavu poplatků ze služební smlouvy. Bylo by již třeba, a snad bylo by to také ku cti dnešní vládní většiny, alespoň jisté části této, kdyby se trochu blíže zabývala tímto námi podaným návrhem. Zaměstnanci musí zdaniti každý haléř svého příjmu a opravdu nemůžeme nahlédnouti, proč mají mimo to platiti ještě zvláštní poplatek ze služební smlouvy.

Tak jsme ve chvíli, kdy odmítáme předložené nám daňové zákony, je kritisujeme, přece povinni, abychom na prospěch hospodářských zájmů nám svěřených volali přece jen po daňové reformě, takové, která by přirozeně holdovala přece trochu jiným zásadám, než ta, jež nám byla předložena. Základna budoucí v našem smyslu přijatelné daňové reformy může býti vytvořena jedině a pouze tím, že stát při svém finančním vedení půjde do sebe, že v budoucnosti provede velké změny ohledně státního finančního vedení. Neboť jedině pak, sníží-li v budoucnosti stát svá vydání - a kdo by chtěl tvrditi, že by to nebylo možné - může toto snížení býti citelným, jedině tím je dána základna daňové reformy, jež by ve skutečnosti snad pak byla poplatníky pociťována jako úleva proti dnešnímu stavu. Proto, stojíme-li na konci své kritiky proti finančním zákonům, je naším základním požadavkem pro budoucnost, jakožto dobu vytvoření lepších poměrů, požadavek šetrnosti ve vedení státu. Pak může býti na tomto předpokladu, který nutno nejprve vytvořiti, vybudováno to, co skutečně tisíce a tisíce hospodářů očekávají. Pak vyplyne také z hospodářství samého, jež za takových poměrů ozdraví, to na příjmech pro stát, čeho ku svému vedení potřebuje. Při tom všem nesmí se hospodářskému momentu věnovati menší pozornost. Právě v povznesení hospodářství a v každém pokusu v tomto směru je předpoklad pro vytvoření snesitelných poměrů v budoucnosti. V tomto směru pokládali jsme za nutné, abychom k přítomné daňové předloze zaujali stanovisko, jmenovitě ke zvláštní části, jež upravuje důchodovou daň pro malé a nejmenší příjemce; přednesli jsme svá přání a činíme souhlas k takovému zákonu závislým jedině a pouze na splnění těchto přání. Okolnost, že tato přání nedošla v předloze uspokojení, nedovoluje nám, abychom tomuto zákonu dali souhlas. (Potlesk něm. nár. socialistických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Jabloniczky. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Jabloniczky (německy): Vážení přítomní! Každému z nás jsou z vlastní trpké zkušenosti známy ony chaotické poměry, které v Československé republice jsou mezi jiným již dávno také v oboru daňovém.

Reforma tohoto stavu stala se již dávno nezbytnou nutností, neboť jinak by hospodářství jak jednotlivcovo, tak státní docela zhynulo.

Jaká má býti moderní berní reforma?

Stanovisko křešťansko-sociální krajinské strany na Slovensku, jejímž jménem o berní reformě mluvím, jest v souhlase s vědeckými požadavky, tvrdím-li, že jen tehdy lze berní soustavu označiti jako dobrou, pohybuje-li se uvnitř rozumných hranic, tedy má-li dalekosáhlý ohled na poplatnost obyvatelstva, jestliže nebrzdí tvoření kapitálu, na druhé straně jestliže jest při vybírání a v exekutivě jednoduchá, průhledná, každému poplatníku snadno srozumitelná. (Souhlas.)

K tomu náleží také organisace úřednictva, které sestává z dobře vzdělaných, rozumných, šovinismu prostých, spravedlivě smýšlejících úředníků, kteří musí chápati, že jsou zde nejen pro stát, nýbrž také pro obyvatelstvo a že mají vyrovnávati obojí zájmy.

Berní reforma, kterou projednáváme, pozorujeme-li ji s tohoto hlediska, ukazuje pokrok jenom v tom, že jest způsobilá zavésti určitý formální pořádek v bernictví.

Reforma odstraňuje různost berních zákonů, jaká byla v jednotlivých právních územích, z nichž se republika skládala.

Jest jistě výhodou míti v celé zemi jednotné předpisy; tato jednotnost jest zejména v zájmu obyvatelstva na Slovensku, neboť může působiti retardačně na stěhování tamějšího průmyslu do jiných danově příjemnějších oblastí, jak tomu dosud bylo.

Pokud se týče všech ostatních požadavků moderní berní reformy, neznamená návrh zákona žádný zvláštní vývoj kupředu a co musí býti zejména zdůrazněno, žádné úlevy, které by stály za řeč, pokud se týče výše daní, takže nesplňuje úkol povzbuzovati hospodářský rozvoj obyvatelstva. A pokud se týče method v předpisování daní, v exekutivě a v soudnictví, stran berních přestupků zavádí zařízení, která nejen se stanoviska demokratického ducha, který bývá tak rád citován, vzbuzují obavy, nýbrž zavádějí policejní všemohoucnost státních orgánů zesílenou organisovaným systémem špiclovským a útrpným, který proti dnešnímu stavu znamená zhoršení, krok zpět.

K modernímu bernímu systému náleží především, aby zdanění dálo se za vydatné spolupráce poplatníků samotných, tedy jaksi autonomně.

Obyvatelstvo hlavně ve městech je inteligentní, ukázněné a dbalé zákonů; v minulosti v berních komisích prokázalo státu nezištně z pouhé zásady plnění povinností, dobré služby (Souhlas.), tudíž požadavek, aby laický živel obdržel v rozvrhování daní vedoucí úlohu, jest plně oprávněný.

To by bylo také pravým zájmem státu, neboť jenom intaktní, nezávislé osoby, které znají poměry a jejich důsledky v hospodářském životě, mohou vyhověti oněm požadavkům, které jsou spojeny se spravedlivostí v předpisování daní.

Příslušná ustanovení návrhu zákona, podle něhož předsednictví v berních komisích jest svěřeno státnímu úředníku, musí býti se stanoviska nestrannosti rozhodně zamítnuta. Úředník není nikdy nezávislý, jestliže jeho nezávislost není chráněna zvláštními zákony, a tomu tak in concreto není. Jediný poukaz na možnost přeložení úředníka na trestné místo, jakmile se jeho činnost dočasným držitelům moci znelíbí, měla by postačiti, aby toto ustanovení bylo vypuštěno.

Zejména musíme se my menšiny vysloviti proti převaze státního úřednictva, neboť mentalita velké části fiskálních úředníků směřuje proti menšinám, úřednictvo mimo to také nezná poměrů a podle toho z těchto dvou důvodů rádo bývá přístupno našeptávání špiclů a nekontrolovaně a neodpovědně stává se zdrojem neospravedlněného zatěžování, které bude lze jen stěží a s velkými obětmi napraviti, jestliže vůbec nějaká korektura bude ještě možná. (Souhlas.)

Návrh zákona trpí tím, že jest příliš obsáhlý a pro svou komplikovanou strukturu znamená pro inteligenci většiny poplatníků téměř nepřeklenutelnou obtíž.

Reforma se svými 404 paragrafy, z nichž mnohé jsou značně rozsáhlé, zůstane pro velkou část poplatníků knihou se 7 pečetěmi. Většina z nich i při nejlepší vůli nebude se moci zákonu naučiti.

Zákon bude museti zůstati předmětem specielního studia, vzniknou daňoví specialisté. Tato okolnost bude poplatníkům kategorickým imperativem, aby se v berních otázkách obraceli na tyto specialisty, což bude míti za následek, že z toho vzniknou velké útraty, a to periodicky každého roku, a případná úspora na daňovém klíči bude zase zmařena útratami obranných kroků.

Křesťansko-sociální strana zemědělská považuje za svoji povinnost, aby upozornila na veliké nebezpečí, vyplývající z této okolnosti právě pro malé existence.

Poněvadž se malé existence v tomto pro ně neproniknutelném labyrintu paragrafů berní reformy nevyznají, na druhé straně však budou si museti odepříti, aby se pro vysoké náklady s tím spojené obrátily o pomoc k specialistům, budou právě tyto malé existence vydány úplné zvůli státních finančních orgánů.

Z toho vyplývá logický závěr, že nebude-li nejpozději ještě v prováděcím nařízení učiněno opatření na ochranu zájmů malých existencí, tato novela zákona stane se v praxi naprosto nedemokratickou a protisociální.

Ostré jenom z jednostranných fiskálních hledisek vyplývající ustanovení návrhu jest, že odvolání podané proti daňovému předpisu nemá odkládací moci. Běží-li o daňový předpis, který také druhá stolice potvrdila, žádný rozumný člověk by proti tomu ničeho nenamítal, aby další odvolání nemělo již odkládací moci.

Vzhledem k tomu, že - jak dlouholetá zkušenost učí - nemají-li odvolání odkládací moci, státním orgánům nezáleží na vyřízení odvolání, budou třebas i odůvodněná odvolání také v budoucnosti liknavě a jistě tak pozdě vyřizována, že existence postižené nespravedlivým předpisem první stolice zahynou. Toto ustanovení jest jedním z nejbezohlednějších. Snadno by bylo možno provésti opravu, kdyby příslušné ustanovení bylo změněno v tom směru, že odvolání nemá odkladného účinku jen tehdy, jestliže předpis se pohybuje v rámci dřívějšího již pravoplatného předpisu. To by bylo demokratické!

Existenční minimum považujeme za příliš nízké. Curyšský kurs čsl. koruny není skutečným výrazem její kupní síly. Kdežto valutová hodnota ke švýcarskému zlatému franku jest v poměru asi 15·36, to jest asi něco více než jedna šestina švýcarského zlatého franku, ve skutečnosti kupní síla jest jen jedna desítina staré zlaté koruny, tudíž jedna jedenáctina švýcarského zlatého franku.

Počítáme-li nyní průměrně 300 pracovních dnů v roce, jest to asi 22 Kč denního výdělku, které připadají na existenční minimum, to znamená, že bude sotva nějaký výdělečně činný člověk v zemi, který bude moci použíti výhody existenčního minima.

V zájmu nejmenších existencí vyžadovalo by tolik vychvalované sociální cítění držitelů moci, aby existenční minimum bylo stanoveno na 12.000 Kč. Jinak máme podezření, že ministr financí chce úbytek, který vzniká ve státní pokladně skromným snížením berního klíče, nahraditi přesunutím na nejdrobnější existence tou oklikou, že bude podrženo nízké existenční minimum.

Avšak nejostřejší kritice musí býti podrobena trestní ustanovení návrhů a z nich zejména ona ustanovení, podle kterých v soudnictví nad finančními přečiny převahu mají míti státní finanční úředníci. Jest to staletá zkušenost, že vysoké tresty samy o sobě nikdy nebyly s to, aby zabránily zločinům nebo přečinům.

Před světovou válkou byla zločinnost ve všech územích mnohem menší než nyní. Po válce nebyly tresty sníženy, naopak, jak jest na první pohled ilustrováno zákonem na ochranu republiky, nejen nová jednání byla prohlášena za trestná, nýbrž byly stanoveny neslýchané tresty a přes to zločinnost vzrůstala.

Jest to tedy falešné stanovisko, chce-li kdo odstrašovati lidi před berními delikty vysokými tresty; správné by bylo zlepšiti hospodářské poměry, aby lidé mohli de facto spoléhati na občanský zisk a při tom, kdyby úroveň daňová byla udržována na takové výši, aby poplatníku zbylo ještě tolik, aby kromě možnosti úspor měl zajištěnu ještě přiměřenou životní úroveň.

To by byla správná výchova k berní morálce, nikoli však nezměrné tresty. Jestliže někdo dospěje k vnitřnímu přesvědčení, že se nevyplácí dopouštěti se daňových defraudací, poněvadž může také slušným způsobem vydělávati, a stát od něho žádá dávku, pohybující se v rozumných mezích, pak se dostaví berní morálka sama sebou a stát nemusí tak přísně tuto morálku kontrolovati.

Co však nastane, až návrh se stane zákonem?

Malí daňoví podvodníci uváznou, velcí dovedou se dostati za přispění obratných, vlivných specialistů z kličky tvrdých trestů, zejména jestliže budou náležeti k státotvorným živlům a nikoli k menšinám.