Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Je tu ešte jeden krikľavý paragraf, a to § 199, ktorý jedná o porušení úradného tajomstva. Trestá vysvetlenie, dané o majetkových pomeroch poplatníkových, a to vysvetlenie také, ktoré podľa vlastného priznania poplatníkovho treba pokladať za verejnú listinu. Zákon tu uvádza: "Úředníci, jiní zaměstnanci, členové komisí, svědci, přezvědné osoby, znalci, zástupci stran," ktorí pri vyrubovaní dane spolupôsobia, a tu ukladá ten najprísnejší trest až do 10.000 Kč a väzenie do troch mesiacov tým, ktorí prezradia to, čo shľadali. Ale je tu jeden ešte roztodivnejší trest. Je to peňažná pokuta až do 15.000 Kč a zavretie až do 6 mesiacov, jestliže niekto tieto dáta uverejní, vo schôdzi, v shromaždení prednesie ústne alebo písomne. Čo to znamená? To znamená špatné svedomie. Tam v tých úradoch stávajú sa s rôznymi spisy rôzne veci, avšak neslobodno prezradiť, čo sa deje. Kapitalisti dovolávajú sa toho, že je toho treba pre úverové pomery. Je obchodným tajomstvom každého, koľko má alebo koľko nemá. Veď kapitalisti veľmi krásne to vedia odôvodniť a hovoria, že obchodnému úveru škodí, jestliže dáta tie vyjdú na javo, jednak však za žiadnych okolností nesmú kapitalisti určité majetkové a zárobkové zdroje vyniesť na verejnosť.

Skutočnosť je tá, že paragraf tento priamo pomáha veľkému kapitálu zatajovať dane. Takéto zákazy a takéto zatajovanie majetkových pomerov dokazujú špatné svedomie, lebo ak hovoríme verejne na schôdzi vo všeobecnosti o majetkoch, o majetkových predmetoch, predsa to tak nebolí, než keď vezmeme do ruky nejaký akt a povieme, že bankár X. má v nábytku, v záhrade, v domoch toľko a toľko majetku, avšak toto neslobodno prezradiť, ba ešte ani my, poslanci, nesmieme o tom hovoriť, lebo je to činom trestným a po tejto stránke nebude nás kryť ani imunita, lebo nadovšetko svätým je záujem kapitálu, aby dobre boly zakryté tieto chúlostivé a nepríjemné otázky.

Napokon poukázať musím na jedno veľmi zaujímavé ustanovenie §u 200, ktoré trestá zabraňovanie miestnej prehliadky, ba trestá i toho, kto sa pokúsi zabraňovať miestnej prehliadke. A to trestá ho väzením a samozrejme i trestom peňažným, ak stane sa to proti bernému vykonávateľovi a ak dôjde k hádke, ba čo viac, k prípadnému skutkovému ublíženiu z rozčúlenia, a v tomto prípade je smerodajný už trestný zákon a vtedy má už ten úbohý človek na dlhé mesiace alebo roky zaistený bezplatný byt a zaopatrenie. Čo znamená tento paragraf? Tento paragraf priamo počíta na niečo, počíta s rozhorčením, počíta s popudzovaním utrápeného poplatníka, lebo len si pomyslime, že k nešťastnému poplatníkovi príde exekútor, ktorému je dovolená miestna prehliadka, čo znamená, že môže rozhádzať postele, sýpky, môže hľadať medzi vajíčkami a na humne. Treba znať psyché ľudu: Čo k tomu povie ten malý gazda, ten zemedelec, tá malá existencia úradnícka, keď sa k nemu dostaví exekútor a krížom krážom prehľadá celý dom za prítomnosti rodiny. Docela iste príde k slovnej hádke, ku skútkovému ubližovaniu, ba čo viac, k ťažkému zraneniu i k smrti, lebo veď nedávno podal som interpeláciu vo veci exekúcie, ktorá končila smrťou. U nás v Podkarpatskej Ukrajine, k hanbe dnešnej humanistickej republiky, ženy sedia v žalároch, lebo chopily metly na exekútora. Ak pripojím k tomu ešte § 350 zákona, ktorý dovoľuje exekútorovi otvoriť "dlžníkovi schránky a, treba-li toho, i odev", nuž tedy bude z toho potyčka, bitka atď. a stane sa docela jasným, že čo znamená a aké následky môže mať táto metoda exekúcie.

Ak kombinujem to ešte s § 351 daňového zákona, podľa ktorého exekúcia môže byť konaná v nedeľu, vo sviatok, ba i v noci so svolením finančného úradu, vtedy musíme priamo povedať, že nám tieto paragrafy veľmi dobre poslúžia a v exekútoroch získame veľmi vítaný agitačný predvoj. Len nech idú exekútori do dedín, len nech sužujú u nás našich Ukrajincov a našich Maďarov poplatníkov, len nech si prajú: "Čujte, ukážte, čo máte vo veste!" A ak príde tam po prípade nejaký mladší exekútor, ktorému sa zaľúbi tiež žena, len nech sa začne kamarátiť a len nech pokračuje vo svojich ľúbosťkach pri prehliadke osobnej - je docela isté, že mnohí z nich nechajú tam svoje zuby pri exekúcii, avšak ešte istejšie je, že verejná mienka vzbúri sa proti dnešnej vládnej koalícii, a vaše vlastné vojsko, ktoré na vás hlasovalo, vyženie vás metlou z tohoto parlamentu a nebude za to nikto trestaný.

Trestné pokračovanie môže byť zrušené smrťou alebo mimoriadnym anihilovaním sporu, čo môže nariadiť minister. "Ministr financí může naříditi", aby trestné pokračovanie nebolo zavedené, alebo aby zavedenie už trestné pokračovanie bolo zastavené, aby uložený trest, trest peňažný, trest väzením bol cele alebo z časti preminutý, ba i k tomu má minister právo, aby prípadný trest väzenia premenil v trest peňažný. Nuž a to čo znamená? Znamená to jasne tendenciu, že musí byť sotreté i to zovnajšie zdanie, že by veľkostatkár mohol byť trestaný, proti tomu zjavným treba učiniť to, že aby akosi ani zákonodarca nepripustil, že by mohol byť buržoa odsúdený a dokázal mu, že je tu väčší dym než oheň, nebuď hlúpy, nestrachuj sa, neskáč, lebo v najhoršom prípade som tu ja, tvoj minister, nech sa stane čo chce; len jedno dobré slovo, je tu § 290, obráť sa na nás s dôverou a všetko bude v poriadku.

Konečne § 211 nastoľuje nový systém tiež v obore sudcovskej pôsobnosti. Tu obor pôsobnosti sedrie na Slovensku a v Podkarpatskej Ukrajine naprosto súžuje a sriaďuje novú sedriu, sedriu veľmi zvláštnu, u ktorej pôsobí súdny senát, ktorého predsedom je sudca, menovaný ministrom spravedlnosti, pri ňom jeden finančný úradník a jeden laik, ktorého menuje finančná správa. Tento laik bude volený zo spoločnosti buržoáznej, ktorý bude v oči veľkému daňovému podvodníkovi blahovoľný a proti malému poplatníkovi bezohľadný. Teraz si predstavme takýto senát, 3alebo 5členný, v ktorom sú mimo odborného sudcu jeden alebo dva finanční úradníci, ktorých úradný postup závisí od toho, ako sú bezohľadní proti poplatníkovi alebo ako nadržujú veľkému daňovému podvodníkovi, a pri nich dvaja laici tiež z radu buržoázneho, a vtedy jasne vidíme, že je tu súdnictvo vyňaté z rúk riadneho súdu a odovzdané do rúk zvláštneho súdu, ktorý ab ovo bude rozhodovať v prospech záujmu kapitalistického, všeobecného záujmu kapitalistického, v neprospech malého a v prospech veľkého poplatníka.

Ak pridám ešte k tomu, že spory sa ľahko obnovujú, jestli pridám k tomu, že možno sa odvolať k správnemu súdu a že odvolanie má odkladný účinok, nie tak, ako u nás u komunistov, emigrantov, bežencov, ktorých policajné riaditeľstvo vyhostí a napriek odvolaniu hneď dostane sa dotyčný na hranice, musí krajinu opustiť, keď ale odvolá sa veľký daňový podvodník k správnemu súdu, má to odkladný účinok, čo znamená, že dotiaľ sa mu nestane nič.

Na čo ukazuje tedy toto trestné ustanovenie? Na to, že buržoázia dovedie si zaistiť beztrestnosť. Dáva plnú moc ministrovi, zavádza zákaz kritiky, odbúra súdny systém, zborí systém trestných zákonov, upravuje zákonitú a voľnú cestu pre protekciu a štve k určitým trestným činom pri exekúcii. Následkom nového zákona bude zatajenie daní ešte väčšie, ešte väčší bude systém špiclovský, ešte väčší bude byrokratický aparát s jednou zmenou, že teraz podarilo sa zachytiť zárobky osôb zápasiacich v krvavom pote, čo sa dosiaľ zachytiť nezdarilo.

Veríme, že každý hriech dôjde svojho trestu. Stabilizácia dnešného kapitalistického systému vyžaduje si umelých prostriedkov, povalenie starého právneho systému a zbudovanie istých bášt. To dospieva prirodzene až k fašizmu. Avšak i to je cele isté, že tieto metody vyvolajú v massách tak nesympatickú ozvenu, ktorá musí s povrchu zeme definitívne smiesť nielen túto moc, ale i hlavnú príčinu, kapitalizmus. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Simm. Dávám mu slovo.

Posl. Simm (německy): Slavná sněmovno! Ani my nemůžeme nechati rozpravu o daňové předloze, která se zde ve sněmovně koná, přejíti, aniž bychom opakovali všechna ta stanoviska k jednotlivým kapitolám, která jsme zastávali již ve výboru. Je možno, že se to při povaze nynější rozpravy nepokládá za příliš účelné, my však znovu vymezujeme své stanovisko, abychom pro budoucnost se považovali za oprávněné zástupce zájmů nám svěřených vrstev obyvatelstva, kteří vyčerpají poslední možnost takového zastupování zájmů.

Používám podrobné rozpravy především k tomu, abych šíře prozkoumal kapitolu daní zaměstnanců a abych podrobil nutné kritice úpravu této otázky, jak je provedena předloženou daňovou reformou. Při tom zdůrazňuji, že v celém souboru otázek, o nichž je řeč, snad žádná jednotlivost neznamená takovou nepřístojnost, jako je tomu u daní zaměstnanců. Od počátku zavedení oné methody, aby i oni těžce pracující lidé, kteří svou prací nedosahovali existenčního minima, a sice z jakési zásadovosti, byli přidrženi k placení daní, bojovali jsme proti této methodě. Chci hned vsunouti, že přes tento názor považujeme ovšem za nezbytné, aby byla vytvořena hranice příjmu, od které počíná daňová povinnost, že však tato hranice nesmí býti dána průměrem možného výdělku našich dělníků a zaměstnanců. Jako mnoho jiného, zůstalo i to době poválečné, aby počalo se s nehoráznými praktikami, které, kdyby v době předválečné jen byly bývaly naznačeny, byly by se setkaly s nepřekonatelným odporem všech lidí, majících ohled. Zůstalo vyhraženo době poválečné, jež zahájena byla apotheosou sociální ethiky, aby dělníka více a více, i daňovou povinností utiskovala, jak vůbec se nikdy více nedělo v odporu mezi ujišťováním o zřeteli na osoby zřetele hodné a mezi popíráním této zásady ve skutečnosti. Jestliže tato skutečnost je dokazována celou zvláštností daňové reformy, mohu říci, ve všech jejích dílech, pak je úprava daní malých a nejmenších příjemců přece jejím nejtvrdším ustanovením. Jak mnoho tisícerých nadějí bylo zničeno úpravou těchto mnou nadhozených otázek, nadějí, jež si dělali nejmenší a drobní důchodci, když slyšeli, že má býti zdanění v tomto státě postaveno na novou základnu!

Nepřiznáváme se ke stanovisku ochrany osob sociálně slabých teprve dnes ani teprve v posledních týdnech, kdy rozpočtový výbor konal porady o daňové technice. Naopak, my jsme po celou dobu, po kterou finanční správa pracovala na plánech daňové reformy, tedy včas ohražovali se proti vložení těchto ustanovení o daních zaměstnanců. Poukazuji v tomto směru skromně na své projevy k tomuto předmětu při jednání o zákoně o přirážkách k přímým daním, o kterém jsme rozhodovali v minulém roce. Tenkráte jsem osvětlil dějinný vznik této daně. Povstala, jak známo, s čistě číselným zvýšením platů a mezd, jež vyvolala pokračující drahota doby válečné a poválečné, ještě více však inflace. Bylo to ovšem jen čistě číselné zvýšení platů dělnických, jež však žádnému z dělníků a zaměstnanců, kterým se ho dostalo, neposkytlo možnosti, aby s ním mohl si něco více k vlastnímu prospěchu počíti, než dosud. Bylo to spíše docela jinak. Přes zvýšenou číslici příjmu nebo platu dělníkova nebo zaměstnancova nepostačil tento příjem dělníkův nebo zaměstnancův, aby ukojil existenční potřeby v míře předválečné. V takové úpravě platové, jež byla vyvolána různými poměry doby válečné a poválečné, jak jsem to naznačil, netkvěla nikdy skutečná, opravdová výhoda. Poněvadž však ustanovení o daněprostém existenčním minimu v tomto vývojovém období nedošly nápravy ani ve výměře, jak z tohoto vývoje mzdy a platy nutně byly číselně zvýšeny, nastala nyní daňová povinnost dělníků a zaměstnanců. Povstala teprve tenkráte. Nemůže býti tvrzeno, že jsme v době předválečné znali tak všeobecnou dalekosáhlou daňovou povinnost dělníkovu, jaká se snad z poměrů, které jsem líčil, vyvinula. Daněprosté existenční minimum stouplo od doby předválečné z 1200 ovšem na 1600, později na 4800 a 6000 korun. Bylo tedy stanoveno pětkráte tak vysoko jako mírová sazba, to však byl poměr nijak neuspokojující. Mělo-li se v roce 1914 za to, že dělníci, příjemci platů, pracovníci, prostě pracující lidé s měsíční mzdou 100 korun musí býti chráněni, to je mzda, která podle tehdejšího názoru právě ještě stačila, aby ukojila nutné životní potřeby, pak nesmí se nyní po průměrně desateronásobném zvýšení cen za životní potřeby, se kterým nešlo souběžně desateronásobné zvýšení skutečného příjmu - a o to právě jde - 6000 korun, tedy měsíční výdělek 500 K, považovati již za způsobilý k zdanění.

To bylo, jak řečeno, naše loňské stanovisko, které jsme finanční správě při jednání a při rozhodování o zákonu o přirážkách k přímým daním, o tak zvaných válečných přirážkách, včas ohlásili. Tenkráte jsme žádali, aby na toto stanovisko byl při plánech na zavedení daně dělnické jako trvalého zařízení - a to bylo vlastně daňovým vývojem uskutečněno - brán zřetel. Tehdejší náš požadavek, který, jak jsem řekl, byl podán před rokem, byl tak odůvodněn ochranou nízkých příjmů, že jsme snad směli doufati, že tento požadavek nebude bezohledně odstrčen stranou, že jsme mohli doufati, že se setká s poněkud větší pozorností u finanční správy, než snad v rozsahu úpravy této otázky v předloze, jež v této chvíli se projednává v rozpravě. Pro opravdového sociálního politika není opravdu podle průběhu jednání o budoucím daňovém zákonodárství ani toto nic jiného než jediné veliké zklamání. Je to, jakoby se daňovou reformou mělo přímo úmyslně jednati proti našemu lepšímu vědomí a sociálním úvahám. To nás pak musí utvrzovati v mínění, že toto zákonodárství ve své podstatě je jen oddílem v systému zpátečnického směru v sociální politice. Ovšem, připojujeme k tomu, bohužel, zvláště dalekosáhlý oddíl.

Chceme nepokrytě prohlásiti, že ustanovení o dani příjmové ve vládní předloze obsahují nepochybně částečné zmírnění nynějšího zdanění, zvláště zaměstnanců. Sazby daňové se zásadně snižují, budou as o 40% nižší než dosud. To však znamená právě jen snížení nynějších dávek, zlepšení dnešního nesnesitelného stavu, daleko však ne ani obnovení mírového poměru, o němž nikterak nemůžeme tvrditi, že byl ideálním. Uvedu pro to ještě čísla.

Jednu ze změn obsahuje zákon o dani z příjmu v ustanovení, že tato daň u lidí námezdních nebude již, jako dosud, daní předpisovanou, nýbrž od nynějška daní ze mzdy. Podle § 30 zákona daňového mají býti strhována 2% z hrubé mzdy nebo hrubého platu. Návrh zvyšuje daněprosté existenční minimum na 7000 korun, tato hranice se zvyšuje u poplatníků se 4, 5, 6 dětmi vedle manželky na 9.200, - 11.100, 13.000 korun. Tu nemůžeme opominouti znovu prohlásiti, že toto zlepšení není dostatečným, že netvoří ani relaci předválečnou. Je to sice zvýšení hranice daněprostého existenčního minima z 6000 na 7000 korun, avšak ostatní případy zvýšení daněprostého existenčního minima na 9200, 11.000 a 13.000 korun, jsou jen případy, jež za dnešních poměrů sociální bídy, v nichž rodina s 5 neb 6 dětmi již vůbec nemůže vzniknouti, nikdy nevstoupí v účinnost. Dnešní bytová nouze nedává přece již nikdy možnosti založiti rodinu s takovými vyhlídkami na čtyřneb pětičlennou rodinu. Je naprosto vyloučeno za dnešních bídných bytových poměrů, aby se takové případy mohly vyvinouti; následkem toho je v budoucnosti rodina nemožná v tomto rozsahu, jenž by mohl býti brán za podklad poněkud podstatného zvýšení existenčního minima, jak si to představuje vládní předloha. Musíme tedy tato zákonem stanovená podstatná zvýšení daněprostého existenčního minima na 9200, 11.000 a 13.000 korun nazvati - mohu-li tak říci, abych se pokusil mírně se vyjádřiti - klamáním veřejnosti.

Částka daněprostého existenčního minima doby předválečné musela by, aby se poněkud vyrovnala skutečnému znehodnocení číselného příjmu nynějšího, býti zvýšena alespoň na 16.000 korun. Takové úpravě sloužila by za podklad číslice desateronásobného znehodnocení. Kdyby se to stalo, bylo by to teprve obrazem mírového poměru. Podle šetření samého státního úřadu statistického činí drahotní index průměrně 1100. Tak na př. i tajemník Zeman ze svazu cukrovarníků vypočítal, že stoupnutí cenové činí u potravin 1098% a při jiných potřebách 1136%. Tato skutečnost je podkladem našeho požadavku o podstatné zvýšení existenčního minima, je skutečným, žádnou demagogií nezkaleným podkladem našich návrhů a byla již věcným podkladem i našich loňských návrhů na přiměřené zvýšení daněprostého existenčního minima. Já osobně jsem navrhoval již v roce 1926 při uvedeném projednávání zákona o přirážkách k přímým daním zvýšení daněprostého existenčního minima z 6000 na 12.000 korun u svobodného dělníka a na 18.000 korun u dělníka ženatého. A ponechal jsem tenkráte také skutečně přijatelnou možnost, aby nalezena byla nějaká střední hranice pro obě kategorie, kterou také můj kolega Krebs navrhoval v rozpočtovém výboru. Bohužel se nám nepodařilo dovésti tento požadavek jen přibližně k uskutečnění. Tak podle naznačeného stanoviska vlády dojde k tomu, že zaměstnanec, který s měsíčním platem 1000 Kč má nejen sebe sama - vystupuje přece jen konečně jako živitel rodiny až na posledním místě, chce-li býti člověkem morálním - který tedy s 1000 Kč měsíčně má živiti nejen sebe sama, nýbrž i ženu a 5 dětí, je přidržován k placení daní. To je strašná věc, která musí vzbuditi nesmírné rozhořčení. Představte si jen postavení zaměstnance, jenž má měsíční příjem pouhých 1000 Kč, který s tím má uživiti 6člennou rodinu, jestliže přes všechny obtíže, jež z toho povstávají, nad to ještě je přidržován k placení daní. Daňový fiskus jeví se vůči každé sociální úvaze hluchým, nedbá ani jemu uložených sociálních úkolů, nenechá ani lidi v bídě na pokoji, béře jim poslední možnost života. Těmito ustanoveními dociluje berní fiskus, že úlevy při dani příjmové pro zaměstnance se jen v nejřidších případech uplatní, že se jen v nejřidších případech mohou uplatniti; v 90% případů bude zaměstnanec právě musiti platiti svůj obol bez zvláštní úlevy a bez zvláštní výhody.

V minulém roce jsem zastával stanovisko, že by se tomu mohlo i v zájmu státní správy samé zabrániti. Co bylo důsledkem takové praxe? Utvoření nového číselně ohromného stavu poplatníků. Tisíce, desetitisíce a statisíce dělníků, kteří v době předválečné z pochopitelných důvodů v důsledku svých poměrů příjmových byli vyloučeni z placení daní, byli učiněni zde poplatníky - důsledek této praxe jsem ukázal ve své loňské řeči. Nedostatečným poměrem mezi příjmem a osvobozením daňovým dostali jsme nejméně 50%ní přírůstek poplatníků. Každý stal se povinným platiti daň z příjmu. A, pánové, co to znamená? Každý, také dělnický poplatník, musel a musí býti finanční správou projednán a ačkoliv úřední jednání o dělnických poplatnících není tak obsáhlým, jako snad u velkého poplatníka, ačkoliv dále nové zákony budují finanční správu ještě jednodušeji, když zaměstnavatelé jsou přibíráni ku pomoci, přece úřední jednání o nově vytvořeném stavu dělnických poplatníků zatěžovalo a zatěžuje dále správu. Myslím, že nemusím tyto číslice opravovati, myslím, že mohu počítati s přírůstkem 50% poplatníků. Není divu, jestliže i tím, jako pro mnoho jiného uváznou práce finanční správy. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

V posledních letech zůstalo se všeobecně s předpisy osobní daně příjmové pozadu, tedy také pro dělníka, který byl takto učiněn poplatníkem. Také dělníkům dostaly se teprve v letech 1924 a 1925 do rukou dodatečné předpisy za léta 1919 - 1923. Můžeme si vzpomenouti smutných důsledků této okolnosti. Nebylo-li jiným lidem možno, aby dodatečně za tak mnohá léta zaplatili najednou osobní daň z příjmu, pak dělníku to teprve nebylo možno; muselo se přistoupiti k daňovým úlevám pro zaměstnance, jež známe z provádění. Byla by to zajímavá vzpomínka, kterou bych zde mohl předvésti. Tak přišlo se v minulém roce k tomu, že se musel každý předpis opět přepočítati, že se musel přizpůsobiti tomu, aby byl povolen zdlouhavý proces splátek na daně. Administrativa vykonala ohromnou práci, jež, když se přepočetla v hodnoty, učinila docílený finanční výsledek daní zaměstnanců pro stát úplně ilusorním. Uvádím to k tomu účelu, abych přivedl k platnosti také státně hospodářský moment pro osvobození nejnižších příjmů zaměstnanců od veškerého placení daní. To platí také nadále. I v budoucnosti bude finanční výsledek, který státu plyne z daně dělnické, vyvážen náklady rozmnoženého úředního jednání o tak mnohých daňových případech administrativního projednání. To nemůže býti napraveno přibráním zaměstnavatele za vymahatele daní. Ta práce musí býti vykonána tak jako tak a znamená to ve všech případech zbytečný výdaj, jenž není provázen finančním výsledkem. Zjednodušení spočívá pouze v methodě procentního taxování mezd a platů pro účely placení daní. 2% ze mzdy. To je sazba, jež bez větších výpočtů se stanoví jako výše poplatné povinnosti. Posledním slovem označujeme, myslíme, že to můžeme tvrditi, nejlépe smysl tohoto postupu. Jde jen o zařízení dávkové povinnosti, které musí každý vyhověti, i v případě nedostatečného příjmu; každý má býti naučen pojmu finanční svrchovanosti státu. V tom směru jsou ustanovení nového návrhu o daňové reformě tak po čertech podobná jiným zákonům, jež se připravují. Jako snad návrh zákona o nové úpravě finanční správy, územních samosprávních svazků, jako reforma správy, zákony, jež všechny dohromady, jak se zdá, jsou dělány za tím účelem, aby státnímu občanu daly pocítiti státní svrchovanost, státní autoritu. To by nebylo se stanoviska státní správy nebo vedení státu snad ani tak neobratným, dokonce jestliže se toto cítění státu ve správě, v jeho vedení provádí v lepším smyslu než snad ve smyslu předložených zákonů; že však stát používá této methody, aby svým občanům zvláštním způsobem ukázal svoji svrchovanost v této formě použití, to může míti za praktický důsledek jen nově vzniklou tisícerou hořkost.

Ustanovení o tom, že každý dělník nebo zaměstnanec má právo vymaniti se ze všeobecného zdanění a žádati také individuelní zdanění, nemůže na dávkové povinnosti drobného a nejmenšího poplatníka příjmového, jež má býti zavedena, ničeho měniti. Ministerstvo financí zastává nově nezměnitelné stanovisko, že každý poplatník, tedy také dělník a zaměstnanec, má platiti daň z vlastních prostředků. Toto stanovisko ukazuje úmysl státu, aby dal pocítiti státní svrchovanost. Daň nesmí býti přesunuta, každý musí cítiti finanční výsost. Vládní předloha obsahuje řadu ustanovení, jež nutí podnikatele, aby zastavili dosavadní zařízení, že nesou daně a také ostatní sociální břemena. § 341 praví výslovně, že úmluvy, podle nichž podnikatel zcela nebo z části platí přímé daně na místo svých daní povinných dělníků a zaměstnanců, jsou právně neplatné. Jestliže nic nepotvrzuje náš právě vylíčený názor o účelu a smyslu zavedení daní zaměstnaneckých, pak je to obsah §u 341. V tomto paragrafu není obsaženo nic nového, než jakési schválné stanovisko finanční správy, jež musí býti provedeno beze všeho sociálního, avšak také praktického uvážení o snesitelném poměru státního občana ke státu a jeho správě, jenž má býti vytvořen.

Upozornili jsme dostatečně pana ministra financí na to, že právě jeho stanovisko ke kapitole daní dělnických je pro jeho odbor, stejně jako pro celý stát, bezcenným. Nemůžeme mluviti ani o zmírnění jeho kategorického příkazu, jestliže dodatečně, pohnut našimi důvody, konečně přislíbil úlevy ohledně možnosti, jež přece by měla býti vytvořena, aby zaměstnavatel mohl nésti daně zaměstnanců, když se v tom nemění, že na žádný způsob nepřipouští daně převzaté zaměstnavateli za srážkovou položku.