Posl. dr Meissner: Slavná sněmovno! Když
byla vládní předloha dána na veřejnost,
podrobili jsme ji kritice a výsledek našeho úsudku
této předlohy vyzněl v to, že předloha
je sociálně nespravedlivá a v mnohém
směru reakční. Tehdy byla prohlášena
tato výtka za neodůvodněnou, neobjektivní
a nespravedlivou a bylo jí vyčítáno,
že prýští toliko z motivů politických
z těch důvodů, že pochází
z řad oposice a že není opřena o důvody
věcné. Když však došlo k projednávání
předlohy, tu již pan ministr financí ve svém
prvém exposé, proneseném v rozpočtovém
výboru, musil přiznati oprávněnost
leckteré z pronesených výtek a slíbil
ve smyslu těchto výtek provésti některé
změny. Srovnáváme-li předlohu, jak
vyšla z porad rozpočtového výboru, s
původní předlohou vládní, shledáme,
že naše kritika nebyla tak bezvýznamnou, nebyla
nevěcnou, nebyla čistě politickou, nýbrž
že mnohé z výtek, které jsme proti předloze
měli, byly uznány za správné a bylo
jim vyhověno. Myslím, že postup, který
byl při projednávání daňové
reformy v rozpočtovém výboru, měl
by býti poučením pro náš parlamentární
život alespoň do jisté míry. Majorita
poznala, že ne všechno, co vychází z řad
oposičních, je stranické, že ne všechno,
co se řečníky oposičními uvádí,
možno považovati a priori za špatné a zavržitelné,
nýbrž že by mělo býti pravidlem
parlamentárním, že majorita má přikloniti
uši a pozorně poslouchati, co přednáší
oposice, neboť velmi mnoho z toho, co oposice přinese,
slouží potom k odstranění vad předlohy
chystané, slouží k zlepšení jejímu
a slouží potom k tomu, že se může
majorita pochlubiti prací lepší, než by
byla, kdyby nebylo bývalo kritiky a věcné
spolupráce oposice. Často oposice je majoritě
dodavatelkou peří, kterým se majorita pak
může chlubiti. (Výborně!)
Myslím, že ani já, ani strana, k níž
náležím, nebudeme viněni z neskromnosti,
když téměř po půlletní
práci zkonstatuji, že mnohé z výtek,
které byly obsaženy v našich článcích
a zejména v mé brožuře, nalezly porozumění
a že mnoho z toho, co tam bylo vytýkáno jako
vadné, bylo v předloze odstraněno. Tak na
př. při výpočtu příslušníků,
pro něž je přípustná srážka,
byla zařazena i manželka, okruh osob podle §u
20 byl na naše upozornění rozšířen,
u daně srážkové na naše upozornění,
že při daně prostém minimu při
větším počtu příslušníků
opomenul se přičísti 1000 K jako paušál
na všeobecné výdaje, byl tento omyl odstraněn
a tím daně prosté minimum zvýšeno
o 1000 K. U téže daně počet příslušníků
směrodatných pro stanovení daně prostého
minima byl jinak upraven a posléze daně prosté
minimum zvýšeno již při třech příslušnících.
Byla to naše kritika, která způsobila, že
v zákoně nebylo ponecháno ustanovení,
podle kterého dělník, požívající
nemocenské podpory nebo úrazového důchodu
nebo nějakého příspěvku ze
sociálních ústavů, byl by platil daň
vyšší, než kdyby bral za stejnou dobu plnou
mzdu. A konečně byl to náš podnět,
aby se přihlíželo při dani důchodové,
a tím i při dani srážkové, k
zvláštnímu postavení vdovců a
vdov a aby u nich počet příslušníků,
směrodatný pro srážku nebo pro daně
prosté minimum, byl zmenšen. U daně výdělkové
pak jistě naše kritika, v níž jsme ukázali,
že zejména v Praze a všude tam, kde samosprávné
přirážky jsou pod limitovanou výší
všech samosprávných přirážek,
u nejmenších poplatníků daň výdělková
bude 2- až 3násobná, způsobila, že
sazba této daně byla snížena z poloviny
na čtvrtinu, ba dokonce na jednu osminu.
To jest jenom část výtek, které jsme
proti daňové předloze přednesli, ale
velká část jich zůstala nepovšimnuta,
a mohu říci, že pokud nebyly naše výtky
vzaty v úvahu, musíme trvati na nepříznivé
kritice, kterou jsme zahrnuli původní předlohu,
a že náš názor na daňovou předlohu,
pokud k našim výtkám nebyl vzat zřetel,
trvá i pokud jde o předlohu, jak vyšla z porad
rozpočtového výboru.
Vytýkali jsme, a na této výtce setrváme,
že za neobyčejně škodlivou a sociálně
nespravedlivou považujeme celkovou tendenci této předlohy.
Vždyť tuto předlohu nemůžeme bráti
isolovaně, nýbrž jenom v souvislosti s řadou
zákonů a administrativních opatření,
která již byla provedena anebo uvedena v život
a která byla přípravou pro tuto předlohu,
jíž se upravují některé přímé
daně a u některých přímých
daní poskytují poplatníkům značné
slevy.
Bez zavedení cel, bez zvýšení daně
z cukru, bez zvýšení železničních
tarifů personálních pro III. třídu
za současného snížení tarifů
pro II. a I. třídu nebyla by tato předloha
bývala možná. Tato předloha značí
úlevu na přímých daních, a
to i vrstvám, které toho hospodářsky
nepotřebují, které by nynější
daňové zatížení přímé
snadno bez ohrožení své existence byly mohly
snésti. A to, co se na této straně uleví,
již předem převalilo se na vrstvy méně
zámožné, na vrstvy nejširší
ve formě nepřímých dávek, ve
formě cel, zvýšení daní nepřímých
v jinakých opatřeních, která znamenají
zdražení životních potřeb. Této
celkové tendence nejenom že předloha není
prosta, nýbrž ona pokračuje na cestě,
která byla zahájena loňského roku.
Vždyť my nejsme ještě u konce zavádění
a zvyšování nepřímých
dávek a poplatků, naopak, předloha o finančním
hospodaření samosprávných svazků
počítá, že to, co se sníží
na přímých daních ve formě
limitování přirážek, bude uhrazeno
v nových nepřímých dávkách
a poplatcích anebo ve zvýšení již
zavedených dávek samosprávných, které
přímo obecním zastupitelstvům budou
nadřízenými samosprávnými korporacemi
vnuceny. Ještě nejsme na konci onoho procesu, který
byl zahájen loňského roku. Chudé obyvatelstvo
musí počítati s tím, že nepřímé
dávky ještě vzrostou, a když ne státní,
tak alespoň samosprávné, a že ono to
bude, které zaplatí schodek, bude-li jaký,
jenž bude způsoben touto daňovou reformou.
Dále vytýkáme této předloze,
že nijakým způsobem nesplní slib, kterým
byla předloha doprovázena, totiž slib, že
ona má znamenati ulehčení našemu průmyslu,
zejména vývoznímu průmyslu, umožnění,
aby byl konkurenčně schopen, aby mohl vyvážeti,
že jej tím zbaví jedné části
břemen, a že tím nejen přímo
bude prospěchem pro průmysl, nýbrž i
nepřímo pro dělnictvo, zejména pro
dělnictvo nezaměstnané nebo částečně
zaměstnané tím, že se mu dostane práce
nebo celoroční práce.
Srovnáváme-li jednotlivé kategorie daní,
přicházíme k názoru, že nebude
to průmysl, který odnáší největší
prospěchy této daňové reformy, nýbrž
že to bude zemědělství, kterému
se pozemková daň, jak řečník
republikánské strany sám přiznal,
značně snižuje, kterému se ještě
nepoměrným způsobem sníží
přirážky k samosprávným účelům
tím, že jejich výše nebude směti
převyšovati výši samosprávných
přirážek vyměřených k
jiným daním, tedy zejména k daním
průmyslovým, jako je daň výdělková.
To bude znamenati ve svém celku tak neobyčejné
ulehčení zemědělství, že
by zemědělství mohlo vyvážeti,
že by pro ně snad mohly platiti důvody, které
byly uváděny pro tuto daňovou reformu, když
se mluvilo o tom, že se má pomoci průmyslu.
Není mým úkolem, abych tu hájil průmyslníky,
ale srovnávám-li na jedné straně úlevy
zemědělství a na druhé straně
úpravu výdělkové daně všeobecné,
zejména v oněch sazbách, které se
průmyslu týkají, mám své pochybnosti,
bude-li daňová reforma znamenati nějakou
úlevu průmyslu. Nezapomínejme tu ještě
na to, že to, co samosprávné sbory ztratí
tím, že určitá část přirážek
dává se do zvláštního fondu,
že některé státní podniky vyřazují
se ze zdaňování a tím z placení
přirážek samosprávních, tím,
že se base k některým přímým
daním snižuje a jinými opatřeními,
což může a musí vyvolati u samosprávných
sborů snahu, opatřiti si náhradu na jiném
poli, že totiž budou tyto nuceny zaváděti
nové dávky, poplatky a zvyšovati již zavedené,
a že snad budou nuceny zvyšovati ceny za elektrický
proud, za plyn a za jiné věci, zaváděti
dávku činžovní, která postihne
zejména malé živnostníky a obchodníky
snad tíživěji, než bude činiti
sleva na výdělkové dani i s limitováním
přirážek dohromady. A když nyní
si kreslím poněkud perspektivu toho, co v budoucnosti
v našem hospodářském životě
může se vytvářeti, pak vidím,
že ten ráj, jak tu byl kreslen, se nedostaví,
nýbrž naopak, že to, co na jedné straně
bude ušetřeno, na druhé straně zaplatí
zejména malý živnostník, ovšem
i dělník a úředník ve zvýšené
míře v dávkách a že tu jedině
triumfujícím bude ten, kdo má největší
moc v této majoritě. A kdybychom chtěli usuzovati,
jak která vrstva je v té majoritě silná,
pak stačí jen prolistovati tuto předlohu
a podívati se, jak je které vrstvě měřeno.
Nejlépe zemědělství. méně
dobře živnostníkům. Průmysl nechť
si hude písničku svou sám. Nejhůře
jsou na tom dělníci a malí úředníci.
Vytýkáme tudíž této předloze,
že nerovnost, která již byla za dřívějšího
zákonodárství, zejména mezi venkovem
na straně jedné a průmyslem a městským
obyvatelstvem na straně druhé a která vůbec
mezi jednotlivými výrobními vrstvami jest,
že tuto nerovnost, která byla ještě zvýšena
v předloze vládní, nejen neodstranila, nýbrž
ještě zvýšila, a jestli jsme vytýkali
původní daňové předloze, že
ona je nespravedlivá, s tohoto hlediska nespravedlivá,
že ona neměří stejně každé
výrobní vrstvě, nýbrž různým
způsobem jedné tíživě a druhé
netíživě, pak musím říci,
že z porad koaličních tato předloha
nevyšla zlepšena, nýbrž že je ztížena
touto vadou, kterou ji vytýkáme, měrou mnohonásobnou.
Další výtka, kterou máme proti této
předloze, je, že ani uvnitř jednotlivých
kategorií daňových nebylo, netvrdím,
že vůbec ne, ale dostatečnou a spravedlivou
měrou přihlíženo k hospodářské
nosnosti jednotlivce, že nebylo upraveno spravedlivým
způsobem daně prosté minimum, že nebylo
přihlíženo k početnějším
rodinám, a ačkoliv přiznávám,
že některé ostrosti, které jsme vytýkali
ve své kritice, zejména já ve své
brožuře, byly odstraněny, úprava ta
nestala se přece jen měrou dostatečnou a
úplně uspokojivou. Abych ukázal, jakým
způsobem měří se jednotlivým
vrstvám a uvnitř těchto vrstev jednotlivcům,
chci rozebrati některé kategorie daňové.
Nás v prvé řadě zajímá,
jakým způsobem vyšla daňová předloha
z porad rozpočtového výboru, pokud jde o
daň srážkovou. Tato daň, která
bude postihovati služební důchody až do
výše asi okrouhle 23.500 Kč, bude se týkati
- mohu snad říci bez přehánění
- téměř všech dělníků
a velikého počtu úředníků
státních, veřejných, soukromých,
podúředníků, snad největší
části jich. Je to tudíž daň,
která se dotkne největšího počtu
poplatníků, statisíců a jejich rodin.
Na této dani nejlépe můžeme měřiti
a usuzovati, jakým způsobem cení se v nynější
koalici zájem o potřeby dělníků
a malých úředníků. My jsme
pronesli kritiku původní daňové předlohy
v různých směrech. Týkala se pozemkové
daně i výdělkové daně i jiných
kategorií daňových, jako daně domovní
atd. - rozumí se, že i srážkové
- a tu neváhám otevřeně říci,
že pokud šlo o pozemkovou daň, byla to nejen
jedna strana v koalici, nýbrž více stran, které
považovaly za svůj téměř životní
úkol pečovati o úpravu této daně
tak, aby uspokojily vrstvy, které v těchto stranách
jsou zastoupeny. I práce těchto stran byly tak odborné,
tak důkladné, tak do podrobností jdoucí,
že jistě tato vrstva nemůže si stěžovati,
že by její zástupci nebyli pečovali
velmi svědomitě o její potřeby.
Chci to již s jistou poněkud reservou říci,
pokud šlo o výdělkovou daň u menších
kategorií - ačkoliv myslím, že ani tato
úprava ještě plně nevyhovuje a že
by výdělková daň měla zejména
u menších živnostníků - já
se o tom ještě zmíním - vypadati jinak.
Nechci popříti, že i tu byly strany, které
považovaly za svůj přední úkol
prosazovati potřeby živnostníků. Ale,
musím konstatovati, bohužel, že nebylo jediné
strany v koalici, která by byla považovala za stejný
úkol svůj stejně vážný
a stejně cenný, pečovati o potřeby
dělnictva, jako pečovaly některé strany
o zemědělské podnikatele a živnostníky.
(Slyšte!) Nebylo tam jediné strany, která
by byla považovala za svou povinnost podrobiti ustanovení
o srážkové dani nejen přečtení
a studiu, nýbrž matematickému rozboru. Nebylo
tam ani jediné strany, která by byla dostatečným
způsobem přihlédla k námitkám,
které jsme my vznesli proti návrhům, jež
nám byly známy, a jak nyní vidíme,
ani jediné strany, která by byla podrobila rozboru
ony návrhy ministerstva financí, které dodatečně,
aniž bychom byli předem bývali uvědoměni,
v poslední chvíli do této partie zákona
se dostaly. A to je důsledek, a tak se také vysvětluje,
proč daň srážková zůstává
Popelkou, kterou neosvobodí žádný princ,
nýbrž která opravdu je odsouzena k tomu, aby
dřela a snášela to nejtěžší,
zatím co její protěžované dvě
sestry mohou se vykázati opravdu krásnými
skvosty a šaty, které odnášejí
z této předlohy.
Principielně jsme se proti dani srážkové
nestavěli, naopak uznáváme, že princip
daně srážkové může býti
pro vrstvy, které jsou odkázány na služební
požitky, dokonce příznivější
i v ohledu materielním, i pokud jde o po vinnost činiti
přiznávku, obtěžování
poplatníka, i pokud jde o způsob vybírání,
nežli předpis podle všeobecných ustanovení.
A kdyby srážková daň byla takovým
způsobem upravena, že by i ustanovením o daně
prostém minimu, přihlížením k
počtu členů rodiny a jinakému zatížení,
výší sazby přihlížela ke
všem těmto potřebám, pak by daň
srážková mohla býti jistou výhodou,
ale tak, jak daň srážková byla upravena
předlohou a jak vyšla z porad rozpočtového
výboru, ji nemůžeme nazvati výhodou,
nýbrž naopak mám za to, že to je partie
z celé předlohy nejméně podařená.
Jestli už pan generální zpravodaj mluvil zde
o tom, že bude potřebí předlohu zase
novelisovati, nemůže býti sporu, že tu
bude odhlasován zákon, o němž zákonodárci
sami musejí vědět, že v praksi ukáže
se býti naprosto neudržitelným a že bude
musiti býti důkladným způsobem novelisován.
Je-li to pro naši zákonodárnou práci
nějakou zvláštní poklonou, o tom bych
si dovolil pochybovati.
My jsme se u daně srážkové domáhali
v prvé řadě toho, aby bylo zvýšeno
daně prosté minimum z 10.000 na obnos vyšší.
Není snad žádným tajemstvím,
že bylo mnoho snah, aby všeobecné daně
prosté minimum zvýšeno bylo ze 7000 na obnos
vyšší, a že jedině proto k tomu nedošlo,
poněvadž by to bylo musilo míti automaticky
za následek zvýšení daně prostého
minima u daně srážkové, a tomu se chtělo
zameziti za každou cenu.
Ve své brožuře na str. 11 zahájil jsem
kapitolu nazvanou "Protidělnická tendence předlohy"
těmito slovy: "Aby nám nemohlo býti
vytknuto, že ministerstvu financí podkládáme
nesprávné tendence, začínáme
tuto kapitolu dvěma výtažky z důvodové
zprávy daňové předlohy. Jeden výtažek
zní:
"Na požadavek dělnických kruhů,
aby daněprosté minimum bylo podstatně zvýšeno,
nemohla vláda přistoupiti proto, že při
klesající tendenci mezd (Slyšte!) byla
by většina dělnictva od daně osvobozena
a tím by státní finance vzaly citelnou újmu."
Proti této argumentaci jsme uvedli, že je to divná
logika. Stoupající tendence mezd mohla by snad býti
důvodem nebo záminkou zdaňování,
ale klesající tendence mezd, tedy konstatování,
že dělnické mzdy jsou menší, by
mělo býti spíše důvodem ulehčiti
dělnictvu. Domníval jsem se, že tento pasus
v důvodové zprávě je nějakým
lapsem, přehlédnutím, když p. ministr
financí na tuto kritiku dovozoval, že nějaká
protidělnická tendence jest ministerstvu financí
vzdálena.
Když však čtu v důvodové zprávě
na str. 400 totéž odůvodnění
a dokonce tento pasus do slova je opakován, vidím,
že jsem se v tendenci nemýlil. Na str. 400 se praví:
"Na požadavek, aby daněprosté minimum
bylo všeobecně podstatně zvýšeno,
nemohlo se přistoupiti, protože by byla při
klesající tendenci mezd většina dělnictva
od daně vůbec osvobozena (Slyšte! Slyšte!)
a tím by státní finance vzaly citelnou
újmu." Snad, kdyby výbor a ministerstvo financí
byly raději dbaly toho, aby se nebylo slevovalo vrstvám,
které to spíše snesou, u nichž není
klesající tendence, nýbrž stoupající,
nebyly by státní finance utrpěly citelnou
újmu. Nesvádějte to však na dělnictvo.
Když jsem tudíž ve své brožuře
vytkl protidělnickou tendenci, pak tato stať v důvodové
zprávě mne utvrzuje v tom, že výtka
obsažená v oné brožuře byla správná
a odůvodněná, a já toto své
tvrzení na jednotlivých ustanoveních srážkové
daně prokáži.
My jsme žádali, aby se, jako jest tomu v Německu,
při dani srážkové přihlíželo
k počtu příslušníků rodiny,
nikoliv - jak tomu bylo dříve - teprve od 4 příslušníků
a, jak je tomu nyní podle usnesení rozpočtového
výboru, od tří příslušníků,
nýbrž již od jednoho příslušníka,
a dále jsme žádali, aby daněprosté
minimum bylo progresivně při větším
počtu příslušníků zvyšováno
tak, aby nemohly nastati ony nesrovnalosti a nespravedlnosti,
které ve skutečnosti podle této předlohy
nastanou.
Dále vytýkáme - jak jsme to činili
již dříve - že tato daň vybírá
se nikoli podle příjmu celoročního,
nýbrž podle příjmu týdenního
nebo měsíčního, že tudíž
směrodatným je pro otázku, zdali se daň
vybírá čili nic, daněprosté
minimum týdenní a, jakmile daněprosté
minimum je dosaženo nebo převýšeno, vybírá
se daň i v tom případě, když
poplatník, tedy zaměstnanec, celoročně
nedosáhne daněprostého minima celoročního.
Ve výboru toto ustanovení bylo zhoršeno. Dříve
byl zaměstnanec aspoň chráněn ustanovením,
že mu má býti celý přeplatek
vrácen. Nyní však v poslední chvíli,
aniž bychom byli bývali předtím o tom
věděli, do předlohy bylo pojato ustanovení,
že se přeplatky pod 2 Kč dělníku
nevrátí. Kdyby opačně tomu odpovídalo
ustanovení, že od dělníka nebude se
vybírati daň, která celoročně
nečiní 2 Kč, pak by se mohlo aspoň
mluviti o jisté rovnosti. Ale od dělníka
bude vybírána daň bez ohledu, zdali celkově
činí 2 Kč čili více. Stát
pro ušetření manipulace od dělníka
dá si neoprávněně zaplatiti 2 Kč,
aniž by se uvážilo, že tyto dvě koruny
na př. mohou při 25 haléřové
týdenní dani representovati daň za plných
8 týdnů, ve kterých dělník
náhodou vydělal více, poněvadž
je zaměstnán v cukrovaru na kampani. Tedy dělník,
který je jinak zaměstnán, řekněme
v zemědělství, a to ještě dočasně,
a vydělá obyčejně málo, který
náhodou po 6 nebo 8 týdnů vydělal
tolik, že sráží se mu daň 25 hal.,
který celoročně třebas nevydělal
ani 3 nebo 4 tisíce korun, musí daň zaplatiti
a přeplatek se mu nevrátí, poněvadž
je nižší než 2 Kč.
Daň srážková působí však
zvláštním způsobem a budou z toho veliké
nepříjemnosti v praksi tím, že je progresivní.
Tato progrese není však stejného druhu jako
progrese daně důchodové. Progrese daně
důchodové nebo daně výdělkové
je měřena podle celoročního příjmu,
kdežto progrese u daně srážkové
je měřena podle týdenního, 14 denního
nebo měsíčního důchodu, a to
pak vede k takovým důsledkům, že ten,
kdo má příjem, který je každé
výplatní období stejný, bude platiti
při každém platebním období stejně
vysokou daň a ta potom násobena 52 týdny
nebo 12 měsíci nikdy nebude znamenati nějakou
progresi. Když však zaměstnanec bude míti
v určitém platebním období menší
příjem a v jiných platebních obdobích
vyšší příjem, pak bude v těch
platebních obdobích, kdy má menší
příjem, platiti daň nižší
a v platebních obdobích, kdy má vyšší
příjem, bude platiti daň progresivně
vyšší, s velikou progresí, takže
on, celkově počítajíc, za rok zaplatí
při stejném služebním důchodu
více na dani než ten druhý jeho kamarád.
Budiž mi dovoleno, abych to ukázal na několika
příkladech. Budou dva dělníci v téže
továrně. Oba vydělají ročně
stejný obnos, a to 11.000 Kč. První dělník
bude zaměstnán celý rok po 52 týdnů
a týdně bude bráti na mzdě po 211
Kč, a zaplatí na dani srážkové
39 Kč. Jeho kamarád za celý rok bude míti
příjem také 11.000 Kč, ale byl po
26 týdnů bez zaměstnání, za
32 týdnů bral po 344 Kč, tedy dohromady zase
11.000 Kč, ale zaplatí na dani srážkové
při stejném příjmu 112 Kč,
čili více než dvakráte tolik. (Slyšte!)
Jiný případ: Při příjmu
15.600 Kč, bude-li placen ve stejných obdobích,
zaplatí se na dani 75 Kč. Kdyby však někdo
po 26 týdnů bral týdně po 193 Kč
a dalších 26 týdnů po 407 Kč
- dohromady to dělá zase 15.600 Kč - zaplatí
na dani 162 Kč, t. j. více než dvakráte
tolik.
Teď příklad z úřednického
života. Když úředník vydělá
ročně 17.400 Kč, t. j. měsíčně
vždy stejně po 1.450 Kč, zaplatí na
dani 169 Kč. Kdyby však po 6 měsíců
bral v jednom zaměstnání po 1.000 Kč
a dalších 6 měsíců po 1.900 Kč,
zaplatí 279 Kč.
Teď teprve budeme moci posouditi, co znamená ustanovení
čl. VI uvozovacího zákona, podle kterého
v roce 1927 od 1. července má se vybírati
dvojnásobná daň srážková.
Vždyť my tu můžeme způsobiti, že
nespravedlnost, kterou jsem tu vyložil, může
býti zdvojnásobena. Vždyť můžeme
způsobiti, že úředník nebo dělník,
který právě ve druhém pololetí
r. 1927 přijde do vyšší stupnice, bude
platiti progresivně vyšší daň,
a poněvadž ji bude platiti ještě dvojnásob,
bude platiti progresi vlastně za dobu, kdy před
tím v předcházejících 6 měsících
třeba vůbec nic nevydělal nebo velmi málo.
Do předlohy byl ještě v poslední chvíli
bez jakékoliv debaty vsunut nový odst. 6 §u
30. To jest, že když klesne přechodně
služební požitek pod míru zákonnou,
má se přesto daň ještě srážeti,
když se dá počítati s pravděpodobností,
že celoroční příjem bude převyšovati
daněprosté minimum. My jsme neměli možnosti
ani toto ustanovení kritisovati, teprve teď se o něm
dovídáme, v noci bylo navrženo za nejvyšší
únavy, kdy nikdo ho nemohl posouditi. Prosím tak
vypadá právnická práce. Teď teprve
vidíme, co toto ustanovení znamená. Tak na
př. někdo bere po 26 týdnů po 300
Kč, vydělá tedy 7.800 Kč. Pak následkem
jen částečné zaměstnanosti
- poněvadž se bude pracovati jenom 2 dny v týdnu
- hospodářsky bude na tom zle, neboť bude bráti
po 26 týdnů toliko po 100 Kč, dohromady 2.600
Kč, a poněvadž celkový důchod
ročně bude činiti 10.400 Kč, bude
převyšovati daněprosté minimum, vztahuje
se na něj ustanovení §u 30, odst. 6.
Daň srážková při 10.400 Kč
by činila 26 Kč, tedy po zaplacení 26 Kč
byl by své povinnosti prost. On však podle oné
progrese, kterou jsem právě před tím
vysvětlil, zaplatil v prvých 26 týdnech na
daních již 65 korun, tedy by mu už finanční
správa mohla dáti pokoj. Nikoli, on ještě
po dalších 26 týdnů, kdy bude bráti
méně, než činí daněprosté
minimum, musí zaplatiti na daních 6·50 Kč,
dohromady 71 Kč, ačkoliv již dávno daň
přeplatil.
Tato daň - podotýkám - nebude mu vrácena,
vraceti se bude daň vypočtená podle celoročního
příjmu služebního jedině tehdá,
když jde o přechodné zvýšení
služebních požitků, nikoliv v jiných
případech. V jiných případech
zůstane toliko při vyměřování
podle platebních období: 1 týdne, 14 dnů
a 1 měsíce.
To jsou přece dosti časté případy
v životě dělnickém, ani snad ne tak
v úřednickém. A jaký pocit musí
míti dělník, když ví, že
měl by spravedlivě zaplatiti na dani srážkové
podle svého příjmu ročně jenom
26 korun, ale že v prvním pololetí už
to přeplatil a ještě mu ani těch 25
haléřů týdně finanční
správa nesleví.
Teď srovnejte ty velké výhody, které
se dávají jiným vrstvám, s tím,
že tomu dělníkovi se nesleví ani 25
haléřů týdně, když přechodný
jeho příjem se sníží pod daněprosté
minimum. Jaká je to tendence té celé předlohy?
Křivdím já té předloze a těm,
kteří ji odhlasovali, když je viním
z protidělnické a z protiúřednické
tendence?
My však přijdeme ještě k jiným
zvláštnostem této daně.
Tato daň má totiž tu vadu, že má
příliš nízké daněprosté
minimum a tím se stává, že při
početnější rodině je vyšší,
než by byla daň, předepsaná podle všeobecných
ustanovení. V tomto smyslu poplatník do jisté
míry - mohlo by se říci - je chráněn
potud, že on může po uplynutí roku žádati,
aby mu byla daň vyměřena podle všeobecných
ustanovení. Namítá se tedy se strany finanční
správy, že se dělníku nebo úředníku
nemůže státi žádná křivda,
poněvadž i když zaplatil vyšší
daň srážkovou, bude mu to vráceno, jakmile
mu bude vyměřena daň důchodová
podle všeobecných ustanovení.
To se jeví takto: Můžeme říci,
že ve všech případech u zaměstnance,
který má nejméně 4 příslušníky,
bude zaplaceno na dani srážkové více,
než má zaplatiti na všeobecné dani důchodové.
To se bude týkati bez rozdílu, jde-li o úředníka
nebo dělníka, každého, jehož rodina
skládá se mimo otce a manželku ještě
ze 3 dětí - a to je u dělníků
ženatých, můžeme říci, skoro
pravidelný případ. Můžeme tedy
říci, že v pravidelných případech
bude na dani srážkové zaplaceno více,
než má býti zaplaceno podle všeobecných
ustanovení. Jaký bude důsledek? Buďto
dělníci nebudou znáti zákonného
ustanovení a nebudou se o daň hlásiti, anebo
zmeškají lhůtu, která je v zákoně
pro toto hlášení stanovena, a pak to bude znamenati,
že dělník s početnou rodinou zaplatí
na daních ve způsobu srážek více,
než zaplatí jiný poplatník na všeobecné
dani důchodové. Anebo budou všichni dělníci
a zaměstnanci bez rozdílu tak dalece poučeni
o svých právech, že se o ně budou hlásiti?
Ale pak to bude znamenati dvojnásobnou manipulaci u zaměstnavatelů
a u finančních úřadů a pak
onen prospěch, který se očekává
z toho, že finanční úřady nebudou
zahrnuty fassemi a výpočty tak velkého počtu
poplatníků, mizí. Pak tu není té
výhody a jen zbytečně zatěžujeme
finanční úřady pro pár korun
jedině proto, aby prosazena byla zásada, že
dělník, chce-li míti volební právo,
musí také platiti daně. (Posl. Klein:
Pro to budou musiti býti noví úřednici,
aby se to počítalo!) To je právě
to šetření. V rozpočtovém výboru
jsem již ukázal, že předloha o samosprávných
přirážkách bude znamenati zvýšení
počtu úředníků u zemského
výboru ve značné míře a že
tedy všechno to mluvení o tom, že teď za
nové koalice se bude šetřiti, kdežto za
socialistů se vyhazovaly peníze, je nepravdou.