Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda Slavíček (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, p. posl. Stenzlovi.

Posl. Stenzl (německy): Slavná sněmovno! Téměř po čtyřměsíčních poradách v rozpočtovém výboru byla nyní předložena vládní předloha o daňové reformě, jistě jedna z nejvýznačnějších zákonných předloh od vzniku republiky, plénu sněmovny ke konečnému projednání a odhlasování. Nerozpakuji se přiznati, že tato předloha zajisté částečně vyhovuje přáním středostavovských poplatníků, ačkoli vždy ještě zůstává nesplněno přání po úplném sjednocení mnoha druhů daní. Především měla by býti berní reforma naplněna hlubokým přesvědčením, že nutno dalekosáhle omeziti bezmezně vysoké daňové zatížení živností, obchodu a průmyslu, aby těmto stavům, nejvýznačnějším pro státní a národní hospodářství, byla poskytnuta možnost hospodářské existence. Nynější zatížení těchto stavů daleko přesahuje hranice takové možnosti. Jak daleká cizina, tak zvláště naše sousední státy správně uznaly nutnost snížiti veřejné dávky a před nedávnem to také provedly, vycházejíce ze zásady, že se výdaje státního hospodářství musí vždy říditi podle příjmů.

Projednávaná předloha je úzce spojena se všemi jinými otázkami hospodářského života a teprve jejími praktickými účinky musí býti podán důkaz, bylo-li tímto zákonem všeobecně poslouženo našemu národnímu hospodářství, čili nic. Především bylo by zajisté přihlížeti hlavně k tomu, aby byla u našich živností, obchodu a průmyslu vzbuzena schopnost konkurenční, jednak aby tím se účinně čelilo strašidlu nezaměstnanosti, jednak aby byla podporována berní výnosnost takových podniků.

V době všeobecné krise hospodářské, v níž nyní žijeme, nutno zajistiti konkurenční schopnost průmyslu, obchodu a živnostem nejen doma, nýbrž i vůči cizině, čímž by mohl býti také vyřešen problém nezaměstnanosti tak, jak si přejeme.

Je tedy příkazem nutnosti, aby se hleděly zmenšiti výrobní náklady, čehož může býti dosaženo bezpodmínečně jenom snížením daní. Přál bych si tedy jen, aby úlevy vždy zdůrazňované panem ministrem financí byly daňovou reformou v praksi také prováděny. V široké veřejnosti všech poplatníků hledí se stále s jistou skepsí vstříc účinkům těchto zákonů. Mimořádně vysoké daňové zatížení, zvláště v posledních třech letech, nejenom poškozovalo živnosti a obchod a zabraňovalo jim v hospodářském rozvoji, nýbrž v mnohých případech přivodilo jim zkázu. Tážeme-li se, kde jsou příčiny neobyčejně vysokého berního zatížení, musíme především poukázati na příjmy a vydání státního hospodářství, poněvadž státní rozpočet vykazoval od roku 1919 velmi silně stoupající tendenci. Tak státní potřeba v roce 1919 ve výši přes 8 miliard korun vzrostla v roce 1926 na více než 17 miliard a teprve rok 1927 ukazuje klesající tendenci asi 1·5 miliardy korun. V těchto létech převyšovaly výdaje téměř o 13 miliard příjmy. Za žádných okolností nelze popříti, že vina na tomto enormně velikém zvýšení státních výdajů musí býti přičítána jedině příliš malému smyslu pro spořivost dřívější všenárodní vládní koalice, která téměř 7 let svoji moc ve státě uplatňovala. Že však právě obě české strany, které dnes jsou v oposici a které patřily dřívější koalici, jsou zde zvláště spoluvinny na nezdravých zjevech národního hospodářství, toho důkazem jest, že ministři těchto stran daleko překročovali o celá sta milionů korun úvěry jim povolené a teprve dodatečně opatřovali si od parlamentu potřebné k tomu povolení. V jiném demokratickém státě byl by jistě takový přehmat stíhán žalobou.

Pro příčiny finančních obtíží, které musí tento mladý a malý stát prodělávati, jest zvláště příznačná snaha o velmocenské postavení mezi kulturními státy, jež se dostatečně projevuje ve zřizování vyslanectví s velikým nákladem a jinými jistě neužitečnými výdaji.

Povinností vlády a zákonodárných sborů takového státu však jest činiti jenom taková vydání, jež jsou ku prospěchu a blahu jeho občanů a tím veškerého národního hospodářství, kdežto příliš veliké zatížení ve skutečnosti úplně podvazuje rozkvět celkového hospodářství.

V době inflace bylo vyhnáno zdanění obchodu a živností do tak nesmyslné výše, že účinky jeho ještě dnes stále jsou až nesnesitelné, ačkoliv hospodářská krise vládne již dlouho. Je velkou chybou, jestliže rozhodující činitelé státu dávají se vésti jenom čistě fiskální snahou, aniž se táží, zda také poplatné obyvatelstvo, zvláště středního stavu živnostenského, ale i průmyslu a zemědělství, takové zatížení snese. Historické země tohoto státu byly již ve starém Rakousku nejvydatnějšími prameny berními. Vláda tohoto státu však v poslední době svými příliš ostrými opatřeními, vymáháním daní z přetížených podniků mnoho takových pramenů vysušila. Takové prameny neměly býti vysušeny, nýbrž úkolem vlády a jí podřízených úřadů bylo spíše je rozmnožovati. To by bylo pro blaho státu mnohem vděčnějším úkolem, než způsobovati poplatníkům zkázu. Dnes téměř při všech daních máme podle indexních čísel nikoliv desateronásobné, nýbrž patnáctinásobné zvýšení, jmenovitě u daně výdělkové.

Nyní projednáváním berní předlohy má býti nastoupena nová cesta zdanění a bylo by si přáti, aby zamýšlená nová cesta přinesla daně platícím skupinám viditelné úlevy. V mnohých poradách koalice usilovali jsme veškerými silami zvláště o snížení výdělkové všeobecné daně tak tíživé. Po dlouhém a obtížném úsilí podařilo se nám dosíci úlev v předpisech této předlohy aspoň u hospodářsky slabších vrstev poplatníků daně výdělkové. Nutno to zajisté považovati za úspěch, poněvadž celé naše snažení směřuje k tomu, aby bylo zachováno hodně mnoho malých výdělečně činných občanů, aby byli chráněni před proletarisací. Je zajisté první povinností vlády, jakož i všech jejich rozhodujících korporací a úřadů, aby pomohly těmto pracovitým občanům zlepšiti jejich situaci a ulehčily jim jejich rozvoj. Se zadostiučiněním zjišťujeme z předlohy, že daň důchodová byla snížena o 40%. Srovnáme-li však toto snížení se sazbami daně důchodové v obou druhých nástupnických státech staré rakousko-uherské monarchie, s Maďarskem a Rakouskem, tu vidíme, že při důchodu 8.000 Kč podle této předlohy jest platiti 100 Kč daně, kdežto v Rakousku při daňové základně 8.000 Kč jenom 88 Kč, a v Maďarsku při čistém výnose 8.000 Kč jen 93 Kč jest předpisováno jako daň. Podobně má se to i při vyšším příjmu, a to při důchodu 50.000 Kč, který jest v Rakousku zdaněn nižší sazbou o 300 Kč a v Maďarsku dokonce o 500 Kč méně než u nás. Vypadá to jako hádanka, že daleko menší nástupnické státy staré monarchie s menším počtem obyvatel a ne s tak velkým bohatstvím zemědělství, průmyslu a obchodu mohou poskytnouti takové úlevy daní, a musíme se všichni diviti, že nejlepší země bývalého Rakouska, dnešní Československá republika, nalézají se dnes v tak špatné finanční situaci. Německo, které je přece dnes tak těžce tísněno vysokými břemeny reparačními, mohlo ponechati příjem až do 10.000 Kč nezdaněný, což však zde přes veškeré oprávněné snahy nebylo možno. Německá říše má také naproti našim přímým daním jistě zmírnění a tím ulehčuje výrobě, činí průmysl schopný konkurence, a jest jenom otázka, jaké zvláštní příčiny stojí v cestě takovým úlevám u nás.

Poukaz na to, že Německo vzhledem k velikému počtu obyvatelstva má značně větší daňovou základnu, jistě by nemohl býti považován jako argument proti, poněvadž se přece v témž poměru rozmnožují i státní výdaje. Jak jsem se již zmínil, vidíme při dani důchodové skutečné snížení, neboť i důchodům z platů a z mezd přinesl zvláště tento zákon úlevy. Příčinu k stížnostem mají však všechny ty výdělečné stavy, které musejí platiti kromě daně důchodové ještě také daň výdělkovou. Těm dostane se úlev jenom při dani důchodové, nikdy však snížení týmž procentem také při dani výdělkové, a to nutno tedy označiti slovem "jednostrannost". Zastávám názor, že každý příjem, ať jest z práce duševní anebo ruční, ať je příjmem zaměstnavatelovým anebo zaměstnancovým, musí býti progresivně zdaněn rovnoměrně. Otázka, proč byla zavedena tato nerovnost, zůstala do dnešního dne nezodpověděna. Mohu z toho jenom dovozovati, že si organisace dělníků rukou a ducha v tom směru zjednaly na rozhodujících místech vládních náležitý respekt, a to i se žádoucím výsledkem. Je-li tomu tak, je to znamením pro všechny výdělečné a daně platící stavy, aby náležitým způsobem také vybudovaly své organisace a přednášely takové požadavky na rozhodujících místech nikoliv jednotlivě, nýbrž v sevřeném společenství svými povolanými činiteli, a pak se jistě i u nich žádaný úspěch dostaví.

Přítomná doba vyžaduje přímého, rozhodného a nebojácného vystoupení, aby rozhodující činitelé státu byli upozorněni na tíseň těchto stavovských skupin. V osnově stanovené sazby přímé daně výdělkové s výjimkou nejnižšího stupně téměř vůbec nevykazují žádných úlev, nýbrž můžeme říci, že zůstávají stejné. Má ovšem nastati jakási úleva obmezením přirážek samosprávných korporací, poněvadž, jak známo, nejtěžší zatížení jednotlivých podniků nezpůsobují daně přímé, nýbrž přirážky k nim. Jestliže však stát ukládá samosprávným tělesům zákonným opatřením, a to tlakem zákona, aby šetřila, jest zajisté povinností státní správy, aby především sama předcházela dobrým příkladem. Nynější ministr financí dr Engliš - budiž mu to přičteno ke cti - má zajisté železnou vůli k tomu a časem uvidíme, zda zákonodárná a kontrolní korporace, parlament, bude tyto snahy náležitě podporovati. V budoucnosti bude možno odhlasovati u všech samosprávných těles, jakož i u státní správy vydání teprve tehdy, když je pro ně dána náležitá úhrada bez zvláštního zatížení národního hospodářství. Dnešní vládní většina nemůže podle mého mínění za žádných okolností přijíti s novými daněmi ať přímými či nepřímými, poněvadž by jich dnešní hospodářství ani široké vrstvy obyvatelstva nesnesly. (Posl. Hackenberg [německy]: Zvýší tedy daně staré, daň z cukru atd.) Že byly zvýšeny, to má zajisté staré příčiny, které nepostihují nynější vládu. Zvýšení bylo použito zvláště na platy úřednické.

Omezením přirážek u samosprávných těles nastává bez sporu výhoda pro občana při většině přirážkových platů, zůstává však přece ještě nerozřešena otázka, zda toto omezení přirážek bude pro obce na trvalo udržitelné. Jistě nelze popříti, že jednotlivé obce nehospodaří dobře ve svém hospodářství, po případě s penězi, jež mají k disposici. Nikdy však nemohou a nesmějí býti dělány v tom směru paušální výčitky všem samosprávným tělesům. V předloze o finančním hospodářství samosprávných korporací navrhuje se, aby byl vytvořen fond pro sanaci předlužených samosprávných těles, jehož výše jest dosud neznáma. Z tohoto fondu mají býti poskytovány prostředky těm samosprávným korporacím, které nemohou vyjíti s přirážkami omezenými na zákonnou výši, což ve všech případech zvláště u obcí, které špatně hospodařily, nutno považovati přímo za prémii takového hospodářství. Bude logickým důsledkem těchto zákonných předpisů, že všechny obce, které ještě nedosáhly zákonem povolené výše přirážek, budou se snažiti jí dosáhnouti, aby také mohly čerpati z tohoto fondu. Domnívám se, že potom nebude možno těmto obcím vykládati ve zlé takový postup, který snad v největším počtu případů bude odůvodněn. Již v povšechné debatě v rozpočtovém výboru poukázal jsem na to, že vlastně dojde k závodům o zlaté tele ve formě příspěvku z vyrovnávacího fondu.

Jen ještě otázku: Odkud pocházejí peníze tak zvaného fondu vyrovnávacího? Jistě jsou to peníze sehnané z prostředků veřejných, kdy se ukládá povinnost platit do tohoto fondu zvláště poplatníkům přímých daní, kteří zase jsou ku placení nuceni, dále těm obcím a jejich poplatníkům, které žádného prodlužení nevykazují. Okolnost, která jistě musí vyvolati oprávněnou nevoli. Správně vzato, je to vlastně oběh těch peněz, které se odnímají šetrným živlům a přicházejí větším dílem k dobru samosprávným frakcím, které jsou zvyklé rozhazovati.

Že vytvořením tohoto fondu, který se zřizuje na neurčitou dobu, může velmi snadno dojíti k jednostrannostem, že některá samosprávná tělesa, která spadají do skupiny oprávněných uchazečů o fondové peníze, budou protežována proti jiným, to můžeme očekávati s bezpečnou jistotou. Zastávám tudíž názor, že ještě před účinností zákona, který neznamená nic jiného než uspořádání obecních financí, nutno přesně stanoviti potřebu tohoto fondu. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.) Tento požadavek, který jsem zastával již v koalici, opakuji také zde a žádám, aby podle jmen byla určena ta samosprávná tělesa, která mají nárok na příspěvky z tohoto fondu. U obcí a u jiných samosprávných korporací, které nemohou vystačiti po obmezení přirážek se svými příjmy na úhradu nákladu osobního a věcného, jakož i na zúročení a amortisaci dluhů, nutno aspoň trochu přesně zjistiti výši předlužení. Takovým zjištěním vyšetří se částka, jíž má býti použito vlastně k tomu, aby bylo odstraněno předlužení samosprávných těles. Pak bude v řadě let spravedlivým způsobem provedena sanace předlužených samosprávných korporací a tím by trvání tohoto fondu mohlo býti časově omezeno. Sanace provedená jiným způsobem anebo zjišťování celkové potřeby musí vésti k velkým nesrovnalostem, což bude míti za následek, že korporace spravující fond budou stále obtěžovány žádostmi a intervencemi. K tomu budiž podotknuto, že je dlouholetým přáním stavu živnostenského a obchodního, aby osoby, které mají do samosprávných těles aktivní volební právo, zvláště však ty, které mají právo pasivní, byly také nuceny v oné korporaci platit příspěvky podle poměru svých skutečných důchodů. Přes výslovnou žádost v koalici nepodařilo se mi prosaditi, aby určité omezené procento bylo uloženo jako přirážka na daň důchodovou, což jistě bude v budoucnosti rozhodným pro snahu, aby se při rozpočítání přirážek u samosprávných korporací opatřila širší daňová základna.

Ovšem vzhledem k téměř stále stejným důchodům z platu anebo mzdy nelze jistě u různých samosprávných těles stanoviti přirážku jinak a mohl by tudíž býti tento důchod pro všechny obce každoročně stejně stanoven na 100 až 150%. Bylo-li to v Německé říši uznáno spravedlivým, pak vůbec nenahlížím, proč by neměla důchodová daň také ve zdejší republice býti podrobena jistým přirážkám pro tělesa samosprávná.

Jak jsem se již zmínil, neudržitelnost přirážkového obmezení, zvláště u obcí bude vyžadovati rozšíření daňového základu, čímž beztoho musí dojíti k přesunutí přirážek na daň důchodovou.

Mluvil-li jsem dříve o důvodech pro nezbytnou šetrnost ve státě, jakož i u samosprávných těles v zájmu snížení daní, pak nutně musí býti ve státě řešen další problém, a to úprava subvencí. Subvence dostávaly dosud ve větším počtu případů všechny takové korporace, které buď stály blízko vládním místům, anebo měly zvláštní vliv na rozhodující osoby ve vládě. Se státního hlediska má se dostati podpor jenom k těm účelům, které slouží veškerému národnímu hospodářství, a nikdy nesmí býti nastoupena nekorektní, jednostranná cesta, jak jsme to již v mnoha případech zažili. (Výkřiky posl. Dietla.) Ptejme se jenom, kolik takových milionových subvencí padlo na neúrodnou půdu anebo dokonce ještě zadními dvířky dostalo se nějaké organisaci, což nemůže býti naprosto v žádném zájmu národního hospodářství a státu. (Posl. Hackenberg [německy]: Dovozní listiny na uhlí!) To nejsou, bohudík, státní peníze. (Výkřiky posl. Dietla.) Nelze popříti, že také zde musí býti jistá šetrnost, aby mohly býti státní dávky sníženy.

Nyní k ukládání daní. O vyměřování daně jenom několik slov. V posledních letech byli jsme u úřadů vyměřujících daně svědky přímo libovůle, jež šla dokonce tak daleko, že jednotlivé podniky nebo existence byly přivedeny k hospodářské zkáze. Bezohledný postup několika vyměřovacích úřadů dovedl to tak daleko, že úplně zmizela důvěra daně platících občanů k těmto úřadům. Takovým postupem berních úřadů nikdy se nepozvedne berní morálka a nikdy nebude dosaženo od poplatníků správného přiznání ani ostrými trestními předpisy, ani výhrůžkami. Dále máme případy, kdy částky zřejmě oprávněné jako srážková položka, jako pojištění proti ohni a proti škodám, dále odečitatelné daně, zákonem přípustná sociální břemena atd. nebyly vůbec odčítány. Mnohé berní správy postupují ponejvíce šablonovitě a musíme se tázati, jaké důvody rozhodovaly, že byl tento postup volen, poněvadž přece příslušný vyměřující úředník ve většině okresů musí znáti hospodářské poměry jednotlivých poplatníků. Nelze přece předpokládati, že to byla patrně instrukce nejvyšší finanční správy. Daně vyměřují se ve většině případů bez odborného posudku a je dosud zvykem, že se použije vždy nejvyšší výměry podle starých zákonných ustanovení. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Písemné i ústní námitky u berních správ zůstávají daleko přes 90% bezvýslednými, poněvadž se více věří přezvědným osobám nebo lépe řečeno daňovým špiclům, než pracujícím občanům. Proto zmohlo se roztrpčení proti berním správám a státu takovým způsobem, jak to nikdy nemůže býti v jejich zájmu. Zastávám také dnes názor, že berní morálky musí především dbáti úřady daně vyměřující. Živnostenský a obchodní střední stav se nikdy ještě nevyslovil proti předpisování spravedlivých daní. Naopak až do poslední doby platil daň až ke své finanční nemožnosti; a přece v mnohých případech byl tento stav přiveden až k vykrvácení. Zajímavý jest případ živnostníka, který 13. března t. r. dostal vyrozumění, že 14. března, tedy příštího dne, bude se konati dražba jeho zboží, zabaveného pro daňové nedoplatky. Je takový postup berní správy ještě spravedlivý, nezaslouží spíše aby byl postaven na pranýř? Chce-li tedy pan ministr financí a státní finanční správa dosíci berní morálky, musí jí dbáti především rozhodující úřady, po případě berní úředníci.

V budoucnosti musí býti také zabráněno tomu, aby daně byly jednotlivým poplatníkům předpisovány teprve po řadě let, poněvadž tím takový podnik, jak to poslední léta často ukázala, pracuje s falešnou kalkulací a způsobuje si tím škodu. V takových případech měl by býti volán k odpovědnosti vlastně stát, poněvadž takovými daněmi, předpisovanými teprve po letech, je ohrožována existence podniku. V případech opožděného předpisu, což zvláště velmi často se dálo v posledních letech, stát nesplnil vlastně své povinnosti na ochranu občanů, naopak takovým postupem mnoho existencí zničil. V budoucnosti nemá a nesmí již tak býti postupováno. Naším úkolem musí býti, abychom dbali toho, aby byly daně předpisovány přesně a včas, jako jsou požadována přiznání od poplatníků. Zákon o částečném anebo úplném odpisu velkých nedoplatků daňových do konce roku 1923 pozbyl potud své účinnosti, že splacených částek bylo vždy použito na úhradu starého nedoplatku daňového. Předpisy daní vzniklé tím od r. 1923 trvají jako další dluh. Tím byly dnes živnostníci, obchodníci a také velká část průmyslu, kteří upadli v hospodářskou tíseň, přivedeni do smutné situace, že musí platiti zatím vzniklé nedoplatky daňové, poněvadž žádost o daňové úlevy při takovém postupu jest naprosto bez vyhlídek na úspěch.

Bylo by tedy požadavkem spravedlnosti, avšak také nutnosti, aby vláda tohoto státu také pro léta 1924 až 1926 předložila parlamentu prodloužení platnosti zákona o daňových úlevách, poněvadž přece stále ještě vězíme v hospodářské krisi.

Zvláštní kapitolou, kterou bychom se mohli zabývati celé hodiny, jsou revisní komise pro přímé daně. Stížnosti na ně budou finanční správě státní asi dostatečně známy a bylo by také na čase, aby, když toho času nemohou býti úplně odstraněny, přece bylo zaručeno náležité jednání revisních úředníků vůči občanům. Pro tyto komise jest příznačné, že jejich orgány jsou pouhými smluvními úředníky, kteří mohou býti kdykoliv propuštěni. Při tom nelze zapomínati, že v každém podniku musí býti zachována jistá obchodní tajemství, jakož i kruh zákazníků jeho, což při propuštění těchto osob může býti velmi snadno zrazeno. Podle mého názoru by se doporučovalo, aby tyto revise nebyly ponechávány smluvním úředníkům, kteří mohou býti po jisté době propuštěni, nýbrž státním úředníkům definitivně ustanoveným, kteří jsou pod úřední přísahou.

Opravdu příjemně se dotýká, když pan ministr financí po případě finanční správa po našem zakročení dospěli k přesvědčení, že komise vyslané k malým živnostníkům a obchodním podnikům způsobují útraty, jež nejsou v žádném poměru k výsledkům, a když v uznání tohoto správného názoru byl dán návrh, aby činnost revisních komisí byla zastavena. Jsem pevně přesvědčen, že při malých živnostenských neprotokolovaných podnicích budou daňová přiznání podávána správně, poněvadž oni poplatníci budou míti k berním správám větší důvěru po zrušení těchto šikanů. O čem však při činnosti revisních komisí zvláště pochybuji, jest právo ještě jednou kontrolovati daň z příjmu, která byla v letech 1914 až 1919 od starého Rakouska právoplatně předepsána, a vydávati po případě předpisy dodatečné. Popírám toto právo již z toho důvodu, poněvadž by byl jednak starý rakouský stát sotva ještě daně dodatečně předpisoval a jednak poněvadž takové revise nebyly dodatečně prováděny všeobecně a u každého poplatníka. Musím se tudíž ptáti pana ministra financí, jak může zodpověděti, že jednomu se předpisuje více daní, kdežto druhý zase je takového předpisu ušetřen. V největším počtu případů jsou to dodatečné předpisy o daních, které nemohly býti zaplaceny pro hospodářskou krisi, a bylo by jenom spravedlivé, aby těmto občanům byly takové nespravedlivé daně sleveny. Očekávám, že finanční ministerstvo bude věnovati pozornost této věci a upraví ji ke spokojenosti jak státní pokladny, tak i postižených poplatníků. Další úkol pro novou berní reformu po případě její provádění v praksi, bude míti jistě v ruce ministerstvo financí, které musí vydati přesné instrukce, jimiž budou vychováváni v berní morálce především úředníci, vyměřující daně.

Pouštěti se zde ve sněmovně ještě blíže do meritorního obsahu celé předlohy nepovažuji za vhodné, poněvadž jsem měl již příležitost v několikaměsíčních poradách koalice přednésti požadavky své strany a tím i veškerého stavu živnostenského a obchodního. Bude úkolem státní správy finanční a jí podřízených vyměřujících úřadů, aby v ukládacím řízení a v trestních předpisech obsažené tvrdosti zmírnily v praksi rozumným výkladem zákona v tom směru, aby pro všechny poplatníky státu, bez rozdílu národnosti, stalo se skutkem slovo pana ministerského předsedy nynější vlády "rovný s rovným". Komunisté, jakož i druhé oposiční strany opětně vyčítali německým stranám většinovým, že prý svou spoluprací k uzákonění daňové předlohy zanedbaly požadavky Němců. Naproti tomu konstatuji, že my svou spoluprací ve vládní většině a tím zjednaným vlivem mohli jsme beze sporu opatřiti mnoho úlev našemu stísněnému německému stavu živnostenskému a obchodnímu. Také v budoucnu budeme jako poctiví mužové usilovali o všecky oprávněně a ještě nesplněné požadavky pracovitého středního německého stavu, opírajíce se o důvěru, již k nám v rozsáhlé míře mají nejširší vrstvy německého živnostnictva a obchodnictva.

Českým většinovým stranám však dávám na uváženou, aby se nedaly zahanbovati svornou prací českých a německých komunistů. Náležitou větší ochotou českých stran k národům druhým jistě by byly odraženy útoky komunistů, týkající se změněného postavení k národnostním menšinám tohoto státu.

Bude-li tomuto požadavku ve skutečnosti vyhověno a budou-li i v ostatních oborech veřejného života poskytnuta v tomto státě Němcům stejná práva, spravedlivě jim příslušející, pak budeme moci jako zástupci lidu mluviti upřímně o našem státě.

Očekávajíc splnění těchto požadavků a důvěřujíc liberálnímu výkladu o úlevách, jež pan finanční ministr přislíbil novým berním zákonem pro poplatníky a administrativu v závěrečné řeči při poslední schůzi rozpočtové, bude moje strana hlasovati pro tuto předlohu. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr Meissner.