Pravdu má p. posl. dr Meissner, který v rozpočtovém
výboru ukazoval na to, že přijde ještě
doba, kdy práva samosprávy obživnou a kdy bude
musiti pod tlakem veřejných poměrů,
pod tlakem právě veřejné potřeby
státní správa dělati pronikavou změnu
v těchto zákonech, kdy se ukáže, že
samospráva postavená pod kuratelu, samospráva
naprosto spoutaná, nepřináší
nejen pro obyvatelstvo, nýbrž ani pro stát
žádného užitku, a že poškození
samosprávy znamená poškození státu
samotného.
Vedle daně důchodové upravuje osnova zákona
také daně výnosové: daň výdělkovou
všeobecnou a výdělkovou zvláštní,
pozemkovou, daň rentovou, daň tantiémovou
a daň z vyššího služného,
daň domovní, a to jak činžovní,
tak i domovní daň třídní.
Pokud se týče našeho stanoviska k těmto
daním, bude toto stanovisko vytýčeno mými
kolegy, kteří budou mluviti v debatě specielní.
Já sám chtěl bych zde poukázati jenom
na srovnáni dvou druhů daní, to jest na jedné
straně daně výdělkové, na druhé
straně daně pozemkové.
Daň výdělková bude tak upravena, že
základem daně bude vyšetřený,
skutečný, čistý výnos určitého
podniku.
Daň pozemková upravena je tak, že základem
daně bude 17tinásobek katastrálního
výnosu pozemkového, který bude zdaněn
dvěma procenty. Je všeobecně známo,
a muselo býti také referentem uznáno, že
tento katastrální výnos, uvedený v
pozemkových arších, vlastně naprosto
nemá co dělati se skutečným výnosem,
že je fikcí, která platí již po
drahnou dobu, a že poměry hospodářské
v zemědělství se pronikavě změnily.
Tedy rozdíl mezi daní pozemkovou a výdělkovou
záležeti bude v tom, že při dani výdělkové
bude zdaněn skutečný výdělek,
při dani pozemkové fiktivní výnos.
Tím nechci nikterak snad mluviti o tom, že bych byl
nějakým odpůrcem zejména úlevy
našemu zemědělství, ale chci prostě
ukázati na tento rozdíl a také na to, že
sleva daně pozemkové, která bude v důsledku
§u 105 provedena a která bude znamenati více
než 20 mil. Kč, nebude rozdělena tak, aby její
výhody dostalo se zejména malým zemědělcům,
nýbrž že právě při zachování
poměrnosti zdanění úprava daně
pozemkové ve skutečnosti prostě přispěje
právě velkým zemědělcům,
především těm, kteří pěstují
plodiny průmyslové. Poukazuji zde zejména
na krajiny chmelařské. Jistě uznáte,
že je velký rozdíl mezi výnosem 1 ha
na Litomyšlsku a mezi výnosem 1 ha chmelné
půdy na Žatecku. Srovnáte-li katastrální
výnos, kterým jeden i druhý hektar jsou zaneseny
v pozemkovém archu, budete viděti, že rozdíl
výnosu je celkem nepatrný, poněvadž
se tenkráte tento výnos neposuzoval ještě
se zřetelem na pěstování chmele, nýbrž
odhadoval se tenkráte se zřetelem na to, že
se na tomto poli bude pěstovati obilí. Tedy to je
určitá nesrovnalost, na kterou ukazuji a která
nebyla odstraněna při řešení
daně pozemkové.
Udělali jsme pokus, aby zejména se vyšlo vstříc
drobným zemědělcům, pokus, který
záležel v našem návrhu, aby do 40 Kč
kat. výnosu byli zemědělci, jde-li o výnos,
který jest jediným jejich důchodem, osvobození
od daně vůbec, a aby do výnosu 120 Kč
byla daň pozemková snížena na 1%. Nicméně
musíme konstatovati, že tento náš pozměňovací
návrh přijat nebyl.
Vedle hmotného práva daňového, které
upravuje jednotlivé druhy daní, zasluhuje důkladné
zmínky a také rozboru zejména část,
pojednávající o ustanoveních trestních
a ustanoveních všeobecných. Lze říci,
že sebe lépe upravený systém daňový,
sebe lépe upravené hmotné předpisy
o daních mohou býti zmařeny, jestliže
jim neodpovídají příslušné
předpisy trestní a zejména příslušné
předpisy vyměřovací. Jak je tomu zejména
pokud se týče trestních ustanovení
hmot ho práva? Řekl jsem již, že osnova
zostřuje tresty proti dřívějšímu
platnému zákonu. Pokuty se vyměřují
od trojnásobku do desítinásobku zkrácené
daně, při úmyslném zkrácení
daně se pohybuje pokuta od pětinásobku až
do dvacateronásobku. Ukládá se trest vězení
v případ tom, jestliže obnos zkrácen
daně přesahuje 50.000, případně
200.000 Kč. Toto vězení stanoví se
dobou 3 měsíců, případně
až dvou let. Tedy ustanovení jistě velmi přísná.
Ale jestliže - opakuji to, co jsem řekl již v
úvodu - tato přísná ustanovení
jsou paralysována § 205 o upouštěcím
řízení, vidíme, že ustanovení
trestní právě v důsledku ponechání
§ 205 jsou nedokonalá.
Zde zejména zasluhuje zmínky to, že osnova
chce stíhati a bude stíhati jako trestní
daňový delikt nejenom vědomé zkrácení
daně, nejenom úmyslné zkrácení
daně, nýbrž že bude a chce stíhati
jakožto daňový delikt také tak zv. zkrácení
daně z nedbalosti. Po této stránce je rozdíl
mezi vládním návrhem a mezi nynějším
usnesením výboru rozpočtového, a to
ten, že vládní návrh, pokud se týče
trestnosti a výše trestů a výše
pokuty dělal rozdíl mezi tak zv. hrubou nedbalostí
a mezi pouhým nedopatřením. Na místě
toho, aby bylo bývalo vyhověno našim návrhům,
aby prostě zkrácení daně opomenutím
či nedopatřením nebylo vůbec trestně
stíháno, ustanovuje se, že kdo se dopustí
trestného činu z nedbalosti, bude potrestán
pokutou, která bude sahati až do pětinásobku
zkrácené daně, a mluví se zde prostě
a definuje se tento přestupek tak, že kdo se dopustí
trestného činu uvedeného v §u 185 jinak
než způsobem uvedeným v §§ 186 a
187, totiž jinak než vědomě nebo jinak
než v úmyslu zkrátiti stát o daň,
bude potrestán pro nedbalost peněžitou pokutou
až do pětinásobku částky, o kterou
byla zákonná daň zkrácena nebo nebezpečí
zkrácení vydána.
Kde nejsou hranice nedbalosti, se nepraví. Prosté
nedopatření, které může záležeti
v tom, že poplatník při přiznání
se domnívá, že určitý důchod
nepodléhá zdanění, opomene tento důchod
uvésti, nebo nevyhoví vždy a ve všem nařízení
vyměřovacího úřadu, a bude
míti za následek, že bude s ním zavedeno
trestní řízení podle §u 188 a
může mu býti vyměřena pokuta
jdoucí až do pětinásobku zkrácené
daně.
Myslím, že mohu plným právem říci,
že nedbalost a nedopatření nepatří
do trestního práva daňového a že
vynecháním tohoto trestního ustanovení
by nikterak nebyla práva finanční správy
dotčena, naopak, že by vzrostla důvěra
v ustanovení trestní, kdyby se stíhaly jakožto
trestné delikty daňové delikty hrubšího
rázu, tedy vědomé a úmyslné
zkrácení daně, a kdyby se v tomto zákoně
o trestním právu hmotném nedávala
naděje, že trest nemusí býti proveden.
Tato naděje dala se jednak ustanovením o upouštěcím
řízení, a tato naděje dala se také
ještě novým ustanovením §u 209,
ustanovením, které pojednává o mimořádném
prominutí trestu. Tento § 209 byl upraven dříve
jinak. Podle vládní osnovy dával dříve
právo ministerstvu financí, po případě
jím zmocněnému finančnímu úřadu
II. stolice, tedy zemskému finančnímu ředitelství,
aby prý výjimečně z důvodů
zvláštního ohledu hodných mohl naříditi,
že se zavedené trestní řízení
zastavuje, nebo že uložený trest nebo pořádková
pokuta nebo ručitelský závazek bude prominut
buď zcela, nebo z části. My jsme poukázali
na nevhodnost a povážlivost tohoto ustanovení
a žádali jsme jeho škrtnutí. Nebylo nám
vyhověno a pouze byla provedena změna, která
znamená, uznáváme, určité zlepšení
v ten smysl, že dává toto právo aboliční
nebo právo amnestijní ministru financí jakožto
orgánu zodpovědnému parlamentu. Ale uvažme,
co vznikne právě za platnosti tohoto § 209,
bude-li zavedeno proti někomu trestní řízení.
Každý, nebo většinou každý
sáhne především k tomuto ustanovení
a obrátí se na ministerstvo financí se žádostí
a suplikou, aby trestní řízení proti
němu bylo zastaveno, po případě se
suplikou, byl-li už trestní nález vynesen,
aby trest mu byl prominut. Tato suplika může býti
tak nebo jinak ještě podporována, to je přirozeno,
a v tom ohledu se naše poměry sotva tak brzy zlepší.
To znamená, že zjednodušení naší
agendy finančně správní bude záležeti
v tom, že za platnosti tohoto zákona a za platnosti
ustanovení §u 209 bude ministerstvo financí
zasypáváno tisíci žádostí,
ve kterých bude žádáno za poskytnutí
tohoto mimořádného prominutí trestu.
Že tím ovšem agenda ministerstva financí
vzroste a že bude toto ustanovení vyžadovati
rozšíření osobního statu ministerstva
financí, myslím, že nemusím uváděti.
A jestli selže tento pokus o mimořádné
prominutí, pak se sáhne ke druhému pokusu,
který bude záležeti v §u 205, kde po zamítnutí
žádosti o abolici poplatník použije ustanovení
§u 205 o opouštěcím řízení
a dohodne se s vyšetřujícím úřadem
o upouštěcí částce. Tohoto ustanovení
bude moci použíti především poplatník
zámožný, který, jak jsem již uvedl,
si právě vzhledem ke své dobré finanční
situaci, ke své zámožnosti udrží
vždycky daňovou zachovalost, takže, bude-li se
někdy uváděti statistika o daňových
deliktech, tedy bude neúplná, poněvadž
bude vždy omezena na ty, kteří §u 205
použíti nemohli, poněvadž neměli
na to peněz. Myslím, že to stačí
k důkazu, že hmotná ustanovení trestní
jsou nedostatečná, a pokud jsou zde dosti přísná
hmotná ustanovení trestní, že jsou paralysována
právě těmito výjimečnými
§§ 205 a 209. Nicméně, když přihlédneme
k tak zv. daňové trestnímu řízení,
budeme viděti, že daňově trestní
řízení je upraveno tak, že práva
poplatníka jsou dosti omezena, dosti zkrácena. V
řízení trestním právo toho,
kdo se dostane do řízení trestního,
je omezeno zejména tím, že jest stanovena nerovnost
jeho postavení zejména oproti finančnímu
eráru. Tato nerovnost záleží v tom,
že především omezeno je jeho právo
obhajoby. Právo to jest omezeno tím, že, když
se zavede trestní vyšetřování,
dává se obviněnému možnost, aby
do 15 dnů po skončení vyšetřování
mohl ještě navrhnouti doplnění řízení
tím, že navrhne provádění nových
důkazů, po případě ještě
rozšíření a prohloubení důkazů
již provedených. Jakmile však toho práva
nepoužije, anebo když ho použije, je už pak
nepřípustné jakékoliv uplatňování
nových důkazů. To znamená, že
trestní řízení, které se pak
zavede, prostě již nepřipouští
nových důkazů. A tak obviněný
prostě nebude míti možnost po uplynutí
této lhůty ani v obhajobě, která se
mu dává, uplatňovati nové důkazy.
Nyní o ustanoveních trestního přelíčení.
Když v tomto trestním řízení
obviněný užije svého práva a
dostaví se, když si vyhradil právo k tomuto
řízení se dostaviti, nemá již
práva, aby se mohl brániti tím, že uplatní
nové důkazy. To právo jest vyloučeno
jak v řízení před I. instancí,
tak tím více před instancí II. Tak
se může státi, že přesto, že
nalézací senát nebo úřad vyšetřovací
bude viděti, že, kdyby obviněný nový
důkaz provedl, musí skončiti trestní
řízení osvobozením, nemůže
k těmto důkazům přihlížeti,
a tak může býti trestní nález
vydán bez ohledu na to, že jest zde možnost,
ba jistota osvobození obviněného.
Snad určitou náhradou za to má býti
právo mimořádného prominutí.
Ale toto právo je jen na straně ministerstva financí,
resp. ministra financí a nikoli na straně poplatníkově.
Značně zhoršuje postavení obviněného
také to, že obviněný má pouze
tenkráte právo, aby se hájil osobně
před senátem nebo před vyšetřovacím
úřadem, když to právo obrany přímo
si vyžádal a když ve své obraně
písemné uplatňuje své právo,
aby sám nebo se svým zástupcem mohl býti
přítomen při trestním líčení.
To ovšem je ustanovení, které je nevýhodné
zejména pro tu kategorii poplatníků a obviněných,
kteří jsou málo gramotní, kteří
nemají možnosti, aby si prostudovali tento zákon,
čímž budou připraveni o zásadní
právo každého obviněného, které
záleží v tom, aby se mohl před tribunálem,
který má vynésti trestní nález,
osobně hájiti a tam právě podati přímo
potřebná vysvětlení.
Nemusím poukazovati na to, že v odvolacím řízení
je toto právo stejně omezeno, ale chci zdůrazniti,
že na jedné straně zde máte značné
zkrácení práv obviněného a
na druhé straně máte v §§ 205 a
209 zvláštní ustanovení, favorisující
prakticky určité skupiny poplatníků.
Mohl bych nyní alespoň několika slovy se
dotknouti všeobecných ustanovení, která
se týkají vyměřování
daní. Budiž mi dovoleno poukázati na zvláštní
složení daňových komisí ve smyslu
tohoto zákona. Daňové komise budou ve smyslu
této osnovy složeny tak, že členové
jejich budou jmenováni z osob, které budou z poloviny
plus jedna, případně plus dvě, navrhovány
dvěma korporacemi, a to jednak zemědělskými
radami pro obor daně důchodové, jednak obchodními
a živnostenskými komorami pro obor daně důchodové
a výdělkové. Zbylou, zmenšenou polovinu
má právo jmenovati finanční úřad.
Vznikne otázka, proč není dáno právo,
aby byly zastoupeny také složky, které náležejí
jinému druhu poplatníku. (Souhlas poslanců
čsl. strany nár. socialistické.) Jestliže
osnova sama musí uznati, že zaměstnanci veřejní
i soukromí na dani důchodové podle statistiky
z roku 1922 tam uvedené odvádějí skoro
48%, vzniká otázka, proč se nedává
organisacím odborovým právo, aby i ony uplatnily
svá práva, aby byly postaveny naroveň odborovým
korporacím, zemědělským radám,
po případě obchodním a živnostenským
komorám. Namítlo se nám, že nemáme
dosud žádné komory práce a že tedy
prostě toto právo nemůže býti
uplatněno. To je však začarovaný kruh.
Na jedné straně musíme konstatovati, že
vláda pro uskutečnění zákona
o komorách práce nic nedělá, a na
druhé straně právě to, že se
nic neděje, uvádí jako důvod, aby
nemohly odborové organisace navrhovati své členy.
Za těchto okolností myslím, že sotva
bude ve složení daňových komisí
dána naprostá garancie objektivnosti, nestrannosti.
Musíme míti oprávněné obavy,
zda tyto daňové komise splní úkol,
který se na ně klade, aby důchody, zejména
při dani důchodové, byly postihovány
spravedlivě a hlavně důchody důchodců
velikých.
Navrhovali jsme, aby daňové komise byly složeny
tak, že by se jejich členové volili. Poukazovalo
se však na to, že by to bylo spojeno se značnými
potížemi a že to není dobře proveditelné.
Jestliže za Rakouska podle zákona o přímých
daních v letech 1896 a pozdějších se
mohlo toto právo volební prováděti
a jestliže mohly daňové komise na základě
volby sestavené existovati, myslím, že není
překážek, aby také zde nebyla dána
možnost, aby všichni poplatníci daně důchodové,
po případě všeobecné daně
výdělkové mohli také právem
volebním vysloviti se o složení těchto
daňových komisí.
Jestliže se toto právo na složení daňových
komisí na základě volebního práva
zkracuje, pak ovšem se nesmíte diviti tomu, jestliže
máme podezření, že důvod, proč
se tyto daňové komise takto sestavují a nikoli
jinak, sluší hledati jinde, že jsou to důvody
opírající se nikoli čistě o
zájem státu a státních financí,
nýbrž že jsou určovány požadavky
politickými. A právě to, že bez výsledku
zůstaly veškeré naše snahy, aby složení
těchto komisí bylo upraveno tak, jak jsme navrhovali,
nebo aby aspoň eventuálně byla dána
možnost také odborovým organisacím zastupujícím
dělnictvo a zaměstnance uplatniti svá práva
tak, jako zemědělské rady a obchodní
komory, přirozeně posiluje v nás toto podezření.
Daňové komise budou tedy míti možnost
rozhodovati o zdanění poplatníka a tu je
třeba se pozastaviti nad ustanovením, které
dává možnost, aby k návrhu předsedy
daňové komise bylo sumárně rozhodnuto
komisí o všech poplatnících, jejichž
zdanitelný základ nepřesahuje 50.000 Kč.
Za těchto okolností ovšem malí poplatníci
budou daňovou komisí vyřízeni za několik
minut a práce daňové komise budou věnovány
poplatníkům větším, u nichž
dojde k bedlivému zkoumání. Nemůže
býti sporu o tom, že je to nerovnost mezi malými
a většími poplatníky, a správnější
by bylo, kdyby se bylo ponechalo ustanovení, že komise
může rozhodnouti společně o všech
poplatnících, u nichž se přiznání
shoduje s úřadem, kde vyměřovací
úřad přiznání poplatníka
vzal za základ výměru.
Zvláštního druhu je ustanovení §u
256, ve kterém se mluví o změně pravoplatného
rozhodnutí daňových úřadů
a které záleží v tom, že osnova
dává úřadům finančním
právo, aby měnily již pravoplatné rozhodnutí
vyměřovací nebo trestní, jsou-li toho
názoru, že toto rozhodnutí je v odporu se zákonem
nebo spočívá na vadnosti řízení.
To znamená prakticky, že daň bude vyměřena,
v důsledku odvolání poplatníkova rozhodne
o daňové povinnosti instance II., případně
také instance mimořádná, Nejvyšší
správní soud. A domnívali byste se, že
tím, jakmile buďsi uplyne lhůta odvolací
nebo o odvolání bylo rozhodnuto, že daňový
předpis zůstává již pravoplatným,
že na něm nebude nic měněno. Bylo by
tomu tak, kdyby se setrvalo na osvědčených
zásadách právních, na právní
moci rozhodnutí, ale zde se tato zásada prolamuje
a dává se možnost kdykoli až do uplynutí
lhůty promlčecí, aby úřad vyměřovací
případně na základě zmocnění
úřadu nadřízeného mohl kdykoli
do uplynutí lhůty promlčecí měniti
třeba již pravoplatné rozhodnutí úřadu
vyměřovacího. Za těchto okolností
nikdy nebude právní bezpečnosti, poplatník
nikdy nebude věděti, zdali v budoucnosti již
pravoplatný výměr nebude změněn,
a zejména u obcí, u kterých bude výměr
daňový sloužiti za základ přirážek,
nebudou nikdy věděti, zdali přirážkový
základ nebude v budoucnosti za rok po př. za dvě
léta změněn. Zkrátka bude tím
vnesena nejistota do finančního hospodářství
a obce budou se musiti obávati, že budou musiti po
případě v budoucnosti vraceti přirážky
na základě určitého výměru
daně vyměřené. Jest skutečně
k nepochopení, proč toto právo se zde ustanovuje.
Ono se ovšem zde mluví o tom, že tato změna
může se státi buďsi z povinnosti úřední
nebo k žádosti poplatníka a že se může
státi, když byla daň vyměřena
příliš vysoko nebo příliš
nízko, ale, vážené shromáždění,
přece nebudeme tak lehkověrní, abychom se
domnívali, že poplatník bude moci tohoto práva
použíti a že, jestliže použije toho
práva, že mu bude vyhověno. Spíše
dá se souditi, že toto ustanovení má
sloužiti především k tomu, aby úřady
finanční byly garantovány kdykoli pro budoucnost
proto, aby určitá nedopatření vyměřujících
úřadů nebo vyměřujících
úředníků mohla býti kdykoli
opravena. To povede k tomu, že nebude věnováno
vyměřovacímu řízení
a nálezu, týkajícímu se výměru
daňového, taková pozornost, že u úřadů
a úředníků vyměřovacích
nebude taková odpovědnost, a že podle toho
také toto vyměřovací řízení
bude prováděno dosti liberálně, nebo
bych řekl, dosti vlažně.
Tedy ustanovení to je povážlivým průlomem
do názoru o pravoplatnosti rozhodnutí v daňovém
řízení správním, a nemůžeme,
než postaviti se příkře proti němu
a vysloviti své politování nad tím,
že náš návrh na odstranění
tohoto jistě zvláštního druhu ustanovení
přijat nebyl.
Stejně zajímavé je ustanovení dalšího
odstavce §u 256, ve kterém se dává docela
právo, jestliže toto úřední rozhodnutí,
které nabylo právní moci, opírá
se o usnesení daňové komise nebo trestního
senátu, že může uložiti nadřízený
úřad finanční předsedovi komise,
po případě předsedovi trestního
senátu, aby závadné opatření
jménem komise odvolal. To znamená, že při
daňovém řízení trestním
bude toto trestní řízení dejme tomu
provedeno úplně, trestní nález nabude
právní moci, ale bez ohledu na to, jestliže
kdykoli v budoucnosti úřad nebo úředník
přijde k názoru, že toto rozhodnutí
opírá se o nesprávné, nedokonalé
řízení, že spočívá
na vadném řízení nebo že odporuje
zákonu, tedy může prostě přivoditi
zrušení již právoplatného trestního
nálezu.
Zvláštní ustanovení je také ustanovení
§u 284, které pojednává o tak zv. zajištění
daně. Ustanovení §u 284 dává
právo vyměřovacímu úřadu,
aby v tom případě, když podle jeho názoru
je ohroženo vybrání daně s přirážkami,
a sice daně nepředepsané nebo ještě
nesplatné, uložiti mohl poplatníku písemným
příkazem, aby daň zajistil, a jestliže
poplatník tomuto příkazu nevyhoví,
dává právo úřadu vyměřovacímu,
aby provedl exekuci, která směřuje k zajištění
této, znovu upozorňuji, nesplatné a nevyměřené
daně.
My jsme žádali aspoň určité garancie,
že tohoto ustanovení nebude zneužíváno,
a žádali jsme garancii záležející
v tom, že o takovém návrhu na zajištění
daně má rozhodovati soud a že soudu má
úřad vyměřovací aspoň
osvědčiti nebezpečí, že jinak
vybrání daně je ohroženo. Nicméně
nebylo vyhověno ani našemu požadavku, aby toto
zajištění provádělo se prostřednictvím
soudu, ani našemu požadavku, který jsme tlumočili
ve směru druhém, takže zůstává
při znění vládního návrhu,
který byl doplněn jen malým ustanovením,
že úřad může uvésti důvody,
z nichž pokládá vybrání daně
za ohrožené. Uvésti důvody - to je naprosto
nedokonalé. Vyměřovací úřad
má možnost říci a v tom budou spočívati
tyto důvody: "Poněvadž máme za
to, že vybrání daně je ohroženo,
ukládáme prostě bernímu úřadu,
aby daň zajistil." A nyní představte
si, že toto zajištění bude prováděno
berním úřadem, tedy úřadem
podřízeným úřadu vyměřovacímu.
Je jasné, že onen doplněk, že úřad
má uvésti důvody ohrožení daně,
je naprosto nedostatečný a že ve skutečnosti
toto ustanovení může zejména živnostníka-začátečníka
přivésti do velmi kritické situace. Za platnosti
toho ustanovení stačí prosté oznámení
provedené konkurentem ze msty, aby úřad vyměřovací
uvěřil tomuto oznámení a nařídil
zajištění daně. Živnostník
nebude míti třeba okamžitě příslušný
obnos k disposici, provede se tedy zajištění
cestou exekuční; a exekuce vedená pro daně
znamená pro živnostníka-začátečníka
prostě příkaz daný všem jeho
věřitelům, aby se na něho vrhli a
hned v počátku jeho živnosti ho zničili.
Tedy toto ustanovení je podle mého názoru
naprosto nedokonalé a může přivésti
- a pravděpodobně budoucnost také ukáže,
že přivede - k tomu, že ho bude zneužíváno
a že zneužití může vésti k
podkopání existence celé řady poplatníků.
Je zajímavé, že žádá se
zásadně písemné přiznání
daně a že nepřipouští se, aby písemnému
přiznání daňovému bylo na roveň
postaveno přiznání do protokolu. Je celá
řada poplatníků, kteří přijdou
do velikých nesnází, mají-li nebo
budou-li vyplňovati tiskopisy o fasích; je také
značná část poplatníků,
kteří neumějí psáti. Ale zde
není ustanoveno, že písemnému podání
je na roveň postaveno podání k protokolu,
jako je to na př. při řízení
soudním, nýbrž dává se pouze
úřadu možnost, aby uvážil, zdali
takovéto písemné přiznání
dané do protokolu přijme. Tedy už v tom je
také viděti tu křivdu, která se páše
právě na drobných poplatnících.
Tím bych mohl jaksi skončiti zatím rozbor
této osnovy, zejména všeobecných ustanovení
a poukázati prostě na to, že ustanovení
o vymáhání daní, zejména ustanovení
o exekuci, jsou proti dosavadnímu platnému zákonu
ještě horší a že také zde
právo poplatníkovo proti vymáhajícímu
finančnímu eráru je porušeno.
Měl-li bych ke konci svých vývodů
shrnouti svůj názor, nemohu než dospěti
k tomu, že jak osnova zákona o přímých
daních, tak také vládní návrh
osnovy o nové úpravě finančního
hospodářství svazků územní
samosprávy vykazuje značné mezery a vady,
zejména že nikde anebo nepatrně béře
zřetel na potřeby širokých vrstev lidových,
že neznamená ulehčení pro drobné
poplatníky, že v řízení všeobecném
a v řízení trestním znamená
zhoršení dosavadního stavu a že znamená
také zhoršení finančního hospodářství
a zhoršení právního postavení
naší obecní samosprávy. Jestliže
p. ministr financí se domnívá, že osnova
tato je základním mezníkem pro ozdravění
našeho národního hospodářství,
mám přece pochybnosti, zdali ve všem tomu tak
bude, zdali tato osnova nebude míti také určité
stinné stránky, a rád bych chtěl věřiti
slovům p. ministra financí, že tato osnova
bude prostě východiskem pro ozdravění
našeho finančního hospodářství.
Ale nemám této důvěry a také
jsem ukázal na důvody, které mne k tomuto
podezření vedou. Snažili jsme se ze všech
sil, abychom osnovu zlepšili a zdokonalili. Při svých
opravných návrzích byli jsme vedeni především
snahou, aby byly uhájeny finanční zájmy
státu, ale na druhé straně také, aby
byla zachována při platnosti idea sociální
spravedlnosti a idea spravedlnosti vůbec. Po této
stránce jsem přesvědčen, že jsme
udělali, co jsme mohli, a že jsme splnili svou povinnost.
Jestliže našim opravným návrhům
nebylo vyhověno, jestliže až na nepatrné
výjimky tyto návrhy podané jak ke všem
druhům daní, tak zejména k vládnímu
návrhu zákona o finanční úpravě
hospodářských svazků územní
samosprávy byly zamítnuty, je přirozeno,
že nemůžeme tuto osnovu uvítati, že
se nemůžeme za ni postaviti a že musíme
ponechati za ni odpovědnost těm, kteří
právě bez zřetele na naše opravné
návrhy osnovu tuto provedli.
My jsme při tom pro hájení zájmů
státu a v tom směru působíme a budeme
působiti na všechny ty, které zastupujeme,
aby tyto zájmy po stránce povinnosti daňové
byly hájeny. Budiž mně dovoleno vysloviti se
v tom smyslu, že naší snahou, stále opětovanou
snahou bude, aby zákon, který bude proveden přes
naše námitky, v budoucnosti byl změněn
tak, aby odpovídal našim názorům a stal
se zákonem, který odpovídá přesvědčení
nejen určité části obyvatelstva nebo
jen určité většiny, nýbrž
aby to byl zákon daňový, který by
odpovídal všeobecnému přesvědčení
všech stran, aspoň všech těch stan, které
své pochopení pro stát dokázaly skutkem
a které neztrácejí svého zájmu
o stát a lásky k tomuto státu a národu
tím, že dočasně se nacházejí
v oposici.
Naše oposice je věcná. Já jsem se pokusil
odůvodniti naše námitky proti této daňové
osnově i osnově o finančním hospodářství
svazků územní samosprávy a proto myslím,
že mohu říci a že musí býti
pochopeno, že se nemůžeme za tyto osnovy postaviti
a že nemůžeme za ně vzíti odpovědnost.
(Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)