Ale promlouvajíce o daňové reformě,
musíme útočiti nejen na soustavu, jak jsou
rozdělena břemena, nýbrž také
na výši běžných státních
výdajů. V letech 1919 do 1927 vydali jsme ne méně
než 146.683 milionů korun a přijali jsme jen
135.863 milionů. Stát tedy rozhodně žije
nad své poměry. Musí tedy vybírati
i nejtíživější daně a i
když těmito zákony poskytuje úlevu,
pokud jde o přímé daně - kterým
vrstvám, jsem již řekl - přece jen zvyšuje
zdanění u nepřímých hromadných
daní. Ve skutečnosti máme průměrné
zatížení 1207 korun ročně na
osobu, což tedy činí skorem 5000 korun na čtyřčlennou
rodinu. To jest ohromný peníz. A proto jsou také
nepřímé daně - cukr, nápoje,
uhlí, doprava atd. - tak mimořádně
vysoké. Proti tomuto daňovému útisku
jest jen jeden prostředek: snížení státních
výdajů na všechny zbytečné a
postradatelné potřeby.
A nyní k jednotlivým hlavám daňové
reformy. Důchodová daň byla snížena
průměrně o 40% dosavadní daňové
sazby. To jest velká úleva pro poplatníky.
Ale i zde dlužno tuto větu bohužel silně
omeziti. Poněvadž hranice daně prostých
příjmů byla stanovena jen na 7000 Kč,
bylo utvořeno mnoho tisíc nových poplatníků
a podrobeno dani. Tito neplnili dosud daňové povinnosti.
Tomu se má nyní zameziti srážkami z
mezd. Podali jsme návrh, aby hranice příjmu
byla stanovena na 15.000 Kč. Vládní většina
nesouhlasila se zhodnocením mírové částky,
která činila 1600 K, ačkoliv se to v trestních
ustanoveních provádí velmi vydatně.
To jest zvlášť divné proto, poněvadž
k ní dosud patřily jisté kruhy, které
měly neobyčejný zájem na zvýšení
hranice příjmů nepodléhajících
dani. To nejsou jen drobní zemědělci a drobní
živnostníci, nýbrž také dělníci;
tak napsal časopis "Sudetendeutsche Arbeit",
orgán křesťansko-sociálních odborových
organisací ve Svitavách, ve svém prvním
sešitu ročníku 1927 (vydání za
leden-únor) doslova toto (na str. 30): "Nelze neuznávati,
že dva návrhy zákonů týkající
se československé daňové reformy obsahují
pokrok proti dosavadnímu stavu. Dělnictvo není
ovšem naprosto spokojeno s obsahem. Výše důchodu
nepodléhajícího dani jest určena na
7000 Kč. Znovu musíme ukázati na to, aby
příjem nepodléhající dani byl
zvýšen aspoň na 14.000 Kč a aby byly
větší úlevy poskytnuty zvláště
rodinám s četnými dětmi, než
je poskytuje návrh. Neodpustitelnou stinnou stránkou
návrhu je, že se vůbec nezabývá
nepřímými daněmi. Právě
to jest ta skupina daní, která nejvíce zatěžuje
spotřebitele a hospodářství škodí
velice citelně." Konstatujeme, že se křesťanským
sociálům nepodařilo uplatniti požadavky
svých odborových organisací a že přes
to budou hlasovati pro zákony o daňové reformě,
o nichž praví jejich vlastní orgán,
že dělníci nemohou býti s jejich obsahem
spokojeni. Ale nejen v otázce výše hranice
příjmů nepodléhajících
dani, nýbrž i v otázce paušalovaných
srážek byly vládní strany neúprosné.
Poněvadž v otázce přesouvání
daní, hrazení její podnikatelem, jež
jest podle §u 341 zakázáno, učinily
v poslední chvíli změnu, že ustanovení
tohoto paragrafu má nabýti platnosti teprve od 1.
ledna 1932, lze přece vysloviti naději, že
nové volby parlamentní, které do té
doby budou nutny, poskytnou příležitosti zaměstnancům
a dělníkům, jakož i pokrokově
smýšlejícím živnostníkům
a drobným zemědělcům, aby si zvolili
parlamentní většinu, která snad bude
státi na více sociálním stanovisku
než dnešní většina.
Poplatník má svou daň platiti sám;
toto odůvodnění jest nanejvýš
věcné a zní jako vědecká formule,
a na první pohled zdá se býti beze všeho
správné. Ale, pánové, budete-li se
vy z vládní většiny držeti důsledně
provádění této zásady, velice
brzy budeme musiti ztratiti četné daně. Pak
musí dostati tyto přímé daně
jiné roucho. Jak jest tomu na př. s domovní
daní činžovní? Také domovní
daň činžovní jest přímá
daň a podle výroků pana ministra financí
a všech stejně smýšlejících
neměla by býti přesouvána. A jak tomu
jest ve skutečnosti? Platí domovní činžovní
daň skutečně majetník domu či
neplatí ji nájemník? Můžete mi
uvésti někde a někdy nějaký
případ, kde by majetník domu platil tuto
domovní daň činžovní z vlastních
peněz? Nikde tomu tak není. A není tomu u
mnoha jiných daní právě tak? Nepřesouvají
se daně všech druhů? Nevidíme-li to
u všech daní, na př. u daně obratové,
dokonce u paušalované, nepřesouvá-li
se rovněž i tato daň? Všude se daň
přesouvá s poplatníka na vlastního
spotřebitele a není pochybnosti, že fráze
"Každý má sám platiti svou daň"
jest velmi dvousečným mečem v rukou vládní
většiny a jak toto stanovisko jest odůvodněno.
My jsme obšírně odůvodnili své
stanovisko při poradách a ukazovali jsme, že
daň zaměstnanců jest ve skutečnosti
podstatnou části příjmu, mzdy a platu.
Na základě četných důkazů
jsme tuto skutečnost přímo doložili
a dokázali. Vládní většina odhodlala
se jen odsunouti dobu, kdy toto ustanovení zákona
nabude platnosti.
Obrátíme-li se k jiným druhům daní,
přijdeme nejprve k dani výdělkové.
I o této hlavě promluvím jen zcela krátce,
poněvadž ve speciální rozpravě
budeme míti možnost široce odůvodniti
své stanovisko. Výdělková daň
v obou svých formách byla předmětem
těžkých bojů nejen oposice s většinou,
nýbrž i jednotlivých skupin většiny
samé mezi sebou. I když nynější
znění ani zdaleka nevyhovuje našim návrhům,
dlužno konstatovati, že se aspoň podařilo
povaliti úžasné znění prvního
vládního návrhu. Kdyby se byl tento návrh
stal zákonem, byli bychom se dožili toho, že
by se všem skupinám poplatníků dostalo
snížení, kdežto právě drobný
živnostník byl by se dočkal zvýšení
své výdělkové daně, jež
jest pro něj zvlášť důležité
se zřetelem na přirážky. Tomu bylo aspoň
částečně zabráněno.
Domovní činžovní daň bude rovněž
snížena. Ale ve skutečnosti jest toto snížení
jen zdánlivé. Snížení daňové
sazby na 12 nebo 8% nebude ve skutečnosti využito
proto, poněvadž četné srážkové
položky, které byly dříve možné,
nebyly již více přiznány a poněvadž
dále daňovou základnou jest hrubý
výnos, nikoliv jako dosud čistý výnos.
Úprava daně pozemkové nebyla také
tímto zákonem provedena s konečnou platností.
Katastr platný skorem jedno století byl i tentokrát
prostě převzat a nebyla provedena potřebná
reforma zdanění zvláště velkostatků.
Daň rentová a daň z tantiem ukazují
nejzřetelněji ráz celého tohoto návrhu.
Již v důvodové zprávě se praví,
že i po 28. říjnu 1918 při rozličných
státních emisích bylo v zájmu státní
úvěrové politiky těmto papírům
přiznáno osvobození od rentové daně,
aby tím státní úvěr netrpěl.
Zde finanční správa zcela otevřeně
uznala převahu bankovního kapitálu nad státem
a jeho úvěrem, to jest stav, který musí
přivésti stát a jeho obyvatelstvo úplně
do úrokového otroctví bankovního kapitálu.
(Posl. Patzel [německy]: Těchto srážkových
položek domohli se kdysi Češi ve vídeňském
parlamentě!) Ano, to bylo kdysi. Důležité
znamení, jak daleko dospěl již tento proces,
dlužno spatřovati v tom, že se velkobankám
poštěstilo odstraniti výhodné postavení,
které dosud měly lidové peněžní
ústavy, spořitelny. V §u 179 odstraňuje
se dosavadní rozdíl mezi spořitelnami a bankami,
pokud jde o rentovou daň. Kdežto banky platily dosud
6% a spořitelny 3%, snižuje se daňová
sazba nyní stejně na 3% a tím se poskytuje
bankám velká převaha. Banky strhnou na sebe
ještě více úspor než dosud, kdežto
jistě nebudou ochotny převzíti sociální
funkce spořitelen. Spořitelny byly před válkou
nositeli stavebního ruchu, poněvadž pěstovaly
a poskytovaly hypoteční úvěr, jejž
banky zpravidla vůbec neposkytují, poněvadž
jim vynáší příliš málo
peněz. Právě špatným rozřešením
otázky válečných půjček
a stále ještě neprovedenou sanací spořitelen,
které se tím dostaly do nesnází, byla
tato důležitá funkce našich spořitelen
znemožněna nebo velice omezena. Také to jest
kapitola k otázce podpory stavebního ruchu. Také
zprostředkování místního úvěru
bylo důležitým úkolem spořitelen,
jehož bankovní závody, které vyssávají
všechny vklady a užívají jich v ústřednách,
nikdy nebudou konati v podobném rozsahu. Ve skutečnosti
jest tomu tak, že spořitelny hlavní část
svého jmění nejen spravují, nýbrž
také užívají, kdežto u bankovních
závodů vidíme tendenci stáhnouti úsporné
vklady i z nejmenších míst, dostati je do ústředny
a tam užíti jich ke spekulačním účelům,
a to zpravidla proti zájmům samých vkladatelů
a proti zájmům drobných střádalů.
Finanční správa tím, že postavila
spořitelny na roveň bankám, když pro
banky snížila rentovou daň na 3%, tedy o 50%,
vzdala se velkého daňového důchodu
z rent, tedy z příjmů bez práce. Finanční
správa několikráte si stěžovala,
že my, oposice, při rozličných druzích
daní jsme žádali, aby daňové
sazby byly sníženy. Nyní se to obrací.
Nabízíme finanční správě
možnost zvýšených příjmů:
navrhujeme, aby rentová daň byla zvýšena
na dosavadní bankovní sazbu, t. j. na 6%. U rentové
daně dlužno promluviti ještě o jednom
důležitém paragrafu, totiž o čís.
16 §u 174. Tam se vyslovuje osvobození Československé
Národní banky od rentové daně, ačkoliv
tato banka jest zcela obyčejnou akciovou společností
vypočítanou na zisk, která má před
jinými společnostmi jen tu výhodu, že
svým společníkům zaručuje zákonitý
zisk 6 nebo 8%. Také toto ustanovení jest právě
jako přeměna Bankovního úřadu
ministerstva financí v tak zvanou Národní
banku jen důkazem zvláštního postavení
bankovního kapitálu v našem hospodářství
a ve státě.
Pan referent dr Hnídek ve svých vývodech
vyložil, že hlava týkající se trestních
ustanovení jest nejen zvláště důležitá,
nýbrž že jest i nejvýznamnějším
odstavcem celého návrhu. Trestní ustanovení
byla podle toho také nejvíce spornou částí
celého návrhu zákona. Kdo se domníval,
že nové berní zákony budou pracovati
k nové berní morálce, musí doznati,
že jeho očekávání byla hořce
zklamána. Jako dříve považuje berní
fiskus každého poplatníka samozřejmě
za podvodníka. Kdo dnes řádně přiznává
svůj důchod, musí počítati
s tím, že mu berní správa prohlásí:
"Co, tolik důchodu přiznáváte?
Pak musíte ve skutečnosti míti nejméně
čtyřnásobný důchod" a
podle toho jej zdaní. Stanovisko poplatníka jest
při takové morálce poplatníka skutečně
velice těžké. A nyní přichází
finanční správa s novými těžkými
tresty, aby poplatníky naučila rozumu. Vyžaduje-li
finanční správa od poplatníků
berní morálky, pak musí sama míti
berní morálku v nejlepším smyslu toho
slova. Vidí-li slušný poplatník, že
jest přetěžován daněmi, že
však šikovný zkracovatel daní triumfuje
nad finanční správou a vysmívá
se trestům, nedospějeme nikdy k berní morálce.
A kdo se nyní domníval, že finanční
správa zvláště při vypracování
této hlavy bude ochotná a obezřelá
a že vládním stranám opatří
laciný úspěch, byl zklamán. Kdo čte
pozměňovací návrhy k §§
186 a 187 a srovnává je s původním
zněním, musí konstatovati, že vládní
strany třikrát až dvanáctkrát
zvýšily peněžní pokuty, které
byly v §u 186 ustanoveny na jedenkrát až desetkrát
tolik, kolik činí zkrácená daň.
Nejsme zajisté přáteli zkracovatelů
daní, ale dlužno přece říci,
že skuteční daňoví defraudanti
najdou vždy zadní dvířka a že tyto
kruté tresty, které podle okolností mohou
drobného živnostníka ožebračiti,
mohou postihnouti právě drobné poplatníky,
poněvadž si tito nemohou dopřáti ani
mocných přímluvčí u ministerstva
financí ani drahých advokátů. Zcela
zvláště kruté jsou tresty na nedbalost,
která dosud mohla býti trestána pokutou 100
nebo 40 Kč a nyní může na ni býti
uložen trest až pětinásobku zkrácené
daně. Především však dlužno
vytknouti, že zákon vůbec nezná pojmu
podmíněného odsouzení. Každý
trestní soudce může zjistiti, že jen velmi
nepatrná část podmíněně
odsouzených spáchá znovu trestný čin.
Podmíněné odsouzení jest tedy zcela
nepochybně prostředkem působícím
na přistiženého, aby se polepšil. Jsme
toho mínění, že každý trest
musí míti výchovnou hodnotu a nesmí
vyplývati ze mstivosti. Trestní ustanovení
zákona o přímých daních nejsou
ovšem nic jiného než výplodem mstivého
berního fisku. Varovali jsme vládní strany,
aby na sebe nebraly také odpovědnost za tato pochybená
ustanovení. Avšak i při těchto ustanoveních
přešly přes všechny naše návrhy
k dennímu pořadu. Každý z nás
ví, kdo měl kdy co činiti s berním
úřadem, že již pouhé zavedení
řízení má v zápětí
trest na onoho poplatníka. Příště
tomu bude ještě v mnohem větším
rozsahu, poněvadž samo řízení
se bude prováděti ve zcela jiné nové
formě, která po stránce rychlosti a přesnosti
bude jistě nedostižná. Řízení
bude moci pracovati i s takovou přísností
a podrobností a s takovým množstvím
průkazního materiálu, že berní
fiskus bude míti možnost proniknouti se svým
dokazováním až do posledního zbytečku.
Tortura zavedení řízení proti poplatníkovi
sama již tedy bude pro něj trestem. Několikeré
obeslání, zjišťování z jeho
knih, přibrání materiálu, výslech
svědků jest již pro něj ve skutečnosti
těžkým a krutým trestem. Připojí-li
se k tomu ještě podmíněné odsouzení,
pak máme osobní a věcné mínění,
že tím bylo již opravdu učiněno
dosti výchovnému momentu, takže přistižený
a již zavedením řízení potrestaný
poplatník jest varován a příště
bude jistě ochoten co nejdůkladněji splniti
svou státoobčanskou povinnost. Vy jste zamítli
tento myšlenkový postup a usnesli jste se setrvati
dále na krutých trestních ustanoveních
návrhu. Ba, vy jste dokonce tato trestní ustanovení
v určité části ještě podstatně
zostřili. Odpovědnost za to budete musiti nésti
sami. (Posl. Patzel [německy]: Připomeneme-li
si, jak r. 1912 dr Viškovský, dr Funk a dr Rašín,
čeští spolupracovníci o nových
daňových zákonech, protestovali proti těmto
policejním ustanovením!) Právě,
věci se zde mimořádně změnily.
(Posl. Patzel [německy]: To bylo něco jiného!)
Ano. A praxe právě vypadá jinak než
teorie.
Ke konci dovolte mi ještě důležitou poznámku
o národně politické stránce berní
reformy a daní vůbec. Že se všechny německé
strany velice věcně účastnily porad
o tomto zákoně, vyplývá z významného
zájmu, jejž berní otázky mají
pro nás Němce. Univ. prof. dr Ladislav Weiler dochází
na základě své statistické analysy
daně z příjmu v Čechách (v
letech 1914 až 1918) k výsledku, že podíl
Němců na daních jest v Československu
podstatně vyšší než podíl
Čechů. Vypočítal, že německá
města, ačkoliv činí sotva čtrnáctinu
obyvatelstva, sama platí skorem čtvrtinu všech
daní, kdežto české venkovské
obyvatelstvo, jež jest daňově nejsilnější
kategorií Čechů, ačkoliv podle počtu
hlav činí skorem čtvrtinu obyvatelstva, ve
skutečnosti platí jen desítinu daní.
Města s čistě německým obyvatelstvem
vykazují nejvyšší procento poplatníků,
totiž skorem 10%, kdežto Praha má jen 81/2%.
Také poplatnost na hlavu obyvatelstva se mimořádně
odlišuje. Na německá města připadalo
v dobách výpočtu 13·20 Kč, kdežto
český měšťan platí jen 6·36
Kč - tedy asi polovinu. Na těchto číslicích
změnilo se velmi málo. Nemáme dnes po ruce
statistiky, která by se dala národnostně
rozděliti. Lze klidně míti za to, že
německý podíl na všech daních
státu činí nejméně 40%. Neobyčejně
litujeme, že ministerstvo financí není ochotno
poskytnouti nám úřední číslice
podle okresů. Takovou otevřenost uvítali
bychom co nejvřeleji, poněvadž se nemusíme
ostýchati ukázati světu, jaká břemena
byla uvalena na německé hospodářství
a kolik daní v této zemi platí a proč
musíme vždy žádati, aby byly chráněny
zájmy německých poplatníků.
Připomínám si několikeré výkřiky
v této sněmovně, které mluvily o tom,
že je-li někdo jiného politického, státního
nebo národnostního směru, že přece
béře rád české peníze.
Ale já se táži, kolik německých
peněz jest mezi těmi, jichž se užilo k
udržení celého státního aparátu.
Uvědomíte-li si, jak nepatrné částky
se vrací našemu lidu a jak nepatrný jest jeho
podíl na státních zařízeních
vůbec, pak si můžete teprve uvědomiti,
jak nynější daňová metoda musí
po národnostní stránce působiti na
náš lid. Tato metoda odnímá mu nepřetržitě
velké základy síly a jmění
a převádí je do rukou českých
kapitalistů. Těmto metodám musíme
odporovati. Požadujeme především jasný
účet o našem příspěvku
na stát a řádné honorování
našich požadavků z našich daní. Konstatujeme,
že ani při daňové reformě nebylo
vyhověno našim požadavkům o zajištění
našich národnostních nároků.
Ačkoliv vláda stála na stanovisku, že
daňové komise mají býti jmenovány
a odmítala volené komise, nebylo vyhověno
našemu požadavku, aby byla dána záruka,
že v německých územích dlužno
při sestavování komisí přihlížeti
k německým poplatníkům podle počtu
obyvatelstva. Zamítli jsme zásadu jmenování,
poněvadž stojíme na stanovisku, že při
jmenování ani národnostní záruky
nezaručují dostatečně našeho
vlivu. Nežádáme žádných
darů a žádného protekcionářství.
Žádáme, aby v německých okresech
německý zemědělec, německý
živnostník spoluurčoval daně svých
vlastních krajanů nebo o nich spolurozhodoval. Přiznáváte-li
ve skutečnosti již právo společné
odpovědnosti a spolupráce poplatníků
při vyměřování daní,
při odvoláních, to jest, obnovujete vlastně
zase staré právo, pak byli jste povinni zavésti
volby daňových komisí. Ale i zde se zase
vidí, jak demokracie stále více a více
vyrůstá v byrokratické hospodářství,
které nechce pustiti z rukou právo jmenovací
a které samo již tímto právem chce vykonávati
velký vliv na berní správu.
Ale my jsme zamítali jmenování nejen s národnostního
hlediska, nýbrž i pro náš sociální
směr. Jsme právě i po této stránce
národní socialisté. Při jmenováních
vyhradili jste právo navrhovati kandidáty obchodním
komorám a zemědělským komorám.
Tím jste přeskočili celou kategorii zaměstnanců,
úředníků a dělníků,
kteří přece dozajista jsou velkou částí
obyvatelstva platícího daně. Tím jste
zase zcela jasně a zřetelně projevili nenávistný
směr nynější většiny vůči
dělníkům, úředníkům
a zaměstnancům. Avšak i právo obchodních
a zemědělských komor navrhovati kandidáty
není nám důkazem pro to, že složení
komisí bude správné. Považte přece,
že v obchodních komorách se drobný živnostník
vůbec neuplatní a zpravidla je tam pátým
kolem u vozu. Ale ani v zemědělských radách
není drobný zemědělec zastoupen, oni
mají sice volební právo, dnes jsou jmenováni,
ale vy jste chtěli před několika měsíci
rozepsati volby do zemědělských rad podle
zákona z minulého století. Avšak ani
tam není zaručeno, že drobný zemědělec
nebo v obchodních komorách drobný živnostník
bude jmenován do daňových komisí,
a o úřednících, dělnících
a zaměstnancích vůbec ani nemluvím.
U obchodních komor jest ještě možné,
že jednou nějaký drobný živnostník
proklouzne. Ale dělníci, zaměstnanci a úředníci
jsou zásadně vyloučeni z tohoto práva
a jsou kvalifikováni jako státní občané
druhého řádu. Jest to zásada, se kterou
se můžeme setkati u hospodářských
stolů, kterou můžeme konstatovati vždy
a všude na nejnižší úrovni shromáždění,
zásada, která se nyní vkrádá
i do daňového zákonodárství.
Dělník přece neplatí žádných
daní. Při tom jsem ve svých vývodech
prokázal, že skorem 75% veškerých daní
tohoto státu připadá na nepřímé
daně, že tedy davy pracujícího lidu
jsou hlavním nositelem břemen v tomto státě,
ale vy jste přešli k dennímu pořadu
přes všechny naše návrhy a tím
jste zcela otevřeně a musím říci,
do jisté míry s poctivou otevřeností
vyslovili svou nechuť k dělnictvu, zaměstnanectvu
a úřednictvu. Fakt, jejž přijímáme
na vědomí a jejž uvedeme na vědomí
také příslušným vrstvám
obyvatelstva.
Mluvil-li jsem o národnostních účincích
daňové reformy, připomínáme
si nejen při jmenování a při možném
nebezpečí, jež znamenají jmenování
pro nás po národnostní stránce, také
jinou křivdu, kterou máme stále na očích
a která ještě i dnes trvá, ačkoliv
jsme prý rovní mezi rovnými. Jest možné,
že jeden rovný jest dole, druhý nahoře,
snad se tak rozumí větě "rovní
mezi rovnými". Tak jako se u pozemkového úřadu
nepřihlíží k německému
živlu ani ve správě ani při přídělech,
tak se také nedůstojně nakládá
s Němci v Národní bance, tak jste se také
odmítavě chovali k našim požadavkům
týkajícím se daňových komisí
a národnostního zajištění v nich.
A německé vládní strany polykají
i to a účastní se toho. Budou za to musiti
odpovídati, až daňové komise v německých
okresích ve svém složení nebudou souhlasiti
s národnostními poměry a budou jim příkře
odporovati. Nemáme-li důvěry k finanční
správě, jest to odůvodněno. Nejen
že jsme při státních rozpočtech
znovu přednášeli své stížnosti,
že se nedbá německých požadavků
a nároků, nýbrž můžeme ukázati
i na konkrétní případy, jež dokazují,
jak málo nestranně pracuje finační
správa v této zemi. Dovoluji si zmíniti se
slavné sněmovně o případu,
jenž jistě není možný v německém
daňovém území. Dne 21. února
1927 uveřejnilo "České Slovo" zprávu,
podle níž staviteli Šupichovi, starostovi Německého
Brodu, jenž jest, jak známo, přes své
jméno českým městem, byla předepsána
daň 856 Kč, že povozníkovi Raupachovi
tamže, který má dokonce dva automobily, bylo
předepsáno dokonce jen 64 Kč, že majitel
továrny na cement Prokop, dostal předpis daňový
úhrnem na 180 Kč a milionář Spurný
- ve zprávě jest označen jako "ohromný
boháč", tedy slovo, jehož v celé
jeho pádnosti nemůžeme ani přeložiti
do němčiny - a jenž jest mimo to členem
daňové komise... (Posl. Patzel [německy]:
Jmenovaným členem!) Ano, jmenovaným členem.
Tomu bylo předepsáno, pravím, jen 24 Kč
daně. (Posl. Wünsch [německy]: Tolik
ho stojí doutník!) Ten dostane asi darem od
komise.
Časopis zvláště upozorňuje na
toto korupční hospodářství.
To bylo uveřejněno v "Českém
Slově". Do dneška však jsme neslyšeli,
že by byla zasáhla finanční správa,
a s jakým výsledkem se to stalo. Domnívám
se, že veřejnost má právo uslyšeti,
jaké výsledky odhalilo vyšetřování
tak neslýchaného případu. Na jedné
straně neuvěřitelné korupční
hospodářství, tato neuvěřitelná
mírnost proti takovým poplatníkům.
Na druhé straně, nač jsme poukázali
v četných dotazech podaných ministrovi pošt,
ministrovi vnitra a jak se domnívám také
ministrovi financí, stále znovu se vynořující
zprávy o přídavcích českým
státním úředníkům v
německých územích. Teprve před
několika dny uvedli jsme v časopise své strany
a v interpelaci, že státní úředníci
české národnosti dostávají
v německém jazykovém území
přídavky, které nemají zákonného
podkladu. Je to tak, jako bychom byli ve válce a jako by
úředníkům v dobytých územích
byly přiznány polní přídavky.
(Výkřiky na levici.) Kdybyste to byli činili,
když Slovensko bylo obsazeno maďarskými komunisty
nebo nějaký čas po tom, bylo by to lze skutečně
srovnati s polními přídavky, a tak to odůvodniti.
Ale válku proti sudetsko-německému jazykovému
území ukončil ministr Klofáč
již v roce 1918, válku, která, jak konstatujeme,
byla ovšem vedena jen s jedné strany. Jen vy jste
vedli válku, nikoliv my.
O všech těchto věcech musíme přemýšleti.
Ukazují nám, že se s daněmi hospodaří
tak, že to naprosto neospravedlňuje důvěry,
kterou vládní většina žádá
od sněmovny. Na naše dotazy - to výslovně
konstatuji - které jsme znovu podali resortním ministrům
právě v otázce těchto "polních
přídavků", nedostali jsme do dneška
žádné odpovědi.
Pokusili jsme se v mezích všeobecné rozpravy
vyložiti vám své stanovisko k jednotlivým
důležitým ustanovením návrhu.
Vyložili jsme však také své zásadní
stanovisko k daňové otázce ke zdanění.
Když na konci porad rozpočtového výboru
a na začátku porad slavné sněmovny
přehlížíme všechny návrhy,
konstatujeme, že se většina nikterak nenamáhala
vyjíti vstříc věcným návrhům
oposice, že jen ve zcela málo případech
bylo možno odvrátiti většinu od původních
úmyslů, které obsahoval první vládní
návrh, že nevidíme žádných
podstatných změn v těchto návrzích,
které by se týkaly soustavy. Všude projevuje
se nám skutečnost, že s jedné strany
budou k placení daní přibrány nové
široké vrstvy - jest to skorem 31/2
milionu dělníků a zaměstnanců
- že však na druhé straně jen při
dani důchodové budou se poskytovati milionové
a milionové daňové slevy. Nedivte se, že
k takové reformě zaujímáme odmítavé
stanovisko, nedivte se ani tomu, že zamítáme
zákon, jejž sám ministr financí označil
za jednu z nejvýznamnějších zákonodárných
prací, která byla ve sněmovně projednávána.
Užili-li jste při vyřízení tohoto
zákona method jednacího řádu v rozpočtovém
výboru, jež jsou přímo strašlivé
- nejen přechod k dennímu pořadu přes
nejdůležitější návrhy oposice,
nýbrž i omezení jednání na příliš
krátkou řečnickou lhůtu - pak jest
to při tak objemném a velkém vládním
návrhu znásilnění oposice, která
nemohla jako vládní většina již
po měsíce věděti o tomto návrhu
a tak přistoupiti k poradám ve výboru. (Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.) Ohrazujeme
se proti nakládání s oposicí, protestujeme
proti promrskání tak významného návrhu,
protestujeme proti věcnému obsahu a proto, nepřihlížejíce
k našemu politickému stanovisku, budeme hlasovati
ve sněmovně proti návrhu o berní reformě
(Souhlas poslanců něm. strany nár. socialistické.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo pan posl. dr Zadina.
Posl. dr Zadina: Slavná sněmovno! Daňová
reforma představuje vlastně první velké
dílo, které nynější koalice a
vláda přináší občanstvu
v duchu svého programu, který se odnáší
k ulehčení veřejných břemen
a k posílení hospodářského
života ve státě. Důvody, které
nutily k provedení daňové reformy, jakož
i úkoly, které byly při tom sledovány,
byly velmi podrobně objasněny jak panem ministrem
financí, tak i referentem kol. dr Hnídkem,
a to ve zprávě důvodové i ve zprávě
výborové, jakož i v četných projevech,
kterými odůvodňovali a hájili skvělým
způsobem toto velké dílo naší
vlády. Byla to především snaha po unifikaci
a po zjednodušení stávajících
četných předpisů daňových
a s hlediska poplatníků bylo v prvé řadě
zdůrazňováno naléhavé přání
po zmírnění daňového břemene
s ohledem jak na stabilisaci měny, tak i na objektivní
a subjektivní nosnost našeho poplatnictva a dále
důtklivé volání po zjednání
pořádku v celé správě daňové,
zejména pokud se týče spravedlivého
a včasného vyměřování
daní, vyřizování rekursů a
pořádku při placení daní.
Přistupujeme-li k posouzení této daňové
reformy, máme na zřeteli především
hlavní zásady moderního daňového
systému a zkoumáme, do jaké míry nová
úprava těmto zásadám odpovídá.
Každá daň ukládá hospodářskému
subjektu beze vší pochyby určité oběti
ve prospěch veřejných svazků. Poněvadž
bez této oběti mohly by se hospodářské
subjekty příznivěji vyvíjeti a snadněji
hospodařiti, musí býti nalezeno při
každé daňové úpravě takové
vyrovnání mezi požadavky veřejných
svazků a plněním jednotlivců, které
by pro zájmy obou interesentů bylo nejpříznivější.
S hlediska finančně-politického akcentuje
se zásada náležité elastičnosti
a vývojové způsobilosti daní tak,
aby jejich výnosy beze změny systému sledovaly
vývoj národního hospodářství.
S tohoto hlediska zajisté došlo ke změně
daně výdělkové z její dřívější
formy repartiční na daň kvotovou, poměřovanou
určitou procentní sazbou z daňového
základu. S hlediska národohospodářského
klade se váha na zachycení správných
pramenů zdanění, aby pravidelným zdaňováním
nebyl ohrožen trvalý výnos, a dále na
správný daňový způsob, aby
daní byl postižen zamýšlený daňový
subjekt.