Posl. Dietl (německy): Slavná sněmovno!
Máme dnes rozhodnouti o předloze nesmírného
významu a dosahu. Celý náš daňový
systém, pokud jde o přímé daně,
má býti nově přepracován a
sjednocen v jediném zákoně. Podle velkorysého
plánu bude vše vlito do formy, která usnadní
a zjednoduší administrativní službu daňovou.
My se především tážeme: "Přinese
tato daňová reforma dělnému lidu podstatná
ulehčení?" Na to jest odpovědí
kategorické "Nikoliv". Tísnivá
břemena nepřímých daní, ež
tak ztěžují hospodářství
a omezují spotřebu, zůstanou v plném
rozsahu a nepomýšlí se na omezení těchto
břemen. Návrh nejen směřuje celým
svým rázem k dalekosáhlému ulehčení
majetným třídám a z těchto
opět vrstvám agrárním (daň
pozemková a domovní daň třídní),
velkým sdružením kapitálovým
(zvláštní daň výdělková)
a pohyblivému kapitálu (daň rentová),
nýbrž namnoze tak vskutku činí způsobem
zvláště úkladným tím,
že si sice při snižování daňových
sazeb na oko ukládá jistou zdrželivost, zato
však dělá značné mezery v daňovém
základě. Tím mají býti široké
vrstvy obyvatelstva klamány o pravé míře
budoucího zatížení majetných
tříd a těmto se mají poskytnouti větší
ulehčení, než jakých by mohli dosíci
za tohoto stavu politických poměrů bez tohoto
zatajení přímou cestou ještě
většího snížení daňového
základu. (Předsednictví převzal
místopředseda Slavíček.)
V dalším důsledku toho se však musí
tento systém daňové demagogie vymstíti
na svých původcích tím, že daňoví
rádci kapitalistických vrstev užijí
všech těchto mezer k různému obcházení
daní, jež budou nejen fiskálně značně
citelná, ježto budou přesahovati snížení
přímých daní, které chtěli
autoři návrhu, nýbrž budou také
národohospodářsky působiti velice
škodlivě, ježto možnosti obejití
jsou podle okolností případu pro jeden z
podniků, jinak za stejných podmínek soutěžících,
snadnější, pro druhý těžší
neb vůbec nepřípustné. Tak nastanou
veliké nerovnoměrnosti ve zdanění,
pravidelně s tím výsledkem, že účinnému
zdanění se vyhnou spíše silnější
podniky než slabší, spíše zahraniční
než domácí. Extremně kapitalistická
tendence návrhu vysvítá nejlépe z
toho, že mezery, o nichž v předešlém
byla řeč, nepovstávají snad tím,
že by snad návrh odklízel nějakou revoluční
suť na poli přímých daní, nýbrž
tím, že odstraňuje mnoho zásad starého
rakouského zákona o osobních daních,
zákona to, který je tak vzdálen od revolucí
a nepřátelství vůči kapitálu,
jak tomu právě jest u zákona, vytvořeného
v devadesátých letech minulého století
parlamentem, složeným výhradně ze zástupců
majetných tříd.
Netřeba dokazovati, že zákonitá ustanovení
z let devadesátých nic nesvedou s vysoce vyvinutou
technikou kapitalismu, jak se vyvinula během lidského
věku, od té doby uplynuvšího, s trusty
a kartely, společnostmi držitelů cizích
akcií a koncerny a všemi ostatními organisačními
formami pokročilého kapitalistického vývoje,
jež v devadesátých letech byly aspoň
ve střední Evropě, byly-li vůbec,
známy jen v nesmělých začátcích,
nesvedou nic ani se zjevy unikání kapitálu
a daní a s nimi ruku v ruce jdoucím vyvážením
do ciziny, zdánlivými účty, a jak
se to vše jmenuje, že by spíše byly nutny
zcela nové metody daňové techniky. Ale co
teprve, když místo aby se opatřily nové
obranné prostředky ještě se staré
odstraňují?
V důvodové zprávě se výslovně
poukazuje na to, že otázka rozdělení
daňového břemene jest především
otázkou sociální a politickou. Ale touto
reformou nedochází výrazu nějaké
sociální vyrovnání, nýbrž
toliko snaha občanské koalice urvati pro svoji třídu
co největší prospěch, jak to výmluvně
vyjadřují pozměňovací návrhy
"osmičky". Ještě kritické
slovo o způsobu výroby zákonů, jaký
se u nás stal zvykem: Dříve to byla t. zv.
pětka, jež ústavní instance příkře
odstrkovala a prostě podle zásady "ryc anebo
nic" tvořila hotová a nezměnitelná
fakta a tak odnímala výborům a zákonodárným
sborům všechen vliv na zákonodárství.
V nesčetných řečích protestovali
náruživě němečtí zemědělci
a křesťanští sociálové proti
odstrkování ústavních sborů.
Nechť si ministři prof. Spina a Mayr-Harting
přečtou své někdejší
řeči, v nichž tento systém od základu
odsuzovali, a je-li v nich jen trochu studu, musí nyní,
když jsou účastni moci vládních
stran, tento zlořád odstraniti. Ale nic z toho se
neděje. Sedí teď v "osmičce",
staré metody zůstávají nedotčeny
a pánové Windirsch a Bobek si libují
v úloze diktatorů; vžili se rychle do tohoto
systému, proti němuž po léta bojovali
a zapomínají zcela, že se zase jednou násilí
obrátí proti nim. Charakteristické jest množství
pozměňovacích návrhů "osmičky"
a zprávy, jež proniknou z poradního pokoje
těchto pánů, potvrzují jen, že
zástupci svazu něm. zemědělců
a křesťanští sociálové zastupují
a podporují nejreakčnější návrhy.
Reforma tak veliká a tak významná měla
by se prováděti za účasti všech
stran a v uvozovacích řečech pana generálního
zpravodaje a pana ministra financí by měla býti
oposice požádána a pozvána ke spolupráci.
V přemnohých schůzích se pokoušeli
zástupci oposičních stran dosíci zlepšení
se zvláštním zřetelem k bídě
dělného lidu. Všechny námitky tříštily
se o ztrnulý systém koalice, brutální
číslo majority rozhodlo a tak vznikl tento zákon
v dnešní formě, v níž je předložen
slavné sněmovně k poradám. Kritisujeme-li
zde ještě jednou všechny nedostatky a vady a
navrhujeme-li jejich změnu, plníme tím věrně
své povinnosti vůči našim mandatářům
a čas, jenž řídí dějiny,
uzná oprávněnost našeho heroického
boje o sociální a spravedlivou daňovou reformu.
U fysiokratů, u Adama Smitha a jeho školy,
u Malthuse, u Ricarda a u všech ostatních čelných
představitelů klasické školy a u jejich
stoupenců ukazovala vždy teorie, jakou politiku třeba
vésti, především jakou politiku daňovou,
jakou obchodní, zkrátka, jak náš celý
život hospodářský má býti
zúrodněn a zbaven všech tísnivých
pout. Již ve starém Římě najdeme
náběhy k daňovému systému,
který se snažil těmto zásadám
vyhověti. Ve středověku až do dob systému
merkantilního, kdy naturální hospodářství
bylo vystřídáno peněžitým,
byly požadavky vůči svobodnému sedláku
tak zvyšovány, že toho nemohl snésti,
klesal stále hlouběji do poddanství, až
se konečně stal nevolníkem velkých
pánů pozemkových a tito jako neomezení
vládcové rozhodovali o osobách svých
poddaných. Vznikající město bylo prvým
mikrokosmem státu. Vytvořilo se řemeslnické
a obchodnické měšťanstvo a s ním
idea veřejnoprávní povinnosti daňové:
vybíraly se přímé daně z příjmu
a jmění, dále daně domovní,
pozemkové a živnostenské, ale ne jako hrubá
daň z hlavy, nýbrž odstupňovaně
podle daňové síly jednotlivců. Daně
se vybíraly podle vlastního ocenění,
daňová morálka byla vysoce vyvinutá,
nebylo třeba zvláštních trestů
na vyhýbání se daním.
Se změnou válečné techniky, jež
přinesla též změnu v ohledech hospodářských
a národohospodářských, rostla moc
knížat, moc státu se upevnila a strhla daňovou
výsost na sebe. Daně spotřební, jejichž
počátky jsou velice staré, staly se silným
zdrojem příjmů a prostý občan
byl bezohledně dán do rukou výběrčímu
daní. Bylo vyhrazeno Angličanu Adamu Smithovi, aby
stanovil zásady, jichž mravní obsah byl uznán
všemi národními hospodáři. Znějí:
1. Daň má býti spravedlivá, t. j.
poddaní mají býti zdaněni pokud možná
přesně podle svých schopností.
2. Daň má býti určitá, to znamená,
že daň, kterou každý jednotlivec jest
povinen platiti, má býti určitá a
nikoliv libovolná. Doba placení, způsob placení
a kvalita, která se má platiti, má býti
každému poplatníkovi a každému
jinému jasna.
3. Daň má býti pohodlná, to znamená,
že daň má býti tenkráte a tak
vybírána, jak ji poplatník pravděpodobně
bude moci pohodlně platiti.
4. Daň má býti laciná, to znamená,
že každá daň má býti tak
vymyšlena, aby co nejméně brala z kapes lidu
a co nejméně přesahovala to, co veřejnému
státnímu pokladu vynese, jinými slovy, výlohy
spojené s vybíráním daní mají
býti co nejnižší.
Jaké stanovisko zaujímá finanční
správa při daňové reformě k
Smithovým zásadám? Činí pravý
jejich opak. Nevyjadřuje spravedlivého a mravného
systému rovnoměrnosti, naopak, zámožným
třídám poskytují se veliká
ulehčení, zatím co dělný lid
vychází při úlevách téměř
na prázdno.
Abychom to dokázali, prohlédněme si celý
náš daňový systém. Podle rozpočtu
pro rok 1927 platíme na přímých daních
2.167,272.600 Kč, na nepřímých daních
6.494,294.250 Kč. K tomu přistupuje podle svého
rázu jako nepřímá daň příjem
z monopolů, tabákové režie a prodeje
lihu ve výši 1.349,578.864 Kč, tedy celkem
10.011,145.514 Kč daní. Stojí tedy proti
přímým daním ve výši 2.167,272.600
Kč nepřímé daně ve výši
7.848,873.114 Kč, čili v procentech 22 k 78%. Daňové
břemeno, jež musí jednotlivý občan
nésti, jest tak veliké, že se vše pod
jeho tíhou hroutí. To dosvědčuje přede
vším zpráva finanční zprávy
o výši daňových nedoplatků, jež
podle zprávy Nejv. kontrolního úřadu
dosáhly do konce roku 1925 výše 4,5 miliard
Kč. Právě u přímých
daní jsou neslýchané nedoplatky, čehož
jest přede vším příčinou
jejich pozdní předepsání. Toto opoždění
jest však důsledkem desorganisace daňových
správ, jež nemohly splniti vlastní svůj
úkol, ježto byly přetěžovány
jinými pracemi. Mladý stát se nespokojil
zavedením nových pramenů daní, zavedení
vlastní měny bez nutné přípravy,
dávka z majetku a s ní spojené soupisy, daň
z obratu a ostatní finančně hospodářské
reformy vyžádaly si tolik času a námahy,
že to vše, nejsouc plánovitě připraveno,
způsobilo zmatek v němž nebylo více
pořádku ani bezvadného fungování.
Tázali jste se kdy: "Můžeme to vše
stráviti? Jest správní služba tak organisována,
že jest zajištěno provedení těchto
zákonů?" Vládní strany jsou spoluvinny,
ale především naše tehdejší
finanční správa, jež při provádění
úplně selhala. Při tom spolupůsobily
zvláště: 1. Deflační krise, 2.
přílišné zdanění a 3.
všeobecná světová krise s ohledem na
zvláštní krisi v Československu, aby
náš kvetoucí hospodářský
život přivedly k úpadku a zanechaly z něho
hromadu trosek. Chlubíme se ovšem aktivní obchodní
bilancí, ale těžké oběti, jež
nás to stojí, zcela vyváží tuto
výhodu. Ve stále kratších obdobích
zostřují se vracející se krise, nezaměstnanost
tisíců pilných rukou stává
se stálým zjevem, omezení práce a
z části úplné zastavení podniků
patří k inventáři našeho hospodářství.
A to, co nám na jedné straně přináší
aktivum obchodní bilance, se na druhé straně
více než spotřebuje vyrovnáními
a konkursy zhroutivších se podniků.
Aktivum obchodní bilance tvořilo ve čtyřech
letech 1923 až 26 7.339·9 milionu Kč. Ztráty,
jež národní hospodářství
v téže době utrpělo vyrovnáními
a konkursy, činily celkem 3.472,8 mil. Kč, což
se ještě zvětšuje, ježto aktivní
hodnoty nemohly býti zhodnoceny ve vykázané
výši. Připočteme-li kapitálové
ztráty průmyslu a obchodních podniků
a ztráty na hodnotě, vzniklé u zboží
a surovin následkem deflace, tu se potvrdí, že
aktivum obchodní bilance zmizí beze stopy a že
nepřinese národnímu hospodářství
žádného ulehčení.
Uvážíme-li, jakým bohatstvím
přírodních pokladů stát vládne,
jak pracovitý a pilný lid zde bydlí, a srovnáme-li
naproti tomu, jak zabředáme stále hlouběji
do nouze a bídy, tu si uvědomíme těžké
hříchy fanatického opojení prvé
doby našeho státního a národního
hospodářství a neříkáme
příliš mnoho, tvrdíme-li: Lehkomyslně
jsme rozhazovali a plná míra viny zasahuje státní
správu, jež bez plánu a cíle činila
pokusy. Přílišné zdanění
spolupůsobilo při katastrofálním úpadku
hospodářství, vývoz trpí nejistými
obchodními vztahy k našim sousedním státům,
a tak se odbytová krise zostřuje malou kapacitou
vnitřního trhu. Dělný lid jest zubožen,
tak zvaný střední stav upadl inflací
a deflací, mnozí z obou těchto vrstev hynou
v bídě a nouzi. V době úpadku jedněch
těžili druzí, vedli pobuřující
a hýřivý život, otravovali mrav i mravnost
a právě jim v prvé řadě má
daňová reforma přinésti ulehčení.
Pomýšlí-li se již na snižování
daní, proč se nezačne u daní nepřímých,
u daně obratové, dopravní, z uhlí?
Nebylo by tím také ulehčeno oživení
hospodářství? Či jest vskutku jedinou
příčinou naléhavosti daňové
reformy jedině usnadnění podnikání,
jak to důvodová zpráva stydlivě praví?
Velikým ulehčením pro obchod a průmysl
jest uvolnění peněžního trhu,
neboť konečně i vysoká úroková
míra a ztrnulost peněžního trhu byly
značnou překážkou zdravého znovuvybudování
hospodářství.
Ještě slovo o obchodní bilanci. Slyšíme
všeobecný jásot nad aktivitou, zprávy
z posledních měsíců jsou jediným
chvalozpěvem, jako by vše bylo ryzí zlato.
Můžeme býti skutečně pyšni
na tato čísla, či neměla by nás
nutiti k přemýšlení? V prvém
čtvrtletí roku 1927 jest proti r. 1926 dovoz nižší
o 535 milionů Kč a vývoz nižší
o 236 milionů Kč. Nižší dovoz proto,
že náš trh není schopný jej pojmouti,
ježto mnoho průmyslových podniků stojí
a proto potřebuje k zpracování méně
surovin. A vývoz o 236 milionů nižší?
To nám říká, že jsme z našich
odbytišť stále víc a více zatlačováni,
že se jiní cizí dodavatelé vtlačují
k našim dřívějším odběratelům
a nás pomalu, ale stále vytlačují.
Kolik rukou by mohlo býti zaměstnáno, kdyby
náš vývoz byl alespoň zůstal
na téže výši, jako v roce minulém!
A jak tomu bylo v r. 1926? Také tu byl proti r. 1925 dovoz
menší o 2.332·6 milionů Kč, vývoz
menší o 951 milionů, třeba že nám
anglická uhelná stávka přinesla zvýšení
vývozu uhlí. Na bavlněných výrobcích
jsme v r. 1926 vyvezli o 456 milionů Kč méně,
na vlněných o 146 milionů Kč méně,
na dřevěném zboží o 34 milionů
Kč, na skle o 129 milionů Kč, na surovinách
a hospodářských strojích o 228 milionů
Kč; v těchto 5 druzích zboží
dohromady o 895 milionů Kč méně, peníz
to, který nám dobře vysvětlí
zostření krise. A co dělá naše
vláda k zajištění našeho odbytu
na zahraničních trzích? Uzavírá
zvýšenými cly hranice, tříští
jednání o obchodní smlouvy s našimi
nejdůležitějšími partnery nesplnitelnými
požadavky a halí se při tom ve vznešené
mlčení, ať si to chodí jak chce. Ano,
dříve se musela starati o podporu nezaměstnaných
a ta pohltila mnoho peněz, nyní však jest od
zavedení gentského systému této starosti
zbavena, ať se odborové organisace starají
o to, kde vzíti peníze, aby se nezaměstnaní
zachránili od smrti hladem.
A přes to chybí státu prostředky,
jichž potřebuje pro státní hospodářství
a byla by jediná cesta k nápravě tohoto stavu
- radikální snížení výdajů.
Zúročení, umořování
a správa státního dluhu stojí při
výši dluhu 35 miliard Kč okrouhle 2·5
miliard. Nikdo však neví, jaké výše
dosáhne státní dluh, neboť podle čl.
208 mírové smlouvy jsou nástupnické
státy povinny zaplatiti do společné reparační
pokladny cenu veřejného statku převzatého
od Rakouska a Uher. K jednotnému zjištění
ceny dosud nedošlo, ježto se ocenění velice
rozcházejí, ale jednoho dne ustanoví reparační
komise náš t. zv. osvobozovací příspěvek,
o který se náš státní dluh zvýší.
Připojuji se ke všem těm hlasům a prohlašuji
s nimi, že nejsme hospodářsky s to, abychom
zaplatili osvobozovací příspěvek,
neboť veřejné statky byly našimi penězi
zaplaceny, historické země to byly, jež dříve
musely zaplatiti hlavní břemeno daní. Jest
však pro nás významné, že by se
daňové břímě značně
zvětšilo, kdyby reparační komise došla
k rozhodnutí pro Československo nepříznivému.
Již dnes připadá ze státního
dluhu 2500 Kč na osobu, tedy více než dosti.
Dalším nesmyslně velikým břemenem
jest nám stav vojska. Výdaje činí
podle rozpočtu 1370 milionů Kč, a k tomu
se připojuje fond na zbrojení 315 milionů
Kč. Až na výslovné militaristy všichni
se shodují v tom, že náš malý stát
se svými asi 14 miliony obyvatel toto břímě
snésti nemůže. Teritoriální poloha
státu s jeho dlouhými hranicemi nepřipouští
účinnou obranu a poslední dny vám
asi přinesly poznání, že spojenectví
jest pouhý kus papíru, jenž jediným
tahem některé velmoci může býti
roztržen. Rozvážná vůle spřáteliti
a dohodnouti se by nesla lepší plody, než řinčení
šavlí, a zlepšila by také značně
naše obchodní styky.
Světová válka vše vykrvácela.
Státy jsou zadluženy, daňový šroub
přitažen k prasknutí. Přes to se ve
všech zemích horečně zbrojí.
Technika kráčí den ode dne kupředu,
zvláště zlepšení vražedných
a otravných zbraní, a všechno zbrojení,
jež dnes spatřujeme, bude v nejbližších
letech bezcenným brakem a starým železem. Rozum
by nás měl tedy přiměti k tomu, abychom
co nejdůkladněji zkoumali oprávněnost
takových výdajů a je omezili na nejmenší
míru. Ve všech variacích zní nám
vstříc slova: "Zchudli jsme a musíme
se přizpůsobiti poměrům." Ano,
učiňme tak především v našich
výdajích, usnadněme osud širokých
vrstev obyvatelstva zmírněním tlaku nepřímých
daní a usnadněním životních podmínek.
Jdeme však opačnou cestou, odnímáme
zmenšením kupní síly vnitřnímu
trhu odbyt a činíme tak vše, aby neplodnost
hospodářství se stala trvalým stavem.
Pohleďte do světa, jak se tam vše živě
a silně obírá velkými otázkami
doby, jak fusování, rationalisace a egalisace mají
hospodářství ulehčiti, a jak především
tvoření kartelů se zmocňuje jedné
skupiny průmyslu po druhé. Naše hospodářská
tělesa však fňukají, místo aby
sama přiložila činně ruku k přemožení
mrtvého bodu.
Všechny okolnosti, jež zde byly uvedeny, vyžadují
zvýšené činnosti dělné
třídy, neboť konečně se bojuje
o to, mají-li vymoženosti revoluční
doby zůstati či padnouti. Není přece
náhodou, že se občané v Československu
spojili v koalici za tím účelem, aby mohli
dáti volnost reakčním choutkám. Od
cel a kongruy až k zamýšlené správní
reformě, k odnětí volebního práva
vojsku a ke zhoršení sociálního pojištění
jest zřejmý jediný rys: upevniti moc občanstva,
spoutati a utlačiti dělnické vrstvy. Neslouží
konečně projednávaná předloha
také tomuto účelu? Z jakých pramenů
pocházejí vysoké příjmy osobní
daně z příjmu? Máme v Čechách
948.602 censitů s příjmem do 20.000 Kč.
R. 1914 měli jsme v celých historických zemích
toliko 415.137 censitů s daňovým výnosem
33,506.176 Kč, zatím co r. 1925 podle tabulky výnosu
bylo předepsáno 1247 milionů. To jest stoupnutí
o 3.600 procent, takže nelze mluviti o valorisaci indexu
zlata. Z přímých daní tedy přesahuje
osobní daň z příjmu daleko ostatní
a vynáší asi o 500 milionů Kč
více, než daň pozemková, domovní,
všeobecná a zvláštní výdělková,
rentová a poplatek z tantiem. Hlavní břemeno
těchto velkých příjmů však
nese 948.602 censitů s příjmy do 20.000 Kč
a nemyslím, že by někdo v této síni
chtěl tyto poplatníky počítati k majetným
třídám.
Tedy jako u nepřímých, tak i u přímých
daní nese dělné obyvatelstvo hlavní
břemena, zatím co se majetným třídám
opatřují všemožná ulehčení
a usnadnění. S jakou péčí se
pracují přiznání bank a průmyslových
podniků a peněžních magnátů,
jak se přibírají právníci a
daňoví odborníci k posudkům jako rádci,
jak se provádějí nejsmělejší
pokusy, aby se fiskus ošidil! Marně se v těchto
kruzích hledá t. zv. daňová morálka.
Nenesou na těchto bezútěšných
poměrech vinu také finanční úřady?
Berní úředník by měl býti
zároveň rádcem a důvěrníkem
poplatníka, má vypátrati pravdu a pomoci
právu k vítězství, ať je to ve
prospěch fisku nebo poplatníka. Jak přísné
jsou v tomto směru instrukce v Německu! Jak se tam
pokoušejí právními i mravními
prostředky povznésti daňovou morálku.
A u nás? Když takový ubohý poplatník
skromně přistoupí k okénku a pokorně
si dovolí otázku, v kolika případech
se naň nevyjede a se nezastraší, takže
bezradně a sklesle prchá z místnosti! Kolik
úředníků nespatřuje svoji pýchu
v tom, že zvyšují výnos daní rok
od roku, aby upoutali pozornost shora na svoji zdatnost! A jak
bezmocně a bez pomoci stojí většina
poplatníků proti této svévoli! Ano,
má ovšem právo odvoláním bojovati
proti takové libovůli, ale chybí mu znalost
práva a způsobilost, aby s úspěchem
nastoupil tuto cestu. A má-li někdo znalosti, stane
se to léta trvající cestou utrpení,
až konečně dosáhne příznivého
vyřízení u vyšších instancí.
Mezi tím bude ten, kdo se domáhá práva,
týrán všemi šikanami, berní exekutor
věnuje mu zvláštní pozornost, neboť
jak známo, nutno předepsanou daň složiti
ať jest to po právu či nikoliv. Jest volán
k bernímu úřadu a tam se naň všemožně
působí, aby své odvolání odvolal.
Proti všem těmto šikanám jest bezbranný
a bezmocný. Většinou tu jde o částky,
jež nepřipouštějí přibrání
právního poradce, ježto by náklad toho
namnoze dosáhl neb překročil výši
popírané částky. Nelze tedy jednostranně
žádati daňovou morálku a finanční
správa musí dbáti, aby nikdy nedošlo
k nespravedlivosti, libovůli a šikanování.
Ale ještě něco! Administrativní aparát
musí tak fungovati, aby předpisování
bezprostředně následovala, aby celá
agenda byla v pořádku a včas prováděna.
Nahlédneme-li do návrhu, abychom podrobili kritickým
úvahám rozdíly mezi nemajetnými a
majetnými třídami, tu najdeme ku př.
u osobní daně z příjmu vedle daně
ze mzdy právo samostatných na vlastní přiznání.
Daň ze mzdy se prostě strhuje, když výnos
mzdy dosáhne určité týdenní
neb měsíční výše, zatím
co majetní, samostatní čekají, až
uplyne rok, až skutečně jistě vědí,
jak vysoký jest jejich příjem, jak mají
vyhověti své přiznávací povinnosti.
Stejně jest tomu s existenčním minimem. Existenční
minimum není valorisováno, zůstává
daleko za tím, co jsou poplatníci oprávněni
žádati. Na druhé straně však vidíme,
že majetné třídy nemají pro rok
1927 vůbec žádný daňový
základ a že se v tomto roce mohou vybouřiti,
aby realisovaly své zamlčené reservy a utajené
částky, když se jim poskytuje chvíle
oddechu, aby si opatřily místo pro další
hromadění tichých reserv v budoucnosti.
Pohlédneme-li na daň výdělkovou, na
zkracování zdaňovacího základu,
pohlédneme-li na nestejné zacházení,
jak to dochází výrazu u drobného člověka
a u velkých průmyslových podniků,
u malých spotřebních družstev a velkých
průmyslových bank, tu si uvědomíme
dobře tu nespravedlivost, jež zuří v
daňové reformě. Uvážíme-li,
že daňovou reformou dosáhnou úspory
bank nejméně 40% nynější
částky, vidíme-li, že 8 bank může
podle nového daňového systému uspořiti
na daních alespoň 50 milionů Kč, tu
se nám ukáže nespravedlivost vůči
poplatníkům osobní daně z příjmu
v plném světle. A nejen zde, nýbrž i
při domovní dani činžovní a domovní
dani třídní vidíme tentýž
obraz. Pozorujte jen, jak se jedná s majitelem zámku
a nájemníkem, jaká břemena musí
tento nésti v domovní dani činžovní,
a znovu uvidíte nerovnost zacházení zcela
nápadně. Daň rentová není vůbec
základem pro zdanění. Stát, finanční
úřady se domnívají, že musejí
uvolniti cestu novým státním půjčkám
a snaží se takto získati třídu
kapitalistů, aby koupili co nejvíce státních
půjček a aby tak zajistili trhu schopnost přijímati
státní renty.