Rozpočtový výbor však rozhodl se upraviti
pozemkovou daň již dnes, neponechávati ji pozdějšímu
zákonu, a to upraviti ji tak, aby i k této dani
mohl býti limit autonomních přirážek
totožný s limitem přirážek k ostatním
daním.
Rozpočtový výbor pak usnesl se, aby základem
daně pozemkové byl 17tinásobek čistého
katastrálního výnosu u polí a 20tinásobek
u lesů. Sazbu pak stanovil na 2% a k tomu ještě
další příspěvek 11/2%
ze jmenovaného násobku. Základem přirážek
pak jsou toliko ona jmenovaná dvě procenta ze 17-
resp. 20násobku, ne ten další 11/2%ní
příspěvek.
Konformně s návrhem vládním upravil
též odpis daně pozemkové při
živelních pohromách. Do r. 1917 dály
se odpisy daně pozemkové s přirážkami
podle jednotlivých parcel, podle cís. nařízení
z r. 1917 podle poměru poškození elementárního
k celkovému výtěžku, a to bez přirážek.
První způsob zatěžoval velice státní
aparát při zjišťování a
vypočítávání elementární
škody, druhý způsob pak úplně
odpis znemožňoval. Proto bylo nutno sáhnouti
k jinému způsobu a ten nalezen v tom, že se
zřizuje tímto zákonem zvláštní
živelní fond, do kterého přispívá
stát 30% toho 11/2% příspěvku
k pozemkové dani a obce 10% pozemkové daně.
Spravovat tento fond budou zemědělské rady,
které budou pak po vyšetření škody
nahrazovati postiženému pozemkovou daň i s
přirážkami, které ovšem postižený
musí zaplatiti do státní pokladny, resp.
do autonomních pokladen daň a přirážky
v každém případě.
Tímto zákonem, a to v uváděcích
ustanoveních, je rozšířena otázka
poddolovaných pozemků v hnědouhelných
revírech. V těchto revírech není možno
poddolovaná pole vůbec vzdělávati
z důvodů bezpečnostních a přece
musí zemědělci z nich platiti jak pozemkovou
daň, tak i přirážky a nebylo nikterak
možno podle starého katastrálního zákona
nikterak tyto pozemky překatastrovati a vyjmouti je z pozemkové
daně. Proto učinil rozpočtový výbor
v uváděcím ustanovení opatření,
aby do uzákonění nového katastrálního
zákona, který vláda chystá, byly tyto
pozemky od pozemkové daně osvobozeny.
Ostatně na vládním návrhu neučinil
rozpočtový výbor jiných podstatných
změn.
Poněvadž tento zákon bude platiti od 1. ledna
1927, a zákon o finančním hospodářství
autonomních svazků až od 1. ledna 1928, vybíraly
by se dosavadní vysoké přirážky
autonomní již ke zvýšené základně
přirážkové, která byla upravena
podle nového limitu přirážek. Bylo proto
nutno učiniti v uváděcích ustanoveních
opatření, aby pro r. 1927 dosavadní přirážky
se vybíraly také jenom k dosavadní dani pozemkové.
Daň domovní. Nejdůležitějším
činem v dani domovní je unifikace předpisů.
Jak již uvedeno, platí do dneška jen 544 zákonů,
dekretů atd. starých a 73 nových. Na místo
nich nastupuje nyní zákon jeden, zákon o
dani domovní.
Návrh zákona ponechává dnešní
konstrukci daně domovní, rozlišuje totiž
daň činžovní a domovní daň
třídní. Výtěžek budov
pronajímaných má býti postižen
daní činžovní, užitková
hodnota budov nepronajímaných pak domovní
daní třídní.
Daň činžovní je pak rozšiřována
proti dosavadnímu stavu na místa, kde aspoň
1/3 obytných místností
je pronajata; vládní návrh žádal
již rozšíření při pronajaté
1/4 obytných místností.
Rozpočtový výbor učinil zde změnu
na 1/3.
Navrhovaným zákonem zavedena je důležitá
novota, že totiž vyňaty jsou z daně domovní
všechny nepronajaté budovy, sloužící
výrobě průmyslové, živnostenské
a zemědělské.
Nejdůležitějším ustanovením
tohoto zákona o domovní dani jest úprava
sazeb, a to zvláště sazeb u daně činžovní.
Dosavadní sazby daně činžovní
byly neudržitelné, byly příliš
vysoké, proto bylo nutno přikročiti k jejich
snížení a rozpočtový výbor
shodně s vládním návrhem navrhuje
sazbu činžovní daně pro Prahu, Brno
a Bratislavu 12% z ryzího výtěžku a
8% pro místa ostatní.
Pro přechodnou dobu však pro obce, které byly
přičleněny k Velké Praze a Velkému
Brnu, stanoví sazby snížené, a to na
rok 1927 9%, na r. 1928 10%, na r. 1929 11%, takže do plné
daně 12% přijdou tyto obce až r. 1930.
Dosavadní osvobození nebo snížení
daně činžovní podle zákonů
o stavebním ruchu zůstávají v platnosti,
což výslovně podškrtávám,
protože se ve veřejnosti mylně myslí,
že výhody tyto jsou zrušeny.
Změny, které byly provedeny rozpočtovým
výborem, jsou omezeny toliko na ustanovení méně
podstatná.
Rentová daň. Rentová daň zůstává
v podstatě tak, jak byla, s nepatrnými změnami.
Sazba stanovena 3% tam, kde se vyměřuje podle přiznání,
a 6% tam, kde se vybírá srážkou. K první
vybírají se také autonomní přirážky.
Změny provedeny na vládním návrhu
celkem nepatrné.
Daň z tantiem a z vyššího služného.
Daň z tantiem zůstala celkem táž, jako
dříve, se sazbou 10%.
Daň z vyššího služného již
existovala, byla však zrušena a nyní se zavádí
znovu, a to činí 3% z obnosu, který převyšuje
100.000 Kč služného. Podléhá
však autonomním přirážkám.
Přicházím ke dvěma nejdůležitějším
hlavám tohoto zákona totiž k trestním
ustanovením a ustanovením společným.
Obě tyto hlavy spolu souvisí, vlastně jedna
je odvislá od druhé. Ve společných
ustanoveních je obsaženo celé ukládací
řízení a exekuční řízení.
Podle toho, jak bude vypracována hlava jedna, musí
býti uzpůsobena hlava druhá. Zde nutno se
rozhodnouti pro jednu z těchto obou eventualit, totiž
buď bude přísné ukládací
řízení a mírná ustanovení
trestní, nebo mírné ukládací
řízení a přísná ustanovení
trestní. Je vyloučeno, aby oboje tato ustanovení
byla společně přísná nebo oboje
společně mírná. V prvém případě
byl by v nevýhodě poplatník, v druhém
stát.
Rozpočtový výbor musel vycházeti pak
se stanoviska, že musí býti chráněn
stát i poplatník. Podle toho své jednání
zařídil a usnesl se na obou těchto hlavách
tak, aby vyhovovaly požadavku právě uvedenému.
Proto, jak vidíte z návrhu zákona, provedl
na původní vládní osnově dalekosáhlé
změny, ano dokonce z některých paragrafů
vládní osnovy nezbylo skoro nic. Proč?
Vládní osnova totiž upadala do chyby, kterou
jsem již naznačil, navrhovala totiž i přísná
trestní ustanovení i přísné
ukládací řízení. Se stanoviska
finančních orgánů je to pochopitelné,
poněvadž u nich převládá vždycky
zájem fiskální. A v tomto návrhu se
pak obrážely dnešní rozhárané
poměry v našem bernictví. Tento návrh
byl výrazem nedůvěry finančních
orgánů k poplatnictvu, které do dneška
bylo vlastně vychováváno jednak vysokými
sazbami, jednak ukládáním daní k berní
nemorálnosti.
Do dneška vyvinul se nadále nemožný poměr
mezi státem a poplatníkem. Poplatník viděl,
jak jsem už uvedl při výkladu o dani důchodové,
ve státu vydřiducha a finanční orgány
v poplatnictvu defraudanta daní. Poměr tedy naprosto
nemožný a neudržitelný. A to bude nedůležitější
úlohou a, chcete-li, zásluhou tohoto zákona,
aby obnovil mezi těmito dvěma činiteli vzájemnou
důvěru. Jenom tehdy nastane zdravý poměr
mezi oběma, jestli bude míti poplatník naprostou
jistotu, že bude zdaněn jenom tolik, kolik má
skutečného důchodu a kolik může
snést bez ohrožení své existence, a
na druhé straně, jestli bude stát bezpečen,
že poplatník mu dá, co podle zákona
je povinen, že nebude daně defraudovat, že nebude
své důchody zatajovat.
A tuto vzájemnou důvěru opět obnovit,
vzal si za úkol rozpočtový výbor zpracováním
obou těchto hlav. Proto bylo nutno - jak už bylo řečeno
provésti veliké změny.
Trestní ustanovení byla v původní
osnově tak přísná, že každý
poplatník stál jednou nohou v kriminále.
Kořen zla vězel již v definici finančního
deliktu, podle které stačilo pouhé vědomí
zkrácené daně, aby byl poplatník trestán
nejen pokutou, nýbrž i vězením. I v
tom provedl rozpočtový výbor radikální
změnu.
Rozlišil totiž vědomé a úmyslné
zkrácení daně, dále úmyslné
zkrácení a pouhou nedbalost, a podle toho stanovil
tresty. Podle změn takto provedených nebude chráněn,
kdo zúmyslně připravuje stát o daně,
které pak za něho musí zaplatit jiný;
takový poplatník jistě nezasluhuje ochrany,
ten nechť je potrestán, a to přísně
potrestán. Za to na druhé straně nelze připustit,
aby byl trestán přísně poplatník
pro pouhé opomenutí nebo podobně.
Důkladná změna byla provedena v ustanovení
jednajícím o nalézacím senátu.
Podle původní předlohy měl se skládati
tento senát ze soudce, finančního úředníka
a laika, tomuto senátu měl předsedati finanční
úředník, zpravidla by to byl přednosta
berní správy; tu by byl ovšem žalobce
zároveň soudcem, proto byla provedena změna,
že předsedou soudu nebude finanční úředník,
nýbrž soudce z povolání. To zaručuje
jistě dostatečnou záruku naprosté
nestrannosti. Analogicky pak má býti také
upraven senát odvolací.
Budiž mi prominuto, že v tomto generálním
referátu není mně možno přistoupiti
k rozboru všech paragrafů trestních ustanovení
a všech změn na něm provedených. Dovoluji
si odkazovati jednak na srovnání původní
osnovy s návrhem rozpočtového výboru,
jednak na zprávu důvodovou. Omezil jsem se pouze
na nejpodstatnější, z čeho je viděti,
s jakou péčí byla tato trestní ustanovení
propracována.
Totéž platí o společných ustanoveních.
Zde vlastně je klíč k celé úpravě
přímých daní a podle mého názoru
je to také nejdůležitější
hlava celého zákona. Tato hlava má daleko
větší důležitost než sama
materielní stránka zákona o jednotlivých
daních. Vždyť ukládací řízení
může úplně paralysovati sazby těchto
daní. Co by byly platny sebe nižší sazby,
kdyby ukládací řízení bylo
tak upraveno, že by poplatník byl úplně
bezmocný a vydán na pospas ukládacím
orgánům a nemohl uplatniti své právo
na spravedlivé uložení daně.
Proto rozpočtový výbor věnoval této
hlavě největší péči a
provedl v ní mnoho podstatných změn.
Nemohu se zde nezmíniti, že i se strany finanční
správy byly tyto formální předpisy
neobyčejně důkladně vypracovány
a že budou i v budoucnosti úhelným kamenem
formálního finančního práva.
Ale, bohužel, byly, jak už bylo řečeno,
vypracovány poněkud jednostranně, výhradně
ve prospěch státu a proti poplatníku. Proč,
to jsem pověděl v úvodu k trestním
ustanovením.
Uvedu jenom některá, nejzávažnější.
Tak je to volné uvážení, které
táhne se jako červená nit celou řadou
ustanovení a stává se skoro zásadou
pro ukládací a exekuční řízení.
Zvláště pak nebezpečnou by byla tato
zásada v exekučním řízení,
poněvadž by mohla míti za následek i
ohrožení existence poplatníkovy. Toto volné
uvážení právě to bylo, které
dosud nadělalo mnoho zlé krve při stanovení
základu daňového, které bylo trpce
pociťováno u všech vrstev poplatnictva nevyjímaje
jediné.
Dále jsou to velmi přísná ustanovení
kontumační. Tuto otázku nelze přehlížeti,
poněvadž tím je zbavován poplatník
opravných prostředků.
Je to ustanovení o doručování, která
by měla nepříjemné následky
kontumační, a to docela bez viny poplatníkovy.
Dále paragrafy jednající o ručení,
o úrocích, o osobách přezvědných,
přesouvání daní, známý
§ 341 atd. atd.
Ustanovení tato byla upravena tak, aby vyhovovala kardinálnímu
požadavku úpravy berní, totiž jistotě
o spravedlivém ukládání daně.
Poplatník musí si býti vědom, že
má nejen povinnost, nýbrž i určité
právo. Nemůže spočívati průkazní
povinnost jedině a výlučně jen na
poplatníkovi. Na druhé straně státu
jest přiznáno dosti prostředků, aby
daně mohl spravedlivě ukládati a také
vymáhati exekučním řízením.
Společná ustanovení jsou vypracována
v základu na podkladu dnes platného práva.
Jenom některá ustanovení jsou nová.
Je to zvláště ustanovení o komisích.
Zde se upouští od zásady volby komisí
a zavádí se způsob jmenování.
Na první pohled by se zdálo, že je to ustanovení
nedemokratické. Ale není tomu tak. Zkušenost
z minulých voleb odhadních komisí svědčí
právě o opaku. Právě jsou to volby,
které nezaručují spravedlivé zastoupení
jednotlivých vrstev poplatnictva v odhadních komisích.
A pak při volbách vždycky chtě nechtě
přichází k platnosti moment politický,
který je nejméně způsobilý,
aby se uplatňoval tam, kde má přijíti
k platnosti naprostá nestrannost. Proto také rozpočtový
výbor přiklonil se k návrhu vládnímu,
aby komise odhadní byly jmenovány, ovšem s
důležitou změnou; budou míti v komisích
číselnou převahu členové jmenovaní
podle návrhu zájmových korporací nad
členy, jmenovanými vládou. Jmenování
platí na 3 roky proti navrhovaným 6 rokům.
Jsem přesvědčen, že úprava společných
ustanovení, provedená rozpočtovým
výborem, ve svém celku odpovídá požadavkům,
které byly vyslovovány naší veřejností.
Bylo by jistě lákavé, pustiti se do podrobného
rozboru těchto společných ustanovení,
ale to překročilo již rámec mého
referátu všeobecného.
Předložený návrh zákona o úpravě
berní bude kodexem platového práva o věcech
berních.
Uzákoněním jeho padají dosavadní
tolik rozptýlené předpisy. To ovšem
musí býti také v zákoně vyjádřeno.
Nestačí ovšem zde pouhá derogační
klausule rušící všechny zákony,
odporující zákonu tomuto, poněvadž
by byly zachovány zákony, které tomuto zákonu
neodporují. Proto volena forma jiná, že se
totiž v uváděcích ustanoveních
zrušují veškeré zákony týkající
se přímých daní. Ty zákony
pak, které mají na dále nebo přechodně
zůstati v platnosti, vypočítávají
se zvlášť ve čl. III.
Do uváděcích ustanovení vložen
byl nový článek o vybírání
srážkové daně. Tento článek
byl vložen sem proto, aby poplatníci, kteří
jsou podrobeni srážkové dani, nemuseli začátkem
r. 1928 podávati zvláštní přiznání,
které by museli podávati, poněvadž zákon
platí od 1. ledna 1927. Tato daň bude vybírána
od srpna dvojnásobnou výší. Důvod
je ten, jak jsem již právě uvedl, že by
všichni, kdož jsou podrobeni srážkové
dani, musili r. 1928 podávati přiznání,
a tu by se mohlo státi, že by toho roku musili jednak
odváděti srážkovou daň a mimo
to daň, která by byla jim předepsána
na základě přiznání. Proto
byl volen tento způsob srážkové daně
od srpna tohoto roku ve výši dvojnásobné.
Z těchto ustanovení pak vynechává
se článek VII, jednající o pozemkové
dani, poněvadž úpravou této daně
stává se zbytečným.
Jedním z nedůležitějších
článků je článek o amnestii.
Má jím býti dosaženo, aby každý
bez obavy od tohoto okamžiku mohl přiznati všechny
své důchody, které z jakéhokoli důvodu
zatajil. Je pravda, že mnohý unikne zaslouženému
trestu, ale na druhé straně je pravdou, že
lépe je voliti zlo menší a raději upustiti
od trestního řízení, jen aby stát
pro příště nepřišel o daně,
které byly dosud defraudovány, a každý
poplatník aby byl vypořádán s minulostí
a do nového období aby mohl vejíti s úplným
klidem a čistým svědomím.
Zde ještě připomínám čl.
XII., aby snad předešlo se možnému nedorozumění.
Změnou berního roku, který je podle zákona
nového totožný s rokem hospodářským,
nastalo to, že rok hospodářský 1926
ze zdanění úplně vypadne, poněvadž
na rok 1927 se nevyměřují vlastně
daně. Ty se budou vyměřovati r. 1928, takže
budou ty nové platební rozkazy zníti na rok
1927 a na příjmy z tohoto roku 1927. To, co platíme
dnes podle starého posledního předpisu, se
pak vyúčtuje na rok 1927. R. 1926 tedy úplně
vypadne ze zdanění. Přiznání
letos podávati se nebudou, až v lednu 1928. Zákon
bude platiti od 1. ledna 1927.
Ke konci dovoluji si připomenouti, že zpráva
výboru rozpočtového liší se od
dosavadních zpráv výborových tím,
že jsem otiskl v textu zákona mimo text navrhovaný
rozpočtovým výborem, ještě text
vládního návrhu tam, kde byly výborem
provedeny změny. Účel toho je přehlednost
o změnách výborem provedených pro
snazší přirovnání obou návrhů.
Myslím, že toto opaření je velmi účelné
a potká se se souhlasem pánů poslanců.
Mimo to, pokud mně bylo možno, sestavil jsem přehledné
tabulky o daňových systémech států
cizích, abychom mohli přirovnati náš
systém daňový k systémům ciziny,
a co je důležitějšího, přirovnati
výši našeho zdanění k výši
zdanění v ostatních zemích Z této
tabulky vidíme, že nestojíme, co se týče
výše zdanění, na místě
prvním, ale také ne na místě posledním.
I z toho je viděti, že stojíme na správném
stanovisku a že se pohybujeme i na tomto poli na správné
cestě, která povede jistě k další
stabilisaci našich hospodářských poměrů.
Co se podrobností týče, o kterých
jsem nemohl mluviti ve svém referátu, ač
byl bych velice rád pro zajímavost látky
tak učinil, dovoluji si odkazovati pp. kolegy na důvodovou
zprávu, která je vypracována velmi podrobně.
Rozpočtový výbor projednal tento zákon
s velkou svědomitostí a mohu říci,
že debata v rozpočtovém výboru o tomto
zákoně stála na vysoké úrovni,
a to se strany všech členů, nevyjímaje
žádnou stranu, ani oposici. Toto projednávání,
které stálo na takové výši, jistě
přispělo velmi k tomu, že původní
návrh byl podstatně změněn a že
vyšlo se vstříc oprávněným
požadavkům naší veřejnosti.
Pokládám také na tomto místě
za svou povinnost poděkovati těm, na kterých
spočívala velká tíha při několikaletém
projednávání tohoto zákona, totiž
úředníkům III. odboru ministerstva
financí, který zde vykonal obrovský kus práce,
a to tiše a beznáročně. Práci
tuto, kterou jsme mohli ve výboru všichni posouditi,
jistě nelze ani dosti oceniti.
Zdůrazňuji znovu, co bylo hlavním vodítkem
při projednávání této předlohy,
totiž snahu, aby tento zákon přinesl vzájemnou
důvěru mezi poplatníka a stát.
Tímto duchem musí se nésti také provádění
tohoto zákona. Nestačí jenom udělati
zákon, důležitější je duch
zákona a jeho provádění. A tu důležitou
úlohu bude míti úřednictvo finanční
správy. Žádáme, aby úřednictvo
se tímto duchem řídilo. Ovšem, bude
nutno učiniti opatření, aby se tímto
duchem také říditi mohlo, aby mu to bylo
umožněno. Dnes bylo úřednictvo, nevalně
placené, přetíženo. U finančních
úřadů chybí dnes 449 konceptních
úředníků, a proto tu a tam objeví
se rozličné vady při předpisování
daní i při jejich vybírání.
Bude nyní na finanční správě,
aby učinila všechno, aby mohlo úřednictvo
těmto svým povinnostem také učiniti
zadost.
Přicházím ke konci. Jménem rozpočtového
výboru předkládám tuto zprávu
k posouzení a rozhodnutí slavné sněmovně.
Návrh tento setká se jistě se souhlasem i
s nesouhlasem jako každé dílo lidské.
Budiž tedy toto dílo kritisováno přísně,
ale kritisováno spravedlivě. Je to zákon.
který má platiti pro rozličné vrstvy
občanstva, jichž zájmy jsou často protichůdné,
ale jimž musí býti jedno společné,
totiž prospěch státu.
Nesmíme zapomínati, že vedle ochrany poplatníkovy
museli jsme míti na mysli při projednávání
tohoto zákona také prospěch státu.
A každý, kdo stojí na půdě tohoto
státu, musí dáti tomu státu, co mu
patří k jeho existenci. A to jsou v prvé
řadě daně. Je to sice povinnost těžká,
ale nutná.
Jsem přesvědčen, že jako v rozpočtovém
výboru, tak i zde v této sněmovně
bude tento zákon také věcně kvitován
a posuzován.
Tvoříme zde dílo, které bude na celá
desetiletí základem našeho bernictví;
máme proto velkou odpovědnost i před budoucností.
Myslím, že mohu prohlásiti, že, pokud
slabé lidské síly stačily, dokonáme
dílo dobré, které očekáváno
je s tolika nadějemi a které přispěje
ke zdaru celého hospodářského života
naší republiky, a doporučuji je jménem
rozpočtového výboru slavné sněmovně
ku přijetí. (Výborné! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Oznamuji, že
za min. financí jsou zde přítomni páni
odb. přednosta dr Vlasák, min. radové
dr Stretti, Hüttl, Bajer, dr Blažek
a Wichta, odb. rada dr Lorenz a vládní
rada Bekera.
Přistoupíme k rozpravě.
Podle usnesení předsednictva posl. sněmovny
míním podle §u 43 jedn. řádu
rozděliti rozpravu na povšechnou a podrobnou.
Co do lhůty řečnické navrhuji podle
usnesení předsednictva, aby při povšechné
rozpravě činila 1 hodinu na řečníka.
Jsou proti tomuto návrhu námitky? (Nebyly.)
Není jich. Navržená lhůta jest přijata.
Rozvržení podrobné rozpravy, jakož i návrh
lhůty řečnické k této rozpravě
sdělím podle usnesení předsednictva
po skončené rozpravě povšechné.
Zahajuji tudíž povšechnou rozpravu o vládním
návrhu zákona o přímých daních.
Přihlášeni jsou dosud řečníci
na straně, "proti" pp. posl. Dietl,
Krebs, Cibulka, dr Rosche a Kreibich;
na straně "pro" pp. posl. dr Zadina
a Böllmann.
Dávám slovo prvnímu řečníkovi
na straně "proti", p. posl Dietlovi.