Předloha o přímých daních vyžadovala
dlouhých a důkladných příprav,
nežli mohla býti předložena sněmovně
v dnešní formě.
Ministerstvo financí připravovalo ji již několik
let, jednak na základě studií vlastních,
jednak na základě odborných anket. Není
to tedy dílo okamžiku, nýbrž dílo
ceny velmi veliké a ceny trvalé. Pan ministr Engliš
předložil dokonce toto dílo k posouzení
interesovaným korporacím a tím také
k posouzení celé veřejnosti. Máme
tedy velmi málo zákonů, které by byly
vyžadovaly tolik příprav a které by
byly ještě před předložením
sněmovně tak důkladně posouzeny a
probrány, jako právě zákon o přímých
daních. Proto dílo toto snese každou, i nejostřejší
kritiku, a jistě obstojí čestně, a
to nejen u nás, před naší veřejností,
nýbrž jistě i před cizinou.
Srovnáme-li původní studii ministerstva financí
s dnešní předlohou, vidíme, že
po všech těch anketách a posudcích doznala
změn neobyčejně značných.
V čem spočívá nyní úprava
berní?
Především snaží se odstraniti všechny
příčiny tíživosti veřejných
břemen, o kterých jsem právě byl mluvil.
Zachovává dnešní berní soustavu
pouze s rozdílem, že tvoří z daně
důchodové, dřívější
daně z příjmu, daň hlavní,
ostatní pak daně jsou daněmi doplňkovými.
Zde vidíme, jak pokročil vývoj od r. 1896:
z tehdejší daně doplňkové stává
se daň hlavní. Tento vývoj razí si
nezadržitelně cestu v celé Evropě. Vidíme
to nejlépe na Francii. Francie se dlouho a dlouho bránila
zavedení této daně důchodové,
ale neubránila se a musila ji zavésti a ve Španělsku
dokonce vidíme dnes snahu nahraditi všechny daně
výnosové jedinou daní důchodovou.
Jak už bylo řečeno, nezavádí
úprava berní nové soustavy, nýbrž
zachovává starou. Je to soustava, která se
dosud osvědčila, a jak vidíte z přehledu
soustav berních v jednotlivých cizích státech,
který jsem připojil k důvodové zprávě,
je to soustava platná v zásadě skoro v celé
Evropě.
Nebylo také ani možno ji měnit, jak jsem v
úvodu již pověděl, poněvadž
hospodářské poměry naše něco
takového ještě nedovolují.
Uvnitř této soustavy pak:
1. zjednodušuje zákonodárství berní,
které bylo dosud tak komplikované, že tratil
se úplně přehled;
2. unifikuje toto zákonodárství tak, že
od této chvíle přestává u nás
platiti trojí právo: rakouské, uherské
a německé, a na místě jeho nastupuje
finanční právo československé.
Jen některá ustanovení pro přechodnou
dobu byla zachována v platnosti, ale jen po dobu velmi
krátkou, aby nebyl přechod ze starých berní
k novým tak náhlý;
3. kodifikuje zákony v jediném kodexu berním;
4. snižuje podstatně veřejná břemena.
Co obsahuje celá předloha berní?
Obsahuje především zákon o přímých
daních, zákon o stabilisačních bilancích
a zákon o nové úpravě finančního
hospodářství svazků územní
samosprávy.
Všechny tyto zákony tvoří jeden uzavřený
celek; zabíhají jeden do druhého tak, že
jeden bez druhého jest nemyslitelný. Nemělo
by smyslu upravovat daně státní a nechat
bez povšimnutí břemena autonomní. Stabilisační
bilance pak jsou nutným předpokladem hlavně
pro úpravu daně výdělkové.
Důležitá změna se zavádí
tím, že rok berní je totožný s
rokem hospodářským. Tato změna jest
důležita hlavně proto, že ve veřejnosti
byl berní rok špatně chápán a
odtud pocházely také četné stížnosti.
Každý od této doby dostane platební
rozkaz za rok, ve kterém skutečně příjmy
měl, na př. v r. 1928 z příjmů,
které jsme měli v témže roce 1927, a
ne jako dosud, kdy na př. jsem dostal platební rozkaz
za berní rok 1926 podle příjmů z r.
1925. Praktickou důležitost pak má tato změna
pro finanční správu, poněvadž
touto změnou vypadá ze zdanění rok
1926 a finanční správa tím způsobem
získá letošní rok k vyřízení
jednak starých restů a zvláště
pak k vyřízení rekursů, poněvadž
nebude vyměřovat daně za r. 1926.
Zákon o přímých daních obsahuje:
uváděcí ustanovení, daň důchodovou,všeobecnou
výdělkovou, zvláštní daň
výdělkovou, pozemkovou, domovní - a to činžovní
a třídní - rentovou z tantiem a vyššího
služného; konečně trestní ustanovení
a ustanovení společná.
Nyní přecházím k jednotlivým
daním.
Daň důchodová. Hlavní těžisko
úpravy daňové tkví právě
v této dani, poněvadž tuto daň platí
každý, kdo má více než daně
prosté minimum, a pak proto, poněvadž základ
daně důchodové je též v podstatě
základem pro daň výdělkovou. Stává
se, jak už bylo řečeno, daní hlavní.
Dostává nové jméno. Kdežto dosud
jmenovala se daň z příjmu, nyní slove
daň důchodová - jméno to i se stanoviska
věcného i filologického přiléhavější.
Dosud tato daň byla velmi tíživou, jednak pro
vysoké procento, jednak pro způsob ukládání.
Vysoké procento daně svádělo přímo
poplatníka k falešnému přiznání
a důsledek pak toho byl, že vyvinul se mezi finančními
orgány a poplatníkem poměr vzájemné
nedůvěry. Finanční orgány krátce
poplatníkovi nevěřily a zdaňovaly
jej bez ohledu na jeho přiznání, a poplatník
nedůvěřoval pak finančním orgánům
a, kde mohl, se placení vyhnul. Z toho vzešla všeobecná
nespokojenost a volání po pořádku.
(Výborně!)
Návrh zákona tento pořádek přináší.
Snižuje totiž sazbu daně proti sazbě dosavadní
o 40%; tím je umožněno každému,
aby správně své důchody přiznával.
Toto snížení bude míti jistě
za následek značné zmenšení příjmů
státní pokladny, na kterou jistě musíme
také vzíti zřetel. Ale je naděje,
že úbytek, způsobený snížením
sazby, bude nahražen správným přiznáváním.
Jako novum zavádí se placení daně
důchodové také z platů poslanců,
senátorů a ministrů.
Při důchodové dani zavádí se
nové placení daně srážkou ze
mzdy. Tato srážková daň byla sice již
svého času uzákoněna, ale byla zase
zrušena. Nyní zavádí se znovu, a to
pro obapolné výhody, jak pro stát, tak i
poplatníka.
Pro stát spočívá výhoda v tom,
že ubude mu censitů pro vyměřování
daně důchodové, a finanční
orgány mohou tak více času věnovati
důkladnému řízení při
ukládáni daní ostatním censitům.
Ovšem i pro poplatníka bude výhodou, že
nebude vydán nepříjemnostem při řízení
zdaňovacím, dále že daně prosté
minimum zvyšuje se skoro na 10.000 - ovšem to zvýšení
je důsledkem toho, že srážková
daň platí se z hrubého příjmu;
dále je nižší procento zdanění.
Ovšem, tato srážková daň má
také nevýhody, které spočívají
v tom, že strhne se poplatníku daň ze mzdy,
aniž by měl celý rok zdanitelný důchod.
Zde ovšem je možna korektura tím, že poplatník
žádati může podle § 32 individuelní
zdanění, tak jako poplatníci ostatní.
Ovšem, zaměstnavatelé budou velmi zatíženi
prováděním těchto srážek
a proto musí býti celá manipulace spojená
s prováděním této daně srážkové
co nejjednodušší. K tomuto bodu připomínám,
že je to vlastně kodifikace dnešní praxe.
Vzájemnou úmluvou již dnes se vyrovnávaly
dosavadní nedoplatky daňové u zaměstnanců
také srážkou, ovšem byly to srážky
dobrovolné.
Zde mimochodem připomínám, že při
této dani srážkové vloudila se do §u
31, odst. 1, lit a) tisková chyba. Je tam totiž v
poslední řádce litery a) vytištěno
"čtyři osoby", kdežto správně
má tam státi "tři osoby". Je to
očividná tisková chyba, která je snadno
poznatelná z dalších ustanovení téhož
odstavce pod lit. b) a c).
Při dani důchodové je provedena zásada,
že každý poplatník má nésti
tuto daň sám. To znamená, že zaměstnavatel
nemá pro příště platiti daň
důchodovou za svoje zaměstnance. Důvodem
pro toto ustanovení jest účel výchovný.
Každý občan, který žádá
od svého státu určitá práva,
musí si býti vědom, že má k tomu
státu také určité povinnosti, a takovouto
nejvyšší povinností, ovšem dosti
obtížnou, ke státu je také platiti daně.
Dovolil jsem si vytknouti jenom nejdůležitější
body daně důchodové. Nemohu se ovšem
pouštěti v této povšechné zprávě
do podrobného rozboru jednotlivých paragrafů.
Dovoluji si poukazovati na důvodovou zprávu, kde
jednotlivé paragrafy jsou podrobně probrány
a vysvětleny.
Připojuji ještě, že rozpočtový
výbor provedl mnoho změn v původním
vládním návrhu. Změny tyto jsou viděti
nejlépe ve zprávě výborové.
Otiskl jsem totiž vedle návrhu výboru ještě
na levé straně původní vládní
návrh při jednotlivých paragrafech, aby byly
na první pohled patrny změny provedené rozpočtovým
výborem proti původnímu vládnímu
návrhu.
Změny tyto provedeny byly ve prospěch poplatníků,
a jistě každý uzná, že jsou to
změny velmi pronikavé.
Vůbec zákon šetří do nejzazších
mezí, pokud je to srovnatelné s prospěchem
státu, platební nosnosti poplatníkovy.
Druhá daň je všeobecná daň výdělková.
Tímto zákonem provedena byla zásadní
změna ve všeobecné dani výdělkové.
Daň tato byla původně daní kontingentovanou,
jejíž kontingent rozděloval se mezi tak zvané
berní společnosti a v nich pak mezi jednotlivce.
Za základ pro vyměření daně
byla brána střední výnosnost, ne tedy
skutečný ryzí výtěžek
podniku.
Kontingent daně výdělkové a způsob
rozvrhování měl své výhody
i nevýhody, a to pro stát i pro poplatníka.
Po převratu se ukázalo, že dosavadní
způsob kontingentování a rozvrhování
daně je neudržitelný, a proto již zákon
z 10. prosince 1918, č. 65 Sb. z. a n., upravoval tuto
daň tak, že opuštěn byl kontingent a následkem
toho také repartice a zaveden nový způsob
zdaňování všeobecnou daní výdělkovou,
a to tak, že ukládala se podle ryzího výtěžku,
a stálými sazbami. Podrobné vylíčení
celého vývoje této daně je obsaženo
v důvodové zprávě vládního
návrhu, není třeba tedy je zde opakovati.
Během doby od r. 1918 tato daň však vyrostla
- zvláště přirážkami autonomních
svazků - tak, že bylo nutno pomýšleti
na její zmírnění. To se také
stalo zákonem z r. 1922.
Předložená osnova zachovala celkem koncepci
zákona z r. 1918, ovšem s podstatnými změnami.
Tato daň je tedy daní výnosovou, která
má zřetel jednak k práci podnikatelově,
a jednak k investovanému kapitálu - jinými
slovy zdaňuje výtěžek práce,
kterou podnikatel sám ve svém podniku vykonává,
zdaňuje dále výtěžek kapitálu,
který je investován do podniku. Tímto dvojím
zřetelem, k práci a kapitálu, je také
dána odpověď na otázku proporcionality
a progrese této daně a podle toho upravují
se pak sazby všeobecné daně výdělkové.
Podle návrhu, který právě rozpočtový
výbor předkládá slavné sněmovně,
stojí náš zákon na střední
cestě mezi proporcionalitou a progresí, a to z důvodu
shora uvedeného. Musí totiž přihlížeti,
že v některých podnicích výnos
plyne pouze z práce, jak je tomu zpravidla u podniků
malých, v jiných plyne pouze z investovaného
kapitálu a v jiném i z práce i z kapitálu.
S tohoto hlediska byly upraveny sazby všeobecné daně
výdělkové. Zákon předpokládá,
že výnos do 30.000 Kč plyne z práce,
výnos od 30.000 do 140.000 Kč z práce i kapitálu
a výnos přes 140.000 Kč jen z kapitálu.
Sazby tyto byly proti původní osnově vládní
podstatně sníženy. Z prvních 30.000
Kč má se podle návrhu platiti 1/2%,
z dalších výnosů od 30.000 do 140.000
Kč 21/2%, nad 140.000 Kč pak
4%. Výslovně podškrtávám, že
sazby jsou prostupňovány, podškrtávám
to proto, poněvadž tato okolnost se obyčejně
přehlíží a mylně se potom usuzuje
na vyšší zdanění výnosu
mezi 30.000 až 1400.000 Kč a potom nad 140.000 Kč.
Tímto prostupňováním se pak dosáhne,
že z výnosů mezi 30 až 140 tisíci
Kč neplatí se celé 21/2%,
nýbrž méně, právě proto,
poněvadž z prvních 30.000 Kč se platí
1/2%. Názorný obraz nám
o tom podává přehledná tabulka, otištěná
na str. 248 důvodové zprávy vládního
návrhu; ovšem při obnosech nad 30.000 Kč
musí býti učiněna oprava, protože
sazba se snižuje z původních 3% na 21/2%.
Snížení toto jde však ještě
dále. Nepřevyšuje-li daňový základ
10.000 Kč, činí sazba 1/4%,
ovšem bez prostupňování, do 7000 Kč
pak 1/3%, do 4000 Kč se pak
sice předepíše 1/8%,
ale nevybírá se - ta 1/8%
slouží jenom za základ přirážek.
Ostatní změny nejsou rázu podstatného.
Poznamenávám jen ještě, že změnou
§u 47 se přesně stanoví, které
zahradnictví spadá pod daň důchodovou.
Přinese jistě tento zákon značnou
úlevu našemu poplatnictvu.
Třetí daní je zvláštní
daň výdělková. V zásadě
zůstává starou daní zvláštní
daň výdělková, na té se nezměnilo
nic jiného jenom sazby, a pak je zde protržena zásada,
že žádná daň nemá zkracovati
svůj základ.
Podle §u 78 v obchodním období prokazatelně
hotově placená zvláštní daň
výdělková s přirážkami
se odečte od dani podrobeného ryzího výtěžku.
Sazba jest jednotná, proporcionelní 8% s rentabilní
přirážkou, která je progresivní.
Dosud byla sazba 10%.
Na původní osnově provedl rozpočtový
výbor některé méně podstatné
změny, zvláště v §§ 72 a 75,
které jednají o osvobození od zvláštní
výdělkové daně a o výhodách.
Čtvrtou daní je dále daň pozemková.
Problémem velmi obtížným při
úpravě přímých daní
bylo vyřešení daně pozemkové.
Je nesporno, že dosavadní daň pozemková
má vady. Tyto vady spočívaly v tom, že
základem je čistý katastrální
výnos. Tento čistý katastrální
výnos jest velmi nestejnoměrný zvláště
přirovnáme-li čistý výnos velkostatku
k výnosu ostatní půdy. Ovšem dnes přišel
tento výnos k dobru drobným přídělcům,
kteří dostali půdu pozemkovou reformou. Dále
je katastrální výnos již zastaralý
a neodpovídá již skutečným poměrům.
Ovšem že bylo placeno také vyšší
procento, totiž 22·7%.
Nestejnoměrnost je dále mezi zeměmi historickými
a mezi Slovenskem. V historických zemích je průměr
23·89, na Slovensku 12·61, v celé republice pak
je průměrný, katastrální výnos
18·89.
Jaký je poměr čistého katastrálního
výnosu ke skutečnému? Odpověď
na tuto otázku jest velmi těžká, a to
proto, poněvadž skutečný výnos
závisí úplně na individualitě
každého jednotlivého hospodáře.
Dva hospodáři, hospodařící
na stejných pozemcích, mohou míti docela
různé výnosy.
Při provedení úpravy daní přímých
stalo se řešení tohoto problému jistě
neobyčejně akutním.
Ve veřejné diskusi navrhovány rozličné
způsoby řešení. Tak navrhována
byla daň výdělková i pro zemědělce
místo daně pozemkové. Proti tomuto řešení
postavila se finanční správa z důvodů,
které doslovně cituji z důvodové zprávy
k vládnímu návrhu:
"Opět a opět vyskytla se myšlenka, ostatně
velmi na snadě jsoucí, aby bylo zdanění
zemědělské výroby podle dosavadní
methody opuštěno a aby bylo zemědělské
podnikání jako kterékoli podnikání
jiné podrobeno společné výdělkové
dani tím, že se soustava daňová zjednoduší,
a co hlavního, že bude zdanění veškerého
podnikání stejnoměrné, kdežto
dnes je zatížení zemědělství
poměrně nižší. Pokud běží
o nižší či vyšší zdanění,
dlužno upozorniti, že zemědělci neplatí
(vedle daně z příjmu) pouze daň pozemkovou,
nýbrž též daň z obratu, a to jak
z produktů prodaných, tak i z vlastní potřeby;
dále značná část průmyslu
tak zv. zemědělského je družstevním
či akciovým podnikáním zemědělců
atd., takže třeba dobře rozlišiti zdanění
zemědělců od zdanění zemědělské
výroby v užším smyslu. Ke zjištění
zatížení pozemkovou daní bylo by třeba
vzíti v úvahu netoliko daň státní,
nýbrž i samosprávné přirážky
všeho druhu. Ale kromě toho absolutní číslo
zdanění není dostatečné, není-li
přirovnáno k únosnosti, to jest, není-li
zjištěn skutečný výnos zemědělského
podnikání. A právě nemožnost
individuálního zjištění výnosu
v zemědělství jest nejvyšší
překážkou rozšíření
výdělkové daně, zejména po
její nové konstrukci v této osnově
jako daně kvotové. Námitka, že i dnes
při vyměřování daně
z příjmu třeba si učiniti individuální
představu o výnosnosti statku, nutí upozorniti,
že by daň z příjmu ztroskotala v zemědělství,
kdyby se muselo postupovati podle individuálního
výnosu, a že právě při dani z
příjmu jest nutno používati v nejrozsáhlejší
míře paušálu. Postihuje-li výdělková
daň výnos podnikatelův, nelze přehlédnouti,
že v zemědělské výrobě
z valné části o podnikání nelze
mluviti, spíše o naturálním hospodářství,
kde výrobní a spotřební hospodářství
splývá v jednu jednotku hospodářskou.
Většina zemědělců nebyla by s
to, sestaviti fasi o svém peněžním výnosu,
a správě finanční by vznikly nedozírné
obtíže. Bylo by zase nutno sáhnouti k paušálům
podle různých oblastí, tedy zase k výnosu
předpokládanému, nikoli skutečnému.
Není snad sporu, že vývoj časem povede
k podnikatelské konstrukci zemědělství
i v menších statcích, takže bude možno
podrobiti i zemědělskou výrobu společné
dani výdělkové, avšak toho času
to možné není." Potud důvodová
zpráva původní vládní osnovy.
Stojí tedy finanční správa sama proti
tomu, aby již nyní zavedla se výdělková
daň pro zemědělství.
Nelze také zapomínat na prováděnou
pozemkovou reformu. Dosud ještě nejsou urovnány
poměry knihovní. Lineární valorisování
pozemkové daně znamenalo by valorisovat staré
nesrovnalosti.
Nejsprávnější cestou k řešení
této daně bylo by překatastrování.
To však je dnes nemožné, to by vyžadovalo
možná desetiletí, nežli by bylo skončeno.
Proto finanční správa navrhovala, aby zatím
zůstala pozemková daň v dnešním
stavu a aby byla řešena zvláštním
zákonem. Při tom však uvalovala na pozemkovou
daň přirážky ve výši tak
zv. váženého průměru, takže
by byl jiný limit přirážek na daň
pozemkovou a jiný pro daně ostatní.