Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Mám pro to malý příklad ze starších českých dějin. Když mladočeši ve starém Rakousku 5. května 1892 podali prostřednictvím tehdejšího posl. Tilschera ministerskou obžalobu a když byla 238 hlasy proti 41 hlasům zamítnuta, zvedl se, jak Kolmer ve svém díle o dějinách rakouského parlamentu píše, tehdejší mladočeský poslanec Herold a volal, jak registruje Kolmer, triumfálně: "Přede dvěma lety dali jsme se do boje proti punktacím, jako malá strana, a v celém Rakousku se nám smáli. Všichni, kdož měli v rukou moc, posmívali se mladočeskému hnutí a přece můžeme říci, není to žádná domýšlivost, že jsme v této věci zvítězili. Dokázali jsme aspoň, že se nyní přestalo mluviti o českém vyrovnání a co bylo nyní v tomto směru učiněno, děje se bez českého lidu, není to žádné vyrovnání, je to násilí." Tuto episodu a tento poměr hlasů rád bych všem posměváčkům v českém vládním táboře v této chvíli připomenul.

V českém vládním táboře se strašlivě rozčilují, že právě my, že právě naše strana dělá ochránce a obránce československé ústavy. Také v německých vládních kruzích shledávají to podivným, že německé strany lámou kopí za neporušitelnost ústavy. Již "Deutsche Landpost" razila pro tuto skupinu název "ústavověrných" a křesťansko sociální "Deutsche Presse" volá na nás vyčítavě, že by vlastně žádný Němec neměl dělati obhájce ústavy, ježto by se mu v budoucnosti mohlo vytknouti, že sám všemi možnými prostředky bojoval, aby prohlásil ústavu na věky věků za nezměnitelnou a nezlepšitelnou. Logikou těchto výkladů nemohu se zabývati. Že se někdo, kdo v určitém, zcela přesně popsaném případě odporuje znásilnění ústavních ustanovení, poskvrňuje skvrnou, když prohlašuje ústavu na věky věků za nezměnitelnou a nezlepšitelnou, jest za vlasy přitaženo. Zde je každá diskuse vyloučena.

Než kdyby tomu tak bylo, byly by bývaly německé vládní strany učinily lépe, kdyby byly své rady včas, a to již roku 1926, adresovaly předákům německého zemědělského svazu a německé strany křesťansko sociální, ministrům Spinovi a Mayr-Hartingovi, místopředsedovi Zierhutovi a předsedovi německé strany křesťansko sociální dr Luschkovi, kteří vesměs v loňské debatě vystoupili jako řečníci a velmi vášnivě bránili a chránili ústavu, kteří odůvodňujíce svůj návrh, vytýkali vládě nejen porušení zásad obsažených v ústavě, zásad o rovnoprávnosti všech státních občanů, nýbrž i porušení smlouvy st. germainské a také že vláda nedbá mezinárodních smluv o ochraně menšin, jakož i řadu poklesků proti ústavě, proti jazykovému zákonu a proti řadě jiných zákonů. Při tom budiž podotčeno, že německé vládní strany krátce před tím ve státoprávním prohlášení, které učinil 18. prosince ministr Spina, tehdejší předseda klubu, opětovně a slavnostně prohlásily, že strany sdružené v této skupině neuznávají mírových smluv st. Germainské, versailleské a trianonské jako právních pramenů a že jich také nikdy neuznají. Měly by si tedy německé většinové strany a jejich tisk při svých útocích proti německým stranám oposičním počínati opatrněji.

A nyní několik slov o československé ústavě. Nebyla pro nás nikdy něčím posvátným a není ani dnes, měla by však býti posvátnou těm, kdož o ní kdysi spolupracovali, kdož ji opatřili mottem, úvodní formulí, že ji budou prováděti v duchu zákonů, jakož i v duchu moderních zásad, které jsou obsaženy v hesle práva sebeurčení. A dále se tam praví, že se chtějí připojiti ke společnosti národů jakožto vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový člen. Ti, kdož se na tomto úvodu spoluusnesli, měli by především hájiti věrně tu to ústavu a brániti ji proti každému porušení a poškození. My však, když byla ústava tvořena, nebyli jsme dotázáni a nebyli jsme slyšeni, my jsme o ní nejednali, my jsme o ní spolu nerozhodovali, my za ni nemáme vůbec žádné odpovědnosti. Ústavy občanských kapitalistických států vůbec nejsou pro nás předmětem nějakého zvláštního zbožňování. Co jsou ústavy a ústavní otázky, jasně, zřetelně a výstižně řekl ve své proslulé řeči Ferdinand Lassalle způsobem, který pro každého socialistu vylučuje jakoukoli pochybnost: "Otázky ústavní nejsou původně otázkami právními, nýbrž otázkami moci. Skutečná ústava země existuje jen v reálných mocenských poměrech, jaké jsou v zemi. Psané ústavy mají jen tehdy cenu a trvání, jsou-li výrazem skutečných mocenských poměrů ve společnosti." Slavná sněmovno, právě tak jako není právem to, co je napsáno v právnických knihách a zákonících, tak také není skutečnou ústavou to, co bylo směstnáno v různých ústavních listinách a ústavních formulích. Ve státě jsou zcela jiní mocenští činitelé, zcela jiné mocenské vlivy, které jsou mocnější než vlivy ústavní. Moc kapitalismu není nikde v ústavě obsažena a je přece větší než všichni ústavní mocenští činitelé, přímo typicky v naší zemi. Proto jsme se také nikdy neoddávali nějaké ilusi, pokud se týče ceny ústavy. Ústavní záruky všeobecného volebního práva trvaly v této zemi a zůstaly nedotčeny jen tak dlouho, dokud volební právo nebylo kapitalistickým třídám, které jsou u moci, v cestě. Jakmile však poznaly nevhodnost volebního práva pro výkon jejich moci, bylo volební právo ihned volební novelou zfalšováno, kterážto volební novela měla v zápětí, že byly uloupeny statisíce voličských hlasů, a umožněno, že tyto statisíce hlasů byly anektovány českými třídami u moci.

S téhož hlediska jest posuzovati také uloupení volebního práva vojákům. Také zde nerozhodovaly otázky ústavní, nýbrž mocenští činitelé. Přes to přese všechno ani ve snu nás nenapadá, abychom ústavu, jejíž celou říznost jsme si musili nechat na sobě pocítit, vydali prostě na pospas zvůli vládnoucích tříd a abychom jí nepoužili v boji proletariátu o moc v tomto státě. Právě v tomto případě chceme to, můžeme to učiniti se zvláštním užitkem, právě zde můžeme zrovna na ústavě ukázati pracující třídě a všem pracujícím lidem v této zemi, jak se kapitalistické strany všech národů nelekají žádného prostředku, jde-li o to, aby svoje mocenské postavení ještě více upevnili ve chvíli, kdy cítí, že jejich panství je ohroženo. Proto také porušení ústavy, na které se před několika lety usnesly, není pro ně ani tou nejmenší překážkou, chtějí-li proraziti se svou mocí.

Křesťansko sociální "Deutsche Presse" má za to, že my a komunisté hájení ústavy jen předstíráme a že žádáme volební právo pro vojáky vlastně jen v zájmu světové revoluce a jen s ohledem na diktaturu. Německá strana křesťansko sociální při tom zapomíná jen na tu maličkost, že socialistickým vojákům ve chvíli světové revoluce připadne jistě funkce pro německou stranu křesťansko sociální mnohem důležitější a významnější, než je pouhý výkon volebního práva.

A nyní k volebnímu právu vojáků samotnému. Od počátku jsme usilovali o udělení volebního práva osobám vojenským. Vykonáváním služební povinnosti přinášejí vojáci státu nesmírnou oběť. Udělení volebního právo, poskytnutí práva kontroly, vyhrazení práva spolurozhodování, musí zde býti považováno za samozřejmý ekvivalent. Doufáme, že doba, kdy vojenský stav jen slepě poslouchal, jest přece jen ta tam, doby, kdy vojska nebyla ničím jiným, nežli nástrojem bez vlastní vůle, sloužícím vládnoucím třídám, patří, jak doufáme, jistě již minulosti. Odnětím volebního práva vojákům činiti z nich státní občany druhého řádu, druhé skupiny, znamenalo by těžký krok zpět do militaristické éry předválečné, a proto jsme se vždycky zasazovali o volební právo vojáků a stavíme se na obranu se vší rozhodností proti tomu, aby volební právo bylo vojákům uloupeno. Tvrzení důvodové zprávy, že se tím zanášejí do armády politické boje a že se tím otřásá kázeň, není prokázáno naprosto žádnými skutečnostmi, a právě tak se nám zdá, že není doloženo tvrzení výborové zprávy, že vojsko přes vydané zákazy zúčastniti se schůzí a táborů, přes zákaz zúčastniti se projevů, průvodů a demonstrací, přes zákaz nositi politické odznaky, tato opatření hromadně přestupovalo, že vojsko bylo vystaveno nejbouřlivější stranické agitaci. Z pouhé skutečnosti, že vojáci volili komunisticky nebo socialisticky, vyvozovati závěr, že používají volebního práva pouze jako příležitosti k projevům a protestům proti těžké vojenské službě, zdá se nám přímo strašlivým. Ostatně náklonnost vojáků k protestům proti vojenské soustavě bude lze asi stěží odnětím volebního práva vojákům zmírniti, naopak tímto opatřením, jak zkušenost nás poučila, bude dosaženo účinku opačného a budou-li vojáci zbaveni práv státních občanů, toto opatření bude mít za následek, jako protest, že vznikne hodně mnoho nových socialistů. Byl-li pan místopředseda Zierhut ve svém prohlášení, které učinil jménem německých vládních stran, toho mínění, že odnětí volebního práva vojákům je úplně přiměřené požadavkům, jaké se kladou na nepolitické, svých úkolů si vědomé vojsko, jest toto prohlášení v rozporu s celou minulostí, aspoň československou minulostí pánů ze svazu zemědělců. Avšak toto prohlášení nám také ukazuje, jak rychle pánové se přeorientovali na komisní stanovisko československé a bude-li pokračovati změna v jejich orientaci i nadále tak rychlým tempem, můžeme se od nich v budoucnosti dočkati hezkých věcí. Nejneslýchanější při tom je, že se německé vládní strany namáhají, aby své reakční stanovisko přikryly novým pláštíkem a že, aby to mohly učiniti s větším úspěchem, dokonce na čtyráku obracejí a stávají se obžalobci, žalobci oněch německých stran, které odnětí volebního práva vojákům potíraly. V nestřežených chvílích samy přiznávají, že při odnětí volebního práva vojákům běželo českým většinovým stranám především o to, aby bylo pokud možno zajištěno česky smýšlející vojsko. Německá křesťansko sociální "Deutsche Presse" píše doslovně: "Jestliže dnes sudetskoněmecký národ vítá pád volebního práva vojáků, jestliže každý, rozumný Čech z jiných důvodů hlasuje pro, jest to radostné znamení pokračujícího zdravého vývoje." Němci a Češi vrhají se na volební právo vojáků a každý je odstraní ze zcela jiného důvodu, a to má býti známkou potěšitelně pokračujícího vývoje. Ve skutečnosti však německé a české strany občanské úplně souhlasně odstranily volební právo vojáků z týchž důvodů, a to výhradně z důvodů reakčních. A nyní mají německé občanské strany ještě smutnou odvahu, že vychvalují toto reakční opatření jako velký triumf a velký úspěch německý v téže chvíli, kdy i nacionalistická česká buržoasie tak statečně triumfuje nad tímto nesmírným národním úspěchem českým. Věru ještě nikdy nebyla prováděna tak frivolní hra s lehkověrností, s beránčí trpělivostí obyvatelstva.

Uvažme, německé občanské strany zaznamenávají to jako zvláštní úspěch, jestliže, jak se praví v jejich parlamentním prohlášení, učiní se přítrž nepřístojnostem, k jakým namnoze docházelo tím, že byl vykonáván vliv na obecní volby v německém území. Slavná sněmovno! Skutečně docházelo k takovým nepřístojnostem. My a všechny ostatní německé strany zaujali jsme stanovisko proti těmto nepřístojnostem se vší rozhodností a důrazně jsme žádali, aby byly odstraněny. Avšak aby byly tyto nepřístojnosti odstraněny, k tomu nebylo zapotřebí odnímati vojákům volební právo do Národního shromáždění a volební právo do obcí, ježto by bylo bývalo úplně postačilo znovuzavedení původních ustanovení obecního řádu a odkázání volebního práva vojáků do místa jejich bydliště, aby byl učiněn konec těmto hrubým přehmatům. Co si zde němečtí měšťáci připisují jako úspěch, není tedy ve skutečnosti ničím jiným, než zhanobením demokracie, není ve skutečnosti ničím jiným, než politickou loupeží spáchanou na tisících vojácích, není ve skutečnosti ničím jiným, než široce založeným manévrem vypočteným na oklamání. To jsme vyložili německým stranám občanským v naší odpovědi na jejich vládní prohlášení v této sněmovně přednesené a to opakujeme se vším důrazem i v této chvíli. K tomu přistupuje ještě zcela zajímavý moment, na který považuji za svou povinnost s tohoto místa poukázati. Podle výkladu "Sudetendeutsche Zeitung" jsou větší posádky pouze v 39 německých obcích. Ve všech těchto posádkách je všeho všudy 16.914 vojáků, mezi nimi 11.724 Čechů, kteří posilují český živel v těchto 39 obcích průměrně asi o 10%. Slavná sněmovno, proti těmto 11.724 vojákům, jimž má býti nyní volební právo odňato a kteří jdou na účet české nacionální imperialistické politiky, stojí asi 80.000 až 100.000 vojáků voličů do Národního shromáždění a do obcí. Na těchto číslech lze plastickým způsobem ukázati míru bezpráví, spáchaného na vojácích jako voličích.

Nyní přistupme k další otázce, totiž k otázce, zda usnesený zákon skutečně je v rozporu s ústavní listinou Československé republiky. Co je zde potřebí říci, to jsme zcela zřetelně a zevrubně uvedli v menšinové zprávě a poukázali jsme při tom na všechna příslušná ústavní a jiná zákonná ustanovení a nebudeme se tudíž, poněvadž tištěná minoritní zpráva byla rozdána členům sněmovny, zbytečně opakovati. Úhrnem chceme jen prohlásiti, že o této otázce v celé šíři i hloubce bylo pojednáno s tohoto místa zpravodajem, že naříkaným zákonodárným opatřením byla hrubě porušena v ústavě obsažená zásada svrchovanosti lidu, která prohlašuje, že lid je zdrojem veškeré moci, avšak také ústavou zajištěné principy rovnoprávnosti všech státních občanů a všeobecnosti volebního práva. Jenom usnesením 180 poslanců, nikoli však 138 poslanců, byl by býval mohl usnesený volební zákon nabýti ústavní platnosti. Podle §u 1 ústavní listiny jest však zmatečný. Zásada všeobecnosti volebního práva jest integrující součástí ústavy, jest donucující závaznou formou jednou pro vždy vyjádřena v čl. 8, 13, 14 úst. listiny a jest doplněna ustanovením §u 109 úst. listiny, který vylučuje všechny výsady povolání a tudíž znemožňuje zrušení volebního práva vojáků. Tvrzení pana zpravodaje, podle něhož z ustanovení §§ 8, 9 a 14 úst. listiny, která pro volební právo ustanovují ještě požadavek ostatních podmínek volebního práva, lze odvoditi právní odůvodnění pro odstranění volebního práva vojáků, jest naprosto nepřiléhavé, neboť kdyby opravdu § 9 úst. listiny a ostatní ustanovení měla býti vykládána tak, jak se o to zde pokusil zpravodaj, obsahoval by § 9 úst. listiny v sobě odpor a poskytoval by parlamentu výsadu, aby kdykoliv podle libosti volební právo zhoršil. To nám musí býti přiznáno, že tvůrcové ústavy to jistě nechtěli, neboť jinak byli by mohli pojmouti do ústavy prostě ustanovení, že o oprávnění voliti do parlamentu a do obcí rozhodují zákony, které budou vydány.

Ostatně však, to pravím v polemice se zpravodajem, jeden z juristických spolupracovníků na ústavě, který zastává mínění většiny, docent dr Joachim, v novinářské polemice výslovně připustil, že jest možno, že při poradách, jichž předmětem byla ústava, bylo pamatováno na vedlejší, spíše formální podmínky, jako na zápis do voličských seznamů, avšak nebylo to, praví docent dr Joachim, v zákoně vysloveno a směrodatným jest jenom text zákona. Podobným způsobem, třebas s jinými závěry, vyjadřuje se křesťansko-sociální ústřední orgán "Deutsche Presse"; praví doslovně: "Mohlo by se namítnouti, že odstranění volebního práva vojákům neodporuje sice slovnému znění, avšak odporuje duchu ústavy. Na to sluší odpověděti, že každý zákon, nemá-li se státi, jak praví Goethe, nesmyslem, musí býti naplňován duchem přítomnosti. I sám o sobě dobrý zákon musí se jinak postupem doby státi utrpením a z práva činiti bezpráví, nejsou-li všechna ostatní odvětví zákonodárství prodchnuta moderním duchem." Na to musíme prostě odpověděti, že kdyby tato theorie německého křesťansko-sociálního tisku byla správná, záleželo by především na tom, co se má rozuměti pod slovem duch času, a zda hospodářská a politická reakce, v níž se německo-český občanský blok za vydatné pomoci německých křesťanských sociálů právě v poslední době tak vydatně rozvinul, jest v souhlasu s duchem přítomnosti, s duchem doby, s vůlí velké většiny pracujícího obyvatelstva. Naše strana jest toho mínění, že německá strana křesťansko-sociální, ne-li dříve, ještě při volbách dostane poučení o duchu času, nad nímž ji přejde sluch i zrak. Řekl bych, abych navázal na slova německého křesťansko-sociálního tisku, že máme-li volbu mezi textem zákona a duchem zákona v křesťansko-sociálním výkladu, že bychom se všichni, aniž bychom se vteřinu rozmýšleli, ihned sjednotili na tom, že se zříkáme ducha křesťansko-sociálního, a rozhodli bychom se pro text zákona, který nota bene v tomto případě rozhoduje právní stav se zřetelností přímo nad slunce jasnější a vylučující každou pochybnost, že usnesením Národního shromáždění, kterým má býti zrušeno volební právo vojáků, bylo nejhrubším způsobem porušeno základní ustanovení ústavní listiny.

Porušení ústavy padá však na účet nejen parlamentu, který se přes ústavní pochybnosti prostě suverenně přenesl, nýbrž především na účet vlády, která tento návrh jako obyčejný zákon předložila parlamentu bez ohledu na ústavní pochybnosti a domáhala se jeho vyřízení v navržené zákonné formě. V tom vrcholí v tomto případě úplná odpovědnost československé vlády, která podle §u 79 úst. listiny na svou čest a svědomí přísahala, že bude dbáti ústavy a která nyní v tomto případě svoji povinnost tak hrubým způsobem zanedbala. S tímto míněním nejsme osamoceni. "Lidové Noviny", které v otázce ústavnosti návrhu zákona o volebním právu hájily odchylné od nás stanovisko a tudíž jsou zcela nepředpojatým svědkem oproti většině, napsaly v těchto dnech: "Kdybychom přijali výklad ústavy, jaký nám podává většina, museli bychom uznati, že ústava neobsahuje žádných záruk proti tomu, aby volební právo jednoho krásného dne nebylo odňato všem dělníkům anebo všem lidem, kteří mají světlé vlasy." "Ústava" - píší "Lidové Noviny" - "nesmí býti pružná jako guma, neboť jinak bylo by úplně zbytečné, abychom měli nějakou ústavu."

Čeho se především bojíme a co vidíme se již blížiti, je právě tohle: S jídlem roste chuť. Volební novelou z r. 1924, v níž vládnoucí strany přímo velkoryse a velkolepě uloupením hlasů, uloupením mandátů, opravily svoje volební štěstí, počal útok na všeobecné volební právo, v odstranění volebního práva vojáků jest jeho pokračování, ve zvýšení hranice věku a lhůty usedlosti, jakož i v zavedení práva jmenovacího pro zemské sněmy a pro okresy jest jeho vystupňování a korunou tohoto útoku má býti čelný nápor proti volebnímu právu do obcí. Již nedvojsmyslná prohlášení pánů dr Kramáře, Mlčocha, Tichiho a řady jiných poslanců nám řekla, že uskutečnění tohoto zpátečnického plánu jest ve velké blízkosti a "Národní Listy" daly již v poslední době na srozuměnou, že volební právo do obci bude ještě před obecními volbami novelováno. To všechno vzbuzuje naše největší obavy a tak jest všechno, co v oboru zhoršení volebního práva do obcí před námi leží jako hotová skutečnost, docela všechno, co se chystá za kulisami, signálem dělnictvu, signálem veškeré pokrokové veřejnosti, aby se vyzbrojila k nejostřejšímu odporu proti útoku vlády na volební právo, aby zmobilisovala do tohoto boje všechny síly, které má po ruce a aby tak zničila zpátečnické úmysly vlády a většinových stran.

Není to pouze odnětí volebního práva vojákům, co nás donutilo k podání návrhu na vyslovení nedůvěry vládě. Již skoro rok udržuje německý občanský blok hospodářský a politický život v této zemi pod svým tlakem. Hospodářská tíseň se všemi svými průvodními zjevy, především den ze dne stoupající nezaměstnanost, ustavičně vzrůstající drahota potravin, soustavné snižování mezd, které snižuje životní úroveň na míru co nejnižší a která stupňovala se až k nesnesitelnosti, to všechno ještě nestačí mezinárodně organisované kapitalistické třídě tohoto státu. Neboť ona přes největší tíseň pracujícího obyvatelstva učinila řadu zhoubných opatření, tak na příklad znovuzavedení cel na potraviny, zvýšení nepřímých dávek, jako na příklad u ceny cukru a lihu, čímž životní míra pracujícího obyvatelstva ještě dále byla zhoršena a čímž má pracující obyvatelstvo ještě mnohem těžší přístup ke chlebu. Povolením miliard na úvěry pro zbrojení uložila obyvatelstvu nesmírná břemena a projednáním berní předlohy, před nímž právě stojíme, uvalila na obyvatelstvo nové velké a nesnesitelné oběti v době, kdy daňová břemena majetných tříd mají býti tak enormním způsobem snížena. Avšak ani tím nechce se kapitalistická buržoasie spokojiti. Již řadou zákonných opatření zhoršila sociálně-politické zákonodárství země. Nyní se chystá prováděti změny na základech sociálního a sociálně-politického zákonodárství, odstraniti osmihodinovou pracovní dobu, zhoršiti sociální pojištění, zkaziti ještě více péči o dělnictvo, zákon o závodních radách učiniti neškodným a zemi, pokud se sociálně-politického zákonodárství týče, vrhnouti o desítiletí zpět.

Podobný zpátečnický vývoj připravuje německo-český občanský blok také na poli politickém: Vybudováním militaristické soustavy, prodloužením vojenské služební doby má býti panství kapitalistické buržoasie pevně zakotveno, zavedením správní reformy, vypočítané na neobmezené panství byrokracie, zostřením policejní státní moci má býti občanský režim zajištěn, zhoršením, zfalšováním a ponenáhlým odstraňováním volebního práva má býti odstraněn vliv dělníků na správu státn. Při tom se na poměrech menšin této země ani za nového česko-německého režimu nic nezměnilo.

Široko daleko není ještě nic cítiti z té tak často slibované atmosféry. Všechny ty křiklavé zlořády, které dnešní němečtí ministři ještě při podání posledního návrhu na vyslovení nedůvěry vládě tak výmluvně líčili, trvají také dnes ještě beze změny. Poslyšte: "Ústava státu, jednací řád parlamentu, pozemková reforma, propouštění úřednictva, školská politika, jazyková nařízení jsou," jak pan ministr spravedlnosti prohlásil ve své řeči, dne 16. března 1926 s tohoto místa, "ještě dnes stále daleko viditelnými pomníky promyšlené potlačovací politiky, jejíž odporný ráz," jak p. ministr spravedlnosti se vyjádřil, "stupňuje se ještě tím, že se zákony způsobem svého vyjadřování a odůvodňování dopouštějí prolhanosti hodné Macchiavelliho." Tak jako před tím stále ještě až do posledního písmena beze změny trvá ústava, o níž pan ministr spravedlnosti před rokem s tohoto místa řekl, že téměř z poloviny obyvatelstva činí občany druhého řádu. Tak jako před tím i na dále máme parlamentní jednací řád, který, jak pan ministr doslova řekl, netoliko každou oposici činí bezbrannou, nýbrž vyumělkovaným jazykovým zákonem znemožňuje každou věcnou práci. I nadále tak jako před tím slouží pozemková reforma, tak jak pan ministr doslova řekl, nikoli účelům sociálně-politickým, nýbrž omezuje se v podstatě na to, aby soustředila pozemkový majetek v rukou jistých lidí, požívajících výsad a jest a zůstane abychom mluvili slovy pana ministra spravedlnosti - sociálním podvodem spáchaným na lidu a národním znásilňováním. I nadále tak jako před tím zůstává, jak pan ministr spravedlnosti zdůraznil - cituji opět doslovně - podvod a zločin páchaný propouštěním úředníků, který záleží v tom, že němečtí úředníci bez výběru a bez obrany jsou vyhazováni na ulici, i nadále tak jako před tím - jak pan ministr spravedlnosti před rokem řekl s tohoto místa - bere školská politika jedněm to, co potřebují, a dává druhým to, čeho nepotřebují, neslouží kultuře, nýbrž zradě na národu a nekulturnosti. I nadále tak jako před tím, a to docela beze změny, trvá jazykové nařízení, jehož pan ministr spravedlnosti nyní sám používá a které mu v tehdejší jeho řeči dalo podnět k výkřiku: "K vládě, která pro nás zná jen československé jazykové nařízení, máme" - řekl pan ministr spravedlnosti - "nejhlubší nedůvěru." (Výkřiky něm. soc.-demokratických poslanců.) I nadále tak jako před tím, trvá vládní systém, přes to, že byly přijaty do vlády německé a slovenské strany, tentýž systém, který pan ministr spravedlnosti před rokem nazýval oligarchií, autokracií a tyranií. I nadále tak jako před tím vidíme před sebou vládu Švehlovu, k níž i tehdy náleželi páni ministři Šrámek, Nosek, Hodža, Srdínko a kterou tehdy pan ministr spravedlnosti apostrofoval jako vládu podmínečného čestného slova.

Slavná sněmovno, tak zněla obžaloba před rokem s téhož místa, s něhož dnes my vznášíme svoji obžalobu, tak zněla z úst muže, který dnes - řekněme - stal se jistým mocenským činitelem v tomto státě a musil by míti vlastně možnost, nebo byl by si ji musil zajistiti, aby z poměrů a zlořádů, které tehdy bičoval, něco změnil. (Výkřiky na levici.) Avšak ve skutečnosti zůstalo všechno při starém a mnoho, ba velmi mnoho věcí se zhoršilo. Především se nic, docela nic nezměnilo na postavení německého obyvatelstva. Naproti tomu se hospodářský stav německé dělnické třídy a ovšem i dělnictva všech národů, dík působnosti česko-německého bloku a za spolupůsobení německé součásti tohoto bloku, velmi rapidně zhoršil a jest projednávanými a ohlášenými zákonodárnými opatřeními naopak ještě více ohrožen než před tím.

Za tohoto stavu věci, slavná sněmovno, nebylo věru teprve zapotřebí uloupiti vojákům volební právo, aby naše parlamentní akce byla ospravedlněna, náš návrh na vyslovení nedůvěry vládě odůvodněn a jím vpáleno vládě stigma nepřátelství k lidu. Proti tomuto systému, který nemá pro obyvatelstvo než úhořovitá, přízní k lidu oplývající slova a sliby, který však politicky a hospodářsky jest naveskrz zpátečnický, proti tomuto systému není jiného prostředku než nejhlubší nedůvěra. Tomuto systému vypovídáme rozhořčený, bezohledný boj. O něm platí slova, která pronesl Ferdinand Lassalle o absolutismu ve své přednášce o ústavnosti a která zní: "Žádný kompromis, nýbrž pěst na oko a kleknout na prsa!" (Potlesk něm. soc.-demokratických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr Keibl.