Místopředseda Slavíček (zvoní):
Přistoupíme ke hlasování. Prosím
paní a pány poslance, aby zaujali svá místa.
(Děje se.)
Schvalovací usnesení má toliko jeden odstavec
a dám o něm hlasovati najednou podle zprávy
výborové.
Jsou proti tomu nějaké námitky? (Nebyly.)
Námitek proti tomu není.
Kdo tedy souhlasí s celým schvalovacím usnesením
ve znění doporučeném panem zpravodajem,
nechť pozvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím posl. sněmovna přijala
toto schvalovací usnesení podle zprávy výborové.
Zbývá nám ještě rozhodnouti o
resoluci, obsažené ve zprávě výborové.
Kdo tedy souhlasí s resolucí, otištěnou
ve zprávě výborové, nechť pozvedne
ruku. (Děje se.)
To je většina. Resoluce tato jest přijata.
Tím vyřízen jest 11. odstavec pořadu.
Nebude-li námitek, přistoupili bychom nyní
k projednávání odst. 14 a dalších
odstavců dnešního pořadu. (Nebylo
námitek.)
Námitek není.
Přistoupíme tudíž k projednávání
odst. 14 pořadu, jímž je:
14. Zpráva výboru iniciativního o návrhu
posl. dr Czecha a druhů, aby vládě byla vyslovena
nedůvěra pro předložení vládního
návrhu o volebním právu branné moci
a četnictva (tisk 988) a zpráva menšiny iniciativního
výboru o návrhu posl. dr Czecha a druhů,
aby vládě byla vyslovena nedůvěra
pro podání návrhu o volebním právu
vojínů (k tisku 988).
Zpravodajem je pan posl. Stašek. Dávám
mu slovo.
Zpravodaj posl. Stašek: Slavná sněmovno!
Pan dr Czech a druzi podali 5. dubna 1927 podle §u
75 úst. listiny resp. §u 66 jedn. řádu
návrh na vyslovení nedůvěry vládě
pro předložení vládního návrhu
o volebním právu branné moci a četnictva.
Iniciativní výbor podle ustanovení §u
66 jedn. řádu projednal tento návrh 12. dubna
1927 a dnes podává slavné sněmovně
zprávu o svém jednání.
Tu budiž mi dovoleno především konstatovati,
že příčiny, pro které návrh
tento byl podán, neplynou ani tak z obavy o ústavu,
jako spíše z motivů politických a oposičních.
Lze se o tom přesvědčiti ze zprávy
menšiny iniciativního výboru, v níž
se praví: "Předem budiž konstatováno,
že nedůvěra navrhovatelů, vlastně
výborové menšiny, k vládě nezakládá
se snad pouze na návrhu o volebním právu
vojínů. Celý řetěz zpátečnických
činů, tak zvláště útok
na politickou svobodu a na zbytky samosprávy, obsažený
v návrhu o správní reformě, avšak
také veškerá sociální a hospodářská
politika vlády, oběti pro militarismus, které
byly znovu uloženy obyvatelstvu, všechno to dává
dostatečně podnět k nedůvěře."
Slavná sněmovno! Jak ze slov těchto je zřejmo,
oposiční strany využívají předloženého
návrhu o volebním právu vojínů
ke svým oposičním cílům, dovozujíce
na základě různých právnických
argumentů, povahou svou ryze formálních,
že porušena byla ústava. Nuže, přihlédněme
k tomu, zda skutečně vláda tím, že
předložila osnovu zákona na zrušení
volebního práva branné moci, dopustila se
skutků protiústavních a zda zákonem
tímto byla porušena ústava. Zpráva menšiny
iniciativního výboru uvádí, že
návrh je protiústavní proto, poněvadž
se jím prolomila ústavní zásada všeobecného
práva hlasovacího, vyslovená v §u 9
úst. listiny o aktivním právu volebním
do sněmovny poslanecké. Uvedený § 9
úst. listiny praví, že právo voliti
do sněmovny poslanecké přísluší
všem občanům státním bez rozdílu
pohlaví, kteří překročili 21.
rok svého věku a vyhovují ostatním
podmínkám řádu volení do poslanecké
sněmovny; to znamená, že aktivní právo
volební neplyne pouze ze všeobecných ustanovení
ústavní listiny, nýbrž i ze zákonů
zvláštních, representovaných v tomto
případě volebním řádem
a zákonem o stálých seznamech voličských.
Je pak známo, že zákon o stálých
voličských seznamech, který je podstatnou
součástí a doplňkem volebního
řádu, obsahuje řadu důvodů,
podle kterých jisté osoby 21. rok věku překročivší
jsou z volebního práva vyloučeny. Jaké
to mají býti důvody a kterých osob
mohou se týkati, ústavní listina neurčuje.
Stanoví pevně jedině věk opravňující
státního občana k volbě do poslanecké
sněmovny. Ústavní listina obsahuje tedy pouze
jistou direktivu, která jsouc zachována dovoluje
pak autorům volebního řádu, aby zcela
volně stanovili, kdo z 21letých státních
občanů voliti smí a kdo nikoli, aniž
by tím ovšem byla porušena zásada všeobecnosti
volebního práva, neboť je samozřejmo,
že vyloučení určité části
občanů z volebního práva nesmí
sahati tak daleko, že by vylučovalo značnější
část voličstva. Potom by takový zákon
nevyhovoval duchu ústavní listiny, poněvadž
by porušil všeobecnost práva hlasovacího.
Slavná sněmovno! Zde je vhodno připomenouti,
že byli to mimo jiné i pp. poslanci strany soc. demokratické
a národně socialistické, kteří
této ústavou zákonodárcům vyhrazené
jisté volnosti použili, když na př. odhlasovali
ve volebním řádu do poslanecké sněmovny
podmínku, že voliti smí jen 21 let starý
občan, který v některé obci aspoň
3 měsíce bydlí. Tím vyloučili
jistě z volebního práva úctyhodný
počet všem ostatním podmínkám
vyhovujících občanů. Myslím,
že by se jistě tito pp. poslanci ostře ohradili
vůči každému eventuelnímu tvrzení,
že, jak se v tisku i řečech oposičních
stran toho výrazu užívá, degradovali
tím skupinu řádných občanů
státu, vyloučených z možnosti voliti,
na úroveň lichvářů, blbců
a zlodějů.
Pp. navrhovatelé nedůvěry vládě
ovšem přiznávají, že s hlediska
ústavně-právního je ustanovení
o 3měsíčním bydlení skutečně
povážlivé, avšak namítají,
že při tom prý nejde o určení
volebního oprávnění, nýbrž
o technické ustanovení provádění
volebního aktu a o podmínky formální,
nikoli materielní.
Proti tomu dlužno však poukázati, že na
tyto formální podmínky odkazují §§
12 a 17 úst. listiny. Bylo by tudíž nepochopitelno
opakování, kdyby § 12 následující
za §em 9 a § 17 následující za
§em 14 chtěly říci pouze to, co již
řekly §§ 9 a 14, totiž o formálních
a technických podmínkách provádění
volebního aktu. K tomu přistupuje další
závažný argument, že § 10, jenž
mluví o pasivním volebním právu do
posl. sněmovny, a § 15 jednající o pasivním
volebním právu do senátu, užívají
doslova shodné dikce jako § 9 a § 14, jež
jednají o aktivním právu volebním
do posl. sněmovny a senátu. I tyto §§
10 a 15 stanoví pouze určité podmínky
a opětně přenechávají stanovení
ostatních podmínek řádu volení
do posl. sněmovny resp. zákonu o složení
a pravomoci senátu. O těchto podmínkách
pasivního práva volebního nelze tvrditi,
že by byly formální nebo technické povahy.
Jest z toho zřejmo, že slova, která se ustavičně
připomínají, "ostatní podmínky",
uvedená v §§ 9, 10, 14 a 15, neobsahují
pouze podmínky rázu formálního a technického,
nýbrž i materielního.
Tyto důvody jsou posíleny též tím,
že jak ústavně-právní výbor,
tak i plenum revolučního Národního
shromáždění projednávaly tenkráte
současně jak ústavní listinu, tak
řád volení do posl. sněmovny a zákon
o složení a pravomoci senátu, a byly si tehdy
vědomy, že tyto právě uvedené
zákony neobsahují pouze formální podmínky,
týkající se výkonu práva volebního,
nýbrž i materielní podmínky, tedy zejména
ona ustanovení obsažená v §u 2 řádu
volení, jimiž celá velká skupina osob
jest z volebního práva vyloučena.
Zpráva menšiny iniciativního výboru
souhlasí s referentem většiny, že vyloučení
určité části občanů
z volebního práva nesmí jíti tak daleko,
aby značná část voličstva byla
vyloučena z volebního práva. Vojíni
jsou prý však značnou částí
voličstva a proto prý vláda předložením
zákona porušila všeobecnost volebního
práva a tím i ústavu.
Ale, slavná sněmovno, nutno přiznati, že
vyloučením vojínů a četnictva
z volebního práva nejde o značnou část
voličstva, vždyť volby do posl. sněmovny
resp. do senátu konají se vždy až po delší
řadě let. Postihne tedy vyloučení
pouze ony příslušníky branné
moci, kteří právě v tomto čase
službu vykonávají, a to zase jen část
jich, totiž ty, kteří před posledním
vyložením seznamů voličských
dosáhli věku 21 let a vyhovovali ostatním
podmínkám pro zápis do seznamů voličských.
Nejde tudíž o značnou část voličstva,
nýbrž o jeho zcela maličký a nepatrný
zlomek.
Návrh pp. posl. dr Czecha a soudr. na vyslovení
nedůvěry vládě opírá
se též o to, že vyloučení vojínů
z práva voliti odporuje §u 106 úst. list.,
podle kterého výsady pohlaví, rodu a povolání
se neuznávají. Vyloučením vojska a
četnictva z práva volebního byla prý
vyloučena zásada občanské rovnosti
a zavedeno výjimečné zákonodárství
proti určitému stavu a zavedena jistá výsada
pro povolání občanská. Myslím
však, že i tvrzení toto jest neudržitelné,
neboť již ze znění §u 106 úst.
list. plyne, že ústavní listina myslila v tomto
paragrafu v prvé řadě na rozličné
přednosti určitých zde vyjmenovaných
skupin občanstva, tedy zejména na přednosti
mužů před ženami, přednost šlechticů
před nešlechtici atd. V našem případě
sotva však lze mluviti o tom, že by zákonem o
volebním právu vojínů stalo se prohřešení
proti občanské rovnosti nebo že by zavedena
byla výjimečnost proti určitému stavu.
Rovnost občanská stejně platí vždy
jen v mezích ostatních státních zákonů,
podle nichž má každý stav svá zvláštní
omezení. Není na př. úředník
omezen svou služební pragmatikou? Není duchovní
omezen zákonem kazatelnicovým? Neomezuje na př.
statkáře zákon záborový? A
spatřovali pánové z oposičních
stran, jež podaly návrh na vyslovení nedůvěry
vládě, v těchto zákonech výjimečnost
nebo prohřešení se proti občanské
rovnosti? Nehlasovaly mnohé z těchto stran pro to,
aby župani a okresní náčelníci
nesměli býti voleni do Národního shromáždění?
Tenkráte s klidným svědomím hlasovaly
a nebály se, že by byla porušena ústava.
(Posl. dr Dérer: Ale je to v ústave!)
Já k tomu hned přijdu.
A jestliže se tvrdí ve zprávě menšiny
iniciativního výboru, že kdežto župané
a okresní náčelníci jsou vyloučeni
z volitelnosti ustanovením ústavy, vojíni
v zákoně o stálých voličských
seznamech vystupují - jak se tam praví - vedle zločinců
a bankrotářů, potom budiž mně
dovoleno se zeptati, jak mohly některé z nynějších
oposičních stran, které tenkráte byly
stranami vládními, snížiti úředníky
Národního shromáždění,
když brzo po schválení ústavy přijaly
zákon o úřednících Národního
shromáždění, který vylučuje
úředníky tyto z volitelnosti, resp. zbavuje
je pro případ volby jejich postavení v kanceláři
Národního shromáždění?
(Hlasy: Jsou volitelni!) Volitelni jsou, ale pak jsou zbaveni
svého povolání v kanceláři
Národního shromáždění,
pak tam nemohou býti. Je to také shodné s
§em 106 ústavní listiny o rovnosti občanů?
A nezaváděla se tím výjimečnost
pro ty určité části občanstva?
Ale ovšem, tehdy nebyli páni navrhovatelé v
oposici a pro porušení ústavy je nebolela hlava.
Páni z oposiční strany zvláště
důrazně obracejí se proti tomu, že osnova
zahrnuje nejen osoby, které vykonávají povinnou
službu vojenskou, nýbrž i vojenské gážisty
a četníky, kteří vykonávají
svou službu jako trvalé povolání, a
shledávají ve vyloučení těchto
osob též porušení §u 106 úst.
listiny, ježto se tím celé kategorie občanů,
resp. celé skupiny povolání vylučují
z nejdůležitějšího práva
politického. Proti tomu dlužno však uvésti,
že tento § 106 neuznává pouze výsady
povolání a že odnětí práva
volebního vojákům nelze přece pokládati
za výsadu. Mimo to nutno též uvážiti,
že armáda podle svého určení
a poslání tvoří celek, ve kterém
gážisté jsou pouze důležitou, ale
nezbytnou součástkou. Bylo by tudíž
naopak možno, kdyby gážistům volební
právo bylo ponecháno, kdežto mužstvu odňato,
právě v tom shledávati výsadu povolání
vojenských gážistů vůči
převažující většině
příslušníků branné moci,
kteří nejsou gážisty. Že četnictvo
je rovněž vyloučeno z volebního práva
plyne odtud, že četnictvo klade se na roveň
branné moci, vzhledem k tomu, že je vojensky organisováno
a že zásadní požadavek vojenské
discipliny platí pro ně stejnou měrou jako
pro brannou moc. (Výkřiky posl. Pika.) Vyloučení
vojínů a četnictva z volebního práva
neodporuje tedy znění ústavy. (Výkřiky
posl. Pika.)
Slavná sněmovno! Pro úplnost svého
referátu ještě připomínám,
že nejen v Československé republice, nýbrž
i v jiných státech, které mají zavedenou
všeobecnost práva hlasovacího a které
dokonce svou ústavou byly nám vzorem při
sdělávání naší ústavy,
rovněž vylučují z volebního práva
příslušníky branné moci. Zvláště
zajímavé pro nás jest upravení této
otázky ve Francii. I ve Francii stanovil ústavní
zákon ze dne 25. ledna 1875, že poslanecká
sněmovna volí se všeobecným právem
hlasovacím za podmínek, stanovených řádem
volení. Tento řád volení pod názvem
zákona organického byl 30. listopadu 1875 vydán
a stanovil ve čl. 2, že vojíni všech stupňů
a všech druhů zbraní nezúčastní
se volby, konají-li aktivní službu. Ustanovení
toto přijato později do branného zákona
francouzského a přece není známo,
že by ve Francii byla vznesena námitka ať z kruhů
právnických nebo politických, že by
vyloučení vojínů odporovalo ústavní
zásadě všeobecného práva hlasovacího.
Namítá-li se proti tomu ze stran oposice - tuším
v "Právu Lidu" bylo o tom psáno - že
francouzské zákonodárství přece
však nešlo při otázce volebního
práva vojáků tak daleko jako náš
zákon, poněvadž prý francouzský
volební zákon pouze suspendoval výkon volebního
práva po dobu přítomnosti vojáků
u jejich oddílů, ale vojáci zůstávají
zapsáni ve voličských seznamech, potom můžeme
k tomu odpověděti, že zde, slavná sněmovno,
u našeho zákonodárství proti francouzskému
zákonodárství běží vlastně
pouze o rozdíl kvantitativní a nikoliv kvalitativní.
Neboť, ať již se příslušné
osoby do stálých seznamů voličských
zapisují a pouze výkon jejich volebního práva
se vylučuje, či se přímo vylučují
ze zápisu do seznamů voličských a
tím i z práva volebního, přece v tom
i onom případě výsledek prakticky
je týž, totiž že osoby ony nevolí.
Slavná sněmovno! Jednáme-li již o této
právnicky i politicky důležité a zajímavé
otázce, budiž mně ještě dovoleno,
abych uvedl též něco o této otázce
z právnické literatury. Tak na př. se často
vykladateli naší ústavy v otázce volebního
práva vojínů uvádí známá
autorita právnická Duguit, jež ve svém
velkém díle o ústavním právu
rovněž pojednává, o otázce volebního
práva vojáků v kapitole nadepsané
"Výkon volebního práva", a praví
tam doslovně: "Konečně nemohou hlasovati,
i když jsou řádně zapsáni do
voličských seznamů, činně sloužící
vojáci. Nemůže-li sloužící
voják vykonávati svého volebního práva,
přece si zachová jeho užívání.
To je zásada všeobecně přijatá
moderním zákonodárstvím".
Z toho i následujících jeho výkladů
plyne, že i tento znamenitý vykladatel práva
ústavního ani slovem se nezmínil o možné
námitce, že by vyloučení vojáků
z práva volebního odporovalo ústavě
(Výkřiky posl. dr Dérera.), naopak
plně schvaluje, že moderní zákonodárství
všeobecně vylučuje vojíny z práva
voličů.
Zajímavo je též, jakým způsobem
se chovají k otázce volebního práva
vojínů naše domácí autority právnické
ve výkladu volebního práva u vojínů.
Tak na př. univ. prof. dr Weyr, jenž byl členem
revolučního Národního shromáždění
a jeho ústavně-právního výboru,
z jehož porad vzešla ústavní listina a
také řád volení do poslanecké
sněmovny, uveřejnil v "Prager Presse"
dne 10. dubna 1927 článek, v němž jasně
ukázal, že zákon, jímž zbaveni
byli vojíni a četnictvo volebního práva,
není v rozporu s ústavní listinou.
Týž autor ve svém díle "Soustava
československého práva státního"
uvádí, že zrovnoprávnění
vojáků s občanským obyvatelstvem provedl
volební řád, tedy prostý zákon,
a nikoli ústava. Je tedy samozřejmé, že
toto zrovnoprávnění vojáků
s občanstvem může býti opět prostým
zákonem změněno.
Podobného názoru je také profesor všeobecného
práva státního při právnické
fakultě university Karlovy dr Vavřínek, jehož
dobrozdání v této otázce před
časem vyžádalo si ministerstvo vnitra. Také
tento učenec vyjádřil se, že zmíněný
vládní návrh ústavní listině
neodporuje.
Konečně zmiňuji se též o jiném
vynikajícím pracovníku v otázkách
ústavy, známém docentu dr Joachimovi, jehož
četné práce o této otázce,
uveřejněné i v denních listech, jsou
dostatečně známy a jež všechny
stejně vyznívají, že zákon o
volebním právu branné moci a četnictva,
jak byl sněmovnou touto usnesen, nijak není proti
ústavě, ani neodporuje zásadám, duchu
i jasným ustanovením naší ústavy.
Slavná sněmovno! Shrnu-li všechno, co o jmenovaném
zákonu bylo vyloženo, nemohu zprávu svou ukončiti
jiným závěrem, než že zákonem
o dočasné suspensi volebního práva
vojáků a četníků v činné
službě ústava porušena nebyla.
Zákon zachoval direktivu danou ústavní listinou
o věku voličů i volebním právu
mužů a žen a z mezí ústavní
listinou daných nevybočil. Z toho důvodu
prosím slavnou sněmovnu, aby přijala usnesení
iniciativního výboru, jež zní:
"Sněmovna poslanecká přechází
k pořadu přes návrh posl. dr Czecha
a druhů na vyslovení nedůvěry vládě
pro předložení vládního návrhu
o volebním právu branné moci a četnictva."
(Potlesk.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
K této věci jsou přihlášeni
řečníci. Zahajuji rozpravu.
Prve však navrhuji podle usnesení předsednictva,
aby lhůta řečnická stanovena byla
40 minutami.
Jsou proti tomuto návrhu nějaké námitky?
(Nebyly.)
Není jich. Navržená řečnická
lhůta je přijata.
Ke slovu jsou přihlášeni řečníci:
na straně "proti" pp. posl. dr Czech,
dr Keibl, Patzel, Haken, Pik, Svoboda;
na straně "pro" p. posl. dr Štefánek.
Uděluji slovo prvnímu řečníku
"proti", panu posl. dr Czechovi.
Posl. dr Czech [německy]: Slavná sněmovno!
Dík laskavé podpoře vládního
tisku všech jazyků byl náš návrh
na vyslovení nedůvěry vládě
předmětem velmi zevrubných politických
úvah, po dlouhé době opět jednou pořádně
rozvířil veřejnost a již tím
splnil svůj účel. Poněvadž jsme
ani na chvíli nemohli pochybovati o osudu návrhu,
nechtěli jsme již od počátku nic jiného,
než plasticky ukázati protiprávnost postupu
vládní většiny, objasniti, že si
nedělá žádných skrupulí
s demokratickým zařízením tohoto státu,
a zmobilisovati odpor obyvatelstva proti jejím reakčním
úmyslům. To se skutečně plnou měrou
podařilo a rádi za to přijímáme
jásavý pokřik vládního tisku
nad naším hanebným fiaskem, nad hroznou blamáží
oposice, nad ubohou komedií, rádi přijímáme
i osobní nájezdy, které jsou pro velkou část
československé žurnalistiky přímo
typické, přímo charakteristické, a
nad jejichž duševními rekordními výkony
stále a stále znovu údivem žasneme.
Proti návrhu na vyslovení nedůvěry
vládě byla vznesena řada námitek a
výtek. (Předsednictví převzal místopředseda
Stivín.) K některým z těchto výtek
připojil se i pan zpravodaj. Těmito budeme se zabývati.
Pan zpravodaj projevil ve své písemné zprávě,
ve svých výkladech v iniciativním výboru,
avšak také zde před malou chvílí
s této tribuny mínění, že prý
celá naše akce nevyplynula tak příliš
ze starostlivosti o neporušitelnost ústavy jako spíše
z politických úvah a panu zpravodaji nyní
sekunduje německý tisk občanský a
poukazu je na naprostou bezvýhlednost a bezcennost návrhu
a snaží se prokázati, že návrh
má demonstrativní agitační ráz.
Naproti tomu budiž zde prostě zjištěno,
že o politickém rázu našeho projevu nebylo
ani na chvíli pochybnosti a že nebylo nutno jej teprve
odkrývati. Vyplývá z předložení
a z odůvodnění našeho návrhu
jasně a zřetelně a záleží
v celé podstatě této akce, která směřuje
k politickému hlasování a již proto
musí míti také politické účinky.
Vyplývá však také tato bezvýhlednost
akce z nynější politicko-parlamentní
konstelace v této zemi. Avšak bezvýhlednost
v tomto parlamentě, pokud vládní koalice
chce státi na pevnějším podkladě,
to je vlastně z devíti desetin osud všech oposičních
akcí. Také německé občanské
a české občanské strany v době,
kdy byly činny oposičně, podnikly řadu
akcí, jimž bylo rovněž možno vpáliti
stigma bezvýslednosti. Podávaly celé centy
bezvýhledných návrhů, návrhů,
které v té chvíli, kdy byly podány,
byly už také přímo zasvěceny
smrti. Táži se jen: Což nebyla v prosinci 1925
podaná žaloba na ministry, v jejíž čele
hrdě se skvěla jména posl. Hlinky,
ministra dr Spiny, předsedy klubu německých
křesť. sociálů dr Luschky, rovněž
odsouzena k bezvýslednosti, ježto nebyla ani projednávána,
poněvadž zde nebylo zákona o odpovědnosti
ministrů, a což neputovala v té chvíli,
kdy byla podána, do koše? Jestliže byla obžaloba
na ministry podána tehdy od stran, které dneska
mentorují, tážeme se: Odkud berou tyto strany
morální legitimaci, aby nám vyčítaly
agitační a demagogický ráz našeho
návrhu?
Slavná sněmovno, nejzajímavější
je, že právě tytéž strany, které
nás dnes soudí, které se dnes tolik mravně
rozhořčují nad našimi demagogickými
akcemi, ještě před rokem - bylo to v březnu
1926 - podaly obžalobu mimsterskou proti nynější
vládě, že o odůvodnění
této ministerské obžaloby oba dnes aktivní
němečtí ministři osobně velmi
se zasloužili, že za tím účelem
německá strana křesťansko sociální
vyslala tři řečníky, německý
svaz zemědělský dva řečníky,
mezi nimi místopředsedu sněmovny Zierhuta,
jakožto zpravodaje menšiny a že všichni řečníci
nynější německo-české
koalice tuto akci hájili s vervou, s takovou vážností
a tak vášnivě, že tím vyvolali
nejen velmi vážné pokárání
svých nynějších ministerských
kolegů, svých nynějších vládních
kolegů, nýbrž také výtku "plané
demonstrace", které se nám dostává
nyní od českého tisku. Ve svých úvahách
o našem návrhu na vyslovení nedůvěry
projevuje křesťansko sociální "Deutsche
Presse" mínění, že prý návrh
na vyslovení nedůvěry má význam
a smysl jenom proti vládám neparlamentním,
kdežto proti parlamentním vládám projevuje
účinky jen čistě politických
a demonstračních projevů. Naproti tomu budiž
poukázáno na to, že návrh na vyslovení
nedůvěry, který podaly loňského
roku německé strany občanské, nebyl
namířen proti neparlamentní vládě,
nýbrž právě tak jako dnes proti parlamentní
soustavě. Jest tudíž argumentace německého
vládního tisku naprosto klamná a nesprávná,
jest vypočítána jen na spekulaci s neinformovaností
a lehkověrností stoupenců těchto stran.
Ostatně s tou bezvýhledností parlamentních
akcí bývá to zvláštní.
Dne 16. března loňského roku byl návrh
na vyslovení nedůvěry po třídenním
projednávání 155 hlasy proti 103 hlasům
zamítnut, sněmovní zápis registruje
při ohlášení výsledku hlasování
projev souhlasu na vládních lavicích a 24
hodin poté, co byl návrh na vyslovení nedůvěry
155 proti 103 hlasům zamítnut, byla vláda
Švehlova skutečnou mrtvolou, a dalších
24 hodin po tom byla již ustavena úřednická
vláda Černého. Nechci tím snad
říci, že odstoupení vlády bylo
způsobeno tehdejším návrhem na vyslovení
nedůvěry. Naproti tomu musím vládním
stranám připomenouti, že výsledek hlasování,
že matematika sama o sobě naprosto neurčuje
osud vlád a vládních systémů,:
naopak jsou to jiní mocenští činitelé
a jiné mocenské vlivy, které jsou mnohem
silnější, než vlivy ústavní
a které bývají uvedeny v pohyb probuzením
svědomí veřejnosti, zmobilisováním
veškeré veřejnosti.