Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. dr Keibl (německy): Velectěné dámy a pánové! Odhodlala-li se německá národní strana podepsati návrh na vyslovení nedůvěry vládě, nestalo se to snad jedině z oněch důvodů, které jsou v návrhu uvedeny, nýbrž poněvadž si nechtěla dáti ujíti vhodnou příležitost, aby opět jednou veřejně ujistila, že celkové politické a hospodářské poměry v tomto státě jsou pro národně uvědomělou část německého obyvatelstva přímo nesnesitelné a že ani česko-německá vláda nemá moci nebo ani dobré vůle něco na tom zlepšiti.

Vlády přicházejí a odcházejí, ale soustava v tomto státě zůstává stále táž.

Když pan předseda vlády loňského roku po třetí nastupoval v svůj úřad, tu ve svém prohlášení v mnoha slovech neřekl téměř nic a ještě méně slíbil a jen to mohli jsme vycítiti z jeho slov, že mělo zůstati vše při starém.

Proto nesmíme se tedy vůbec diviti, jestliže česká vládní soustava působí i dále a usiluje o dosažení svých cílů intensivněji než dosud, učiniti totiž ze státu, v němž bydlí různí národové, stát, v němž bydlí pouze jediný národ, jemuž se co nejmilostivěji a až do odvolání nanejvýš dovoluje, aby ve styku mezi sebou užíval různých jazyků.

Úmyslné zneuznávání menšinového problému a touha řešiti jej tak, jak si to kdysi absolutisticky předsevzala národně orientovaná část českého národa v pevném a nezměnitelném úmyslu nechati nepovšimnutu každou sebe věcnější námitku jiných menšin, každou obranu proti tomu již v zárodku a třebas i násilím potlačiti, při tom však při každé vhodné příležitosti dáti jiným pocítiti vlastní politickou převahu, každodenně jim zasazovati jemné rány i za cenu nebezpečí, že se mezinárodně zesměšní - to jest vůdčí myšlenkou české vnitropolitické vládní soustavy od založení tohoto státu.

Ministerská lavice a za ní stojící vládní strany jsou ztělesněním moci v tomto státě, německé oposiční strany hájí právo menšin, zvláště právo německé menšiny. Početně jest váha vlády zdrcující, avšak se všeobecně mravního stanoviska jest tento poměr obrácený.

V tomto státě - jako bohužel tak často v dějinách - stojí proti sobě moc a právo.

Bylo by nesprávné v této souvislosti chápati pojem práva snad tak, jak to činí praktičtí právníci, kteří vždy jen mají na mysli právo dané a všeobecně mravní úvahy připouštějí jen tam, kde vyplňují mezery daného práva, aby opravili nejasnosti.

Zde musíme se bráti obrácenou cestou. Musíme se rozhlédnouti kolem sebe a pohlédnouti do sebe.

Tu učíme se z dějin, že odedávna všichni národové této části země usilovali o vlastní státní organisaci a aby se aspoň v hranicích svého souvislého území, jež obývali, sjednotili. Velká myšlenka nacionalismu, jak ji vzkřísilo minulé století a která se symbolicky projevila ve válkách za svobodu proti Napoleonovi, v obnovení německé říše, ve sjednocení Italie, vzniku Maďarska, jako následek války z r. 1866, v nezávislosti balkánských států na starém Turecku, patří rovněž do této kapitoly, jako myšlenka českého státního práva, rozdělení Čech a sociálně-demokratický program brněnského sjezdu z r. 1899, který navrhoval spolkový stát rakouských národů, místo jednotného státu rakouského.

Ani světová válka nedovedla nic změniti na těchto ideách, nyní jsou opět obsaženy v pojmu práva sebeurčení národů, tvoří myšlenkový podklad slavných a proslavených 14 bodů Wilsonových, v Estonsku, podle tamějších poměrů, staly se ústavním a správním právem, Slováci vložili je do své Pittsburské smlouvy, kdežto těmi, kdo těžili z versaillského míru, jsou potírány a potlačovány všemi prostředky státní moci, což však konec konců neznamená nic jiného než nepřímé uznání jejich mravního oprávnění a síly.

A nasloucháme-li hlasům našeho lidu, slyšíme, že idey svobodného národního spojení žijí v nejširších vrstvách národa a u převážné většiny příslušníků našeho národa. Třebas že jsou často zatlačeny jen do nejzazší komůrky srdce, v dané chvíli vždy se přece projevují. Na důkaz pravdy těchto svých tvrzení není vůbec třeba, abych poukazoval na národní hnutí v říši, v Rakousku a v jiných zemích s německými menšinami, nebo na národní Němce v tomto státě, nýbrž stačí konstatovati, že i německé vládní strany, které by za dnešních poměrů s oprávněným rozhořčením odmítly výtku, že nestojí úplně, nýbrž jen s jakousi výhradou na půdě českého státu, pokládají přece za nutné a demagogicky za vhodné, ve svých velkých programových projevech pronášeti irredentistická velkoněmecká hesla - podobající se světlům na temných malbách - tak na př.: "Nikdo nám nemůže zakazovati sympatií k našemu velkému německému národu, pro to máme nejen plné oprávnění do Německa šilhati, nýbrž docela otevřeně zírati tam za plného denního světla", a při tom jest to příznačné, že tím u svých příslušníků, aspoň podle časopiseckých zpráv, dosahují vždy bouřlivého potlesku.

Idea, aby se národové a jejich menšiny organisovali státoprávně, již nezvratně působí a žije, jest jádrem celého menšinového problému, třebas by se o způsobu jejího provádění názory ještě tak různily. Jest nejen pravým zdrojem veřejného práva, nýbrž také měřítkem toho, zda a do jaké míry stát, který má národní menšiny, svým zákonodárstvím také uskutečnil či neuskutečnil tento požadavek tohoto mravního právního řádu, jehož nutnost jest všeobecně pociťována. Jak daleko však má tento stát k tomu, co by v tomto směru zde mělo býti!

Zde se však neustále s jakýmsi pokryteckým pohledem vydává za nestranné měřítko ona část mírových smluv, která upravuje právo německé menšiny. Podle nabytých zkušeností, zvláště s jazykovým nařízením, víme, že ji vládnoucí vrstvy posuzují nanejvýš za maximum toho, co by se mohlo povoliti menšinám, skutečnost zůstává však daleko dokonce za tímto maximem. My však tohoto měřítka neuznáváme vůbec, nýbrž pro všechny tyto věci máme vlastní a, jak věříme, dobrým právem správnější a spolehlivější měřítko, totiž všeobecný právní cit, který zná jen jeden požadavek, totiž právo sebeurčení národů.

To jest naše právo, právo menšinových národů v tomto státě a proti němu hrozivě a chmurně stojí moc tohoto státu.

Pokud stát používá své moci podle mravních zásad, uznaných všeobecným základním citem za správné, svou mocí tvoří také právo, tedy pravidlo, že moc jest právo; avšak ve chvíli, kdy pošlape tyto zásady, stane se z moci nadvláda, násilí, a ta již nedovede tvořiti právní pravidla, nýbrž pouze násilná opatření. A tím jest charakterisován poměr menšinových národů, zvláště německého národa k tomuto státu. Není to poměr právní, nýbrž poměr násilí. Násilím nedochází se však ke vnitropolitickému uklidnění, ledaže bychom měli na mysli zásadu staré doby Metternichovské: "Klid jest občanovou povinnosti."

Na této skutečnosti, totiž poměru násilí, nezmění nic ani to, že se německé vládní strany účastní tajných a veřejných porad a hlasování různých vládních orgánů. Tato věc zaplaší však také definitivně celou tu příšeru tak zvaného německo-českého soužití. (Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.)

Jsou-li tím míněny projevy a vnější stránka národního života, jako výdělečné a obchodní vztahy, vytýčení národních hranic tak, aby do sebe zapadaly, vzájemné míšení, v určitém směru může to býti správné, i když by se dalo proti tomu tak mnohé namítati, a nelze se tomu ani diviti jako výsledku tisíciletých dějin, avšak název soužití pozbývá ihned jakéhokoliv oprávnění, uvážíme-li vnitřní život, cítění a charakter národů.

Tu se národové na základě svých přirozených citů zásadně od sebe odvracejí a odpor Slovanů a Maďarů k Němcům jest daleko mocnější než obráceně. Nynější poměry neučí o vzájemné podpoře, nýbrž o ničení slabších silnějšími.

Jen tak lze si vysvětliti, že český stát dosud vědomě přehlížel jádro celého menšinového problému, který jest přece vlastním problémem státu, a nestrpěl, aby se nějakým sebe lehčím způsobem začalo jednati o revisi sněmovního jednacího řádu.

Čeští vládci dovolují dvěma německým stranám, aby se účastnily jejich porad, jak dnes víme, "jen bez předpokladu jakéhokoliv národně politického programu". Dříve se mluvilo jinak. Velmi dobře se dovedu upamatovati, že v loni na jaře členové německých vládních stran referovali o písemných úmluvách a celé knize národně-politických požadavků, jejichž ponenáhlé splnění bylo jim druhými stranami slíbeno.

Proto ani německé vládní strany nemohou přikročiti k jádru státního problému. Musí se zabývat i hospodářskými a kulturními otázkami, a to jen do té míry, dokud jim to dovolí jejich čeští páni a eufemisticky nazývají to "účastí na moci ve státě" a "spoluvládou". Kdyby tomu bylo jinak, musilo by se zajisté přikročiti spoluprací německých stran k problému menšin a učiněn třebas jen pokus o řešení, uspokojující všechny strany, a moje strana byla by prvá, která by naslouchala a zaznamenala nový kurs.

Tak však musíme konstatovati, že jen ráznému vystoupení oposice se podařilo, že tak zvaná správní reforma má býti aspoň částečně přepracována. Jsme zvědavi, co z toho vyjde. Tato reforma jest v podstatě dalším rdoušením, ba zničením samosprávy, převedením od země a okresů do rukou státní správy. I když jsou jí nadřeni hospodářští fanatikové všech národů, pro nás se samosprávou mizí jediná buňka státního správního organismu, v níž jest vůbec možný národní vlastní život.

Kdyby se po této stránce dosáhlo něčeho podstatného, bylo by snad možno mluviti o aktivismu německých stran. Totéž platí obdobně pro celou daňovou reformu. Všichni tak zvaní činitelé, počínaje panem ministrem financí, jsou přesvědčeni, že daně jsou v každém směru příliš vysoké a utlačují hospodářský život. Místo však, aby výdaje státu byly náležitě sníženy podle jeho hospodářských sil, namáháte se a plahočíte se v několika měsíčních poradách rozděliti částky, rozpočtené pro jednou nezměnitelné státní potřeby, na jednotlivé druhy příjmu a při tom jest zajímavé, že ti, kdo jinak dávají vždy přednost národohospodářským úvahám před politickými, postupují nyní obráceně a bezohledně využívají své, v této chvíli příznivé, politické situace.

Požadavek státu jest však stále veličinou, jež musí zůstati nedotčena, neboť jest to přece výsledek zahraniční politiky tohoto státu, stále ještě řídící se francouzským kursem. A tak také v této nesmírně důležité otázce chytáme to za nepravý konec.

A tak se musí německá část českých vládních stran ovšem spokojiti, tvořiti ovzduší hospodářské a kulturní spolupráce a tím zlepšiti národní stav. Nehledě k tomu, že tuto větu po všem tom, co jsme zde zažili od minutého jara, dlužno posuzovati jen jako přání pro nejistou budoucnost, tento způsob spolupráce byl umožněn jen tím, že ji aktivisté vykonali úplně bez předpokladů, vzdali se tedy každé positivní politické idey. Ale takováto nesobeckost a skromnost není ovšem nová, avšak není nic jiného než idea a především nenese ani ovoce.

My, příslušníci německé strany národní, nemůžeme při nejlepší vůli nalézti žádných plodů, které tato nová politická idea německému národu přinesla. Ovšem jsme si vědomi toho, že v politice lze míti naprosto různé mínění o podstatě výsledku a lze tedy také dary vlády čistě majetkoprávní povahy, které plynou přímo nebo nepřímo do kapes jednotlivců nebo celých organisací stran, nazývati žádoucími plody a úspěchy a dokonce to hájiti, kdežto my, kteří jsme již jednou poněkud kritičtěji založeni, v takovýchto případech mluvili bychom nanejvýše o politické korupci.

Konečně připouštíme, že němečtí ministři ve svých vlastních odborech v několika jednotlivých případech mohli uplatniti svou vlastní vůli, avšak přes pouhé náběhy se ani zde nepřešlo.

Při této příležitosti nemohu pominouti, abych panu ministrovi spravedlnosti nevytkl něco, pokud jde o jazykové právo cizinců. Ministerské lavice jsou však prázdné. Daleko a široko není nikoho viděti, jako kdyby se tu mluvilo o všem jiném, jen ne o ministrech. A přec se domnívám, že právě dnes patří na toto místo lidé, jimž máme všichni ledacos vytknouti (Výkřiky na levici.), a zvláště nepřítomnému panu ministrovi spravedlnosti. (Výkřiky na levici.)

Nejvyšší správní soud, jak známo, i ve svých nejposlednějších rozhodnutích trvá na svých vyslovených a podrobně odůvodněných rozhodnutích ze dne 5. října 1921, č. 12.285, 14. února 1923, č. 2807, 16. května 1925, č. 13.137/24, 16. září 1925, č. 17.139, že i cizí státní občané jsou účastni jazykového práva menšin, jsou-li příslušníky přípustného menšinového jazyka. Všechny správní úřady podřídily se názoru nejvyššího správního soudu, dokonce i ministerstvo vnitra. Naproti tomu však ministerstvo spravedlnosti zaujalo opačné stanovisko, postavivši se na plenární usnesení nejvyššího soudu ze dne 20. května 1920, pres. 465/20. Avšak nejvyšší soud není již instanci v otázkách jazykových, poněvadž jazykové spory mají býti rozhodovány odděleně od věci hlavní, jako věci soudní správy (podle §u 7 jazykového zákona a čl. 96 jazykového nařízení). Ministerstvo spravedlnosti neupustilo od svého stanoviska ani po vydání jazykového nařízení, ba ještě ve svém rozhodnutí z 9. března 1926, č. 3418/26, a jiných, výslovně je hájí.

Došlo nyní v tomto státě k podivuhodnému případu, že o téže právní věci dvě nejvyšší soudní instance jsou docela různého mínění, že se jejich rozhodnutí diametrálně různí. Jest to neudržitelný právní stav, a pan ministr spravedlnosti neučinil dosud nic, aby učinil přítrž tomuto stavu, který hrozí, že se stane evropskou ostudou, ačkoliv jedině on by byl k tomu povolán. Ba, máme ještě něco lepšího.

Již asi tři čtvrti roku ministerstvo spravedlnosti nerozhodlo o žádné z četných stížností do jazykového práva cizinců, kdežto jiné jazykové stížnosti vyřizuje s urychlením, které jí ukládá jazykové nařízení a vlastní výnos č. 6/26, a také dříve stížnosti do jazykového práva cizinců rychle vyřizovalo.

Jen liknavosti nynějšího pana ministra spravedlnosti lze přičísti, že v poslední době jeden president krajského soudu nařídil kategoricky podřízenému soudci, aby s říšskými Němci jednal jen česky a podání od nich že smí přijímati jen česky a jen česky s nimi jednati. A nadřízený vrchní zemský soud tento postup výslovně schválil.

A ještě jednu věc dlužno připomenouti v této souvislosti:

Od převratu byla do německého území přeložena spousta soudců a úředníků české národnosti, naproti tomu spousta německých soudců a úředníků opět do českého území a na Slovensko a způsobena jim tím těžká škoda.

Až na dva nebo tři nejkřiklavější případy zůstalo dosud vše při starém.

V německém území mají býti obsazena místa přednostů a náměstků sborových soudů. V jednotlivých případech - tak na př. v Mostě - byl jmenován Čech, jinak však jsou ona místa ještě neobsazena.

Jistě lze přece předpokládati, že po systemisaci úřednictva, očekávané s všeobecným napětím, každý sborový soud bude míti svého presidenta, proto musíme takovouto výmluvu odmítnouti.

Což pan ministr spravedlnosti o tom všem neví, či neodvažuje se zde zakročiti?

Zde přece nejde ani o spolupráci, o spoluvládu, vždyť jest to jeho vlastní odbor, proč nevyřídí stížnosti říšských Němců, či je tu pro něho vládnutí tak těžké? Téměř se zdá, že by již chtěl, avšak nesmí, jak by chtěl.

A tak, jako v tomto případě, vypadá to s úspěchy a účastí na moci, se spoluprací ve státě vůbec. Chtěli by již, avšak smějí činiti jen to, co chtějí jiní. A tak vypadá také ovzduší, v němž se taková spolupráce dovoluje.

Za takovýchto okolností nemůže se nikdo diviti, že počešťování celé státní správy nezadržitelně pokračuje dále, že vyvlastněním půdy všude vznikají v německém území české kolonie, že nikde již nesmí býti vyvěšen černo-červeno-žlutý prapor, aniž by politická okresní nebo zemská správa v tom nespatřovala provokaci české, v místě usedlé menšiny, a proto netrestala, byť i tato menšina skládala se jen z českých četníků a jejich rodin, kde naproti tomu české hromadné provokační výlety do německého území, které již byly ohlášeny pro nejbližší dobu, prohlašují se beze všeho za přípustné. Němec má se nechati provokovati kdykoliv, to jest článek nynější nepsané ústavy. Také ve školské otázce ani při nejlepší vůli nemůžeme konstatovati nějaký odklon od starého kursu.

Pana ministra veřejných prací bych se v této souvislosti otázal, kde je tak dlouho očekávaný zákon o civilních inženýrech? Či lze příčinu přestávky v poradách hledati snad v tom, že nemůže nebo nechce splniti oprávněná přání německých inženýrů?

A přes to nynější národní smíšená vláda dobyla si úspěchu, ovšem zcela zvláštního.

Jen jí dlužno děkovati a jen ona to umožnila, že branné návrhy, správní reforma, daňová reforma, byly podány ve známé formě. Za žádné jiné vlády nebylo by bývalo tohle možno.

Vůbec nechci mluviti o tom, co znamenají branné předlohy a správní reforma pro nás Němce vůbec a zvláště pro náš hospodářský život. Pouze vzhledem ke znění návrhu na vyslovení nedůvěry bych řekl, že my, členové německé národní strany, nechceme si ani v nejmenším hráti na strážce ústavy tohoto státu, ústavy, která vznikla bez naší spolupráce a která pro nás platí jen proto, že český stát má právě moc, lépe řečeno, výkonnou moc, může jí také proti nám použíti, ústavy, která nám však jest vnitřně cizí a po sedmi letech také cizí zůstala.

To však nic nemění na skutečnosti, že nynější vláda ústavu svého vlastního státu těmito předlohami porušuje a porušila. Ale to ať si vyřídí sama.

Z toho však usuzujeme, že moci v tomto státě nepoužívá se k tomu, aby tvořila právo a je chránila, takže se vytýčené právo stává současně mravní závorou pro státní moc samotnou a platí za svatou neporušitelnou věc, nýbrž že vláda tohoto státu vytýčené právo pokládá za pouhý prostředek, aby, kdy se jí to hodí, upokojila svá stranicko-politická přání. Kdykoliv se jí zachce, překročí závory práva svévolně a neuvažujíc. Sama staví se mimo jakékoliv vytýčené právo, opovrhuje zákonem a právem, ona jest to, kdo staví násilí na místo práva.

Stará machiavellistická zásada, že účel světí prostředky, jest nejvyšší vůdčí myšlenkou celé české politiky.

Účelem státu jest, aby na útraty menšinových národů vybudoval český jednotný a národní stát, volba prostředků jest panující vládě ponechána zcela na vůli.

Tak tomu bylo na počátku tohoto státu, tak tomu je také dnes, ačkoliv také dvě německé strany mají účast na moci a jsou ve vládě, jak se vždy tak krásně říká.

Systém je to, proti němuž bojujeme, k porušením ústavy přihlížíme jen jako k příležitostným projevům této soustavy. Velmi musíme také pochybovati, že nynější vláda se svou soustavou znamená pro německou říši zahraničně politicky ulehčení, vždyť přece přišla do sněmovny s brannými návrhy s vyloženým úmyslem, aby byla proti Německu pro všechny případy vojensky vyzbrojena a, aby je mohla ohrožovati, vláda, jejímž ministrem zahraničním je dr Beneš, který vyráběl proslavené memoiry pro mírovou konferenci, který byl a je našeptávačem Francouzů. Beneš jako přítel Německa! Vskutku figurka do panoptika.

Pokud tento člověk sedí ve zdejším ministerstvu, my, příslušnici německé strany národní, jsme kdykoliv ochotni podporovati votum nedůvěry k vládě, naprosto nehledě ke všem jiným důvodům.

V tomto případě byla by pro nás rozhodující ještě další úvaha, že přes to, že dvě německé strany vstoupily do vlády, na českém vládním systému se nic nezměnilo, nýbrž že se tím naše situace ještě více zhoršila.

I když návrh bude zamítnut, přece nám poskytne příležitost, abychom ukázali poměry, jaké ve skutečnosti jsou, přes všechny pokusy o zastření a zakryti, které se v poslední době tak často podnikají, a byl nám tedy vítaný. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším naznačeným rečníkom je pán posl. Patzel. Dávam mu slovo.