Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. dr Rosche (německy): Velectění pánové! Sněmovně byla předložena úmluva vlády s Národní bankou. Nemohu si odepříti, abych k tomuto předmětu nepromluvil několik slov, poněvadž má pro hospodářství značný význam. Jest úplně samozřejmé, že, když se rozpadlo staré mocnářství rakousko-uherské, a utvořily se nové státy, došlo také k odluce měny a pro jednotlivé státy byly zřízeny nové měny. Toto osamostatnění československé měny předpokládalo ovšem převzetí oné části Rakousko-uherské banky, která ležela na území Československa, dále bankovních filiálek v Praze a v celém státě. Toto převzetí provedlo Československo s počátku prostřednictvím ministerstva financí (§ 3 vládního nařízení č. 119 z r. 1919) a přešlo pak na Bankovní úřad ministerstva financí (§ 138 vládního nařízení č. 246 z r. 1919). Dne 1. dubna 1926 Bankovní úřad zastavil svou činnost a od té chvíle přešel jeho obor působnosti na Národní banku. Přechod, vlastně podklad pro přechod, tvořila bilance ze dne 31. prosince 1925 s účetními výkazy do konce března 1926. Tato bilance z konce 1925 tvoří tedy právní podklad úmluvy mezi vládou a Národní bankou. Ať se o věci soudí jak chce, Bankovní úřad ministerstva financí na každý způsob musil za svou sedmiletou činnost splniti mnoho úkolů, to jest úplně jisté, jak po stránce politické a hospodářské, tak také sociální a páni s české strany budou jistě úplně spokojeni s výsledky Bankovního úřadu. Ať již se posuzuje politika Bankovního úřadu různě, zajisté souvisí s celou měnovou politikou. Když pročteme odbornou vědeckou literaturu, zabývající se touto otázkou, měnová politika československého státu jest vážnými finančními vědátory většinou posuzována příznivě, hlavně proto, že se Československo nevrhlo jednostranně do potopy nezměrného papírového hospodářství, jak jsme to měli v našem okolí kolem dokola, kde peněžní jednotka více nebo méně šla až do bilionů; stačí, pohlédneme-li jen na Rakousko, Maďarsko, Polsko atd. Posuzuji-li věc nestranně, musím prohlásiti, že tato měnová politika Bankovního úřadu, vlastně vlády, přinesla zajisté mnoho dobrého, poněvadž jsme nemusili od počátku prodělávati celý tento potopový proces a tyto hospodářské otřesy. V zadržení inflačního procesu, v zaručení stability měny tvořili jsme tedy jakýsi ostrov. Ovšem, posuzujeme-li věc s hospodářského stanoviska, jest již jiná otázka, zda chvíle stabilisace byla zvolena správně, zda bylo správné zastaviti se u 15 nebo 16 centimů nebo zda by nebylo bývalo pro národní hospodářství lépe, dosíci stabilisace při 10 centimech. Osamostatnění měny mělo v zápětí různá opatření; tak okolkování bankovek, řešení otázky bankovek, otázku dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku. Víte sami, jak smutnou kapitolou byla pro hospodářství dávka z majetku a z přírůstku na majetku. Chci tím zdůrazniti, že zřízení oddělené měny a dosažení stability měny, která trvá asi dvě léta, uložilo hospodářství nesmírně veliké oběti. Že tato obět nebyla nepatrná, vysvítá z toho, že vláda předem již počítala s tím, že na tuto obět bude potřebovati asi desítinu národního jmění, že tenkráte vláda počítala s tím, že na to musíme vynaložiti nejméně 10 až 11 miliard. O kontaktu účinku této měnové politiky, o kontaktu politiky doby stabilisace, dovolím si ještě promluviti v hospodářské rozpravě k daňové reformě. Dnes musím vám však říci, že poměry v inflačních zemích hospodářství samo zchudlo, že však obráceným procesem a kroky vlády a správy, které musila poté učiniti, musili jsme ovšem prodělati podobný proces zchudnutí, který záležel v tom, že jsme takřka trvale vůbec nevyšli z krise. Jednou trvalá krise, jednou dočasná, trvající přes rok, a trvalá vleklá krise, projevující se více nebo méně stupněm nezaměstnanosti, hospodářským rozkladem a na druhé straně sociální bídou. Vidíme tedy, jak oba zjevy probíhaly vedle sebe: Na jedné straně zchudnutí v zemích inflačních a na druhé straně zchudnutí v deflačních zemích se stabilisovanou měnou. Při projednávání daňové reformy poukázal jsem častokráte na to, že se deflace, tak, jak jsme ji dělali, neprojevila ve státním hospodářství, nýbrž jedině v národním hospodářství. Čili jinými slovy: Přes to, že se československá koruna změnila stoupnuvši trojnásobně proti inflační ceně státní výdaje zůstaly stejné, neklesly v témž poměru a bylo to jedině národní hospodářství, ať již podnikatel se svými cenami, nebo dělník se svými mzdami, kteří musili sami nésti účinky celého tohoto deflačního procesu.

Promluviv několik slov o této věci, chci nyní pojednati o přechodu od Bankovního úřadu ministerstva financí na Národní banku. Jest samozřejmé, že tato bilance ke dni 31. prosince 1925 potřebovala přezkoumání. Toto přezkoumání provedla smíšená komise revisní, která se všeobecně zabývala tím, že prozkoumala a konstatovala různé položky a při tomto prozkoumání musila se zabývati různými druhy obchodu. Musily býti přezkoumány zvláštní obchody Bankovního úřadu, tak zvané nostro obchody, které jsou mnohem rozmanitější než u nastupující Národní banky, poněvadž vidíme, že Bankovní úřad dělal obchody, které přesahují meze činnosti Bankovního úřadu, jelikož nebyly fundovány náležitou jistotou. O té věci budu ještě mluviti. Revisní komise zabývala se stavem dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku. Uvedl bych vám nejprve několik číslic ze závěrečného účtu dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku. Jak známo, dávka z majetku a z přírůstku na majetku přešla do správy Národní banky. Dávka z majetku a z přírůstku na majetku slouží především k tomu, aby snížila státovkový dluh, který převzala osamostatněním měny, to jest onu část rakousko-uherských bankovek, které obíhaly na československém území. S počátku musilo se počítati se státovkovým dluhem přes 10 miliard, který byl již podstatně snížen dosavadními splátkami na dávku z majetku a který dnes, podle posledního výkazu ze dne 27. dubna činí 4.730,599.000 Kč. Těchto 10 miliard mělo býti hrazeno dávkou z majetku a z přírůstku na majetku a finanční správa v r. 1925 přijala celkem 4.929,144.572.04 Kč. V této částce jest také 45,048.459.34 Kč, jež byly zaplaceny na úrocích, exekučních poplatcích a trestech. Při tom jest zajímavé, že jedině na Čechy připadá 3.153.168.638.26 Kč. Pohlédneme-li nyní na vykázaný nedoplatek dávky z majetku a z přírůstku na majetku, které dohromady činí vykázanou částku 4.825,882.789.72 Kč, docházíme k celkovému výsledku dávky z majetku a z přírůstku na majetku, 9.755,027.361.76 Kč. Zkrátka řečeno, hospodářství jest zatíženo dlužnou částkou 4.8 miliard dávky z majetku a z přírůstku na majetku; finanční správa ovšem říká, že majíc na mysli hospodářské poměry, nebude moci počítati s tím, že se tato částka sejde, a odhaduje dnes, že se sejde na dávce z majetku a z přírůstku na majetku různě, jedni říkají 2 miliardy, jiní 1.8 nebo 1.5 miliard. Ať je tomu jakkoliv, tím, že se poměry v hospodářství a po stránce sociální změnily, jest ovšem částka 2 miliardy dnes ještě ohromným zatížením. Právě tato částka, nedoplatek dávky z majetku a přírůstku na majetku, jest nyní pro finanční správu a Národní banku téměř jediným prostředkem, aby snížily státovkový dluh, poněvadž národnímu hospodářství nemůže opět sloužiti jako Bankovní ústav do té doby, dokud státovkový dluh není uhrazen, poněvadž nemůže plniti své hospodářské závazky, pokud jde o eskont a lombard, dokud nedošlo ke změně.

Vylíčiv vám poněkud, jaký význam ještě dnes má dávka z majetku, zabýval bych se rád ještě chvíli tím, jak vlastně byla prováděna revise obchodů Bankovního úřadu, pokud nebyly docela pravidelného rázu. Nyní vyšlo najevo, že asi 752 milionů bylo spotřebováno na sanaci z hospodářské tísně jednak obcí, jednak spolků, nadací, spořitelen a soukromníků. To jest část lombardního dluhu, která podle úmluvy činí 348,650.262.93 Kč. Druhá část, tak zvané směnečné obligo, to jest tedy pouze sanace bankovních ústavů, které se octly v tísni, vykazuje potřebu 403,953.032.75 Kč. Jest ovšem nesmírně důležité zvěděti, do jaké míry má stát stran této pohledávky jistotu nebo, co bude musit stát na tento účet sám zaplatiti z těchto přesně 752,603.295.68 Kč, které prý již klesly na 560,792.000 Kč. Prvá položka 348,650.262.93 Kč jest prý kryta, kdežto u druhé položky se shledalo, že musila býti dána na dlouhodobý a velmi nízký úrok a že značně položek jest zde dubiosních a finanční správa musila se rozhodnouti založiti značné reservy, které věnuje ovšem dubiosním pohledávkám, aby položku "dubiosní" zmenšila. Úplně uznávám, že vzhledem k těmto změněným hospodářským poměrům bylo třeba také určité sanace, avšak se stanoviska sudetsko-německého hospodářství musím se ohraditi proti tomu, že celá sanace byla vynaložena na české ústavy, kdežto na sudetsko-německé hospodářství nebylo věnováno nic, ani na banky, ani na jiné ústavy, zvláště pak na spořitelny. Nepotřebuji vám připomínati tuto kapitolu, znáte situaci, která jest ještě dnes. S tohoto stanoviska musím prohlásiti, že úprava tímto způsobem dosáhla vrcholu své nespravedlnosti. Bude věcí rozhodujících osobností, abychom se dověděli také o tom, jak tyto eskontní pohledávky jsou zajištěny a kdy je bude možno uhraditi a která částka zůstává definitivně "dubiosní". Neboť, pohlédneme-li na výkazy Národní banky, ke státovkovému dluhu připočítává se stále také tento likvidační blok, který ve výkazu ze dne 27. dubna stále ještě činí 560,972.000, dohromady 5.291,571.000 Kč, v čemž jest obsažen ovšem dluh státovkový. Tato částka u Národní banky vystupuje ovšem jako aktiva, kdežto u státu tvoří pasiva a má býti za placena Národní bance. O této věci musil bych s vámi mluviti, poněvadž potřebuje důkladného vysvětlení.

Nyní se na chvíli kriticky rozhovořím o obchodech Národní banky. Již dříve jsem řekl, že do oboru obchodu Národní banky spadá především správa dávky z majetku a státovkový dluh. O tom jsme již mluvili. Zabývejme se nostro-obchody. Nostro-obchody banky rozumíme především eskont a lombard. Nechci vám vysvětlovati, jak hospodářství potřebuje lombardu a eskontu a že teprve tehdy, má-li Národní banka dostatečné množství peněz, může vykonávati vliv na peněžní organisaci státu. Jest trapné, vidíme-li, že právě ty položky, které by měly tvořiti největší část nostro-obchodu Národní banky, jsou mizivé. Pohlédneme-li na bilanci, nebo výkaz Národní banky z 18. března, vidíme, že položka "Escont směnek" činí 72,930.000. Pohlédneme-li na výkaz ze dne 27. dubna, vidíme, že vykazuje 43,058.000, to jest tedy pokles asi o 30 milionů v době od 18. března do 27. dubna. U lombardního obchodu jest to tak, že 18. března bylo vykázáno 38,575.000 a 27. dubna 34.645.000. Vidíme, že hlavní pohyblivost v neprospěch hospodářství projevuje se zvláště u eskontu, kdežto u lombardu vidíme více méně určitou stabilitu. To tkví již v obchodu s lombardními lhůtami. Promyslíme-li si však věc důkladněji, připadneme ještě na jinou věc. totiž: Proč se nedostává do běhu eskont a lombard Národní banky? Tu máme na jedné straně zvláště nepohyblivost, způsobenou státovkovým dluhem, poněvadž, kdybychom uhradili státovkový dluh, byli bychom na cestě ke zlaté měně, kdežto dnes, za daných poměrů, můžeme mluviti jen o stabilisaci papírové měny. Dokud Národní banka nebo finanční správa nemůže podstatně zmenšiti státovkový dluh, bude nostro-obchod Národní banky pro eskont a lombard méně volný. Pro hospodářství má tato otázka veliký význam a tu dotklo se mne zcela zvláštně, že ve čl. XIV úvodních ustanovení, vlastně v důvodové zprávě k úmluvě, našel jsem tuto větu: "Zemědělská výroba, jako jedna z nejdůležitějších složek života hospodářského, vyžaduje tohoto zřetele a vyjasnění poměru svého k obchodům Národní banky československé."

K této věci prohlašuji: Následkem politického vlivu agrárníků bylo totiž pojato do úmluvy ustanovení, že Národní banka jest povinna 10% lombardní zásoby vyhraditi pro zemědělské účely. Uznávám úplně hospodářskou posici zemědělství a hospodářskou nutnost podpory vlastní cedulovou bankou. Na druhé straně musím však vznésti týž požadavek pro ostatní hospodářské složky, to jest pro obchod, průmysl a živnosti, poněvadž jinak bych musil konstatovati, že se zde postupuje jednostranně. Zdůrazňuji, vítám to co nejvřeleji, avšak pro jiného hospodářského činitele, pro obchod, průmysl a živnosti, musím bezpodmínečně žádati totéž. Jistě se upamatujete, sledujete-li hospodářské události, jaké potíže byly dělány eskontu právě vrstvám průmyslníků, obchodníků a živnostníků, jaké potíže byly dělány s podpisy, kdežto zde - pro zemědělství - se věc neobyčejně usnadňuje. Věc má však ještě jiný háček. Bylo počítáno s 92denním směnečním lombardem a teprve potom s eskontem, to tedy znamená zpravidla jinými slovy 184 dní a bylo žádáno, aby pro směnečný lombard byla poskytnuta úroková míra, která činí ¹/₂ až 1% pod obvyklou lombardní sazbou. Vítám i to, avšak z hospodářských důvodů musím totéž žádati pro jiné hospodářské složky, zvláště z tohoto důvodu, poněvadž právě tyto složky nepoměrně více pečují o příjmy tohoto státu. Při daňové reformě ještě tento poměr vyložím.

Pokud jde o cizí obchody, o nichž jsem mluvil, totiž o oněch 752 milionech, vymýkají se úplně rámci zákonných ustanovení, které jinak jsou uloženy bankovním ústavům, a proto, poněvadž Národní banka jest přece také ústavem soukromým, tyto obchody převzíti nemohla, a musily tedy zůstati vlastními obchody finanční správy, Národní banka převzala je vlastně do své správy jen jako komisionářka. Ona za ně neručí, vznikne-li ztráta, neboť ji musí hraditi stát. Ona za obstarání těchto obchodu dostane jen provisi, jinak jí do toho nic není, poněvadž to nejsou její vlastní obchody.

Tolik bych řekl o poměru vlády k Národní bance. Při této příležitosti nemohu si odpustiti, abych se krátce nezmínil ještě o této věci. Minulého roku byli jsme poučeni o tom, že po stránce národní bylo zaujato jednostranné stanovisko, a jest nadmíru nepochopitelné, že toto stanovisko bylo přeneseno také na soukromý ústav takového významu. Proto musíme litovati, že na valné hromadě dne 24. února t. r. mohlo dojíti k takovým scénám, jež jsem pokládal za nemožné, když již ne z vnitřních důvodů, přece aspoň z důvodů prestiže k cizině. Proto musíme rovněž litovati, že do dnešního dne přes význam německého hospodářského života nedošlo k rozhodnutí, aby výkazy byly vydávány také německy, nýbrž vydávají se francouzsky a anglicky, a že teprve na nátlak bylo slíbeno, že budou vydávány také německy. Domnívám se, že při zásadě "rovní s rovnými" musili byste konečně opustiti toto jednostranné stanovisko a mysliti skutečně hospodářsky, že musili byste dojíti k poznání, že jednostranným národním stanoviskem hospodářství nepomůžete, nýbrž necháte je upadati. V této věci musím žádati, aby také Němci zaujali ono důstojné postavení, které si může také u odpůrce vynutiti náležitý respekt. (Souhlas a potlesk poslanců něm. strany národní.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu p. zpravodaji posl. dr Matouškovi.

Zpravodaj posl. dr Matoušek: Slavná sněmovno! Pan kol. dr Rosche až na nacionální námitky, které vznesl v poslední části své řeči, vlastně nedebatoval proti předloze, a mohu říci, že jen s vděčností mohu se k němu obrátiti a poděkovati mu, že doplnil jak historicky, tak hospodářsky a finančně můj referát. Na nacionální otázky nechci jako referent rozpočtového výboru jíti a budu se zabývati pouze jeho vývody po stránce hospodářské a finanční.

Pan kol. dr Rosche docela dobře historicky a pragmaticky vyložil dnešní vývoj, než došlo k utvoření cedulové Národní banky. Ukázal na význam Bankovního úřadu ministerstva financí, ocenil jeho význam s hlediska hospodářského a také velmi věcně mluvil o celé hospodářské politice, která vedena byla dr Rašínem. Ukázal, co to znamenalo, že v době, kdy okolo všechny státy svíjely se v křečích depreciace své měny, stáli jsme tu jako ostrov stále s pevnou měnou. Můžeme býti vděčni, že právě z oposiční strany dovedli tak objektivně posouditi tuto těžkou dobu naší hospodářské konsolidace.

Ovšem pan kol. dr Rosche má určitou pochybnost s hlediska hospodářského, jednali-li jsme dobře, že jsme stabilisovali svou měnu na 15 až 16 centimů, nebylo-li by snad bývalo lépe, kdybychom ji byli stabilisovali již na 10 centimech. Myslím, že tyto rekriminace zpět nám nic nepomohou. Možná, že i dnešní pan ministr financí co se sazby stabilisační týče bude jiného názoru. Nepomůže nám však rekriminace. Dnes musíme stavěti na dnešní basi a tu mohu se s vývody pana kol. dr Rosche, pokud se týče hospodářské stránky, v mnohém srovnati.

Pan kol. dr Rosche mluví o tom, že lombard a eskont se změnil. Není pochyby. Na to i my si stěžujeme a z toho vlastně vznikla naše resoluce, kde z obavy, že nebude tempo splácení státovkového dluhu dosti rychlé, žádáme určité rychlejší tempo splácení jiným způsobem, než jak se děje. Právě v tom zmenšení eskontu a lombardu vidíme, že tu máme nekryté bankovky, a pan kol. dr Rosche správně a věcně ocenil, že právě proto dnes nejdou banky s eskontem k Národní bance, poněvadž mají na žiru dosti nekrytých bankovek a není potřebí, aby pomocí eskontu a lombardu dostávaly oběživo, poněvadž je to nekryté a nadouvané, ne s hospodářským životem souvislé oběživo k disposici, a proto není potřebí, aby na základě reálních, skutečných obchodů dostávaly a opatřovaly si oběživo.

To je tedy, myslím, úplně správná námitka p. kol. dr Roscheho, že je tu nedostatek lombardu a eskontu, že je tu tendence ke zmenšování lombardu a eskontu. Ale také správně pověděl, že to není jen proto, že máme stagnaci obchodní, nýbrž proto, že tu jsou ještě dosud nekryté bankovky, že na žiru bank je plno oběživa, které dostačí bankám, a není potřebí, aby dostávaly oběživo pomocí eskontu.

Že dávka z majetku dostala se do volnějšího tempa v placení, to zavinili jsme také my, tato sněmovna, poněvadž jsme odhlasovali zákon, jímž jsme dávku z majetku mnohým slevovali, takže na základě tohoto zákona jmenovitě menším, hospodářsky slabším subjektům dávka z majetku byla skoro z 50% odepsána. Ale to zase je příčinou, proč ve své resoluci vyslovujeme přání, aby když už ne dávkou z majetku splácí se státovkový dluh, dělo se tak jiným způsobem, aby, když dostaví se volnější tempo splácení státovkového dluhu pomocí dávky z majetku, stát druhým způsobem hleděl všemožně urychliti splácení státovkového dluhu.

Pan kol. Rosche zmínil se o velmi interesantní věci, že se má podle smlouvy zvláštní zřetel bráti k zemědělskému úvěru, a jaksi mezi řádky dává výraz pochybnostem a podezření, že se tak děje z politických důvodů, poněvadž jest tu strana, která má příliš mnoho síly politické a která si tudíž tuto klausuli, příliš protežující určitý druh výroby, totiž výroby zemědělské, svou politickou silou bez ohledu na poměry hospodářské vynutila. Nevím, je-li to tak plně správné, neboť není pochyby, že síla politická rozhoduje někdy i v ohledu hospodářském, ale zdá se mi, že zde to byly výhradně důvody hospodářské, které nutily vložiti tuto klausuli do smlouvy, a to proto, že tříměsíční směnka hodí se obchodu a průmyslu, ale jest nemožná pro zemědělství. Chceme-li, aby zemědělská výroba byla účastna eskontu u banky cedulové, není možno jinak, než abychom umožnili a jakýmkoliv způsobem přizpůsobili obchody cedulové banky i zemědělské výrobě. My nejsme zde v tomto osamoceni, jsou zde také jiné státy, které hledí vyjíti vstříc zemědělské výrobě, aby mohla přijímati eskont tříměsíčních směnek. Tak Bulharsko podle čl. 47 může ve své Národní bance přijímati v zástavu i portefeuille bulharské zemědělské banky a ústředny kooperativní banky; v tomto případě privilegia bank pokud se týče zástavních papírů, přecházejí na národní banku, ale splatnost směnek v každém případě nesmí býti delší než 6 měsíců. Zde privilegia zvláštního pro zemědělskou výrobu není, nýbrž prostě zde rozhodují hospodářské důvody, že výroba zemědělská není zvyklá na tříměsíční směnky. Podobně jest tomu v Estonsku, Jugoslavii, Maďarsku, Německu, Polsku, Spojených Státech severoamerických atd. Nejsme zde osamoceni a já myslím, že zase v tom p. kol. Rosche má pravdu, že tato klausule nesmí znamenati, že nějaké privilegium pro zemědělskou výrobu by mělo býti konstituováno na úkor ostatní výroby. To myslím, že není intendováno v této smlouvě; jen tak lze ji vykládati, že se má tímto způsobem umožniti, aby směnkování a eskontování bylo takovým způsobem zařízeno, aby také výroba zemědělská mohla býti eskontu u Národní banky účastna. Při tom se rozumí samo sebou, že nemůže to býti privilegium na úkor ostatní výrobě, obchodu a průmyslu.

Pan kol. Kreibich - a tomu rozumím, neboť mluví s hlediska svého světového a hospodářského názoru na dnešní společnost - mrzí se na to, že z bankovního úřadu se stává banka cedulová, která také přijímá veliký vliv soukromého kapitálu. Ovšem při jeho kritice musím poznamenati, že přece jen to není právě tak úplně správné, neboť nejen soukromý kapitál, nýbrž i stát má zde velmi značné peníze; stát jmenuje guvernéra, participuje na zisku, nejen pokud se týče dividend, nýbrž i naddividend. To jsou práva, která ukazují, že to není soukromý podnik, nýbrž že stát tam má zaručený určitý potřebný vliv vzhledem k důležitému úkolu, který jest vložen na banku cedulovou.

V tom ovšem tak, jak chápu já stanovisko kol. Kreibicha, musí odpustiti, že zase my nebudeme hleděti zřizovat banku cedulovou podle jeho intencí a jeho předpisů, nýbrž že se budeme zase říditi svým hospodářsko-sociálním názorem na celý vývoj a že budeme právě vítati zřízení banky, která je poněkud neodvislá od státu a zakládá tak určitou bezpečnost hospodářského našeho života i vůči cizině. My jsme dobře viděli, jak takového institutu je třeba, když jsme se dovolávali zahraniční půjčky, poněvadž viděli v Anglii a jinde, že ústav je spjat se státem a nemá tu hospodářskou samostatnost, jaké vyžaduje Anglie a Amerika.

Kol. Kreibich uvedl theoretika anglického na doklad, že zvětšení platidel není vždycky nebezpečná a nezdravá inflace. To není žádné nové stanovisko, to i my vyznáváme, to i ministr financí dr Engliš řekl ve zvláštním článku "Lidových Novin", kde dokazuje a nelze s tím než souhlasit, že množství oběživa neznamená vždycky inflaci, nýbrž že záleží na tom, zdali toto oběživo je krytokovem, zdali je tak spoutáno s cedulovou bankou, že ona má plný vliv na emisi bankovek. Jestliže si dnes stěžuje cedulová banka, že má vliv jen na určitou část oběživa, v tom jsou všechny ty poruchy, na které si na př. stěžoval p. dr Rosche, t. j. nedostatek lombardu, eskontu atd. Zde na tom záleží, zdali tu nemáme více bankovek nekrytých, než je třeba. Proto když kol. Kreibich mluví o tom, že není potřebí, aby stát splácel státovkový dluh, že je to zbytečné utahování státu, když se nutí, aby všemožnými jinými prostředky než dávkou z majetku dluh byl umořen, je to naprosté nepochopení funkce banky cedulové a oběživa vůbec.

My jsme pro to, aby oběživo naše bylo pokud možno kryto, abychom došli do normálních dob, kdy oběživo dostává se do obchodu pomocí reálních obchodů, na základě obchodů skutečně uzavřených, neboť na základě takto vytvořených směnek dostává se oběživo do rukou obchodníctva a jen tímto způsobem dostane se banka cedulová na to místo v hospodářském životě státním, jaké jí patří. Není pochyby, že banka cedulová v každém státě - jak to jednou profesor dr Horáček vyjádřil obrazně - musí státi na rozhledně hospodářského života, a dívati se, zdali někde na obzoru se nepřipravují bouře, a svou politikou diskontní musí bouře ty oddalovati, a když je i neoddálí, alespoň způsobiti, aby ty bouře co nejméně dotkly se hospodářského života toho kterého státu. Tato diskontní politika má skutečný vliv na hospodářský náš život již tenkrát, když má cedulová banka v rukou oběživa a to tím, že má velkou část oběživa krytu kovem. Jen v tom okamžiku, když je to tak zřízeno, může banka cedulová konati svůj úkol, může tím, že sníží diskont, způsobiti odliv zbytečných peněz z bank do obchodů a může způsobiti, že schopní lidé budou podnikati a investovati, ale, když vidí na rozhledně, že se připravují bouře, dovede zvýšením diskontu zapůsobiti obráceným směrem na obchodnictvo a průmysl, docíliti zmenšení investic a upozorniti výrobce a obchodníky na nebezpečí, přinutiti je vysokým diskontem, aby realisovali a prodávali; tím chrání banka obchod a průmysl, aby nevešel nepřipraven do hrozící krise. To je vysoká funkce cedulové banky, kterou může plniti jen tenkráte, když poměr platidel krytých a nekrytých bude tak zdravý, aby banka cedulová mohla býti ve svém podnikání předvídavým vůdcem hospodářského života. Z těchto důvodů trvám na svém návrhu, aby byla schválena dotyčná smlouva o dlužních úpisech a také resoluce, v níž vyjadřujeme jasně, aby stát co nejdříve hleděl splatiti státovkový dluh a upraviti poměry tak, aby při všech smlouvách normativních dohodoval se s bankou a na druhé straně, aby cedulová banka vycházela svými obchody vstříc okruhům obchodním a konsumujícím. Proto trvám na tom, aby slavná sněmovna schválila jak schvalovací doložku ohledně smluv, tak také naši resoluci. (Potlesk.)